Profesor Milan Machovec je postava hledačská, osobitá, zařaditelná leda mezi „své příbuzné“ v dějinách – osobnosti stejně široce rozkročené, stojící na pomezí různých filosofických a myšlenkových směrů. Usiloval o popularizací filosofie široké veřejnosti. Zabýval se především významnými postavami českých dějin a filosofie, marxismem a křesťanstvím a posléze ekologickou problematikou a feminismem.

Mistr dialogu. Milan Machovec

Sborník k nedožitému osmdesátému výročí narození prof. Milana Machovce (23. 8.), připravený péčí jeho pražských studentů, představuje mnohovrstevnatý soubor různých textů – od odborných příspěvků po osobní vzpomínky přátel a osobností různých oborů.

Nalezneme tu řadu postřehů ze slavného „Dialogu“ konce šedesátých let, i řadu poznámek k bytovým univerzitám let osmdesátých i k poslednímu období Machovcova života. Díky této mozaice pohledů máme příležitost vést vlastní dialog s jednou z největších osobností české filosofie druhé poloviny dvacátého století. Asi nejvýraznější stopu zanechal Milan Machovec v roli zprostředkovatele – mezi velikány minulosti a palčivými problémy přítomnosti, jako jeden z iniciátorů marxisticko-křesťanského dialogu ve střední Evropě a především popularizací filosofie, přiblížením filosofických problémů široké veřejnosti.

Milan Machovec je postava hledačská, osobitá, zařaditelná leda mezi „své příbuzné“ v dějinách – osobnosti stejně široce rozkročené, stojící na pomezí různých filosofických a myšlenkových směrů.
Zabýval se především významnými postavami české filosofie a myšlení, marxismem a křesťanstvím a posléze ekologickou problematikou a feminismem.

Mezi jeho nejznámější publikace patří:
Ježíš pro moderního člověka
T. G. Masaryk
Smysl lidského života
Filosofie tváří v tvář zániku.

Do sborníku přispěli mj. Milan Balabán, Egon Bondy, Petr Pithart či Jindřich Srovnal, biografickou část zpracoval Tomáš Novák, otištěn je dosud česky nepublikovaný starší text Ericha Fromma, dále pak bibliografie a řada dokumentárních fotografií.
Zahraniční příspěvky jsou k dispozici v originálu i v českém překladu.

Mistr dialogu. Milan Machovec / Sborník k nedožitému osmdesátému výročí narození prof. Milana Machovce

Hovory. Milan Machovec

Výbor publikovaných rozhovorů, které vedl s kolegy, publicisty a novináři, volně navazuje na sborník vydaný k autorovým nedožitým osmdesátinám (Mistr dialogu Milan Machovec, 2005 a 2006). Představuje Milana Machovce formulujícího své myšlenky v dialogu a tím nejen pamětníkům snáze zpřítomňuje svou provokující osobnost.

První část knihy tvoří překlad rozhovoru s profesorem teologie H. G. Pöhlmannem, jenž vyšel knižně zatím pouze v Německu (Gibt es einen Gott? Ein Atheist und ein Christ im Streitgespräch, 1990).
V části druhé najdou čtenáři 25 interview z let 1967–2002. Tematicky se dotýkají mj. obrodného procesu Pražského jara, marxismu a křesťanství a období tzv. Dialogu v 60. letech, teismu, ateismu, ekologické problematiky či vztahu Milana Machovce s Erichem Frommem. Autory rozhovorů jsou např. Simone Thiedová, Enrico Savio, Olga Nytrová, Alexandr Kramer, Martin Fendrych, Jan Lipold, Vladimír Hulec ad.
Knihu opět doplňuje řada dokumentárních fotografií.

Hovory s Milanem Machovcem / Milan Machovec a Pavel Žďárský

Ukázky z knih Milana Machovce:
„Stále více jsem si tedy ověřoval, že to není jenom tak, osvobodit se od matky. Freud nebo Fromm tomu říkají incestní vazby, které jsou často prožívány vůči matce. Jsou tedy určité zkušenosti, kterým později porozumíme (a tak taky porozumíme sami sobě), které se odehrávaly dávno před naším narozením. A samozřejmě to má i mravní dosah.
Teď přejdu k rodovým záležitostem a k příbuzným. Dosud žijí příbuzní jak z otcovy, tak z matčiny strany. V mládí jsem je příliš nerozeznával… nanejvýš, která tetička dělala dobrou černou kávu se šlehačkou a která tetička byla lakomá. Příbuzní z matčiny strany byli všichni z Čech, dílem z Prahy, dílem z venkova. Otcova rodina byla z moravské vysočiny, hlavně z Třebíčska. Já jsem samozřejmě rozdíly mezi nimi vnímal nejdříve jako rozdíly mezi otcem a matkou. Jako dítě jsem nedumal o příčinách, ale pamatoval jsem si je velice dobře…“
Milan Machovec / Mistr dialogu

„Potřebuji dialog stejně jako vzduch, práci, lásku, přítele. Jen dialog mi dá opravdového druha, člověka ne ‚vedle mne‘, ale ‚se mnou‘.
Dialog není luxus – je to jediná cesta, jak přežít jako lidstvo. Člověk může cítit mravní odpovědnost i za svého odpůrce… Dialog nesmí být pouze diskuzí pozice s jinou pozicí, snahou dát jinému ‚svou pravdu‘, ale jde spíše o to, zcela se rozevřít ‚protivníkovi‘, tj. nejen se svými silnými argumenty, ale i se svými slabostmi a obtížemi.“
Milan Machovec / Mistr dialogu

„Pöhlmann: Jak dnes, po všech zklamáních, vidíte Boha?
Machovec: Bůh – to není entita, kterou bychom mohli objektivně prokázat nebo vyvrátit jako vědecký fakt. Bůh je spíše to, co v nás rezonuje, když se ptáme: Proč by mělo mít smysl překonávat sebe sama, milovat druhé navzdory všemu zlu, které vidíme kolem? Nikdo tě nenutí věřit v tradičního Boha s vousy na nebi. Ale nikdo ti nemůže vzít otázku transcendence – to přesahování naší vlastní omezenosti.
Po Osvětimi, Gulagu, po ekologické katastrofě – jak můžeš ještě mluvit o Bohu? Právě proto. Protože bez transcendence zůstáváme uzavřeni v absurditě, v egoismu, v fetiši moci a spotřeby. Bůh je pro mě anti-fetiš: volání k dialogu, k otevřenosti, k naději, že člověk není jen produktem okolností, ale že má v sobě schopnost proměny.
Dialog není luxus – je to jediná cesta, jak přežít jako lidstvo. Marxismus i křesťanství selhaly, když se uzavřely do dogmat. Ale v dialogu se rodí něco nového: humanismus, který není naivní, ale zodpovědný za přežití planety a za důstojnost každého člověka.“
Hovory s Milanem Machovcem

