Jeden z nejzajímavějších dětských bestsellerů Jak se zbavit mstivý Soni je od kastelána Jirky Holuba. V roce 2016 najdete na pultech už druhé vydání.

A o čem kniha je?
Než k nám do Žábokudel přišla Mstivá Soňa, bylo vlastně všechno úplně v pořádku. Jsme malý městečko, kde, jak říká naše babi, vidí do talíře každej každýmu. Máme jedno náměstí, radnici, na kopci hrad a naši slavnou školu. Právě tam chodím já, Čalabounová, Žvejkalová, Vřeteno nebo srabík Vášnivý a všichni jsme žáky páté třídy. Není nás moc, asi patnáct, protože jak říkám, Žábokudly jsou maličký město mezi kopcema a lesama, a tak je možný, že jste o něm ani neslyšeli. Učitelé nás moc rádi nemají, prej všichni rosteme pro polepšovnu, ale my si to nemyslíme. Asi trochu zlobíme, ale kdo ne?

A tím vlastně víte, vše potřebné – v Žábokudlech se jednoduše rozpoutala válka páťáků proti přísné paní učitelce. I když, občas to vypadá, že je to přesně naopak. V každém případě příhody dětí, rodičů i učitelského sboru, které se udály během druhého pololetí v jedné malé základní škole, vám přinesou spoustu legrace a inspirace pro vlastní rošťárny.

Jak se zbavit mstivý Soni / Jiří Holub / Ilustrace Martiška Juraj / vydává JaS nakladatelství /
 www.jasknihy.cz

Jiří Holub (*1975)
vystudoval Hotelovou školu a školu cestovního ruchu v Žatci. Magisterský titul získal na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kde studoval u Daniely Fischerové, Ivony Březinové a Arnošta Goldflama.
Inspiraci pro své knížky čerpá z předchozích i současného zaměstnání – byl prodavačem, hlídačem, průvodcem, moderátorem v rozhlase, instruktorem přechodu přes žhavé uhlíky, kuchařem, cestovatelem, recepčním a nyní je kastelánem na zámku Hrubý Rohozec a v zimním období tráví pracovní dovolené v Latinské Americe a Africe, kde pracuje pro cestovní kancelář a píše.
Je spoluautorem úspěšných sborníků tvůrčí skupiny Hlava nehlava – Zuby nehty (2007), Tisíc jizev (2008), Ruce vzhůru (2009) a Noční můry nespí (2011) a autorem knih Kolik váží Matylda (2009), Vzpoura strašidel (2010) a Zádušní mše za hraběnku (2011). V almanachu Povídka roku 2006 publikoval svou vítěznou povídku Čas jít a čas jít domů. Ve stejném roce zvítězil s povídkou Ta Čtvrtá na Pražském festivalu spisovatelů a cenu za ni si odvezl i ze zlínského Literárního května.

Juraj Martiška (*1969)
je malíř a ilustrátor, který žije a tvoří v Dunajskej Lužnej. Po dokončení Strednej školy umeleckého priemyslu v Kremnici absolvoval malířství na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave u profesorů Ľ. Hološky a J. Bergra. Vedle volné tvorby ilustruje knihy pro děti a mládež, učebnice, příručky pro skauty a komiksy, věnuje se grafickému designu.
Z bohaté tvorby vybíráme: J. Bodnárová: Dievčatko z veže (2011), M. Šurínová: Krajinka s koníkom (2010), Rozprávky P. Dobšínského: Zakliata hora (2009), A. Gregušová: Červík Ervín (2009), H. Ch. Andersen: Rozprávky (2008), C. Collodi: Pinocchiova dobrodružstvá (2008), B. Ferero: Šimonove sandále (2008), Ľ. Suballyová: Klúčik od trinástej komnaty (2007).
Ocenění: Červík Ervín – zařazený mezi nekrásnější knihy roku 2009, Krajinka s koníkom – zařazená mezi nejkrásnější dětské knihy roku 2010 a Diplom BIBIANY 2010 za grafickou úpravu knihy Ako začať zbierať známky.
www.martiska.eu

