Úvodem si ovšem prohlédneme i celou milovanou pražskou zoo, jednu z nejhezčích zahrad na světě, a samo sebou i tohle provedeme skrze její obrazy v literatuře a knihách.
Spolu s uměleckými motivy zkoumá autor postupně mravence (ty především na podkladě práce Petra Hampla O mravencích a lidech), netopýry, vrány, krkavce, lišky, vlky, psy, kočky, prasata, koně, medvědy, opice, delfíny i velryby. Vždy bude, to je pravda, někomu z nás nutně nějaký odkaz chybět – a v případě takovýchto prací to jinak není ani možné.

A hle, Lukavec například vůbec nezohlednil pohádku Lumíra Čivrného Jak zvířata zavřela lidi do klece. Zase tak to nevadí. Nelze do jedné knihy shromáždit všechno. To ani není jejím účelem. Mnohé z postřehů uvnitř poslouží navíc k výsostnému zpochybňování (dnes až nebezpečně jednoznačných) dychotonomií zvíře – člověk, příroda – kultura.

Ale podívejme se mezi stránky i konkrétněji. V románu Lilith George MacDonalda (1834-1905) vykonává havran s klidem povolání knihovníka, což je zřejmě metaforou, a současně je průvodcem právě zesnulých.

Teoriemi Carla Gustava Junga je pro změnu inspirován vlk Hermanna Hesse, kterým se částečně cítí být jeho hrdina Harry Haller v románu Stepní vlk (1927).
Nu, a co vlci Kiplingovi? Co Londonovi věrní tažní psi? Bílý tesák. A nechybí ani legendární český Punťa, výtvarně ztvárněný René Klapačem.
Analogii v životě lidí a lišek viděl Seton a ještě daleko zřetelněji náš Těsnohlídek. V oddíle Z člověka v lišku a zase zpět analyzuje Lukavec i známou literární diádu Dáma v lišku (David Garnett) – Sylva (Vercors). Nedávno ji zohlednil i český spisovatel Jiří Kratochvil.

A přírodovědec Buffon (1707-1788)? Přičítal – oproti tomu – polidšťující rysy medvědům k tíži.
„Veškerá tato hrubá podobnost s člověkem podtrhuje medvědovu zrůdnost a v ničem ho nečiní nadřazeným ostatním zvířatům,“ mínil – a snad měl i pravdu. Tyto solitérní šelmy se nedomluví ani vnitrodruhově, natož s člověkem, jejich krocení v cirkusech je nebezpečné a je tak trochu překvapivé, nakolik ušlechtile je – s Gerstäckerovou výjimkou – líčí už zmíněný Seton, Faulkner (sic), Curwood či Charles Roberts (1860-1943), ten v novele V srdci pralesa.
Lukavec prózu tohoto kanadského autora charakterizuje následovně:

 „Zvířecí samice Kroof v ní přichází o svoje mládě a přimyká se k mladé dívce. Medvědice děvčátko chrání před nástrahami pralesa a ono naopak přivádí zvíře stále blíže ke svému a matčinu lidskému příbytku. Statná samice je dívce oddána vášnivěji než vlastnímu dítěti. Když ale dítě dospěje a zvíře smrtelně ohrozí muže, který si ji vyvolil, mladá žena medvědici s velkým sebezapřením zastřelí.“

Antropomorfizované medvědy přivedl na literární scénu rovněž fenomenální Philip Pullman, autor Zlatého kompasu, ale není zapomenut dokonce ani Menzelův Míša Kulička.
V knize nechybí dokonce ani netopýří Batman, ba ani prasátko Babe (z pera literáta Dicka Kinga-Smithe), a dokonce dojde na Jahelkovu prasečí píseň Balada o strašlivém úderu šilhavého řezníka Josky. Ani Havlova hra Prase, ani Prase Dahlovo není opomenuto a my jenom zaváháme, zda analyzátor neměl zohlednit i lidožravé čuníky Harrisova Hannibala. I kdyby ne, trochu zde chybí Farma zvířat.
A opice „z Korálové ulice“? Je zkoumána v jediném tyglíku s Tarzanem a King Kongem, ale taky jako hrdinka Vercorsových Nepřirozených zvířat. Pouze na (příliš exkluzivní) Planetu opic Pierra Boulea v tomto případě nezbyl prostor.

