Zdeněk Mahler vzpomíná na 25. březen 1945 a bombardování Plzně: “Byl v Plzni krásný jarní den nebe bez mráčku, sluníčko hřálo… Měl jsem to z Harfy, kde jsme bydleli pod poštou, kousek přes Rokytku u hřiště DTJ, byl tam běžecký okruh a volejbalové hřiště hned ráno jsem tam vyrazil maminka, která měla svátek, bylo Marie, ještě za mnou volala, abych nezmeškal oběd, že uvaří něco slavnostního: válečnou svíčkovou s králíkem…
Kolem sítě se nás sešlo šest-čtyři kluci a dvě děvčata všem nám tehdy bylo šestnáct, horká krev hráli jsme jen v trenýrkách a tričkách. Uprostřed setu se ozvaly sirény, houkaly letecký poplach to ovšem bylo v průmyslových Vysočanech časté, zpravidla šlo jen o přelety, a tak jsme nerušeně pokračovali, načež se od východu objevila formace ohromných amerických liberátorů… Letěly výjimečně nízko. začali jsme jim nadšeně mávat!

A vtom se otevřelo peklo: tam, kde stála rafinerie Fistag, vybuchl snad padesátimetrový černorudý hrozen střecha nad halou Pragovky se nafoukla a vyletěla do povětří rázem se rozpoutala smršť, všude vyšlehly plameny, detonace zdvihly vichr, který lámal stromy, dým zakryl nebe…
V šeru jsme pádili do krytu: byla tam pouze kitlna coby šatna a pod ní sklípek, kde správce skladoval brambory tam jsme se namačkali už přidušeni zvířeným prachem a zoufale si tiskli uši, protože svist a exploze bomb tlačily ukrutnou bolestí na bubínky výbuchy námi pohazovaly jako kuželkami …
Mezi vlnami, v nichž bombardéry nalétávaly, námi začal lomcovat chlad (mládí si sotva připouští pomyšlení na smrt), a tak jsme dva vyběhli pro bundy a pro tepláky ale vůbec jsme hřiště nepoznali: všecko se proměnilo v sopečnou krajinu – zacouvali jsme před tím přízrakem… A tehdy, snad při šestém náletu, se ozvala strašná exploze, která smetla kitlnu a zasypala sklípek. Když jsme se vyhrabali, tměl se před námi asi desetimetrový kráter. Kdyby bomba dopadla o setinku vteřiny později… Pak už nezbývalo než přečkat tu apokalypsu venku, jenomže mezi požáry jsem zahlédl, že hoří také náš barák!

Rozběhl jsem se k domovu, kličkoval jsem podél vlečky, schovával se v jamách zásah vyklenul kolejnice do výše, ocelové střepiny je ze stran prosekaly, mezi pražci ležela nevybuchlá bomba, tlustá jak obrovské sele, dopadem naplocho se zplácla – z Temperolky, která stála proti našemu činžáku a dostala přímý zásah, vystřelovaly plechovky s hořícími barvami, létaly rozbitými okny do bytů, ze tří pater už šlehaly plameny. Zadem přes zdi dvorku jsem se dostal do domu všichni byli ukryti v betonovém sklepě, nikdo ještě nevěděl o požáru. Teprve po poslední, dvanácté vlně, bylo možné proniknout na schodiště a začít s hašením. Náš byt ještě plameny nezasáhly, byla v něm však spoušť: všude jsme šlapali v rozbitém skle, do stěn byly zavrtány úlomky z tříštivých pum, na plotně se vyjímal pekáč se svíčkovou, plný omítky a střepů…

Po noci, kdy se nám podařilo bořící část domu uhasit, jsem se vydal zvědavost byla silnější než vyčerpání na obhlídku okolí: z Naftaspolky se stále valila čpavá mračna trosky Včely, Meinlovky a Odkolkových pekáren dýmaly z hal ČKD zbylo žebroví také z Tip-Topky (kam jsem jako malý školák na koloběžce vozíval obědy tátovi, když zde pracoval v kotelně) stálo jen obvodové zdivoobjemné klády, z nichž se u Jirátli vyráběly překližky a dýhy, odnesla tlaková vlna přes dvě stě metru až „Na vrcha” trestanci patrně vytahovali časovanou bombu, která se zavrtala do suterénu Matičkovy strojírny v ulici .,Na břehu” odřízla nálož kus roháku, pod sutinami zasypán skončil náš listonoš, z pokoje ve třetím poschodí visel vyhřezlý klavír ,,kobercová” setba zpřevracela park hned zkraje dostala plnou trefu mateřská školka, zmizela i s mladou učitelkou, pro kterou jsem veršoval pubertální romance v zámečku barona Freye, kde ve dvacátých letech pobývala pěvkyně Ema Destinová, byl zničen archiv jejích gramofonových nahrávek zásah do novovysočanského krytu nepřežil spolu s desítkami dalších i „nejhezčí pražský strážník” Suchan mrtvoly byly narychlo sváženy do kostela.

