Bez přehánění lze říci, že Neználek ruského autora Nosova patří k nejznámějším postavám dětské literatury 20. století v kotlině zvané české, ale i ruské, polské či maďarské. Jen se v poslední době zdá, že kniha bude zařazena do protiruských nebo proruských knih pro děti. To nám už brzy sdělí odborníci na proputinovské trolly nebo zmatení cenzoři všelikých neziskovek, hlídající tu jedinou a správnou pravdu.

Neználek na Měsící je mezi bibliofily asi nejžádanější.
Sovětská verze obsahuje nejen černobílé kresby „klasického“ dětského ilustrátora Heinricha Valka, ale také jeho vlastní barevné přílohy, které mladým čtenářům vyrazily dech.
V české verzi ilustroval knihu Jaromír Zápal a dal ji ještě zajímavější punc jedinečnosti. Stejně jako Jaroslav Malák.
Pokud byste tuto knihu neopatrně půjčili, riskovali byste její ztrátu. Navíc se tato kniha se za časů komančů těžko sháněla. Nejen v SSSR ale i v Československu.

Celé generace v průběhu posledních padesáti let Neználka četly anebo o něm alespoň slyšely.
Nic na tom nemění fakt, že ruku v ruce s věhlasem tohoto “sovětského” hrdiny jde i stín zcela evidentní ideologické propagandy. Dokonce se zdá, že právě zjevná tendenčnost námětu, budování socialismu, nabyla v průběhu času jistého kuriózního půvabu, který právě dnes může vzbuzovat celkem pochopitelné sympatie díky promyšlené sociální politice.

Koneckonců, kdo by nechtěl žít ve spravedlivějším a mírumilovném světě?
A tak je docela možné, že Neználek bude na seznamu zakázaných knih, zvláště po tom, co ODS, STAN, KDU, TOP i Piráti schválili naprosto nesmyslný zákon o zákazu komunistických symbolů v roce 2025.
Přičemž je zajímavé, že nacismus Fialova vláda v OSN klidně podporovala a nemínila proti němu bojovat. Zvláště na Ukrajině.

Neználek na Měsící (3. díl)
Mimořádně nadčasové sci-fi o cestě do vesmíru, v níž Neználek objeví uvnitř satelitu Země sobě podobné tvory, umožnila autorovi nasytit vyprávění sociálně-kritickým obsahem. Na Měsíci panují zcela odlišné poměry – jeho obyvatelé žijí v těžkých kapitalistických podmínkách; dělí se jednoduše na chudáky a boháče a tato společenská určenost je pevně daná.
Ukazuje se, že žít jako chudý člověk se prostě nedá: těm, kdo nemají žádný příjem, nezbývá než spát na ulici či pod mostem, jenže to je přísně zakázáno a trestáno.
Nejrůznější represivní mechanismy měsíčního společenského systému poznává čtenář společně s hlavním hrdinou, jehož „neználkovství“ doznalo značné proměny: už to není hloupý náfuka z úvodní knihy série ani naivní vesničan zírající s otevřenou pusou na zázraky městské techniky, ale příkladně čistá duše, která teprve poznenáhlu začíná chápat, co to jsou peníze nebo vězení, jak funguje burza a proč se mohou volně prodávat zbraně…
Ilustroval Jaromír Zápal.

Myšlenky z knihy: Neználek na Měsící:

„Lepší malá pravda než velká lež“

“Proč bych si měl vymýšlet pravdu? Pravdu si vymýšlet nemusíš, ta už existuje. “

Každý, kdo si koupil „Noviny pro blázny“, říkal, že si je nekoupil proto, že by se považoval za blázna, ale proto, že ho zajímalo, co tam pro blázny píšou. Mimochodem, tyto noviny byly vedeny velmi rozumně. Všechno v nich bylo srozumitelné i pro blázny. V důsledku toho se „Noviny pro blázny“ vyprodaly ve velkém množství.

