Civilní poesie, vyrovnání se životem na poli zvaném svět.
Vladimír Martinec (* 1934) po absolvování gymnázia nastoupil jako pomocný dělník do strojírenského průmyslu. Později vystudoval univerzitu a věnoval se výzkumu a ochraně kulturního dědictví. Po přípravě několika rukopisů začal ve stáří publikovat. Dosud vydal Misa est, Dauphin, 2012, Rodina, Dauphin, 2013

Svět /  Vladimír Martinec / vydal Dauphin, 2014 / www.dauphin.cz

Ukázky:

Evoluce

Nejde o to veršovat,
ale i myslet;
až do údivu.
*
Vědci říkají, že prý by se nic nepovedlo,
kdyby se vývoj jen nepatrně odchýlil,
třeba jen o desetinu miliontin;
jenže on se neodchýlil.

Ontologie

Jediný bod
byl kumulací prostoru a času,
a pak prásk.
Najednou miliardy galaxií.
A kam už jsme nedohlédli,
tam byl Bůh.

Dva sousedi se handrkují o mez.

Hmota

Mega, giga, tera, peta,
mikro, nano, zepto…
Čtěte to pomalu:

Ze Země k našemu Slunci je sto padesát milionů kilometrů;
a jen naše Galaxie o průměru sto tisíc světelných let
(světelný rok měří skoro deset trilionů kilometrů)
má tři sta miliard hvězd.

V dosahu našich dohlédnutí je už přes třináct
    miliard světelných let;
a v tomto prostoru je na sto miliard galaxií;
a mnohé mají až k tisíci miliard hvězd.
Dá se to vůbec představit? Nedá.

A přitom kdo ví, jestli platí teorie relativity.
Co když platí teorie strun, nebo teorie membrán;
a za vemírem jsou další vesmíry
v nepoznaných dimenzích?

Nechte to koňoj.
Stejně v tom našem světě vidíme sotva pět procent vesmírné
hmoty
a ostatní je jenom vypočítané:
23 % je neviditelná hmota, jejíž přitažlivostí to drží pohromadě
a tři čtvrtě vesmíru tvoří temná energie zodpovědná za jeho
rozpínavost…
Vznikne pak nový svět?
Je vesmír organismem, který dýchá?
Zase se smrskne a bude Velký třesk?

Radši to opravdu nechejme koňoj
a vraťme se na Zem:

Hmota je složená z molekul, ty z atomů,
atomy z neutronů, protonů a elektronů
a dalších subatomárních částic,
například kvarků (velikosti 10− 18 m,
to je nula a za desetinnou čárkou sedmnáct dalších nul)
a  kvazičástic a antičástic a virtuálních částic…
A tahle hmota je jen zhuštěnou energií vířící v časoprostoru,
(s fotony a gluony, kvanty a vlněním)
a některé částice můžou být současně na více místech…
Fyzici se dokonce snaží oddělit od prostoru čas.

Nechme to koňoj,
stejně je to nepředstavitelné.

A Země?
Za čtyři miliardy let na ní život stvořil miliony živočišných druhů
a mezi nimi člověka; sedm miliard lidí
(tedy já, ty, každý jedinec, jsme vlastně kladné nic);
a přitom každý lidský mozek má deset miliard buněk,
s informací z 3,2 miliardy vazebných párů;

je to ta nejúplnější komplexnost na Zemi
a my ji ve velkém zabíjíme,
vraždíme se kvůli majetku a moci,
necháváme každou vteřinu zemřít hlady dítě…

A tváříme se jakoby nic,
jako by se nás to netýkalo,

jako by…

Ale ono se týká,
mne i tebe se to týká,
neseme zodpovědnost za jedinečnost člověka,
za lidstvo, za sebe, za každého,
neboť právě o nás tu jde,
nás, co se tak hloupě děsíme smrti,
otročíme osudu,
budujeme kariéru,
pachtíme se do úmoru,
jen aby bylo k stáru na léky.
A nakonec zemřem na choroby z povolání…

Copak to dává smysl?

