Alenka z planety Země od populárního sovětského Kira Bulyčova (18.10. 1934 – 5.9. 2003). Ti starší možná vzpomenou Ohníček a pak knížku, která vyšla v roce 1985 s ilustracemi Jaroslava Maláka. Pokud vás napadá podobnost z knihou Alenka z Říše divů Lewise Carrolla, pak je opravdu okrajová.

Neuvěřitelné příběhy Alenky Selezněvové na různých planetách naší Galaxie mají společného s Alenkou z Říše divů Lewise Carrolla snad jen dvě věci.
Nestane se ji nic zlého. Jak to dělá, bude pořád pro malé čtenáře velká zahada. Ale dělo se to, a její tatínek, vypravěč, to nikdy neprozradí. A potom něuvěřitelná smršť různých příhod, která svědčí o nesmírné00nímavosti Kira Bulčova s dětským čtenářem. Fantazie a schopnost nekomplikovaného vyprávění mu rozhodně nechyběla. Proto i dnes jsou jeho příběhy tak napínavé, že se od nich děti jen těžko odpoutávají.

Pohádka je pohádka, a pokud se ji rozhodnete ignorovat, odejde stranou a život se zase stane jednoduchý, jako tramvaj.
Kir Bulyčov

Kir Bulyčov je jedním z nejpopulárnějších sovětských autorů sci-fi.
A řadil se mezi ruské velikány scifi jako byl Alexandr Bělájev, Ivan Jefremov, bratři Strugatští a samosebou i Asimov, který ovšem prožil život v USA.
Bulyčov si nemyslel, že autoři sci-fi mohou předpovídat budoucnost. Myslel si, že všechno může vysvětlit pouze věda. A nejdůležitější na Zemi je člověk a jeho schopnost EMPATIE.

“Je to obrovské štěstí, že na světě existují ruce, které ti mohou přinést dobro.”
Kir Bulyčov, “Osada”.

Jeho knihy se staly opravdovými okny do vesmíru a do jiných světů. Kir Bulyčov byl ale většinou považován za dětského scifi autora.
Částečně kvůli cyklu o Alise Selezněvové a filmu “Host z budoucnosti”. Asi mu to vyhovovalo, protože ho to také vyvázalo z cenzury. Ale samozřejmě byl mnohem hlubší a komplexnější Bulyčov psal básně, divadelní hry, detektivky, publicistiku, díla v žánru populárně-vědecké literatury a alternativní historie.
První vědeckofantastickou povídku napsal Kir Bulyčov v roce 1966. Jmenovala se Děvčátko, které se nestane nic zlého.

Jeho nejznámějším dílem je cyklus dětských knih o dívce z budoucnosti, Alise Selezněvové, který značně ovlivnil sovětskou kulturu.
Autor na tomto cyklu pracoval několik desetiletí, od roku 1965.

Podle knih o Alise bylo v Rusku a v SSSR natočeno osm filmových adaptací.
Jednou z nejoblíbenějších filmových adaptací příběhu Alisy je animovaný film z roku 1981 „Tajemství třetí planety“.
Tento animovaný film byl opakovaně zařazován do seznamů nejlepších animovaných a sci-fi děl.
Za vytvoření tohoto filmu byli Roman Kačanov, Kir Bulyčov a Natalja Orlovová oceněni Státní cenou SSSR v roce 1982.

V Československu pak vyšly knížky: Alenka z planety Země (1985),  Alenčiny narozeniny (1987), Milión Alenčiných dobrodružství (1989).
A pokud bychom se podívali do starých časopisů, tak nalistujte Ohníček Alenčina putování ročník XXX (1979/80) / Za sto let v ročníku XXXI (1980/1).

Ilustrace Jaroslav Malák

Kir Bulyčov (1934 – 2003)
Skutečné jméno spisovatele bylo Igor Vsevolodovič Možejko. Pseudonym „Kirill Bulyčov“ byl vytvořen z jména jeho manželky a dívčího příjmení jeho matky. Postupem času se jméno „Kirill“ na obálkách knih začalo psát zkráceně – „Kir.“, a později i tečka zmizela, a vzniklo tak známé „Kir Bulyčov“.
S psaním sci-fi začal v roce 1965. Do roku 1982 spisovatel skrýval své skutečné jméno, protože se obával, že vedení Institutu východních studií, kde pracoval, nebude považovat sci-fi za seriózní činnost a že by po odhalení pseudonymu mohl být propuštěn.
Jeho knížky už byly vydány v Bulharsku, Maďarsku, Německé demokratické republice, Německé spolkové republice, Rumunsku, Švédsku, USA a samozřejmě také v Československu.