„Hus – to není jen historická postava, to je symbol statečnosti vůči moci, ať církevní nebo státní. V mládí jsem ho viděl především sociálně-revolučně, pod vlivem Nejedlého – jako boj proti feudalismu. Dnes bych řekl jinak: Hus byl dobrý a statečný křesťan, který riskoval vše pro pravdu a svědomí. Jeho velikost přetrvá věky, žádné komise ho nemohou umenšit ani zvětšit.
Když jsem v roce 1967 na sjezdu spisovatelů mluvil o ‘Husovi pro 20. století’, dnes bych volil slova opatrněji. Ale podstata zůstává: Hus ukázal, že pravda není majetkem institucí, ale odpovědností jednotlivce. To je lekce i pro nás – v totalitě, v konzumu, v jakékoli formě fetiše. Nikdo tě nenutí být hrdinou. Ale máš možnost – a ta možnost je naše největší svoboda.“
Hovory s Milanem Machovcem

„Dialog není jen výměna informací nebo slovní přestřelka. Dialog je setkání dvou svobod, které se navzájem respektují a zároveň se navzájem proměňují.
Když jsem v šedesátých letech začínal s marxisticko-křesťanským dialogem, mnozí to považovali za naivitu nebo zrady. Ale já jsem viděl, že obě strany mají v sobě něco pravdivého – a že pravda se nerodí z monologu, ale právě z otevřeného střetu a naslouchání.
Nikdo tě nenutí měnit se. Ale když se setkáš s druhým člověkem opravdově – ne jako s nepřítelem, ne jako s nástrojem, ale jako s ‘Ty’ – pak se něco v tobě pohne. Můžeš zůstat stejný, uzavřený, zajištěný ve svých jistotách. Nebo můžeš riskovat a stát se trochu víc člověkem.
Po roce 1968, když mě vyhodili z univerzity, jsem si říkal: konec. Ale pak přišly bytové semináře, samizdat, lidé, kteří hledali smysl. A já jsem pochopil, že dialog nekončí, i když oficiální svět mlčí. Dialog žije v malých kruzích, v osobním setkání, v odvaze říct pravdu nahlas – i když ti to může zničit kariéru, zdraví, život.
Dnes, na sklonku století, vidím, že největší hrozba není jen totalita, ale lhostejnost, fetišizace spotřeby, uzavření se do sebe. Dialog je jediná cesta ven – ven z absurdity, ven z beznaděje.“
Hovory s Milanem Machovcem

„Mnozí říkají: po Osvětimi, Gulagu, po Hirošimě – jak můžeš ještě věřit v pokrok, v člověka? Já odpovídám: právě proto musím věřit. Ne naivně, ne slepě. Ale věřit v to, že člověk má v sobě schopnost transcendence – překročit svou vlastní bídu, svůj egoismus, svůj strach.
Nikdo nás nenutí žít zodpovědně. Ale máme možnost. A ta možnost je to nejcennější, co máme. V dialogu s druhými, v dialogu s minulostí, v dialogu s přírodou – tam se rodí smysl. Ne nějaký velký, univerzální Smysl s velkým S, ale malé, konkrétní smysly: pomoci jednomu člověku, zachránit kus lesa, říct pravdu tam, kde se lže. To stačí. To je naše naděje.“
Hovory s Milanem Machovcem

„Potřebuji dialog stejně jako vzduch, práci, lásku, přítele. A jen dialog mi dá opravdového druha, přítele, člověka ne ‘vedle mne’, ale ‘se mnou’.
Nikdo tě nenutí žít nízce, žít podle, zbaběle, egoisticky, zvěcněle… I když okolnosti života k tomu svádějí, i když poměry, doba, tvá osobní slabost či rozumářská vypočítavost k tomu svádí, máš vždy možnost – a třeba i v okovech – neredukovat své vědomí a své chování na svou bídu, máš možnost se povznést, být jiný, proměnit se vnitřně…
Byl-li jsem jednou takový, jaký jsem, je mé bytí ve vesmíru čímsi reálným. Nikdo mi nemůže vzít to, že jsem byl – a že jsem byl právě takový. To je má věčnost. Ne v nekonečném trvání, ale v neopakovatelnosti okamžiku, který se stal.“
Milan Machovec /Smysl lidského života

„Absurdita existence není důkazem nesmyslnosti všeho – je to výzva. Člověk může žít tak, že absurditu přijme jako konečnou pravdu a poddá se jí (nihilismus, rezignace). Nebo ji může přijmout jako provokaci k tomu, aby sám sobě a světu smysl vytvořil – nikoli iluzorní, nýbrž reálný, drobný, ale opravdový.
Smysl není něco, co ‘je tam venku’ a my ho jen objevíme. Smysl je to, co my do světa vnášíme svou odpovědností, svou prací, svou láskou, svým dialogem. A právě proto, že svět je otevřený a nedokončený, máme v něm co dělat – a to je naše naděje.“
Milan Machovec /Smysl lidského života