Krátce nato, za pouhých šest týdnů bylo po válce, mohla být konečně zveřejněna celková bilance náletu: 235 mrtvých, 417 zraněných, 90 objektů zcela zničeno, 1360 značně poškozeno…
Lidem se zpětně vetřela rozporná myšlenka: v době leteckého zásahu byly válečné dodávky, jež hitlerovci ze zdejších podniků vynucovali, již zanedbatelné chod továren byl ochromen – o výsledku války bylo dávno rozhodnuto…

Jaký tedy mělo to bombardování smysl? Proč k němu došlo? Stal se omyl, šlo o navigační nedopatření? Léta jsme si tragédii takto vysvětlovali.
Až v roce 1975 vyšla ve Washingtonu objemná kniha od K. C. Cartera a R. Muellera „The Army Air Forces in World War Il Cobat Chronology 1941-1945″, kde jsou od strany 608 uvedena detailní upřesnění:
K náletu 25. března 1945 startovalo z italských letišť 650 spojeneckých letadel (bombardéry byly doprovázeny stíhačkami Mustang a Lightning. Neděle byla zvolena z ohledem na lidské životy, v továrnách se nepracovalo. ÚIdajným cílem byla průmyslová oblast Prahy, krycí operace směřovala na Norimberg a Würzburg, shoz trhavých bomb (každá o váze 250 kg) trval od 11:48 do 13:02 hodin, nejsilnější ze dvanácti vln byla sedmá (64 bombardérů) a jedenáctá (53 letounů)…

Nuže, nejednalo se o přehmat, nebyla to mýlka. Je nasnadě, o co bohužel fakticky šlo…

Vzpomíná Karel Gott:
“…za druhé světové války, při bombardování Plzně, dostal zásah i náš dům. Tři dny a tři noci nás vyhrabávali ze sutin.”

The post Bombardování Plzně 1945. Američané zbytečně zabili 235 lidí a zničili město. first appeared on Čítárny.

Kdo nebyl v Indii, neví a neporozumí. Zdeněk Mahler (7.12. 1928 – 17.3, 2018), ale toto pravidlo lehce nabourává vtipným vyprávěním s velmi trefnými postřehy. Vytvořil tak bez nadsázky klasické dílo cestopisné literatury, které ani za ty roky neztratilo na půvabu a aktuálnosti.

Toto poutavé svědectví o stále ještě exotické zemi přináší na pozadí jedinečné krajiny a nezapomenutelných památek obraz indické společnosti, jejích tradic, zásadních dějinných událostí, kultury, filosofie a náboženství. Jen jako málokdo dokáže Mahler s půvabem a vtipem sobě vlastním zachytit detail, vyjádřit nepomíjivou atmosféru a uvědomit si přesahy, čímž vytvořil další nadčasové dílo. Tomu se říká radost po indicku!

Mahlerův cestopis po Indii z poloviny minulého století je víceméně už kultovní kniha, jejíž význam jen zvýrazňují vynikající ilustrace Jany Zímové.

Ilustrace Jana Zímová

Výpisky…

„Indie je sklad rozporů. Není jedna Indie – je tisíc Indií. Nelze mít ke všemu stejný vztah. Indie je krásná i hrozná. Je zvláštní. Jediná na světě. Všemu, co se v ní děje, vtiskuje svůj odstín.“

„Indie je zážitek na celý život. Všecko v Indii je událost, jež vzbuzuje úžas. Čas nemá začátek ani konec: lidé věří v převtělování a smrt je jen přechod do nové existence, bědný úděl je zaviněn předchozím proviněním, které nelze svádět na jiného, a každý sám je strůjcem svého příštího osudu… Aby počet putujících duší dostačoval, byl propojen i s živočišnou říší. Přírody neubývá, život plyne ve vyrovnanosti, nenásilí a zdánlivé nehybnosti. Staletí jsou jak vánek a kultura a filozofie se měří na tisíciletí… A z věkovité moudrosti zákonitě vzchází moderní dynamičnost tohoto subkontinentu, vzestup Indie mezi velmoci budoucího světa…“

