Kniha Problém médií je nezbytným úvodem pro všechny, kteří chtějí rozumět médiím dnešního světa. Sám Noam Chomsky se vyjádřil ke knize takto:
“Práce McChesneyho je mimořádně důležitá. Měla by být čtena pozorně a se zájmem, zejména lidmi, kterým jde o svobodu a základní práva.”

Kniha nastoluje čím dál aktuálnější otázky:

Slouží média obecnému blahu, nebo oligarchii? Je mediální systém založený na velkých korporacích slučitelný s životaschopnou demokratickou veřejnou sférou? Jak fungují zkorumpované politické principy, které takový systém vytvářejí? Pro mnoho lidí je dávno neplatný názor, že novináři jsou hlídacím psem demokracie. e v neoliberálním prostředí poněkud vyžilá a vyprázdněná floskule a pro společnost, která má být skutečně svobodná, je to podstatný problém.

Texty Roberta McChesneyho, mediálního analytika a profesora kadedry komunikace Illinoiské univerzity, zahrnují dvě eseje z knihy “The Political Economy of Media” (New York, 2008):
“Problém žurnalistiky” a “Jak přemýšlet o žurnalistice”.
Autor v nich zkoumá témata politické ekonomie médií, mezi něž patří např. vztah žurnalistiky k demokratické praxi, porozumění propagandě (vládní i komerční), souvislosti mezi komerčními médii a depolitizací společnosti, zvláštní role inzerce ve formování mediálního trhu i obsahu, vztah médií ke globálnímu a současnému kapitalismu, vliv komercializace na kulturu, veřejnoprávní vysílání atd. Autorovy argumenty jsou podloženy dlouholetým výzkumem. Přináší hutnou kritiku probíhajícího procesu degradace žurnalistiky.

Robert W. McChesney je profesorem na Katedře komunikace na Illinoiské univerzitě v Urbaně-Champaign.
Spolu s Benem Bagdikianem, Edwardem Hermanem a Noamem Chomskym patří k nejznámějším představitelům kritiky médií ve Spojených státech. V poslední době vydal k tématu několik knih: Communication Revolution: Critical Junctures and the Future of Media (Komunikační revoluce), The Problem of the Media: U.S. Communication Politics in the 21st Century (Problém médií) a Rich Media, Poor Democracy (Bohatá média, ubohá demokracie).
Robert W. McChesney je jeden z aktérů filmového dokumentu “Orwell se otáčí v hrobě “od režiséra Roberta Kane Pappase, který je propracovanou kritikou médií, která čím dál víc deformují lež na pravdu. Jasně ukazuje, kdo rozhoduje o tom, co se objeví ve večerních zprávách a jakou svobodu mají jednotliví novináři.

V Česku patří naprostá většina médií třem lidem a například holding Time Warner vlastní 31% společnosti CME pod kterou spadá i česká TV Nova, která v roce 2020 přešla do vlastnictví české PPF. Kdo ovládá rádoby veřejnoprávní a objektivní Českou televizi je už taky zřejmé.

Robert McChesney | Problém medií | Z původního anglického vydání: The Political Economy of Media: 1. The Problem of Journalism, 5. How to Think About Journalism: Looking Backward, Going Forward Robert W. McChesney Monthly Review Press, New York 2008

Výpisky z knihy Problém médií

Představa, že by žurnalistika měla být politicky neutrální, nestranná, profesionální, dokonce „objektivní”, se objevila až ve dvacátém století. Během prvních dvou nebo tří generací existence Spojených států by byly takové představy pro tisk nesmyslné, ba nepředstavitelné…

Během devatenáctého století se logika vydávání novin změnila z primární političnosti na primární komerčnost.
Novinářský systém zůstal otevřeně politicky angažovaný, ale více a více se stával nástrojem velkých zisků tím, jak klesaly náklady, přibývala populace a čile narůstala reklama, která se ukázala jako klíčový zdroj příjmů. Během občanské války čelil prezident Lincoln od některých novin v severních státech kritice, vedle které by to, jak se nakládalo s Lyndonem Johnsonem během Vietnamu, Richardem Nixonem během Watergate a Billem Clintonem během jeho impeachmentu, těmto jmenovaným připadalo jako procházka růžovým sadem. (pozn. 3) Například větší město jako 9St. Louis mělo po většinu druhé poloviny devatenáctého století nejméně deset deníků.
Bylo zvykem, že každé noviny představovaly politiku majitele, a byl-li někdo se soudobou nabídkou nespokojený, nebylo nemožné založit si nové noviny. Podle dnešních měřítek šlo o dosti konkurenční trh…

Profesionální žurnalistika kvůli tomu, aby odstranila spornou otázku spojenou s výběrem článků, pokládá cokoli, co je vypracované oficiálními zdroji–například vládními úředníky nebo významnými veřejnými osobami – za základ pro legitimní zprávu.
V časech politické angažovanosti žurnalistiky si noviny za výběrem článků stály, protože představovaly jejich hodnoty, to, co považovaly za důležité. Na takovýto přístup byla v době profesionální žurnalistiky uvalena klatba. Spoléhání se na zdroje jako na základ legitimních zpráv pomohlo tento problém vyřešit. Pokud pak byl redaktor za napsání určitého článku čtenáři napaden, mohl říci: „Hele, nám nic nevyčítejte, řekl to prezident (nebo jakýkoli jiný oficiálnízdroj)amyjsmeotom jen napsali.“

Pojí se k tomu i ta důležitá výhoda, že se tím činí psaní zpráv celkem snadným a levným – jen pošlete reportéry tam, kde se koncentrují oficiálnízdroje,a nechte je napsat o tom, co tyto zdroje říkají.
Tento faktor je zásadní pro vysvětlení toho, proč se během dvacátého století dramaticky zvýšil počet článků o úřadu amerického prezidenta: do Bílého domu jsou přidělováni zpravodajové a ti pravidelně odevzdávají články, bez ohledu na to, co se právě děje. Koncem devatenáctého století mohly v novinách ve Spojených státech články o prezidentovi zaujímat dvě nebo tři procenta zpravodajského obsahu. Od poloviny do konce dvacátého století ovládal prezident, podle rozsahu průzkumu, 10 až 25 procent zpráv…

Od padesátých do sedmdesátých let jistě došlo k významnému posunu v referování o tématech týkajících se Afroameričanů a žen, který odrážel vznik hnutí za lidská práva a feministických hnutí. Funguje to i opačným směrem.
Například ve čtyřicátých letech, kdy bylo dělnické hnutí ve Spojených státech na svém vrcholu, se v amerických denících hojně vyskytovali redaktoři a reportéři zabývající se výhradně zaměstnaneckými problémy. Bylo jich několik set. O dělnictvu psaly i zuřivě protidělnické noviny, například Chicago Tribune. Okupační stávka ve Flintu v roce 1937, která podnítila vzestup Unie zaměstnanců v automobilovém průmyslu (United Autoworkers) a odborářského hnutí obecně, byla v celé zemi velmi důležitou zpravodajskou událostí. Nejpozději v roce 1980 ovšem zaměstnanci přestali být zajímavým tématem a v denících ve Spojených státech nezbývalo více než pár desítek reportérů na prostředí zaměstnanců. O tomto tématu už se zkrátka nepsalo. Proto (str. 22) nebyla v roce 1989 v amerických médiích prakticky zaznamenána okupační stávka v Pittstownu – největší od flintské – a nikdo se z ní nepoučil. Jak upadalo hnutí zaměstnanců, bylo opouštěno i jako téma. Lidé stále pracují, chudoba mezi zaměstnanci roste, konfliktynapracovištijsoustejně důležité jako jindy, ale to vše už nestojí za zprávu v novinách jako v dobách, kdy měli zaměstnanci větší moc…

Ukázka a rozbor typické presstituce na ČT

The post Problém médií. Proč se žurnalistika změnila na užitečnou presstituci a aktivismus first appeared on Čítárny.

Petr Bohuš a Modrý jelen bravurně a chirurgicky přesně rozebírá udělování slovenské filmové ceny Slnko v sieti. Poukazuje na dosti hloupý politický aktivismus herců a části kulturní slovenské veřejnosti.

Rozebírá krok za krokem průhlednou propagandu vůči STRV jak na Slovensku tak v České televizi.
Připomíná také co v kritice STRV nezaznělo. STRV neodvysílala Slnko v sieti ani v roce 2025, když v něm bylo ještě staré proliberální vedení.

Kritizovat znamená rozlišovat!
Karel Čapek

Koho uvidíme:
Maroš Kramár | Eduard Chmelár | Ľuboš Blaha | redaktorky České televize

Podezřele se projevuje i udělování filmové ceny Český lev. Jen to hlavní politické heslo je jiné.

Petr Bohuš a Modrý jelen se ptá:
Kde končí kultura a začíná politika? Kde končí fakt a začíná výklad?

Web Modrý jelen a  Petr Bohuš

MUSÍME SA ROZPRÁVAŤ. Zamyšlení Eduarda Chmelára
Politológ Eduard Chmelár je dlhodobým kritikom súčasnej spoločenskej atmosféry na Slovensku.
V statuse na Facebooku ju charakterizoval, ako polarizovanú, agresívnu a neschopnú tak prepotrebného dialógu.
Reagoval tak na galavečer filmové ceny Slnko v sieti. 

Velmi trefně udělování cen shrnul Artur Bekmatov

Pacient 1 príde na pódium a povie: “Je to tu homofóbne.” A davík v sále zaburáca.

Pacient 2 príde na pódium a povie: “Fuj, Ministerstvo kultúry.” A davík v sále zaburáca.

Pacient 3 príde na pódium a povie: “Dosť bolo Fica.” A davík v sále opäť zaburáca.

A vy rozmýšľate či je ešte odmenou oceneného stále cena, alebo pár sekúnd s mikrofónom v ruke.

The post Petr Bohuš. Kultura nebo politický meeting? Propaganda a Slnko v sieti first appeared on Čítárny.