„Bůh – to není žádný starý muž na nebesích, žádný vládce s tresty a odměnami, jak si to představovaly děti a primitivní společnosti. Bůh je spíše to, co v nás přesahuje naši vlastní omezenost, co nás volá k zodpovědnosti za druhé, k překonání egoismu a fetišizace vlastního já. Když říkáme ‘Bůh’, nemluvíme o bytosti, kterou bychom mohli objektivně prokázat nebo vyvrátit – mluvíme o dimenzi transcendence v lidském životě. Nikdo tě nenutí věřit v Boha jako v nějakou entitu mimo svět. Ale nikdo tě také nemůže zbavit otázky: Proč by mělo mít smysl překonávat sebe sama, milovat bližního, bojovat proti zlu, pokud je všechno jen slepá hmota a náhoda? Bůh není vysvětlení světa – Bůh je výzva k tomu, aby svět nebyl jen vysvětlen, ale aby byl proměněn směrem k větší lidskosti. Moderní člověk, který prožil hrůzy 20. století, nemůže věřit v Boha starého typu. Ale právě proto může objevit Boha jako dialog – jako to ‘Ty’, které v nás rezonuje, když se ptáme: ‘Proč žiji? Pro koho žiji?’ Bez transcendence zůstáváme uzavřeni v sobě – a to je cesta k fetiši, k idolům moci, peněz, národa. Bůh je tedy spíše anti-fetiš: volání k otevřenosti, k dialogu, k naději navzdory absurditě.“
Milan Machovec /Smysl lidského života

„Nikdo tě nenutí žít nízce, žít podle, zbaběle, egoisticky, zvěcněle – řekli bychom dnes. Nikdo tě nenutí promarnit svůj život. Nikdo tě nenutí být otrokem zvyků, konvencí, strachu, moci, peněz. Ježíšovo poselství je v jádru radikálně osvobozující – ne osvobozuje od práce, od odpovědnosti, od utrpení, ale osvobozuje k plnosti lidství. Člověk může žít tak, že se neustále ptá: ‚Co já z toho budu mít?‘ – a pak je otrokem. Nebo se může ptát: ‚Co je pravda? Co je dobré? Co je lidsky důstojné?‘ – a pak teprve začíná být svobodný. Ježíš nehlásá morálku strachu ani morálku odměny. Hlásá morálku, která vychází z hluboké důvěry, že člověk není pouhým produktem okolností, ale že má v sobě něco neopakovatelného, co ho přesahuje.“
Milan Machovec / Ježíš pro moderního člověka

The post Milan Machovec. Mistr dialogu. Hovory. Dvě knihy s vynikajícím, ale záměrně opomíjeným filosofem first appeared on Čítárny.

Filosof Milan Machovec (1925 – 2003) byl geniální chuligán, hvězda, za kterou táhly houfy mladých lidí, především dívek. Vystudoval filozofii a klasickou filologii na Univerzitě Karlově. Mezi témata, jimiž se celý život zabýval, ale patřila i etika, etologie i ekologie. Vystupoval jako kritik patriarchální společnosti a byl zastáncem feminismu.

Jeho krédem byl citát Konrada Lorenze:
“Buď se ve 21. století ekologická problematika stane základem dialogu celoplanetárního lidstva, nebo žádné 22. století už nebude.”

Filosof Milan Machovec nejen o knize Smysl lidské existence. Rozhovor s předním českým filosofem.

Pokud vezme nepoučený čtenář do ruky tuto knihu patrně bude tápat. Můžete ji stručně, několika větami představit širokému publiku?
Myslím, že bych jí neuměl několika větami představit. Mohu úvodem pouze říct, že jsem přesvědčen, že většina lidí žije velmi nešťastně a neúspěšně, a kdyby o tom více přemýšleli, že by jim na světě bylo lépe a také více dosáhli – proto jsem tu knihu napsal.

Proč má vlastně smysl hledat smysl života, vždyť neklást si takové otázky je mnohem jednodušší…
Protože asi není nic horšího, než to, čemu se v bibli říká promarněná hřivna. Když člověk, který je nadaný, toho svého nadání nevyužije. Když vidím, kolik mladých nadaných chlapců mluví jen o fotbale a o hokeji – samozřejmě nemám nic proti tomu, aby sportovali – ale když vidím, že se nezajímají o nic jiného… Jinak řečeno, aby člověk využil v životě co nejvíce možností, které jsou mu dány… aby chytrý člověk nežil hloupě, aby dosáhl, co může, co umí, nejen po stránce dovedností…
Samozřejmě, že ani ten, kdo o smyslu života hodně přemýšlí, nemá záruku úspěchu, může ho třeba zítra zcela nesmyslně přejet auto… ale je nutno přiznat, že kdo o tom hodně přemýšlí, má výhodu na životních křižovatkách – dokáže se lépe ve své situaci vyznat, dokáže vzdorovat lépe obtížím než ten, kdo o tom nikdy nepřemýšlel, koho pak život zaskočí…

Často zmiňujete, že jste za svůj život poznal čtyři různé režimy a nejrůznější lidi… jak se díváte na smysl svého vlastního života?
Ten byl samozřejmě dán tím, že jsem se narodil do doby, která byla co do tlaků okolností a režimů velice rozmanitá, ale přece jenom měla svoji logiku. Určitou nesporností mého mládí bylo, že strašným zlem byl Hitler s jeho vyvražďováním, militarismem, antisemitismem. Tedy to první, co chci zdůraznit, bylo dané bojem proti Hitlerově totalitě a jiným totalitám a snaha obnovovat to, co jsem z mládí znal jako demokratické, masarykovské, humanistické apod. Z toho pak vycházela snaha dávat dohromady nejrůznější lidi, ať už vycházeli z Masarykovy nebo třeba z americké tradice. Situace se později opakovala, neboť komunismus, ač narozdíl od nacismu měl počátky ušlechtilé, se bohužel Stalinovým vlivem vyvinul v novu totalitu, nový žalář národů, takže ten zápas se musel vést podruhé, byť jiným způsobem. To byly okolnosti mého života, kterým jsem se nemohl vyhnout, zejména jako filosof.

Pokud jde o knihy, které jsem psal (a asi 400 dalších drobnějších publikací), tak jedním z cílů bylo, aby se Masaryk znovu vrátil do národa. Zažil jsem trojí sundávání Masarykových pomníků, byl tu persekvován zleva i zprava… Když jsem v roce 2000 stál na Hradčanském náměstí a prezident republiky odhaloval Masarykův pomník, tak jsem si byl jist, že v jistém smyslu na tom mám nepřímo určitý podíl, že ten pomník tam je a že národ cítí jako oprávněné, aby tam byl.

