Nositel Nobelovy ceny za literaturu napsal svou sbírku zpěvné intimní lyriky už jako zralý, zkušený a známý básník v roce 1954.

Citlivé vzpomínky na dětský svět a na maminku, která dokázala udělat domov krásným, oslovily nejednu generaci.
Prosté a jednoduché verše (např. Maminčina kytice, Mlýnek na kávu, Všední den, Dědečkův pohřeb, Vějíř, Krabice na čaj, Domov) opěvují nejen dětství, ale především dobrotu, krásu, práci i únavu maminky a mluví ústy básníka za mnohé z nás.

Po přečtení každý rozumný člověk pozná, kam má poslat odborníky z genderových neziskovek či Ministerstva (bruselského) školství, pokud vám budou podsouvat názory, že Seifert prosazuje genderově nevyvážené sterotypy.

S ilustracemi Jiřího Trnky patří knížka do zlatého fondu české literatury a do pokladnice Albatrosu.

Seifert se v této sbírce vrací do svého dětství, vzpomíná na svůj domov, svou maminku a své mládí.
Postupně se kniha ubírá časově dál. Popisuje tíhu doby, na chudobu ve které on sa maminka žili. Všechny verše jsou však vyváženy čistou láskou a pocitem bezpečí.
Jeho básně popisují i maličkosti ze všedního života, že není těžké si je představit. Seifert nepoužívá žádné básnické přívlastky ani přirovnání, pouze pravidelný verš i rytmus. A v tom je je naprostá krása jeho veršů.

Maminka | Jaroslav Seifert | Ilustruje Jiří Trnka | Vydal Albatros 2008 | 11. vydání, v Albatrosu 8

První dopis mamince

Už vím, dám dopis na zrcadlo
či do košíčku na šití,
však žel dosud mě nenapadlo
co psát, jak dopis začíti.

Maminko moje milovaná,
a v zubech konec násadky,
přemýšlím; stránka nenapsaná
čeká a čeká na řádky.

Přeji Ti dnes v den Tvého svátku
– ve slově Tvého velké T –
no vida, už mám druhou řádku
a pokračuji ve větě:

štěstí zdraví – po t se píše ě –
a zdraví – a pak selhává
už nadobro má fantazie,
tak přízemní a kulhavá.

A trhám papír, muchlaje ho
– maminka stojí nad válem
a chystá něco voňavého –
tu v odhodlání zoufalém

přibíhám k ní, tiskne mě k sobě,
očima mlčky ptá se mě.
Pak zamoučené ruce obě
zvedly mě rychle se země.

Tatínkova dýmka

Tatínek kouřil z dýmky
vždy večer, než šel spát.
Vidím ho z měchuřinky
do dýmky tabák cpát.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Sedával na pavlači,
když se už setmělo,
a plamen sirky stáčí
posvítit na čelo.

Co by byl bez vzpomínky
náš život? Co by byl?
Obláčky z jeho dýmky
jsou nejhezčí z mých chvil.

Maminka však se zlobí,
ne zle, spíš jenom tak.
Tatínek totiž drobí
z pytlíčku na tabák.

A když mu dýmka chladne,
brání se nesměle.
Komupak nevypadne
trošičku popele.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Když stůně, dýmka leží
na okně pavlače.
A maminka jen stěží
nedá se do pláče.

A něžně k ní se sklání
a nic se neštítí.
A dnes jí nezavání.
Dnes voní po kvítí.

Hladí ji usmířena
a rdí se před námi.
Dýmka je posázena
samými perlami.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval.
To, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Všední den

Brambory jsou již napadrť!
Ta kamna! – Často říkávala,
že budou jednou její smrt.
A zatím kamna mile hřála.

Nemyslete, to nebyl hněv,
maminka měla strach, že zmešká.
Když skláněla se pro konev,
byla ta konev pro ni těžká.

Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.

A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.

– Však ještě musím z podlahy
setříti špínu. Podej mýdlo!
A hadr! – Ten cár neblahý
kdes visel jako smutné křídlo.

Opřena o ně, chtěla jen
pár metrů výše z toho všeho.
– Stoupni si, chlapče, u kamen
a nešlapej mi do mokrého!

