Karel Hynek Mácha Máj. Básnický romantický horor s ilustracemi předních českých umělců. Cyril Bouda, Jan Zrzavý, Toyen, Mikoláš Aleš, Vladimír Tesař, Karel Svolinský, Jan Konůpek, Karel Štěch.

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléze šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. –
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou každý tvor.
Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vždy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.

Ilustrace Vladimír Tesař.

Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v usta, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala. –
Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.
„On nejde – již se nevrátí! –
Svedenou žel tu zachvátí!“
Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit,
jenž po lících co jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.
Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. –
Teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.
Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle –
kde jezero se v hory níží –
po temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela broubí.
„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.
Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. – Vstříc mu běží,
zaplesá – běží – dlouhý skok –
již plavci, již na prsou leží –
„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
„Kde Vilém můj?“
„Viz,“ plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
„Tam při jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraždě zavraždil otce svého.
Msta v patách kráčí jeho činu. –
Hanebně zemře. – Poklid mu dán,
až tváře, jenž co růže květou,
zbledlé nad kolem obdrží stán,
až štíhlé oudy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! –
Za hanbu jeho, za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!“
Obrátí se. – Utichl hlas –
Po skále slezl za krátký čas,
při skále člůn svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, až co lílie květ
mezi horami po vodě zajde.
Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“
V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“
Je pozdní večer první máj –
večerní máj – je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“

Ilustrace Mikoláš Aleš

2
Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit;
padá v neskončené říše
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvíl.
„Kdy dopadne konce svého?“
Nikdy – nikde – žádný cíl.
Kol bílé věže větry hrají,
při níž si vlnky šepotají.
Na bílé zdě stříbrnou zář
rozlila bledá lůny tvář;
však hluboko u věži je temno pouhé;
neb jasna měsíce světlá moc
uzounkým oknem u sklepení dlouhé
proletši se změní v pološerou noc.
Sloup sloupu kolem rameno si podává
temnotou noční. Z venku větru vání
přelétá zvražděných vězňů co lkání,
vlasami vězně pohrává.
Ten na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá;
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá.
Po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou;
myšlenka myšlenkou umírá.
„Hluboká noc! ty rouškou svou
teď přikrýváš dědinu mou,
a ona truchlí pro mě! –
Že truchlí? – pro mě? pouhý sen!
Ta dávno neví o mně.
Sotvaže zítra jasný den
nad její lesy vstane,
já hanebně jsem odpraven,
a ona – jak v můj první den –
vesele, jasně vzplane.“
Umlknul; po sklepení jen,
jenž nad sloupy se zdvíhá,
dál, dál se hlas rozlíhá;
až – jakby hrůzou přimrazen –
na konci síně dlouhé
usne v temnotě pouhé.
Hluboké ticho té temnosti
zpět vábí časy pominulé,
a vězeň ve svých snách dny mladosti
zas žije dávno uplynulé.
To vzpomnění mladistvých let
mladistvé sny vábilo zpět;
a vězně oko slzy lilo,
srdce se v citech potopilo; –
marná to touha v zašlý svět.
Kde za jezerem hora horu
v západní stíhá kraje,
tam – zdá se mu – si v temném boru
posledně dnes co dítko hraje.
Od svého otce v svět vyhnán,
v loupežnickém tam roste sboru.
Později vůdcem spolku zván,
dovede činy neslýchané,
všude jest jméno jeho znané,
každémuť: „Strašný lesů pán!“
Až poslez láska k růži svadlé
nejvejš roznítí pomstu jeho,
a poznav svůdce dívky padlé
zavraždí otce neznaného.
Protož jest u vězení dán;
a kolem má být odpraven
již zítra strašný lesů pán,
jak první z hor vyvstane den.
Teď na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá;
po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou,
myšlenka myšlenkou umírá.
„Sok – otec můj! Vrah – jeho syn,
on svůdce dívky mojí! –
Neznámý mně. – Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí.
Proč rukou jeho vyvržen
stal jsem se hrůzou lesů?
Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu?
Ne vinou svou! – V života sen
byl jsem já snad jen vyváben,
bych ztrestal jeho vinu?
A jestliže jsem vůli svou
nejednal tak, proč smrtí zlou
časně i věčně hynu? –
Časně i věčně? – věčně – čas –“
Hrůzou umírá vězně hlas
obražený od temných stěn;
hluboké noci němý stín
daleké kobky zajme klín,
a paměť vězně nový sen.
„Ach – ona, ona! Anjel můj!
Proč klesla dřív, než jsem ji znal?
Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj?
Má kletba –“ Léč hluboký žal
umoří slova. Kvapně vstal;
nocí řinčí řetězů hřmot
a z mala okna vězně zrak
zalétá ven za hluky vod. –
Ouplný měsíc přikryl mrak,
než nade temný horní stín
vychází hvězdy v noci klín;
i po jezeru hvězdný svit,
co ztracené světlo se míhá.
Zrak vězně tyto jiskry stíhá,
a v srdce bolný vodí cit.
„Jak krásnáť noc! Jak krásný svět!
Jak světlo – stín se střídá!
Ach – zítra již můj mrtvý hled
nic více neuhlídá!
A jako venku šedý mrak
dál – dál se rozestírá:
tak – “ Sklesl vězeň, sklesl zrak,
řetězů řinčí hřmot, a pak
u tichu vše umírá.
Již od hor k horám mraku stín –
ohromna ptáka peruť dlouhá –
daleké noci přikryl klín,
a šírou dálkou tma je pouhá.
Slyš! za horami sladký hlas
pronikl nocí temnou,
lesní to trouba v noční čas
uvádí hudbu jemnou.
Vše uspal tento sladký zvuk,
i noční dálka dřímá.
Vězeň zapomněl vlastních muk,
tak hudba ucho jímá.
„Jak milý život sladký hlas
v krajinu noční vdechne;
než zítřejší – ach – mine čas,
tu ucho mé ach nikdy zas
těch zvuků nedoslechne!“
Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk
kobkou se rozestírá; – –
hluboké ticho. – V hloubi muk
se opět srdce svírá,
a dálné trouby sladký zvuk
co jemný pláč umírá. – – –
„Budoucí čas?! – Zítřejší den?! –
Co přes něj dál, pouhý to sen,
či spaní je bez snění?
Snad spaní je i život ten,
jenž žiji teď; a příští den
jen v jiný sen je změní?
Či po čem tady toužil jsem,
a co neměla šírá zem,
zítřejší den mi zjeví?
Kdo ví? – Ach žádný neví.“ –
A opět mlčí. Tichá noc
kol kolem vše přikrývá.
Zhasla měsíce světlá moc,
i hvězdný svit, a kol a kol
je pouhé temno, šírý dol
co hrob daleký zívá.
Umlkl vítr, vody hluk,
usnul i líbý trouby zvuk,
a u vězení síni dlouhé
je mrtvé ticho, temno pouhé.
„Hluboká noc – temná je noc! –
Temnější mně nastává – – –
Pryč, myšlenko!!“ – A citu moc
myšlenku překonává.
Hluboké ticho. – Z mokrých stěn
kapka za kapkou splyne,
a jejich pádu dutý hlas
dalekou kobkou rozložen,
jako by noční měřil čas,
zní – hyne – zní a hyne –
zní – hyne – zní a hyne zas.
„Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc –
však delší mně nastává. – – –
Pryč, myšlenko!“ – A hrůzy moc
myšlenku překonává. –
Hluboké ticho. – Kapky hlas
svým pádem opět měří čas.
„Temnější noc! – – – Zde v noční klín
ba lůny zář, ba hvězdný kmit
se vloudí – – tam – jen pustý stín,
tam žádný – žádný – žádný svit,
pouhá jen tma přebývá.
Tam všecko jedno, žádný díl –
vše bez konce – tam není chvíl,
nemine noc, nevstane den,
tam času neubývá. –
Tam žádný – žádný – žádný cíl –
bez konce dál – bez konce jen
se na mne věčnost dívá.
Tam prázdno pouhé – nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá. –
Bez konce ticho – žádný hlas –
bez konce místo – noc – i čas – – –
to smrtelný je mysle sen,
toť, co se ‚nic‘ nazývá.
A než se příští skončí den,
v to pusté nic jsem uveden. – – –“
Vězeň i hlas omdlívá.
A lehounce si vlnky hrají
jezerní dálkou pode věží,
s nimi si vlnky šepotají,
vězně uspávati se zdají,
jenž v hlubokých mrákotách leží.
Strážného vzbudil strašný hřmot,
jejž řetězů činí padání;
se světlem vstoupil. – Lehký chod
nevzbudil vězně z strašných zdání.
Od sloupu k sloupu lampy svit
dlouhou zalétá síní,
vzdy bledší – bledší její kmit,
až vzadu zmizí její moc,
a pustopustá temná noc
ostatní díl zastíní.
Leč nepohnutý vězně zrak –
jak by jej ještě halil mrak –
zdá se, že nic nezírá;
ač strážce lampy rudá zář
ubledlou mu polila tvář,
a tma již prchla čírá.
On za kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
znovu v mdlobách umírá;
a jeví hlasu šepot mdlý,
že trapnýť jeho sen i zlý.
„Duch můj – duch můj – a duše má!“
Tak slova mu jednotlivá
ze sevřených ust plynou.
Než však dostihne ucho hlas,
tu slova strašná ničím zas –
jakž byla vyšla – hynou.
Přistoupí strážce, a lampy zář
před samou vězně vstoupí tvář.
Obličej vězně – strašný zjev –
oko spočívá nehnuté
jak v neskončenost napnuté, –
po tváři slzy – pot a krev;
v ustech spí šepot – tichý zpěv.
Tu k ustům vězně ucho své
přiklonil strážce bázlivé;
a jak by lehký větřík vál,
vězeň svou pověst šepce dál.
A strážný vzdy se níž a níž
ku vězni kloní – blíž a blíž,
až ucho s usty vězně spojí.
ten šepce tíše – tíš a tíš,
až zmlkne – jak by pevně spal.
Leč strážný nepohnutě stojí,
po tváři se mu slzy rojí,
ve srdci jeho strašný žal. –
Dlouho tak stojí přimrazen,
až sebrav sílu kvapně vstal,
a rychlým krokem spěchá ven.
On sice – dokud ještě žil –
co slyšel, nikdy nezjevil,
než navzdy bledé jeho líce
neusmály se nikdy více.
Za strážným opět temný stín
zahalil dlouhé síně klín;
hlubokou nocí kapky hlas
svým pádem opět měřil čas.
A vězeň na kamenný stůl
složený – klečí – sedí půl.
Obličej jeho – strašný zjev –
oko spočívá nehnuté,
jak v neskončenost napnuté,
po tváři slzy – pot – a krev.
A ustavičně kapky hlas
svým pádem dále měří čas.
A kapky – vod i větrů zpěv
vězňovi blízký hlásá skon,
jenž myšlenkami omdlívá. –
Z dálky se sova ozývá,
a nad ním půlnoc bije zvon.