„Kdo jsou ti policajti?“ zeptala se.
„Banditi!“ řekl podrážděně.
„Vážně, banditi! Ve skutečnosti je povinností policajtů chránit obyvatelstvo před lupiči, ale ve skutečnosti chrání jen bohaté.“

Takové jsou zvyky měsíčních obyvatel! Měsíční kraťas nikdy nebude jíst bonbóny, perník, chléb, klobásu nebo zmrzlinu z továrny, která netiskne reklamy v novinách, a nepůjde k lékaři, který nevymyslel nějakou ohromující reklamu, aby přilákal pacienty. Obvykle si blázen kupuje jen to, o čem četl v novinách, ale pokud někde na zdi uvidí chytře sestavenou reklamu, může si koupit i něco, co vůbec nepotřebuje.

Byl v práci tak unavený, že když přišel domů, natáhl se na palandu a vstal jen proto, aby něco žvýkal. Ani jídlo mu nepřinášelo stejnou radost. Teď už jeho jedinou radostí bylo jít si ve volný den na břeh a točit se na nějakém ruském kole, paraboloidu, nebo alespoň na vodní klobáse. „To je skvělé!“ zamumlal se zlomyslným úšklebkem. „Celý týden jsem točil různé lenochy a teď ať mě točí jiní lenochi!“

Každý, vidíte, chce ukázat, že je lepší než ostatní, a protože inteligence, laskavost a čestnost se u nás vůbec necení, chlubíme se jeden druhému jen svým bohatstvím.

Mnoho bohatých lidí, kteří přišli o své příjmy spolu s továrnami, bylo nuceno chodit do práce a nakonec si uvědomili, že je to ještě lepší, než se ve dne v noci třást nad svým kapitálem, ztrácet spánek a chuť k jídlu a myslet jen na to, jak někoho obelstít a nenechat ostatní obelstít je.

Konečně sebral dost odvahy, aby přiznal svou zbabělost.

Nakonec se Neználek zeptal, proč lunární astronomové nebo lunární vědci dosud nepostavili létající stroj schopný dosáhnout vnějšího pláště Měsíce. Memega uvedl, že stavba takového stroje by byla příliš drahá, zatímco lunární vědci na to nemají peníze.

“A proč je to vždycky takhle: stačí si vymyslet nějaký nesmysl a všichni ti uvěří, ale zkus říct i tu nejčistší pravdu, tak tě praští a tím to končí!”

Kromě péče o jídlo měl také zájem o čistotu. „Máš v tomhle pokoji nahromaděno příliš mnoho harampádí, drahoušku,“ řekl jednou.
„Ale uklízet to není potřeba. Prostě se přesuneme do jiného pokoje a až tam uděláme nepořádek, přesuneme se do třetího, pak do čtvrtého a tak dále, dokud nezašpiníme celý dům, a pak uvidíme.“

The post Neználek na Měsíci. Bezesporu proruská bestsellerová generační klasika pro malé děti first appeared on Čítárny.

Alenka z planety Země od Kira Bulyčova? Ti starší možná vzpomenou Ohníček a pak knížku, která vyšla v roce 1985 s ilustracemi Jaroslava Maláka. Pokud vás napadá podobnost z knihou Alenka z Říše divů Lewise Carrolla, pak je opravdu okrajová.

Neuvěřitelné příběhy Alenky Selezněvové na různých planetách naší Galaxie mají společného s Alenkou z Říše divů Lewise Carrolla snad jen dvě věci.
Nestane se ji nic zlého. Jak to dělá, bude pořád pro malé čtenáře velká zahada. Ale dělo se to, a její tatínek, vypravěč, to nikdy neprozradí. A potom něuvěřitelná smršť různých příhod, která svědčí o nesmírné vnímavosti Kira Bulčova s dětským čtenářem. Fantazie a schopnost nekomplikovaného vyprávění mu rozhodně nechyběla. Proto i dnes jsou jeho příběhy tak napínavé, že se od nich děti jen těžko odpoutávají.

Mimochodem první vědeckofantastickou povídku napsal Kir Bulyčov v roce 1966. Jmenovala se Děvčátko, kterému se nestane nic zlého. V Československu pak vyšly knížky: Alenka z planety Země (1985),  Alenčiny narozeniny (1987), Milión Alenčiných dobrodružství (1989). A pokud bychom se podívali do starých časopisů, tak nalistujte Ohníček Alenčina putování ročník XXX (1979/80) / Za sto let v ročníku XXXI (1980/1).

