Možná vás to překvapí, ale Erbenova Kytice dlouho nebyla jako celek přeložená do angličtiny (poprvé vyšel v angličtině až r. 2012 pokus o překlad od Marcely Sulákové v nakladatelství Twisted Spoon).
Předtím existovaly překlady několika pár jednotlivých balad, které vyšly v minulosti v různých antologiích.

Susan Howell, odbornice na českou literaturu v londýnské British Library nakonec přeložila Kytici do angličtiny asi před deseti lety.

Velkou zásluhu na vydání má redaktor Michaelu Tateovi a jeho malé nakladatelství Jantar Publishing, v němž kniha vyšla v dvojjazyčné česko-anglické vydání Erbenovy Kytice -. Český originál doprovází vynikající anglické překlady Susan Howellové.

Dvojjazyčné vydání Erbenovy Kytice s kongeniálními překlady Susan Howellové lze zakoupit na stránkách nakladatelství Jantar Publishing
Kniha je k mání i na Amazonu., v pražském knihkupectví Shakespeare a synové.

Pro zajímavost uvádíme i vydání Erbena v čínštině s ilustracemi Tomáše Řízka.
Erbenova Kytice vyšla v čínštině s ilustracemi Tomáše Řízka

Ukázka z knihy >>

Polednice v angličtině a češtině

The Noonday Witch / Karel Jaromír Erben

By the bench there stood an infant,
Screaming, screaming, loud and wild;
`Can’t you just be quiet an instant?
Hush, you nasty gipsy-child!

Now it’s noon, or just about,
Daddy’s coming home for dinner:
while I cook, the fire’s gone out—
all your fault, you little sinner!

Hush! Your cart’s here, your hussar—
look, your cockerel!—Go on, play!’
Crash, bang! Soldier, cock and cart
To the corner fly away.

Once again that fearful bellow—
`May a hornet come and sting you!
Hush, you naughty little fellow,
Or the Noonday Witch I’ll bring you!

Come for him, you Noonday Witch, then!
Come and take this pest for me!’—
In the door into the kitchen,
Someone softly turns the key.

Little, brown-skinned, strange of feature,
On her head a kerchief pinned;
With a stick — crook-legged creature,
Voice that whistles like the wind!

`Give that child here!’ `Lord, forgive
this sinner’s sins, my Saviour dear!’
It’s a wonder she still lives,
For see—the Noonday Witch is here!

Silent as a shadow wreathes,
The witch towards the table’s slipping:
Mother, fearful, scarcely breathes,
In her lap the child she’s gripping.

Twisting round, she looks behind her—
Poor, poor child—ah, what a fate!
Closer creeps the witch to find her,
Closer—now she’s there—too late!.

Now for him her hand is grasping—
Tighter squeeze the mother’s arms:
`For Christ’s precious torments!’ gasping,
She sinks senseless with alarm.

Listen—one, two, three and more:
The noonday bell is ringing clear;
The handle clicks, and as the door
Flies wide open, father’s here.

Child clasped to her breast, he found,
Lying in a faint, the mother;
He could hardly bring her round,
But the little one was — smothered.

Polednice / Karel Jaromír Erben

U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
“Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!

Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!

Mlč! Hle husar a kočárek –
hrej si! – tu máš kohouta!”
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.

A zas do hrozného křiku –
“I bodejž tě sršeň sám – !
Že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!

Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!” –
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.

Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas – vichřice podoba!

“Dej sem dítě!” – “Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšnici!”
Divže smrt ji neovane,
ejhle tuť – Polednici!

Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.

A vinouc je, zpět pohlíží –
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží,
blíž – a již je vzápětí.

Již vztahuje po něm ruku –
matka tisknouc ramena:
“Pro Kristovu drahou muku!”
klesá smyslů zbavena.

Tu slyš: jedna – druhá – třetí –
poledne zvon udeří;
klika svakla, dvéře letí –
táta vchází do dveří.

Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté;
matku vzkřísil ještě stěží,
avšak dítě – zalknuté.

The post Erbenova Kytice vyšla poprvé v angličtině jako dvojjazyčné česko-anglické vydání first appeared on Čítárny.

Orwellův román 1984 vyšel 8.6. 1949. Román, který svým obsahem předběhl dobu tím, že se proměnil v příručku pro zavádění novodobého totalismu, tentokrát výrazně korporátního.