Když Jerry Mander ve své knize Four Arguments for the Elimination of Television vydané v roce 1978 navrhl , že televizi nelze reformovat bez ohledu na to, kdo ji ovládal, bylo to poprvé, kdy se někdo odvážil navrhnout, abychom televizi úplně skoncovali.

Mander tvrdil, že televize je primárním nástrojem v neustálém zprostředkování lidské zkušenosti , vizuálním opojným prostředkem, který diváka uvede do hypnotického stavu.a tím nahrazuje jiné formy znalostí obrazem svých programátorů. Malým dětem dodává high-tech, vysokorychlostní očekávání od života, takže procházka přírodou by se pravděpodobně zdála nekonečně nudná. Je to nástroj používaný nejen k prodeji zdrojů, které byly vykopány, roztaveny, ukovány a jinak přivlastněny ze země, ale také k prodeji našich pocitů , které vchod zastínil.

Televize kolonizuje své diváky prostřednictvím umělé reality plné vlastních hodnot.
Z politického hlediska je to obzvláště nebezpečné, protože „to je ten, kdo mluví k mnoha“, jak Mander popisuje kohokoli od korporátního sponzora po noční moderátory. A je to špatné i pro naše tělo, protože způsobuje duševní a fyzické nemoci díky fascinující fosforeskující záři jeho umělého světla .

Manderovo poslední dílo In the Absence of the Sacred: The Failure of Technology and the Survival of the Indian Nations mu trvalo deset let, než napsal, třicet let přemýšlel.
Rozšiřuje témata v jeho dřívější knize, včetně přirozené tendence dané technologie předurčit její použití a učinit technologii něčím jiným než neutrálnía snoubení technologií s velkými korporacemi, které mají největší prospěch z jejich manipulace nebo prodeje.

Mander pečlivě analyzuje základní předpoklady, které nás vedly k přijetí téměř každé technologie, která byla uvedena na internet, a připomíná nám cenu, kterou za tyto předpoklady platíme – v ekologických a sociálních katastrofách. Kniha také zkoumá alternativy k technologickému způsobu života – alternativy, které lze nalézt mezi kmenovými národy, které žily tisíce let v harmonickém vztahu se zemí a které existují dodnes.

Mander má tuto vzácnou vlastnost, díky které jsou jeho názory na technologii obzvláště silné – perspektiva zasvěcených.
Jeho zkušenosti s komerční reklamou se v průběhu let posunuly k reklamě pro veřejné zájmové skupiny, především v ekologickém hnutí. Ale poprvé si uvědomil tíživou situaci domorodých národů, když pracoval v komerční reklamě v polovině šedesátých let. Lodní společnost ho vyslala do Mikronésie , aby posoudil její dopad na oblast. Během dvou měsíců v Mikronésii Mander poprvé nahlédl do způsobů tradičních národů. Vrátil se do San Francisca, aby dal klientovi své doporučení: přestěhovat společnost z Mikronésie a nechat ty ostrovy tak, jak jsou.

V této době probíhal u Mandera proces sebezkoumání. Přestože si splnil svůj sen o úspěchu a překonal aspirace svých židovských rodičů přistěhovalců, přestalo ho bavit psát ve dne reklamy na audio zařízení a Land Rovery, aby se v noci věnoval otázkám životního prostředí. Začal pociťovat rozpor mezi prosazováním větší spotřeby a zároveň vnímáním spotřeby jako jedné z hlavních příčin ekologické destrukce.

Mander se také začal cítit osobně odpojený od přírody. Na plavbě u dalmatského pobřeží v roce 1968 si sáhl na „emocionální dno“, když zjistil, že svýma očima „vidí“ nádherné výhledy, ale nedokázal je v sobě zažít. Příroda se stala „irelevantní“ a on se vyděsil, když si uvědomil, že „problémem byl [on], nikoli příroda.

Mezitím si jeho reklamní agenturu najala Sierra Club a později Friends of the Earth, obojí pod vedením Davida Browera, proslulého environmentalisty, který měl na Mandera silný profesionální a vzdělávací vliv. Mander napsal mnoho reklam, které nakonec zachránily Grand Canyon před výstavbou přehrad, zablokovaly rozvoj americké nadzvukové dopravy a založily národní park Redwood a národní park North Cascades. Napsal také reklamu, která způsobila, že Sierra Club ztratil status osvobozeného od daní, a zároveň vytvořil sympatické titulky zpráv a příval podpory. Jak to vysvětluje David Brower, „Lidé v celé zemi, kteří nevěděli, zda se jim Grand Canyon líbí nebo ne, věděli, že nenávidí Internal Revenue Service.

V roce 1972 se Manderova firma rozhodla, že snaha vyvážit komerční a environmentální aktivity nefunguje, a agentura byla rozpuštěna. Mander založil první neziskovou reklamní a public relations agenturu, Public Interest Communications.
O několik let později se několik jejích zakladatelů, včetně Jerryho Mandera, vinulo do Public Media Center (PMC), odnože původní neziskové organizace. PMC od té doby iniciovala téměř všechny velké ekologické reklamní kampaně v zemi, stejně jako kampaně za plánované rodičovství, kontrolu zbraní a zablokování nominace Roberta Borka do Nejvyššího soudu. Jerry Mander napsal mnoho z těchto reklam a jako vedoucí pracovník PMC tam pokračuje ve své práci dodnes. Jak poznamenal David Brower v nedávném rozhovoru,

Ale právě díky jeho knihám se Manderovi podařilo propojit nitky toho, co se naučil při studiu ekologických a sociálních problémů posledních třiceti let. In the Absence of the Sacred vykresluje ucelený obraz toho, jak nadnárodní korporace a velké finanční instituce v kombinaci s novými technologiemi tvoří molocha, kterému nebrání žádná vládní kontrola a který nás den za dnem dále omezuje.

Jak to všechno můžeme napravit? Opravdu Mander navrhuje, abychom se vrátili?
Koneckonců, jsme hodně daleko od loveckých a sběračských komunit z dřívějších dob. Mander říká, že je nepravděpodobné, že se vrátíme a budeme lovit bobry v Hudson Valley. tento proces respektováním jejich práva na existenci. Dále podle Mandera existuje několik základních principů – nejlépe srozumitelných tradičním národům – které budeme potřebovat pro přežití této planety: musíme opustit hodnoty, které zdůrazňují akumulaci komodit a růstovou ekonomiku; musíme snížit světovou populaci; musíme opustit technologie, které jsou neslučitelné s udržitelností a rozmanitostí na planetě, a musíme studovat síly, které způsobily sociální a ekologickou krizi, které nyní čelíme.

“Tohle se nevrátí,” říká Mander. „Směřuje k obnovenému vztahu s nadčasovými hodnotami a principy, které byly pro západní společnost udržovány při životě právě těmi lidmi, které jsme se snažili zničit.“ Mezi těmito lidmi, věří Mander, leží klíč k našemu přežití.

Catherine Ingramová

ROZHOVOR CATHERINE INGRAMOVÉ S JERRYM MANDEREM

Ingram: Amerika měla milostný poměr s každým novým technologickým zázrakem. Naznačujete, že u většiny těchto technologií jsme předpokládali nejlepší možný scénář. Jaké otázky jsme si měli položit, než přišly online?

Mander: Jde o to, jak jsou nám nové technologie zaváděny bez úplné diskuse o tom, jak ovlivní planetu, sociální vztahy, politické vztahy, lidské zdraví, přírodu, naše představy o přírodě a naše představy o nás samých. Každá technologie, která se objeví, tyto věci ovlivňuje. Auta například zcela změnila společnost. Kdyby se vedla debata o existenci aut, zeptali bychom se, zda chceme, aby byla celá krajina vydlážděna? Chceme, aby se společnost přestěhovala do konkrétních městských center? Chceme, aby jeden zdroj – ropa – ovládl lidské a politické vztahy ve světě? Válka v Zálivu vyplynula z našeho výběru auta před sto lety.

Ingram: Ale kdo mohl něco z toho předvídat?

Mander: Když je vynalezena technologie, mnoho z jejích účinků je již známo. Studie na Massachusetts Institute of Technology zkoumala, co se o technologiích říkalo v době jejich vynálezu. Ukazuje se, že většinu efektů technologie ve skutečnosti znají lidé, kteří je vymýšlejí a šíří. Je to logické, protože tito lidé dávají spoustu peněz do vymýšlení všech možných využití těchto technologií. Na základě posouzení pozitivních efektů pak mohou vyvíjet marketingové strategie. Zároveň zjišťují možné negativní dopady a přistupují k jejich bagatelizaci. Auto je propagováno jako svoboda – soukromé a nehlučné cestování, pohodlí a tak dále – bez jakéhokoli náznaku jeho hlubokých vícerozměrných efektů. V naší společnosti neexistuje žádný mechanismus, jak slyšet odvrácenou stranu.

Takže trikem je vyvinout nejhorší scénáře, ty veřejně vysílat a pak rozvinout všeobecnou debatu o tom, zda se společnost chce nebo nechce ubírat těmito směry. Pak bychom měli mít politickou schopnost říci ne technologii, když se rozhodne, že říci ne je nejlogičtější řešení.

Ingram: Svým způsobem máme tuto zkušenost s jadernou energií. Jaderná energie vznikla bez velkých debat, ale pak přišlo období velkých debat a byla sražena na kolena jako životaschopný zdroj energie. Nyní jsme svědky oživení jeho popularity.

Mander: Jaderná energie je výjimkou, která potvrzuje pravidlo nejlepšího/nejhoršího případu. Nejhorší možný scénář byl vidět, když jsme o té věci slyšeli poprvé, protože nikdo nevěděl o jaderné energii, dokud nezabila osmdesát tisíc lidí v Hirošimě. Mělo to ohromující dopad na vědomí každého a lidé byli vyděšeni možnostmi tohoto jediného kusu technologie, bez ohledu na to, kde žili. Nejlepší scénáře přišly ve druhé fázi veřejné debaty. Cokoli, co se vývojáři jaderné energetiky pokusili říci – že bude poskytovat čistou, bezplatnou a neomezenou energii – bylo v kontextu Hirošimy; všichni se toho báli a zděsili. Málokdy zažijeme nejhorší scénář před gigantickou prodejní kampaní. I tak ale pokračuje prodejní kampaň o pozitivním využití jaderné energie. Jaderná energie přežívá jako životaschopná možnost. Používá se na mnoha místech a nyní dochází k velkému pohybu, abychom jej využili ještě více.