Ilustrace Jan Konůpek

Intermezzo I
V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit,
kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit,
nad jezerem pahorek stojí.
Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá,
nad tím se bílá lebka míhá,
kol kola duchů dav se rojí;
hrůzných to postav sbor se stíhá.
Sbor duchů
„V půlnočních ticho je dobách;
světýlka bloudí po hrobách,
a jejich modrá mrtvá zář
svítí v dnes pohřbeného tvář,
jenž na stráži – co druzí spí –
o vlastní křížek opřený
poslední z pohřbených zde dlí.
V zenitu stojí šedý mrak
a na něm měsíc složený
v ztrhaný mrtvý strážce zrak,
i v pootevřené huby
přeskřípené svítí zuby.“
Jeden hlas
„Teď pravý čas! – připravte stán –
neb zítra strašný lesů pán
mezi nás bude uveden.“
Sbor duchů
(sundávaje lebku)
„Z mrtvého kraje vystup ven,
nabudiž život – přijmi hlas,
buď mezi námi – vítej nám.
Dlouho jsi tady bydlil sám,
jiný tvé místo zajme zas.“
Lebka
(mezi nimi kolem se točíc)
„Jaké to oudů toužení,
chtí opět býti jedno jen.
Jaké to strašné hemžení,
můj nový sen. – Můj nový sen! –“
Jeden hlas
„Připraven jestiť jeho stán.
Až zítra půlnoc nastane,
vichr nás opět přivane.
Pak mu buď slavný pohřeb dán.“
Sbor duchů
„Připraven jestiť jeho stán.
Až zítra půlnoc nastane,
vichr nás opět přivane.
Pak mu buď slavný pohřeb dán.“
Jeden hlas
„Rozlehlým polem leť můj hlas;
pohřeb v půlnoční bude čas!
Co k pohřbu dá, každý mi zjev!“
Čekan s kolem
„Mrtvému rakví budu já.“
Žáby z bažiny
„My odbudem pohřební zpěv.“
Vichr po jezeru
„Pohřební hudbu vichr má.“
Měsíc v zenitu
„Já bílý příkrov tomu dám.“
Mlha po horách
„Já truchloroušky obstarám.“
Noc
„Já černá roucha doručím.“
Hory v kolo krajiny
„Roucha i roušky dejte nám.“
Padající rosa
„A já vám slzy zapůjčím.“
Suchopar
„Pak já rozduji vonný dým.“
Zapadající mračno
„Já rakev deštěm pokropím.“
Padající květ
„Já k tomu věnce uviji.“
Lehké větry
„My na rakev je donesem.“
Svatojánské mušky
„My drobné svíce ponesem.“
Bouře z hluboka
„Já zvonů dutý vzbudím hlas.“
Krtek pod zemí
„Já zatím hrob mu vyryji.“
Čas
„Náhrobkem já ho přikryji.“
Přes měsíc letící hejno nočního ptactva
„My na pohřební přijdem kvas.“
Jeden hlas
„Slavný mu pohřeb připraven.
Ubledlý měsíc umírá,
Jitřena brány otvírá,
již je den, již je den!“
Sbor duchů
„Již je den, již je den!“
(zmizí)