Klasický Orwell 1984 v bilingvní verzi.
Zbrusu nový překlad ikonického Orwellova románu Devatenáct set osmdesát čtyři. Překladatelka Petra Kůsová – Martínková se musela vyrovnat zejména s převodem nově vytvořeného totalitního jazyka newspeaku:
V knize 1984 používá Orwell svůj umělý jazyk zvaný „Newspeak” o kterém sám píše:

“Newspeak nebyl vytvořen pouze k vyjadřování světonázorových myšlenkových postupů vlastních oddaným stoupencům Angsocu, nýbrž proto, aby znemožnil všechny jiné způsoby myšlení. Záměr byl ten, že až si newspeak všichni osvojí a oldspeak (stará řeč) bude zapomenut, stane se myšlení, které se odchyluje od zásad Angsocu – doslova nemyslitelné, aspoň v té míře, v níž je myšlení závislé na slovech.“

„Za předobraz české obdoby tohoto fiktivního jazyka jsem zvolila skutečnou řeč české totality, tzv. reálného socialismu. Z jejího charakteru jsem jako základní stavební princip vybrala dva typické znaky: hybridní kompozita a svévolné gramatické lapsy. To jsem doplnila jevy drobnějšími, ovšem neméně příznačnými, jako je například kumulování předpon. Domnívám se totiž, že takové řešení, takový jazykový paskvil, dá svou zhuštěnou obludností českému čtenáři nejpalčivěji pocítit obludnou paskvilnost režimu, v němž se odehrává děj románu a který možná zažil i on sám.“

Uhádnete, které české termíny odpovídají anglickým? Kdo uhádne, pojede za odměnu do rekretábora!

a) psychot            1) artsem
b) normostyk         2) newspeak
c) insemika           3) goodsex
d) neolekt             4) thought-criminal

Posuďte v bilingvím provedení sami, nakolik je překlad přesný, věrný a výstižný – jinak vás poctí návštěvou Psychopol! A ten se už rodí v americkém kongresu!! A nejen tam!

Ilustrace Jonathan Burton

Ukázka z knihy:

Česká verze:

Byl jasný, chladný dubnový den a právě odbíjela třináctá hodina. Winston Smith, tisknoucí bradu k hrudi ve snaze vzdorovat lezavému vichru, se rychle prosmekl skleněnými dveřmi Rezidence Vítězství, ovšem ne dost rychle na to, aby zároveň dovnitř nenaprášil hrubý prach.

Na chodbě to páchlo vařeným zelím a starými rohožkami. Na jednom konci byl na zdi přitlučený barevný plakát, na uzavřený prostor až příliš velký. Zobrazoval jen obrovitou tvář, přes metr širokou: obličej asi pětačtyřicetiletého muže s mohutným černým knírem a hezkými, ostře řezanými rysy. Winston zamířil ke schodům. Výtah nemělo cenu zkoušet. I v nejlepších časech fungoval jen zřídka a momentálně se elektrický proud přes den vypínal. To patřilo k hospodářské kampani v rámci příprav na Týden nenávisti. Byt byl v sedmém poschodí a Winston, který měl ve svých devětatřiceti letech nad pravým kotníkem bércový vřed, šel pomalu a několikrát si cestou odpočinul. Na každé podestě, naproti výtahové šachtě, shlížel ze zdi plakát s obrovskou tváří. Obraz byl upravený tak, aby oči člověka sledovaly, kamkoli se hnul. VELKÝ BRATR TĚ VIDÍ, stálo naspodu.