A pak jsem se také učil od Masaryka, i od jiných, třeba Gándhího, že rozumní lidé se dohodnou o čemkoliv, že není třeba vraždění, násilí, koncentráky… I když to nemá tak jasný efekt jako v případě Masaryka, tak dnes už je snad všem státníkům jasné, že je potřeba něčeho, jako je dialog, na kterém jsem pracoval nejen v šedesátých letech. Důležité je, aby lidi spolu mluvili, neházeli si bomby na hlavu… jako jsem souhlasil s bombardováním v Iráku a teď naposled v Afghánistánu, tak jsem hluboce nesouhlasil a jako jeden z mála jsem veřejně vystupoval proti bombardování v Jugoslávii. Naší povinností není těm silnějším pořád jen kývat – někdy i směrem do USA musíme říct: pane prezidente, tomu nerozumíte, nechte si poradit.

Tím byly dány i další věci, které nebyly celoživotní, ale objevily se třeba až ve stáří… uvědomil jsem si třeba, že největší nebezpečí dnes už nejsou politici, jako byl třeba Hitler za mého mládí, ale nebezpečí ekologické – souhra techniků, chemiků a dalších specialistů bez jakýchkoliv morálních zábran a skrupulí. Zničíme-li si zeměkouli, nebude už žádný smysl života…
Takže třetí částka mého smyslu života je ve varování před tímto nebezpečím. Tady jsme teprve na začátku. Končívám své stati tím, že jedenadvacáté století buď bude ekologické, nebo žádné další už nebude.

Milan Machovec, přednáška na FFUK, 23.3.1999 / foto: Pavel Tachecí

Kapitolu, kterou jste nazval “Bůh”, končíte konstatováním potřeby čehosi, co pracovně nazýváte “náboženstvím pro moderního člověka”. Můžete to více přiblížit?
Předně se musí náboženství zbavit toho, co bylo typické pro předvědecký věk, třeba ve středověku, taková ta naivní víra v zázraky, které jsou až komicky stejné ve všech náboženstvích. Náboženství nesmí stát na tom, že Lazar už smrděl v hrobě a pak vstal, nebo že Kristus chodil po vodách a podobně. To je hezká poezie, ale nemá to s opravdovým Ježíšem nic společného. Jde o to, že křesťanství musí být opravdu ježíšské, Indie opravdu hinduistická atd., aby se náboženství obecně zbavila naivních dětinských pověr.

Klasickým filosofickým spisem 20. století v této oblasti je kniha Ericha Fromma “Budete jako bohové”. Já se snažil stejnou metodou, jakou Fromm zpracoval židovství ve Starém zákoně, napsat knihu “Ježíš pro moderního člověka”. Ježíš není menší, když vynechám ty zázraky. Já s nimi nepolemizuji, ale pokud přijmeme tento princip, pak by největšími současníky byli televizní magové a kouzelníci… Moderní náboženství se nemůže vyčerpat vědou. Má citové složky, které žádná věda a ani filosofie nemají, ale musí s nimi být v souladu, nesmí hlásat bludy proti vědě, třeba méněcennost ženy, věřit na neposkvrněné početí panny…

To jsou prostě zastaralé blbinky, kterými si církve ztěžují situaci. Během mého života alespoň o některých věcech začali mlčet, třeba přestali mluvit o neomylnosti papeže, kterou předtím vysoce vyhlašovali. Neodvolali to, ale aspoň mlčí. Bude třeba velké síly, ale především velké víry… Papež Jan XXIII byl úžasný ne tím, co škrtl, ale že měl úžasně silnou víru, že se nebál leccos škrtnout. Takže pokud dnešní církevníci nejsou tmáři, tak jsou spojenci proti tomu šílenému kultu peněz, který je dnes nejhorší ďáblovou zbraní…
‘
V nové knize věnujete jednu celou kapitolu fetišizaci nejrůznějších představ, myšlenek, objektů i lidí. Začal být tento problém od minulého vydání knihy v roce 1965 významnější?
Myslím, že je dnes spíše lépe rozpoznatelný. Člověk potřebuje něco uctívat, něčemu se kořit, něco milovat. Přibližně od 18 století už ale většina lidí, i těch, co jsou v církvích, přestala hluboce uctívat Boha. Mezi mým narozením a stářím se ta tendence příliš nezměnila. Změnila se nabídka fetišů – je poněkud větší. Za mého dětství bylo vlastnictví auta znakem vyššího luxusu, bohatství. Dnes si ho může koupit mnohonásobně víc lidí. Takové ty sexuální a ekonomické fetiše, ty tu byly vždy, ty neobjevili Freud nebo Marx, jen si jich všimli a udělali z toho vědu. Takové záležitosti jako saturnálie nebo masopust sloužily k odreagování takových sklonů. Démona, který je v naší duši, nelze odstranit, ale jde ho zkrotit, přeměnit ve hru.

Jak vidíte problém propojení humanistických ideálů s dějinami, proměnami konkrétní situace?
Úkoly humanismu, polidštění, nejsou dány abstraktně pro všechny lidi všech dob a koutů země stejně. Když se dnes podíváte do mnoha afrických zemí, tak zjistíte, že prvořadým úkolem je nasytit lidi a naučit je, jak získat obživu a ne jim přednášet o smyslu lidské existence. Třeba jako Karl H. Böhm, který nechal hereckou kariéru a jel do Etiopie učit lidi pěstovat zeleninu… Nejde o to, kázat jim nějaké náboženství, nějaký -ismus…

…a pokud se zaměříme na propojení s dynamikou evropských dějin?
V Evropě byla vždy zvýšená dynamika, ať už v dobrém nebo ve zlém. Ale teď nejde o to, svět dále dynamizovat -to by taky mohlo skončit rychlou sebevraždou- ale humanizovat. Třeba i taková věc jako lety do vesmíru, k jiným planetám… není kam spěchat, protože ten první návrat taky může být poslední. Navrhuji raději počkat o generaci a věc pořádně připravit a promyslet.
Spisovatelka Lenka Procházková mi vytýkala, že jsem napsal Achillea, který je plný zabíjení, tak jaký prý jsem humanista… Já jsem jí říkal, že Achilleus přece taky pláče… Nemůžu vyhlašovat za ideál někoho, kdo jen sedí v ústraní a válce se vyhýbá. Pak by takovým ideálem byl Paris, který si jen v ústraní užívá s Helenou, pokud chcete paralelu k Achilleovi.

