Francouzský romanopisec Michel Houellebecq (*1956) roku 1991 debutoval non fiction knihou o americkém spisovateli Howardu Phillipsi Lovecraftovi (1890-1937), sestávající z esejů Jiný svět, Úderné techniky a Holokaust.
Teprve pár let nato se Houellebecq světově proslavil. Jeho první dílo o Lovecraftovi vychází teprve teď na podzim a bohužel také v časech, kdy již bylo o „HPL“ napsáno i vybádáno daleko, daleko víc.

„Nemyslím si, že realismus může být krásný.“ Lovecraft

Dobrá. Ale tento vědomostní posun přece nemůže být záminka k zametení pětatřicet let starého uvažování jedné spřízněné duše o její souputnici. To bychom jinak ani nepřipomněli osm nejlepších Lovecraftových próz, jak je tenhle svazeček slavnostně vypisuje u dat jejich prvních vydání (na straně 32). Volání Cthulhu (1926), Barva z kosmu (1927), Hrůza v Dunwichi (1928), Šepot v temnotách (1930), V horách šílenství (1931), Sny v čarodějnickém domě (1932), Stín nad Innsmouthem (1932), Stín z času (1934).

Který z těchto hororů (a všem již brzy bude sto let) je nejděsivější?
Podle Houellebecqa Stín nad Innsmouthem, jenž líčí genetickou degeneraci atakující zprvu naši pokožku, ale pak i prostou schopnost vyslovovat samohlásky. Následuje odporný rozklad oběhového a dýchacího systému. Pak… Jenomže nekráčí jen o námět. Jde o zpracování. A roli hraje až maniakální autorova záliba v detailech i jeho čidla zvládající nahodit kvalitní vývoj dramatu. Obě dvě ty záležitosti činí četbu povídky takřka nesnesitelnou.

Houellbecq míní: „Jako Immanuel Kant chtěl Lovecraft postavit základy morálky, které nebudou platit pro lidi, nýbrž veškeré rozumné bytosti kosmu.“
I psal fantastiku a psal ji velmi často dobře a souběžně nás nutkavě prahl vyděsit. Nás, tak jako sebe, v čemž tkvěl až masochismus. Ale na rozdíl od většiny předchozích autorů žánru se HPL zaměřil na hrůzy ze všech hrůz nejobjektivnější a oproštěné od pochybných psychologických konotací. Freudovu učení se vysmíval a měl ho za dětinský symbolismus. Byl materialista a to není v rozporu s tím, že odmalička prahl po své vlastní mytologii, která by pádný smysl poskytla i třeba (a citujme) „bytostem z plynu spirálních mlhovin“.

„Vedle hudebnosti a vedle kromobyčejné záliby ve sladkostech mají Kant a Lovecraft další společné rysy,“ vystihuje Michel Houellebecq jednu výseč záhady.
Na oba padlo podezření, že tak docela nejsou lidmi. Asi přece byli, kdo ví, ale i solitér z Královce (filozof Kant), i samotář z Providence (autor obskurní beletrie) se shodli v heroické vůli přeskočit lidstvo.

Těžko říct, zda i Kant, ale Lovecraft je nenáviděl, a to navzdory tomu, nakolik gentlemansky býval shovívavý ke konvenujícím mu jednotlivcům. I s nimi si však nejradši pouze dopisoval.

„Svět mě tak unavuje,“ napsal jednou, „že mě už nedokáže zaujmout nic, co by neobsahovalo aspoň dvě vraždy na stránku nebo to nepojednávalo o nepopsatelných hrůzách jiných vesmírů.“

V čem byl problém? Vlastně nikde. Podobně jako u nás Jaroslav Foglar odmítl HPL dospět.
Příčily se mu hodnoty dospělého světa a Houellebecq některé vyjmenovává ze své vlastní perspektivy.
„Princip reality. Princip rozkoše. Principy soutěživosti. Nepřetržité výzvy. Sex. Princip společenského postavení.“

Taky náboženství měl ctnostný Lovecraft za pouhou sladkou iluzi a na Zemi žilo od začátku věků dodnes jen málo mužů do takové míry sycených „absolutní nicotou“ veškerého lidského snažení.
Nu, a i jeho dětinskost je zřejmá.

V Lovecraftově díle nenarazíte ani na jediné slovo o penězích.
„Nenajdeme sebemenší zmínku o finanční situaci postav. Absolutně ho to nezajímá,“ upozorňuje fascinovaně Houellebeck.

A co dobro a zlo a morálka? City?
Podle Lovecraftova názoru jde o smyšlenky, a to – prvořadě – viktoriánské. Realitu, která jím přesto plně prostupovala, cítil jen co čirý egoismus. A to kosmicky chladný. Už roku 1918 si zaznamenal, že racionalismus „minimalizuje význam života a objem štěstí“ a vede – v mnoha případech – k sebevraždě. Potřeboval snít. I proto je četba děl tohoto materialisty rovna útěše a tou útěchou je především těm, kdo cítí averzi k životu.

