Arnošt Lustig (*21. 12. 1926, Praha – †26. 2. 2011, Praha) byl slušný člověk a spisovatel, který celý život čerpal ze svého šíleného pobytu v německých koncentračních táborech Terezíně, Osvětimi a Buchenwaldu. Velmi často mluvil o německé vině a kolektivní paměti velmi přímo a bez příkras.

„O Německu naopak tvrdím, že mělo za trest ještě tisíc let po holocaustu držet hubu a krok.“
Výrok pochází z osobní vzpomínky a rekonstruovaného rozhovoru spisovatele a publicisty Tomáše Koloce, který ho zveřejnil 24. října 2021 u příležitosti dvojího výročí Arnošta Lustiga (95 let od narození a 10 let od úmrtí). Článek nese název Němce by nechal tisíc let mlčet, Rusům okupaci ´1968 nezazlíval a vyšel na serveru Krajské listy.cz.

Arnošt Lustig (1926–2011) prošel jako šestnáctiletý chlapec Terezínem, Osvětimí (Auschwitz-Birkenau) a Buchenwaldem. Z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau).  Otec mu zahynul hned po příjezdu do Osvětimi (kvůli brýlím a věku ho poslali do plynu). Během těch let, kdy s ním bylo nakládáno jako s nečlověkem přišel téměř o celou rodinu, ale nakonec se mu podařilo uprchnout z transportu smrti.

Mezní zážitky, do kterých se dostal za nacistického Německa, ho trvale poznamenaly a staly se hlavním tématem jeho dlouhé řady knih. Jsou plné vnitřní síly a odhodlání, víry v lidskou důstojnost.
Lustig psal nejen o hrůze, ale i o tom, jak si lidé v pekle uchovávali zbytky lidskosti, lásku, humor, vzájemnou pomoc nebo naopak zrady.

Jejich vina prý je neodčinitelná, nesmazatelná, věčná. Německý národ se podle pana Lustiga tak strašně provinil, že ještě po stovky let bude na jeho rukou krev a ještě desítky německých generací se jí nezbaví.
(Echo24 (2015), které cituje Lustigovy výroky (z Lidových novin Jiřího Peňáse).

Po válce vystudoval novinařinu a pracoval v několika denících a rozhlase; mimo jiné byl i zpravodajem z izraelsko-arabské války. Poté pracoval jako reportér a režisér Československého rozhlasu, redaktor týdeníku Mladý svět a scenárista na Barrandově.
V roce 1968 emigroval.
Žil krátce v Izraeli, potom v Jugoslávii a od roku 1970 v USA. Do Česka se vracel pravidelně v posledních dvaceti letech.

„Život není to, co chceme, ale to, co máme a vydržíme.“
Z knihy Dita Saxová

Mezi jeho nejslavnější knihy patří:
Noc a naděje (1958) – povídky z Terezína
Démanty noci (1958) – povídky včetně „Tma nemá stín“ (útěk z transportu)
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964) – novela o vzpouře v transportu do Osvětimi
Dita Saxová (1962) – o poválečném životě přeživších
Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch., 1979/1991) – deníková forma z Terezína

„Člověk je zvíře, které se denně polidšťuje. A tu lidskost můžeme ztratit během několika vteřin. To ukázaly koncentrační tábory.“
A o ponížení: „Ponížení je to nejhorší, čeho se může člověk od člověka dočkat. Ponížení, ač nejsem soudce ani moralista, pokládám téměř za rovnocené vraždě.“

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou patří k nejsilnějším a nejintenzivnějším čtenářským zážitkům.
Odehrává se v transportu smrti do Osvětimi. Skupina Židů (včetně mladé tanečnice Kateřiny Horovitzové) je nacisty donucena účastnit se „divadelního“ představení pro esesáky – mají hrát „radostný“ život v táboře.
Kateřina se však rozhodne pro radikální vzpouru: místo poslušnosti volí důstojnou smrt a symbolicky se pomstí na svých trýznitelích.
Je to příběh o poslední lidské svobodě – volbě, jak zemřít, když už nelze žít.

„Místnosti, jak každý zasvěcený věděl, panoval rabín Dajem z Lodže, který se nepřestával nikdy modlit, ani když mrtvolu Kateřiny Horovitzové nesli a uložili na slamník vedle ostatních mrtvých.
A když ji tam položili, řekl rabín Dajem tiše, ale tak, aby to slyšeli všichni:
‚Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.‘
A začal se modlit za ni, za všechny, kteří už nemohli, a za ty, kteří ještě mohli.“

VIDEO // ARNOŠT LUSTIG O KNIHÁCH A PSANÍ
Hostem Zuzany Vlčkové je spisovatel Arnošt Lustig.
Témata rozhovoru: Poslední tvorba, podpora mladých autorů, úspěchy na mezinárodním poli a zklamání z neproměněné nominace na prestižní Man Bookerovu cenu 2009.

The post Arnošt Lustig psal o německém nacismu, o koncentrácích, ve kterých čekal na smrt first appeared on Čítárny.

Izrael, Jugoslávie, USA – Československo 1968-1973 Kniha dopisů, koncipovaná jako mezerovitá kronika života Arnosta Lustiga a jeho rodiny po odchodu do exilu v roce 1968, přináší jedinečný výběr autentických dokumentů a fotografií vedle původních neupravovaných strojopisů a rukopisů korespondence Arnošta Lustiga a jeho ženy Věry, dcery Evy a syna Pepiho, babičky Terezie, její dcery Hany Hnátové (sestry Arnošta) a dalších příbuzných až po přátele Zdenu a Josefa Škvorecké v Torontu.