Ne. Pokud nevěříme v Boha,
život sám o sobě postrádá smysl,
ale můžeme a musíme mu ho dát,
naplnit svůj život prací
a láskou.

Prací a láskou.
Četli jste to pomalu?

Kréta

Gaia kdysi naházela kameny
na hranu tří zemských desek,
a vznikla Kréta.
Sem schovala maličkého Dia.

Dospělý,
proměněný v bělostného býka se zlatými rohy,
modrým mořem na hřbetě si vezl princeznu
a vnímal její horký klín.

Byl nedočkavý.
A kdo by nebyl.
Oba byli nedočkaví.
I počali krále.

Lidé tu žili v míru. Tisíc let!
Ctili ženy, kreslili fresky,
stavěli paláce s klimatizací a koupelnami,
učiněný ráj,
dokud to nepohřbila sopka;
patnáct set let před Kristem.

My, Středoevropané, jsme teprv o dva tisíce let později
stavěli chýše s udupanou podlahou a učili se válčit;
a pak za dalších tisíc let jsme vytvořili totality.

Predikce

Před prvním tisíciletím vznikaly říše,
ve druhém státy.
Ve třetím databáze.

Říše se rozpadly první,
státy potom,
a databáze nakonec.

Bylo vymalováno.

Hra

Kdysi jenom hra,
slovíčka na hraní:
domovy bezdomovců,
svěcené svíce,
hra havranů na zmrzlém lánu,
hra hravých slov,

verše do šuplíku
a sny o svobodě.

Moralita

Bylo by dobré nebát se a nekrást.
Za komunistů, kdo nekradl,
okrádal rodinu.
A my bychom teď chtěli
po lidech mravnost?

I tak žijeme v nejlepším
ze všech světů, které známe.
To věděl už Voltaire.

Úděl

Napůl nenávist a napůl lež:
totalita.

Byl to systém bezpráví a strachu,
poprav, lží a zoufání,
a v tom jsme žili.

Komunisti

Zakázali říkat pravdu.
Všem, i sami sobě.
Z maminky se stala dělnice,
mě nepustili studovat
a poslankyni Horákovou popravili
(popelem mrtvé sypali silnici
a mysleli, že to je třídní boj).
Čeští komunisti.

Trauma

Všichni předstírali podle příkazu,
že to vypadá tak a tak.
Věděli sice své,
ale báli se.
Je to dost dávno,
ale toho strachu se už nezbavíme.

Bázeň

Povedlo se jim to.
Báli jsme se každý každého;
každý patnáctý byl fízl.

Napořád se bojíme:
že jednou nás budou zase zavírat
a odnese to syn
a jeho syn a syn toho syna,
neboť oni jsou mstiví
až do čtvrtého pokolení.

The post Svět. Civilní poezie Vladimíra Martince first appeared on Čítárny.

Civilní poesie o lásce, o lásce k synovi, o lásce k rodině, tedy poesie témat dnes avantgardních, neřku-li téměř punkových.

Vladimír Martinec (*1934)
po absolvování gymnázia nastoupil jako pomocný dělník do strojírenského průmyslu. Později vystudoval univerzitu a věnoval se výzkumu a ochraně kulturního dědictví. Po přípravě několika rukopisů začal ve stáří publikovat. Dosud vydal Misa est, Dauphin, 2012.
Vydává Dauphin: www.dauphin.cz

Ukázka

I. Syn
Postavil jsem dům,
zasadil strom
a zplodil syna.
Samé nedodělky.

Je smutné,
že mě přehlíží.
Ale jsem šťastný,
že žije.

Narodil se
Nešlo to,
nejdřív jsem musel dostavět dům.
Pak jsme se o dítě snažili několik let.

Marně.

Manželka chtěla mé vyšetření.
Šel jsem.
Ošklivá doktorka, ošklivé obrázky, ošklivé WC,
zlatý mikroskop.

Potence přiměřená věku.

Potom mé ženě srovnal lékař páteř
a narodil se syn.

Dala mu jméno po první lásce.
Maličký
Když se nám narodil, bylo mi přes padesát.
Toužil jsem tisknout to tělíčko na nahé tělo,
pokožku na pokožku,
heboulinkou, růžovou,
já jen jeho a on můj,
a tulili bychom se.