„Jako většina nakažených jsem objevil Lovecrafta v šestnácti, a to prostřednictvím kamaráda,“ říká Houellbecq. Prý to pro něj představovalo šok.
Netušil prý do toho momentu, čeho je literatura schopna.
„A stále o tom pochybuji,“ poněvadž na Lovecraftovi ulpívá až cosi neliterárního. Jaké je řešení této záhady?

Psaní próz nebyla Lovecraftova neustálá priorita. Odstupoval od práce opakovaně a raději se do ní nikterak nenutil. Ze zkušenosti chápal, že jsou výsledky horší, když se moří, a…

„Už jsem téměř rozhodnut přestat s povídkami,“ píše roku 1925 v dopise, „a toužím pouze snít, zachce-li se mi, aniž bych se vyrušoval čímkoli tak vulgárním jako zaznamenávat sen a připravovat ho k prachsprostému publikování.
Ano. Došel jsem k závěru, že literatura není pro gentlemana vhodný úkol.“

Z lidských pocitů Lovecrafta vedle strachu zajímal ještě úžas – a snažil se velice obětavě uvést čtenáře až do kataleptických stavů morbidní fascinace. Vše ostatní… To leželo na podlaze pod ním odříznuto břitvou – a nijak se nemýlí v tom, že autentičnosti není bez dobrovolné zaslepenosti. Píše:

„V umění nemá smysl brát zřetel na chaotičnost světa, protože chaos je tak naprostý, že ho není jakýkoli text s to vypovědět ani přibližně.“

Člověka, když to čte, pochopitelně napadne, zda neměl obroušenu vnímavost, ale to sotva. Následovně líčí tetě první dojmy z New Yorku, kde ještě předtím nikdy nebyl.

„Málem… jsem estetickým vytržením omdlel. Vždyť… Ona večerní scenérie s nesčetnými světly mrakodrapů a blyštícími se odrazy a světly lodí… Třpytící se socha Svobody nalevo a jiskřivý oblouk Brooklynského mostu napravo: bylo to mocnější než sny o starověkých legendách, než verše o babylonském ohni. A pak se přidávala divná světla a přidávaly se podivné zvuky z přístavu, kam míří všechny lodě světa. Troubení mlžných rohů, lodní zvony a v dáli skřípot rumpálů. Vidiny dalekých břehů Indie. Bože, ach, udělej, abych dokázal vyjádřit kouzlo scény.“

Snil prý většinu života o plavbě přes tento Atlantik a návštěvě Anglie i celé „staré“ Evropy, ale pouť nikdy neuskutečnil. A tak (dumá Houellebecq) nikdy nezvíme, co by – teprve – cítil a jak by se vyjadřoval před Notre Dame v Chartres.
Už jinou věcí je, jak hleděl do ulic Yorku po nějakém čase, když tam opravdu žil, a je tomu právě sto let, co se (3. 3. 1924) do této megapole přiženil.

Jeho paní měla šestnáctiletou dceru, ale rozvedla se a vztahu nic nebránilo. Kromě Lovecraftovy povahy.
Následovaly dva roky, po které se nechával vydržovat chotí, zatímco „hledal zaměstnání“. Sháněl je ale nejspíš natolik gentlemanským způsobem, že nestál nikomu ani za odpověď, a jak se říká v Houellebecqově knížce, „s tržní ekonomikou nebyl kompatibilní“.

Zase tak mu to nevadilo.
V dubnu 1926 se vrátil k tetám do Providence. Teprve měl vytvořit svá nesmrtelná díla.

Úplným závěrem studie zkusil Michel Houellebecq ne ospravedlnit, ale vysvětlit Lovecraftův rasismus.
Neuspěl. A jen dokládá, že HPL mj. navštívil čtvrť zvanou Lower East Side a příteli Belknapu Longovi po té zkušenosti suše napsal:

„Organické tvory, kteří straší v té ohavné stoce, ani při nejlepší představivosti nejde označit za lidi. Je to monstrózní a nejasná kombinace člověka a améby.“

Žertoval? Těžko říct. A jinde každopádně zhurta dodává:

„Doufám, že to skončí válkou… To pak teprve ukážeme árijskou sílu a provedeme masovou vědeckou deportaci… Z ní se nepůjde vyvázat. Odsud nebude návratu.“

Adolfa Hitlera nepokrytě obdivoval (ovšemže ve třicátých letech) a měl ho za „elementární sílu povolanou k obnově evropské kultury“.
Nu, a nenapsal-li článeček Hitler je gentleman Ferdinand Peroutka (a nenapsal), mohl jej napsat i podepsat právě Lovecraft.
A příteli Belknapu Longovi, později pobaveně nazývanému „Lovecraftova oběžnice“, se nijak nehanbil napsat, že je slabochem a přiznává to a slabošství bude i příčina, proč obdivuje sílu.
Ale tu neviděl v nacismu.