Ilustrace Jaroslav Malák

Kir Bulyčov (1934 – 2003)
je pseudonym vášnivého sběratele starých přileb a vyznamenání, doktora historických věd Igora Vselovodoviče Možejka, světoznámého spisovatele. Jeho knížky už byly vydány v Bulharsku, Maďarsku, Německé demokratické republice, Německé spolkové republice, Rumunsku, Švédsku, USA a samozřejmě také v Československu. Nejslavnější je jeho cyklus Alenčiných dobrodružství (Приключения Алисы). Velmi známé jsou desítky jeho krátkých povídek o provinčním městečku Guslar.

Kir Bulyčov / Alenka z planety Země / Ilustroval Jaroslav Malák / Z ruského originálu Děvočka s Zemli, Dětskaja litěratura 1974, přeložil ing. Pavel Weigel / Praha, 1985

Ilustrace Jaroslav Malák

Výpisky z knihy Alenka z planety Země…

Zítra jde Alenka poprvé do školy. Bude to neobyčejně zajímavý den. Dnes už od rána videofonují Alenčini přátelé a známí a všichni jí blahopřejí. Alenka ostatně už tři měsíce nedá nikomu pokoj – stále vypráví o své budoucí škole.
Marťan Bus jí poslal nějaký podivný penál, který dosud nikdo nedokázal otevřít. Ani já, ani moji spolupracovníci, mezi nimi i dva doktoři věd a hlavní mechanik zoologické zahrady.
Šuša prohlásil, že půjde do školy společně s Alenkou a přesvědčí se, zda je její učitelka dostatečně vzdělaná.
Nesmírný zmatek. Mám pocit, že když jsem šel poprvé do školy já, byl zmatek mnohem menší.

O dva měsíce později jsem si přečetl v časopise KOLEM SVĚTA článek s názvem TAKOVÍ BYLI TUTEXI. Psali v něm, že se v mar-ťanské poušti podařilo nalézt cenné památky kultury Tutexů. Vědci se nyní zabývají luštěním nápisů nalezených uvnitř obydlí. Nejzají-mavější však je, že se na pyramidě našel skvěle zachovaný portrét Tutexe. A hned vedle byla fotografie pyramidy s tímto portrétem.
Portrét mi připadal povědomý. Zmocnilo se mě strašlivé pode-zření.
„Alenko,“ řekl jsem přísně, „přiznej se. Nenakreslila jsi něco na pyramidu, když ses ztratila v poušti?“

„Neprodal byste mi ho pro moskevskou zoologickou zahradu?“
„Ne,“ odvětila jedna a hadových hlav, druhá mezitím klesla dolů. „Ale mohu ho vyměnit.“
„Bohužel nemám nic na výměnu.“
„Třeba za tento kousek, za toto zvířátko,“ pravil had a ukázal de-seti nožkami na Alenku.
„To nejde,“ pokusil jsem se neurazit, protože sám jsem nedávno pokládal rozumnou bytost za nerozumného ptáka. „To je moje dcera.“
„Tfu, to je hrůza!“ vzplanul had hněvem. „Hned zavolám stráž. To je přísně zakázáno!“
„Co je zakázáno?“ podivil jsem se.
„Prodávat vlastní děti a vyměňovat je za zvířata je také zakázáno. Nečetl jste u vchodu tržní řád? Jste netvor a barbar!“
„Ale kdepak,“ zasmál jsem se. „Se stejným úspěchem mohu pro-dat Alenku jako ona mne.“
„Ještě líp!“ vykřikl had a přitiskl barevnou kouli k hrudi. Indikátor se zřejmě polekal, zbělal a na zádech mu vyskočily červené tečky. „Dcera prodává vlastního otce! Kdo to kdy viděl?“

„Kam se chystáte teď?“ zeptal se Poloskov kapitánů.
„Pospíchám k Plutu, kde se stavějí lodě s motory na galaxium, odpověděl Druhý kapitán. „Doufám, že mi svěří jednu z prvních.“
„Nejdřív poletím domů, na planetu Fix,“ řekl Třetí kapitán. „Ne-byl jsem doma moc dlouho. Potom také začneme stavět loď s novým pohonem.“
„Já musím na Venuši,“ pravil První kapitán. „Venuše se už stěhuje na novou oběžnou dráhu. Ještě několik měsíců a moje práce tam skončí. Potom se připojím ke svým druhům.“

The post Alenka z planety Země. Tři nezapomenutelné dětské knížky talentovaného vědce Kira Bulyčova first appeared on Čítárny.