Ingram: Pojďme mluvit o biotechnologiích a transplantacích orgánů, protože to jsou některé z dalších hlavních technologií. Právě jsem četla o ženě, která počala dítě, aby měla dárce kostní dřeně pro svou starší dceru, která umírala na leukémii. Tato situace vyžaduje těžké volby. Která matka by nezachránila své dítě, kdyby na to byla technologie? Když se naše orgány stanou zaměnitelnými, možná se budeme muset rozhodnout, zda dáme nebo nedáme ledvinu, oko nebo cokoli, co můžeme ušetřit, příbuznému. Biotechnologie vyvolávají ještě další otázky: existuje-li geneticky upravený lék na AIDS, řekneme tomuto léku ne jen proto, že si myslíme, že biotechnologie je špatná věc?

Mander: Naše kultura postrádá filozofický základ, pochopení odpovídající lidské role na Zemi, která by informovala o tomto vývoji dříve, než k němu dojde. Takové porozumění by nám umožnilo říci, ne, tímto směrem jít nemůžeme, protože stejně jako v případě genetiky jde o přímou desakralizaci života. Název mé knihy In the Absence of the Sacred odkazuje na selhání jakéhokoli smyslu pro zakotvenost v přirozeném světě a na nedostatek jakéhokoli smyslu pro limity. Vidíte, jakmile žijete v průmyslové, technologické společnosti, volby se stávají mnohem obtížnějšími. I když si myslíte, že auta jsou nevhodná, téměř nemůžete fungovat, pokud nemáte auto. Nemůžete fungovat, pokud nemáte telefon, dokud neodstoupíte od účasti.

Ingram: Se spoustou peněz.

Mander: No, ne nutně. Neřekl bych, že na výběr ze systému potřebujete hodně peněz, ale výběr ze systému znamená nechat systém běžet tak, jak je. Pokud máte zájem o změnu nebo ovlivnění systému, neodstupujete.

Můžete však udělat spoustu osobních rozhodnutí o tom, co budete nebo nebudete dělat. Sám počítače nepoužívám. Nevystupuji v televizi. Snažím se žít relativně low-tech módou. Snažím se omezit množství technologií, které používám. A snažím se žít podle určitých zásad. Nyní všichni žijeme podle svých vlastních zásad a já nikomu neříkám, který soubor zásad je pro něj nebo pro ni vhodný. Ale říkám, že děláš rozhodnutí. Tato společnost odrazuje lidi od informovaných rozhodnutí. Tato společnost vám říká, že způsob, jak žít, je hromadit stále více a že technologie jsou řešením našich problémů.

Nyní můžete vymýšlet otázky o genetice, jak jste to právě udělali. Otázky a individuální odpovědi se mohou měnit; co se nemění, je zásadní fakt, že je špatné a nebezpečné pro společnost jít směrem, kde jsou tato řešení.

V této kultuře máme vědu a techniku ​​jako náboženství. Již nemáme náboženský nebo filozofický základ pro rozhodování ohledně vývoje technologie. Všechna tato rozhodnutí se dělají ve světě korporací. Ale existují i ​​jiné společnosti, kde tabu, samotný koncept tabu , stále existují. Tabu je pravděpodobně jediný pojem, který je v této společnosti tabu. Ale v tradičních společnostech vedli staletí dlouhé diskuse o tom, zda sázet nebo zda zůstat kočovníky nebo zda je určitý druh zemědělského vztahu dobrý nápad, nebo ne. Tabu tvoří filozofický rámec.

Ingram: Přesto by lidé v naší společnosti viděli tento druh kontroly – říkat ne něčemu, než se to vyvinulo – jako fašistické.

Mander: Ano, aniž bychom si uvědomovali, že tento postoj nás drží na cestě vývoje, ze které je velmi těžké se vrátit.

Když se nyní zeptáte na konkrétní otázku ohledně transplantací kostní dřeně, řešíte velmi emocionální situaci – člověk by udělal cokoliv, aby zachránil své dítě. Jsem pro zbavení se těch technologických systémů, kde jsou takové otázky adresovány jednotlivým lidem, a jejich nahrazení dohodnutým životním stylem a filozofickým systémem, který má své požitky a hodnoty na jiné úrovni, než jaké máme nyní, a letadlo, kde se takové otázky jen tak neobjevují.

Ingram: Myslím, že lidé mají často tendenci činit svá rozhodnutí z velmi emocionálního a často sobeckého hlediska. To pohánělo lidský druh v celé historii. Možná existují skvělé příklady lidí, kteří nebyli poháněni touto agresivní silou, ale…

Mander: Mohu vás přerušit a nesouhlasit s tímto bodem? Tvrzení, že lidé jsou poháněni svými vlastními zájmy nebo jejich chamtivostí, platí především pro průmyslovou společnost. Může se také vztahovat na ty, kteří byli zbaveni společenství vlivem industriální společnosti, kde byl zničen dříve integrovaný, kooperativní, reciproční způsob bytí v přírodě. Ale od počátku zaznamenané historie existovalo mnoho komunit, které existovaly vedle takzvaných západních historických civilizací a které dodnes vykazují způsob zkušenosti a života ve světě, který je kooperativní, komunitní, konsensuální. “a ne primárně z hlediska vlastního zájmu.

Právě jsem četl článek v The New Yorkero lidu Penan v Indonésii. Byli souzeni za zablokování mostu, který náklaďáky používají k ničení deštného pralesa. Během procesu se ukázalo, že nerozuměli pojmu zločin, protože zjevně neměli zločin. Byli požádáni, aby ve své společnosti uvedli příklad činu, který by ostatní neschvalovali. Trochu se schoulili a diskutovali o tom a pak řekli, že pokud někdo otevřeně nesdílí to, co má, setká se s nesouhlasem. To byl jediný zločin, na který mohli myslet. Takže musím odmítnout myšlenku, že sobectví je instinktivní. Pochopilo se, že sobectví je součástí lidské přirozenosti, ale myslím, že je to v kontextu životů, které nyní žijeme. Jsme tak izolovaní, že máme tendenci jednat pouze ve svém vlastním zájmu.

Ingram: Nějak jsme se dostali k tomuto bodu. Něco uvnitř nás pohánělo a zdá se, že je to docela nakažlivé. Šíří se.

Mander: Souhlasím, že se to šíří. Jakmile pronikání vnějších modelů naruší tradiční struktury, kde lidé jednali ve shodě a jménem celé komunity, pak je to úlovek.

Ingram: Jak potom řešíme chamtivost, agresi, naši neochotu čehokoli se vzdát? Jak to zvrátit? Jak se máme vrátit do přítomnosti posvátna a jak to máme udělat v masovém měřítku?

Mander: Toto je jedna z velkých záhad – jak toho vlastně dosáhnete a jak se ubráníte zoufalství z obtíží při dosahování toho? Nemám přesnou malou odpověď, která by inspirovala slogan, ale je zřejmé, že to, co nyní máme, nefunguje. Fantazie o utopické existenci podporované zastánci technologického, průmyslového způsobu života posledních sto let jsou nyní prokazatelně falešné. To není to, co jsme dostali. To, co jsme dostali, bylo odcizení, dezorientace, zničení planety, zničení přírodních systémů, zničení rozmanitosti, homogenizace kultur a regionů, kriminalita, bezdomovectví, nemoci, rozklad životního prostředí a obrovská nerovnost. Máme nepořádek na rukou. Tento systém nedostál své reklamě; při vývoji strategie, jak lidem říkat, co mají dělat dál, musíme to nejprve uvést. Život je opravdu lepší, když sestoupíte z technologického / průmyslového kola a vymyslíte nějaký jiný způsob. Dělá to lidi šťastnějšími. Možná jim to nevydělá více peněz, ale získat více peněz se nepodařilo. Naplnění života komoditami se neukáže jako uspokojivé a většina lidí to ví.

Ingram: Říkáte, že v případě počítačů, stejně jako u televize, nejde o to, kdo má z toho prospěch, ale kdo má z toho největší prospěch; že zatímco environmentalista má z počítačů určitý prospěch, největší prospěch mají korporace, armáda a finanční instituce. Ale zeptal bych se vás, proč bychom pak neměli mít žádný prospěch? Pokud dokážeme dát pár větviček do hráze, jsme stále o něco napřed, abychom v hrázi neměli žádné větvičky.

Mander: Neříkám dobrodincům nebo jiným lidem pracujícím na aktivitách Public Media Center, aby nepoužívali televizi. Říkám, že bychom neměli mít vůbec žádnou televizi. Totéž by se dalo říci o počítačích. Tvrdím, že život by byl lepší, mocenské systémy by byly více rovnostářské, měli bychom vyrovnanější podmínky, pokud jde o tok informací, a naše média by byla demokratičtější, kdyby neexistovala televize. Měli bychom také méně odcizenou populaci, méně uklidněnou, méně zaplavenou obrazy jiných lidí. Ale také uznávám, že nemůžete jen odstranit televizi a ponechat vše ostatní na svém místě. Je to nervový systém technologického stroje. Je to součást velmi integrovaného systému, takže když mluvíme o televizi, musíme mluvit o všech technologiích.