Politika ho nezajímala. Síla byla pro Lovecrafta „mezi vesmíry“ a doslova píše:

„Prastaří byli. Jsou. A Prastaří i navždycky budou. Ne v prostorách, které známe, ale v prostorách mezi… To Oni jsou prvotní, bez rozměru, mocní a klidní.
Člověk panuje, ale teď. Kdysi vládli Oni a brzy budou zase tady… Po létě přijde zima a po zimě léto. Trpělivě čekají a zase budou kralovat.“

A Michel Houellebecq k tomu píše:

„Všechny sentimentální myšlenky se v moderní době rozsypaly. Dnes by platil za vyvrhele víc než kdy jindy. Čistota, cudnost, věrnost, slušnost… se staly jenom směšnými stigmaty. Hodnota každé bytosti se dnes měří jenom ekonomickou efektivností a erotickým potenciálem, tedy přesně tím, co Lovecraft nesnášel nejvíc.“

Dobře. Ale jeho povídky jsou zaklínadla a miliardu kilometrů daleko od imprese. Byl tvrdý, jasný a studoval vědy vlastní doby. Jeho texty pak mají přesnost pitvy a „dramatická struktura těch lepších je bohatá a jeho narativní postupy jsou odvážné,“ konstatuje Michel H. „A nestačilo by to, ale v jádru cítíme tlak stravující vnitřní síly.“

Což je tečka, nechci ale zapomenout ani na mladou generaci a (tím) úvod Stephena Kinga. Navozuje tuto myšlenku.

„Literatura, zejména fantastická, je jako jeskyně. Čtenáři se tu se svými spisovateli skrývají před životem a lížeme si jizvy v podobných útočištích. Připravujeme se na další bitvu ve skutečném světě a potřeba podobných míst nikdy nepoleví, ale nejcennější jsou ve zranitelných letech mezi třináctým a sedmnáctým rokem, kdy většina čtenářů zažívá jedno až nebezpečně hluché místo. Bod, kdy knihy dětství už odložili a ještě nedrží ty dospělé… Jak víme, hodně dětí tu mezeru nikdy nepřekoná.“

H. P. Lovecraft. Proti světu, proti životu / Michel Houellebecq / nakladatelství Vyšehrad v Praze, 2024.
Ilustrovala Sabina Chalupová.
Z francouzského originálu H. P. Lovecraft: Contre le monde, contre la vie přeložil Alan Beguivin. Předmluvu napsal Stephen King a přeložil ji Roman Tilcer.

Podvolení. Vizionářský román Houellebecqa o budoucnosti Francie reaguje na realitu dneška nezvládnuté ilegální migrace

The post Lovecraft díky slušnosti je dnes vyvrhel. Napsal ve své knize světový Houellebecq first appeared on Čítárny.

Snědý expert na Lovecraftovo (1890-1937) dílo Sunand Tryambak Joshi (*1958) sestavil dvojdílnou antologii těch próz, na kterých se Howard Phillips Lovecraft podílel pouze coby spoluautor. Vyšla letos česky.
První díl Hemživý chaos a další příběhy tvoří 17 povídek včetně té Pod pyramidami (1924), sepsané na zakázku Harry Houdiniho (1874-1926), pod jehož jménem byla dvakrát zveřejněna psána v první osobě, jako by vyprávěl mág.

Kouzelník maďarského původu zveřejnil od roku 1906 přes deset prací vč. autobiografie, v časopise Weird Tales měl i sloupek Ask Houdini.
Brzy chtěla redakce i povídky a došlo na ně, byť psali ghostwriteři; a když si šéfredaktor Henneberger vyžádal právě příběh „zpod pyramid“, šanci dostal HPL. Houdini mu vyprávěl, jak mu v Egyptě nasadili pouta a svrhli ho do šachty Pakapovy hrobky mezi Chufevovou pyramidou a Sfingou. HPL dospěl k názoru, že nebyla šance přežít, ale když inkasoval zálohu 100 dolarů a svolení šéfredaktora, že smí mágovy plky „opentlit“, dal se do psaní.

Ač mu slíbili, že bude uveden co spoluautor, nesplnili to. Lovecraft tu vytěžil též Gautierovu prózu Kleopatřina noc (1838) a výsledný strojopis je sice nezvěstný, naštěstí ale nezahodil rukopis. Mířil s ním do New Yorku na vlastní „sobáš“ s chytrou ukrajinskou židovkou Soniou Greenovou (1883-1972) a večer po svatbě trávili přepisem textu, jenž ukončili pomocí klišé „pak se probudil“.

Další čtyři povídky napsal s C. M. Eddym, další s Winifred Jacksonovou, dvě s Gustavem Adolphem Danzigerem, nejednu se Zealií Bishopovou a po jedné s Annou Helen Croftsovou, Wifredem Blanche Talmanem a zmiňovanou Soniou Greenovou. Ani to ho nezastavilo, ale popořádku.

