V proslulém eposu O přírodě vykládá Lucretius Epikúrovu filozofii blaženosti na tomto světě. Cílem tohoto díla je interpretovat principy epikureismu Římu. Dílo De Rerum Natura se nám zachovalo v přepisech z devátého století našeho letopočtu, ale znovu bylo objeveno až ve století patnáctém, kdy přispělo ke znovuobjevení atomismu.

Účelem tohoto antického díla bylo zbavit lidi strachu před bohy, před smrtí a před osudem, zachránit člověka z mravní bídy v dobách nejistot a velkých společenských přesunů.
Lucretius zapřísahá své spoluobčany, aby se nepachtili za mocí, slávou, bohatstvím; v předvečer občanských válek prosí bohyni Venuši o mír; úchvatně líčí přírodu, ale i věčný pokoj smrti. Jeho velebáseń, která ve své době soutěžila s Vergiliovým eposem o rolnictví o titul nejkrásnější starořímské skladby, promlouvá dosud plným hlasem i ke čtenáři moderního věku.

Didaktický epos O přírodě má šest částí.
Jsou zaměřeny přírodovědně a filozoficky. Poprvé ho vydal Marcus Tulius Cicero, a to z Lucretiovy pozůstalosti.
Obsahuje:
1. a 2. kniha – Epikurejská fyzika
3. a 4. kniha – Psychika člověka
5. a 6. kniha – Kosmogonie

Zakladatelem epikureismu je filozof Epikuros (342 – 270 př. n. l.).
Narodil se na ostrově Samu, poté se přestěhoval do Athén. Víme, že žil chudým životem a jeho zdravotní stav nebyl na závratně dobré úrovni. Ačkoliv byl prý Epikuros ve svém oboru velice plodný, mnoho se z jeho díla nezachovalo.
V Athénách založil vlastní filozofickou školu. Epikurova filozofie znamenala vzpouru proti dosavadním filozofickým metodám i tématům. Epikuros se totiž zabývá jakousi “konzumní praktickou filozofií všedního života”.
Matematika je podle něj přebytečná, logika zavádějící, na studium literatury nebo jazyka nemá čas, neboť se raději věnuje tzv. rozkoším všedního dne.

Epikuros používá prostředků jakéhosi primitivního materialismu
(Snad se Země pohybuje, snad stojí. Snad je kulatá, snad trojhranná… co na tom.), ale většinou se v závěru sveze k sentenci typu výše zmíněného výroku Aristippa z Kyrené. Podobného se dopouští i Lucretius, většinou však dochází k závěru, že to, co rozebírá – tedy přírodu, společnost a svět – je sice užitečné rozebírat a zajisté to je i velice chvályhodné, ale děláme to spíše pro to, abychom tím dosáhli dobrého pocitu ze samotného vědění. Tedy a bychom byli šťastní. Takže samotná příroda pro nás nemusí být tak podstatná, neboť klíčové jsou pro nás štěstí a klid duše, kterých můžeme dosáhnout i jinak než poznáním.

Lucretius ovšem rozhodně – na rozdíl od Epikura – studium přírody z těchto důvodů předem nezavrhuje.

Zajímavá je také myšlenka, že byly podobné epikureistické teze přeneseny až do středověké katolické filozofie, která se negativně staví vůči vědění, poznávání a vědě jako takové, neboť vědění podle jejích zásad není potřebné spáse. Odtud pravděpodobně pochází i rčení „sladká nevědomost“

Postatou Epikurovy filozofie je dosáhnout šťastného života, a to pomocí nějaké uvědomělé metody, tedy jinak řečeno dělat vše proto, abychom byli šťastní.
Toho dosáhneme tak, že se soustředíme na každý okamžik a budeme si jej vychutnávat, protože v tom je podle Epikura ukryt smysl života – v životu samotném. A jak tedy dosáhneme smyslu života, dosáhne naše duše klidu, a to – klid duše – je podstatou štěstí.
Epikureismus se dá označit za filozofii egoistickou, ale pozor, není tím míněno, že podstatou epikureismu dělat vše proto, abychom se cítili jako tzv. prase v žitě. Být šťastný zde znamená hlavně mít ze sama sebe a z toho, co děláme, dobrý pocit – tedy přistupovat ke svému životu objektivně, abychom měli tzv. čistý štít.

