Populární spisovatel Ian McEwan na akci Guardian’s Open Weekend v dubnu 2012 řekl:  „Jsem součástí velké skupiny, která považuje případný útok na Irán za absolutní pohromu. Neštěstí, škody a nechtěné následky tohoto útoku by byly pro celý svět katastrofální.“

A má k tomu dobré důvody. Už jeho kniha Sobota z roku 2003, poukazovala na schémata, která vedou k vyhlašování válek.
Nesmíme se proto divit, že tato kniha je často záměrně interpretována jako údajná výzva k vojenské agresi proti Iráku. Dochází zde ke známé ideologické demagogii s polopravdami, kdy se zvýrazní názor McEwanse o tom, že Saddáma Husajna je nutno svrhnout pro jeho zločiny proti lidskosti, ale záměrně se zapomíná na jeho další tvrzení, že vláda Busche mladšího nebude schopna korigovat dlouhodobý konflikt, který by válkou v UIráku začal.

A dnes mu dáváme za pravdu, ba co víc, vraždy na civiliním obyvatelstvu pácháné americkými vojáky v Iráku vyvolávají čím dál silnější zhnusení nad agresivní zahraniční politikou Spojených Států, Francie i Velké Británie.

Ian McEwan velmi přesně předkládá další názory, které média neprezentují. Íránský režim je dnes velmi vratkým díky sporům mezi Ahmadínežádem a nejvyšším vůdcem Chameneím a proto jakkýkoliv útok by zemi znovu sjednotil a postavil za teokracii. Problém by se tak rozšířil do neodhanutých dimenzí. Také odmítá izraelská tvrzení, že pokud by armáda proti iránskému jadernému programu během několika měsíců nezasáhne, přesune Teherán své zbraně do tajných míst, kde už je nebude možné zničit. Zde je nutno podotnout, že dosud nikdo neprokázal, že Irán skutečně vytváří jaderné zbraně. Souvislost s důvody o chemických zbraních, které vedly k agresi do Íráku jsou zřejmé.

Pokud vezmeme v úvahu každodenní dění ve světě, je nutno se zamyslet na jedním důležitým faktem.
Jsou lidé, bušící do válečných bubnů opravdu jen slepí fanatici nebo chtějí záměrně vyvolat celosvětový chaos, který by z těchto válek, zcela nepochybně nastal a který by mohl přivést civilizaci na pokraj samotného konce. To není science-fiction, to může být realita už příští rok. Navíc je zcela zřejmé, že názor o vytváření nového světového řádu pod kontrolou malé mocenské skupiny není jen konspirační teorie, ale začíná mít zcela reálné podoby v každodenním životě. (viz film Thrive s českým překladem)

Sobota | Ian McEwan | Odeon, 2012, 2 vydání
Vzpomenete si, co jste dělali v sobotu 15. února 2003? Možná jste si užívali volna. To však londýnskému neurochirurgovi Henrymu Perownovi nebylo onoho dne dopřáno. Ostatně je v pohybu už od čtyř ráno, kdy ho z postele vytáhla jistá předtucha… Díky McEwanovi ho ten den sledujeme krok za krokem, v nemocnici, na squashi s kolegou, na návštěvě u matky, a hlavně při náhodné potyčce na ulici, která však bude mít později katastrofální důsledky. Na tuhle sobotu Perowne hned tak nezapomene. McEwanův ducha­plný román o mozku i hodinářsky precizní úvaha o čase, který nám je vyměřen, pojmeno­vává hodnoty, které lze i za jediný den odezřít z lidského života.