Ilustrace Toyen

3
Nad temné hory růžný den
vyvstav májový budí dol,
nad lesy ještě kol a kol –
lehká co mlha – bloudí sen.
Modravé páry z lesů temných
v růžové nebe vstoupají,
i nad jezerem barev jemných
modré se mlhy houpají;
a v břehu jeho – v stínu hory –
i šírým dolem – dál a dál –
za lesy – všude bílé dvory
se skvějí; až – co mocný král,
ohromný jako noci stín
v růžový strmě nebes klín –
nejzáz vrchů nejvyšší stál.
Ledvaže však modré temeno hor
brunatné slunce rudě zasvitnulo,
tu náhle ze sna všecko procitnulo,
a vesel plesá vešken živý tvor.
V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor,
a lehkých člůnků běh i rychlé veslování
modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání.
Na břehu jezera borový šumí háj,
z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv
mísí se u hlasy dolem bloudících děv;
veškeren živý tvor mladistvý slaví máj.
A větru ranního – co zpěvu – líbé vání
tam v dolu zeleném roznáší bílý květ,
tam řídí nad lesy divokých husí let,
tam zase po horách mladistvé stromky sklání. –
Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí.
Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá,
z nějž města malého i bílé věže stín
hlubokoť stopený v zelený vody klín,
náramný křik a hřmot mladým se jitrem vzmahá,
a valný zástup se z bran mala města valí.
Zdaleka spěchá lid – vzdy větší zástup ten –
vzdy větší – větší jest – vzdy roste tento pluk;
nesmírné množství již. – Vzdy větší jeho hluk.
Nešťastný zločinec má býti vyveden.
Teď z mala města bran vojenský pluk vychází,
povolným krokem on zločince doprovází,
jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben.
Utichl množství hluk – leč znovu počne zas,
a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas:
„To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí!
Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!“
Tak lidem ode všech voláno bylo strán;
a větší vzdy byl hluk – zbouřených jako vod –
čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod.
Kolem něj zástup jde – co nebem černý mrak,
z něho – co blesku svit – v slunci se leskne zbraň.
Volně jde nešťastný – upřený v zemi zrak.
Z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň.
Na břehu jezera malý pahorek stojí,
na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá.
Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí,
na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá.
U volném průvodu ku kapli přišel sbor;
všickni teď ustoupí – zločinec stojí sám.
Posledněť vyveden v přírody slavný chrám,
by ještě popatřil do lůna temných hor,
kde druhdy veselý dětinství trávil věk;
by ještě jedenkrát v růžový nebe klín
na horu vyveden, před bílé kaple stín,
nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk.
Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid,
a srdce každého zajímá vážný cit.
V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál
slzící lidu zrak obrácen v hory výš,
kde nyní zločinec, v přírody patře říš,
před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.
Vyšlého slunce rudá zář
zločince bledou barví tvář,
a slzy s oka stírá,
jenž smutně v dálku zírá.
Hluboko pod ním krásný dol,
temné jej hory broubí kol,
lesů věnec objímá.
Jasné jezero dřímá
u středu květoucího dolu.
Nejblíž se modro k břehu vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá
až posléz v bledé jasno splyne.
Bílé dvory u velkém kolu
sem tam jezera broubí břeh.
V jezeru bílých ptáků sbor,
a malých člůnků rychlý běh,
až kde jezero v temno hor
v modré se dálce níží.
Loďky i bílé v břehu dvory –
věž – město – bílých ptáků rod –
pahorky v kolo – temné hory –
vše stopeno v lůno vod,
jak v zrcadle se zhlíží.
Tam v modré dálce skály lom
květoucí břeh jezera tíží,
na skále rozlehlý je strom –
starý to dub – tam – onen čas,
kde k lásce zval hrdliččin hlas,
nikdy se nepřiblíží. –
Nejblíže pahorek se zdvíhá,
na něm se kůl a kolo míhá.
Po hoře – na níž stojí – háj
mladistvý hučí – smutný stesk –
nad šírým dolem slunce lesk,
a ranní rosa – jitřní máj.
To vše zločinec ještě jednou zřel,
to vše, jež nyní opustiti měl,
a hluboký srdce mu žel uchvátí;
hluboce vzdechne – slza slzu stíhá –
ještě jednou – posledně – vše probíhá,
pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí.
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko – v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k nim:
„Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou! –
A až běh váš onu skálu uhlídá,
kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –“
Umlkl již, slza s slzou se střídá.
Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk
širokou stezkou v středu mlada borku,
doleji – dole – již jsou na pahorku –
a znovu ztichl šíra množství hluk.
Přichystán již popravce s mečem stojí,
jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak,
pohlédl vůkolím – povzdechl – pak
spustiv je zas – k blízké se smrti strojí.
Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle –
pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,
upadla hlava – skok i – ještě jeden skok –
i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.
Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo
u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo,
i hlava nad kolem svůj obdržela stán;
tak skončil života dny strašný lesů pán;
na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen.
Na něj se dívajíc – po celý dlouhý den
nesmírné množství v kol mala pahorku stálo;
teprv až k západu schýlivši slunce běh
veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo,
utichl jezera šírý – večerní břeh.
Nad dálkou temných hor poslední požár plál;
v hluboké ticho to měsíce vzešla zář,
stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář
i tichý pahorek, jenž v břehu vody stál.
Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak,
přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak,
v kraj, kde co dítě on – Ó krásný – krásný věk!
Daleko zanesl věk onen časů vztek,
dalekoť jeho sen, umrlý jeho stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
to jestiť zemřelých krásný dětinský čas.
Je pozdní večer – druhý máj –
večerní máj – je lásky čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Viléme! Viléme!! Viléme!!!“