V bytě pak medový hlas odříkával přehled čísel, která nějak souvisela s výrobou surového železa. Hlas vycházel z obdélníkové kovové desky podobné matnému zrcadlu a zabudované naplocho do zdi po pravé straně. Winston otočil vypínačem a hlas se poněkud ztišil, ačkoli slova se dala i pak rozeznat. Zařízení (říkalo se mu telestěna) se mohlo sice ztlumit, úplně vypnout se však nedalo. Došel k oknu: drobná, vetchá postava, jejíž chabou konstituci jen podtrhovala modrá kombinéza, uniforma Strany. Vlasy měl velmi světlé, obličej od přírody ruměný, pleť zdrsnělou hrubým mýdlem, tupými žiletkami a chladem zimy, která právě skončila.
Svět venku působil i přes zavřenou okenní tabuli studeně. Dole na ulici zvedal vítr v lehkých poryvech víry prachu a roztrhaných papírů, a třebaže slunce svítilo a nebe se ostře modralo, nic jako by nemělo barvu, krom všude visících plakátů. Černě kníratá tvář shlížela z každého velkého nároží. Jedna se dívala z fasády domu přímo naproti. VELKÝ BRATR TĚ VIDÍ, hlásal nápis, zatímco temný pohled se upíral Winstonovi do očí. Dole v úrovni ulice ve větru přerývaně povlával další plakát, v rohu utržený, a střídavě zakrýval a odkrýval jediné slovo: ANGSOC. V dáli se mezi střechami propletl vrtulník, na okamžik se zastavil ve vzduchu jako masařka a zas odletěl obloukem pryč. Byla to policejní hlídka, slídila lidem v oknech. Hlídky však neměly váhu. Váhu měl jedině Psychopol.

Hlas z telestěny za Winstonovými zády stále drmolil cosi o surovém železe a o překročení plánu Deváté tříletky. Telestěna sloužila souběžně jako přijímač i vysílač. Zachytila jakýkoli Winstonův zvukový projev hlasitější než velmi tlumený šepot; pokud navíc zůstával v záběru kovové desky, mohlo ho být nejen slyšet, ale i vidět. Nedalo se samozřejmě určit, jestli vás v tu kterou chvíli pozorují. Jak často či podle jakého klíče se Psychopol napojoval na jednotlivé kabely, zůstávalo hádankou. Dalo se dokonce usuzovat, že policie neustále hlídá všechny. V každém případě se vám však mohli napojit na kabel, kdy se jim zlíbilo. Museli jste žít – a také jste žili, ze zvyku, který se stal reflexem – v domnění, že každý váš zvukový projev odposlouchávají, a když právě není tma, každý pohyb sledují.

Winston dál zůstával k telestěně zády. Bylo to jistější; ačkoli, jak dobře věděl, i záda mohla leccos prozradit. O kilometr dál se nad zaneřáděnou krajinou tyčilo mocné, bílé Ministerstvo pravdy, jeho pracoviště. Tohle, pomyslel si s jakýmsi nejasným znechucením, tohle byl Londýn, metropole Letového pásma 1, třetí nejlidnatější provincie v Oceánii. Pokoušel se vydolovat nějakou dětskou vzpomínku, která by mu napověděla, jestli Londýn vypadal vždycky právě takhle. Táhly se tam vždycky tyhle řady chátrajících domů z devatenáctého století, s bočními zdmi podepřenými trámy, s okny záplatovanými kartonem a střechami zalátanými vlnitým plechem, s polorozpadlými zahradními zídkami vyboulenými do všech stran? A vybombardované proluky, kde vzduchem poletovala rozdrolená omítka a po hromadách rumu se plazila vrbovka; i plochy, kde bomby vytloukly větší prostor a kde nato vyrostly ubohé kolonie dřevěných, kurníkům podobných příbytků? Nemělo to však smysl, nedokázal si vzpomenout: z jeho dětství nezbylo nic než sled jasně ozářených výjevů, většinou nesrozumitelných a vyvstávajících bez pozadí.

Ministerstvo pravdy – neolektem Miniprav  – se od kteréhokoli jiného objektu v dohledu lišilo. Ohromná pyramidová stavba ze zářivě bílého betonu se vypínala, patro po patru, tři sta metrů do výšky. Z místa, kde Winston stál, se ještě dalo přečíst úhledné písmo, jímž byla na bílém průčelí vyvedena tři hesla Strany:

VÁLKA JE MÍR
SVOBODA JE OTROCTVÍ
NEVĚDOMOST JE SÍLA

Ilustrace Jonathan Burton

Anglická verze:

It was a bright cold day in April, and the clocks were striking thirteen. Winston Smith, his chin nuzzled into his breast in an effort to escape the vile wind, slipped quickly through the glass doors of Victory Mansions, though not quickly enough to prevent a swirl of gritty dust from entering along with him.

