Nakladatelství Brody vydalo v roce 2002 v převodu Josefa Hejzlara sbírku čínských básní, kterou jsem shodou okolností dostal letos k narozeninám. Hned poprvé, když jsem se začetl, pocítil jsem, že je to jiná poezie než klasické Zpěvy staré Číny, jak je známe v Mathesiově převodu (např. Odeon Praha 1967). Atmosféra této přes tisíc let staré poezie mi připadá lidovější a prostší, více zpěvná, emotivnější a působivější.

Básník Čchi Paj-š´ (1863-1957), autor básní z výboru Verše od bazénu spadlé hvězdy,
 který je rozdělen na dvě části, totiž na část Básně a na část Postuláty, je nicméně pokračovatelem svých předchůdců a pro čínskou kulturu je příznačné, jak málo se od nich liší; v Evropě by rozdíl mezi básníky 10. a 20. století byl mnohem větší. Čchi Paj-š´ byl stejně jako jeho předci z dávno minulých staletí Wang Si-č´, Wang Wej nebo Sü Wej znamenitým výtvarným umělcem i básníkem zároveň. Světově proslul spíše jako malíř, ale sám si zakládal hlavně na své poezii (kromě toho byl i kaligrafem a řezbářem pečetí). S poezií se Čchi setkal už v sedmi letech, brzy začal básně psát a stal se členem mnoha básnických společností.

Poezii v Číně lze totiž sotva pěstovat o samotě, verše se zpívají a zpívají se pro ty druhé, kteří se potom při vášnivých diskusích o básni dostávají nezřídka do extáze.
Evropský čtenář samozřejmě tento kontext nejen Čchiových básní nebude schopen docenit. Sám o sobě mohu říci, že ačkoli jsem milovník čínské poezie, nedovedu ji číst jinak než evropsky – a není vyloučeno ani to, že v ryze čínské interpretaci by se mi odcizila.   

 V roce 1900 se Čchi odstěhoval do osady uprostřed krásné přírody, kde si vybudoval proslulý Pavilon U zapůjčené hory.
Potřeboval stálou inspiraci přírodou, protože ta byla hlavním námětem jeho básní i obrazů. Stal se zahradníkem a sadařem, choval brouky, ryby i ptáky. Básnickou formu, kterou Čchi nejvíce používal, je tzv. ťüe-ťü, tj. klasické pěti či sedmislabičné čtyřverší, které dosáhlo největšího rozmachu za dynastie Tchang (7.-10. stol.). Kromě toho používal také o tři staletí mladší formu cch´.

Jazykem Čchiových básní je archaický wen-jen, o němž nám J. Hejzlar prozrazuje následující:

„Mimo jiné představuje, zvláště v básnické formě, jakýsi kontinuální proud textu neobyčejně zhuštěného významu, vedeného bez interpunkce a s nemalou restrikcí slovesných tvarů a jejich časových aspektů.“

Hejzlarův převod básní není, stejně jako Mathesiův, přesným překladem. Z dobrých důvodů, které shrnuje v doslovu, nahradil Čchiova čtyřverší neúplnými osmiveršími.

Čchiova poezie je tichá a reflexivní, její myšlenky jsou vyjádřeny v přírodních obrazech, avšak nikoli jednoduše, průhledně.
Čtenářova duše je nejprve zaujata krásou toho, co básník maluje, barvami, tvary, prostorem a životem vloženým a vcítěným do všeho kolem, co vytváří básníkův intimní domov, s nímž srostl; až potom i myšlenkou. U něj není místo pro pohled na syrovou, nudnou, šedivou skutečnost, jeho svět je světem jeho srdce. Výbor básní, jak jej uspořádal J. Hejzlar, začíná úryvkem z autobiografického eseje Vzpomínka na otce, který je vlastně básní v próze.

Čchi si jako malý chlapec jednou ponořil nohy do bazénu na dvorku u otcovského domu, jeho nohy však poranily krevetky… a tatínek tehdy chlácholil svého syna. Nic více básník v úryvku o svém otci neříká, místo toho nechává plynout čas:

„Čas plynul / a bylo mi sedmdesát let. / Na dno žlutých pramenů / klesl jaspis. / Kam že se poděl / můj tatínek… / Kéž bych se mohl vrátit / do rodného domku / u Bazénu spadlé hvězdy…“

Vidíme, že nejde o to, co se stalo tehdy, nýbrž o to, co se děje nyní v básníkově srdci. Jeho vztah k otci je překryt vztahem k vlastní minulosti, vyrovnaná nostalgie starce, jehož nitro žije a vydává svědectví o pestrosti a horoucí hloubce svého života. Nevyplněná a nevyplnitelná touha je smířena sama se sebou, nachází sama v sobě zdroj síly a prožitku, bez něhož není života. Kdyby se vázala na realitu, vyhořívala by v utrpení, ztrácela by energii v dychtění po nemožném, až by zhasla. Ale takto si zachovává věčný život, který snad překračuje i samu smrt. Když vstupujeme do zahrady s Bazénem spadlé hvězdy, vstupujeme tedy do člověka samotného.