Ukázka z knihy:

Jak Čalabounová loupila hroznýše
„Dělej, poběž!“ zašeptala Čalabounová na Komínka, jakmile začala akce Hroznýš a Žlábek mezi opice hodil dýmovnici. V nastalém zmatku a jekotu si nikdo nevšiml dvou žáků páté třídy základní školy, kterak se s velikou hokejovou taškou táhnou k pavilonu hadů. Z červeného kouře, který zaplnil pavilon opic, začali vybíhat kašlající návštěvníci, jako třeba pán, který za ruku držel tlustou gorilu a křičel na ni: „Sakra, Jaruš, hejbni zadkem, ti povídám, to byli určitě teroristi!“ A aniž by se ohlídnul, táhl zmateného lidoopa ze ZOO pryč, zatímco pravá Jaruš ještě bloudila začouzenou chodbou.
„To se Žlábkovi povedlo co?“ zachechtal se Komínek a už se s Čalabounovou hnali k vytouženému cíli.
Měli štěstí, pavilon hadů byl dokonale liduprázdný. Většina návštěvníků teď stála venku a čučela na čoudící pavilon opic, u kterého už rozbalovali hadici hasiči.
Ti dva na nic nečekali a vrhli se mezi terária a výběhy.
„Mamba, Zmije rohatá, Chřestýš, Korálovka, Východ z pavilonu, Užovka obojková, Krajta tygrovitá, … heršoft, to je plazů, ti povim!“ hekal Komínek a rychle prohlížel další terária.
„Mám to!“ zaječela Čalabounová. „Dělej, pohni sem s tou taškou!“ houkla na spolužáka a přeskočila skleněnou ohradu, ve které ležel velikánský had a zjevně spal, nebo minimálně dělal, že spí.
Nejspíš si opravdu dával dvacet, protože, když ho Čalabounová popadla a začala ládovat do tašky na hokejistickou výstroj, had otevřel oči a vypadal – minimálně překvapeně. Nejspíš se mu stalo poprvé, že by kořist, místo bázlivého krčení v koutě a občasného infarktového pištění, lovila jeho.
Jak už to ale u plazů bývá, i tenhle se velmi rychle vzpamatoval a v plné kráse a síle se vyhoupnul nad Čalabounovou.
Komínek zůstal s otevřenou hubou stát jednou nohou ve výplazu (tak se říká hadím výběhům), a koukal, jak se had najednou hrozivě tyčí a krom toho tyčení ještě syčí.
Čalabounovou to trochu zaskočilo, ale protože patřila mezi největší experty na školní zločin, okamžitě reagovala. „Tak todle teda ne, chlapečku!“ houkla na hroznýše a bleskurychle vytáhla z kabelky notně vystresovaného ježka!
„Co to děláš?“ zařval na ni Komínek, který už ničemu nerozuměl.
„Někde jsem četla, že se hadi bojej ježků! Ulovila jsem ho včera na zahradě za domem,“ zařvala Čalabounová a strčila ježka mezi sebe a hadí tlamu.

The post Jak se zbavit mstivý Soni. Dětský bestseller kastelána Jirky Holuba first appeared on Čítárny.

Spisovatel a kastelán Jiří Holub je oblíbeným autorem knih pro děti i dospělé. V současné době však víc kastelánuje, než píše. Setkat se s ním osobně můžete na Státním zámku Hrubý Rohozec – a kdo má štěstí, tak i při nějaké besedě. Na podzim letošního roku se stane známým autorem i na Slovensku. Ve slovenštině vyjdou dvě z jeho knih pro děti – Kolik váží Matylda a Jak se zbavit Mstivý Soni…

Jiří, právě se připravuje k vydání tvá kniha Kolik váží Matylda pro slovenské čtenáře. Kdy vyjde?
Matylda šla do tisku někdy v minulém týdnu, kdy se vychytaly poslední mouchy, blechy a jiná drobotina, která v textu chtěla i přes naše korektury zůstat. Distribuovat ji chce nakladatelství po prázdninách, kdy není takzvaná „mrtvá sezona“ pro právě vyšlé knížky, takže na pultech slovenských knihkupectví se nejspíš ocitne někdy v polovině září.