Na rozdíl od některých svých kolegů – chirurgů psychopatů – si Henry na konfrontace nepotrpí. Není ten typ, co s chutí mává mačetou. Klinická zkušenost je ovšem, vedle všeho ostatního, co jeho zaměstnání obnáší, drsný proces, který člověka zatvrdí a nutně oslabí jeho citlivost. Pacienti, mladší lékaři, čerstvě ovdovělí lidé, samozřejmě lidé z vedení – během dvou desetiletí nevyhnutelně nastaly chvíle, kdy byl nucen hájit své, něco jim vysvětlovat nebo je uklidňovat tváří v tvář zuřivému výlevu citů.
Zpravidla je toho v sázce hodně – pokud jde o kolegy, řeší se problémy profesního postavení, pýchy či prohospodařené nemocniční zdroje, pacientům hrozí zdravotní omezení a příbuzným mohl náhle zemřít manžel, manželka nebo dítě – a jsou to závažnější záležitosti než poškrábaný vůz. Zvlášť pokud souvisejí s pacienty. Tyto chvíle v sobě mají čistotu a nevinnost: všechno je odhaleno až na samu dřeň existence: paměť, vidění, schopnost rozeznávat tváře, chronická bolest, motorické funkce, dokonce uvědomování si vlastní osoby.
To, co leží v pozadí a jemně světélkuje kolem, jsou složité otázky medicínské vědy, zázraky, jež dokáže, víra, kterou vzbuzuje, a oproti tomu postupně zdolávaná, ale stále dost rozsáhlá neznalost mozku, myšlení a vazeb mezi nimi. Pravidelné pronikání do lebky s jakýms takýms úspěchem je relativně mladé dobrodružství.
Občas nutně dojde ke zklamání, a když nastane, následuje zápolení s příbuznými v jeho ordinaci; nikdo nemusí zvažovat, jak se chovat nebo co říkat, nikdo nemá pocit, že ho sledují. Všechno vytryskne na povrch…
xxx
Přestože se překvapeně znovu otáčí k Baxterovi, a přestože vidí, nebo spíš vycítí, co se k němu s takovou rychlostí blíží, částí svých myšlenek zůstává věcným diagnostikem, jenž registruje špatné sebeovládání protivníka i jeho citovou labilitu, svědčící o snížených hladinách GABA mezi příslušnými vazebními místy na striátních neuronech. V lidských záležitostech je toho hodně, co se dá přičíst na vrub kvality některých složitých molekul.
Kdo však kdy přičítal škody spáchané na lásce, přátelství a všech nadějí na štěstí pouhému přebytku, či naopak nedostatku toho či onoho neurotransmiteru. A kdo kdy objeví morálku a etiku mezi enzymy a aminokyselinami, když panuje všeobecný názor, že je třeba hledat jinde? Když byla Daisy v druhém ročníku na Oxfordu, uchvátil ji jeden pohledný bláznivý kantor a pokoušela se otce přesvědčit, že šílenství je sociální výmysl, prohnaný nápad, jehož prostřednictvím bohatí – tohle možná dost dobře nepochopil – utlačují chudé.
Otec s dcerou se tehdy pustili do jedné z prudkých hádek, kterou mistrovským řečnickým tahem ukončil Henry tím, že jí nabídl prohlídku uzavřeného psychiatrického pavilonu. Souhlasila bez váhání, a pak se na věc pozapomnělo…
xxx
Z toho Perowne pochopí, že čest má být uspokojena tím, že dostane nakládačku. Před očima mu defiluje chmurná budoucnost, podobně jako po srážce kvůli uplatnění pojistky. Týdny bolestného zotavování. A to je možná ještě optimistický výhled. Baxter z něho nespouští zrak, pohled, s nímž nemůže pohnout, pokud zároveň nepohne celou svou těžkou oholenou hlavou.
Obličej mu oživují drobné záchvěvy, které se nikdy úplně nezformují do výrazu. Je to svalový nepokoj, z něhož se jednoho krásného dne – jak se Perowne po krátké úvaze domýšlí – stane atetoid, člověk sužovaný bezděčnými, neovladatelnými pohyby…
xxx
Odchází od okna, a vtom si vzpomene na slavný experiment s myšlením, o němž se před dávnými a dávnými lety dozvěděl na hodinách fyziky. Kočka, Schrödingerova kočka, je schovaná v uzavřené krabici a je buď ještě naživu, nebo už po smrti poté, co nahodile aktivované kladivo rozbilo ampulku s jedem. Dokud pozorovatel nenadzdvihne víko krabice, obě možnosti – mrtvá kočka i živá kočka – trvají a jsou stejně skutečné, existují bok po boku v paralelních vesmírech. Ve chvíli, kdy víko zvednou a podívají se, jak na tom kočka je, se kvantová vlna pravděpodobnosti zhroutí. Nic z toho mu nedávalo smysl. Žádný lidský smysl. Bezpochyby je to jen další příklad představy o vlastní důležitosti. Někde slyšel, že už i fyzikové od onoho pokusu upouštějí. Henrymu připadá, že se taková věc vymyká požadavkům na vědecký důkaz: nějaký výsledek či důsledek, ostatním známý, existuje ve světě odděleně, nezávisle na něm, a čeká, až mu on sám přijde na kloub. Poté se zhroutí nanejvýš jeho nevědomost. Ale ať už to dopadne jakkoli, je nyní rozhodnuto. A ať mají cestující namířeno kamkoli, ať jsou vyděšení a živí, nebo mrtví, teď už budou u cíle své cesty…