Když padlo šero na věci
a ještě jehlu vzíti chtěla,
neměla sil ji navléci.
Ruce jí klesly podél těla.

– Zas je tu noc už bezmála,
já nádobí mám ještě v dřezu!
A oknem z trati zavála
nahořklá vůně černých bezů.

The post Maminka a Jaroslav Seifert. Kdo by neznal dva pojmy z pokladnice české poezie first appeared on Čítárny.

Maminka je milá básnička Jiřího Žáčka, která se objevuje v několika čítankách pro druhý ročník ZŠ. Básník v ní vysvětluje, proč mají maminky děti rády a proč pro ně chtějí jen to nejlepší. Jednoduchá, ale citlivě napsaná básnička říká, že na této planetě jsou holky, které jednou také budou chtít rodit děti, které budou mít rády.

Maminka  / Jirka Žáček

Ze všech lidí mám nejradši maminku. Než jsem se narodil, devět měsíců jsem vyrůstal v jejím těle. Možná proto mi tak dobře rozumí. Mohu se jí svěřit se vším. Když mi někdo ublíží, vezme mě do náručí a je mi zase dobře. Vím, že maminka udělá všechno, co může, abych byl šťastný, proto se snažím, abych jí dělal radost.

K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a povědět nám pohádku.
proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.

To se ale nelíbí vyznavačům genderové politiky, mezi kterými je básnička známá, jako příklad budování genderových stereotypů.
Dokonce i nějací lidé z Ministerstva školství tvrdí (podle Aktuálně.cz), že básnička Maminka “není zcela genderově neutrální”, a budou proto studovat hlavně první větu. K čemu jsou holky na světě? Protože Žáček si dovolil nepřímo napsat, že základní rolí ženy je rodit a starat se o děti jednoduše proto, že k tomu mají jako jediné předpoklady. Někomu na ministerstvu zřejmě vadí, že děti nerodí muž nebo že se otec nepodílí s matkou na kojení. Asi nejlepší by bylo, kdyby i učitelé, po přečtení básničky, vysvětlovali dětem, že lidé se rodí z vejce, na kterém sedí devět měsíců střídavě otec s matkou.

Každý rozumný člověk cítí z básničky radost, lásku a přirozenost. Ano, být matkou, milovat a starat se o dítě ve větší míře než muž je normální.
Rozčílení tzv. genderových odborníků považují do velké míry za účelovou propagandu. Nikde není psáno, že holky mají jenom rodit děti a že se mají jenom starat o děti. Takže celá diskuse je zcela evidentně rozpoutána díky nepochopení napsaného textu a tudíž velké míře nedovzdělanosti.
Doporučoval bych jim, aby se za neziskové peníze zaměřili na skutečné problémy postavení žen ve společnosti a nehledali problémy za každou cenu tam, kde vůbec nejsou.

Celý tento umělý problém vyvolal kdysi režisér Vít Klusák, když na FB napsal:
“K cemu jsou kluci na svete? Aby psali takovyhle debility. (Citanka pro 2. rocnik, Cteme s porozumenim, nakl. Nova skola Brno, vydano: 2015!!!)”
Pokud ale znáte Klusákův první studentský film Ocet, pak vám rychle dojde, v čem je Klusákův problém. Po pravdě řečeno, upřímně lituji Žáčkovy kritiky za jejich zážitky z dětství, ale s tím se musí bohužel vyrovnat každý sám.

Petra Havlíková z hnutí Nesehnutí a koordinátorka programu Ženská práva jsou taky práva se rovněž perfektně vyjádřila. A hlavně to nebylo o obsahu básničky.
Básnička “už byla několikrát použita v publikacích, které se zabývají genderově senzitivním vzděláváním. Byla použita právě jako příklad, jakým způsobem se genderové stereotypy budují…” “Samozřejmě existují příklady toho, že to je i jinak, že máma nemele maso, ale opravuje třeba auto. Nicméně je to neuvěřitelně minoritní…”
Nevím k čemu se dáma vyjadřovala, ale k této básničce rozhodně ne.