A vorvani? Delfíni? Velryby? Mimo Barona Prášila je tu spatříme i v podobě Mocha Dicka, ba dojde na reflexi filmu Orca zabiják.

Nedůsledně, ale přesto Jan Lukavec dodržuje v kapitolách jistou chronologii, a tak třeba u koček začíná výklad už ve starém Egyptě, aby pokračoval třeba i Montaignovým postřehem „když si hraji se svou kočkou, kdo ví, nemá-li ona ze mne větší kratochvíli než já z ní“ a končil u citací z Terry Pratchetta. Nechybí Quijotův boj s kočkami, ba ani lev Aslan z Letopisů Narnie.
Ani Poeův Černý kocour, ani Haškova Povídka o kočce, ani Kiplingova Kočka, která chodí sama, ani umručený kocour Trnkovy Zahrady. Jen ta interpretace Hoffmannových Životních názorů kocoura Moura není, pravda, jednoznačná.

I když se podobné kumulace motivů mohou někomu zdát až mechanické, autor dochází k tak zajímavým odhalením, souvislostem, objevům a postřehům, že si u mnohých kapitol nelze nevysnít, že se pod jeho perem jednou stanou celou samostatnou knihou. A třeba právě kočičí.

Lukavcův přístup k problematice je po celý čas konkrétně textový a méně teoretický, ale právě tak se to nejlépe vyplatí.
A nejen čtenářsky. Zvláště to pak vynikne v kapitolách jako Z člověka v žábu či brouky (a někdy i zpět), kde se nám dostane pohledu na podstatné momenty díla Franze Kafky. I na zvířecí já v každém, jak je metamorfovali například Stevenson, Jekyll a Hyde.

Antropocentrický pohled na život a vesmír nikdy nebyl na místě, i vítejme Lukavcovo zpochybnění některých jeho fazet skrz tyhle půvabné kulturní dějiny. Není radno vydělovat se jako lidé z říše živočišné přespříliš.

Absolvent FF UK Jan Lukavec (*1977 v Praze)
pracuje v Národní knihovně, píše recenze pro časopis iLiteratura.cz (kde je zároveň redaktorem), publikuje v tisku a časopisech, je spoluautorem Slovníku novější literární teorie (2012), napsal knihu o Gilbertu Keith Chestertonovi Fanatik, prorok, či klaun? (2008) a po ní publikace Zneklidňující svět zrcadel (2010), Od českého Tokia k exotické Praze (2013) a Bytosti na pomezí (2016). A právě poslední z nich, která ovšem operuje spíše se zvířaty z mytologie, je bezprostřední družkou knihy naší.

Jan Lukavec: Imaginární zoologie. Odborně recenzovali Petr Kopecký a Michal Sýkora. Pulchra. Praha 2019. 288 stran

Bytosti na pomezí. Lukavcova kniha monster

The post Fascinující imaginární zoologie Jana Lukavce v dějinách literatury first appeared on Čítárny.

Vytkl bych mimo to autorovi, že výjimečně asociuje snad až moc svobodně (takže mi ony sekvence připomněly například některé odvážnější texty Martina Jirouška). – Ať je tomu všemu ale ve skutečnosti jakkoli, výsledná práce kvalitně rekognoskovala podoby výše zmíněných entit (včera a dnes) na šňůrce, kde zůstanou již provždy navlečeny coby vyvíjející se vize kulturní historie lidstva.

A samy fantastické bestie? Jejich existence byla nepochybně surově zpochybněna novověkým racionalismem (a třeba také „komunistickou“ knížkou Bubáci, nedávno reeditovanou), ale navzdory tomu zažívají revival. A nejen v žánru fantasy a nejen skrze Stmívání a Pottery.
I v našich představách. Nové podoby upíra, bludiček a dalších monster v popkultuře i jinde však bezpochyby pouze a kontinuálně navazují na dávné své předobrazy a my tudíž zjišťujeme, že se od vlastních předků zase tak nelišíme, věříme-li občas kupříkladu v létající talíře.