The post Ian McEwan. Román Sobota je protiválečný román o agresívní politice USA first appeared on Čítárny.

McEwana čtu od let osmdesátých let, a i když mě původně nalákal morbiditou, dnes jej spolu s ostatními uznávám pro nesporné kvality. Jeho Mlsoun (Sweet Tooth, 2012, česky 2013) nadchne, ale může ledaskoho trochu “zklamat” ve finále.
Následující text není ideální pro ty, kteří román nečetli a čísti hodlají.

V dopise, který tvoří jeho poslední kapitolu, se autor alias jeho hrdina, spisovatel Tom, soustředí na to úžasné odhalení, že celý dosavadní text napsal jako žena. Obdivuhodné?
Možná ano a McEwan je určitě dobrý i po Flaubertovu vzoru a i s Flaubertovým výrokem „Paní Bovary, to jsem já“, ale… Proč se tím v knize implicitně chlubit? Onu závěrečnou kapitolu totiž vnímám právě jako McEwanovo nadbytečné bití se v prsa.

Ale my před jeho talentem pomyslně smekli už dávno, i měl radši vytasit z rukávu nějaký další a překvapivý, vše převracející finální obrat, myslím si. A on místo toho „strhl volant“ do vlastní tvůrčí zahrádky: k odhalení, že román vlastně nevyprávěla dívka Serena, nýbrž její milenec Tom, který se jen dokonale vžil do její kůže.

Ano, vše sedí, a zpětně si dokonce vybavíme hrdinčin postřeh při prvním setkání s Tomem, podle něhož na ni první chvilku působil jako transsexuál, ale Mlsoun i tak měl končit úderněji, zdá se mi, a to – dejme tomu – tak, že na ostrůvku v Baltském moři překvapivě nezemřel dvojitý agent (a postarší Serenin předposlední milenec), jak se stalo, ale přežil a přeběhl k Rusům. Na nic podobného nicméně nedojde a špionážní román, jakým byl McEwanův Nevinný omotaný okolo Berlínské zdi, toto prostě není.

Jedná se tedy aspoň o parodii? Ne. Jde o zamilovaný, historicko-politický román „z prostředí“ MI5 a Frederick Forsyth a John Le Carré se možná „řezali“ smíchy, pokud jej četli.
Špionážní zápletku totiž postrádá, byť ji trochu kamufluje. A chystá se již i filmové zpracování a bude jistě úspěšné, ale… Jako bych Iana McEwana při psaní viděl…
Jak sám poznamenává, příliš krátké romány jsou nemužné, a tak dofukuje svůj opus ještě o sadu vlastních, dosud nepoužitých povídek. A ty připíše na konto svému hrdinovi, píšícímu profesorovi Tomovi. A Serena? Jen zdánlivě o všem vypráví, a to místy takřka ve stylu známého románu Susan Isaacsové Záblesk.