MANŽELÉ EDDYOVI A LOVECRAFT
Clifford Martin Eddy (1896-1967) byl rodák z Providence, kde HPL žil, a s jeho ženou Muriel se hororový tvůrce seznámil nejpozději v létě roku 1923. Pí Eddyová pak uváděla, že jej znala již od roku 1918, kdy se seznámily jejich matky; a její muž psal od roku 1919 do pokleslých časopisů, načež narazil ve Weird Tales s mizernou prózou Popel (1923). Stejně jako jeho konvenční Požírač duchů (1923) sice byl Popel posléze přijat, teprve však po Lovecraftově intervenci a s jeho úpravami. Výsledek se řadí k nejhoršímu z Lovecraftových revizí, anžto Požírač je ten typ povídky, jaké HPL zásadně nepsal.

Naštěstí ale jsou ostatní Eddyho výtvory lepší. Psal úsečněji a méně poeticky než HPL a dodal i bizarní text Hluchý, němý a slepý (1924) o postiženém, jenž navzdory handicapům vnímá v odlehlém domku přítomnost čehosi zlověstného. HPL umělecky povyšoval Eddyho práce, ale i je zvracel do parodií. Z nekrofilních Milovaných mrtvých byl však tak nadšen, že je Eddyových přečetl nahlas.
Tou dobou měl zvyk jim předčítat i ze svých povídek, pokud se ale i v tomto případě jedná o parodii, čtenáři to nepochopili a octli se v šoku. Pro „pozdvižení“ dílo v Indianě dokonce zakázali a vydavatel Farnsworth Wright se od té chvíle až patologicky zdráhal přijímat od Lovecrafta „krajně extravagantní“ povídky s explicitně líčenými hrůzami.

W. V. JACKSONOVÁ
O čtrnáct let starší Winifred Virginie Jacksonová (1876-1959) se s Lovecraftem potkala v komunitě amatérských žurnalistů. Zamilovala se. V útržcích je dochována jejich korespondence. Její zádumčivě básnivá črta Zelená louka otvírá antologii a Hemživý chaos dal titul prvému svazku.
Obě povídky vznikly dle snů autorů, zdály se v letech 1918-1919. Inspirací pro Zelenou louku je ale i reálný, hieroglyfy prý pokrytý meteorit nalezený v Mexiku. Do textu Hemživý chaos napsala Jacksonová vnitřní sekvenci a přítel doplnil začátek i hrůzné finále o zničení světa.
Dodnes neidentifikovaný politik pak psal, že by Lovecraft „zasloužil“ pro své „pokusy napodobovat Poea“.

ADOLPH DANZIGER
Sta let se doživší pan Danziger (1859-1959) je dalším ze zapomenutých spoluautorů. V mládí se přátelil s Biercem a tudíž je svorníkem dvou es hororu. 1893 vydal pod Bierceovým vlivem povídku Oběť vědě a HPL ji přepracoval v Clarendonův poslední test (1927). Danziger prosil i o revizi své biografie Mistra Bierce, HPL odmítl, ale za „mizerných“ 16 dolarů upravil onu třicet let starou Oběť. Danziger bez skrupulí inkasoval 175 dolarů.

Původní verze nebyla nadpřirozená, dvakrát tak dlouhé přepracování ano. HPL však napsal o originálu: „Z úmorné monotónnosti té pitomosti jsem málem vybuchl.“ Historik Joshi konstatuje, že i výsledek je monotónní. A komický Elektrický popravčí (1929)? Jde o verzi Danzigerovy prózy Automatický popravčí. Byla vážná a můžeme si to ověřit: svazek ji na konci obsahuje (a zrovna tak Oběť vědě). Elektrický popravčí je nezáměrně legrační už v původní, toporně bezkrevné verzi; teprve HPL rozvinul děj, vklínil motivace, oživil svět a jménům svých mytologických bytostí dodal „aztécké zabarvení“. Ale zápletky, lokality i charakteristiky postav tu cílí proti duchu příběhů, jaké sám psal.

Danziger skutečně sepsal i nechtěně komickou knihu Portrét Ambrose Bierce (1929).

ZEALIE BISCHOPOVÉ (1897-1968)
Studovala žurnalistiku na Kolumbijské univerzitě, byla z Kansas City. Lovecraft jí byl zjara 1927 doporučen svým židovským přítelem, básníkem a knihkupcem Samem Lovemanem (1887-1976). Zasypal ji pokyny. Marně. A tak povídku o srubu nad hnízdem chřestýšů Yigova kletba (1928) upravil; výsledek pak označil za „svůj ze 75%“ a tvrdil dokonce, že se spoluautorka zmohla leda na synopsi.

I dodal prolog, kolorit, motivace, kletbu, hadí božstvo, ženu se sekerou, identitu hadovy oběti i epilog z léčebny. V podstatě vymyslil celý děj a jde o jednu z nejkompaktnějších, nejpůsobivějších jeho povídek vůbec.