Ilustrace Karel Štěch

Intermezzo II
Stojí hory proti sobě,
z jedné k druhé mrak přepnutý
je, co temný strop klenutý,
jednu k druhé pevně víže.
Ouvalem tím v pozdní době
ticho, temno jako v hrobě.
Za horami, kde pod mrakem
ve vzdálí se rozestupují –
v temné dálce, něco blíže
než hory se sestupují,
takže siným pod oblakem
skály ouzkou bránu tvoří.
Za tou v dálce pode mrakem
temnorudý požár hoří,
dlouhý pruh v plamenné záři
západní rozvinut stranou,
po jehožto rudé tváři
noční ptactvo kola vedší,
jako by plamennou branou
nyní v dálku zalétalo.
Hasnul požár – bledší – bledší,
až se šírošíré nebe
noční rosou rozplakalo,
rozesmutnivši zem i sebe.
V hlubokém ouvalu klínu,
ve stověkých dubů stínu,
sbor u velkém kole sedí.
Zahalení v pláště bílé
jsou to druzi noční chvíle.
Každý před se v zemi hledí
beze slova, bez pohnutí,
jak by kvapnou hrůzou jmutí
v sochy byli proměnění.
Večerních co krajin pění.
tichý šepot – tiché lkání –
nepohnutým kolem plynul,
tichý šepot bez přestání:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
V kotouči jak vítr skučí,
nepohnutým kolem zvučí:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
Jako listů šepotání
pode skálou při ozvěně,
znělo kolem bez přestání,
jednozvučně, neproměnně:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
Zachvěly se lesy dalné,
ozvaly se nářky valné:
„Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“

Ilustrace Karel Svolinský

4
Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ,
a léto vzplanulo; – pak letní přešel čas,
podzim i zima též – i jaro vzešlo zas;
až mnohá léta již přenesl časů let.
Byl asi sedmý rok, poslední v roce den;
hluboká na něj noc. – S půlnocí nový rok
právě se počínal. V vůkolí pevný sen,
jen blíže jezera slyšeti koně krok.
Mého to koně krok. – K městu jsem nocí jel;
a přišed k pahorku, na němž byl tichý stán
dávno již obdržel přestrašný lesů pán,
po prvé Viléma bledou jsem lebku zřel.
Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo,
po dole, po horách, lesy, jezerem, polem,
co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo,
co příkrov rozstřený – nad lebkou i nad kolem.
V hlubokých mrákotách bledý se měsíc ploužil,
časem zněl sovy pláč, ba větru smutné chvění,
a větrem na kole kostlivce rachocení,
že strach i ňadra má i mého koně oužil.
A tam, kde města stín, v cvál poletěl jsem s koněm,
i po kostlivci jsem hned druhý den se tázal:
starý mi hospodský ku pahorku ukázal,
a – již jsem dříve psal – smutnou dal zprávu o něm.
Pak opět žití běh v šírý mě vedl svět,
mnohý mě bouřný vír v hluboký smutek zchvátil;
leč smutná zpráva ta vzdy vábila mě zpět,
až s mladým jarem jsem ku pahorku se vrátil.
S západem slunce jsem tam na pahorku seděl,
nade mnou kolo – kůl – kostlivec – lebka bledá;
smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl,
až tam, kde po horách mlha plynula šedá.
Byl opět večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas;
hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech,
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol,
co sestru brat ve hrách dětinných.
A kolem lebky pozdní zář
se vložila, co věnec z růží;
kostlivou, bílou barví tvář
i s pod bradu svislou jí kůží.
Vítr si dutou lebkou hrál,
jak by se mrtvý z hloubi smál.
Sem tam polétal dlouhý vlas,
jejž bílé lebce nechal čas,
a rosné kapky zpod se rděly
jako by lebky zraky duté,
večerní krásou máje hnuté,
se v žaluplných slzách skvěly.
Tak seděl jsem, až vzešlá lůny zář
i mou i lebky té bledší činila tvář,
a – jako příkrovu – bělost její rozsáhlá
po dole – po lesích – po horách v dál se táhla.
Časem se z daleka žežhulčino volání
ještě v dol rozléhá, časem již sova stůně;
z vůkolních dvorů zní psů výtí i štěkání.
V kol suchoparem je koření líbá vůně,
pahorkem panny jsou slzičky zkvétající.
Tajemné světlo je v jezera dálném lůně;
a mušky svítivé – co hvězdy létající –
kol kola blysknavé u hře si kola vedou.
Časem si některá zasedši v lebku bledou,
vbrzku zas odletí co slza padající.
I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;
neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk.
Nynější ale čas
jinošství mého – je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy – ach nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému utěchy jaké dá?
Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!
Je pozdní večer – první máj –
večerní máj – je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“

Ilustrace Cyril Bouda

Titulní foto: Ilustrace Jan Zrzavý

The post Máchův Máj s ilustracemi Boudy, Zrzavého, Toyen, Aleše, Tesaře, Svolinského etc. first appeared on Čítárny.

To nejméně podstatné na básni: Máj – Karel Hynek Mácha, je jeho děj. Je-li vůbec jaký, zdá se, že jej lze shrnout takto: mladý zbojník Vilém se mstí na svůdci své dívky vraždou, stává se proto ovšem (mimoděk) otcovrahem – je zatčen, odsouzen k smrti a popraven. Nejprve stojíme – co se týče děje – před svedenou dívkou, která v bolestném napětí čeká na zrazeného milence. Je ale jasné, že po něm touží, že byla svedena, ne že sváděla.

Užuž se jí zdá, že to přijíždí on, je to však jeden z jeho druhů, a ten jí přináší krutou zprávu (K H. Mácha: Básně, pdf, Český spisovatel Praha 1997):

„On hanu svou, on tvoji vinu / se dozvěděl; on svůdce tvého / vraždě zavraždil otce svého. / Msta v patách kráčí jeho činu. – / Hanebně zemře. – Poklid mu dán, / až tváře, jenž co růže kvetou, / zbledlé nad kolem obdrží stán, / až štíhlé oudy v kolo vpletou. / Tak skoná strašný lesů pán! – / Za hanu jeho, za vinu svou / měj hanu světa, měj kletbu mou!“

Po těchto slovech muž spěšně odjíždí a dívka se (patrně) rozhodne pro utonutí v jezeře. Mácha je v dějové rovině velmi stručný, to nejdůležitější se už stalo, jsou to mlhavé události, u nichž se musíme spokojit jen s náznaky… podstatné pro báseň je ale to, co děj otvírá procítěné reflexi. Patos je jistě spíš dobově konvenční, neposkytuje ovšem žádnou útěchu.

Abychom rozuměli prvnímu zpěvu, u nějž se zatím zdržuji, zbývá nám, myslím, už jenom položit vedle sebe nesmírnou krásu přírody, jak ji Mácha líčí, a bezvýchodnou trpkost lidského osudu. A právě to je idée fixe celé skladby. Vrací se v jakémsi refrénu, který v prvním zpěvu zní takto:

„Je pozdní večer – první máj – / večerní máj – je lásky čas. / Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: / Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“

Ze zoufalství mrtvá dívka (podotkněme, že sebevražda se v oné době považovala navíc za těžký hřích) je zvána k lásky hrám přírodní krásou… jak strašlivý nesoulad, jak drtivá disharmonie. Kolik vykřičníků! A propos… je teď jasné, že se jmenovala Jarmila. Vyřčení jména nešťastnice je typické: Mácha nesleduje prózu dne, ale napětí ve svém srdci, pro něž je slovo Jarmila podstatné až v okamžiku, když se v něm spojuje šepot přírody a tragika člověka.