Vyrůstala coby „biskupova dcera“ i výtečná a posedlá čtenářka. Ale i s talentem pro matematiku.
Kvůli němu nakonec vyslyšela máti a vystudovala v Cambridge právě tento obor. K MI5 nicméně není zverbována, aby řešila rébusy. Proč tedy?
V rámci pracovní náplně může právě číst, což zase připomíná hlavní postavu Šesti dní Kondora. A dál?
Pokud čekáte, že Serena zaměstnavatelům vytipuje začínajícího literárního génia, jste na omylu. Jen sama MI5 jí konkrétního Toma „zadá“. A proč to všechno?

Onen Serenin postarší, bývalý milenec (který odjel podlehnout chorobě na ostrůvek), nebyl jen profesor, nýbrž i doyenem MI5 a… zrádce.
Nicméně milenku už jednou naverboval, takže se tajná služba bojí, zda i Serena není „dvojitá“, a zaměstná ji na podřadném místě, aby ji měla snáz pod kontrolou. Nenechají ji tedy válčit s IRA, o čemž se však i tak hodně dovíme, a ani ji nevyšlou na jinou frontu studené války. Nechají však děvče dělat cosi jiného, cosi absurdního už i v letech sedmdesátých, kdy se děj odehrává. Připustí ji k akci Mlsoun a…
A dovolí, aby inspirovala potenciálně pravicového spisovatele Toma.
Ten má díky tomu přes krycí organizaci po tři roky dostávat takové množství liber, že může dát vale vlastní univerzitní kariéře literárního vědce a jít na volnou nohu psát. A co? MI5 čeká, že něco jako byl román 1984. I Orwell totiž byl, máme-li věřit McEwanově knize, financován tajnou službou. To ona jeho mistrovské dílo iniciovala! A i jiné knihy jiných!
Anebo má Tom aspoň napsal cokoli, co nějak probere z naivity britské levičáky a komunisty a co ukáže v pravém světle východní blok.
Serena se do něj, jak čekáme, zblázní a následuje románek v románu. Kdyby jej líčil někdo jiný, bude to červená knihovna, možná, avšak McEwan je realista a mistr. Nezakolísá ani na vteřinu a my jednoduše cítíme: To se stát mohlo. A jak že románek graduje?

Oba milenci si žijí na stále vyšší noze, ale Tom přesto (či právě proto?) dokáže literárně tvořit a možná paradoxně, možná však spíše logicky vytvoří ryzí opak vyžadovaného, a totiž poněkud dekadentní distopii.
Ta trochu připomíná něco od Ballarda, ale víc McCarthyho Cestu. Británie se tu zkrátka brodí v rozkladu, otec s dcerkou ve finále podléhají nemoci a to vše (nejspíš) právě v důsledku kapitalismu. A nejen to! Tom za tenhle svůj nemužně krátký rukopis převezme (i v konkurenci začínajícího Martina Amise) prestižní literární cenu. A MI5? Výtečníky promptně vyrazí a zastaví kohoutky. Ale nechá je – na rozdíl od některých jiných – dýchat. Toť vše.
Nebo tedy skoro vše, protože je na místě zmínit se také o všem tom poutavém, co je v Mlsounovi vysloveno o literatuře, kterou hrdinové celoživotně nasávají. A ke všemu dojde i na matematický Monty Hallův problém, jenž Serena jenom tak nadhodí, ale Tom dle něj obratem sepíše… Dosti špatnou povídku. Ale jen, aby ji agentka mohla svým vylepšením přece zachránit, takže čtenář-matematik zajásá, vcelku se však jedná jen o další z vycpávek. Těmi ostatními je převyprávění obsahů Tomových povídek. Ale jistě! Některé ty povídky jsou úžasné, o to nic, a dokonce představují paralely k situacím v toku hlavního vyprávění, nicméně jsem se ani tak nezbavil pocitu, že se jedná spíš o lépe i hůře zamaskované oslí můstky.