Nejslavnější je jeho cyklus Alenčiných dobrodružství (Приключения Алисы). Velmi známé jsou desítky jeho krátkých povídek o provinčním městečku Guslar.

Kir Bulyčov / Alenka z planety Země / Ilustroval Jaroslav Malák / Z ruského originálu Děvočka s Zemli, Dětskaja litěratura 1974, přeložil ing. Pavel Weigel / Praha, 1985

Ilustrace Jaroslav Malák

Výpisky z knihy Alenka z planety Země…

Zítra jde Alenka poprvé do školy. Bude to neobyčejně zajímavý den. Dnes už od rána videofonují Alenčini přátelé a známí a všichni jí blahopřejí. Alenka ostatně už tři měsíce nedá nikomu pokoj – stále vypráví o své budoucí škole.
Marťan Bus jí poslal nějaký podivný penál, který dosud nikdo nedokázal otevřít. Ani já, ani moji spolupracovníci, mezi nimi i dva doktoři věd a hlavní mechanik zoologické zahrady.
Šuša prohlásil, že půjde do školy společně s Alenkou a přesvědčí se, zda je její učitelka dostatečně vzdělaná.
Nesmírný zmatek. Mám pocit, že když jsem šel poprvé do školy já, byl zmatek mnohem menší.

O dva měsíce později jsem si přečetl v časopise KOLEM SVĚTA článek s názvem TAKOVÍ BYLI TUTEXI. Psali v něm, že se v mar-ťanské poušti podařilo nalézt cenné památky kultury Tutexů. Vědci se nyní zabývají luštěním nápisů nalezených uvnitř obydlí. Nejzají-mavější však je, že se na pyramidě našel skvěle zachovaný portrét Tutexe. A hned vedle byla fotografie pyramidy s tímto portrétem.
Portrét mi připadal povědomý. Zmocnilo se mě strašlivé pode-zření.
„Alenko,“ řekl jsem přísně, „přiznej se. Nenakreslila jsi něco na pyramidu, když ses ztratila v poušti?“

„Neprodal byste mi ho pro moskevskou zoologickou zahradu?“
„Ne,“ odvětila jedna a hadových hlav, druhá mezitím klesla dolů. „Ale mohu ho vyměnit.“
„Bohužel nemám nic na výměnu.“
„Třeba za tento kousek, za toto zvířátko,“ pravil had a ukázal de-seti nožkami na Alenku.
„To nejde,“ pokusil jsem se neurazit, protože sám jsem nedávno pokládal rozumnou bytost za nerozumného ptáka. „To je moje dcera.“
„Tfu, to je hrůza!“ vzplanul had hněvem. „Hned zavolám stráž. To je přísně zakázáno!“
„Co je zakázáno?“ podivil jsem se.
„Prodávat vlastní děti a vyměňovat je za zvířata je také zakázáno. Nečetl jste u vchodu tržní řád? Jste netvor a barbar!“
„Ale kdepak,“ zasmál jsem se. „Se stejným úspěchem mohu pro-dat Alenku jako ona mne.“
„Ještě líp!“ vykřikl had a přitiskl barevnou kouli k hrudi. Indikátor se zřejmě polekal, zbělal a na zádech mu vyskočily červené tečky. „Dcera prodává vlastního otce! Kdo to kdy viděl?“

„Kam se chystáte teď?“ zeptal se Poloskov kapitánů.
„Pospíchám k Plutu, kde se stavějí lodě s motory na galaxium, odpověděl Druhý kapitán. „Doufám, že mi svěří jednu z prvních.“
„Nejdřív poletím domů, na planetu Fix,“ řekl Třetí kapitán. „Ne-byl jsem doma moc dlouho. Potom také začneme stavět loď s novým pohonem.“
„Já musím na Venuši,“ pravil První kapitán. „Venuše se už stěhuje na novou oběžnou dráhu. Ještě několik měsíců a moje práce tam skončí. Potom se připojím ke svým druhům.“

The post Alenka z planety Země. Tři jedinečné scifi knihy talentovaného vědce Kira Bulyčova first appeared on Čítárny.