O díle a životě plodného výtvarníka Jaroslava Maláka (1928-2012) neexistuje dosud monografie. Ale něco přece. V letech 2016-2017 supluje monografii do vysoké míry pečlivá a promyšlená studie Pavla Kořínka Tisíce kreslených tváří Jaroslava Maláka.

Autor její text rozčlenil ve tři části s podtituly Komiksová tvorba let sedmdesátých, Zvěromalíř Malák a Život plný kreseb
Postupně jej uveřejnil formou tří hutných epilogů k pestré komiksové trilogii Polda a Olda, Polda a Olda zase spolu a Polda a Olda do třetice. Tyto tři knihy obsahují, jak nejspíše tušíte, veškeré kreslené příběhy o klukovi Oldřichovi (Oldovi) a „jeho“ kouzelném skřítkovi Poldovi neboli jeden z nejpopulárnějších seriálů Čtyřlístků let 1974-1981 (1), 1981-1987 (2) a 1987-1994. – O vlastním komiksu i problémech okolo (týkají se například i ne stoprocentně prokazatelného spoluautorství scénářů anebo některých duplicitních názvů jednotlivých pokračování) si lze něco málo nastudovat taktéž zde, a to dík zapálenému tvůrci cenného internetového projektu Knihovnička Čtyřlístek Pavlu Chrzovi. Nicméně… I on se – a po právu – odvolává na práci Kořínkovu.

Pokaždé je, pravda, poněkud ošemetné (a taky literární a výtvarní badatelé to zcela zřetelně chápou), když se na intence vyptáváte rovnou tvůrců samotných a zcela jim věříte.
Jistěže je nelze více zpovídat, vyskytují-li se již na pravdě boží, žijí-li ale doposud, lze je jenom stěží absolutně a stroze pominout! A když? Ani pak badatel bohužel nesmí pustit ze zřetele plné právo umělce mystifikovat, a to i ohledně autorství. Osobně se v téhle souvislosti obávám, že se skutečnou pravdu o spolupráci scénáristů Petra Chvojky a Stanislava Havelky už se nikdy nedovíme a doložím teď hned tento svůj povzdech aspoň tím nejkřiklavějším momentem situace okolo Poldy a Oldy.
Ještě prvý svazek trilogie loni vyšel JEN jako dílo malíře Maláka a scenáristy Chvojky, nicméně už na začátek knihy druhé (ta vyšla rovněž už vloni) byli Kořínek a nakladatel či redaktor Ondřej Müller nuceni prosadit následující upřesňující text:

V prvním svazku jsme uvedli, že scénáře Poldy a Oldy psal zprvu pouze Petr Chvojka, a teprve později se k němu připojil Stanislav Havelka. Takto bylo autorství i v časopise Čtyřlístek uvedeno a takto je obvykle uváděno také v historiografických příručkách.
Jak nás ale upozornili redakční pamětníci, ve skutečnosti tomu bylo jinak: oba autoři byli u seriálu od jeho počátků a scénáře psali společně. Uvádění pouze Chvojkova jména vzešlo z domluvy s tehdejší redaktorkou, která chtěla zajistit „širší autorskou základnu“, pročež některé společné práce vykazovala jen na Petra Chvojku a jiné na Stanislava Havelku. Oba scenáristé se později začali v psaní příběhů střídat, tak tomu ale bylo až u pozdních epizod z počátku devadesátých let a obsažených dnes ve třetím svazku.

A tu máš tedy, čerte, kropáč (říkávalo se) a maně si momentálně vybavuji, že pan Stanislav Havelka učil svého času (a ještě za socialismu) ekonomii na vysoké škole v Praze mou mladší sestru Evu. Obdivovala jej i co nesucharského spoluautora Čtyřlístků, nicméně natolik jej zas nepoznala, aby se ho někdy vyptala rovněž na detaily téhle jeho ne úplně nevýdělečné (tenkrát) činnosti. Nu, a já se pochopitelně zas a nikdy neptal Petra Chvojky na žádné valné hromadě Obce spisovatelů České republiky, zda se – jako další píšící ekonom – s kamarádem Havelkou třeba nějak soukromě nedohodli na… ještě specifičtějším dělení honorářů a psaní.