Píšete, že konkrétní podoba usilování, hledání smyslu života je závislá na aktuálních podmínkách té které doby. Co je v tomto smyslu důležité dnes, na počátku jednadvacátého století?
Jde o ty čtyři nebo pět centrálních nebezpečí, která zmiňuju v závěru knihy – ekologické, narkomanické, epidemické, nukleární a tak dále. Na všechny můžeme zahynout. Asi největší nebezpečí je teď ekologické, protože se proti němu málo dělá.

Milan Machovec se studenty latiny u Jizery ve Vestci, cca.1988 / foto: Václav Vašků

…a co nesnášenlivost, a třeba náboženský fundamentalismus?
To platí spíš pro všechny lidi všech dob, uvědomovat si, že hloubka víry neznamená prohlubovaní fundamentalismu, uvědomit si, že fundamentalismus je zfetišizovaná víra, kde každé slovíčko je posvátné. Fundamentalismus se vyskytuje ve všech náboženstvích, prochází všemi dobami.

Jako možné řešení uvádíte parafrázi zednářského “bohatí, mocní a moudří, spojte se”. Ale jaký zájem, jaký důvod by je k tomu mohl vést? Dnes je spíše možno vidět tendence opačné…
Elementární, nejenom lidský, ale obecně přírodní zákon přežití. I když jsem třeba boháč, můžu někoho upřímně milovat. Velké bohatství samozřejmě do jisté míry mravně devastuje a lidi spoutává. Oni si do té míry zvykli tomu věnovat svůj čas a energii, že nemají čas se věnovat jiným věcem… Někde jsem ale publikovat větu, že odcizení není nikdy absolutní.

Ale pokud člověka definujeme jako bytost, která ztrácí tyto pudy, nehrozí nebezpečí, že bude pozdě?
Samozřejmě, že hrozí, ale tady nemáme jinou volbu. Obě světové války vyhrál nakonec lepší z těch protivníků, ale vždycky to bylo o vlas.

Vašemu pojetí je charakteristický důraz na aktivitu, ale aktivita může být různá…
Já to tam nijak pečlivě nerozlišuji… jako profesor filosofie jsem samozřejmě myslel především na práci vědecko – pedagogickou a psaní odborných knih. Samozřejmě stejně významná je jakékoliv jiná – politická, výchovná, zdravotní, duchovní atd. Jde o cílenou, vědomou spolupráci.

…aktivita směřující k hledání smyslu života…
Toť totéž. To, o co se pokouší filosof, je jen jeden z těch druhů aktivity (byť to dělá profesionálně ve zvýšené míře), ale občas se zamyslet nad svým způsobem života by měl každý člověk. Žiju dobře? Nebylo by třeba něco opravit, radikálně změnit? Nedělá -li to, nepřemýšlí-li o tom, tak se mu to později vymstí, ty maléry přijdou stejně. Většinou ta šťastná manželství, o kterých se nikdy nepřemýšlelo, končí strašnými rozvody…

V kapitole Dialog jako jeden z významných fenoménů uvádíte lidské setkávání jako dvou subjektů (které se vzájemně neobjektivizují), z něhož vyplývá i fenomén svědomí. Kolem sebe vidíme ale spíše opačné tendence. Co dělat pro prohloubení mezilidských vztahů v tomto smyslu, a zároveň nezabřednout do temných koutů sociálního inženýrství nebo nějakého typu indoktrinace?
Já bych řekl, že vůči téhle otázce tu lidstvo stojí jako armáda, která má arzenály zbraní a ostýchá se je použít. Takové věci, jako píšu v té knížce, k tomu se dostane každý, ani se nemusí zabývat filosofií, ale stačí, aby chodil na Shakespeara, a může třeba ve smyslu otázky “být či nebýt?” začít uvažovat o sobě samém. A takové otázky jsou na nějaký způsob u všech velikánů kultury, tam je tolik moudrosti… Když jsem začal tou Anglií, tak třeba dále Shaw, Scott, ve Francii třeba Hugo – to je celý svět, a pak Voltaire, France, a tak dál, velcí Rusové -Dostojevskij, Tolstoj, Čechov, v Německu Goethe, Schiller, Kleist, Thomas Mann… a z našich třeba Havlíček, Erben, Němcová, velikáni typu Vrchlického, Jiráska a z další generace – Čapek, Vančura atd.
Takže není tu jen náboženství nebo filosofie, ale obrovský vliv krásné literatury. Tady se člověk nemusí přemáhat, ale může to pojmout tak, že se baví. I ta moje knížečka je psaná velmi prostě, takže to může číst každý. Jenže právě to ten každý neví. Našim velkým spojencem musí být právě krásná literatura, založená na humanismu – neexistují významnější autoři, kteří by fandili zlu, Stalinovi, Hilterovi… ne každý se bránil tak statečně jako Solženicyn, ale skoro nikdo zlo přímo neoslavoval.

Kdybyste měl k dispozici dvě věty, co byste vzkázal dnešním mladým lidem?
Jednak to nejaktuálnější a jednak to nejvěčnější. To nejaktuálnější je, že celé lidstvo se musí sjednotit na jedné velké ekologické debatě za záchranu planety. Pokud to rychle neudělá, tak za sto let už nemusíme být. A pak – snažte se být aktivní, dělat to, co milujete, a milovat to, co děláte. Toť vše.

Otázky kladl Pavel Tachecí , vyšlo v Zejména 1/IV, v únoru 2002
foto 1/ Milan Machovec, přednáška na FFUK, 23.3.1999 , foto: Pavel Tachecí 
foto 2/ Milan Machovec se svou ‘třídou latiny’ u Jizery ve Vestci, asi 1988 , foto: Václav Vašků 

Smysl lidské existence / Milan Machovec (1925 – 2003)

The post Filosof Milan Machovec. Smysl lidské existence. Není nic horšího než promarněný život first appeared on Čítárny.