A co na to nejoblíbenější český básník Jiří Žáček?
“Na to, jaké mají být maminky a jak se mají jevit prvňáčkům, mohou být názory různé. Podle nahlédnutí do diskuse vidím, že mnoha diskutérům ta básnička připadá dobrá nebo přijatelná, ale chápu, že lidé kontroverzního ducha to vidí jinak. V tom případě ať nešermují genderovými stereotypy a zkusí sami napsat svou verzi – když se jim povede, rád jim napíšu jedničku s hvězdičkou.” Jiří Žáček.

A propo. Všimli jste si, jak jsou genderovými stereotypy nabité Seifertovy básně ze sbírky Maminka?
Takže se všichni těšíme na nové poučování genderovců, tentokát o světovém Jaroslavu Seifertovi. Možná z toho bude další pitomá diplomka. Těmi jsou genderoví aktivisté velmi populární.

Jaroslav Seifert / Všední den

Brambory jsou již napadrť!
Ta kamna! – Často říkávala,
že budou jednou její smrt.
A zatím kamna mile hřála.

Nemyslete, to nebyl hněv,
maminka měla strach, že zmešká.
Když skláněla se pro konev,
byla ta konev pro ni těžká.

Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.

A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.

– Však ještě musím z podlahy
setříti špínu. Podej mýdlo!
A hadr! – Ten cár neblahý
kdes visel jako smutné křídlo.

Opřena o ně, chtěla jen
pár metrů výše z toho všeho.
– Stoupni si, chlapče, u kamen
a nešlapej mi do mokrého!

Když padlo šero na věci
a ještě jehlu vzíti chtěla,
neměla sil ji navléci.
Ruce jí klesly podél těla.

– Zas je tu noc už bezmála,
já nádobí mám ještě v dřezu!
A oknem z trati zavála
nahořklá vůně černých bezů.

The post Maminka Jiřího Žáčka je prý debilita. Uctívači genderové ideologie se vztekají first appeared on Čítárny.

Volební právo žen. Dnes už normální stav. Ale ještě 8. března 1908 v New Yorku vyšlo do ulic v průvodu městem 15 tisíc švadlen. Demonstrovaly za volební právo žen, lepší pracovní podmínky a zákaz práce dětí. Osmý březen je každoročně oslava rovnoprávnosti žen v jakékoliv společnosti. 
Demonstrace  8. března 1908 je také známá pod heslem “chléb a růže”, kdy chléb symbolizoval ekonomické jistoty a růže lepší kvalitu života.

Myšlenka pořádání Mezinárodního dne žen (MDŽ)
vznikla na počátku 20. století díky iniciativě německé aktivistky Clary Zetkinové, která navrhla jeho založení na zasedání Socialistické internacionály v Kodani v roce 1910.
První oslava byla 19. března 1911 v Rakousku, Dánsku, Německu a Švýcarsku.

Tradice oslav Mezinárodního dne žen (MDŽ) 8. března byla založena v roce 1914.
V tento den ženy z různých zemí pořádaly protestní shromáždění.

8.3. 1917 pak v Petrohradě vyšly ženy do ulic pod heslem “chléb a mír”.
Na památku 2 milionů ruských vojáků, padlých v 1. světové válce.
Zhruba týden poté byl ruský car donucen abdikovat a prozatímní vláda poprvé schválila i volební právo ruským ženám.

OSN uznala MDŽ až v roce 1975!

Jak dlouho trvalo, než si ženy uzákonily volební právo je velmi poučné.
Dodnes existují země, zvláště muslimské, jako třeba Pákistán, Afganistán, Saudská Arábie etc., kde žena nemá práva skoro žádná a je zcela závislá na rozhodování mužů. 