Autorce původně zaslal dotazník ohledně místopisu a dějin Oklahomy. Pokorně ho vyplnila a inkasovala z časopisu 45 dolarů, o které se jí jednalo především (měla malého syna). HPL po ní chtěl 17, 5 dolaru a nejspíš je ani nedostal.
Přesto revidoval další její prózy vč. Smyčky medúzy, která dala titul druhému svazku antologie, a taky její Pahorek. Uzavírá první svazek co nejlepší z veškerých jeho revizí: bohatě strukturovaný, esteticky výživný. Spoluautorka poskytla jen nápad: duch bez hlavy u indiánské mohyly. HPL to vylepšil, ale Weird Tales text odmítl. Agentem pí Bischopové byl Lovecraftův přítel Frank Belknap Long (1901-1994) a je tu rovněž podezíraný ze spoluautorství.
Ale napsal:
„Tento zádumčivý, ponurý a grandiózně atmosférický text je lovecraftovský od první až do poslední stránky.“

A byl to Long, kdo rukopis přepsal na stroji. Původní verze ale byla zveřejněna až roku 1989. Jedná se o jeden z příběhů, kde HPL užil mimozemšťany co metaforu budoucího vývoje západní civilizace.

Ač lid budoucí zvítězí nad stářím, upadá. Praktikuje se výběrové šlechtění, ale pro vítalitu vládnoucích. Roli tu hraje rukopis v kovovém válci, což je situace inspirovaná knihou Jamese De Milla (1833-1880) A Strange Manuscript Found in a Copper Cylinder (1888). Najdeme i prvky z povídky Abrahama Grace Merritta (1884-1943) Tvář v propasti (1923). Ze všech revizí mají Yigovo prokletí a Pahorek strukturou i kvalitou nejblíž jeho vlastním výtvorům, a to, že se dějí na Jihu, jim vdechuje i neotřelost.

Pro nevalnou Smyčku Medúzy dodala Zealia jenom nástin a HPL dotvořil dílo v srpnu 1930. Long pořídil strojopis, ale vše nerozluštil, i postrádáme celé věty. I proto Weird Tales text odmítl a stejně jako Pahorek ho po smrti HPL přepracoval August Derleth; i zde byla původní verze zveřejněna až roku 1989.

Podobně jako řada raných Lovecraftových textů obsahuje dílko Smyčka Medúzy prvky rasismu a přemíru nadpřirozena.
Vedle mytické Lemurie sem vetkl narážky na hrdiny románů Jorise-Karla Huysmanse (1848–1907) Naruby (1884) a Tam Dole (1891) i odkazy na výtvarníky: Goyu, Aubrey Beardsleyho (1872–1898) a Henry Fuseliho (1741–1825), proslaveného Noční můrou (1781). Děj se zlověstně ovíjí kol hrobu plného živoucích hadích „vlasů“ a portrétu Medůzy, který nesmí být porušen, aniž nastane kataklyzma.

Poznámky autorovy odhalují až překvapivou racionalitu, s níž konstruoval příběh na podkladě dvou synopsí. Jedna vykládá události chronologicky, druhá v narativním sledu. Byla to jeho oblíbená metoda.

ANNA HELEN CROFTSOVÁ
Další ze spoluautorek byla učitelka Croftsová (1889-1975) z Massachusetts. Většina její povídky Poezie a bohové (1920) ale zjevně pochází z Lovecraftova pera. Obtížné je si vůbec představit (píše Joshi), čím by mohla přispět. Text napodobuje spíš styl lorda Dunsanyho, respektive jeho skicy z Francie zdevastované první světovou válkou. Lovecraft měl za nejvyšší projev imaginace poezii, ale v tomto textu obsažené veršíky asi přehlédl.

WILFRED BLANCH TALMAN
Básník Talman (1904-1986) se s HPL setkal v srpnu 1925. Dal mu číst koncept či synopsi povídky Dvě černé láhve. HPL byl zaujat. Začal se změnami. Dílo dokončil v říjnu a dík hovorovému jazyku vyvolal přesvědčivou atmosféru svíravé hrůzy. Přesto Talmanovi připadalo, že prostá mluva je škrobená.

PRÓZA LOVECRAFTOVY ŽENY
Povídka Hrůza na Martinově pláži je banální plodem návštěvy HPL a jeho budoucí paní v místě zvaném Magnolia v Massachusetts. Byli tam okolo 1. července 1922. V negramotně formulovaných vzpomínkách Privátní život H. P. Lovecrafta Sonia později tvrdila, že po jeho výzvě jedné noci napsala hrubý náčrt. Ten redigoval. Weird Tales dílo opatřil stupidním redakčním titulem Neviditelné monstrum.

To měli ještě 2 roky do sňatku. Sonia sepsala i banalitku Ve čtyři hodiny, u které HPL navrhl změny, ale není zřejmé, zda je podíl významný, a tak Joshi odmítá dílo přijmout do corpusu. Jen je zveřejnil na konci jednoho ze svazků. Některá místa disponují „lovecraftovským duchem“ a Joshi má tedy za to, že HPL přispěl víc, než dáma přiznala, ale ani zdaleka mu Sonia nepřipadá jako „logicky uvažující“ spisovatelka“. Ve čtyři hodiny bylo opakovaně odmítnuto a vyšlo až roku 1970.

Na Zemi neexistuje jiný spisovatel, který by se redakcím věnoval tak oddaně i skromně. Mnohdy se nejednalo jen revizi. Míval na výsledku lví podíl a džentlmensky jej tutlal. Ale Joshi vše rozkryl a komentuje i 18 příběhů druhého svazku.

