Dnes je Alexandr Puškin (1799—1837) chápán jako spisovatel geniálního intelektu, který měl pro ruskou literaturu v mnoho směrech základní význam. Vymanil ji poprvé z úzkého domácího okruhu a otevřel ji světu. Přesto, že jeho dílo není příliš rozsáhlé, ovlivnil myšlení celých generací. Jak autorů, tak čtenářů.

Alexandr Sergejevič Puškin se narodil se 26. května 1799 v Moskvě v šlechtické rodině. Když Puškin dosáhl věku osmi, devíti let, stal se knihomolem: četl vše, co našel v otcově knihovně, včetně Plutarcha, Homéra, francouzských encyklopedistů nebo frivolních románů. V desíti letech se směl účastnit setkání nejvýznamnějších ruských literátů, která pořádal jeho otec – a o pouhý rok později znal prý zpaměti většinu děl francouzské klasické literatury.

Ve 12 letech odjíždí na studia do Petrohradu, která r. 1815 úspěšně končí. Při závěrečné zkoušce recituje svou báseň Vzpomínky v Carském Sele, která naprosto ohromí a dojme tehdejšího patriarchu ruské poezie Děržavina. O dva roky později vstupuje do služeb ministerstva zahraničí. Byl členem literárního spolku Zelená lampa a Arzamas, ale roku 1820 je vypovězen na jih Ruska, později do Oděsy, díky své politické angažovanosti.

Zde koncipuje své první poémy Ruslan a Ludmila (1820), Kavkazský zajatec (1821), Bachčisarajska fontána (1823), Cikáni (1824).

Na otcově statku v Michajlovském píše nejzávažnější kapitoly románu ve verších Evžen Oněgin.
Dokončí jej až roku 1830 v Boldinu, kde musel zůstat ze svou ženou kvůli epidemie cholery. Román se řadí k nejčastěji překládaným dílům světové literatury.

Puškin a slovní zásoba.
Filologové odhadují Puškinovu slovní zásobu na 21,2 tisíce slov. Toto je v menším měřítku a založeno pouze na jeho dílech. V životě používal určitě ještě více slov.
Je to hodně?
Slovní zásoba moderního Rusa se v průměru pohybuje od 6 do 15 tisíc slov. Navíc 15 tisíc je už člověk na úrovni profesora. Ale v běžném životě si vystačíme s pouhými 500 slovy!
Kde Puškin vzal tak bohatou slovní zásobu?
Zdrojem poznání jsou knihy v různých jazycích. Puškin znal sedm cizích jazyků a neustále studoval všechny slovanské jazyky. Snadno přizpůsoboval cizí slova ruskému stylu a ochotně vzkřísil staré slovanské pojmy.

V roce 1825 dokončuje Puškin další významnou tragédii Boris Godunov.

Roku 1833 vydává Puškin další velkou poému Měděný jezdec a o dva roky později prózu Kapitánská dcerka.

Smrt v souboji…
Začátkem roku 1837 se Puškin na základě anonymu, rozhodne nesmyslně bránit čest své ženy a vyzve jejího údajného milence D’Anthese na naprosto zbytečný souboj. Ten se snaží souboj odvrátit, ale nakonec k němu dojde. Osmého února 1837 je smrtelně raněn do břicha. Má roztříštěnou pánev a za dva dny v hrozných bolestech umírá, když se předtím pokusil o sebevraždu. Traduje se, že když Puškin umíral, prohlásil: „Sbohem, mí přátelé.“ Mělo to být adresováno knížkám v knihovně.

Slunce ruské poezie
Vladimir Odojevskij byl první, kdo nazval spisovatele „sluncem ruské poezie“ . Tento výraz použil při oznámení Puškinovy ​​smrti. Za autora výroku byl dlouho považován novinář Andrej Krajevskij, ale znalecký posudek v roce 1954 to vyvrátil.