Patrně každý zná první sloku Máje. Je to sen, opojení vnímavého poutníka, jakým Mácha podle všeho byl.
S tehdy ještě topornou češtinou je tu zacházeno nápaditě a melodicky (což se nedá říci o mnohých jiných verších skladby), nicméně hlavní krásu dává veršům jejich vroucnost, s níž kreslí přírodu plnou lásky, přírodu veskrze dobrou, antropomorfně úchvatnou. Domnívám se, že takto může chápat přírodu pouze mladý člověk, který navíc neprošel tradicí rozvinuté náboženské a filozofické reflexe, nýbrž upnul se k primitivnímu optimismu, kterým se vyznačovalo za Máchových dob naše národní obrození.

Máchův cit, pokud se týká přírody, odhlížel od kolotoče porušenosti a utrpení, všímal si ho však v lidském osudu. Jestliže si nyní dobře vybavuji evropské kulturní dějiny, jedná se o jev mimořádný. Ovšemže přírodní idyla existuje a různě bují už od dob Theokritových, nikdy však nebyla tak intenzivně stavěna do kontrastu s lidským údělem, jako je u Máchy.

Už samo slovo idyla naznačuje, že není vhodné ji brát smrtelně vážně, že skutečnost není zdaleka tak utěšená.
Na druhé straně by se dalo jistě hovořit o filozofickém optimismu v pohledu na přírodu, tak třeba u Leibnize či u Herdera (a ten měl významný vliv na národní hnutí v českých zemích). Zde je ovšem vždy integrován též lidský osud. U Máchy se zdá, že by spíše dokázal odkrýt základní tragiku i v nitru přírody, než by před ní zavřel oči v nitru člověka (tím by měl blíže k Schopenhauerovi než k oběma zmíněným myslitelům.

Shrnu-li tyto úvahy, mohu nejspíše říci:
Máj je bolestnou epochou ve vnitřním vývoji mladého člověka, který citově hluboce lnul k přírodní kráse a k myšlence, že příroda je naivně, neproblematicky dokonalá, a jemuž tragika lidského osudu přestává do jeho přesvědčení zapadat.

V tomto okamžiku jsou dvě možnosti interpretace:
jedna předpokládá, že se obnoví starý stav a že disharmonie se vysvětlí jako vnos člověka (Vilém neměl vraždit, Jarmila se neměla zabít, Vilémův otec neměl svádět, Jarmila se neměla nechat svést…), který je třeba odsoudit.
Druhá bude tvrdit, že disharmonie ovládne (alespoň na čas vše), čili ztotožní Máj s romantismem (byronismem).

Mácha (patrně z pochopitelných důvodů konformity) volil první z obou možností, když píše (K. H. Mácha: Jasná noc mne vzhůru vábí…, Československý spisovatel Praha 1961):

„Nasledující básně jest oučel hlavní, slaviti májovou přírody krásu; k tím snadnějšímu dosažení oučelu tohoto postavena jest doba májová přírody proti rozdílným dobám života lidského. Tak u příkladu v čísle prvním tichá, vážná atd. láska v přírodě proti divoké, vášnivé, nezřízené lásce člověka; taktéž jiné vlastnosti májové přírody proti podobným života lidského dobám v číslech ostatních.“

Kdyby Máj měl být zamýšlen jako moralita, nemohl by být jistě psán s takovým zaujetím pro bolestnou bezvýchodnost lidského osudu, nesměl by tak trýznivě prožívat Vilémovo neštěstí, které se stává později symbolem trpké ztráty básníkova dětství. Skladba neposkytuje žádné morální poučení ani zadostiučinění. Obrozenci nemohli Máchův výklad Máje přijmout, věděli dobře, proč se ho bojí.

Situace Viléma, jeho otce i Jarmily je naopak zvolena tak, že připomíná attickou tragédii, ve které je vina spojena s osudovou nutností.
A Jarmilin čin má být chápán jako akt zoufalství čisté, proti své vůli (osudově) svedené dívky. Kdo po ní hodí kámen?
Druhý zpěv je podle mého názoru samotné centrum básně a týká se Viléma. Mácha si dává práci, aby ve čtenáři vyvolal soucit, aby jej sama dovlekl do konvenčně pochmurné žaláře a dal mu okusit pocitů odsouzence k smrti. Ten má být díky reminiscencím zároveň co nejvíce přiblížen ke čtenáři, který ztrácí sebejistotu a sáhá do stínu lidské existence. Veršově se v Máji stále častěji potýkáme s průměrnou, konvenční rýmovačkou, z níž občas zasrší pasáže mimořádné krásy, do nichž básník vložil nejsilněji své citové pohnutí.

Druhý zpěv především líčí Viléma jako oběť svého otce, který ho vyhnal z krásného dětství pryč do světa.
Stal se sice loupežníkem, ale to je ihned zamluveno tím, že se líčí, jak dokázal mezi svými vynikat. Mácha také velice dovedně vyvádí Viléma z izolace od obce a společenství dobrých občanů. Poslechněme si, jak vězeň vzpomíná na svou dědinu (ib.):

„Hluboká noc! ty rouškou svou / teď přikrýváš dědinu mou, / a ona truchlí pro mě! – / Že truchlí? – pro mě? – pouhý sen! / Ta dávno neví o mně.“

Ne že by ho zavrhla, ale zapomněla na něj, stejně jako zapomene na každého. Je-li třeba Vilém ostrakizován, je přece v mnohem hlubším smyslu osamocen jako každý z nás, kdo nepatříme ke zločincům – naše existence je pouze dočasná, dočasná jak fyzicky, tak v lhostejné paměti našich potomků. Vězeň se stává zosobněním lidské existence, její osudovosti, a to stále zřetelněji: klade si otázku o vině, o kletbě, o věčné i časné smrti, ptá se, proč jeho dívka klesla, proč klesla právě s jeho otcem…
Naivní optimismus obrozenců se pod těmito otázkami musel bortit. Mácha otvírá základní témata světového umění, ale nedokáže k nim nic říci. Stále se soustředí také na krásu přírody, která zůstává kontrastem k tragice člověka, ba i smrt je chápána jaksi mimo ni: děje se totiž jaksi jen pro člověka, je to jeho stav (ib.):

„Temnější noc! – – – Zde v noční klín / ba lůny zář, ba hvězdný kmit / se vloudí – – tam – jen pustý stín, / tam žádný – žádný – žádný svit, / pouhá jen tma přebývá. / Tam všecko jedno, žádný díl – / vše bez konce – tam není chvil, / nemine noc, nevstane den, / tam času neubývá. – / Tam žádný – žádný – žádný cíl – / bez konce dál – bez konce jen / se na mne věčnost dívá…/ To smrtelný je mysle sen, / toť, co „nic“ se nazývá. / A než se příští skončí den, / v to pusté nic jsem uveden.“