HENRY WHITEHEAD
Férověji než s Bischopovou, chtivou především honorářů, probíhala spolupráce s pulpovým řemeslníkem Whiteheadem (1882–1932), kterého HPL navštívil na Floridě. Zjara 1931 napsali Past. V dopise, který objevil Joshi, tvrdí HPL, že stvořil ústřední část textu a revidoval a zcela přepracoval celek. Ten zveřejnili pod Whiteheadovým jménem a Lovecraftových praktik znalý Joshi si myslí, že objekt jeho bádání napsal „poslední tři čtvrtě textu“, jen aby blahosklonně mávl rukou a sám odmítl být uveden.

Styly obou tvůrců k sobě křiklavě nepasují. Žoviálně konverzační expozice zhurta přechází do dlouhých lovecraftovských odstavců typických absencí dialogů. Ač redaktor Strange Tales Harry Bates vždy Lovecrafta povýšeně odmítal, v tomto případě jej nevědomky akceptoval, a totiž pod Whiteheadovým jménem. Jde o jediný a ještě maskovaný Lovecraftův příspěvek jeho krátkodechému magazínu, než zkrachoval.

Existuje i jiná Whiteheadova povídka, u níž je podezření na Lovecraftovu účast, ale prokázána není a Joshi je akurátní. Ten příběh Lovecraft nazval Pohmoždění a dnes ho známe jako Bothon (1946). A nejspíš ho upravil Derleth, což byl pán natolik svébytný, že i vlastní (ne zlou) práci Tis na hřbitově úspěšně a léta vydával za dílo Josepha Sheridana Le Fanu.

WILLIAM LUMLEY
Spíš kuriozitou je Lovecraftova spolupráce s literárně nemohoucím okultistou Lumleym (1880–1960), který napsal Deník Alonza Typera nalezený po jeho záhadném zmizení. Druhý svazek antologie ten BRAK přetiskuje, ale i výslednou Lovecraftovu korekci. HPL chtěl prostě udělat Lumleymu radost a dopomohl mu ke slušnému honoráři. Okultista text udal za 70 dolarů do Weird Tales, Joshi se ovšem pozastavuje nad tím, že z původního blábolu bylo možno vůbec něco vykřesat. Bylo. A HPL Lumleymu řekl, ať si celý honorář nechá.

KENNETH STERLING
Výjimečná byla spolupráce na příběhu o neviditelném bludišti na Venuši Ve zdech Eryxu (Weird Tales, říjen 1939). Ryzí sci-fi vznikla v lednu 1936, přičemž Sterling (1920–1995) se zjara 35 přistěhoval do Providence a v únoru 36 zveřejnil ve Wonder Stories povídku The Bipeds of Bjulhu, v níž naráží na Lovecraftův mýtus Cthulhu.

„Jak přelstít neviditelný labyrint“ je ovšem téma, které před nimi zpracoval už klasik Edmond Hamilton ve slavné povídce The Monster-God of Mamurth (Weird Tales, srpen 1926), kde líčí nitro neviditelného objektu na Sahaře. Sterlingův nástin naštěstí generoval trochu jiný příběh a HPL ho úplně přepsal a o polovinu prodloužil. Vznikl excelentní horor, jehož jediným nedostatkem je „otřepaná“ Venuše. Autoři netušili, že je tam pět set stupňů a tlak devadesátkrát vyšší než na Zemi.

DUANE RIMEL
S Rimelem (1915-1996) napsal HPL dvě působivé povídky Strom na kopci (1934, zveřejněno 1940) a Vyzdvižení z hrobu (1935, zveřejněno 1937). Rimelova hříčka Aphlarova magie, zveřejněná zjara 1937, byla ovšem Joshim odsunuta mezi dodatky; Lovecraftův přínos je stopový. Strom na kopci zabodoval. Zachycuje snad samu „esenci podivnosti“ a HPL prý přidal „jen pár užitečných emendací a zesílil finále“. Joshi pak míní, že z tří částí povídky patří Lovecraftovi ta poslední, a Rimel ostatně za zbylých 60 let života nic podobného nestvořil.

HAZEL HEALDOVÁ
Hned 5 povídek vzniklo ze spolupráce s pí Healdovou (1896-1961), která však tvořila jen zárodky zápletek a sama nepublikovala. Jde o texty Muž z kamene, Okřídlená smrt, Hrůza v muzeu, Z hloubi eonů a Hrůza na pohřebišti. Lze být za jedno s Joshim, že je psal Lovecraft na podkladě synopsí; jsou prodchnuty jeho stylem, duchem a atmosférou.