Pomineme-li, kvůli nutné stručnosti, několik básní, které jsou prostší, racionálnější a zřetelně se vztahují k syrové skutečnosti (protesty proti hrůzám občanských válek, epigram na úředníka…), najdeme v Čchiových básních snad všude květy a rostliny.
Meditací, kterou nelze vyjádřit v pojmech, která se zastavuje a rozplývá v rezonanci s krásou zahrady, živou v nitru básníka, se stává jeho vrcholná poezie. Báseň V temné noci slivoň kvete zachycuje noc plnou naznačených vzpomínek, jež člověku přivádějí na mysl, kolik času už uplynulo od let jeho mládí a že jeho city jsou dávno mrtvé. Tíha samoty kontrastuje s venku kvetoucí slivoní a slévá se do nevypověditelného prožitku, k němuž pomalu putují svou melodií i obrazivostí tiché verše.

Přes tisíciletí symbolizované dálkou tisíce mil volá osamělý poutník Čchi s demižonem pálenky v ruce a spoustou snů v srdci na svého přítele Čchena v básni Mraky nad městem Š´-menem. Vědomí kontinuity a vůbec možnost kontinuity je tu dána Čchiovi vlastním, niterným způsobem, totiž přátelstvím, citovým poutem k někomu, kdo žil před tisícem let a koho poznal jen skrze jeho básně.
Srdce překonává čas a vtiskuje mu rozměr lidskosti.

Tato básníkova moc se v plné kráse ukazuje např. v básni Vůně lotosů.
Lotos vyrůstá z marastu, ale není poskvrněn, nádherně voní; není proto dobré, říká básník, zavrhovat jeho velké listy, ačkoli jim schází lesk a třpyt.Vrcholem básně jsou však tyto verše:

„Až se s podzimem lotosy promění v povadlou poušť, / květy jeho půvabné zůstanou. / A jejich vůně noblesní? Ta povane léta, ba staletí / z maleb na obrazech svitkových.“

Ale obrazy mohou vonět jedině v srdci, jedině jako cosi víc než obrazy…     

Vážka se v básni Těkavý let vážky stává Čchiovi komplexním symbolem a obrazem zároveň. Je těkavá, neklidná, svobodná… ale i pomíjivá.
Hned na začátku hovoří o podzimním chladu, který ji dříve či později zmaří. Nad to všechno je však krásná:

„…ani plamen hřebínku kohoutího se nevyrovná / vlásence z nefritu.“

Za asi nejpůsobivější z celého výboru považuji báseň Na obraz jablíček chaj-tchang.
Jaro je tu představeno jako šerosvit prašných mraků, který zastřel obrysy horských chat – to je první obraz, který báseň maluje čtenáři před očima, od něj však přechází k obrazu svíce, která svítí vysoko na svícnu a ozařuje překrásné šaty. Truchlivé, studené jaro a teplo svíce, intimita pokoje a šatů, to je transponováno v dalším obrazu do střetu člověka s časem, krutým a bezcitným časem, který „lačně ba posedle čeká a čeká na bílé vlasy žen.“
Báseň však končí obrazem dozrávajícího jablíčka, jehož červeň v mrazivém jíní pobledne. Ono je krásné i jeho poblednutí je krásné, zraje, dává člověku prostor ke smířené rezignaci, k moudré radosti nad nevýslovně důležitou drobností. Tváří v tvář hroznému faktu pomíjivosti a umírání srdce žije, pokud je pro ně ještě něco krásné, byť je to jen malé, prosté jablíčko chaj-tchang.

