Tři sbírky čínských veršů vydané Bohuslavem Mathesiem, jsou zatím nejobšírnější antologii čínské poezie v češtině. Mathesius poezii miloval a není příliš nadnesené, že poezii žil. Jeho překlady jsou výjimečné mimo jiné i proto, že si jednotlivé verše a autory dlouho vybíral a nakonec zvolil takové básně, k nimž, jak sám říkával, “nalezl klíč”. Texty nosil po měsíce v kapse a neustále své verše vylepšoval.

Básně jsou rozděleny do osmi částí podle hlavních period vývoje.
Mathesiova sbírka dokumentuje poměrně dobře vrcholnou dobu čínského básnictví za dynastie Tchangů (618—906), naproti tomu je zcela nedostačující pro dobu předchozí i následující. Zvláště slabě je v Mathesiově výběru zastoupena poezie stará. Tři ukázky z “Posvátné knihy písní” (Š’-ťing) nestačí, aby doložily, jaké výše dosáhlo čínské básnictví před naší érou, ve sbírce nejsou vůbec ukázky z díla Čchü Jüana, básníků z doby chanské (206 před n. 1. — 220 n. 1.) a věků následujících.

Mathesius čínsky neuměl, používal ke své inspiraci překlady čínské poezie do francouzštiny a angličtiny.
Dá se tedy říct, že jeho překlady jsou spíše parafráze, verše na motivy čínských předloh, v některých případech se dokonce předlohy nepodařilo dohledat, to znamená, že se často jedná o Mathesiovy básně psané v duchu čínské poezie.

Pokud bych chtěl zvýraznit smysl Mathesiových překladů, které mě velmi citelně oslovily, pak bych vybral slova Jiřího Fraňka, která napsal do doslovu sbírky.

“Dnešní poezie je ve všem opačná. Svět je chápán podstatně ve své disharmonii, nevíra je skoro samozřejmá, ba básník se s ní smiřuje, politický podtext eminentní, a groteska života vtrhá do poezie od slovníku přes obrazy až k námětu. Není spočinutí, klidu ani jistoty, ale není ani jejich hledání. Nad kačenami táhnoucími tichem zvítězil lomoz města, motocykly a autobusy. A samota už není usebrání, leda šklebný pocit uprostřed proudících davů velkoměsta.”

Mezi jedno z nekvalitnějších vydání patří sbírka ilustrovaná Zdeňkem Sklenářem.
Nedávno ji vydala Galerie Zdeněk Sklenář u příležitosti 99. Sklenářových narozenin. Na přípravě tohoto unikátního vydání a jeho koncepci spolupracoval významný čínský malíř a kaligraf Shen Shaojun i sinolog Oldřich Král.

Bohumil Mathesius (14.7.1888 – 2.6. 1952)
Studoval na pražské filozofické fakultě český jazyk a francouzštinu. Potom krátce učil na pražském gymnáziu. V roce 1914 musel narukovat do první světové války. Po válce se stal se členem výboru Společnosti pro kulturní a hospodářská sblížení s Novým Ruskem, v letech 1926-27 spolupracoval se Šaldou a Fučíkem na vydání časopisu Tvorba. Spoluzaložil pak Literární noviny, v letech 1934-35 se stal jejich šéfredaktorem. Po druhé světové válce působil jako profesor pro ruskou a sovětskou literaturu na pražské UK.

Kromě čínské poezie a kultury popularizoval svými dalšími parafrázemi také japonskou poezii – Verše psané na vodu (1943)
Skvost starojaponské literatury. Básně pocházejí většinou ze sbírky  ,,Kokinšú” (Sbírka starých a nových básní), jež byla dokončena roku 922 a obsahuje nejlepší japonské verše 9. a 10. století. Hlavním motivem pětiverší je především láska a přátelství, v nemalé míře také obdiv k přírodě, zvláště pak k jejím proměnám v průběhu ročních období. Celou antologii předznamenává úvodní stať japonského básníka Ki no Curujakiho, který se v ní zamýšlí nad kořeny a náměty klasické japonské poezie.

Celé Zpěvy staré i nové Číny – překlad Bohumil Mathesius >>

Krásná slova o čaji
Meng C´ang

Čaj se podobá poustevníku,
muži tiché ctnosti a míru.

Volavka stříbřitá
Li Po

Hláď vodní šedá v dálku rozlitá,
volavka nad ní krouží stříbřitá.
Na hrázi stojím oči rukou stíně.
Dívám se tiše po krajině.

Věčná písmena
Li Po

V bambusech,
čeřených větrem
před mými okny,
šumí vodopád.
Lupínek květů švestkových
za lupínkem
na sníh pad –
tak padají má písmena
na papír.
Oranží vůně
vyprchá,
jínění v slunci
pohasne –
jen písmena,
jež tady maluji,
jsou věčná.
To vím já.