Ilustrací pro slovenskou „Matyldu“ se ujal Juraj Martiška – jak se ti s Jurou spolupracuje? Je spolupráce odlišná od jiných výtvarníků?
S Jurou jsme už spolupracovali na knížce Jak se zbavit Mstivý Soni, takže jsem tušil, že to zase bude napínavý duel. Jura si do poslední chvíle nechává obrázky pro sebe, nepošle ani kousek, autor už vyšiluje, chtěl by vědět, v jakém duchu se ilustrace ponesou, ale ten neoblomný „zloun“ odolává jakémukoliv vemlouvání, nátlaku, vyhrožování! Je to hrůza, povím vám, naštěstí se v jeho případě člověk asi nemusí bát, že by s výsledkem spokojený nebyl, ale i tak! Je to boj, to teda jo

Kde jste se s Jurou potkali?
S Jurou jsme si krásně souzněli na festivalu dětské knihy v Prešově, neskutečně milý a přátelský chlap s talentem – který se v lítou bestii, co nikomu neukáže ani obrázek, změnil, až když jsme si plácli na vzájemnou spolupráci!

Také se nám doneslo, že i Mstivá Soňa promluví slovensky – je to pravda?
Nechci to zakřiknout, ale vypadá to, že ano. Tak vznikne kolekce dvou knih se stejným ilustrátorem a autorem, které se ve slovenských dětských knihovničkách budou skvěle vyjímat. Pracovní název překladatelky Marty Hlušíkové, mimochodem skvělé spisovatelky s ohromným rozsahem, která se překladu obou knížek ujala (a víceméně to celé rozpoutala), je Ako zničiť Drzú Soňu, to proto, aby se vyhnula čtyřem trochejím, které by z originálního názvu Ako sa zbaviť Pomstivej Sone vyvstaly.

Jak si vůbec vede Mstivá Soňa u čtenářů?
Dneska už můžeme mluvit o tom, že se kniha nejen dobře prodává, ale má i spoustu dětských i dospělých fanoušků a to je samozřejmě dobře! Je hravá, děti baví a k tomu se u ní chechtají jako pominuté, což je pro autora ta největší pochvala, které se může dočkat!

Ještě ji pronásledují „zákazy“?
Myslím, že pár „frňousů“ si ještě někde pod svůj učitelský fous mrumlá, ale takové to počáteční „skandalizování“ opadlo hned poté, co si knížku většina kritiků přečetla a přestala se řídit pouze názvem, který v nich evokoval, že jsem terorista, co nabádá děti k tomu, aby vzaly mačetu, hada nebo rozinku a zlikvidovali svou třídní učitelku. V současné době narážím spíš na kantory, kteří Soňu čtou spolu se svými žáky a užívají si to úplně stejně skvěle, jako jejich svěřenci.

Nedávno jste s tvůrčí skupinou Hlava nehlava vydali nové vydání hororů Zuby nehty – jak moc jsi upravoval své povídky?
Byly to minimální úpravy. Samozřejmě, že se na ně dneska dívám už trochu jinak, než když vyšly poprvé, ale přijde mi zbytečné upravovat a vylepšovat něco, co už jednou fungovalo a bylo přijato. S tímhle podle mě bojuje každý autor, který kdy něco publikoval a vydal. Když se po letech vrací ke svým pracím, vidí, že prošel nějakým vývojem, ale to k tomu patří a podle mě by to měl ustát a ne se snažit ve druhém vydání knížku skoro přepsat a předělat tak, že tu původní už snad ani nikdo nepozná, a to jen proto, že se zkrátka posunul. Já mám výhodu své olbřímí lenosti, takže jsem se jen snažil upravit chyby, které se v prvním vydání vyskytovaly, a s čistým svědomím jsem své čtyři povídky vypustil do nových Zubů Nehtů bez nějaké zásadní proměny.