Ale, říkal jsem si,
třeba brzo umřu,
nesmím mu vytvářet pouto.

A tak jsem nevytvářel
a odpíral si,
zoufale si odpíral,
ale dnes vidím,
byla to chyba.
———-

Zpočátku ani nelezl.
Říkali jsme mu „Ferdulásku“
a kladli ho zádičkama na stůl,
a on už tenkrát přečůral celou místnost
a ještě k tomu do zatáčky.
Inu génius.
———-

Čekali jsme na první slovo.
Máma nebo táta?
A on se postavil na parapet okna,
tlapičky opřel o sklo
a zřetelně pronesl: „Auto“.
Optimista
Už trochu chodil a viděl na stůl.
Vylezl na gauč, postavil se a upad.
Tázavě se ohlédnul a já se směju,
znova se postavil, naschvál upad
a rozesmál se.
Je po mně.

Líhával v postýlce
s dekou přišpendlenou,
aby se neodkopal.
Špatně usínal,
svět byl tolik zajímavý!

Vymyslel jsem mu ukolébavku,
sentiment na tři akordy,
a přemýšlel, co z něho bude.
Svědomitě zavřel oči,
pak najednou otočil hlavičku,
podíval se na mě,
usmál se,
a usnul.
Hory
Jeli jsme lyžovat do Krkonoš.
Měl jsem ho na klíně a ukazovali jsme si
kostely, náměstí, hory …
Pak se ho ptám, jestli by trefil.
„Trefil,“ povídá nadšeně, „stál tam traktor.“
———-

Maminka mu nosí lyže,
chlapeček hopsá dvacet metrů napřed,
a rodiče lapají po dechu opřeni o strom.

Komentuji to.
Maminka komentuje mě.
Náš první výchovný spor.
———-

Večer se vydáme na procházku.
Jdem mrazem po úbočí hory,
a on neustále povídá,
šumí jako potůček,
a já říkám: „Hm.“ „Vážně?“ „Tak vidíš!“
A on pořád a pořád povídá,
jak si jednou koupí samopal.
*
Už sjíždí svah lesem.
Chce být dobrý.
Chce abych byl lepší.
Jenže já se bojím,
je mi přece jen šedesát,
ale nakonec jedu.
I kdybych se celý zlámal
a nepřežil to,
budu jeho hrdinou.

Televize
Jako dítě (měl své úspory)
si koupil tonfu, (to je policejní obušek)
a pak donekonečna uvažoval,
jestli se ubrání skinheadům s řetězy.
Bylo mu šest a mně šedesát,
a nikdy nás nikdo neohrozil,
ale on se bál jít večer ven
a tulil se k mamince
u televizní detektivky.

Maminku těšilo
když se s ní chlapeček dívá,

a tak dřív nežli Hamleta
viděl syn desítky současných vražd,
a pak měl strach
i z růžové vaty na špejličce.
Selhání
Nedohodli jsme se; žena ho brala na nákupy,
a kupovala mu bonbony a čokoládu …
Nechtěl jsem jenom trestat
a slíbil jsem mu, že mu vždycky koupím totéž.
Brzy to prokouk.
Měli jsme zásadní výchovný spor,
a nakonec jsem celou výchovu vzdal.

Bylo to nejhorší rozhodnutí mého života.
Restituce
Zrestituoval jsem na vsi stavení
s ukradenými lustry a odmontovanými vypínači,
spáruji stropy
a na syna nemám čas.

Nosím si vrtačku v ruksaku přes les.
Já jdu první,
za mnou kráčí mrňousek,
nakonec maminka.
A syn mi celou cestu povídá
o střelných zbraních,
jako tenkrát na horách.
Školy
Uteklo to jako voda.
Už má spory s učitelkou,
už dělá zkoušky na gymnázium,
(přes půl roku jsem ho učil:
pravopis, stavby, styly, umělce, vynálezy),
nevzali ho.