“Proto když říkáme, že slast je konečným cílem, nemíníme tím slasti prostopášníků a ty, které spočívají v požitcích, jak se domnívají někteří lidé, kteří neznají naše učení nebo s ním nesouhlasí nebo si je špatně vykládají,nýbrž stav, kdy člověk necítí bolest v těle a nemá neklid v duši. Neboť život nečiní slastným ani ustavičné pitky a radovánky, ani požitky s hochy a s dívkami, ani požívání ryb a jiných věcí, které nabízí bohatý stůl, nýbrž střízlivý rozumový úsudek, který vyhledává důvody pro každý akt volby nebo odmítnutí a zahání plané domněnky, z nichž se rodí největší zmatek v lidských duších.” (Epikúros)

Jedná-li se o Epikurův postoj k náboženství, to sice uznává – stejně jako bohy, které ovšem na druhou stranu vlastně zavrhuje.
Tedy lépe řečeno zavrhuje jejich moc. Pro Epikura jsou bohové, stejně jako pro Lucretia bytostmi, které žijí někde daleko ve vesmíru ve své božské blaženosti a absolutně nic na Zemi neovlivňují. Což na ně vrhá tak trochu amoralizující světlo. Epikuros bohy takto zavrhuje, protože se prý svojí filozofií snaží osvobodit lidi i sama sebe od života ve strachu z činů bohů.
V tomto ho Lucretius podporuje, mimo jiné i svými chválami na Epikura, které se v díle O Přírodě často vyskytují.
Například:

„Tu si vzal kuráž jeden řecký muž,
Pohlédnout náboženství přímo v tvář
a vyzvat je na souboj.
Nelekaly ho chrámy bohů, ani kmitavé blesky,
Ani hřmotné hromobití na nebesích . . .“

„Bohové neexistují, a jestliže i existují, nestarají se o lidi a nemáme s nimi nic společného. A co lidé nazývají obecně zbožností a svatostí, to je lživý výmysl podvodníků a sofistů nebo zákonodárců, kteří chtějí zastrašit a držet na uzdě lidi páchající bezpráví.“

Epikuros se sám hlásil k Demokritovu učení atomismu, ale poněkud si ho přetvořil.
Epikuros vychází z Demokritovy theorie o atomech, které jsou základní jednotkou hmoty, jsou nedělitelné a stále se pohybují po určité dráze.
Podle Epikura jsou však atomy obdařeny čímsi jako svobodná vůle a mohou se tak dopouštět nějakých odchylek ve svém pohybu. Ty atomy podle něj neustále padají jakýmsi prostorem kolmo dolů. Tu a tam se nějaký z nich dopustí již zmíněné odchylky, což způsobí, že se srazí s jiným a vznikne z nich nějaká látka.
Na rozdíl od Demokrita, který se na atomy dívá z ryze fyzikálního pohledu, Epikuros tvrdí, že na odchylkách atomů závisí i lidské myšlení a lidský osud. Tím tedy teorii atomismu posouvá z roviny fyzikální do roviny etické a z atomismu se postupně stává ideologie. Lucretius se tohoto pozměněného atomismu drží.

Zajímavější je však Lucretiův pohled na některé součásti přírody jako jsou například Slunce a Měsíc
(viz kniha O Přírodě, SVOBODA, Praha, 1971). Zde totiž absolutně popírá perspektivu Slunce a Měsíce, ačkoliv ji u jiných věcí připouští. Tvrdí také, že se Slunce i Měsíc skládají z ohnivých atomů a že každý den samy zanikají a zase znovu vznikají (při západu a východu). Což je celkem paradoxní, neboť je pravděpodobné, že v Lucretiově Římě již byly známé příčiny slapových jevů, na rozdíl od Řecka v období Epikurova života.

Hlavní Lucretiův přínos pro nás samozřejmě netkví v oblasti přírodních věd, ale můžeme mu být naopak vděčni za velmi podrobnou interpretaci epikurejských myšlenek a filozofie, vzhledem k tomu, že z jeho díla se mnoho nezachovalo. Například známá teze Epikurova o smrti: “Zdánlivě nejhorší ze všech zel, smrt, nemá pro nás žádnou důležitost, neboť dokud tu ještě jsme, není tu smrt; a až se smrt dostaví, už tu nebudeme.“

Je dobré číst Lucretia, abyste pochopili, co Epikúros potíral.
Nebylo to pohanství, nýbrž „křesťanství“, to jest zkázu duší pojmem viny, pojmem trestu a nesmrtelnosti. Potíral podzemní kulty, celé latentní křesťanství, již tehdy bylo skutečným vykoupením popírat nesmrtelnost. – A Epikúros by byl zvítězil, každý čestný duch v Římské říši byl epikurejcem: tu se objevil Pavel… Pavel, jímž dospěla ztělesnění a geniality čandalská nenávist k Římu, k „světu“, Žid, věčný Žid par excellence. Napsal F. Nietzsche ve svém Antikristu.

The post Slavný epos O přírodě. Lucretius vysvětluje Epikúrovu filozofii blaženosti na tomto světě first appeared on Čítárny.