Pozoruhodně krásná je epizoda se strážcem.
Ten přichází, když slyší hřmot řetězů, ve kterých se vězeň zmítá. Vilém jako zrcadlo lidského údělu musí budit tajemnou empatii, a kdyby čtenář snad až do této chvíle stál v odstupu, nyní mu nezbývá než přistoupit (ib.):

„Tu k ustům vězně ucho své / přiklonil strážce bázlivé; / a jak by lehký větřík vál, / vězeň svou pověst šepce dál. / A strážný vždy se níž a níž / ku vězni kloní – blíž a blíž, / až ucho s usty vězně spojí. / Ten šepce tíše – tíš a tíš, / až zmlkne – jak by pevně spal.“

Co se dozvěděl onen strážný? Co je ta vězňova pověst? Zdá se, že je to právě úděs nad smrtí. Mácha všechno vidí citem, v citu je síla jeho poezie, ale též její měkká neurčitost a nevyzrálost. Proto může smrt vidět tak izolovaně, proto ji nedokáže reflektovat, ale pouze nepřímo dává najevo to, co má za nevyslovitelné (ib.):

„Leč strážný nepohnutě stojí, / po tváři se mu slzy rojí, / ve srdci jeho strašný žal. – / Dlouho tak stojí přimrazen, / až sebrav sílu kvapně vstal / a rychlým krokem spěchá ven. / On sice – dokud ještě žil – / co slyšel, nikdy nezjevil, / než navždy bledé jeho líce / neusmály se nikdy více.“

První intermezzo představuje noční výjev z popraviště, kde se noc před exekucí scházejí různí duchové a domlouvají se spolu s žábami, větrem, měsícem, rosou atd. na tom, jak pohřbí naposledy popraveného, jenž jako kostlivec dosud držel stráž.
Jedná se o půvabnou féerii, vize přírody (nyní zřetelněji svázaná s prostonárodním živlem) vítězí nad nicotou smrti. V kontextu druhého zpěvu je však patrné, že žádná opravdová záchrana zde nekyne… ba víc se příroda odhaluje jako pouhá vize. Může být otázkou, nakolik Mácha přece jen hledal v této jednotě krás přírody a jejích duchů záchranu z tragiky lidského údělu, zdá se však jisté, že nic takového se mu nepovedlo. Féerie, kterou nabízí, nemá integritu Erbenových drsných balad, podobá se spíše kratochvilným baletům v Lullyho operách či rejům ze Snu noci svatojánské.

Třetí zpěv definitivně zvrací mentalitu prostonárodního dětství a vyostřuje jasněji základní kontrast Máje, nyní ve střetu mezi přírodou a popravou, z něhož sťatý a rozlámaný Vilém vychází jako mystérium, pověšené nad kraj i nad zástup lidí.
Ti jsou jím fascinováni (ib.):

„Z daleka spěchá lid – vždy větší zástup ten – / vždy větší – větší jest – vždy roste tento pluk; / nesmírné množství již. – Vždy větší jeho hluk. / Nešťastný zločinec má býti vyveden.“ A později (ib.): „Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid, / a srdce každého zajímá vážný cit. / V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál / slzící lidu zrak obrácen v hory výš, / kde nyní zločinec, v přírody patře říš, / před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.“

Jednolitý tento lid, ideálním pohnutím otřesený sbor, jak jej mohla zrodit jen básníkova fantazie, má stejnou úlohu jako příroda: kontrastuje s tragičností, již v sobě nese jednotlivec. Ale básník čtenáře nenechá vydechnout v anonymitě společenství, vtahuje jej opět do vězňova utrpení. Vilém se naposledy obrací k přírodě, zastoupené oblaky, s proslaveným vzkazem, který opět neříká nic jiného než rozechvěnost citu rozdrásaného stále se opakujícím napětím mezi osudem člověka a primitivně optimisticky vybarvenou přírodou.
Vzkaz oblakům je dojemný pro dětinskost, do které nás vrací, úchvatnou fantazií rozvíjí básnický obraz oblaků, leč vnitřní stav odsouzence zůstává jen rozlítostněný nad svou láskou k zemi a posléze i k milované dívce (o ní je zmínka náznakem, což zvyšuje působivost), nic víc.

Zajímavá je nyní otázka po významu slova země v kontextu poslední vězňovy řeči. Je to rodná země, je to tento svět vůbec nebo půda, prsť, ze které raší a bere sílu celá máchovská příroda? Možná je to spíše jen citová kategorie, která je ekvivalentní přírodě, již v Máji lze také jen obtížně oddělit od kraje, vlasti a pozemskosti. Po popravě hledí fascinovaný zástup na mrtvého „celý dlouhý den“.

Třetí zpěv se končí jímavou vzpomínkou na dětství, které minulo, které dokonce bylo zmarněno… exekucí, již je tak třeba chápat jako jakýsi pendant Viléma-symbolu, jako „časů vztek“, který ničí vše krásné a vnáší všude zmar. Mácha je v závěrečných verších třetího zpěvu blízko zvolání Kazatele vanitas vanitatum!, leč jako by tento důsledek nedokázal přijmout, vidět v plnosti, a proto propadá trýznivému pocitu. Rozumím-li závěrečným veršům refrénu, skončilo nám dětství, jsme spolu s Máchou již na opačném břehu, nebo ještě mnohem dál (ib.):

„Je pozdní večer – druhý máj – / večerní máj – je lásky čas, / hrdliččin zval ku lásce hlas: / „Viléme! Viléme!! Viléme!!!““

Následuje druhé, krátké intermezzo.
Opět sledujeme omamnou vizi přírody, teď ale navíc i žal loupežníků nad smrtí jejich vůdce. Hlavní linie skladby se tu poněkud ztrácí a sama nabírá epičtějších rozměrů. Smysl této vsuvky je nicméně zřejmý z jejích posledních veršů (ib.):

„Zachvěly se dalné, / ozvaly se nářky valné: / „Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!““

Vilémova smrt rezonuje v zástupu spořádaných občanů i mezi lupiči. Přesto tato postava není titánská, neobsahuje v sobě nic vzpurného a sebevědomého, spíš se hroutí před poznáním své individuální vrženosti. Nebere svůj osud do svých rukou, ale je jeho obětí, která se nevyzná ani v sobě, ani v něm.