České překlady Oněgina.
Od roku 1833, kdy byl Oněgin poprvé uceleně vydán v Rusku, vzniklo již osm překladů do češtiny. Poprvé v roce 1860, díky jihočeskému knězi a básníku Václavu Čeňku Bendlovi, pomineme-li pokusy o překlad J.E. Purkyněho a Čelakovského.
Překladem lyriky se zabývala také Eliška Krásnohorská. Nicméně mnohem větší ohlas měly překlady Václava Aloise Junga, které vycházely téměř půl století.
Ve 30. letech 20. století zpopularizovaly Puškinovu lyriku překlady Petra Křičky, drama překlady Otokara Fischera a prózu překlady Bohumila Mathesia.
S rovněž mimořádným ohlasem se setkaly překlady z roku 1937. Ke stému výročí úmrtí Puškina (9.1. 1937) vyšel překlad Josefa Hory a divadelní zpracování se scénářem E. F. Buriana, který vznikl právě na základě Horova překladu. Horův překlad je dnes považovaný za nejkvalitnější překlad Oněgina!!!
V pozdějších letech jsou známé překlady Emanuela Frynty a hlavně Milana Dvořáka, který vydal své překlady v dvojjazyčném vydání v roce 1999, za které obdržel Jungmanovou cenu.

Václav Čeněk Bendl, Václav Alois Jung, Josef Hora, Olga Mašková a Milan Dvořák. To jsou autoři pěti významných překladů Puškinova Evžena Oněgina do češtiny.

Alexandr Sergejevič Puškin na Wiki >>

Rukopis dopisu Taťány Oněginovi s podpisem Puškina byla představena v ruském Kaliningradu.
V Kaliningradském oblastním historicko-uměleckém muzeu byla poprvé vystavena rukou Alexandra Puškina psaná Taťánina dopis Oněginovi z románu „Evžen Oněgin“.
Jak uvedli v muzeu, pravost dokumentu potvrdilo Ministerstvo spravedlnosti. Na dokumentu je také podpis zástupce Petrohradského cenzurního výboru Pavla Gajevského, datum — „9. prosince 1826“, a také autogram básníka „A. Puškin“.
Ředitelka muzea Jekatěrina Manjuková uvedla, že rukopis se do muzea dostal díky mecenášce Marii Terechové, která je potomkem správce záležitostí hraběte Uvarova.

Ukázky z básnické tvorby…

JÁ MILOVAL VÁS
Já miloval vás: lásky té v mé duši
se tetelí snad ještě slabý svit;
však nechť vás více z klidu nevyruší;
já nechtěl bych vás ničím zarmoutit.
Já miloval vás beznadějně, němě,
hned žárlil jsem, hned ostychem se chvěl;
já měl vás rád tak upřímně, tak jemně,
jak dej vám Bůh, by jiný rád vás měl.

Přeložil V.A. Jung

EVŽEN ONĚGIN (část)
„A nyní jděte“ S chladnou krví,
s pistolí k zemi, k soku sok
zamíří pevně, tiše: prvý,
druhý a třetí, čtvrtý krok,
což byly čtyři kroky smrti.
Tu Eugen, který v prstech drtil
svou pistoli, jda stále vpřed,
pomalu, první, ruku zved.
Pět kroků kupředu šli znova.
Vladimír Lenskij, mhouře zrak,
zacílil také… Eugen však
už střelil… chvíle osudová
odbila
–
drama vrcholí:
Upustil básník pistoli.

Taťánin dopis Oněginovi.
Já píši vám – co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla,
a věřte nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář i hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci.
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my …. Z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme…

Překlad Josef Hora

EVŽEN ONĚGIN (závěrečná část)
A co třpyt krásy od toalet?
Co pátravá skla lorňonu?
Co schůzky v zákulisí? Balet?
Co vzkazy pro primadonu?
Co lóže, v které obemyká
manželku velkoobchodníka,
jež mládne nám rok od roku,
kruh okouzlených otroků?
Na jedno ouško cavatinu,
na druhé slyší povzdech rtů,
poklonu skrytou do žertu…
Muž tluče špačky v jejím stínu
a tu a tam jak paňáca
křikne bis! nebo zaplácá.
Hřmí finále. Ruch na schodišti.
Netrpělivé odjezdy.
Dav chodců do hloučků se tříští
jak pod lampy, tak pod hvězdy.
Vnímavým synům Ausonie
motiv se do paměti vryje
s lehkostí, jež nás udiví…
my řveme recitativy.
Pak připozdí se. Nad Oděsu
v nehybném tichu vyplouvá
člun luny. Do perleťová
prosvítá nebe zpod závěsu
teplé tmy. Spí duch života.
Jen Černé moře šepotá…
*
Tak v Oděse jsem žil tou dobou