Stoupal jsem na hory…
Tu Fu

Vysoké nebe. Ostrý vítr skučí.
Opičák vřeští žalostně a sám.
Ostrůvek. Písek. Vlna na břeh tluče.
Létají bystře ptáci tam — sem, tam.
A bez rozdílu všude listí padá,
letí a šustí, krouží, třepetá.
Bez konce řeka klidná hrbí záda,
přitéká, teče, teče, odtéká.
Podzimek kalný rozpřáh náruč svoji.
Já býval všude vždycky jenom host.
Na terasu vyjdu opuštěnou:
bolesti v žití bylo dost a dost.
Zkrušen jsem proto, že ve vlasech ráno
jsem po prvé nit bílou objevil? —
Dnes po prvé jsem mdlý a rozteskněný
černého vína číšku odstrčil.

Lotos
Čen Ngo

Květino lotosu, svůj čepec zelený
do vody namáčíš, když vítr povívá,
však rudá se a nahá objevíš,
když jista jsi: nikdo se nedívá.

Na lukách u řeky
lidová píseň

Obláčků stádo teplý vítr shání,
sám toulám se u řeky lučinami.
Dí lidé: Ten se má, ten starý pán!
A nevědí: jdu k štěstí – smířen, sám.

Dumy tiché noci
Li Po

Na bílém loži probouzím se tich,
svítí to měsíc – či sem napad sníh ?
Pozvedám hlavu: hledím na měsíc,
skláním ji: myslím na zem otců svých.

Přišel jsem za tebou …
Lidová píseň

Přišel jsem za tebou, venku ač sněží,
přišel jsem, venku ač chladně je,
otevři dveře, viz: v mokrém sněhu
tají mé šlépěje.

U pavilonu orchidejí
Wang Si-č’

V posledním jara měsíci
o svátku smíření
čtyřicet dva se sešlo nás
na kopci Kuej-ťi.
Mladý tam přišel, starý též,
kdo vtip jen v hlavě má,
kde orchidejí pavilon,
sešlo se čtyřicet dva.
Vysoké hory, příkrý sráz,
bambusů hustý les,
potůček lesklý, klikatý,
jak ještěrka travou lez.
K potůčku muži usedli,
mužů nás čtyřicet dva,
na listu lotosu vína číš
po proudu vyplula.
U koho list se zastaví,
vypije vína číš,
improvisuje veršů pár,
číš novou pošle níž.
Loutna ni flétna nezněla
rytmem tam perlivým,
jak cimbál časem zvučně třesk
zvonivý jenom rým.

Den byl jak zlaťák z mincovny,
když cinkne po prvé,
na plnou hubu vítr dul
v pupence lepkavé.
Velký svět plynul oblaky,
malý si s potápkou hrál,
rezavý křižák slavnostně
novou síť vyplétal.
Oblaků hrady plynuly
v dalekou, cizí zem:
hlavatý pulec u břehu
mrcasil ocáskem.

Hodino jasná u vody!
Okamžik žijeme jen!
Ten zpívá o svém domečku,
onen že život je sen.
Oba však pijí vesele
chladivé chvíle mok.
Dnes zapomenem, přátelé,
na stáří kovový krok!
Přece však, přec, když máš, cos chtěl,
smutek tě prolne přec.
Přece však, přec tvé touhy cíl
stále je jiná věc!
Dnešní tvá radost zítra je
zavátých řada stop.
Čas uplouvá, čas uplyne,
doba tvá, součet dob.
V přítomnu kus je minula,
v přítomnu smrti je kus:
veliký živote, na dně tvém
proč smutek je, smutek a hnus?

Až dodnes já však nevěděl,
nevěděl, co dnes vím:
smutek všech lidí starých dob
taky že smutkem mým.
Když pryskyřicí ze starých knih
zaroní smutku dech:
dnes vím, my — lidské děti — jsme
rovny si v starostech.
Jako my do knih starých dob —
tak se též zahledí
po čase nový lidský rod
na slavnost smíření,
kterou nás slaví čtyřicet dva
dnes na kopci Kuej-ťi:
v skrytého smutku dědictví
slavnostně nastoupí.
Přátelé píší u vody,
ten starý, ten zas mlád:
o ženě, domě, věčnosti,
co umí rozehrát
nervy mu, cit a obraznost,
a každý přec dobře ví,
že na dně všeho skryto spí
zármutku dědictví.

Tak, čtenáři pozdní veršů mých,
až k nim se nakloníš,
po staletích a staletích,
možná že ucítíš,
jak smolnou vůni borovic
starého smutku dech:
saj tiše jej a pokorně
a dětem svým též trochu nech!

Třem přátelům ze „Šesti zapomenutých u Bambusové bystřiny“,
kteří se po krátké úřední kariéře vracejí do hor
Li-Po

Na malé oko
zajíce chytíš,
a do velikého – draka.
Velká klást oka
málo láká
tohoto světa pány.
Proto jsme, muži
modravých mraků,
plemeno draků,
odešli do hor.

Štěstím se chvěje
pod lehkým pláštěm
svobodná hruď –
dlouze si hvízdá.

Hledal jsem marně horského mnicha
Li-Po

Samota chutná
jak selský chléb!

Jak je tu člověk
od světa vzdálen!
Vzdálený světa,
jak krásný je svět
v pohorském koutku!

Probouzím se opilý za jarního dne
Li-Po

Je lidský život krátký sen –
proč tedy se tím trápit jen?

The post Bohumil Mathesius. Zpěvy staré Číny, nejobšírnější antologie čínské poezie first appeared on Čítárny.