Drazí přátelé, jak je dobrým zvykem, začnu koncem – co jsem právě slyšel, jakýsi psychologický přechod. Tak samozřejmě, že kolega Kohák právem řekl a mnohokrát to zde zdůraznil, že tady nejsme nějaká východní Evropa a v mnohém by bylo možné podpořit to oddělení se od takzvané východní Evropy. Je možno poukázat na to, že Masaryk mluvil o tom, že je západník. Že ukazoval i na to, že nejlepší Rusové byli západníky. Ale já chci právě proto, že to zde bylo řečeno, upozornit na jednu věc. Ano, my jsme Západ, ale my jsme v tom Západě relativně ve střední Evropě, relativně v tom Západě na východě. My musíme mít taky smysl pro Východ.

My musíme také umět Západu, tedy tomu západnímu Západu umět nejen kývat, ale se do něho začleňovat a také mu umět ve svých dějinných zkušenostech říci ano, ano nebo ne, ne.
Musíme mít také ohled na to, co se děje na Balkáně, co se děje ve východní Evropě, a že ho máme poněkud zbystřený než třeba Francie nebo Amerika, je logické, není to naše zásluha, nýbrž je to jistá dějinná a zeměpisná danost.
Potud jaksi k souhlasu i jaksi k tomu, že protokoluji ten zřetel, aby to bylo skutečně globální pojetí Západu nebo těch úkolů, které před Západem a před námi také jsou.

Slovo globalizace samo není příliš šťastné. Já jsem očekával, že se tady budou lidi hádat, nadávat si a podobně. Zatím si připadám, jako bych byl někde v Rudolfinu a slyšel jaksi harmonicky vyladěný koncert.
To slovo globalizace je z latinského slova globus, jistě víte, že znamená něco jako kouli, v tomto smyslu kouli naší planety. Tedy to slovo nepříliš šťastně
vytvořené globální by mělo znamenat celoplanetární, všestranný, univerzální. Já bych daleko více vítal slova univerzální, která jsou jasnější a méně
zneužitelná. Já to slovo osobně nepoužívám. Mluvím o planetárních zřetelech, o planetárním dialogu, aby právě nebylo možné toho slova globalizace využívat ať už k jakémukoliv imperialismu, ať už ekonomickému nebo neokolonialistickému, ať už k otevřenému nebo skrytému, prostě váhu jistých všemocných lobby a mafií a podobně. Toto je druhý bod, který jsem chtěl říci úvodem.

Velice vítám, o čem zde hovořil kolega Hlobil o těch základech filosofických. Já si ovšem myslím, že někdy se vyskytuje určité falešné pojetí.
Že jako filosofové máme tady jaksi dumat o obecných věcech a specialisté si budou dělat něco jiného, zabývat se zubním lékařstvím nebo ekonomikou pekařství apod. Občas se sejdeme a povedeme nějaká obecná jednání a oni nás hned upozorní, že se tady pečou housky. Tak takhle to bohužel v dějinách často bylo a také to vede do zkázy. Pokud je takhle chápána filosofie.
Filosofie, která vznikla z odporu proti specializaci. Vznikly specializace ševci, námořníci, krejčí a když tu vzniklo nebezpečí jakéhokoliv redukcionismu ať už z pohledu námořníka nebo technika nebo ekonoma. Tak vznikla filosofie jako pokus o obecnou moudrost, o sofia, která bude mít nadhled, která bude pomáhat všem. Potkal mě jeden docent z naší fakulty a udělal na mě upřené oči a povídal. Pane profesore já se Vám musím přiznat, já z té filozofie nerozumím vůbec ničemu. Je to docela mocný docent a funkcionář filozofické fakulty. To je samozřejmě dílem vina jeho, dílem vina naše, filosofů. Čili my povídáme při filosofii úvahy tak abstraktně, že prostě on má pocit, že je to příliš vysoko, než abych já s tím měl co dělat. Já vítám, cítím že, ve vašem hnutí je tu pomoc, která si uvědomuje, že tu musíme současně hledat ty univerzální, globální, planetární aspekty a současně střízlivě pracovat.

Nemá vůbec smysl debatovat pro nebo proti globalizaci. To je asi tak jako debatovat proti dusíku v atmosféře nebo diskutovat k tomu, že individuálně umíráme a že to je nepříjemné.
To je určitá realita, která tu je a kterou kdybychom popírali, tak jenom způsobíme, že vydáme ten proces globalizace do rukou jednostranných, nepovolaných. Právě do rukou, které to budou vést redukcionismem ať už prostě neokolonialistickým nebo ekonomistickým, nebo nějakým spojením tohoto nebo čímkoliv podobným. Tedy filosoficky musíme si uvědomit, a to je náš úkol, který bohužel není dost nám, že musíme vyzvednout absolutní monismus tohoto světa.

Moderní věda a to jak už astrofyzika, Einstein a jeho pokračovatelé ukázala absolutní jednotu vesmíru.
Přilétají nám z různých koutů vesmíru meteority téhož chemického složení a podobně. Podobně moderní biologie, etologie a ekologie Konrad Lorenz a jeho dílo prokázali tu úplnou jednotu biologicko genetickou. Prostě všechny bytosti jsou založeny na témže genetickém základu. To jsou globální jevy, s kterými je možno pracovat, které je možno ignorovat, ale které nevidět znamená, že se vylučujeme z možnosti něco smysluplného udělat.
Je tu samozřejmě jednota antropologická. Daná zase už něčím, co tu je od pradávna.

Prostě jsme děti jednoho rodu. Mýtus o Adamovi a Evě má v tomto své oprávnění.
To znamená Eskymák si klidně může vzít Tasmánku, pokud ještě vůbec nějaké Tasmánky jsou, pokud nebyly jistou globalizací anglického obchodu, anglické politiky úplně vyhubeny, což se bojím, že se již stalo. Ale teoreticky může si vzít pokud ne Tasmánku, tak Patagonku a mít s ní zdravé potomstvo, místy dokonce geniálního syna. V tom popisu je jednota antropologická. A proto jsou všechny antropologické a humanistické akcenty, které tu byly vytvořeny filosofiemi ať už řeckými, čínskými nebo indickými, celým tím dědictvím, které bylo dáno budhismem a hinduismem, tou snahou vidět jednotlivce zapojeného do toho věčného řádu. …