Bez přehánění lze říci, že Neználek ruského autora Nosova patří k nejznámějším postavám dětské literatury 20. století v kotlině zvané české, ale i ruské, polské či maďarské. Jen se v poslední době zdá, že kniha bude zařazena do protiruských nebo proruských knih pro děti. To nám už brzy sdělí odborníci na proputinovské trolly nebo zmatení cenzoři všelikých neziskovek, hlídající tu jedinou a správnou pravdu.

Neználek na Měsící je mezi bibliofily asi nejžádanější.
Sovětská verze obsahuje nejen černobílé kresby „klasického“ dětského ilustrátora Heinricha Valka, ale také jeho vlastní barevné přílohy, které mladým čtenářům vyrazily dech.
V české verzi ilustroval knihu Jaromír Zápal a dal ji ještě zajímavější punc jedinečnosti. Stejně jako Jaroslav Malák.
Pokud byste tuto knihu neopatrně půjčili, riskovali byste její ztrátu. Navíc se tato kniha se za časů komančů těžko sháněla. Nejen v SSSR ale i v Československu.

Celé generace v průběhu posledních padesáti let Neználka četly anebo o něm alespoň slyšely.
Nic na tom nemění fakt, že ruku v ruce s věhlasem tohoto “sovětského” hrdiny jde i stín zcela evidentní ideologické propagandy. Dokonce se zdá, že právě zjevná tendenčnost námětu, budování socialismu, nabyla v průběhu času jistého kuriózního půvabu, který právě dnes může vzbuzovat celkem pochopitelné sympatie díky promyšlené sociální politice.

Koneckonců, kdo by nechtěl žít ve spravedlivějším a mírumilovném světě?
A tak je docela možné, že Neználek bude na seznamu zakázaných knih, zvláště po tom, co ODS, STAN, KDU, TOP i Piráti schválili naprosto nesmyslný zákon o zákazu komunistických symbolů v roce 2025.
Přičemž je zajímavé, že nacismus Fialova vláda v OSN klidně podporovala a nemínila proti němu bojovat. Zvláště na Ukrajině.

Neználek na Měsící (3. díl)
Mimořádně nadčasové sci-fi o cestě do vesmíru, v níž Neználek objeví uvnitř satelitu Země sobě podobné tvory, umožnila autorovi nasytit vyprávění sociálně-kritickým obsahem. Na Měsíci panují zcela odlišné poměry – jeho obyvatelé žijí v těžkých kapitalistických podmínkách; dělí se jednoduše na chudáky a boháče a tato společenská určenost je pevně daná.
Ukazuje se, že žít jako chudý člověk se prostě nedá: těm, kdo nemají žádný příjem, nezbývá než spát na ulici či pod mostem, jenže to je přísně zakázáno a trestáno.
Nejrůznější represivní mechanismy měsíčního společenského systému poznává čtenář společně s hlavním hrdinou, jehož „neználkovství“ doznalo značné proměny: už to není hloupý náfuka z úvodní knihy série ani naivní vesničan zírající s otevřenou pusou na zázraky městské techniky, ale příkladně čistá duše, která teprve poznenáhlu začíná chápat, co to jsou peníze nebo vězení, jak funguje burza a proč se mohou volně prodávat zbraně…
Ilustroval Jaromír Zápal.

Myšlenky z knihy: Neználek na Měsící:

„Lepší malá pravda než velká lež“

“Proč bych si měl vymýšlet pravdu? Pravdu si vymýšlet nemusíš, ta už existuje. “

Každý, kdo si koupil „Noviny pro blázny“, říkal, že si je nekoupil proto, že by se považoval za blázna, ale proto, že ho zajímalo, co tam pro blázny píšou. Mimochodem, tyto noviny byly vedeny velmi rozumně. Všechno v nich bylo srozumitelné i pro blázny. V důsledku toho se „Noviny pro blázny“ vyprodaly ve velkém množství.