Nyní můžete do hráze určitě dát pár větviček. Mým argumentem je, že televize nadělá mnohem více škody než užitku. Je idealistickou, utopickou fantazií myslet si, že médium by mohlo být reformováno, vzhledem k povaze technologie. Je nejúčinnější při centralizovaném použití shora dolů, které lidem vnucuje zobrazování a programuje podle toho. Obraznost v nich zůstává a ony pak obraznost napodobují. Je to výkonný stroj na vymývání mozků a homogenizaci. Je směšné si myslet, že ty a já nebo naši přátelé náhle ovládneme toto médium a ze všech uděláme meditující filozofy. Skutečnou otázkou není, zda dokážete v televizi prosadit jednu nebo dvě dobré věci; skutečnou otázkou je, jaké jsou celkové účinky technologie.

Ingram: Pojďme se bavit o virtuální realitě.

Mander: Virtuální realitu jsem nikdy nezažil. Jsem k tomu velmi skeptický. Myslím, že je to jako každá jiná technologie v tom smyslu, že má nějakou hodnotu pro zábavu a možná má nějaké zajímavé využití. Slyšel jsem, že nové využití programů virtuální reality je ve výcviku pilotů bombardérů. Kromě takového využití, které považuji za znepokojivé, mě štve, jak virtuální realitu přijímají a oslavují ti, kteří by měli být dost chytří, aby viděli cestu ven z tohoto technologického bludiště.

Ingram: Máte na mysli dav nové doby.

Mander: Ano, je to takové znamení, že nový věk o sobě něco nepochopil. Zastánci nového věku kladou primární důraz na expanzi lidského vědomí směrem k nějaké zdánlivě vyšší úrovni porozumění. Považují lidské bytosti za konečný výraz evoluce a považují se za průzkumníky nebo astronauty lidského vědomí, kteří se snaží rozvíjet lidské schopnosti a naplňovat svůj maximální lidský potenciál. Takový pohled ospravedlňuje jakýkoli technologický nebo dokonce politický vývoj, pokud nějakým způsobem podporuje snahu o rozšíření lidského vědomí. To je důvod, proč nová doba tak upřednostňuje průzkum vesmíru a téměř jakoukoli jinou technologii, která nabízí nové hry, nové nápady, nové možnosti pro lidské vyjádření bez jakéhokoli pocitu politických nebo sociálních důsledků.

Například mnoho zastánců New Age tvrdí, že oslavují indiány, ale oni skutečně oslavují pouze to, co považují za indickou mystiku, aniž by si uvědomovali, odkud to pochází, jak je to zakořeněno v komunitě, na Zemi. a v rovnostářství. Jejich zájem o indickou spiritualitu nepřikládá žádný význam politické situaci, které domorodci na planetě čelí. Pokud mají být znalosti původních národů zachovány, musíte se politicky zapojit, abyste jim pomohli. A to nové věkové typy nezajímají; zajímají se o to, co považují za smetanu – mystické aspekty, peyotlové rituály nebo možná umění. To je jen osobní povyšující, ego-orientované sebeuspokojování. Je to politicky pravicové a velmi kontraproduktivní ve vztahu k ideálům životaschopného a udržitelného světa, a zdravé lidské vědomí. Udržuje hodnotový systém, který způsobuje problémy. Tento druh myšlení New Age je pro mě odporný.

Ingram: Někteří říkají, že neexistuje nic, co by nebylo posvátné, že veškerá existence je jen velkým projevem života v jeho různých podobách, a i když hraje svou labutí píseň, je součástí posvátného jako studna.

Mander: Říci, že vše je posvátné, znamená, že vše je přijatelné, což pouze dovoluje, aby jakákoli existující situace nadále existovala, a ponechává na jiných silách, aby tuto situaci změnily.

Ingram: Myslíte si, že je možné pracovat na zmírnění utrpení, kdekoli to člověk vidí, a přitom se držet názoru, že vše je posvátné? Že naše práce na změně, zmírnění utrpení a utrpení samotné jsou součástí velkého obrazu života, který se odvíjí – součástí téhož celku?

Mander: No, ptáte se, zda můžeme říci, že jaderná energie je posvátná, protože je dalším projevem stvoření a stále působí proti jaderné energii. já nevím. Z praktického hlediska tento názor nepřijímám. Nepovažuji to za zvlášť užitečný způsob myšlení. Místo toho o tom přemýšlím ve smyslu, který používají indiáni a další domorodé domorodé společnosti: integrované porozumění a vztah s jiným životem, který je ctěn a udržován. Když lidé v deštném pralese narazí na přehradu, nebudou se na ni dívat a říkat: “Toto je další posvátný projev stvoření.” Budou se na ni dívat a říkat: “ €œTohle zabíjí život. Toto ničí život. To je proti zemi. Myslím, že je to mnohem užitečnější způsob, jak se na věc dívat, než říkat, že všechny věci jsou posvátné. Nejvíc mi záleží na tom, jak se lidé dívají na posvátnost ve světle svých činností. Pohled domorodých národů na posvátno zahrnuje hodnotový úsudek o tom, co je v pořádku a co není v pořádku dělat.

Ingram: Randy Hayes, prezident Rainforest Action Network, mi řekl, že domorodí Američané by mohli zaměnit termín „posvátný“ s pojmem „funkční“ nebo „užitečný“.

Mander: Byl jsem na konferenci, která se zabývala relevanci nativní spirituality a domorodých obřadů pro nepůvodní komunity. Víte, jak na začátku konference chodíte v kruhu a říkáte, kdo jste? Naší tendencí je říkat něco jako: “Jsem Jerry Mander a pracuji na tom a tom.”

Ingram: Ano, když jsme požádáni, abychom řekli, kdo jsme, obvykle říkáme, co děláme.

Mander: Že jo. Ženě z jedné z kanadských indiánských skupin trvalo čtyřicet pět minut, než popsala, kdo je. Začala u svých praprarodičů a popsala, kde bydleli. Někteří z nich byli říční lidé, jiní lidé z hor, jiní byli medvědi, někteří přišli z druhé strany hor. Někteří byli oceánští lidé. Pak mluvila o tom, co věděla o ostatních předcích v okolí, kdo byli, jací byli. Pak řekla, že všichni ti lidé jsou ona. To byla jen historická část. Byla tam také duchovní část, která měla co do činění s tím, co právě teď dělá ve světě a jak je to sloučení všech těch předků. Narážím na to, že když se zeptáte, kdo to je, říká vám něco, co souvisí s jejími předky, s přírodou,

Říkala, že o spiritualitě nelze mluvit, jako by to byl kodifikovaný systém, protože spiritualita pochází z podmínek existujících v místě, kde se všechny tyto integrované vztahy projevují. Výsledkem toho všeho je spiritualita. Když se zabývala tím, jak bychom mohli pracovat na vztahu k přirozené spiritualitě, říkala, že práce spočívá v zachování komunitních podmínek, ze kterých spiritualita vzniká. Zdá se, že to máme obráceně. V nepřítomnosti posvátna jde všechno, protože jsme úplně odděleni, nezakořenění, bez pocitu následků, bez rodiny, bez komunity, bez ničeho.

Ingram: No, žijeme v době ohromného odcizení. Život je tak děsivý, že mnoho lidí nachází útěchu ve sledování televize nebo hraní videoher. Některé technologie slouží jako drogy. Jak je máme odebrat a nahradit něčím jiným?

Mander: Tyto technologie fungují jako drogy. Jsou to, co společnost nabízí, aby nahradila to, co bylo ztraceno. Na oplátku za rodinu, komunitu, vztah k větší, hlubší vizi, společnost nabízí televizi, drogy, jídlo, hluk, vysokou rychlost a bezvědomí. Nejen, že to jsou věci, které jsou k dispozici, ale jsou to věci, které vám brání vědět, že je k dispozici ještě něco jiného. Je snadné pochopit, proč lidé po těchto věcech jdou a proč se na nich stávají závislými, protože každá z nich nabízí určitý prvek uspokojení. Sledování televize vám například brání myslet na jiné věci, ubíjí čas, poskytuje „zábavu“ a někdy vás dokáže rozesmát. Řekne vám trochu o tom, co se zdá, že se děje ve světě, i když to odrazuje od jakéhokoli vztahu, který byste k němu mohli mít. Nyní, pokud se ptáte, jak bychom mohli změnit tento vzorec, mohu pouze říci, že musíte vytvořit alternativní vize; musíte lidi přimět, aby zažili to, co ztratili.

Ingram: Ale jak jste popsal ve své knize, během několika let byly kultury Dene a Inuitů zdecimovány zavedením televize. Čím to je, že sledování „Dallasu“ v televizi bylo přitažlivější než tradiční způsoby zábavy?

Mander: Nebylo to tak, že by jejich kultury byly zdecimovány televizí. Dopad televize byl obrovský a požádali mě, abych tam přišel, protože se jich to týkalo. To byla známka vědomí, ne bezvědomí. A bylo to znamení, že pro ně stále existuje alternativní realita. To je rozdíl mezi domorodými národy a západními národy: stále existují lidé, kteří vědí o tom, co bylo dříve, a kteří vědí, že stále existuje divoká příroda a že k ní mají vztah. Mezi původními kulturami světa stále existuje paměť a filozofická základna odporu.

Pokud jde o to, proč někteří lidé neodolají a jsou z toho vyřízeni, řekl bych, že to vyplývá z komplexu faktorů. Politicky jsou přemoženi. Technologie je přemůže; Nejenže je napadá televize, ale napadají je ropné společnosti a v případě Dene i kanadská vláda, která z nich chtěla, aby se proměnili v Kanaďany a stali se dělníky na ropných polích. Neustále se jim říká, že to, jací jsou, není OK a že by měli být jinak. Díváme se na ně a ptáme se, jak se mohli vzdát toho, co mají, ale už jsme to vzdali. Jsme vykořenění, odcizení obyvatelé Západu, kteří se cítí ospravedlněni skutečností, že nyní do toho jdou i Indiáni. Díváme se na ně a říkáme: ‚Jdou pro sněžné skútry a oni shazují psí spřežení,‘

Poslouchejte, technologie má neodmyslitelnou přitažlivost. Je to lesklé, je to nové; lidské bytosti mají genetické naprogramování, které se týká nových věcí s velkou zvědavostí. Když jsme žili ve vztahu k přírodě, potřebovali jsme vědět, kdy přichází něco nového, co nás ovlivní. Existuje tedy vrozená lidská reakce na něco nového. Kromě toho jsou stroje velmi zajímavé: oznámí, že se chystají něco udělat, například přivést zvíře dolů ze čtyř set yardů nebo přesunout vodu odsud tam nebo vás odvézt někam mnohem rychleji, a dělají tyto věci. . Takže je velmi přirozené, když čelíte nové technologii, myslet si: „Jak skvělé; to je skvělé; pojďme to použít. Ale jakmile to použijete, začnete chápat nevýhodu. V naší kultuře trvalo velmi dlouho, než jsme pochopili nevýhodu.