Podobně zdařilá je báseň Slivoň pozdě rozkvétá. Opožděná slivoň kvete v podzimní dobu, kdy se všichni tvorové halí do smutku, dokonce i pestří ptáci „cosi tuší o bolesti proměn a zmatcích světa“ – nicméně přemáhají větry, nebojí se sněhů, „přilétají poklonit se tvé kráse.“  

Druhá část výboru, nazvaná Postuláty, je mnohem tenčí než Básně. Jejím obsahem jsou veršované úvahy o malířství.
Čchi zrazuje malíře od chamtivých žádostí, nabádá ho k čistému srdci a svobodné mysli. Pak se zabývá svým vlastním vztahem k malířům, kteří žili před ním, a kritizuje jak ty umělce, již je pouze napodobují, tak ty umělce, již je neznají a nevycházejí z jejich zkušeností. Čchi má rozhodně ke starým mistrům nesmírnou úctu, z našeho evropského pohledu snad až nepochopitelnou.

V dalším odmítá pouhou teorii a chce po malíři, aby měl vlastní zkušenost s tím, co chce malovat; toto téma různě rozvíjí a je možné postřehnout, že mu na něm velmi záleží.

Závěr výboru nám představuje Čchiovy myšlenky, které se zdánlivě týkají jen malířství, ale mají mnohem širší dosah, pokud je totiž po jeho vlastním způsobu necháme rezonovat v srdci.

Čchiovy básně i úvahy se jistě stanou i v našich poměrech velmi oblíbenými u těch čtenářů, kteří hledají trvalý dojem z básně, kteří hledají takovou poezii, jež bude oslovovat a proměňovat jejich život po celá desetiletí. Je to poezie srozumitelná a mistrná.
Najdeme v ní snadno odpověď na slavnou otázku Vladimíra Holana, proč by měla být poezie srozumitelná, když život srozumitelný není. Život totiž je srozumitelný, pokud je prožitý a zachycený velkým básníkem, a to byl vždy úkol básníků: dělat život srozumitelným, vnést do něj své srdce, dát mu pocítěný, hmatatelný smysl.  

The post Básník Čchi Paj-š´ Verše od bazénu spadlé hvězdy aneb proč by měla být poezie srozumitelná first appeared on Čítárny.

Chtěl zachytit odraz měsíce v řece a utopil se. Tak zemřel jeden z nejznámějších básníků světa Li-Po (701 – 10.11.762). Žil bohémským a tuláckým životem, absolutně neuznával rodinné a společenské konvence. Velmi často a s chutí popíjel víno. Byl mistrem pijácké poezie a široké škály pocitů při jeho pití. Pro mnoho lidí ve svém okolí byl alkoholik, ale také génius.

Po dlouhá staletí inspiroval japonské i korejské básníky. Později vstoupil do kulturní Evropy. Častými náměty jeho básní jsou láska a přátelství. Verše, které jsou často o něm samým, píše s bujarým optimismem, ale i s nostalgií.
Oblíbeným motivem jeho básní jsou obrazy s atmosférou měsíčního svitu. Vůbec velkou část jeho tvorby tvoří lyrika inspirovaná přírodou severní a jižní Číny.

Oblíbeným útvarem jeho básní je čtyřverší a osmiverší s různou délkou verše.
Charakteristická je pro něho velká kreativita, bohatý slovník i smysl pro humor. Z jeho tvorby se zachovalo kolem devíti set básní. Je v nich patrný vliv filosofie taoismu, který v mládí studoval, ale také vlivy konfuciánské a buddhistické tradice.

Jeho dílo bylo tiskem poprvé vydáno v roce 1080.
Přežilo přibližně tři staletí pouze v opisech. Tak obdivované byly jeho verše a jsou vlastně dodnes.

Li-Po, románový život bohéma i génia.
Li Po žil v období tchangské dynastie (618-906). Narodil se v Sujabu, dnešním Tokmaku na hranicích mezi Turkestanem a Kirgizstanem. Od dvaceti let se věnuje taoismu a když mu bylo dvacet pět, vypravil se na cesty, které skončily až jeho smrti.

Na jaře 754 se Li Po setkává v Kuang-lingu (dnes Jang-čou) s přítelem Wej Chaoem. V roce 754 mu Li Po předává všechny své básně a požádá ho, aby je uspořádal k vydání. Wej Chao tak učiní v roce 763, napíše předmluvu, z níž pochází většina dochovaných životopisných informací o Li Poovi.
Po roce 754 jeho popularita ještě vzrůstá. Třináct jeho básní je v tomto roce zařazeno do antologie Sbírka kvetoucích zázraků svatých hor a řek, shrnující nejvíce ceněná básnická díla z období 714-753.

Kromě oddanosti k taoismu proslul svou nebojácností a hlubokým smyslem pro spravedlnost. Patřil mezi tzv. “sia”, putující rytíře a “napravovače křivd”. Všude, kam přišel, budil pozornost, jak svým zjevem, tak chováním.