V úvaze Mezi chaosem a řádem (kapitola třináctá) analyzuje pak Lukavec taktéž příčinu toho, že dnes tolik lidí včetně teroristů a „občanů“ Islámského státu „oslavuje chaos“.
S renomovaným historikem Josepem Fontanou autor i váhá, zda řád není jen umělý konstrukt a zda vlastně nenapomáhá utlačování.
Menšin? Inu, i většin. Ba spíše většin. Neboť vesmír není milosrdný, příroda rovněž ne a lze snad říct, že tento řád potíral už barbary, obklopující Řím, a zrovna tak heretiky.
Ba kterékoli z davů, davů s chaosem přímo ztotožňovaných. Či snad není kultura jen malou výsečí? Či snad řád není pouze vysněnou touhou? Třeba pro Seveřany nebyl nikdy ničím samozřejmým, připomíná již (citovaný) germanista Jiří Starý, „ale naopak něčím, co musí být bráněno a uchováváno s nasazením všech sil.“
Nebo snad ne? – Řád existuje a existoval vždycky, nicméně je možná jen bojem za uchování řádu, a to ještě k tomu bojem odsouzeným dopředu k neúspěchu (ale přesto snad potřebným).

Od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni věřit čemukoli. Chesterton

Už Chesterton ostatně civilizaci orazítkoval jako tu „nejsenzačnější úchylku a nejromantičtější vzpouru,“ jak Jan Lukavec více než dobře ví i co autor vynikající knížky (byt Alexandr Tomský našel své výhrady) Fanatik, prorok, či klaun? (2008).
Spolu s Miroslavem Petříčkem připomíná dále autor Sherlocka Homese, který by bez chaosu rovněž neobstál (bez chaosu zločinu) a vzpomene trefně i Robinsona nebo pozdější rádoby zákonné dobyvatelé Ameriky (zobrazené skrz westerny): i oni se, podobně jako třeba Hobiti, utkali s temným chaosem.
Jenže je tu prohnutý háček. Má vůbec ono „chrabré“ vnucování řádu přírodě co společného s (děsivou) realitou? Či víc pravdy předvedli Joseph Conrad v Srdci temnoty, William Golding v Pánu much a Marianne Wigginsová v Peklu na ostrově?

Nepojal už Rudyard Kipling zákon džungle jako pozitivní „kodex sebeovládání a poslušnosti, odpradávna zdokonalovaný časem a zvykem“?
Jsou to otázky, o nichž můžeme přemýšlet a které si musíme každý zodpovídat po svém. – Finální a nejeklektičtější kapitola Mezi fikčními světy a univerzy náboženské víry pak dokládá i to, nakolik byl výše zmíněný Chesterton úspěšným prorokem, když vytušil, že jednou půjde na božím trůně co náhražky sčítat X moderních náboženství. A to včetně pošetilého vzývání Star Treků a Star Wars („jediismus“), a to včetně vyznávání bokononismu alias šťastného života ve lži (z Vonnegutovy Kolíbky).

Neokantovec Hans Vaihinger už roku 1911 interpretoval náboženství a morálku jen coby „užitečné iluze“.
V podstatě se bez nich neobejdeme, a přece si částečně musíme přiznat jejich fiktivnost. – Lukavec pak připomene už Novalisův a Schlegelův dávný plán nového náboženství, ale zrovna tak pozoruhodného Lovecrafta či satanismus Antona LaVeye anebo naopak „motivační“ knihy Paula Coelha (s Alchymistou v čele).
A připomene i „náboženskou práci“ sci-fi a konkrétně taky Hubbardovu scientologii či nábožensky víc než inspirativní charakter Heinleinova kultovního bestselleru Cizinec v cizí zemi (1961).

Jan Lukavec se za svou knížku rozhodně stydět nemusí a jistě je rád, že se jeho úvahy poprvé objevily na světle i ve vázané podobě.
Bytosti na pomezí. Texty o literární fantastice. Odborní recenzenti PhDr. Jaroslav Otčenášek, Ph. D. a PhDr. Františka Vrbenská. „S laskavou podporou Ministerstva kultury“ připravil k vydání Radim Kopáč. Resumé do angličtiny převedla Kateřina Kostarová. Pulchra. Praha 2016. ISBN 978-80-7564-003-1

Ukázka:

I ten, kdo nevěří, by měl zkoušet žít tak, jako by Bůh existoval.
Joseph Raitzinger

Chovat se jako věřící je výhodné. Pokud posmrtný život neexistuje, člověk nemůže nic ztratit, a má-li křesťanství pravdu, člověk může nekonečně vyhrát.
Blaise Pascal