„Kdo jsou ti policajti?“ zeptala se.
„Banditi!“ řekl podrážděně.
„Vážně, banditi! Ve skutečnosti je povinností policajtů chránit obyvatelstvo před lupiči, ale ve skutečnosti chrání jen bohaté.“

Takové jsou zvyky měsíčních obyvatel! Měsíční kraťas nikdy nebude jíst bonbóny, perník, chléb, klobásu nebo zmrzlinu z továrny, která netiskne reklamy v novinách, a nepůjde k lékaři, který nevymyslel nějakou ohromující reklamu, aby přilákal pacienty. Obvykle si blázen kupuje jen to, o čem četl v novinách, ale pokud někde na zdi uvidí chytře sestavenou reklamu, může si koupit i něco, co vůbec nepotřebuje.

Byl v práci tak unavený, že když přišel domů, natáhl se na palandu a vstal jen proto, aby něco žvýkal. Ani jídlo mu nepřinášelo stejnou radost. Teď už jeho jedinou radostí bylo jít si ve volný den na břeh a točit se na nějakém ruském kole, paraboloidu, nebo alespoň na vodní klobáse. „To je skvělé!“ zamumlal se zlomyslným úšklebkem. „Celý týden jsem točil různé lenochy a teď ať mě točí jiní lenochi!“

Každý, vidíte, chce ukázat, že je lepší než ostatní, a protože inteligence, laskavost a čestnost se u nás vůbec necení, chlubíme se jeden druhému jen svým bohatstvím.

Mnoho bohatých lidí, kteří přišli o své příjmy spolu s továrnami, bylo nuceno chodit do práce a nakonec si uvědomili, že je to ještě lepší, než se ve dne v noci třást nad svým kapitálem, ztrácet spánek a chuť k jídlu a myslet jen na to, jak někoho obelstít a nenechat ostatní obelstít je.

Konečně sebral dost odvahy, aby přiznal svou zbabělost.

Nakonec se Neználek zeptal, proč lunární astronomové nebo lunární vědci dosud nepostavili létající stroj schopný dosáhnout vnějšího pláště Měsíce. Memega uvedl, že stavba takového stroje by byla příliš drahá, zatímco lunární vědci na to nemají peníze.

“A proč je to vždycky takhle: stačí si vymyslet nějaký nesmysl a všichni ti uvěří, ale zkus říct i tu nejčistší pravdu, tak tě praští a tím to končí!”

Kromě péče o jídlo měl také zájem o čistotu. „Máš v tomhle pokoji nahromaděno příliš mnoho harampádí, drahoušku,“ řekl jednou.
„Ale uklízet to není potřeba. Prostě se přesuneme do jiného pokoje a až tam uděláme nepořádek, přesuneme se do třetího, pak do čtvrtého a tak dále, dokud nezašpiníme celý dům, a pak uvidíme.“

The post Neználek na Měsíci. Bezesporu proruská bestsellerová generační klasika pro malé děti first appeared on Čítárny.

O díle a životě plodného výtvarníka Jaroslava Maláka (1928-2012) neexistuje dosud monografie. Ale něco přece. V letech 2016-2017 supluje monografii do vysoké míry pečlivá a promyšlená studie Pavla Kořínka Tisíce kreslených tváří Jaroslava Maláka.

Autor její text rozčlenil ve tři části s podtituly Komiksová tvorba let sedmdesátých, Zvěromalíř Malák a Život plný kreseb
Postupně jej uveřejnil formou tří hutných epilogů k pestré komiksové trilogii Polda a Olda, Polda a Olda zase spolu a Polda a Olda do třetice. Tyto tři knihy obsahují, jak nejspíše tušíte, veškeré kreslené příběhy o klukovi Oldřichovi (Oldovi) a „jeho“ kouzelném skřítkovi Poldovi neboli jeden z nejpopulárnějších seriálů Čtyřlístků let 1974-1981 (1), 1981-1987 (2) a 1987-1994. – O vlastním komiksu i problémech okolo (týkají se například i ne stoprocentně prokazatelného spoluautorství scénářů anebo některých duplicitních názvů jednotlivých pokračování) si lze něco málo nastudovat taktéž zde, a to dík zapálenému tvůrci cenného internetového projektu Knihovnička Čtyřlístek Pavlu Chrzovi. Nicméně… I on se – a po právu – odvolává na práci Kořínkovu.