Dvě hodiny jsem pak opisoval výsledky,
dvě hodiny to propočítával,
půl dne sháněl informace,
pak jsem podal odvolání.
Nakonec ho přijali.
———-

Neumím mu to vysvětlit.
Už na druhé škole bojuje s profesory,
přesvědčený, že ví víc.

Neumím mu vysvětlit,
že bojovat má smysl,
jen je-li naděje.

Nebo za „vyšší princip“.
Teenager
Teenager mi řekl:
„No bodejť,
ty se svejma dvaceti práškama
seš typickej hypochondr.
Cha, cha, cha,“ dodal,
„a večer jsi je dokonce vypliv,
aby ses přesvědčil,
jestli jsou všechny.“

No řekněte,
nerozesmálo by vás to?

The post Vladimír Martinec. Rodina, to byl základ státu, ach to byla poesie! Nebo stále je? first appeared on Čítárny.

Jan Martinec kombinuje vzpomínky na známé i pozapomenuté kulturní osobnosti se zajímavými úvahami o české a německé kultuře 20. Století, ironická reflexe „bohužel tak velkého století“ s neobyčejně lidským humorem, s nímž se Martinec zmocňuje každého tématu.

V této knize poznáváme jeho osobitý rukopis a přesvědčení, že život stojí za to žít jak v době stojatých vod, tak i v době otřesů a krizí.
Hodnotu života totiž vytvářejí ony zápasy o přítomnost a budoucnost. Martincovy vzpomínky nejsou vůbec knihou obrácenou do minulosti. Jan Martinec se dožil téměř osmdesáti let a až do konce života se stále zajímal o všechno kolem sebe, o zahraniční dění, o ekonomiku, o velké změny, které se na konci osmdesátých let daly do pohybu.

Pokud události z historie srovnáte s dneškem, pak je kniha velmi poučným čtením o tom, jak se lidé v čase a ve společnosti skoro nemění. Mohu říci s naprostou jistotou, že každý, kdo poctivě hledá v historii, nachází stále nové věci, o nichž budeme mít pocit, že jsou nepravdivé, nepřesvědčivé či nepříjemné.

Nejlepší dramatik je život / Jan Martinec

Ukázky z knihy:

Byl, žil zámecký pán.
Vysoké šlechtě smrděl hnojem.
Zemané, kteří se snažili v potu svých mozkových závitů získat co nejvíce plodů ze svých tvůrčích lánů ho obdivovali. Přinejmenším.
Lid obecný ho považoval za svého pohádkového krále.
Dětem připomínal silou a moudrou dobrotou bernardýna.
Nejpodivnější ovšem je, že nežil v nějakém dávném, zašlém věku, ale v létech 1915 až 1970.
Byl to český spisovatel Jan Drda
V pětadvaceti se stal klasikem knihou Městečko na dlani. Po svém zrodu v brdských lesích působilo toto dílo v počátcích okupace německými fašisty jako pulzující srdce, které brdskými lesy vždy znovu okysličovanou krev posílalo jako dar naděje do žil milionů českých čtenářů.
Po krachu uchvatitelů mu bylo celých třicet let.
V Národním divadle uvedli jeho více než aktuální komedii Hrátky s čertem.
Na sklonku jeho života, po dalším znásilnění naší země, šla z repertoárů, protože diváci četnými “nemístnými” potlesky opět nadržovali lidem proti Belzebubovi a jeho spřízněncům.

Nechám zatím stranou úspěchy a zklamání i vlastní omyly, jež mu bylo souzeno protrpěti. Jistě za mnoho jiných mu děkuji za to, že v pětačtyřicátém zabral zámek Dobříš pro naše i zahraniční písmáky. Díky, Honzo, za tvou vytrvalou lásku k Pobrdí, k jeho rybníkům, tykadlům bohatství, kterým českou zemi v šestnáctém století obdařil pan Jakub Krčín z Jelčan, za lásku k rozmanitým jehličnatým i listnatým lesům i lesíkům, ke kopcům, co z dálky vypadají mnohem vyšší než jsou, k rovinám, které nečekaně klesají k Vltavě.