„Věděli jsme oba stejně, to jest skoro nic. Což stačilo, aby ožily naše dětské sny, v nichž krvelační tygři obcházeli za noci kolem postýlky a my na ně číhávali, svírajíce v prázdných rukou kulovnici, pozorni na každý šelest v sloní trávě, a naslouchajíce, jak hluboko v džungli křičí páv (řinčely tak konve, které mlékař tahal po ranním chodníku), což bylo neklamnou předzvěstí, že strašlivá šelma už je nablízku…“„Už toho dějepisci hodně popsali o indické ztrnulosti. Vzpomínal jsem na ně uprostřed Dillí, vítajícího nový rok spoustou světel, s bengálem, bujně a bláznivě, od podlahy, v družnosti a se smyslem pro vezdejší blaho. Asi to bude složitější.“

„Bozi, které si Indové vymysleli, nejsou žádní nudní patroni jako ti křesťanského původu.“

„Všichni ti stavebníci, žáci, hadaři, žebráčkové, výletníci a rebelové, kteří zpočátku jen na okraji oživovali zašlou slávu pomníků, se postupně protlačili do středu pozornosti. Kámen a včerejšek byly zastíněny lidmi a současností. Tamto byla kulisa, toto život. Jenže, co je tady okrajové a co hlavní?“

„Měl jsem na vybranou: nepočínat si pansky, nést si to sám, ale tím toho člověka připravit o výdělek. Nebo si ho vydržovat co nosiče dvou makovic a tím mu umožnit, že se nají. Vycházel z toho zvrácený závěr: abych držel s chudým, musím si hrát na pána!“

„Ať jak chceš nechceš, vůči nim jsi v postavení milostpána. I když se snažíš chovat se k nim jako rovný/ k rovným, váš vztah je fakticky nerovný:
máš, co oni nemají – peníze v kapse. Ty z tebe dělají nezávislého a z nich závislé. Také bílá kůže tu dosud představuje kapitál. Jsi sáhibem proti své vůli. Protivný pocit? Jak se ho však zbavíš?
Rozděl se s nimi! A pak ještě stokrát. Budete si rovni – stane se z tebe žebrák. Je z toho nevytáhneš, sám tam zapadneš…“

“Pustou uličkou se proti mně blížil muž oděný rouchem, v jakém visí Kristus na kříži. Byl od hlavy až k patě pomazán popelem. Blátem si slepil vlasy. V ruce třímal těžkou misku. Prošel těsně kolem, minul mne bez povšimnutí. Jako bych byl vzduch, jako bych nebyl. V tom momentě jsem zaváhal, jestli jsem se neztratil v prostoru i času, a nadobro. Zda vůbec ještě jsem?“

„To, co se v evropském středověku stalo módou – ústraní pousteven a žebravé řády mnichů – rozmohlo se tady v pohromu. Světci se stali metlou Indie. Mnozí se z bídy dali na svatost a ze svatosti na kšeft. Požehnaná žebrota je pro ně vítanější než řádné zaměstnání. Ctí snad jedině zahálku. Ti více svatí opovrhují těmi méně svatými co nevyvedeným štěpem. Vcelku se jich zde dodnes potlouká na čtyři milióny. Popelí se na poutních místech, zírají do prázdna jak loutky v hračkářské výloze či bez dechu a uhrančivě předvádějí své hejble.“

„Indie má nespočet posvátných míst. Není nad Varanásí. Indie má nespočet posvátných řek. Není nad Gangu. Zde se setkávají. Nejsvětější město na nejsvětější řece. Dvojmocnina. Vstup do ráje, brána vykoupení, nebeský předpokoj. Varanásí jsou boží plíce, jež tě vdechnou. Otřískané zdi, po nichž teče špína, tržiště nadmuté žárem, zápachy a vřavou, …“

„Má ubohá šedá hlavo, považ – to je Ganga!
Dcera bohů a matka lidstva. Vodstvo, v němž koupel omyje duši a očistí potomky, proud, který vyléčí choré a spasí zesnulé, tekutina, jež zapečetěna v lahvích koná obchodní zázraky, dá narůst chybějícím údům a sebetěkavější mysl rozesní. Kdo se napije, zmoudří. Kéž zmoudří tak, aby to nepil!“
…„Raději se utápět v hříchu, než v tomhle!“

Ilustrace Jana Zímová

The post Indický hlavolam. Nadčasový kultovní cestopis Zdeňka Mahlera first appeared on Čítárny.