Ingram: Slyšel jsem, že ve Spojených státech byli někteří mladí indiáni, kteří odešli do měst, rozčarováni a vrátili se do rezervací. Dochází mezi mladými indiány k oživení tradičních způsobů?

Mander: Ano, je to skvělý fenomén a je obzvláště povzbuzující vidět to ve Spojených státech, protože to jsou lidé, kteří byli nejvíce ovlivněni vnějšími silami. Ve Spojených státech existuje spolupráce mezi mladými a starými. Je to ten prostředníček, který je jaksi pryč, ti, kteří byli odtrženi od svých rodin, když byli mladí a nuceni do škol Bureau of Indian Affairs , kde jim nebylo dovoleno mluvit jejich rodným jazykem. jazyk, nesměl nosit dlouhé vlasy, musel nosit pouze západní oblečení. To se stalo po celých Spojených státech; byli odděleni od svých rodin, byla jim vštěpována strašná sebenenávist, byli násilně vycvičeni v křesťanství a mormonismu. Mormonismus učí, že bílá je dobrá a že bílým se stanete tím, že se vzdáte indiána.

Ingram: Ve své knize popisujete korporace jako entity, které mají práva jednotlivce, ale ne povinnosti. Rozvedeš to blíže?

Mander: Doposud nebyly korporace kritizovány jako technologické formy nebo z hlediska jejich inherentních charakteristik, které by odhalovaly, proč se chovají tak, jak se chovají. Obecná moudrost říkala, že můžeme přimět korporace, aby se chovaly zodpovědněji, kdyby se lidé v korporacích mohli vzdělávat v lepších hodnotách a zachraňovat zemi a tak dále. To je naivní. Firemní forma předurčuje způsob, jakým se korporace musí chovat. Aby se udržely a byly finančně životaschopné pro bankovní a jiné instituce, musí korporace produkovat zisk a musí růst. Zisk a růst jsou naprosto nezbytné.

Korporace žijí v jakémsi podsvětí, kde mají všechna práva a ochranu, kterou jednotlivcům přiznávají naše zákony. Například nemůžete žádným způsobem regulovat firemní projev, protože se úspěšně staly „fiktivními osobami“, a proto mají stejná práva na svobodu projevu jako jednotlivci. Rozdíl je ale v tom, že jednotlivec je schopen používat pouze příruční listy a možná občas napsat malý článek do časopisu, zatímco korporace jsou schopny utratit miliardu dolarů za reklamu, aby vám řekly, co si máte myslet.

Korporace mají mnoho lidských práv: mohou vlastnit majetek, mohou se stěhovat, mohou svobodně mluvit, mohou žalovat v případě zranění. Ale nemají žádnou z odpovídajících povinností. Komunity je nemohou ovládat, protože se vždy mohou přesunout do jiných komunit. Nemají tělesnost ; nemohou být vykonány. Můžete uvěznit určité lidi v korporaci, pokud se zapojí do kriminálních činů. Samotná korporace však žije mimo lidi v ní.

Existují dva nedávné příklady, kdy vidíte rozdíl mezi lidskou bytostí a korporací a jaké jsou základní problémy, když se lidská bytost snaží chovat zodpovědně. Jedná se o případy Exxon Valdez, kde tanker rozlil ropu po celé nedotčené divoké oblasti Aljašky, a případ Union Carbide, kde chemický výbuch v indickém Bhópálu zabil 2000 lidí a 200 000 zranil. V obou případech byli generální ředitelé korporací zděšeni a učinili veřejná prohlášení vyjadřující svou lítost. Předseda představenstva Union Carbide řekl, že se chystá zasvětit zbytek svého života nápravě této chyby.

Nyní, když tito manažeři učinili tato prohlášení, učinili tak, jako by cítili lidské bytosti. Ale korporace jim nemůže dovolit, aby se chovali jako lidské bytosti, protože aby korporace přežila, potřebuje růst a musí vytvářet zisk. Podle práva Spojených států, pokud se korporace nechová primárně v zájmu zisku, mohou akcionáři žalovat vedení korporací za nerespektování jejich práv akcionářů. V obou případech generální ředitelé svá původní prohlášení stáhli. Řekli, že nebyli zodpovědní a že budou bojovat proti všem soudním sporům. Předseda Union Carbide později řekl, že zpočátku „reagoval přehnaně“. Nejprve se chovali jako lidské bytosti; později si uvědomili, že jsou součástí stroje a že účely stroje se liší od účelů lidské bytosti. Vidíme to každý den v otázkách životního prostředí. Korporace teď mluví zeleně. Ale to všechno jsou jen vztahy s veřejností.

Ingram: Ve své knize říkáte, že korporace lže, když se prezentuje jako ekologická; pokud by cítila velkou odpovědnost vůči přírodě, nemusela by používat drahé reklamy, které by tvrdily, že ano.

Mander: Korporace budou inzerovat cokoli, co není pravda, protože pokud by to byla pravda, neměly by v první řadě problém s image. Pokud by korporace byla dobrým občanem, nemusela by říkat, že je. Pravdou je, že korporace obecně jednají v přímém rozporu s přírodou, protože zisk je založen na transmogrifikaci surovin do nové, prodejnější formy.

Ingram: Promluvme si o globální fúzi ekonomik, jako je GATT [Všeobecná dohoda o clech a obchodu], EHS [Evropské hospodářské společenství] a tak dále.

Mander: Kromě EHS jsou v plánu Dohoda o volném obchodu mezi USA a Kanadou, Dohoda o volném obchodu mezi USA a Mexikem, Dohoda o volném obchodu v Severní Americe, Dohoda o volném obchodu se západní polokoulí, Dohoda o volném obchodu v jihovýchodní Asii a Tichomoří Dohoda o volném obchodu povodí. Nakonec dojde k dohodě o volném obchodu mezi Východem a Západem.

Všechny tyto fúze jsou koordinovány tak, aby maximalizovaly zisky největších korporací. S GATT by místní normy pro zdraví, bezpečnost, mzdy, normy pro mléko, předpisy proti pesticidům nebo radiaci nebo jakákoli úroveň místní kontroly byly obětovány centrální dohodě. Pokud chce Kalifornie zakázat pesticidy, nebude jí to podle obchodních dohod povoleno. V Japonsku existuje zákon, který zakazuje, aby se velké obchodní domy nacházely ve stejném bloku jako sousedské potraviny – maminky a popové obchody. Je to způsob, jak zachovat tradiční malou ekonomiku, která v Japonsku stále existuje. Ale v dohodě GATT Spojené státy usilují o odstranění tohoto zákona, takže pokud chce velký obchodní dům koupit blok, pak necháte trh, aby určil, zda se tak stane nebo ne. Všechny ochrany pro malé, soběstačné hospodářství budou ztraceny. To, co získáte z GATT a všech těchto dalších dohod, je uhlazení cesty pro největší korporátní giganty. Budou mimo kontrolu jakékoli čtvrti, města, státu nebo dokonce národa.

Ingram: Poslední dvě nezmapované divočiny popisujete jako vesmír a genetiku. Zahrnujete také vědomí samotné jako divočinu, která není probádaná?

Mander: Dá se říci, že lidská mysl je jakousi divočinou, která není probádaná. Ale když mluvíme o vesmíru a genetice, mám na mysli, že jsou to poslední, které korporátní svět hodlá proměnit v průmyslové formy, které mohou být ziskové.

Nyní je televize samozřejmě také hluboce zapojena do tohoto „komodifikačního“ procesu, jehož účelem je komodifikovat pocit, vědomí, touhu, vědomí. Lidská mysl už byla šrotem na mlýn ještě před genetickou strukturou a prostorem. Vědomí již bylo přetvořeno tak, aby vyhovovalo a akceptovalo komodifikaci přírody. K invazi mysli došlo už dávno. Přetváření mysli je to, co má reklama dělat. Tohle dělá televize. Média to dělají. Jsou to efektivnější nástroje, než jsme měli dříve. Reklama vstupuje do lidských pocitů a nabízí je v obrazech. Jsi dost hezká? Jsi dost cool? Jste dostatečně čilý?

Ingram: Zavolal jsi dnes osobě, kterou miluješ?

Mander: Že jo. To vše souvisí s vašimi pocity. Jsou prezentovány v obrazech; reagujete pak sami na sebe ; a pak musíte něco zaplatit, abyste získali zpět city, které vám vzali. Je to úžasný proces.

Ingram: Ve svých popisech West Edmonton Mall, EPCOT Center a San Franciscu jako zábavního parku naznačujete, že nástup těchto uměle řízených prostředí – technotopií – je horší než ekologické zhroucení, kterému čelíme.

Mander: Že jo. To, co máte v těchto tematických komunitách životního stylu a mega-nákupních centrech, jsou utopické výtvory života jako syntetické znovuvytvoření. Snažím se o srovnání těchto míst a klenutých existencí ve vesmíru.

Ingram: V knize tomu říkáte terraformování.