A i kdybych podobně trapně vyzvídal, proč by mi Petr Chvojka odpovídal? Nebo se snad nejedná o čistočistě soukromou věc jich dvou? Dle mého názoru ano – a stačilo ostatně, že jsem Petra jednou na pražském magistrátu omylem představil Martinu Petiškovi slovy „To je pan Havelka.“ – Opusťme ale nechtěné zmatky i oba pilné scenáristy-ekonomy (z nichž Chvojka je i vcelku pozoruhodným českým básníkem) a vraťme se ke králi kreseb a kresbiček Jaroslavu Malákovi. – V prvních dvou částech studie probral Pavel Kořínek zevrubně jeho dílo komiksové a ve svazku třetím navíc to ilustrační, respektive filmové a animační; ale jak sám dodává, komplexně by to vydalo na knihu.
Opravdu? Ano! – A zda najde Pavel Kořínek čas tu knihu napsat? – Nevím, nemluví teď se mnou, ale uvidíme.

Trilogie Polda a Olda podle scénáře Petr Chvojka a Stanislav Havelka. Komiksové kresby Jaroslav Malák. „Pro čtenáře od šesti let“ vydala společnost Albatros. Praha 2016 (první dva svazky) a 2017.
Odpovědný redaktor Ondřej Müller.
552 stran. ISBN 978-80-00-04283-1, 978-80-00-04416-3 a 978-80-00-04635-8

The post Tisíce kreslených tváří ilustrátora Jaroslava Maláka first appeared on Čítárny.

Grafik, karikaturista, komiksový tvůrce a ilustrátor Jaroslav Malák zůstává pro další generace autorem spousty kreslených vtipů a „otcem“ Oldy a Poldy, tří prasátek jménem Kvído, Centík a Funík.
V seriálech tří prasátek jménem Kvído, Centík a Funík se často dostávala do křížku s divočákem Hubertem, ale Malák vytvořil i komiks Břetislav a Jitka anebo vtáhl do života dva klokánky Kloka a Kločka. Etabloval se i relativně nekonečnou ságou pro Čtyřlístek Olda a Polda, která dosáhla 81 dílů (1974-1994) a již najdete podchycenou zde:

Malák tu sice čerpal z reality, jedná se však o seriál fantaskního charakteru, ve kterém titulní trpaslík Polda zkrátka a dobře umí čarovat, čímž chlapci Oldovi opakovaně pomáhá. To vše pak střídavě vymýšleli scenáristé Petr Chvojka a Stanislav Havelka – a ještě dnes čtenáři vzpomínají na onu „sadu“ magických formulí a zaříkávadel, které znalec problematiky Pavel Chrz zpracoval před několika lety tady: A uznejte sami, neměl snad Polda, tento dvojník trpaslíka zahradního, zajímavou slovní zásobu?

Určitě, oponoval bych ale zároveň, protože měla být pestřejší a tvůrci si byli, řekl bych, krapet líní pohrát s rodným jazykem a listovat třeba i ve slovnících, neboť jejich invence je při vymýšlení všech těch opakujících se parafrázích slova QUICK přinejmenším diskutabilní…

Olda a Polda jsou každopádně vůbec nejdelší seriál ze Čtyřlístků hned po příbězích jeho titulních hrdinů a sice dosud nikdy nevyšli souborně, jisté výseky však ano, a vynořily se dokonce v řadě publikací.
Úplně prvá se jmenovala Polda a Olda na cestách a doplnila kdysi edici Ilustrované sešity (sv. 119). Nato hrdiny po další trošce recykloval svazeček Čtyřlístek a jeho přátelé 1/94, v němž si mohly děti znovu přečíst pět příběhů. Čtyři zase Mistr nechal tzv. Eldorádu kreslených příběhů (2001), ale teprve Dobrodružství Oldy a Poldy (2007) je prvním vázaným vydáním.