Za vycpaninu ovšem nelze označit průběžné líčení politického vývoje raných let sedmdesátých, třeba i včetně momentů se zkrácení zimního pracovního týdne na tři dny a uhelné krize.
Stávky horníků. To vše hrdinové sledují hlavně prostřednictvím tisku, ale knihu to prostupuje jako pozadí konfliktu MI5 s levicí. Autor tu nepochybně vytěžil i vlastní vzpomínky na dobu svých začátků a Mlsoun je tedy také autobiografická záležitost. A nevystupuje v ní ostatně jen Martin Amis! A není tu zmiňován jen jeho otec Kingsley. Jako „detektiv“ se zde uplatní dokonce i jistý Barnes. Julian?

To ovšem nic nezmění na skutečnosti, že se autor ve finále spokojil s vtipem ohledně svého umu vyprávět jako žena, a zahodil šanci napsat (i) skutečnou špionážní šarádu. Ne jen mistrný román z „pracovního“ a vztahového prostředí.

The post Mlsoun McEwana. Pravice a levice v zamilovaném, politicko-historickém románu first appeared on Čítárny.

Úsporný příběh, za který autor získal v roce 1998 Bookerovu cenu, se odvíjí v nečekaných zvratech a vedle Betonové zahrady jde o nejbrilantnější spisovatelovu psychologickou studii bezcitnosti a bezděčné krutosti.

Ve dnech krátce po Mollyině pohřbu uzavřou Clive s Vernonem přátelskou dohodu, jejíž důsledky nejsou schopni dohlédnout. Nezávisle na sobě oba učiní pochybné morální rozhodnutí a jejich přátelství tak podstoupí zkoušku, v níž ani jeden z nich neobstojí.

Amsterdam | Ian McEwan | Překlad Ladislav Šenkyřík | Doslov napsal Ladislav Nagy | Odeon 2012,  počet stran 168, V tomto překladu vydání první

IAN McEWAN (1948)
Anglického prozaika není třeba obšírně představovat, protože patří k nejvýznamnějším ostrovním spisovatelům své generace a zájem českých čtenářů tomu odpovídá.
Syn skotského důstojníka z kadetky v Aldershotu, s nímž v dětství nedobrovolně procestoval půl zeměkoule, získal vzdělání na Suffolk University a hlavně v „pouličních dramatech“ příležitostných zaměstnání, které ho naučily úspornému vyjadřování. Po absolutoriu kurzů tvůrčího psaní na University of East Anglia v Norwichi vstoupil do literatury povídkovými soubory První láska, poslední pomazání (1975, č. 2004) a Psychopolis a jiné povídky (1978, č. 1997), v nichž čtenáře i kritiku fascinoval chladným odstupem při zobrazení lidských selhání, komplexů a depresí.

Za neméně přízračnou atmosféru próz Betonová zahrada (1978, č. poprvé časopisecky 1988, film Andrew Birkin), Cizinci ve městě (1981, č. 1996, film Paul Schrader) a Nevinný (1990, č. 1997, film John Schlesinger) si autor dokonce vysloužil přízvisko „básník perverze“. Od románu Černí psi (1992, č. 1996) se však McEwan stále důkladněji zamýšlí nad hlubšími motivacemi a dosahem Zla ve světě. K jeho zjevení mnohdy stačí jen pověstný krůček špatným směrem, zato náprava může trvat léta, jak potvrdil v knihách Dítě v pravý čas (1987, č. 2002), Nezničitelná láska (1997, č. 2000) a především v působivém uměleckém vyznání Pokání (2001, č. 2003).

Po skvěle přijatém románu Sobota (2005, č. 2006), novele Na Chesilské pláži (2007) a nejnovější próze Solar (2010, č. 2011) je McEwanovo prozaické dílo v češtině kompletní. Románová rošáda Amsterodam (1998, č. poprvé 1999) vynesla autorovi Bookerovu cenu, na niž byla jeho díla nejednou nominována. Ian McEwan je rovněž držitelem řady dalších britských literárních prémií.