Vrátíš se ještě někdy k hororům?
S určitostí to říct nemůžu, a to i přes to, že mi v šuplíku leží jeden moc pěkný námět s pracovním názvem Klapáky, teď spíš bojuju s tím, abych se vůbec donutil ke psaní posadit a udělat si na něj čas.

Chystáš při své náročné práci kastelána nějaký další titul? Čím nás letos překvapí spisovatel Jiří Holub?
V současné situaci nejspíš překvapím nejvíc sám sebe, jestli se mi podaří dokončit něco z rozdělaných věcí. Času na psaní je čím dál míň, pracovních povinností čím dál víc a doba, kterou bych si mohl vyhradit sám pro sebe a nějaké to „tvoření“ nezbývá – potřeboval bych přinejmenším „Dva roky prázdnin“, nebo aspoň „Pět neděl v balónu“ a nějaký ten „Tajuplný ostrov“, místo, kde mě nebude nikdo rušit; slovy Jany Šrámkové: „Zázemí, kam bych mohl s laptopem a hlavou plnou nápadů utéct před pracovním shonem a psát a spát, a spát a psát a … tak vůbec nějak dokola…“

Máš vůbec při práci na psaní čas?
Šest dní v týdnu jedu přibližně dvanáctky, na které naváže pasivní pohotovost, kdy spí člověk na jedno ucho a jedno oko. Stačí to jako odpověď? 

Naprosto! Hrubý Rohozec – představ, prosím, čtenářům „svůj zámek“, co tu můžeme zažít letos v srpnu?
„Můj“ barák s láskou nazývám „Neobjevenou perlou Českého Ráje“. Krásný šlechtický dům, akorát tak veliký na to, aby se v něm dal prožít příjemný čas, je krásnou učebnicí různých slohů a stylů, naplněný k prasknutí kmenovým mobiliářem a věcmi, které dotvářejí představu rodinného života šlechty v průběhu několika staletí, to všechno a mnohem víc je pro mě a snad i pro návštěvníky zámek Hrubý Rohozec. V srpnu se u nás můžete hned první srpnový víkend potkat s historickými osobnostmi, které měli se zámkem co do činění v akci Od Mikuláše k Mikuláši. Poslední srpnovou sobotu vás pak můžu pozvat na Hradozámeckou noc a oživené prohlídky Ti druzí, které vás zavedou mezi služebnictvo v den, kdy se chystá velkolepý pohřeb starého pána.

Na zámku ses spustil i do podzemí – co tam na tebe čekalo? Našel jsi tam inspiraci pro nový román?
Já se na zámku spouštím docela často  – tedy do podzemí! Naše hladomorna je ještě nevyčerpanou studnicí, která se zakonzervovala přibližně v roce 1670. Zatím se nikdo pořádně nepustil do opisu a zmapování takřka 330 podpisů a krátkých zpráv, které převážně v průběhu Třicetileté války zanechali na zdech hladomorny ti, kteří si tu nejspíš odpykávali nějaký trest. Dneska se na to, že Rohozec vždycky ležel tak trochu stranou zájmu, dívám veskrze pozitivně, aspoň zbylo něco na mě, protože nikdo odsud nevynosil všechno to Genius Loci, které si zapomenutý zámek uchoval.

V letošním roce jsi vyrazil i za svými čtenáři víc, než je zvykem – kde tě můžeme potkat naživo, kde budeš číst ze svých knih na podzim?
Na podzim se budu pohybovat spíš za hranicemi, s Matyldou nás čeká slovenský křest, takže si těch pár dní volna vymezím spíš pro cesty směrem východním. Svůj limit čtení, který jsem schopný zvládnout při práci, jsem si už stejně letos vyčerpal.

Děkuji za rozhovor a někdy na zámku na viděnou se opět těší Jana Semelková

JaS Knihy: http://jasknihy.cz/

The post Spisovatel a kastelán Jiří Holub píše své knihy na zámku Hrubý Rohozec first appeared on Čítárny.