Kluka a trpaslíky, tak jak vypadají, sice vymyslel Malák, tím druhým duchovním otcem je však dnes pětasedmdesátiletý Petr Chvojka, jinak autor řady ekonomických statí a publikací. V letech šedesátých sice Chvojka začínal poezií a vydal tři básnické sbírky, ale za normalizace se stal hlavně televizním scenáristou a spoluautorem večerníčků Šavlojedy, O zvířátkách pana Krbce anebo Jája a Pája. Etabloval se i jako autor leporel a často spolupracoval s kamarádem Stanislavem Havelkou. A jak vlastně začínali Olda a Polda?

Ve Čtyřlístku 36/1974, a to konkrétně v příběhu Polda a Olda se seznamují, kam permoník Leopold nejspíš vstoupil až podzemí, aby ovšem procitl ve starodávných kachlových kamnech, kde předtím prodřímal drahně roků. „Nejmíň devětapadesát,“ brumlá při pohledu na kapesní hodinky poté, co jej vytrhly z věčného spánku sama paže prozřetelnosti a rameno jeřábu. A omšelé stavení s kamny? Hned za „objevem“ se zřítí. Ale k Jaroslavu Malákovi.

Jaroslav Malák se narodil v Praze.
Když začala válka, bylo mu necelých jedenáct. Na základní nechodil dlouho a už roku 1942 ho začal vyučovat Vojtěch Kubašta (1914-1992) na Rotterově soukromé škole. Nacisté sice Malákovo studium roku 1944 překazili, když ho totálně nasadili, a tak byl chvíli zaměstnán jako kopáč i pomocný dělník, nicméně hned od pětačtyřicátého navštěvoval Státní grafickou školu, z jejíhož čtvrtého ročníku nastoupil na Vysokou uměleckoprůmyslovou a do ateliéru kresleného filmu, kde jej pro změnu vyučoval Adolf Hoffmeister (1902-1973), Pak, počínaje rokem 1952, zůstal Malák až do smrti na volné noze, a tedy po šedesát let.

Pole knih, které ilustroval, je rozmanité, ale zahrnuje i celou řadu sci-fi.

Těmi nesporně nejdětinštějšími byly ty z edice Proč? (1964-1967) pro budoucí Albatros. Hrdinou a průvodcem, kterého si z jedné do další podávali jako štafetový kolík jednotliví autoři, se stal „bratr televizního robota Emila“ Emilián charakterizovaný Zdeňkem Svěrákem prorocky jako „barevně televizní umělec“, ačkoli televize tenkrát byla jen černobílá.

Emilián se pochopitelně nenarodil a nevyrůstal, ale zkonstruoval ho „mechanik Karel“ a geniální to výtvor se pak živil výhradně šrouby a maticemi, i když asi ještě ne těmito:  Ale vážněji: Tyto pestré publikace jsou dnes vyhledávány četnými sběrateli a moderní zůstávají minimálně v tom, jak čtenáře vyzývají k interaktivitě a k tomu, aby si beze všech skrupulí vystřihávali a zase obrázky zpátky nalepovali, už ovšem podle určitého systému. Proč se kouří ze sopek?, Proč vyhynuli mamuti?, Proč je zebra pruhovaná? Proč se stavěly hrady?, Proč fouká vítr?, jmenovaly se jednotlivé součástky této robotí řady, ale Malákovi nejvlastnější se stala až část Proč malíři nestačí plnovous? (1964) od Zdeňka Svěráka.

Oč v ní běželo? O pokus o změnu profese. Emilán si totiž připadal „fexírován“ režisérem jménem Zoufalý, i „vzal roha“. Rovnou oknem studia. Radši budu malířem, než zůstat otrockou hvězdou obrazovek, umiňoval si Emilián na úprku, kdy už po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání a vrtulníkem ho dokonce pronásledoval osobně režisér Zoufalý, teď už skutečně zoufalý. Emilián nicméně dopaden nebyl a ukryl se u „otce“ Karla, což připomíná italské science fiction pro děti z roku 1950 od Marcella Argilliho a Gabrielly Parcové Le Avventure di Chiodino a Chiodino nel circo, jež ovšem samy motivicky vyšly z klasických Collodiho Pinocchiových dobrodružství (1881) a jež kdys do češtiny přeložila Hana Benešová jako Šroubkova dobrodružství (1959, zfilmováno 1962) a Šroubek v cirkuse (1963, zdramatizováno 1964). Ale k Emiliánovi. Tvůrce a táta jej dá tajně do učení k akademickému malíři a grafiku Janu Bíbrfousovi, který se stal i Malákovým alter egem a bydlil prý v ulici Na výsluní v čísle 9 na Královských Vinohradech. Nu, a ejhle, Emilián kreslí. A jak!