Mander: Správně, bublina existuje ve vesmíru. West Edmonton Mall je klenuté město ve vesmíru. EPCOT Center sice nemá střechu, ale každé stéblo trávy a každé zvíře je předem připraveno na to, jak se v něm smísit. Je to konečné předměstí. Představují si život, kde neexistuje vůbec žádný vztah k přírodě a kde bylo uděláno vše pro zničení pocitu spojení s čímkoli mimo to, co může poskytnout korporace a technologický svět. A je to uděláno tak, aby to vypadalo velmi přitažlivě. Kniha EPCOT Center o sobě říká, že jejím účelem je přimět lidi, aby se sžili s vysoce technologickou změnou, ke které v budoucnu dojde. Tyto vize jsou v podstatě prodejním systémem pro budoucnost, kde jsou všechny lidské zkušenosti redukovány na zážitky z tlačítek nebo slavné cestování s batohy na zádech prostorem a časem. Představují si obecnou přeměnu světa, kde by autentická místa, jako je Anglie – stará Anglie nebo staré Norsko – byla znovu vytvořena vlastní zábavou, jako jsou zábavní parky. To je důvod, proč používám frázi „San Francisco, Theme Park“, protože to se již děje zde, ale začíná se to dít i všude jinde; autentická místa začínají propagovat své rysy s cílem podpořit cestovní ruch. Stávají se zkomodifikovanou verzí sebe sama. nebo staré Norsko – by bylo znovu vytvořenou zábavou, jako jsou zábavní parky. To je důvod, proč používám frázi „San Francisco, Theme Park“, protože to se již děje zde, ale začíná se to dít i všude jinde; autentická místa začínají propagovat své rysy s cílem podpořit cestovní ruch. Stávají se zkomodifikovanou verzí sebe sama. nebo staré Norsko – by bylo znovu vytvořenou zábavou, jako jsou zábavní parky. To je důvod, proč používám frázi „San Francisco, Theme Park“, protože to se již děje zde, ale začíná se to dít i všude jinde; autentická místa začínají propagovat své rysy s cílem podpořit cestovní ruch. Stávají se zkomodifikovanou verzí sebe sama.

Ingram: Ironií je, že se snažíme znovu vytvořit to, co jsme celé ty roky zaměstnávali ničením. Je to jako příklad, který uvádíte s reklamami v televizi, které nám prodávají naše pocity spojení. Teď budeme muset koupit zpět Eden – v kupoli.

Mander: Ano, lidé budou mít přírodu uvnitř kopulí, ale venku už málo přírody.

Ingram: V evropském vydání Wall Street Journal jsem viděl článek na titulní straně o nápadu vědce vyhodit do povětří Měsíc, aby se zlepšila atmosféra na Zemi. Ve své knize jste popsal taková technologická řešení, jako je navrhovaný plán podporovaný Národní výzkumnou radou, která radí Kongresu, rozprášit stovky tisíc tun železného prášku do moří, aby se stimuloval růst řas a absorboval oxid uhličitý, jako to dříve dělaly lesy.

Mander: Všechna tato řešení jsou šílená, protože jsou tak odtržená od jakéhokoli smyslu pro důsledky drastické změny ekosystému. Ale jsou poháněny motivem zisku, protože to jsou řešení, která fungují uvnitř kapitalistického systému.

Gary Coates, profesor na Kansas State University, tvrdí, že tyto kroky k znovuvytvoření života v umělých prostředích, genetické inženýrství, vesmírné cestování, bublinové kupole ve vesmíru a parky životního stylu jsou skutečnými příklady toho, že jsme již ztraceni ve vesmíru. Už jsme zmítaní jako astronauti, bez pocitu uzemnění, aniž bychom věděli, odkud jsme přišli, kudy je nahoru, kudy dolů. A to, o co se v tom všem opravdu snažíme, je dostat se zpět do Edenu. Snažíme se vrátit ke zdroji. Ztráta Edenu je operativní mýtus západní společnosti.

Ingram: Promluvme si o některých stereotypech a vzorcích, které ovlivňují vnímání domorodých národů, jako je představa, že mezi sebou neustále bojují a že nejsou schopni si sami vládnout.

Mander: Na Západě se náš pohled na Indy vrací k debatě před několika staletími v katolické církvi o tom, zda Indové byli nebo nebyli vůbec lidmi. Církev se snažila zjistit, zda mají Indové duše, a proto stojí za to je zachránit, nebo zda by z nich měli být pobiti nebo z nich udělat otroci. Nikdy se neuvažovalo o tom, zda mají Indové platnost podle svých vlastních podmínek. Člověk rychle vidí analogii s přírodou, protože právě teď lidé začínají mluvit o tom, zda má příroda platnost podle svých vlastních podmínek, spíše než aby sloužila lidem.

V případě západních průmyslových zemí jsou Indové považováni zásadně za minulost, zastaralou; primitivní v negativním smyslu, což znamená neschopný udržet vlády nebo společnosti, neschopný myslet velké myšlenky, přispívat k západním myšlenkám nebo zanechat krásnou architekturu. Jsou kritizováni ve všech oblastech, o kterých si myslíme, že jsme dobří. Existuje však podstatný důkaz, že filozofický základ americké ústavy pochází z Velkého závazného zákona Irokézů, který sahá přinejmenším do 16. století; Irokézové říkají, že to sahá tisíc let před tím. Velký závazný zákon je systém rovnostářského, federovaného vládnutí s absolutní demokracií a silnými kontrolami a protiváhami a ve skutečnosti v některých ohledech v současnosti přetrvává. Nyní USA Ústava si musela mnohé z těchto principů vypůjčit, protože ve světě v té době neexistovaly žádné jiné demokratické a federativní modely. Ve své knize jsem si dal spoustu problémů, abych mluvil o indických vládních systémech.

Mluvím také o indických ekonomických systémech, protože rétorikou západní společnosti je, že technologie a západní formy rozvoje osvobozují lidi od utrpení a otroctví. Malý průzkum tradičních domorodých ekonomik ukazuje, že lidé byli schopni přežít ve většině částí světa, jistě v mírných pásmech, ale dokonce i v extrémních pásmech, s velmi malou prací, maximálním potěšením a zábavou a minimem technologií.

Ingram: A pracovali jen tři až pět hodin denně.

Mander: V průměru. A tehdy pracovali. Bylo mnoho měsíců, kdy nebyla vůbec žádná práce.

Ingram: Co dělali celé ty hodiny a dny volna?

Mander: Poflakovali se. Flirtovali. Hráli hodně muziky. Spali. Zdálo se, že se dobře bavili. Souviseli. Bylo tam hodně komunitního života. Ale kdo ví? Chci říct, že byste teď museli jít do komunity z doby kamenné, kde jsou některé z těchto aktivit stále živé. Lidé, kteří jdou dovnitř, říkají, že se skvěle baví. Ne všechno je dokonalé. Existují různé druhy intrik a tabu a tak dále, věci, které nesmíte dělat, věci, kterým se snažíte uniknout, a existují odplaty. Ale je to velmi intenzivní osobní zkušenost.

Ingram: Musí cítit zvýšený pocit sounáležitosti.

Mander: To je to, co mají. Vidíte, západní pohled na indiány je založen na žádném kontaktu s indiány. Průměrný Američan nikdy nepotkal Inda, snad kromě opilého Inda ve městě. Indové žijí většinou v oblastech divočiny – v oblastech, kde my nejsme – takže s nimi ve skutečnosti nekomunikujeme a v médiích nejsou zastoupeni žádným přesným způsobem. Všechny mediální prezentace byly stereotypní. Nejprve byli Indiáni prezentováni jako divoši; pak to bylo jako ušlechtilí divoši. Obojí je nepřesné. Jsou to opravdu jen obyčejní lidé žijící v běžné společnosti, která má určité struktury, které byly velmi funkční. Takže naše povědomí o Indiánech je jen fantazie. Opravdu nemáme způsob, jak zjistit, jaké byly jejich společnosti.

Původní tradice je filozofická tradice. Domorodé společnosti se úspěšně udržovaly po tisíce let, protože si vyvinuly filozofický systém zakořeněný v jejich vztahu k přírodě.

Ingram: Jsou to především ústní tradice?

Mander: Jsou to přísně ústní tradice. Nevěří v kodifikaci stejným způsobem jako my. Oren Lyons, vůdce Onondaga , zdůrazňuje důležitost ústní tradice práva. Když byl Velký zákon sepsán, byl plný zkreslení, protože je ve skutečnosti proměnlivější. Všichni se sejdou a promluví si o tom a zjistí, co je v dané situaci správné. Pokud trávíte čas s indiány, zjistíte hodně o tom, jak funguje ústní tradice, protože jejich vzpomínky jsou neuvěřitelné. Pamatují si, co říkáte, velmi jasně, po velmi dlouhou dobu a bez použití magnetofonu nebo poznámek.

Ingram: Co za to stojí?

Mander: Je to proto, že jsou v tomto procesu vzhůru. Poslouchají. Věřím, že ústní tradice trénuje naslouchání. Pokud máte například digitální hodinky, nemusíte čas zjišťovat stejným způsobem. Je to všechno hotovo za vás. Kalkulačky ničí schopnost počítat. Pokud máme systémy zaznamenávání toho, co se děje, pak tomu nevěnujeme tolik pozornosti a nevyužíváme svou paměť. Tak často jsem to viděl. V polovině šedesátých let jsem se účastnil schůzky dole v rezervaci Hopi. Šel jsem tam o něčem diskutovat a všichni seděli v kruhu a schůzka trvala celý den, než se řešilo jedno téma. Když setkání začalo, všichni tito lidé seděli kolem kruhu se zavřenýma očima. Myslel jsem, že spí. Až mnohem později na schůzce mi bylo jasné, že jsou úplně vzhůru, a slyšeli všechno, co bylo řečeno. A nejen to, měli toho hodně co říct ke všemu, co se říkalo, ale vyjadřovali se velmi pomalu, postupně, velmi zdlouhavě a s absolutní, živou vzpomínkou.

Ingram: Ve své knize říkáte, že jedním z důvodů, proč se nám v historii neříká pravda o Indiánech, je to, že nechceme čelit vlastní vině, nepovažuje se za dobrou televizi ukázat, co jsme udělali lidé této země, když jsme sem přišli. Slyšel jsem, že když testovacímu publiku ukázali verzi „Tance s vlky“, která skončila vyvražděním kmene, vyvolalo to hroznou reakci, takže to změnili, aby kmen utekl.