Novou knížku Jiřího Holuba – Jak se zbavit Mstivý Soni – ozdobil svými obrázky slovenský výtvarník Juraj Martiška. Ujal se i grafické úpravy knížky, která je určena malým čtenářům, ale své v ní najdou i dospěláci. Nezbývá, než Juraje Martišku představit českým čtenářům.

Juro, měl jste radost, když vás Jirka Holub požádal, zda byste neilustroval jeho novou knížku?
Samozrejme, bol som rád, potešilo ma to. Stretli sme sa na Dňoch detskej knihy na Slovensku v Prešove a v jeden večer, keď sme spoločne sedeli výtvarníci a spisovatelia, nejaká slečna z knižnice začala čítať z knižky pre deti. Najskôr som vnímal text, len tak v druhom pláne, ale čím ďalej, tým ma tá knižka zaujímala viac. Bola to knižka „Kolik váží Matylda?“, neskôr som si ju prečítal (s Jirkom sme si vzájomne vymenili knižky) a veľmi ma pobavila. Takže keď ma oslovil, mal som veľkú radosť. Bol som veľmi zvedavý na nové Jirkove príbehy.

Nezalekl jste se poté, co jste velmi rozpustilé příběhy páťáků z maloměsta přečetl?
Nie, práve naopak, myslím že som sa tešil dvakrát viac, pretože tie príhody sú úžasné a nečakané a okamžite som si ich začal predstavovať, ako by čo mohlo vyzerať, ako to nakresliť. Bol to skrátka „text“, ktorý mi veľmi vyhovoval, niektoré príbehy som si doslova akoby prežíval, tiež sme v škole zažili všeličo.

Jaký jste byl jako kluk – rošťák nebo spíš pecivál?
Pravdu povediac, keby som sa narodil o niekoľko desaťročí neskôr, a bol by som rovesníkom môjho syna (má 13 rokov), asi by som bol skôr ten pecivál. No keď som bol ja v jeho veku, bývali sme na dedine a tam bolo možností na zábavu veľmi veľa. To, čo dnes berieme ako samozrejmosť (XY TV programov, počítače a hry na nich) vtedy nebolo, tak sme sa zabávali inak. Vyrezávali sme z dreva, hrali futbal, behali po lesoch a to sa samozrejme nezaobišlo bez veselých a zábavných príhod.

V Jiřího knize děti dělají neskutečné vylomeniny – jezdí na pštrosech, loupí hady a tučňáky v ZOO, chytají krtky, snaží se provdat paní učitelku, cvičí mouchy ve zpěvu… Chtěl byste některou z jejich aktivit vyzkoušet sám?
Tak jednu už mám odskúšanú, lovil som krtka, a ten „huncút“ sa vždy vrátil. Chytil som ho až 5 krát v jednom týždni, potom som s nim uzavrel prímerie (už mi došla trpezlivosť a nechcelo sa mi na neho striehnúť, pretože aj keď som ho odniesol, vždy sa vrátil). On sa mi odvďačil tým, že si robil svoje kopčeky na mieste, kde som rýľoval záhradu, a teda sme ju kyprili spoločne. Z ostatných vylomenín by som išiel vyskúšať asi ktorúkoľvek, som za každú srandu.

Paní učitelka Soňa Ticháčková je přísná, ale na děti platí – jak jste to měl v dětství vy?
Ja si na školu a zážitky v nej spomínam rád, už menej rád som sa učil, ale také príjemné veci ako bol prírodopis (volali sme ho „prďák“, aj dnes to deti používajú), tak ten nás bavil. A tak sme boli každú chvíľu nadšení niečím iným. Chvíľu pestovaním rastliniek, jako pekne rastú zo semienka, inokedy hmyzom a chrobákmi. Chrobáky sme nanešťastie začali preberať na prírodopise v novembri, keď už na severe Slovenska mrzne poriadne a moje nadšenie bolo také veľke, že som s krompáčom a lopatkou pobehal riadny kus lúk a lesov, kým som našiel nejaky ten malý hmyz… A v istom období nás už hmyz a iné neuzaujímalo, to už sme sa venovali radšej naším spolužiačkam…

Máte s Jiřím nějaké další společné vize?
Uvidíme, čo prinesie čas a Jirko. Pri knižke je najskôr spisovateľ, až potom ilustrátor… Tu nemusíme vyriešiť otázku, či bolo najskôr vajíčko alebo sliepka. Určite by ma to potešilo, keby ma oslovil na dalšiu spoluprácu, ak to uzná za vhodné.