Čtvrtý zpěv líčí básníkovo putování po krajině, kde došlo k zmíněným událostem, básník se dozvídá o celém příběhu, navštěvuje kostlivce, který zbyl z Vilémova těla, a žalně nad ním dumá – to vše spojeno s navracející se krásou přírody.
Prvomájový motiv se nyní pojí s mrtvolou (ib.):

„Byl opět večer – první máj – / večerní máj – byl lásky čas; / hrdliččin zval ku lásce hlas, / kde bojový zaváněl háj… / A kolem lebky pozdní zář / se vložila, co věnec růží; / kostlivou, bílou barví tvář / i s pod bradou svislou jí kůží. / Vítr si dutou lebkou, / jak by se mrtvý zhloubi smál. / Sem tam polétal dlouhý vlas, / jejž bílé lebce nechal čas, / a rosné kapky zpod se rděly, / jako by lebce zraky duté, / večerní krásou máje hnuté, / se v žaluplných slzách skvěly.“

Tyto jedinečné verše, jistě jedny z nejlepších v celých dějinách české poezie, jsou svědectvím o neustálém obnovování Máchova niterného rozporu, ba dalo by se říci, že se v nich sám natahuje na skřipec svého nemožného, laciného snu. Vší silou zde do něj vtahuje i toho, kdo měl být jeho otřásajícím popřením – Viléma. Hluboký prožitek, který za verši stojí, je způsoben intenzivní imaginací, která se zdá popírat marnou vrženost a probouzí mrtvého do života krásy.

Jenže jde arci jen o chvilkový přelud, nikoli o vypracovanou, dozrálou vizi, již vytvořili třeba Goethe, Puškin, Byron či Proust. Proto Máj končí návratem marnosti, součástí je tu jaksi nově i básníkova zklamaná láska (ib.):

„Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!“ Dost možná jde o variaci základního rozporu mezi snem, láska, která je bez konce, a poznáním, že konec, porušenost je vlastní všemu. Celou skladbu pak uzavírá konečná podoba refrénu (ib.): „Je pozdní večer – první máj – / večerní máj – je lásky čas; / hrdliččin zve ku lásce hlas: / „Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!““

Tak se Karel Hynek hlásí k jednotnému údělu všech lidí, který s tak trýznivou naléhavostí v sobě objevil, k údělu smrti, marnosti, absurdity.

Co říci o Máji na závěr?
Jeho hlavní hodnotou je, domnívám se, otevření všelidské otázky, již můžeme vystopovat už v Eposu o Gilgamešovi a která se táhne celými dějinami lidské kultury: jaký je smysl života, porušeného, smrtelného, absurdního života (ano, absurdní život může mít smysl – jednou z nejpozoruhodnějších odpovědí tohoto typu je křesťanství).

Je to jistě skladba nezralá (myšlenkou i jejím zpracováním), bezvýchodná, nicméně vyrovnat se s jejím intenzivním poselstvím nebude lze nikdy beze zbytku. Mácha, který se autentickými, trýznivými otázkami, jež si kladl v pokojíčku svého srdce, v centru vlastní existenciality, tak zřetelně vymrštil do výsostných prostor geniality, nám dává zároveň otázku, kam jsme upřeni my: zda ven, nebo do nitra.

Ilustrace: Jan Zrzavý
Máchův Máj vyšel poprvé v roce 1836. Dnes existuje víc než 300 vydání s významnými ilustrátory

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Karel Hynek Mácha, Máj. Rozbor nejdiskutovanější české básně first appeared on Čítárny.

No, jestli nevíte, kdo byla Jarmila, tak to je ta milá „strašných lesů pána“z Máchova Máje. Myslím Karla Hynka Máchu. Jestli nevíte kdo to je, tak to je instalatér z Kralup. A dobrej!
A máj je jiné jméno pro měsíc květen. Něco jako Jaro – Vesna.
No a v prvním zpěvu toho Máje, tak teda v první části, no, čeká u jezera dívka na svého přítele, ne, partnera…no na svého milého, víte, ale připluje jiný a řekne jí, že její milý zabil ve rvačce jejího bývalého milého. A ještě se ukázalo, že to byl jeho otec. A její milý byl jat, lapen, zatčen prostě, a bude popraven.
A odpluje, ten posel. A potom se Jarmila dívá do vody a z hlubiny se ozývá volání- Jarmilo! Jarmilo!
A z těchto faktů někteří lidé soudí – hned první Máchovi recenzenti s tím začli, najmě jistý Tyl – že Jarmila nesnesla tíhu těch hrozných zpráv a skočila do té hloubky.
Já myslím, že to tak nebylo. A i kdyby bylo, tak Jarmila uměla plavat!

Dostal se mi do ruky starý dopis od jisté J.A.
Není zřejmé, komu byl adresován, některá místa se dají obtížně rozluštit…Já jsem pro vás opravil některé chyby, německé výrazy nechal přeložit a převedl dopis do dnešní češtiny.

…někteří lidé si myslí, že jsem tenkrát v noci skočila do jezera…
Že jak ten básník (Mácha, pozn. red.) napsal  (na konci prvního zpěvu), že se z hlubiny ozývá volání -Jarmilo! Jarmilo!, tak  že jsem tomu volání snad podlehla… No, ne.
Ten plavec, který připlul na loďce místo Viléma, žádnou plachtu neměl, byla to rozeschlá pramice, a on mě sice proklínal, ten plavec mi sice nadával, ale to bylo proto, že jsem ho nemohla mít ráda a on mě chtěl.
Starý Pakosta- no nevím, proč se mu říkalo starý- v lese i na vodě se pohyboval lehce, v noci v posteli mě objímal každý den,  na prsou měl hladkou kůži i když to pod kůží bylo pevné a tuhé- a voněl mi- když jsem měla hlavu na jeho prsou  – takhle voní chlap! A naučil mě číst! Jenže na mě koukal jak na svatej obrázek, a nikdy se jasně nevyjádřil- bál se vzít si tak mladou? Zvláštní je, že jak jsem tam na skále čekala na Viléma, měla jsem na sobě béžové šaty s modrými kvítky a ty mi koupil v Mělníce právě Pakosta, Jindřich…ach jo.
 