The hallway smelt of boiled cabbage and old rag mats. At one end of it a coloured poster, too large for indoor display, had been tacked to the wall. It depicted simply an enormous face, more than a metre wide: the face of a man of about forty-five, with a heavy black moustache and ruggedly handsome features. Winston made for the stairs. It was no use trying the lift. Even at the best of times it was seldom working, and at present the electric current was cut off during daylight hours. It was part of the economy drive in preparation for Hate Week. The flat was seven flights up, and Winston, who was thirty-nine and had a varicose ulcer above his right ankle, went slowly, resting several times on the way. On each landing, opposite the lift-shaft, the poster with the enormous face gazed from the wall. It was one of those pictures which are so contrived that the eyes follow you about when you move. BIG BROTHER IS WATCHING YOU, the caption beneath it ran.

Inside the flat a fruity voice was reading out a list of figures which had something to do with the production of pig-iron. The voice came from an oblong metal plaque like a dulled mirror which formed part of the surface of the right-hand wall. Winston turned a switch and the voice sank somewhat, though the words were still distinguishable. The instrument (the telescreen, it was called) could be dimmed, but there was no way of shutting it off completely. He moved over to the window: a smallish, frail figure, the meagreness of his body merely emphasized by the blue overalls which were the uniform of the party. His hair was very fair, his face naturally sanguine, his skin roughened by coarse soap and blunt razor blades and the cold of the winter that had just ended.

Outside, even through the shut window-pane, the world looked cold. Down in the street little eddies of wind were whirling dust and torn paper into spirals, and though the sun was shining and the sky a harsh blue, there seemed to be no colour in anything, except the posters that were plastered everywhere. The blackmoustachio’d face gazed down from every commanding corner. There was one on the house-front immediately opposite. BIG BROTHER IS WATCHING YOU, the caption said, while the dark eyes looked deep into Winston’s own. Down at streetlevel another poster, torn at one corner, flapped fitfully in the wind, alternately covering and uncovering the single word INGSOC. In the far distance a helicopter skimmed down between the roofs, hovered for an instant like a bluebottle, and darted away again with a curving flight. It was the police patrol, snooping into people’s windows. The patrols did not matter, however. Only the Thought Police mattered.

Behind Winston’s back the voice from the telescreen was still babbling away about pig-iron and the overfulfilment of the Ninth Three-Year Plan. The telescreen received and transmitted simultaneously. Any sound that Winston made, above the level of a very low whisper, would be picked up by it, moreover, so long as he remained within the field of vision which the metal plaque commanded, he could be seen as well as heard. There was of course no way of knowing whether you were being watched at any given moment. How often, or on what system, the Thought Police plugged in on any individual wire was guesswork. It was even conceivable that they watched everybody all the time. But at any rate they could plug in your wire whenever they wanted to. You had to live — did live, from habit that became instinct — in the assumption that every sound you made was overheard, and, except in darkness, every movement scrutinized.

Winston kept his back turned to the telescreen. It was safer, though, as he well knew, even a back can be revealing. A kilometre away the Ministry of Truth, his place of work, towered vast and white above the grimy landscape. This, he thought with a sort of vague distaste — this was London, chief city of Airstrip One, itself the third most populous of the provinces of Oceania. He tried to squeeze out some childhood memory that should tell him whether London had always been quite like this. Were there always these vistas of rotting nineteenth-century houses, their sides shored up with baulks of timber, their windows patched with cardboard and their roofs with corrugated iron, their crazy garden walls sagging in all directions? And the bombed sites where the plaster dust swirled in the air and the willow-herb straggled over the heaps of rubble; and the places where the bombs had cleared a larger patch and there had sprung up sordid colonies of wooden dwellings like chicken-houses? But it was no use, he could not remember: nothing remained of his childhood except a series of bright-lit tableaux occurring against no background and mostly unintelligible.

The Ministry of Truth — Minitrue, in Newspeak  — was startlingly different from any other object in sight. It was an enormous pyramidal structure of glittering white concrete, soaring up, terrace after terrace, 300 metres into the air. From where Winston stood it was just possible to read, picked out on its white face in elegant lettering, the three slogans of the Party:

WAR IS PEACE
FREEDOM IS SLAVERY
IGNORANCE IS STRENGTH

Ilustrace Jonathan Burton

The post Nový Orwell 1984 česky a anglicky aneb Psychopol je na cestě k vám. Bděte! first appeared on Čítárny.