Jak se vám spolupracovalo s Jirkou, potažmo s nakladatelstvím JaS?
Veľmi, veľmi dobre, v rozsahu známkovania v škole: výborne.

Pokud vím, jde o vaši první knížku pro český trh a navíc je to čtvrtá knížka nového českého nakladatelství – jaký je to pocit, poprvé a hned vlastně základní kámen nového nakladatelského domu?
Som rád, že som bol pri tom. Knižka je pre mňa osobitne dôležitá už od chvíle, keď som začal tvoriť svoju vlastnú knižku. Bol som vo veku detí z Jirkovej knihy. Mal som pocit slobody, že si môžem napísať vlastný príbeh…sám si ho aj ilustrovať…Tento pocit mám pri každej knižke, ktorú ilustrujem, je to také malé objavovanie, čo sa mi v hlave začne odohrávať při prečítaní neznámeho textu… A to moje nadšenie by som chcel posunúť ďalej knižkou cez nové vydavateľstvo českým čitateľom…

Pro slovenské čtenáře tvoříte mimo jiné komiksy, zkusíte oslovit i ty české nějakým komiksem?
Komixy som mal rád vždy. Komixy si kreslia všetky deti do školských zošitov. Je to možnosť vyrozprávať príbeh, je tam málo textov a veľa obrázkov, fantázii sa medze nekladú. Z deviatich komixov, ktoré som robil, bolo 5 autorských, čo znamená, že som si vymýšľal celý príbeh sám. Zatiaľ neplánujem robit komix, hoci mám nejaké príbehy v hlave, no zaleží to od viacerých okolností. Aby bol dobrý, treba mať naň aj primerane dosť času. Ale kdo vie, nenapadlo by mi, že budem robiť knižku pre deti v Čechách, preto sa môže stať aj komix realitou.

Kdybyste se měl českým čtenářům představit jako ilustrátor – kterou z mnoha vámi ilustrovaných knížek v slovenštině byste jim doporučil a proč?
Keďže som si splnil niektoré „sny“ z detstva, a určite k nim patrí aj ilustrovanie knižky „Pinocchiove dobrodružstvá“, tak by to bol príbeh Pinocchia. Je to také naše zrkadlo. Potom príbehy zo života detí a to od slovenskej spisovateľky Lubice Suballyovej „Kľúčik od trinástej komnaty“  a práve vydaná kniha od Jany Bodnárovej „Dievčatko z veže“. Veľmi dobre sa tiež čítala kniha Marty Šurinovej „Krajinka s koníkom“ z cirkusového prostredia. A kto má rád klasické ľudové rozprávky, tak Dobšinského rozprávky „Zakliata hora“.

Na závěr nám prozraďte, na čem právě pracuje Juraj Martiška a kde čtenáři mohou najít ukázky z vaší tvorby?
Tak teraz sa tak trošku poflakujem, aj keď pracujem na bežných veciach jako sú ilustrácie do viacerých detských časopisov, a keďže sa venujem aj grafickému dizajnu, pracujem na viacerých projektoch, aj knižných. Chystám jednu vianočnú knižku, ktorá by mala byť na trhu na budúci rok.

www.martiska.eu tak tam si môžu čitatelia pozrieť niektoré moje ilustrácie…
Děkuji Vám za rozhovor a těším se na další knížky s Vaším jménem na obálce. Mstivé Soně držím palce a vlastně nám všem.

The post Ilustrátor Juraj Martiška o práci na knize Jak se zbavit Mstivý Soni first appeared on Čítárny.