Já a manželka – takzvané manželství jako egoismus ve dvou, nanejvýš nějaké děti.
Je to hrůza: už možná 20x mluvím s lékařem nebo s inženýrem – i lékař, když mu řeknu – slyšel jste cosi o ekologickém nebezpečí? No prostě tání ledovců, o ozónové díře, a o těchto věcech, tak mávne rukou, řekne heleďte, jděte, to jsou nějaké pohádky, to mě nezajímá. Říkám: a to nevíte, že se to může týkat už vašich vnuků a pravnuků toto nebezpečí a tady slyším od českého intelektuála, který má často 2 doktoráty, odpověď – pane profesore, ale když já tu nebudu, tak už je mně srdečně jedno, jestli budou nějací vnukové nebo pravnukové. Tento zrůdný člověk, který už ztratil dimenzi rodu, vidí sám sebe v sobě a vlastně ani ne ve svém vnitřním já, protože to jeho vnitřní já by se mu zase rozplynulo ve věcech, v majetku a tak dál. Je to tedy paradoxní, že egoisty nazýváme ty lidi, kteří vlastně o své vlastní ego nedbají a zahrnují to ego různými věcmi, ať je to hudba, v níž nezpíváme, ale zpívá nám to z vnějšku, my máme nějaké věci, my nemilujeme, ale máme lásku a podobně. To všecko má svůj výraz. To je další taková poznámka, kterou jsem chtěl udělat.

Ono je také cosi jako duchovní imperialismus nebo nebezpečí jednostranně duchovní globalizace, které můžeme velice snadno propadnout právě pokud cítíme, že jsme nositeli určitých duchovních hodnot.
Vzpomínám si jak třeba, jak veliký Albert Schweitzer, když zlomil hůl nad evropskou civilizací, odešel do Afriky pečovat lékařsky o domorodce, zjistil, že se mu stávalo, že černoši jakmile si pár zlatejch vydělali, tak do práce už nepřišli. A tehdy vyslovil tezi velmi zajímavou: ano, já jsem tvůj bratr, ale já jsem tvůj starší bratr. V tomto smyslu nesmíme to chápat jednoduše, jenom házet výdobytky té nebo oné civilizace tomu druhému. Teď ovšem otázka, kdo je ten mladší bratr.

Když vznikl konflikt kdysi na Ussuri mezi Čínou a Sověty, otázka byla, kdo byl tehdy ten starší bratr a ten mladší bratr.
Sověti se viděli jako nositelé marxismu jako nějaké osvobozenecké teorie. Číňani právem se cítili jako starý kulturní národ, který se od jakýchsi polobarbarů tady má učit. Někdy mám dojem, že paní baronka Thatcherová, která velice zjednodušeně, když se občas zaplete do středoevropské politiky, to vidí zhruba tak, že čím východněji, tak je to pořád horší. Zapomíná, že ten globus je kulatý a že když půjde pořád východně, tak se přes Kanadu dostane do Anglie. To není žádné řešení.

Musíme hledat hluboké hodnoty v Indii, Japonsku, Číně, Indonézii, jako Evropani musíme přistupovat s pokornou prosbou za odpuštění. A nikoliv protože jim tam přinášíme pračkovou a ledničkovou civilizaci, že měníme člověka v televizního diváka apod. Ty domněle samozřejmé výdobytky, které prakticky znamenají zvěcnění člověka, odlidštění člověka – a tohoto člověka pak vnášíme do jiných koutů našeho globu.

V posledním bodě bych chtěl upozornit na některé body zdánlivě nenapadnutelné. Tak samozřejmě, že nemůžeme nikdy proti výsledkům žádné speciální vědy, ale pozor ona má zase ta každá věda svůj určitý redukcionismus, svoji nafoukanost, parciální vidění.
A my si musíme například uvědomit, že žádná věda speciální ba ani jejich souhrn nemůže vůbec zdůvodnit, proč má lidstvo přežít. Ten fenomén lidstva ve vesmíru – prostě žádná věda nemůže vysvětlit, proč by měl přežít. To, že se sejdou vědátoři a ti zaručeně budou mít patent vidět to správně. V tomto smyslu mají do toho co mluvit náboženské tradice i všechny tradice humanistické.

Podobně může být zneužit humanismus. Víte, že Masaryk se k němu hlásil, ale když mu bylo padesát let, zabýval se velice jeho kritikou. Dvanáct let před potopením Titaniku ukazoval nebezpečí titanismu.
To sebezbožnění člověka – namísto Boha se bere kult člověka, jeho všemoci který všechno dokáže, všemu poručí. Amerika všechno dokáže. Sovětský člověk poručí větru, dešti. Ono to má různé projevy více či méně nebezpečné v té nebo oné době, ale toto, že nepřistupujeme k vesmíru jako jeho součást s určitou pokorou nepatrně v čase i prostoru někoho znamenajícího, nýbrž jaksi někdo se prohlásil za pána, nepřekrucujme jako že pěstujeme kolem sebe zdraví, nýbrž prostě chováme se k celému okolí, jako k něčemu dobytému, ba jako k dobytku se chováme k zvířatům a přírodě. To je ten celý základ, že filosoficky i nábožensky selháváme. Církev – máme mnoho spojenců, ale jako celek pořád nejsou ochotni dostat se z různých středověkých a reformačních pojetí a dogmat a nedovedou najít přístup k modernímu člověku.

Drazí přátelé, problémy nakažlivých chorob – taky je to problém, který se nedá řešit středoevropsky, tím že budeme jinak zavodňovat u nás.
Celé africké země už se hroutí pod AIDS. Víte dobře, že již ve středověku byly cholery, které naprosto nerespektovaly hranice mezi národy, mezi státy, mezi Evropou a Asií apod., i tento fenomén je globální. Nebo narkomanie. Jedna moje přítelkyně, která žije dlouho v Americe, mi říká: Amerika snad zajde narkománií – -pracuje v v nemocnici, kde mají stovky lidí, kteří páchají zločiny jen proto, aby si opatřili peníze na drogy.

Nemůžeme vidět pouze nebezpečí komunismu, nebezpečí jenom toho nebo onoho, musíme tyto věci vidět globálně dohromady.
Já bych řekl, že kdybychom my, tj. my filosofové, my teologové, my literáti, spisovatelé, my kteří máme co dělat s něčím duchovním, uměli mladým lidem pomoci smysluplně žít, najít smysl života, tak by nebrali marihuanu, nepřecházeli by k těžkým drogám, protože by měli proč žít. Co je jiného narkomanie než pomalá sebevražda, prostě neunese tíhu života – když život připadá nesmyslný a absurdní, tak propadne narkomanii. My musíme ukázat, že život má svůj smysl, smysl někoho milovat, něco milovat, pro něco žít.