Na výtečnou. Tak třeba takový architekt by byl jako fík, to bezesporu, nicméně věci mívají své meze a on má také jednu. Není schopen abstrakce. Ani trochu. A tak se Karlem zase nechá odvést od pana malíře s plnofousem, i když i s brekem. A pointa?
Na socialismus až kapitalisticky poučná. Práci v televizi zatím už zastal robot Emil (známý dnes také z knížky Jiřího Melíška a Nepraktových obrázků), a tak si uprchlík musí počkat. Nač?

Na příležitost, ale i na to, až prý bude zavedena barevná televize, píše prorocky Zdeněk Svěrák, což ovšem tenkrát ještě představovalo nějakých deset let.
Než ty roky uplynuly, měl ovšem Jaroslav Malák už za sebou ilustrování i dlouhé řady nescifoidních knížek včetně dalšího slavného Emila, totiž Emila Neplechy (1975) od Astrid Lindgrenové, a včetně Alfíkových trampot (1973) od Gerharda Holtz-Baumerta. Už předtím však formou skvělých stripů doplnil i povídky o Jirkovi od Richmal Cromptonové v knize Jirka postrach rodiny (1969), a zdaleka nezanedbával ani dětské časopisy.

V měsíčníku Pionýr se rád ujal Steklačovy detektivky Záhada Tiwi-wapu, což je jakýsi mezičlánek mezi druhým a třetím dílem trilogie Žlutý Robert, který pak vyšel v knize Mejdan na dálnici, a ujal se i dalšího Steklačova příběhu na pokračování Béďa Dynamit. To všechno, pravda, než onu štafetu (a podobně jako po Renčínovi) převzal Adolf Born.

A co ještě víc? Malák taky ilustroval učebnice pro neslyšící a žáky se zbytky sluchu, ale do povědomí generace se dávno předtím zapsal jiný a naprosto okouzlující styl, kterým zintegroval účinek prvního českého vydání třetího dílu Nosovova Neználka (1968).
Román Neználek na Měsíci sice byl ideologií silného kalibru a jako hrom (a taky knížkou na dnešní časy už poněkud zdlouhavou), avšak právě díky Jaroslavu Malákovi je dodnes i knihou naplněnou přehršlí barevných stránek a hlavně dvoustránek a… A taky začínající i končící západně střiženými komiksy.
Ty, upozorněme, nemají však s původním textem sovětského klasika (v Rusku kniha prvně vyšel roku 1964) moc společného – a prvý ztvárnil „noční můru spáče“ plnou vrahů, gangsterů i jiných po zuby ozbrojených individuí.

Ti všichni honili snícího Neználka a činí tak v děsuplných škraboškách i s šátky přes ústa a se zlolajnými škleby. Marně se Neználek ukrývá na půdě plné myší a jen horko těžko už vzápětí uniká do hlubin po okapu a po točitých schodech děsu, kde nad jeho typickým homolovitým kloboukem hvízdají kulky. Nu, a sice se ukryje ve sklepě v jakémsi dřevěném sudu, ale je odhalen a hu, zaživa zaléván ne snad jedovatým rumem, ale „odporným“ kečupem, který nenávidí. Co hůř, dlaň jakéhosi obra či velkého bratra (spočinuvší na Neználkově obnaženém temeni) ho bez milosti vtlačuje pod hladinu a on se sice probudí, ale jenom do další noční můry, asi jako se i sny zasouvají do sebe co čínské krabičky či ruské matrjošky. A dál?

Neználek ve snech prchá i před zkrvavenou dýkou a dokonce skáče z okna na padácích utvořených z prostěradel, aby pak navzdory veškerým podobným snahám přece přišel o svobodu a skončil opět v kečupu, jehož ale na něj tentokrát čeká celý cisternový vlak.
Tolik tedy předsádka slavné knihy, i když jen v prvním vydání (to druhé už ilustroval tradiční pan Zápal), přičemž na té zadní předsádce si už nikdo na sny nehraje a velmi názorně je nám tu předvedeno ozbrojené přepadení banky, po kterém je její ředitel nucen usednout do vyprázdněného trezoru, zatímco četnictvo – kdesi na strážnici – v poklidu pokračuje v dominu a nic netuší.