Mander: No, byl jsem vděčný, že ve filmu nedošlo k žádné porážce.

Ingram: Jde mi o to, že nechceme vidět, co jsme dělali v minulosti; navíc to není starý příběh, děje se to po celé planetě – tady a teď.

Mander: Američané jsou nejodolnější vůči přiznání svých chyb. V poslední době se mnoho národů omlouvalo za různé činy. Němci se Izraelcům omluvili. Rusové se Polákům omluvili. Poláci se svým lidem omluvili. To byly formální omluvy; byly vyjednány a vyřešeny. Indiáni žádají, abychom se omluvili za minulost i za současnost a abychom vrátili spoustu zemí, které jsme Indiánům ukradli, protože země je klíčová pro přežití tradičních kultur.

Je načase, abychom to udělali, a pokud ano, určitě by nám to prospělo přinejmenším stejně jako Indiánům. Nemluvím jen o psychické úlevě – o zbavení se té viny – ale co je důležitější, o výhodách udržování kultur a komunit, které mají stále přístup ke starodávným znalostem na Zemi, které jsme ztratili, znalostem. o vhodném způsobu života lidských bytostí na planetě.

The post Jerry Mander. Čtyři argumenty pro zrušení televize. Vynikající rozhovor first appeared on Čítárny.

Cenzura, kam se podíváš. Do očí bijící popírání reality se stává nejen u politiků, ale hlavně v médiích standard. Už se nepropaguje objektivní zpravodajství, ale objektivní propaganda a manipulace s vědomím lidí.

Noviny od svých počátku jasně deklarovaly názory svých majitelů.
Bylo to normální. Nenormální ale je, když se novináři při tom tváří jako nezávislí, nestranní a objektivní. To je prostě mýtus.
Zatímco například naševaše ČT24 se dál veřejně vysmívá svým plátcům a prezentuje se jako “Nejdůvěryhodnější zpravodajský web v ČR”, Němci jsou upřímnější a říkají to na rovinu:
Nachrichten znamená v němčině nejen ZPRÁVY, ale také VYTŘÍDIT!

Ovšem “nejupřímněji” TŘÍDÍ vaše názory “komunitní” cenzoři a jejich cenzura na některých sociálních sítích.
Herní vývojář Daniel Vávra o tom něco ví:

„Sillicon Valley je teďka velký špatný. To jsou 20letý lidi, který maj strašnej vliv na svět, většina z nich jsou naprostý asociálové a můžou vlastně manipulovat s volbama, což dělaj, a můžou naprosto neregulovaně a nevoleně prosazovat…
Jako vzhledem k jejich mentální kapacitě a sociálnímu cítění by se neměli nikde ve veřejným životě vyskytovat, ale protože vydělali hodně peněz, protože prodávali nějakou debilitu na appstoru, tak najednou můžou změnit výsledek voleb. Mně to přijde velký špatný.
Mě zabanovali za to, že jsem někomu řekl, že není normální, protože napsal úplnou blbost. 2+2 jsou prostě 4, a ne 18. A mě za to zabanovali na tejden, jako že šířím nenávist.
Facebook změnil pravidla a může se vyhrožovat těm, kdo dávají nenávistné komentáře. A kdo by to měl posuzovat? To by měl posuzovat soud, když už teda. Posuzuje to tam nějakej dvacetiletej hipster s dredama, a říká si, já mám rád tyhle, takže tyhle smažu. Eventuálně je nahlásím na FBI nebo Southern Poverty Law Center a dostanou čočku. Cenzura na internetu je fakt, který vyhovuje lidem, kteří rádi cenzurují ty, koho nemají rádi.
Ale vždycky se to může votočit. A vždycky se to votočilo!“

DOPORUČUJEME:
Autor knihy Bedřich Golombek popisuje velmi přesnými záznamy atmosféru konce třicátých let, při nástupu Hitlera k moci. Cenzura tisku i názorů, okupace ČSSR. Velmi poučná kniha i pro dnešek.
Co nebude v dějepise / Bedřich Golombek / Průboj – 1945

Přístup k pravdě, příchodem liberálních progresivních liberálů zhrňuje nejlíp výrok senátorky a aktivistky Cortézové, @AOC.
“Its important to be morally right than factually correct”
neboli “Je důležité mít pravdu morální, nikoliv pravdu založenou na faktech”.
Takže podle těchto progresivních levičáků není skutečná faktická pravda důležitá, ale správná je jen ideologická pravda.

A v Česku?
Nejvyšší státní zástupce, bývalý komunistický vojenský prokurátor a exkomunista Igor Stříž vyhlásil (2024), že kdo bude říkat názory odlišně od názorů vlády, bude trestně stíhán se sazbou až 3,5 roku vězení.“

CENZURA V BBC podle Dalrympla v knize Ztraceni v ghetu:
Jeden producent televize BBC mně nedávno nastínil, jak takové liberální popírání reality může probíhat. Chtěl, aby BBC natočila nepřikrášlené dokumenty o životě ve spodní třetině společnosti, o masové (a vzrůstající) negraZtraceni%20v ghetumotnosti, o masovém (a narůstajícím) nemanželském původu dětí, o rodinách s jediným rodičem, o masovém (a narůstajícím) chuligánství, násilí, bezpráví, narkomanii, závislosti na sociálních dávkách a beznaději.
Doufal, že upozorní na devastující účinky fragmentace, lépe řečeno, atomizace rodiny, již liberální legislativa, sociální inženýrství a neblahé změny v kulturním vnímání od konce 50. let 20. století tak silně podporují.

Jeho nadřízení v BBC přivítali jeho návrhy nejdříve blahosklonně.
Nejprve ovšem popřeli fakta. Když přišel s nevyvratitelnými důkazy o existenci zmíněných jevů, obvinili ho z amorálního šíření paniky.
Když dokázal, že jevy, na něž fakta poukazují, jsou vážné a že se rychle šíří celou společností, sdělili mu, že se s tím nedá nic dělat, protože jde o nevyhnutelnou součást moderního života.
Když namítl, že jsou výsledkem záměrné politiky, chtěli vědět, jestli touží po návratu starých špatných časů, kdy rozhádaní manželé byli nuceni žít spolu.

A když na to odvětil, že co se napáchalo, lze rovněž alespoň zčásti opravit, vytasili nakonec svůj trumf.
Na tak nezajímavé téma nemá smysl něco natáčet. Britskou veřejnost přece nebude nikdo rušit při její neoblomné náměsíčné chůzi ke společenské katastrofě, před níž ji její křehká ekonomická prosperita zcela jistě neuchrání.

Theodore Dalrymple / Ztraceni v ghetu

Popírání a falšování reality v britské veřejnoprávní televizi BBC vedlo dokonce k vyhození dvou ředitelů BBC v listopadu 2025.
Oba dva nejvyšší šéfové BBC byli odejiti, když se provalilo, že tato britská veřejnoprávní televize úmyslně sestříhala projev Donalda Trumpa tak, aby to vypadalo, že nabádá k útoku na Kapitol 6.ledna 2021.
Britská veřejnoprávní BBC brutálně zmanipulovala a účelově sestříhala dokument o útoku na Kapitol v roce 2021 a vykreslila Donalda Trumpa, že své příznivce nabádá k násilí.
Šéf BBC odstoupil s tím, že je na tým propagandistů manipulujících veřejnost hrdý. Prezident USA pohrozil televizi žalobou na odškodnění ve výši 1 miliardy dolarů.

Znovu se tak potvrdilo, že představa o tom, že veřejnoprávní média jsou ta objektivní a nestranná, je naprostý mýtus. Více>>

The post Cenzura a liberální popírání reality v médiích a na sociálních sítích first appeared on Čítárny.

Thomas Jefferson v dopise Carringtonovi píše z Paříže, že všechny vlády, dokonce i nová americká vláda, pokud nebudou kontrolovány informovaným občanem, se nevyhnutelně stanou vlky a budou požírat své občany jako ovce.
Dochází k závěru, že kdyby si měl vybrat mezi „vládou bez novin nebo novinami bez vlády, neměl bych ani na okamžik váhat a dát přednost té druhé“, novinám bez vlády.

Je třeba si uvědomit, že se tak stalo ještě před Francouzskou revolucí (1789).
Jefferson byl mezi lety 1785 – 1789 americký velvyslanec ve Francii, kde spolu s dalším vyjednával obchodní dohody s Velkou Británií, Španělskem a Francií.

Přesto už tehdy věděl, že občané jsou jedinými cenzory svých vlád a dokonce i chyby lidí budou mít tendenci udržovat chod vlády v souladu se skutečnými zásadami jejich instituce.
Tím nejen předběhl svou dobu a Francouzská revoluce mu dala za pravdu, když arogance moci zničila myšlenku revoluce a požrala sama své strůjce. Dantona i Robespiera.

Jefferson v dopise varuje, že nelze trestat lidi za jejich názory neboť by to znamenalo potlačit jedinou ochranu veřejné svobody.
Způsob, jak co nejvíc zabránit chybám ve společnosti, je poskytnout lidem úplné, nezávislé informace o záležitostech státu prostřednictvím médii a vymyslet způsob, aby tyto noviny pronikly do nejširších vrstev společnosti. V té době ne každý uměl ještě číst nebo rozumět napsanému.

Jeffersonovi bylo naprosto zřejmé už tehdy, že každá vláda velmi rychle začne zneužívat média, aby mohla prosazovat svůj jediný pohled na řešení mnoha problémů.
Ví, že že role svobodného tisku při udržování vládní moci na uzdě je tak důležitá, že by dal přednost „novinám bez vlády“ před „vládou bez novin, protože je mu naprosto jasné, z povahy evropských vlád, že ty vždy rozdělí národ na dvě soupeřící třídy, kde vláda jsou jako vlci, kteří požírají bohatství lidí, kteří jsou jako ovce.