Díky své otevřenosti a také častému opilství se dostával do střetu z oficiální mocí.
V roce 756 je Li Po zatčen a uvržen do vězení. Na podzim téhož roku jej sice propuštěn ale v létě 758 byl jeho případ zrevidován a odsouzen k doživotnímu vyhnanství v Jie-langu (dnes Tong-c’) v provincii Kuej-čou. Amnestie mu byla udělena roku 759.

Li Po zemřel dne 10. listopadu 762. O jeho smrti koluje mnoho legend.
Jedna z nich vypráví, že opilý seděl v loďce a uprostřed noci spatřil odtraz měsíce. Chtěl ho uchopit do rukou a proto náhle vystoupil uprostřed široké a studené řeky ze člunu.
Smrt Li Poa také velmi poeticky zaznamenal Feng Meng-lung ve svých legendách o slavných postavách staré Číny. Píše:

“Pojednou se hladina řeky rozčeřila velkými vlnami a z nich se vynořil mohutný delfín s napřímenými ploutvemi. … “Císař Nebeské říše prosí Mistra večerní hvězdy, aby se vrátil zaujmout své místo.” Lodníci zkoprnění strachem se vzpamatovali až za hodnou chvíli. A spatřili Mistra Li, jak sedí na zádech delfína a za zvuků hudby se vznáší vzhůru do prostoru.”

Ferdinand Stočes o překládání čínské poezie
http://old.radio.cz/mp3/podcast/cz/kultura/090923-ferdinand-stoces-meni-tradicni-pohled-na-nejslavnejsiho-cinskeho-basnika-lipoa.mp3

DOPORUČUJEME KNIHY
Zpěvy staré Číny (1939) Bohumil Mathesius
Nové zpěvy staré Číny (1940) Bohumil Mathesius
Li Po – Hvězda vína (1946) Jaroslav Picka, přebásnil František Hrubín
Li Po, Pavilon u zelených vod (1947) Jaroslav Picka, Augustin Palát, přebásnil František Hrubín
Třetí zpěvy staré Číny (1948) Bohumil Mathesius
Nebe mi pokrývkou a země polštářem (1999) Ferdinand Stočes
Písně a verše staré Číny (2004) Ferdinand Stočes (Magnesia Litera 2004)
Li-Po – život v básních, Ferdinand Stočes
Nebešťan na Zemi vyhnaný (2009) Ferdinand Stočes
Zdenka Bergrová: Ohlas Li Poa (84 stran s ilustracemi Věroslava Bergra, uloženými v Památníku národního písemnictví, vydal Oftis, Ústí nad Orlicí, 2008).

O průzračné řece Ťing

Jak průzračná je řeka Ťing!
Když do ní pohlédneš,
i ve vlastním srdci
můžeš číst.
Ani srovnat se nedá
s jinými řekami.
Často mě napadá,
že jistě skrývá
nějaké tajemství.
Když někdo jde po břehu,
zdá se, že míjí
třpytivé zrcadlo,
vzlétne-li nad ní pták,
zdá se, že letí
nad zářnou plochou
čistého křišťálu.
A přece, soumrak když dohoří
a do ticha zazní
táhlý skřek gibbonů,
poutník stejně cítí
svou samotu

Sám pod měsícem víno popíjím

Mám víno ve džbánu a je ho víc než dost.
Kdo mi však bude dělat společnost?
Měsíci, pojď blíž — připiju ti,
možná ti víno přijde k chuti!
Můj stín se s námi taky pobaví —
přátelé, už jsme tři, tak na zdraví!
Za chvíli jsme už všichni rozjaření,
pít s přáteli je pro mne potěšení.
Zpívám — stín už se sotva drží na nohou,
tančím — a měsíc pajdá cik cak oblohou.
Ještě si s vámi trochu zavýskám —
až dopijeme, bude každý sám.
A jednou naposled, až odbije můj čas,
za Mléčnou dráhou sejdeme se zas.

Píseň o starosti

Když starost přichází, tu píseň umlká
a mrtvý cvrček ten už necvrká …
O-hé! …O-hé! …

Ctná vína lisuješ, ó pane, v tlustém sudě,
já štíhlou loutnu mám, jen mečík v pochvě rudé.
Pít víno, v loutnu hrát se dobře hodí jen,
když zlato v sáčku je, meč z pochvy netasen.
O-hé!

