Kdo byl Václav Sojka (24. 1. 1905 – 5. 7. 1926)? Plodný dramatik první republiky, který bohužel zemřel předčasně, stár pouhých jedenadvacet let, ale napsal a přeložil přes čtyřicet her. Obírala se u nás jeho literárním odkazem především (anebo jen?) badatelka Alica Dubská a připadá mi zvláštní, že Sojka teoreticky mohl žít ještě na začátku jedenadvacátého století, takže „s námi“. Přesto mizí zapomenut a odešel (po operaci slepého střeva) již začátkem července 1926.

Další zvláštnost je ta, že když měl Sojka čtrnáct (1919), uveřejnil první loutkovou hru, kterou nazval Kašpárek a čarodějnice aneb Svatojánská noc čili V moci zlých duchů.
Desítka dalších her následovala a konečně dodám, že jsou původně orientované na loutky.

Kromě toho Sojka pro marionety adaptoval i Gozzi Krále jelenem (premiéra 1925), Shakespeara (mj. Bouři), Tyla (Tvrdohlavou ženu, Strakonického dudáka) a takřka dvacet dramat stihl přeložil. Mimo dalších i Pocciho hru Zadlužený Kašpárek (1924), Ducretova Kašpárka na smrtelné posteli (1922) a Ženicha z Turecka (1925), drama Oběšený Kašpárek (1924) od Lemerciera de Neuville, Hinotovu Společnost pro zužitkování lidské hlouposti (1924) a Zkrocení zlé ženy (1926).

Sojka ještě nedosáhl osmnácti a byl už dramaturgem Loutkového divadla Umělecké výchovy, ve kterém působil od dětských let.
Na filozofické fakultě studoval češtinu a germanistiku.

Sojka / Moudrého oživování mrtvol
Loutková hra je zařaditelné do science fiction a mrtvého oživuje s podobnou chutí ve zmíněné už hře V moci zlých duchů, kde najdete vedle partu umrlce role hrobníka, čerta, sboru duchů, čarodějky, princezny, „Kokrháče“ a (záludné) Luny.

Následuje krátká komentovaná ukázka:

Čert lomcuje dveřmi márnice, marně volá ostatní ďábly ku pomoci a čarodějnice dojde k márničnímu oknu a nahlédne. Princezna vevnitř zapiští, ale Kašpárek ne. Ten se bábě vysmívá. Jenže ona zbystří umrlce nataženého na márách: „Síňka malá jako klec – a na prkně umrlec.“
Čert: „Hoj, ten nám přispěje.“ Odbíjí půlnoc. Kašpárek: „Jemináčku. Hodina duchů.“
Čert (strašlivým hlasem): „Mrtvý vstaň, chyť závoru, otevři nám komoru.“
Umrlec zvedá hlavu. Princezna: „Bože můj. Ach, ty nás spas, dej, ať mrtvý lehne zas.“

Umrlý lehne, ale za jevištěm na hřbitově duní sbor duchů: „Půlnoc bije, půlnoc bije, vstaňte z hrobů, čas nyní je, do tance se rychle dáme, člověka si vyhledáme, lidskou duši peklu dáme, lidské tělo roztrháme.“
Čert se vyzná, takže čarodějnici varuje, že spatří-li ji umrlí, skončí s nimi v hrobě, ačkoli je „sama“ čarodějnice. A skončí v prsti „bez milosti roztrhána“. Bába varování ignoruje, ale peklo se ulekne a ze hry mizí. A princezna?
Zoufalá. Aby taky ne. Hra od začátku gradovala a souběžně po panně pase čarodějka, peklo (ještě neví, že to i peklo vzdalo) a hřbitovní duchové. I tomu statečnému Kašpárkovi už dochází smích.

Čarodějka: „Mrtvý, vstaň, chyť závoru, otevři mi komoru.“
Umrlec usedne.
Princezna (oponuje): „Mrtvý, lež a nevstávej, Bůh ti věčný pokoj přej.“
Umrlec ulehne.
Duchové (jsou blíž): „Čuchy, čuchy v nočním stínu, čucháme již člověčinu. Tam je! Kdo jsi, lidský červe? Mluv, sic dráp náš v prach tě serve.“

Čarodějka se duchům představí a ti ji vybídnou, aby s nimi v reji praktikovala dupák, třasák, polku, besedu a čtverylku.
Baba navrhne, ať vyčkají až na další svatojánskou noc napřesrok, protože snad mezitím omládne, teď jí je sto. A to si pak co mladice zatančí ráda. A čarodějnice znova buší na márnici, aby umrlý vstal. Poslechne. To se už i Kašpárek zděsí.