Muž z kamene byl dík editoru Gernsbackovi zveřejněn roku 1932 ve Wonder Stories. Banální sen dětí, že „lze zkamenět“, tu získal takřka vědecké ospravedlnění. O Okřídlené smrti (Weird Tales, 1934) Lovecraft tvrdil, že ji napsal z 95 procent. Jde o příběh o mouše, která se namáčí do inkoustu a píše vzkazy. Do jejího těla se totiž dostala mysl člověka!
V případě Hrůzy na pohřebišti zasadil Joshi vznik textu do let 1933-1934:
„Část příběhu je opět v nářečí buranů, které má ale parodovat podobný slang Lovecraftovy uznávané prózy Hrůza v Dunwichi.“

V extravagantní Hrůze v muzeu se HPL paroduje taky a hraje si s voskem a figurínami. Jde o zábavný pastiš na jeho horory Volání Cthulhu a Pickmanův model. Psal ale podle synopse „tak chabé“, že ji „takřka celou zahodil“. I sám tvůrce Supermana Jerry Siegel svého času přesto napsal: „Ani sám Lovecraft by neuměl překonat groteskní scénu, kdy zde na hrdinu vyskočí tvor z jiné dimenze.“ Netušil, že Lovecraft scénu psal „jako stín“.
Nejlepší z patera těch povídek je Z hloubi eonů. Vznikala od začátku srpna 1933. Ač i ona hraničí s parodií, ohromí. Spoluautorka přispěla snad jen představou mumie s živoucím mozkem, a jak vidíme, v synopsích se vracela k motivu mysli vězněné ve zmrtvělém těle.

ROBERT BARLOW
Ona psát neuměla, ale to nelze říct o mladém muži, s kterým Lovecraft vytvořil ještě víc příběhů.
Jmenoval se Hayward Barlow (1918-1951) a seznámili se roku 1931, když mu bylo třináct.
Spolupracovali na 6 povídkách: Skolení Monstra, Poklad zvěromága, Zápas, jenž ukončil století (Rukopis nalezený ve stroji času), „Spíš moře vyschnou“, Kolabující kosmy a Noční oceán.

O Skolení Monstra psal Lovecraft chlapci v únoru 33:
„Dovolil jsem si změnit mnoho slov tak, aby povídka plně dosahovala dunsanyovského efektu kombinujícího prózu s poezií, o který se zjevně snažíš.“

Jedná se o nezralou práci, jíž je i Poklad zvěromága (září 1933). Zápas, jenž ukončil století vytvořili za první z Lovecraftových návštěv u Barlowa na Floridě, v květnu-červnu 1934. Jde o vtip, do něhož autoři skryli osobnosti víc než třicet tvůrců tehdejší makabrózní prózy vč. Roberta Ervina Howarda, Longa, Talmana, Derletha, Seabury Quinnna, Edgara Hoffmanna Price, Forresta Ackermana, Huga Gernsbacka, C. A. Smithe či Abrahama Merritta. I Barlowovu povídku Spíš než moře vyschnou (psána 1935-1936) Lovecraft radikálně předělal a napsal podstatnou část finále; titul je z Burnsovy básně Má milá jest jako růžička (1794).

Barlow rychle začal psát lépe než mistr a dokazuje to teprve fenomenální Noční oceán, oba svazky uzavírající. Vymyká se všemu, co kdy HPL stvořil.
„Je vůbec možné,“ ptáme se, „že zde má Lovecraft i jen desetiprocentní podíl?“
Toho si všiml také současný autor Paul Le Farge a titul příběhu převzal v roce 2017 co název vlastního románu o vztazích mezi Lovecraftem a Barlowem. Barlow se stal vykonavatelem Lovecraftovy literární pozůstalosti, ale byl i muž X talentů. Gay.
Předčasně zemřel co antropolog zaměřující se na rané období Mexika.

„ŠTAFETOVÁ“ POVÍDKA O MAGICKÉ KRYCHLI
Ve svazku Smyčka Medúzy je českému čtenáři prvně představena i „štafetová“ povídka Výzva z jiného světa, duchovní dítko redaktora Julia Schwartze (1915–2004). Zahájila ji Catherine Lucille Mooreová (1911-1987).
Hrdina najde v divé Kanadě záhadně krásnou kostku.
Tu premisu rozvinul Long, ale to vágně. Uctívaný Merritt odmítl navázat. Long se prý odchýlil od tématu „výzvy z jiného světa“. Merritt donutil Schwartze, aby druhé pokračování anuloval, ale sám dodal díl, jenž děj neposunuje. S výjimkou pointy. Hrdinova mysl je vstřebána krychlí.

Lovecraft nad tím dumal, a pak si další zápletku půjčil z pár měsíců předtím dokončeného vlastního příběhu Stín z času, tenkrát nezveřejněného. Jde o výměnu myslí. Tu umožňují krychle, jichž je víc. Odnášejí obsahy mozků do strojů na planetě obývané obřími stonožkami a mysl podobné stonožky vždy vklouzne do lidského těla. Hrdina už věděl ze starého rukopisu o oné pokročilé rase i jejím zkoumání kosmu krychlemi.

Lovecraftem vymyšlená část byla nakonec čtyřikrát delší než sekvence ostatních účastníků štafety a představuje polovinu povídky. HPL snil o discích se záznamy uvnitř krychlí, přičemž kostky vypadají kouzelně, aby přitahovaly nositele intelektu.