Úžasná věc je aktivita, nemá velký smysl zahrát si Beethovena na gramofonu, ale má smysl projevit v kterékoliv oblasti umění sebemenší aktivitu, to nám nejvíc chybí, lidé se stávají pasivními konzumenty a pozorovateli života.

Podívejte se, světem, zejména Amerikou, prochází v posledních desetiletích jakási ufománie.
V tom je spousta povrchnosti komerce a tak dál, to nemusím rozvádět, ale má to i něco reálného v sobě. Připusťme, že je možné, že někde v blízkém vesmíru, relativně dosažitelném, jsou bytosti nám podobné, třeba, které mají něco jako intelekt, znalosti, techniku. Pak se skutečně v posledních padesáti letech ale něco radikálně změnilo v poměru k nám.
V tomto smyslu ta ufománie má reálný základ. Protože jestliže od Hirošimy a Nagasaki až o Černobyl a četné zkoušky, tady do vesmíru jdou zprávy, pak u Alfa Centauri jsou-li tam náhodou obývané planety, nebo u Siria, to je pouhých osm světelných let. Dávno si museli, je-li tam někdo, všimnou, že tady se něco děje, že tady je patrně bytost, která si počíná krajně podivně z hlediska vesmírného.
Zaostřili jsme na sebe pozornost – což se nemohlo projevit dva roky po Hirošimě, poněvadž tam pracují ty einsteinovské vzdálenosti rychlosti světla, ale už teď padesát let poté se může projevit. V tomto smyslu naše civilizace musí myslet nejenom globálně z hlediska lidstva na této planetě, ale uvědomit si, co bude v případě, kdybychom se potkali s bytostmi takzvaného, jak se říká, třetího druhu?

Jestli vůbec obstojíme mravně my? Planeta zamořená válkami, odpady, individualismem, vraždami a čím vším.

Já bych chtěl ukončit svůj příspěvek tím, že bych řekl, že to, co říkám, jsou určité obecnosti, ale my musíme také umět dělat určité kompromisy. Kompromisy ne v zásadách, ale pracujeme s lidmi, tak jak jsou. Já jsem celý život miloval Český Krumlov a celý život jsem byl nešťastný, protože smrděl. Naše nejkrásnější město smrdělo, teď prakticky mám pajdavé nohy, tak můj syn mi přinesl zprávu, že Vltava je opět pstruhová voda, opět je tam čisto a krásno. Myslíte, že to tam udělali v důsledku ekologických iniciativ? Ale kdepak, Český Krumlov je prostě nádherné město. Tam je plno Taliánů, Němců a Rakušáků, na tom se přeci vydělá, když ta Vltava je vyčištěná a podobně. My si musíme uvědomit, že žel většina lidí je takových, že je ochotna pro planetu něco udělat, když na tom vydělá.

Římský klub začal práci kolem roku 1970, po dvacet let jsem získával jeho zprávy ilegálně. Po 20 letech Římský klub konstatoval, že po 20 letech získali pár zájemců z řad studentů na různých vysokých školách a nepostavila se za ně jediná politická strana, ani jediný stát, ani jediná církev, náboženství.
Tak kde to jsme? Těm všem je osud naší planety zřejmě lhostejný. O ohrožení a blízkém zániku začal Římský klub už tedy před 30 lety upozorňovat. Tenkrát přišli na nápad, jako já jsem se zmínil o Českém Krumlově, že to lidstvo je tak pitomé jako celek. Vždycky na toho jednoho génia Beethovena nebo Einsteina přijde 10 milionů tak ubohých lidí, že tu planetu snad můžeme zachránit jenom nějakým trikem. Dejme tomu dostali nápad. Udělejme  planetární soutěž, hlavní výhra bude miliarda dolarů. Lidi budou šílený tu miliardu získat. Seženou tak ohromné peníze, že bude možné pořídit čističky vody od Japonska až po Nebrasku, že tu planetu bude možné zachránit. Tedy jakýmsi trikem.

Podobným trikem by bylo, kdyby v náboženských hnutích, které skomírají, bohužel, protože se někdy neprávem naparují, a právě nejvíce tam, přátelé všimněte si, neskomírá pravoslavná církev, která byla pronásledovaná, ale skomírá křesťanství v zemích, kde nebylo nikdy pronásledováno. Skomírá ne argumenty ateistů, ale skomírá celou tou televizní kulturou, která vede k nemyslivosti a pasivitě. Čili já ukazuju, ne že bych chtěl teď zahájit tu loterii, ale k jakým absurditám se dostáváme, když chceme najít nějakou reálnou cestu, aby vůbec ten prostý člověk pochopil, že jde o něj, o jeho děti, aby ten syn měl právo mít syna, aby i on si prožil tu lásku. Ty věci jsou celkem prosté.

Já nejsem schopný diskusí, já jak mám slovo, tak je z toho hned referát. Ukončil bych dvěma axiomaty.
Víte, co je axiom? Axioma je poučka, která se nedá vydefinovat, ale její existence je předpokladem proto, aby věci vůbec vegetovaly. Takže bych skonči takovými dvěma triky, kterým říkám axiomata humanismu.
„Když už v tomto kousku vesmíru něco jako člověk je, nevíme odkud, proč a k čemu a když už tady je, tak by tady měl zůstat.“ To je síla argumentu.
Druhý, prostičký axiom je nedokazatelný nějakou vědou, ale jenom čistě pragmaticky konstruovaný: „Když už jsme tak různí, od nájemných vrahů až po takové světce, jakým byl Gándhí, až po úplné tupce lhostejné, tak bychom měli podporovat to biofilní a to negativní omezovat.

Milan Machovec / seminář z 6.června.2002 (STUŽ) „Globalizace ano i ne“.
Photo: Milan Machovec, přednáška na FFUK, 23.3.1999 / foto: Pavel Tachecí

The post Milan Machovec. Podporujme to biofilní a to negativní je třeba omezit first appeared on Čítárny.