Mne se ujali prozaik Josef Sekera, jehož nejúspěšnější román Hliněná vesnice překypuje láskou k Romům, a básník Jan Noha, vždy znovu pro svou upřímnost upozaďovaný dogmatiky, vždy znovu vyzvedávaný jako dělnický bard. Měl jsem už po premiérách svých dvou prvních – nevalných – her v profesionálních divadlech. To umožnilo Sekerovi a Nohovi prosadit, abych se stal kandidátem Svazu československých spisovatelů. Byla to nezanedbatelná morální pomoc, šance, abych dostal pevnou půdu pod nohama. Našli se další přátelé, kteří pomáhali, ale také křiváci, jejichž hlavním obsahem života je snaha připostrčit člověka, aby spadl do močálu, kde ho omámí jedovaté páry násilí a nenávisti, ještě než se může vydrápat na druhý břeh.

Tehdy už bylo v plném proudu, že si kdekdo “vylepšoval” třídní původ.
Syn fabrikanta napsal do životopisu, že pochází z maloburžoazního prostředí, syn velkostatkáře, že jeho rodiče byli prostými rolníky. Nejlépe to chytali potomci prostitutek a pasáků, kteří nevlastnili za republiky ani za války výrobní prostředky.

Vladimír Neff těmito kejkli pohrdal – zdánlivě je nebral na vědomí.
Naopak! Nikdy nezapřel, že pochází z gründerských předků. Byl ovšem příliš vzdělaný, moudrý a zvídavý, aby nepostřehl, kam jde vývoj, aby neviděl své vlastní předky kriticky. To byla živná půda pro jeho nejslavnější dílo, pro pentalogii, ve které vývoj české buržoazie popsal pravdivě a poutavě. Vynesla mu kromě závisti to, že se pro čtenáře stal národním umělcem s malým začátečním písmenem. Tento neformální titul má mnohem větší cenu než ten, který je podle dekretu uvozován velkým “N”. Teprve ke konci života, po novém a novém ponižování, mu mocní přidali tento titul. Neodpouštěli mu nikdy, že ve všem vždy zůstal svůj.

V srpnu 1945 jsem se stal referentíkem v Ústřední radě odborů, kde jsem pracoval do roku 1948.
S radostí tedy mohu označit za hloupou lež, že mnoho historiků a “historiků” od roku 1989 tvrdí, že aparát odborové ústředny tehdy opanovali komunisté.
Měli jsme tam tři závodní organizace, sociálně demokratickou s pěti sty, národně socialistickou se dvěma sty a komunistickou se třemi sty členy. Jaképak tedy diktování!
Pravda je ovšem, že mezinárodní věhlas Zápotockého měl nemalou váhu. On ji používal k tomu, že zejména nám, příliš horlivým komunistům, znovu a znovu říkal:
“Chcete-li něco prosadit, neargumentujte tím, že je to podle usnesení strany a vlády. Snažte se lidi přesvědčit o tom, že to, co na nich chcete, je v jejich nejvlastnějším zájmu.”
Jsem dodnes hrdý na to, že mě v duchu toho pravidla sice dvakrát pochválil, ale také že mi šestkrát vynadal.

V druhou nebo třetí srpnovou neděli jsme se s Aničkou probudili poměrně pozdě. Když jsme krátce po půl deváté slezli z věže, viděli jsme v levém rohu nádvoří, před jídelnou něco, co se podobalo špatné operetní inscenaci. Několik paniček mistrů a velmistrů se v drahých letních šatech a zástěrách ohánělo košťaty. Zametaly dávno vymetený chodník. Možná, že by komedie tohoto dne bývala méně pobuřující a groteskní, kdyby Jan Drda nebyl zrovna mimo republiku, takže nemohl zasáhnout.
V jídelně nám došel smysl tohoto “proletářského” mumraje. Dozvěděli jsme se, že na odpoledne je ohlášena návštěva člena spisovatelského svazu, vedlejším zaměstnáním prezidenta republiky Antonína Zápotockého.

The post Nejlepší dramatik je život. Překvapivé vpomínky na éru socialismu Jana Martince first appeared on Čítárny.