Na stěnách budovy ve vzdálené galaxii „rozmístil“ přitom HPL více strojů, z nichž každý je jinak laděn a fialově svítí, když nějaká vzdálená inteligence vstoupí do krychle.
Na stroje dohlíží vyšetřovatel schopný telepatie, jenž vnímá vše, co kdy bylo vstřebáváno krychlemi, přičemž těla „zpovídaných“ se ocitají v komatu.
A při tomto vysávání lapených myslí „vyšetřovatel“ pošle vždy do prázdného místa část mysli vlastní rasy.
„V řadě případů byly tou metodou planety zcela obsazeny a podmaněny, přičemž plenění bylo ukončeno zabitím vzdáleného těla,“ poznamenal si HPL.

Mysl bez těla vždy míří do stroje a je zlikvidována. Moudrá rasa totiž ze zkušenosti ví, že jiné bytosti bývají zhoubou. Tak je ničí, byť teprve v momentech, kdy je pro historické záznamy přečerpáno jejich vědění. A především jsou likvidováni všichni, kdo vykazují jakékoli známky schopnosti cestovat vesmírem a tím ho ovládnout.

HPL si vysnil i to, že zpracovaná bytost může nosit krychli u sebe a lovit s její pomocí další mozky. Vymyslil taky události dávnější doby, kdy ještě „moudří Velcí“ na Zemi uměli krychle hlídat a pohotově zabíjely těla s uchvatitelskými myšlenkami.

V jiné galaxii však se díky obsahu mysli zajatých vše o Velkých rozkřiklo a uchvatitelé zatoužili po pomstě. Zdarma vše píšící Lovecraft tedy věnoval své části neúměrné úsilí a vložil do ní klíče k celku. K napsání předposlední pasáže pak přemluvili autora Barbara Conana, který jen líčí pocit mysli vnesené do těla obří stonožky během krvavé bitvy se „slizkými nepřáteli“, a na Lovecraftovu přímluvu povídku dopsal Long. Hrdina se na vzdálené planetě stane bohem, ale mysl stonožky bohužel uvádí ulovené lidské tělo na Zemi do tupé bestiality.

Lovecraftovy revize a spolupráce se kvalitou nevyrovnají jeho tvorbě, ale stojí za čtení.

Joshi už jen letmo zmiňuje jeho styky s Henry Kuttnerem (1915-1958) i Robertem Blochem (1917–1994), autorem Psycha, ale není známa povídka, na níž by s nimi prokazatelně spolupracoval, a podezřelí jsou jen Blochovi Satanovi služebníci, přičemž rady dostával Kuttner v případě Hrůzy v Salemu. – Je to nevídané, ale Joshi musí uznat, že „Lovecraft takřka nebyl s to pustit z ruky kterýkoli rukopis, aniž by se v něm povrtal, a to i když nebyl o to žádán“.

Je jen málo lidí ochotných se současně věnovat revizím i psaní vlastních děl, ale Lovecraft je výjimkou. I proto, že se mu jednalo o ekonomické přežití. K pozdější lítosti neměl ani středoškolský diplom, ani průpravu úředníka, i námezdně upravoval díla jiných.

Roku 1920 revidoval učebnice psychologie a „nevýslovně špatné“ verše Davida van Bushe. I ptejme se: mohl si vůbec vybrat horší zaměstnání, než práci upravovatele cizích výtvorů? Kdo ví. Ale při své povaze stěží. Účtoval si trestuhodně nízké sazby, ale na revizích pracoval s takovou svědomitostí, že mu nezbyl čas na vlastní povídky.

V letech 1927-1936 psal už sotva jednu ročně, ale stihl přes dvacet revizí. Ať s nadějnými nováčky či zavedenými veterány.

Ústřední platící klientkou byla mu v poslední dekádě života zmiňovaná Hazel Healdová a sám napsal, že se nikomu začínajícímu nedostane jeho podpory „po dobu víc než roku“. Ale pomáhal i starým či handicapovaným, kteří potřebovali povzbudit. I tehdy, když odhalil, že nebudou s to se jako spisovatelé zlepšit. „Staří dobří braši potřebují, aby jim poslední léta prosvětlilo několik slunečních paprsků,“ napsal, a kdyby prý nepomáhal, považoval by se za ješitného. Velkorysý, laskavý, ohleduplný; za to v úctě. Ty revize vždy nesvědčí o literární velikosti, pokaždé ale o lidskosti.

„Hemživý chaos“ a „Smyčka Medůzy“, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek první a druhý. Uspořádal a úvodem i poznámkami opatřil Sunand Tryambak Joshi. Přeložili Milan Žáček, Stanislava Pošustová-Menšíková, Richard Podaný a Linda Bartošková. Ilustroval Mikuláš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 106. a 114. svazek edice Fantastika řízené Martinem Šustem vydalo Argo. Praha 2020. 936 stran.

Lovercraft / Povídky a knihy:
https://hplovecraft.webnode.cz/

The post Chudobný Lovecraft čili Žádný génius tolik neudělal za druhé first appeared on Čítárny.