… a stejně tak dnes mají spíše zábavně-recesistický charakter snahy o rehabilitaci podvržených Rukopisů, a to třeba tezemi, že je ve skutečnosti místo Václava Hanky a Josefa Lindy vytvořily Hana Vierteilová a Linda Janowitzová, jež ale nezfalšovaly pravost Rukopisů, nýbrž jejich falešnost.
Málokdo také bere vážně pověsti o hradu Houska, kam prý měli Keltové skrýt stroj času uloupený z věštírny v Delfách, na němž se pak měl Karel Hynek Mácha přenést do budoucnosti, což má údajně dokazovat i dopis o Praze v roce 2006, který prý básník napsal z Housky svému příteli Eduardu Hindlovi.

Ve skutečnosti se ovšem jednalo o povídku autorky fantasy románů Františky Vrbenské, o nic víc ani méně než povídku, která však podle ní „zlidověla“.
Zatím je rovněž jen těžko představitelná možnost vzniku skutečného náboženského kultu kolem Járy Cimrmana… a dnešní čtenáři mohou pak jako hodnověrný přijímat leckterý příběh z řecké mytologie, ale jen málokteří se k těmto bohům opravdu modlí a vzývají je (tedy pokud v tomto směru nepřinese změnu série Ricka Riordana Percy Jackson). – Jinak tomu ovšem bylo v antice.
Tam neviděli protimluv v tom, když určitému božstvu nabídli oběť a posléze šli do divadla na komedii, v níž je totéž božstvo mohlo rozesmát.
Ne. A už tenkrát se rozlišovalo mezi „bohy básníků“ (bohy mytologie) a „bohy občanů“ (bohy náboženství) a přidávali se i „bohové filozofů“, interpretovaní jako symboly. – Mohly tehdy existovat vůči bohům tři postoje a nic nebránilo tomu, zaujmout podle situace každý.

Podobně tomu můžeme pak podle Tolkiena rozlišit v mytologiích přírodních národů hned několik rovin a způsobů interpretace. – A jistě, četbou fantasy o nadpřirozených bytostech se dnes lze bavit, ale ony bytosti zrovna tak můžeme vnímat jako symboly, vyjadřující hlubší poselství o fungování světa.
Anebo je dokonce lze uctívat jako reálně existující entity. Čtenářský postoj se samozřejmě mění s věkem, nicméně podle spisovatelky Lucie Lukačovičové si „většina čtenářů fantasy chvíli přeje, aby magie byla skutečná, a nějakým způsobem budou s čarováním koketovat. Ale časem se tento zájem transformuje.“ A zkušený čtenář fantasy? Jej „už neohromí žádné esoterické nebo sektářské vize“. Nebo aspoň ne v tom smyslu, že by se výsledkem stala konverze, a ještě skeptičtější je v tomto ohledu Františka Vrbenská.
Podle ní totiž mají postavy mágů, čarodějů nebo kouzelnic, které do fantasy a science-fantasy literatury vstupují, jinou genezi, než je wicca a naopaganismus; a když se v několika případech objevují v románech stopy těchto idejí, jedná se jen o individuální projekce jejich autorů. – Čeští religionisté však oproti tomu opatrně přiznávají, že „v privátních synkrezích mnohých příznivců fantasy možná hrají některá díla této literatury určitou roli“.

A situace je ještě komplikovanější. V čem? Mnozí teoretikové dnes už tvrdí, že umění obecně začíná přijímat úlohu náboženství. Tento vývoj my sice nebudeme hodnotit, ale zřejmé je, že v krásné literatuře pokračují mnohá archetypální a náboženská schémata; a jak napsal Mircea Eliade, „i u kolportážní literatury je mytologická povaha očividná“.
A jestliže někteří autoři vnímají i tradiční náboženství jen jako „pohádky pro děti“ (a se srovnatelně nulovou mírou důvěryhodnosti), jiní naopak věří, že právě příběhy pro děti obsahují zárodek metafyzické pravdy; a pokud má pravdu Jorge Luis Borges, že je metafyzika „odnoží fantastické literatury“, tak je i přirozené, že se naopak fantastická literatura v některých dobách stává metafyzikou, mytologií a náboženstvím.

The post Bytosti na pomezí. Lukavcova kniha monster first appeared on Čítárny.