Ukázka z knihy:

Chudák Molly. Začalo to mravenčením v paži, když ji před restaurací Dorchester Grill zdvihla, aby mávla na taxík; to svědění ji už ale nikdy neopustilo. Během pár týdnů jen tápavě hledala pojmenování různých věcí. Parlament, chemii nebo lodní šroub si dokázala odpustit, horší už to bylo s postelí, smetanou, zrcadlem.
Ale až po přechodném zmizení paznehtníku a bresaoly se rozhodla vyhledat lékařskou pomoc a očekávala ujištění, že je všechno v pořádku. Místo toho ji poslali na další vyšetření a z něho se už v jistém smyslu nikdy nevrátila. Divoká a nezkrotná Molly se mávnutím proutku proměnila v zajatkyni svého nerudného, majetnického manžela George, který nemocnou držel mezi stěnami jejího pokoje proměněného na ošetřovnu.
Molly, která psala o restauracích do periodického tisku, byla úžasně chytrá a vtipná, a navíc skvělá fotografka, smělá zahradnice, do níž se zamiloval ministr zahraničí a která i ve svých šestačtyřiceti letech uměla vyseknout dokonalou hvězdu. Rychlost, s jakou se propadala do šílenství a podléhala bolestem, se stala předmětem společenských drbů: ztráta schopnosti ovládat tělesné funkce a spolu s ní i ztráta veškerého smyslu pro humor a poté postupné upadání do otupělosti proložené záchvaty marného násilí a zdušeného křiku.

The post Amsterdam. Jedna z nejbrilantnějších knih McEwana o bezcitnosti a bezděčné krutosti first appeared on Čítárny.

Kdyby nebyl Ian McEwan natolik schopný, jeho nový román Skořápka by nejspíš zůstal nedomrle zrozenou artistní hříčkou. Ale napsal už koneckonců románů dost a jen hříčkami nejsou; čtenáři by nebyl zatracen. Jeho talent se přinejmenším stýká s genialitou, a to zapříčinilo transformaci hříčky ve víno těch nejsvůdnějších kvalit.

Neoctneme se tak jen v lůně vztahu muže a ženy, sledovaného jejich nenarozeným dítětem, ale jsme dohromady s plodem v srdci kompletního vesmíru, který zahrnuje i Zem a dokonce je aktuálně politický. Patrně taky vás překvapí, co vše takto ležérně nastavená kniha uměla obestřít sítí mozku i srdce a vcucnout a opět na nás vyzvrátit.

Hodiny intrikaření spiklence bezděčně přivedly k umění neuspěchaného milování… (str.101).
Vesmír ovšem není dobrý, jak už tušil Lovecraft, a to dokládá moment, v němž se nenarozenec pokusí během soulože o sebevraždu: A teď pokorně ocituji část Nagyova doslovu:

„Hlavní literární inspirací je tu samozřejmě Shakespearův Hamlet. Čtenáři to napoví nejen úvodní citát, ale i jména postav: Claude je verzí Claudia, Trudy pochopitelně Gertrudy… V Hamletovi se děj točí kolem toho, zda Hamlet dokáže pomstít úkladnou vraždu otce; zde jsme v napětí, zda se mu podaří vraždě zabránit.“

Hamletovskou spojnicí se Shakespearem je přitom monolog a…

„Hamlet je postavou, která… nejčastěji mluví sama se sebou,“ připomíná Ladislav Nagy. „Experimentem s posunutím vypravěče do lůna jedné z postav pak McEwan tento aspekt naprosté osamělosti, ba solipsismu, geniálně posílil.“

Autor doslovu sice vyjadřuje pochyby právě nad politickou částí plodem promýšleného spektra, ale ten aspekt nechť už si vyhodnotí každý vnímatel sám.
Bezesporu máme spisovatele, kteří by se tu spokojili s oním intimním příběhem erotiky a vraždy (asi jako by to udělal autor románu Pošťák vždycky zvoní dvakrát), zatímco islamisty či migrací rozharašená společnost by jim zůstala ukradena či přímo u…
Ale McEwan je víc a to dokazuje každou další knihou. Aniž se stává artistně nesrozumitelným mase. Naopak. Myslí na čtenáře a obě ruce mu podá. Třeba i do ořechu. Skořápka je jen dalším toho příkladem a za třešni mám to, že ústřední dům, který se stává důvodem k vraždě, byl inspirován reálným londýnským sídlem zcela reálného básníka Hugo Williamse.