Ale princezna ne. Velí: „Mrtvý, lehni zase jen, dále spi svůj věčný sen, pro Boha, dál nechoď, stůj, na svou smrt přec pamatuj.“
Duchové se hemží za oknem márnice. Cože? Čarodějnice nechtěla mezi ně?
„Tak se, hoj, k smrti stroj: chcem tě roztrhat. Poposkoč, a se toč, pěkně do kola. Jen se těš, zahyneš, hejsa hejhola.“

Karel Jaromír Erben byl samozřejmě lepší než Václav Sojka, co však na tom! A duchové mrtvých? Oklopí pravou čarodějku a začnou jí točit jako káčou. Kašpárek vidí hrůzu oknem márnice a oni babici před jeho zraky porcují na „cucky a cancory“.
„Švanda,“ říká Kašpárek dětem. Je spokojen. Ano Ale… Duchové čenichají pořád, až ucítí skutečnou mladici. Princeznu. Bouchají na dveře a prosí umrlce, aby otevřel. Umrlý vstane a kráčí ke dveřím, bere závoru, otvírá.
Princezna: „Ó! Hrůza! Hrůza! Hrůza!“ Kašpárek: „Už se ženou, je to lůza.“ Oba omdlí. Duchové se přiženou: „Už vás máme, už vás máme, na kusy vás roztrháme.“ Seskupí se okolo bezvládné princezny a bezvládného Kašpárka.

Jako devítiletý jsem v plzeňském divadle Alfa se třídou Sojkův horor zhlédl napjat, zatímco „soudružky“ učitelky byly mírně zděšeny, co nám dramaturgie předložila; ale mně se hra líbí a při dobrém inscenování funguje i se živými herci.
A co mi připadá ještě důležité?
Zatímco toto představení si dodnes pamatuji, ostatní hry, na které jsme pravidelně vyráželi v těch školních rocích okolo, zapadaly býlím.

Závěrem už jenom krajně nevhodná a ne-literární otázka.
Rouhal se Václav Sojka? Odpověď: Jiní taky, stokrát víc a hle, jsou tu.

Zdroje: Lexikon české literatury a výtisk hry Kašpárek a čarodějnice.

Portrét Václava Sojky poprvé digitalně restaurován.

The post Jedinečný dramatik a loutkář Václav Sojka se dožil jen 21 let first appeared on Čítárny.

V roce 2026, oslavuje Hurvínek své 100. narozeniny a jeho táta Spejbl má určitě velkou radost. Spolu tvoří nejslavnější českou loutkovou dvojici, která baví děti i dospělé už přes století. Jejich příběh je nejen kronikou loutkového divadla, ale i zrcadlem české společnosti. Od první republiky přes německou okupaci, socialismus až po současnost.

Zrození Spejbla
Spejbla přivedl na svět na podzim v roce 1920 v Plzni Josef Skupa (1892–1957). Loutku podle Skupova návrhu vyřezal Karel Nosek. Spejbl byl zamýšlen jako nespokojený učitel v fracích, s velkýma ušima, pleší a dřevěnými botami – chytrý, ale popletený bručoun, který se snaží držet krok se světem. Nejprve vystupoval s Kašpárkem v plzeňském divadle Feriálních osad.

V roce 1926 se Spejblovi narodil Hurvínek alias Hurvajz.
Menší loutku vyřezal Gustav Nosek a Skupa ji přijal s počátečním povzdechem: „Tos neměl!“ Brzy se z ní stal hyperaktivní, nezbedný kluk s culíkem, pohyblivýma očima a šlemi, který otce neustále přivádí do úzkých. První vystoupení Hurvínka se datuje na 2. květen 1926. Jména vymyslel údajně otec spolupracovníka Karla Kovala.

Sláva prvního loutkového divadla
Spolu se svým tatínkem Spejblem tvoří nejslavnější českou loutkovou dvojici všech dob – ikonický symbol generačního střetu, laskavého humoru a neuvěřitelné vitality, která baví děti i dospělé už přes celé století.

Úspěch dvojice byl tak velký, že v roce 1930 založil Skupa v Plzni první profesionální loutkové divadlo v Československu – Divadlo Spejbla a Hurvínka.
V tom roce 1930, 19. dubna, se narodila i Mánička a Žeryk.
Soubor jezdil na turné, nahrával desky a rozhlasové pořady. Skupa sám oběma postavám propůjčoval hlas: hluboký bas pro Spejbla a fistuli pro Hurvínka.

Během německé okupace (1938-1945) se divadlo stalo symbolem odporu.
Skupa byl v roce 1944 zatčen za protinacistickou propagandu, loutky zabavilo gestapo a uložilo do trezoru. Po válce se soubor přestěhoval do Prahy, kde působí dodnes v Dejvicích.