Je nebe věčné. Kéž dá věčnosti půl zemi !
Jak dlouho těšit se ze světa, vína je mi
Sto let – to je málo, sto let je příliš moc:
Za každým životem přec zívá hrobu noc.
O-hé ! …O-hé ! …

Vidíte: v údolí svitu měsíce
jak zmrzlých po hrobech tam skáče opice,
jak vřeští, cupotá, hle – brzy začné výt ! –
Teď plné číše sem! Teď bratři, čas je pít !
O-hé! …O-hé! …

O průzračné řece Ťing

Jak průzračná je řeka Ťing!
Když do ní pohlédneš,
i ve vlastním srdci
můžeš číst.
Ani srovnat se nedá
s jinými řekami.
Často mě napadá,
že jistě skrývá
nějaké tajemství.
Když někdo jde po břehu,
zdá se, že míjí
třpytivé zrcadlo,
vzlétne-li nad ní pták,
zdá se, že letí
nad zářnou plochou
čistého křišťálu.
A přece, soumrak když dohoří
a do ticha zazní
táhlý skřek gibbonů,
poutník stejně cítí
svou samotu
a svůj stesk.

Otázka a odpověď

Kdosi se ptal,
proč žiju zde,
v hlubokém klínu
zelených hor.
Neodpovídám,
usmívám se,
v srdci mír.
Plynoucí vody,
květy broskvoní
beze stop mizí
v tajemné dálky.
Tu kolem je jiná zem
a jiné nebe,
než znají lidé
pode mnou …

Když čekala jsem …

… na mramor schodů
závoj jíní pad,
podzimní noci vlhkem
zvlh mi šat —
i šla jsem domů.
Jasně zacinklo
mé křišťálové portiéry sklo :
a omželý jak střípek zrcadla
nad buky stála
luna prochladlá.

Výstup na horu jemného obočí

Země Šu je vyhlášená
pověstnými horami
a velikán E-mej
vymyká se srovnání.
Stoupám, rozhlížím se kolem,
vše je tak nezvyklé,
že nevím,
jak to vyjádřit.
Oblouk oblohy
zdá se opřený
o modročerné vrcholy,
barvy mísí se a prolínají
jak na mistrovském obraze.
Užasle zírám na mračna,
jež barvu mají fialek.
Zdá se mi, že výjev sleduji
na svitku hedvábí
z kouzelné mošny.
Když z oblaků linou se tóny
jaspisové flétny,
usedám na skalisko
a probírám se strunami
své loutny z nefritu.
Jen hrstka přání
životem mě provází
a jsem šťasten,
když některé se naplní.
Jako by opar mlhy
omýval mou tvář,
nános prachu
náhle se vytrácí.
Potkám-li nebešťana,
jenž na bílé ovci přijíždí,
ruku v ruce vzlétneme
slunci vstříc.

Věčná písmena

V bambusech,
čeřených větrem
před mými okny,
šumí vodopád.
Lupínek květů švestkových
za lupínkem
na sníh pad –
tak padají má písmena
na papír.
Oranží vůně
vyprchá,
jínění v slunci
pohasne –
jen písmena,
jež tady maluji,
jsou věčná.
To vím já.

Dumy tiché noci

Na bílém loži probouzím se tich,
svítí to měsíc – či sem napad sníh ?
Pozvedám hlavu: hledím na měsíc,
skláním ji: myslím na zem otců svých.

Stoupal jsem na hory …

Vysoké nebe. Ostrý vítr skučí.
Opičák vřeští žalostně a sám.
Ostrůvek. Písek. Vlna na břeh tluče.
Létají bystře ptáci tam — sem, tam.
A bez rozdílu všude listí padá,
letí a šustí, krouží, třepetá.
Bez konce řeka klidná hrbí záda,
přitéká, teče, teče, odtéká.
Podzimek kalný rozpřáh náruč svoji.
Já býval všude vždycky jenom host.
Na terasu vyjdu opuštěnou:
bolesti v žití bylo dost a dost.
Zkrušen jsem proto, že ve vlasech ráno
jsem po prvé nit bílou objevil ? –
Dnes po prvé jsem mdlý a rozteskněný
černého vína číšku odstrčil.

The post Li-Po. Geniální pijan vína a nejstarší legenda světové poezie first appeared on Čítárny.