Korespondence je svědectvím o síle lidských a rodinných pout, lásky a přátelství v těžkých dobách.
O slovech vysílaných do dálky, která posilují. Svědectvím o velkých přátelstvích, z nichž jedno, to Arnošta Lustiga a Oty Pavla, nepřervala ani Otova smrt v roce 1973. Arnoštovy dopisy Otovi se ztratily, ale vzpomínky na Otu, které napsal, i vzpomínky dalších přátel snad tuto chybějící korespondenci doplní tak, aby čtenář pochopil, co nejen pro sebe navzájem Arnošt s Otou znamenali. A jak přátelská a rodinná pouta a v minulosti zaslaná slova pomáhají navzdory odloučení, dálce, času a smrti i dnes. Korespondence a vzpomínky jsou rovněž svědectvím o komunistických mocenských a cenzurních praktikách a zásazích do životů jednotlivců a rodin.

Arno, ahoj, budu Ti psát teď dopis, ale nic si nedělej z překlepů anebo blbého uvažování, protože já jsem zase po záchvatu a ještě mi to tak moc nemyslí. Ty naše dopisy stejně zaslouží uznání, protože posledně u mě Kašpar četl ty Tvoje dopisy a říkal, že by se ty naše dopisy měly vydat knižně. Mám dojem, že jsou lidé, po nichž nezbylo nic než dopisy, tak to by byl náš případ. Ani nevím, který byl Tvůj dopis poslední a kdo je teď z nás dvou na řadě, ale asi mám psát já.

Arnošt Lustig | Krásně jsem si početl | vydala Mlada Fronta | vázaná bez přebalu | 208 stran | 210 x 280 mm

The post Krásně jsem si početl. Arnošt Lustig a jeho korespondence s Otou Pavlem first appeared on Čítárny.

Arnoštu Lustigovi mě na některém setkání Českých center představil Vladimír Páral. Ale tohle moje psaní není o spisovateli A.L, nýbrž o panu Arnoštu Lustigovi z povídky Karla Poláčka, která má název Přišel do novin. Mohl Karel Poláček znát Arnošta Lustiga? Bůhví, a žádného z těch dvou pánů už se dneska nemůžeme zeptat… Teď ta historka –

Byl v jednom menším městě za onoho času takový zvyk, že noviny na obchodníkovi vymáhaly inzerci a když pan Lustig, majitel koloniálu neinzeroval, začalo se o něm v těch místních novinách psát a v souvislostech ne zrovna dobrých. „Tak co, nerozmyslel jste si tu inzerci?“ Ptal se ho potom redaktor.

„Nerozmyslel,“ řekl pan Lustig a další den o něm vyšla v novinách ještě ošklivější zpráva. To si ovšem nenechala líbit paní Lustigová, statečná, urostlá a razantní žena. Počkala si na náměstí na redaktora a pěkně ho před lidmi seřezala hůlkou od deštníku, nebo čím…A od těch dob – no? Doplňte si sami.

Možná nám chybějí takové paní Lustigové…

Roark Bradford. Černošský pán Bůh a páni Izraeliti
V roce 2012 vyšlo u nás už 10. vydání – přeložil Josef Mach
Já mám v knihovně první vydání odeonské z roku 68, s krásnými jmény –
Doslov napsali Lubomír Dorůžka a Josef Škvorecký.
Grafiku dělal Zdenek Seydl.

A poznali jste, kdo knihu ilustroval? No ano, Helena Zmatlíková.

Z hlediska dnešních marketingových tahů je kniha trefou do černého. Protože nejlepší bonus je, když čtenář zná své postavy předem. Je nějaký čtenář, který nic neví o Bibli?
No – dneska už možná ano.
Ale kniha nevznikla na objednávku, byla dělaná s radostí a chutí a když zalistujete, dáte mi za pravdu.

O panu Bradfordovi a jeho životě se toho moc nedočtete, pár řádků.
A já jsem až dlouho po čtyřicítce jaksi mimochodem přišel na to, že on vlastně nebyl černoch.
A teď, když jsou všude fotky tak už…

Robert Louis Stevenson je mylně považovaný za „pouhého“ autora dobrodružných knih pro mládež.
Přitom by stačila jen jediná jeho kniha, aby byl na tabuli literatury zapsán velkými písmeny! Dobrodružství dr. Jekylla a pana Hyda.

Příběh o dvou různých lidech, které v sobě máme. Někdo ten problém dodnes vidí jako „hádání duše s tělem“, jiný jako druh šílenství a hned dodá diagnozu – schizofrenie…

Pamatoval jsem si ten příběh už jen matně, a vzal jsem knížku do ruky, abych si ho oživil – jenže pak jsem četl dál.

A moc se mi zalíbilo Falesánské pobřeží. Pro zvláštní pohled na lásku – prudké manželství – a proto, že jsem si během čtení pokusil představit toho anglána tehdejší doby, zvyklého doma spatřovat největší důvod k radosti, když dáma ukáže kotníček a on se najednou dostává do tropů, tam, kde nahota je přirozená, zakrývaná jen suknicí a všemi viditelná!

Jistě, v tomhle příběhu je silné drama, rádoby magie, boj dobra se zlem, takže se nebudete nudit. A navíc – končí to dobře!

The post Podivný způsob inzerce aneb zajímavě o knize Lustiga, Bradforda i Stevensona first appeared on Čítárny.