    1893 Nový Zéland
    1902 Austrálie
    1906 Finsko
    1913 Norsko
    1915 Dánsko, Island
    1917 Rusko
    1918 Německo, Polsko, Velká Británie
    1919 Československo, Nizozemsko
    1920 USA (19. dodatkem ústavy), Kanada, Maďarsko
    1921 Lotyšsko, Švédsko
    1926 Turecko
    1927 Uruguay
    1929 Ekvádor
    1931 Španělsko
    1932 Brazílie
    1934 Turecko
    1940 Kanada
    1941 Jugoslávie
    1942 Dominikánská republika
    1945 Francie, Japonsko, Itálie, Slovinsko
    1946 Argentina, Rumunsko
    1948 Belgie
    1949 Čína, Indie, Chile
    1952 Mexiko, Řecko
    1956 Egypt
    1958 Maďarsko
    1960 Kypr
    1971 Švýcarsko (na federální úrovni; jednotlivé kantony tak učinily v letech 1958–1990)
    1976 Portugalsko
    1984 Lichtenštejnsko
    1999 Katar
    2005 Kuvajt
    2011 Saúdská Arábie (pouze na místní úrovni, poprvé mohly ženy volit a být voleny až v roce 2015

Datový zdroj: Wikipedia

The post Volební právo žen a historie MDŽ. Kdy dostaly ženy právo volit? first appeared on Čítárny.

Maminku Jaroslava Seiferta máme asi všichni spojenou s ilustracemi Jiřího Trnky, ale není pravda, že vycházela tato básníkova sbírka jen takto. Vycházela i bez ilustrací nebo s ilustracemi Karla Svolinského, Ludmily Jiřincové či s obálkou a frontispisem Zdeňka Seydla.

V roce 2016 se nakladatelství Albatros rozhodlo pro slovenskou ilustrátorku Janu Kiselovou-Sitekovou. A aby nezůstalo jen při tomto náznaku blízkosti našich řečí, je vložena jedna přebásněná ukázka od Ĺubomíra Feldeka. Na tom se podílelo nám dobře známe nakladatelství Buvik.

Maminka / Jaroslav Seifert / Ilustrace Jana Kiselová-Siteková / Albatros 2016

Ilustrace Jiří Trnka / Jaroslav Seifert Maminka

Ilustrace Ludmila Jiřincová / Jaroslav Seifert Maminka

Domov

Ty prosté věci, jež jsem miloval,
toužil jsem míti věrně kolem sebe.
A byl to ráj a já se o ně bál
a věděl jsem, že tratím v nich kus nebe

Okno mi řeklo: Jen se rozhlédni,
až odejdeš, už cizí budu tobě.
Kyvadlo řeklo: Jdi, je k poledni.
A křížek na zdi: Sejdeme se v hrobě.

I dvířka kamen žárem zsinalá
v koutečku při zdi, kde se pěkně klímá,
tesklivě na práh za mnou volala:
Přijď ohřát se, kdyby ti bylo zima.

Když jsem byl děcko, matka prosila:
Blíží se bouřka, zůstaň blízko domu.
Svět byl tak krásný, moje rozmilá,
a krásnější byl pod rachotem hromů.

Růže mi řekla: Voním silicí,
kdo po mně sáhne, zbloudit lehce může.
Když dotkla se mě ústa na líci,
ústa mi řekla: Voníme jak růže.

A mluvil oblak: V zemi tajemné
uvidíš možná věže krásných hradů.
A nato řeka: Chvátej podél mne,
uslyšíš záhy hukot vodopádu.

Srdce, jež bilo pod věncovím cév,
říkalo přitom: Já ti něco skrývám.
A ozval-li se sladký ženský zpěv,

pravila touha: To já ti v něm zpívám.

I vtiskla matka ret mi na čelo
a řekla: Sbohem. Šel jsem bez rozpaků.
Vždyť v tichu, v kterém nic se nedělo,
slýchal jsem ze tmy dunět kola vlaků.

Po létech klepu doma na dveře,
na prahu suk a vyšlapaná škvíra.
Ozvou se kroky? Kdo mi otevře?
Za dveřmi ticho, nikdo neotvírá.

Okno je kalné, prohnil jeho rám,
už netkví pevně v starém, vetchém zdivě.
Kyvadlo stojí, neví kudy kam.
Jen křížek na zdi čeká trpělivě.

Podíval jsem se v šero zrcadla,
a poznal čas i cítil jeho tíži.
A v náruč té, jež v prach se rozpadla,
ten, který přišel, pomalu se blíží.

U okna

Když přišlo jaro, na pešuňku
rozkvetly stromy v jarním slunku.
Maminka, tichá jako pěna,
k oknu je v pláči odvrácena.
− Proč pláčeš, co máš za bolest,
řekni mi, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebudou jednou stromy kvést.