Potom Vilém, Vilém můj…ale byl vůbec někdy můj? S hlavou furt někde v luftu… Snad časem přece zmizí lítost ze srdce mého…. Co mu probůh záleželo na tom, kdo byl před ním? A ta nešťastná hádka v hospodě a smrt Pakostova…prý byl  Vilém Pakostův syn…nevěřím tomu. Nakonec Vilémem jsem byla obtěžkána  a malá naše Zdenička přišla jako pohrobek na svět.
 Zůstat u rodičů jsem nemohla, jen sestra Jůlinka byla docela při mně a pomáhala s výbavou. Kde jsem spala rozbili podvakráte kamenem okno… Musela jsem se z Bělé  odstěhovat, ne kvůli hanbě vlastní, ale aby Zdence jednou nějaký dobrák neukázal bílou lebku nad popravčím kolem a neřekl jí- viz,  to otec tvůj….
Odešla jsem daleko až do vsi z moravských hranic a a Jůlinka věděla jediná, kde jsem. Co bylo stěstí , měla jsem nějaké peníze od Viléma a potom od jednoho jeho blízkého, přinesl mi je v šátku dvě noci po Vilémově  popravě. Já- neptala jsem se odkud jsou. Tenhle druhý posel, Kryštůfek, mě taky chtěl, ale očima jsme se dobře domluvili… Za peníze koupila jsem menší domek na kraji Hrozénkova a ještě mi něco zlatých zbylo.  Než moravské čuně jako české je, jak vidí samotnou ženu s robátkem, hned myslí, že vše dovolit si může. A flanďáci, ti jsou tu horší než v Čechách.
Rozhlédnuvši se časem, viděla jsem chlapa , staršího už, co by se mi líbil a žena jeho byla neduživá .
Jenže veřejná známost se mnou by všem uškodila. Když s ním co domluvy nic nebylo, a ještě prý na ni byl zlý, došla jsem za ní sama a řekli jsme si co která chce.
A ona mě přijala jako hospodyni v domě…Byla jako v peřince od té doby. A ten její-sama jsem ho za ní posílala, dvakrát do měsíce…a ten její- vlastně  náš…ten zemřel první, padnul na něj jednou v zimě v lese strom.
Tak teď žijeme bez muže, ona, Zdenka i já.
 Před třemi dny jsem ještě byla v Praze a dala sedm zlatých na stavbu  nového českého divadla.  
Ještě ti musím napsat co….

A tady dopis končí.
Začnu li ve své úvaze od konce, pak díky zmínce o novém divadle- jde o později jmenované Národní můžeme dopis nějak umístit do běhu života.
 Dovolím si upozornit, jakou cenu mělo –řekněme kolem roku 1850 oněch sedm zlatých-
Víme z Prodané nevěsty,  že  Jeník svou Mařenku prodal za tři sta, za tři sta, prodal svou milou za tři sta, statek, že stál třicet tisíc, tkalci v podhůřích vydělávali  50-100 zlatých ročně a nejvyšší plat ve státní správě měl tehdy universitní profesor -1400 zlatých ročně….
Znovu musím upozornit – to je moje obsedantní myšlenka – na fakt, že všechny ženské hrdinky- až na výjimky, pochopitelně, psali až do dvacátého století – muži. Tedy i Jarmilu.

Máchův  Máj miluju a beru tu knížku do ruky každý rok.
A mám ho rád ne protože, ale – navzdory!
Ano, mám ho rád, přestože si tu starou češtinu musím neustále překládat, že někde nevím co ten či onen pojem znamená.
Mám ho rád i přes ta pitomá romantická klišé- např. vězeň před popravou něco pošeptá strážnému, ten to nikdy neprozradí a nikdy v životě se z toho nevzpamatuje.
Mám rád Máj, i když jeho epická část, vyprávění, je nejasná a někdy pod psa- co se vlastně stalo?
Učitelé a jiní lidem  vytýkají, že umí jen pár veršů a jinak je jim celý Máj ukradený- já říkám –  možná právem! Ne- právem vytýkají učitelé lidem, ale právem je jim, lidem, Máj ukradený! Zdenek Potužil- blahé paměti- v malém divadle, Rubínu, z Máje škrtnul celý druhý zpěv!
Zkrátka-když si odmyslíme ty nánosy legend a závěje Máchovské literatury- jako lyrickoepická báseň je Máj dnešním pohledem prostě odfláknutý, odbytý, nevysezený! (pozn.1)
Ale navzdory tomu všemu, jsou v Máji místa, která dodnes těžko říkám, protože se mi chvěje hlas, protože se mi ježí chlupy a mám husí kůži. Legrační, že, u chlapa přes šedesát, co má leccos za sebou….

Už začátek sám, nebo vyvolení oblak jako poslů, to vyznání zemi, celé zemi, pak žalozpěv marnosti- mrtvé milenky cit…
Máj je báseň zelená ( Tu se jí modro k nohoum vine/dál zeleněji zakvítá/ vždy zeleněji prosvítá/ až posléz v bledé jasno splyne…)
Ty verše tu budou, dokud nebe bude modré.
Je to s nimi jako s krví- víme, z čeho se skládá, ale neumíme ji vyrobit.
A verše Máje jsou krví naší poezie…
A teprve odtud, od toho okouzlení, vede cesta dál, k tomu, že báseň čtete celou a snažíte se představit si ji v době, kdy byla stvořena- to nám dávno ještě technici nedali křídla, vědci neuměli číst počasí dopředu a o nějakých rozhovorech na dálku pár lidí teprv snilo….Podprsenka přišla až po r. 1900, pilulka antikoncepční ještě později!
Vždyť náš jazyk sám, čeština, se ještě batolila! Mácha byl bilingvní.

Jestli je Máchův Máj povinnou četbou na střední škole, je to možná špatně.
Klíčem k srdci Máchy a jeho díla by byl šifrovaný deník, protože kus voyuera je v každém z nás a popis intimních vztahů druhých je něco, co nás opravdu zajímá.  …Že zveřejnění deníku prý není tak docela košer, slýcháme hlasy některých odpůrců. Jenže- je zvykem bílého muže pro peníze a úspěch dělat cokoli- například vykrádat hroby všude na světě či vystavovat mrtvá těla se všemi podrobnostmi, případně natáčet na kameru iniciační obřady atd.

Deník byl nakonec zveřejněn s vysvětlením, že jde o vědecké zkoumání- inu, na našich středních školách by se jistě našlo mnoho mladých lidí, kteří by si deník opatřili právě z vědeckých důvodů.
Vždyť- vědět kolikrát a kdy a jak se Mácha miloval s Lori, co tomu Lori říkala apod. je přece mnohem důležitější, než vědět jaká epiteta, oxymóron či metafora byla použita. Tak všelijak ty opravdové verše označili hnidopichové, asi aby si z toho udělali prebendu…

Sám deník mám, koupil jsem si ho asi až tak třicet let po tom, kdy jsem Máj objevil. Nejdřív jen pro sebe a potom pro ženy, které jsem miloval. I když už dávno nevím kolikrát, kde, v jaké poloze a co tomu říkaly…
 
Pozn. 1
Ostatně dnes víme, že měl Mácha jiné starosti, studie, hledání zaměstnání, které by jeho a Lori a budoucího  Ludvíčka  uživilo, pomáhal skládat krabičky na patrony a aby se povyrazil, hrál divadlo, hrál na kytaru a zpíval a miloval!
Kolik času mu zbylo pro verše? A sám ve svém výkladu Máje- snad pro cenzuru- píše, že příběh je druhotný, že chtěl oslavit májovou přírodu.

Poprvé prosloveno L.P. 4.7. 2015 18.27. v Purkrabství na Bezdězu jako autorova vlastní předmluva k vlastní Dřevěné výstavě
Výše zmíněný a citovaný dopis je mystifikace

The post Máchův Máj aneb proč se Jarmila, milenka strašných lesů pána, nezabila first appeared on Čítárny.