A provokace? Abych řekl pravdu, sám považuji za nejděsivější moment bezprostřední propojení vraždy manžela i jejího plánování a sexu s jeho bratrem, který je zločinem stimulován.
Minimálně už McEwanův román Nevinný (v roli manžela zfilmovaný s Anthony Hopkinsem) obsahoval totéž, i ptám se řečnicky a snad i s Hamletem: „Chodí to snad u homo sapiens takhle často?“
Sami si každý odpovězte, než vám zbytek dočtu z redakční záložky:

Trudy podvádí Johna, svého manžela. Bydlí stále v domě, v němž John kdysi vyrůstal a kde mladí manželé strávili první měsíce svého svazku. Vila je zchátralá, ale v lepší londýnské čtvrti má i tak nedozírnou hodnotu. Snílek a básník John zde však už nebydlí. Trudy se místo něj schází s jeho bratrem, naprosto banálním Claudem, a spolu vymyslí jednoduchý plán, jak se Johna zbavit. Jejich intriky však sleduje nečekaný svědek: zvídavý, chytrý a všetečný devítiměsíční obyvatel Trudina lůna.

Klasický příběh o jedné vraždě a chytrém podvodu z pera jednoho z nejoceňovanějších světových autorů je vyprávěný z perspektibvy , která není zrovna běžná. Takříkajíc vzhůru nohama.

Ian McEwan: Skořápka. Přeložil Ladislav Šenkyřík. Doslov Ladislav Nagy. Euromedia Group, a. s. – Odeon. Praha 2017. 200 stran. 20 kapitol. ISBN 978-80-207-1792-4

Ukázka ze zadní strany obálky:

Rád si dám se svou matkou skleničku. Možná jste to nikdy nezakusili, nebo jste zapomněli, jak chutná dobré burgundské (její nejoblíbenější) nebo dobré sancerrské (také její nejoblíbenější) stočené přes zdravou placentu. Ještě dřív než víno – dnes večer to bude sancerrské z vinice Jeana-Maxe Rogera – se zvukem vytahované zátky skutečně dorazí, cítím je na tváři jako jemné pohlazení letního vánku. Vím, že alkohol mi sníží inteligenci. Všem snižuje inteligenci. Jenže radostný kradmý doušek pinot noiru nebo sauvignonu s angreštový dozvukem mě nutí v mém skrytém moři obracet se a převalovat, odrážet se od stěn svého zámku, pružného zámku. Který je mým domovem. Nebo aspoň tomu tak bývalo, dokud jsem tu měl víc místa. Teď svou radost přijímám rozvážně a při druhé skleničce mé úvahy rozkvétají s onou bezuzdností, jíž se říká poezie. Mé myšlenky se odvíjejí v dobře odměřených pětistopých verších, s rétorickými pauzami i v sevřených slokách v půvabných variacích. Nikdy si ale nedá třetí, a to mi vadí.
„Musím myslet na dítě,“ slyším, jak říká, když zakrývá sklenku mravokárnou dlaní. V tu chvíli mě napadá, že sáhnu po své mazlavé šňůře, jak by to člověk mohl udělat se sametovou stuhou ve venkovské usedlosti s dobrým personálem, a prudce zatáhnu, aby mě obsloužili. Hohó! Ještě jednu rundu tady pro nás, kamarádi!

The post McEwanova Skořápka aneb Hamlet v lůně nevěrné dámy first appeared on Čítárny.