Skvost starojaponské literatury. Básně pocházejí většinou ze sbírky ,,Kokinšú” (Sbírka starých a nových básní), jež byla dokončena roku 922 a obsahuje nejlepší japonské verše 9. a 10. století.
Hlavním motivem pětiverší je především láska a přátelství, v nemalé míře také obdiv k přírodě, zvláště pak k jejím proměnám v průběhu ročních období.
Celou antologii předznamenává úvodní stať japonského básníka Ki no Curujakiho, který se v ní zamýšlí nad kořeny a náměty klasické japonské poezie.

Takový je výbor, který jsme sestavili na rozkaz Jeho Veličenstva. Je to celkem přes tisíc básní ve dvaceti svazcích. Titul naší sbírky zní: Kokin-Wakašú, zkráceně Kokinšú – Sbírka starých a nových básní.

Vybrané básně se podobají vodám padajícím z hor, je jich tolik jako zrnek písku na mořském břehu. Kéž vydání tohoto sborníku neprovázejí překážky, jež brzdí tok řeky Asuky! Kéž nad ni vládne radost taková, jako když z nepatrných kamínků vyrostou vysoké hory!

Nakonec, co se týká našeho vlastního slohu; ten nemá voňavý půvab jarních květů a naše pověst je jen lichá. Kdybychom si chtěli dělat nárok, že naše dílo bude trvalé, jistě bychom tím vzbudili pochybnost u mnoha lidí a my sami bychom se museli zardít studem před srdcem poezie. Ale ať stojíme nebo sedíme před obrazem mraků ženoucích se do dálky, ať bdíme či sníme před obrazem jelena v říji, já, Curajuki, a všichni ostatní, kdo žijí za této vlády, nepřestáváme se radovat, že jsme svědky činu tak velkého a významného, jakým je v vydáni této sbírky.

Básník Hitomaro zemřel, ale poezie žije dál. Časy se mění a věci v nich: radosti a zármutky se křižují na svých cestách. Trvá-li věčně rytmus, jak by mohla zahynout poezie?

Je-li pravda, že vrby věčně vyhánějí mladé zelené větévky, že jehličí borovic nikdy neopadá, že popínavé rostliny se bez konce šíří po slatinách, že stopy ptáků zůstanou dlouho otištěny v půdě, má také poezie věčného ducha a naše sbírka má hodnotu, jež přetrvá věky.

Doufám nakonec, že lidé dovedou pochopit básnické formy i ocenit opravdovou poezii a že budou ctít staré verše tak, jako se rádi dívají na měsíc na nesmírném nebi, a že budou chválit věk, v němž vyšla tato sbírka.

Verše psané na vodu / Albatros Praha / edice Zlatoroh / přebásnil Bohumil Mathesius společně s V. Hilskou / první vydání 1943

Ki no Curajuki / Měsíc na vodě
Měsíce odraz hladinou vodní
chvěje se, mihotá:
Chyť si ho – tu je!
Chyť si ho – kde je?
Měsíci, nejsi obraz ty života?

Jsem jako lávka,
zborcená lávka,
v Udži jež k vodě se kloní:
Léta jdou nad ní
a nikdo po ní.

Fudžiwara no Tadafusa / Podzimní stesk
Neplač, cvrčku, nenaříkej
smutně tak nad něčím:
Mně je smutno mnohem více,
a já přece
mlčím.

Jsem zapomenut…
Jsem jako lávka,
zborcená lávka,
v Udži jež k vodě se kloní:
Léta jdou nad ní
a nikdo po ní.

Sakanoe no Koremori / Sníh v Jošinu
Odkud ta záře?
Ranní snad luny zář bledá
tě zalila, krajino?
Ne, to jen bílý sníh padá
na vesnici Jošino.

Kakinomoto no Hitomaro / Změněná barva
Vlasy mé přec jak eben jsou černé,
změnily barvu snad v očích tvých?
To jenom na obraz můj,
tam v zrcadle –
napadal, chlapče, bílý sníh!

Kakinomoto no Hitomaro / Láska
Pro lásku umřít? –
Nechte mě umřít pro marnou sázku
v lásky hrách:
Aspoň má milá pak překročí prvně
nízký můj práh.

Ono no Komači / Sen
Na tebe
tolik jsem myslila –
ve spánku tvou jsem podobu zřela:
Kdybych tak znala, že je to sen –
což bych se probudit chtěla?!

Kiowara no Fukajabu / Setkání
Bláhové srdce, pročpak pláčeš,
setkáváš se přec,
neloučíš se s ní!
– Což není v každém setkání, pane,
počátek loučení.

The post Verše psané na vodu. Kokinšú. Sbírka starých a nových japonských básní first appeared on Čítárny.