Sníh padal hustě a co chvíli
vločky se na sklo přilepily.
U okna, bylo málo světla,
maminka tiše něco pletla
a měla slzy na očích.
− Proč pláčeš, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebude jednou padat sníh.

Ukolébavka

Až, chlapečku, zavřeš víčka,
vyskočíš si na koníčka.
A koníček spí.

Na louce je plno květin,
pojedeš s ním do kopretin.
Kopretinky spí.

Pojedeš s ním k černé skále
po silnici u maštale.
Černá skála spí.

Jiskry prší od podkůvek,
pojedeš s ním do borůvek.
A borůvky spí.

Krásná panna drží vlečku,
sbírá si je do džbánečku.
A džbáneček spí.

A pod skálou voda hučí,
vezmu tě zas do náručí.
A chlapeček spí.

Večerní píseň

Když bylo dobře mamince,
bylo i pěkně v našem bytě.
Hmoždíř, který stal na skříňce,
zatřpytil se okamžitě,
skla oken, po nichž před chvilkou
plakalo ještě bílé jiní,
svítila opět po kuchyni,
kde vonělo to vanilkou.

Když zpívala, hned vesele
spustili ptáci před okny nám.
Měla-li mráček na čele,
odletěli hned ptáci jinam.
Zmlkli jsme rázem, ztichl smích.
I černé kotě, které tlapkou
pohrávalo si se skořápkou,
dívalo se jí po očích.

Když padala již únavou
a večer spát nás odnášela,
tou rukou drsnou od popela
stlala nám měkce pod hlavou.

V hořáku ještě přede plyn
a nad pelestí přechází nám,
podobaje se pavučinám,
velikánský stín maminčin.

Dnes už tak už tak šťastně neusínám.

Všední den

Brambory jsou již na padrť!
Ta kamna! Často říkávala,
že budou jednou její smrt.
A zatím kamna mile hřála.

Nemyslete, to nebyl hněv,
maminka měla strach, že zmešká.
Když skláněla se pro konev,
byla ta konev pro ni těžká.

Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.

A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.

Však ještě musím z podlahy
setříti špínu. Podej mýdlo!
A hadr! Ten cár neblahý
kdes visel jako smutné křídlo.

Opřena o ně, chtěla jen
pár metrů výše z toho všeho.
Stoupni si, chlapče, u kamen
a nešlapej mi do mokrého!

Když padlo šero na věci
a ještě jehlu vzíti chtěla¸
neměla sil ji navléci.
Ruce jí klesly podél těla.

Zas je to noc už bezmála¸ j
á nádobí mám ještě v dřezu!
A oknem z trati zavála
nahořklá vůně černých bezů.

The post Nejpovedenější Maminka. Básničky Jaroslava Seiferta. Ilustrace s Trnkou, Jiřincovou etc. first appeared on Čítárny.

Tato kniha není na jedno přečtení. Není snadná na čtení. Určitě nezboří žebříčky prodejnosti. Přesto, nebo možná právě proto, čtena po kapitolkách, a v ideálním případě po odstavcích, by mohla nastartovat hlubinné pozitivní změny v myslích a po nějaké době i v životech pozorných čtenářů a především čtenářek.

Jde to. Tyto a podobné fejetony publikuji již léta na internetu, a tak mám občas zpětnou vazbu. „Vaše inspirativní, zajímavé a se snahou pomoci psané fejetony jsou nádherné. Také jsem si uvědomila, proč jsem v poslední době moc nečetla. Jeden váš fejeton je přínosnější než několik knih,” napsala mi jedna čtenářka.

Náměty nevymýšlím, přináší je život a denní tisk. Snažím se hledat a nabízet jiné než obvyklé úhly pohledu. Alternativní jsem byl celý život, už jako hudebník a vydavatel samizdatů, a zůstalo mi to dodnes.