Po Skupově smrti v roce 1957 převzal hlavní roli Miloš Kirschner (1927–1996), který postavy zjemnil a přidal filozofičtější rozměr.
Spolu s manželkou Helenou Štáchovou (Mánička) a dalšími vytvořil desítky nahrávek, Večerníčků a scén, které dodnes patří k nejoblíbenějším. Humor je zde plný slovních hříček, přísloví, nedorozumění a laskavé generační konfrontace.

Spejbl a Hurvínek přežili desítky let, změny režimů i módních vln.
Jejich humor zůstává nadčasový – dialogy generací, kde tatínek bručí a synek rebeluje, rezonují i dnes.
Divadlo S+H patří k nejstarším profesionálním loutkovým scénám na světě a české loutkářství bylo v roce 2016 zapsáno na seznam UNESCO.

Rok 2017 byl v mnoha ohledech pro Divadlo S+H zlomový.
Do divadelního nebe odešla Helena Štáchová (22. 3. 2017) a divákům se poprvé představila již čtvrtá generace interpretů.

Ředitelkou divadla se od 1. 7. 2017 stala jeho dlouholetá dramaturgyně Denisa Kirschnerová.
Historicky prvním uměleckým šéfem divadla se v roce 2021 stává herec, výtvarník a loutkář David Janošek.
V roce 2022 rodinka poprvé promlouvá novými hlasy, mladých a talentovaných členů souboru. Interpretem Spejbla a Hurvínka je Martin Trecha, interpretkou Máničky i paní Kateřiny je Jana Mudráková.

Století Hurvínka
K 100. výročí Hurvínka prošlo divadlo v Dejvicích rozsáhlou rekonstrukcí, připravuje nové premiéry, výstavy, CD i speciální akce. Spejbl s Hurvínkem tak vstupují do druhého století svěží, moderní a stále stejně neodolatelní.

Jak říká Hurvínek: „Tatínku, ty jsi ale ňáký…“
A Spejbl bručí: „No jo, no jo…“
Sto let a pořád to funguje. Děti se smějí a smějí a smějí…

Klasické hlášky: Jak Hurvínek do lesa volá, tak se Spejbl ozývá

Spejbl: „Hurvínku, dej rybám novou vodu!“
Hurvínek: „A proč? Vždyť tu minulou ještě nevypily.“

Hurvínek: „Ona mne snesla kukačka, tati?!“

Spejbl: „Hurvínku, jak jsi mohl napsat myš s měkkým i!“
Hurvínek: „No kuličkovým perem, tatí…“

Hurvínek: „Tatínku, kdy je půlka víc než celek?“
Spejbl: „To přece nikdy!“
Hurvínek: „Ale jo! Když si půlku dortu rozdělíš s kamarádem, tak máš půlku, ale kdybys ho snědl celý sám, tak bys byl nemocný!“

Hurvínek: „Kráva mužského rodu je vůl.“
Mánička: „Jůůů.“

Spejbl: „Něco pořádného skloňuj, kočku například!“

Spejbl: „Já neříkám, že kvoknu, já povídám, že k oknu se máte postavit.“

Hurvínek: „Tatínku, co má díry a přitom drží vodu?“
Spejbl: „No… houba?“
Hurvínek: „Ne! Řešeto!“
Spejbl: „Ale řešeto vodu nedrží!“
Hurvínek: „Drží – když je zmrzlá!“

Hurvínek: „Tatínku, ty jsi ale ňáký…“
Spejbl: „No jo, no jo…“

Hurvínek (při rozcvičce): „A zdechneme.“ (na Spejblovo „A vydechneme…“)

Spejbl: „Protažená holubice, vystrčená do světnice.“

Hurvínek: „Asi šedesát kilometrů za týden.“ (na otázku o rychlosti auta)

Hurvínek: „Tatínku, co je zelené, visí na stěně a píská?“
Spejbl: „No… to nevím.“
Hurvínek: „Sleď!“
Spejbl: „Ale sleď přece není zelený a nepíská!“
Hurvínek: „No, já jsem ho namaloval na zeleno a přidal píšťalku!“

Spejbl: „Tady by mělo být jezero nějakýho Máchy.“

Spejbl: „Hurvínku, ty létáš?“
Hurvínek: „No jasně, tatí. Vždyť jsem si přivázal na záda dvě velký křídla!“
Spejbl: „A kam letíš?“
Hurvínek: „Dolů ze schodů…“

Hurvínek: „Tatínku, ty máš dneska štěstí!“
Spejbl: „Proč?“
Hurvínek: „Protože jsem ti nerozbil tvůj oblíbený hrneček… ještě!“

Hurvínek: „Šmankote, ZA CO???“

The post Spejbl a Hurvínek: Sto let jedinečných českých loutek first appeared on Čítárny.