Ale jedna srdnatá úřednice z banky se přece jenom zmátoří a rozběhne se k ředitelově stolu, kde stiskne knoflík a spustí alarm. Následuje zběsilá honička v ulicích neznámého města a pouhopouzí dva výlupci bez nesnází vyřídí hned tři policejní vozy a kapitulují teprve před hlavněmi kulometu a tanku. Co je to ale platné? Kufr s penězi už si ulila právě ona „jediná spolehlivá“, a to do kanálu před banku.
Oba tyto extravagantně západní komiksy z předsádek se tenkrát neutkaly s cenzurou díky uvolnění konce let šedesátých, dodávám, ale i proto, že byly autorem prezentovány právě jako výstraha před kapitalismem v kostce. A vlastní sci-fi ilustrace v Neználkovi na Měsíci?

Jsou podobně fajn – a dětem předvedly hned ve čtyřech verzích stav beztíže (dokonce i na Zemi), působivé přistání modulu na Měsíci (ještě než vyšlo Američanůn), objevení jeskynní cesty do nitra oné Luny i uvítání Neználka a Buchtíka na planetce „tam vevnitř“, když trochu zaskočeni dorazili z krajů ryzího komunismu. Shlédneme však i policejní razii v noclehárně anebo důsledky krachu nikoli burzy, nýbrž tzv. „Společnosti obřích rostlin“ (v podobě šestistránkového stripu), a nalistovat se dá rovněž ozbrojený útoku četnictva na dotyčnou kosmickou loď. Prostřednictvím koláže Malák dál zobrazil obří stroj na makaróny a jinde bludnou pouť dvou záporáků s dynamitem na hřbetě, která se odehraje hluboko pod stébly gigantického obilí. (Nepochybným paradox ságy o Neználkovi je, že jsou hrdinové sice trpaslíky jak na Zemi, tak na Měsíci, a to i v podobě původních obyvatel Luny, nicméně na skutečně vzrostlé Pozemšťany tu nedojde. Právě však na rozdíl od jejich „obřích“ plodin.)

V oblasti science fiction ilustroval Malák dále i trilogii Kira Bulyčova o Alence (česky 1985-1990),
k jejímž úryvkům navíc nakreslil obrázky už i řadu let předtím pro čtrnáctideník Ohníček, kde si ovšem na téže „Alici“ vyzkoušeli um i Vladimír Jiránek, Karel Franta anebo Eva Průšková.

Od fantastiky uměl pak Malák velice zručně přejít k vědě a výrazně tak pomohl i české verzi knihy, na které se podílel známý fyzik Landau (Co to je teorie relativity, 1971), a ilustroval rovněž práce Jiřího Grygara V hlubinách vesmíru (1975) a Sejdeme se v nekonečnu (1981).
Nu, a zatímco dětská detektivka Ukradený orloj (1976) od Hany Doskočilové (také jím ilustrovaná) se časem dočkala samostatného vydání (původně vycházela v letech 1973-74 na pokračování v Mateřídoušce), ty vůbec první české ilustrace ke Karlíkovi a továrně na čokoládu (ano, Malákovy) už asi navždycky zůstanou skryty jenom na stránkách téže Mateřídoušky, kde tenkrát k mé neskonalé radosti vyšla na pokračování aspoň krácená verze (1971-1972) Dahlova bestselleru.
A díky, rodičové, že jste mi ten časopis nejen předplatili, ale Dahla pak i svázali (a ne provazem). A tím bych taky, říkám si, mohl ve výčtu Malákových počinů udělat přestávku.
Snad ji ukončí povolanější.

Jaroslav Malák (nar. 21. listopadu 1928) zemřel 17. srpna 2012 v kruhu své rodiny v Říčanech, Byl mimořádně známy generacím dětí.

The post Jaroslav Malák. Populární ilustrátor dětských knih a karikaturista first appeared on Čítárny.