Přeložila: Olga Mašková

ČERNÝ ŠÁL
Já hledím jak šílený na černý šál,
a v duši mou chladnou žal dýku svou vklál.
Když věřil jsem kdekomu a byl jsem mlád,
měl mladou jsem Řekyni vášnivě rád.
Ta spanilá děvice laskala mne;
než, záhy jsem dožil se černého dne.
V dům hosty jsem sezval si – veselý lid:
tu ke mně se dotloukal proklatý žid.
Ty s přáteli (šeptal mi) slavíš zde kvas,
co Řekyně zrazuje v tentýž tě čas.
Já dal jsem mu zlata a proklel jsem ho
a raba hned zavolal oddaného.
My vyšli: já na bystrém oři se hnal,
hlás lítosti ve mně se neozýval.
A sotva jsem uviděl milenčin práh,
mně tmělo se v očích, žal hrdlo mi stáh´…
Sám v odlehlou vešel jsem ve světnici…
Kýs Armén tam celoval nevěrnici.
Mně v očích se zatmělo: břinkla ocel…
Ten zločinec neuspěl přervat pocel.
Trup bezhlavý dlouho jsem deptal a bled
a bez slova na děvu upíral hled.
Vzlyk, prolitá krev posud v mysli mně tkví…
Má Řekyně zhynula, láska má s ní.
Šál s neživé hlavy vzav, beze řeči
jím otřel jsem její krev na svém meči.
Můj rab, když den setměl se, nemeškaje,
jich mrtvoly zahodil do Dunaje.
A od těch čas nelíbám krásných očí,
noc veselá hlavou mi nezatočí.
Já hledím jak šílený na černý šál,
a v duši mou chladnou žal dýku svou vklál.

Přeložil V.A. Jung

SLZA
Já s husarem jsem včera seděl
u číše punšové,
v dál na cestu jsem mlčky hleděl.
mrak těžký v duši své.
“Proč pohled tvůj tu cestu honí?”
můj junák vědět chtěl:
“dik Bohu, ještě’s přátel po ní
ty nevyprovázel.”
Já, těžkou hlavu schýliv k hrudi,
dím jemu, duse hlas:
“Svět, husare, mě bez ní nudí!…
jsem vzdych’ a umlk’ zas.
Slz hrášek chvěl se na okolku
mých řas a skanul v číš.
“Ty, chlapče, oplakáváš holku?”
vzkřik’, “že se nestydíš!”
“Mlč, husare! Ach, mně to nedá!…
co žal, ty sotva víš!
vždyť jedna slza stačí – běda! –
by otrávila číš!”

Přeložil V.A. Jung

NOC
Můj vlídný k tobě hlas pln stesků tebe vzývá
a pozdní mlčení tmy noční rozechvívá;
mně svíce u lože malým hoří plamínkem,
mé verše linou se a zurčí pramínkem;
mé lásky ručeje se tebou plny řinou,
tvé oči přede mnou se blýskají a kynou
mně úsměvem, a v sluch mně tiše zaznívá:
já, něžný druhu můj, tě miluji… jsem tvá.

Přeložil V.A. Jung

ŽIVOT
Jestli život zklamal tebe,
nehněvej se, ani rmuť!
ve dnech útrap kliden buď:
slunnější dny dá ti nebe.
Přítomno je zasmušilé;
srdce k budoucnu se pne;
vše je mžik, vše pomine;
vše, co mine, bude milé.

Přeložil V.A. Jung

The post Geniální Alexandr Puškin. Taťánin dopis Oněginovi… Vydařené překlady first appeared on Čítárny.