Přeji pomalé, důkladné, opakované počtení. A doufám, že některé ze čtenářek (a čtenářů) neodradí v našich krajích přece jen nezvykle přímá (někdy i ironická) forma. Tu si vyžádalo samo téma, odborníky, ale i veřejností tak dlouho ignorované. Ostatně, jsem na to zvyklý. O tom, že moje články na téma porodnictví, porody a nové myšlení, stejně jako pak kniha Nová doba porodní, ťaly do živého, svědčí právě to, že o nich všichni mlčí.

Skutečnou změnu můžete přinést jedině vy, pozorné a k jiným než obvyklým informacím nepředpojatě otevřené čtenářky… protože je to v zájmu, vás, vašich dětí a celé společnosti. Protože změníme-li celospolečenský přístup k ženám, těhotenství, porodům a dětem, změníme svět. Vlastimil Marek

Vlastimil Marek (23. 8. 1946 Krnov – 16. 3. 2021 Mšeno)
je hudebník, hudební publicista a terapeut, volný novinář, zenový buddhista, lektor a spisovatel. V 70. a 80. letech byl jednou z vůdčích osobností české alternativní rockové scény (hrál ve skupinách Extempore, Elektrobus, Amalgam, MChband, ale také s Jakubem Nohou a Emilem Pospíšilem). Od poloviny 70. let min. st. experimentuje s akustickými nástroji a systematicky studuje různé etnické nástroje a hudební styly.
Již od počátku své “práce se zvukem”, tehdy v rockové kapele, se Marek pokoušel např. o liché rytmy, větší barevnost, složitější a propracovanější strukturu tehdejšího rocku (druhý perkussionista, celovečerní téma s nápaditě propojenými částmi, použití i nehudebních zvuků – různá doma zhotovená kovová i dřevěná štěrchátka). Učí se hrát na indické bubínky tabla a koncert jeho skupiny Amalgam (podzim 1979) na dlouhá léta předznamenal vznik a vývoj etnické a world hudby u nás.
Souběžně s hudbou studoval i buddhismus (pobyt v zenovém klášteru v Naře, Japonsko).
V roce 1986 byl vzat do vazby a obviněn z “poškozování zájmů republiky v cizině” za organizování gongového koncertu míru. Po roce 1990 začal přispívat do různých novin a časopisů, připravovat čtvrtletník Mana a BARAKA (viz www.baraka.cz) a vysílat své autorské pořady o hudbě (dodnes Čro3 Vltava), vydává nahrávky tibetských mís (viz DVD Za hudbou).
Přednášel na soukromé univerzitě Nové doby. V 90. letech přivezl do ČR např. tibetské mísy, alikvotní zpěv, zorganizoval první kurzy hry na didžeridu aj. a roky organizoval a vedl kurzy Umění naslouchat.

Ukázka z knihy:

Jak vypadá situace u nás? Většina českých matek přestala zpívat. Národ přestal zpívat. Podle posledních dostupných statistik 70 % českých školních dětí nedokáže dobře zazpívat jednu jedinou písničku. Až vyrostou, zcela jistě zase ony nebudou zpívat svým dětem. A nebudeme si už vůbec umět naslouchat, a ani politici, ani my se už nikdy nedokážeme rozumně domluvit. Řešení ovšem už znáte: zpívat, zpívat, pravidelně zpívat.

Pamatujme si všichni: každá maminka má ve svém hlase (jak pro sebe, tak pro své ještě nenarozené nebo právě narozené dítě) dokonalého preventivního léčitele. Každá matkou (ale i otcem) zazpívaná ukolébavka znamená pro vývoj děťátka víc než hodiny pasivního poslechu Mozarta nebo Vivaldiho.

Vážené (budoucí i stávající) maminky, jste to skutečně vy, které můžete pozitivně změnit nejen svůj soukromý svět, ale i celou společnost. A nepotřebujete k tomu nic než onu prvotní informaci (a tu teď již máte). Nepotřebujete sluchátka a přehrávače a nahrávky Mozarta. Vše, co je třeba, již máte. Stačí jen zpívat. Zapamatujte si: čím víc maminka jiný stav prozpívá, tím líp děťátko všestranně prospívá!

Každá jste pro to své miminko ten nejlepší Mozart v té nejlepší skladatelské a interpretační formě.

The post Každá maminka je Mozart pro pomalé, důkladné, opakované počtení first appeared on Čítárny.