Pokaždé je, pravda, poněkud ošemetné (a taky literární a výtvarní badatelé to zcela zřetelně chápou), když se na intence vyptáváte rovnou tvůrců samotných a zcela jim věříte.
Jistěže je nelze více zpovídat, vyskytují-li se již na pravdě boží, žijí-li ale doposud, lze je jenom stěží absolutně a stroze pominout! A když? Ani pak badatel bohužel nesmí pustit ze zřetele plné právo umělce mystifikovat, a to i ohledně autorství. Osobně se v téhle souvislosti obávám, že se skutečnou pravdu o spolupráci scénáristů Petra Chvojky a Stanislava Havelky už se nikdy nedovíme a doložím teď hned tento svůj povzdech aspoň tím nejkřiklavějším momentem situace okolo Poldy a Oldy.
Ještě prvý svazek trilogie loni vyšel JEN jako dílo malíře Maláka a scenáristy Chvojky, nicméně už na začátek knihy druhé (ta vyšla rovněž už vloni) byli Kořínek a nakladatel či redaktor Ondřej Müller nuceni prosadit následující upřesňující text:

V prvním svazku jsme uvedli, že scénáře Poldy a Oldy psal zprvu pouze Petr Chvojka, a teprve později se k němu připojil Stanislav Havelka. Takto bylo autorství i v časopise Čtyřlístek uvedeno a takto je obvykle uváděno také v historiografických příručkách.
Jak nás ale upozornili redakční pamětníci, ve skutečnosti tomu bylo jinak: oba autoři byli u seriálu od jeho počátků a scénáře psali společně. Uvádění pouze Chvojkova jména vzešlo z domluvy s tehdejší redaktorkou, která chtěla zajistit „širší autorskou základnu“, pročež některé společné práce vykazovala jen na Petra Chvojku a jiné na Stanislava Havelku. Oba scenáristé se později začali v psaní příběhů střídat, tak tomu ale bylo až u pozdních epizod z počátku devadesátých let a obsažených dnes ve třetím svazku.

A tu máš tedy, čerte, kropáč (říkávalo se) a maně si momentálně vybavuji, že pan Stanislav Havelka učil svého času (a ještě za socialismu) ekonomii na vysoké škole v Praze mou mladší sestru Evu. Obdivovala jej i co nesucharského spoluautora Čtyřlístků, nicméně natolik jej zas nepoznala, aby se ho někdy vyptala rovněž na detaily téhle jeho ne úplně nevýdělečné (tenkrát) činnosti. Nu, a já se pochopitelně zas a nikdy neptal Petra Chvojky na žádné valné hromadě Obce spisovatelů České republiky, zda se – jako další píšící ekonom – s kamarádem Havelkou třeba nějak soukromě nedohodli na… ještě specifičtějším dělení honorářů a psaní.

A i kdybych podobně trapně vyzvídal, proč by mi Petr Chvojka odpovídal? Nebo se snad nejedná o čistočistě soukromou věc jich dvou? Dle mého názoru ano – a stačilo ostatně, že jsem Petra jednou na pražském magistrátu omylem představil Martinu Petiškovi slovy „To je pan Havelka.“ – Opusťme ale nechtěné zmatky i oba pilné scenáristy-ekonomy (z nichž Chvojka je i vcelku pozoruhodným českým básníkem) a vraťme se ke králi kreseb a kresbiček Jaroslavu Malákovi. – V prvních dvou částech studie probral Pavel Kořínek zevrubně jeho dílo komiksové a ve svazku třetím navíc to ilustrační, respektive filmové a animační; ale jak sám dodává, komplexně by to vydalo na knihu.
Opravdu? Ano! – A zda najde Pavel Kořínek čas tu knihu napsat? – Nevím, nemluví teď se mnou, ale uvidíme.

Trilogie Polda a Olda podle scénáře Petr Chvojka a Stanislav Havelka. Komiksové kresby Jaroslav Malák. „Pro čtenáře od šesti let“ vydala společnost Albatros. Praha 2016 (první dva svazky) a 2017.
Odpovědný redaktor Ondřej Müller.
552 stran. ISBN 978-80-00-04283-1, 978-80-00-04416-3 a 978-80-00-04635-8

The post Tisíce kreslených tváří ilustrátora Jaroslava Maláka first appeared on Čítárny.