Thomas Jefferson (1743 – 1826)
Byl třetí americký prezident (1801–1809) a hlavní autor amerického prohlášení nezávislosti (1776).
Mimochodem velký nadšenec do šifrování a tajných kódů a zavádění nových technologií, mluvil plynně několika jazyky. Tento vizionář, ryzí demokrat byl také zakladatel Virginské University (1826), protože celý život věřil, že vzdělání by mělo být oproštěno od církevních vlivů a dostupné všem sociálním vrstvám, jelikož vzdělání zaručuje stabilitu společnosti.
Bohužel je dnes levicovou lůzou dehonestován a jeho sochy jsou dokonce káceny a vzdělání je postupně degradováno v rámci smyšlené inkluze. Viz foto z roku 2021.

Zdroj: The Works, vol. 5 (Correspondence 1786-1789)
https://oll.libertyfund.org/title/jefferson-the-works-vol-5-correspondence-1786-1789

Deklarace nezávislosti 1776.

Foto: Twitter

STUPIDITA LIBERÁLNÍCH DEMOKRATŮ V USA
Socha Thomase Jeffersonova byla v listopadu 2021 odstraněna z newyorské radnice po 187 letech.
Odstranili ho, protože je to prý „urážlivé“ a proto, že vlastnil otroky.

The post Thomas Jefferson by dal přednost svobodným novinám bez vlády před vládou bez novin first appeared on Čítárny.

Slovem xenofob bývají v médiích označován lidé, kteří různým způsobem projevují zvrácenou obavu, strach, přecházející v údajnou nenávist k cizincům, v našem případě k převážně muslimským běžencům, kteří v desítkách tisíc denně směřují přes Evropu převážně do Německa a Švédska. ZDE

Pokud se podíváme do encyklopedií pak zjistíme, že podle Wikipedie je to “forma strachu ze všeho neznámého, především z cizinců a všeho cizího (tedy z projevů odlišných kultur, zemí, náboženství, apod.) resp. všeho, co přichází z ciziny, případně co je (co pochází) mimo vlastní sociální útvar (skupinu, podnik, kmen, národ, stát apod.) Tento strach může přejít až v nenávist.”

Je dobré se vracet k významům slov a umět je používat. Zvláště v době, kdy jsou média přímo zaplevelena neustálým opakováním slov, jejichž skutečný význam je mnohými novináři záměrně chybně interpretován.

Češi ale nemohou být podle definic xenofobové, protože mají obavy ze zcela známého a konkrétního.
Kdyby Češi byli xenofobové, museli by mít stejný vztah k Ukrajincům, Vietnamcům a dalším cizincům, kterých je v Česku přes půl miliónů. Tomu ale tak není. Češi mají oprávněné obavy z konrétních a nebezpečných projevů jednoho náboženství, které jim média potvrzují už přes 15 let ze zemí jako Francie, Británie, Německo etc. Jsou to paradoxně tatáž média, která dávají prostor názorům, že Češi jsou díky svým obavám xenofobi nebo dokonce fašisti.

Navíc skrze tato média jsou denně “přesvědčováni”, že neexistuje žádné politické ani jiné řešení uprchlické krize jak ze strany Německa, EU, tak i ze strany Sobotkovy vlády.
A to je v jejich konkrétních názorech jen utvrzuje. Do konce roku 2017 jsem opravdu nezaznamenal, že by politici nabídli konkrétní řešení a uklidnili veřejnost řadou smysluplných bezpečnostní opatření.
“V Německu bylo v listopadu 2015 zaregistrováno 900 000 běženců, podle neoficiálních údajů může do země za celý rok přijít až 1,5 milionu lidí.

Stanovení horní hranice pro počet přicházejících uprchlíků ale 27.11.2015 znovu odmítla německá kancléřka Angela Merkelová. Podle ní je možné dosáhnout snížení počtu běženců jen na mezinárodní úrovni.”
Kancléřka Angela Merkelová prý dokonce prohlásila, že i kdyby v roce 2015 své rozhodnutí otevřít hranice se Středoevropany předem konzultovala, nesouhlasili by s ní a migranty nepřijali, jak prohlásil politolog a mentor Realistů Petr Robejšek. A Merklová jeho slova potvrzuje potvrzuje, když v roce 2017 jasně prohlásila, že v roce 2018 přijme dalších cca 400 tisíc rodinných příslušníků imigrantů, kteří už v Německu jsou. A zároveň stále tvrdošíjně prosazuje přerozdělení imigrantů do dalších zemí EU.

Pokud tedy někdo použíje slovo xenofob, např. vůči naprosté většině národa, pak by se měl v prvě řadě zamyslet, jestli skutečně rozumí napsanému či řečenému. Přestává totiž znovu platit, že stokrát omílaná lež či polopravda se stává jedinou pravdou.

The post Xenofob. Jaký je správný význam slova, které je denně zneužíváno first appeared on Čítárny.

Existuje totalita? Chtěl bych spolu s Jiřím Žáčkem věřit, že v dnešní době nějaká systémová cenzura, podobně jako za socialismu, neexistuje. Nicméně mediální způsoby jednotlivců nebo některých skupin vyčleňovat některá témata z veřejné diskuse, označovat lidi s určitým názorem za nepřijatelné či dokonce nebezpečné tady existují, a jsou čím dál víc agresivnější.

V poslední době se dokonce objevuje cenzura té nejhorší totality
Je velmi často otevřená a nic neskrývá. Čím dál víc se takto angažují i některé neziskovky jako např. Evropské hodnoty, které otevřeně vytvářejí seznamy lidí a médií s opozičními názory, které staví svá tvrzení proti ideovým názorům mainstreamu na základě mnoha prokazatelných informací. Paradoxní na této neziskovce  je, že v čele stojí bývalý pornoherec, jehož masturbace jsou na internetu dohledatelné, jenž se snaží kázat o morálce a jedině správných evropských hodnotách. Je vždy otázkou, co takoví jedinci chtějí prosadit a za jaký business vlastně lobují. :o)

Nejhorší cenzura je mlčení.
Tato cenzura je u nás patrně nejrozšířenější a jak tvrdí Jiří Žáček je těžko prokazatelná. Každá redakce velmi snadno obhájí soustavné přehlížení díla či názory toho či onoho občana, spisovatele nebo politika výrokem, že vydávají pouze plnohodnotné texty nebo on není tím pravým expertem. Jaké to jsou texty a kdo je expert, určují ale oni.

Hlavně se však v médiích úplně vytratila diskuze o Ústavě ČR, která zaručuje, že cenzura názorů je nepřípustná.
Místo toho se objevují snahy politiků a novinářů kriminalizovat jakýkoliv jiný názor, než hlásá mainstream a jeho vůdčí instituce Česká televize.

Celý dehonestovací proces je možné rozložit do pěti základních stupňů, kterými se eliminuje určitý názor, jednotlivci, celé skupiny, popřípadě státní celky.

IRONIZACE
První fáze spočívá v jednoduchém ponížení, přirovnání k něčemu směšnému, s čím se většina rychle ztotožní.
Příklad: Všichni přece ví, že Franta je blbec a jeho názory netřeba ani komentovat.

DISKREDITACE
Fáze argumentačních faulů. Používá se jakýkoliv argument, která vás může ponížit v očích jiných.
Příklad: Všichni přece ví, že Franta mnohokrát nejednal čestně, protože i Lenka to o něm řekla a všichni s tím souhlasili.

DEHONESTACE
Fáze přiřazení k něčemu, co většina chápe jako ne příliš dobré. Používá se označení úchylný, nemocný, podvodník, zloděj, terorista, hlásná trouba někoho.
Důležité je ale personalizace osob. U skupin a anonymů nemá dehonestace velkých účinků.
Příklad: Všichni přece ví, že Franta XY je podvodník, protože novinářka Lenka XY o tom napsala dlouhý článek a dokonce už na něho bylo podáno trestní
oznámení.

KRIMINALIZACE
Zesílené dehonestace tvrdě atakují osoby až na hraně kriminalizace takových výroků.
Příklad: U Franty XY se našlo 5 miliónů korun a policie už ho začala stíhat, napsala včera uznávaná agentura XYZ. Podle právníků mu hrozí až 5 let vězení.

LIKVIDACE
Využití chyb napadených při obraně a pomocí právních prostředků nastupuje udání, vyšetřování a soudy. Široká mediální kampaň běžně používá širokou škálu nepodložených informací, které nikdo neprověřuje.

Jinak nic nového. Tento styl je známý v různých podobách už tisíce let.
Například roku 322 př. n. l., po smrti Alexandra Velikého, byl Aristoteles v rámci reakce proti Alexandrovi obviněn z tzv. rouhání bohům a odsouzen k vyhnanství do Chalkidy. Proces jeho dehonestavce trval řadu let.

Dalším byl Sokrates, kterého athénský lidový soud, vedený třemi významnými osobami, odsoudil k smrti pro podezření z bezbožnosti a kažení athénské mládeže. K tomu možná přispěla i Aristofanova komedie Oblaky, která líčí, jak se vlivem Sokratova učení synové obracejí proti svým otcům.
Viz: Platónova Sókratova obrana odhalila už před 2500 lety chování elit, oligarchie a davu v tzv. demokracii

The post Jak začíná totalita. Pět stupňů mediální dehonestace. Skrytá a otevřená cenzura first appeared on Čítárny.

Pro Lidové noviny a další bulvár Karel Kryl neexistuje. Již roky o něm neinformují nebo jen v minimální míře. Na vlastní kůži se o tom přesvědčil Martin Štumpf, když zaslal Lidovkám zprávu o mši. Místo snahy informovat dostal odpověď: “…soukromá jubilea někdejších trampských zpěváků je třeba uplatnit v placené inzerci”.

Bylo to v Břevnově, 11.3. 1994, kdy se lidé rozloučili s Karlem Krylem.
Básník Ivan Martin Magor Jirous se k tomu vyjádřil slovy:

„Nasralo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímá takový kreatury jako Jackson!“

Své názory jasně říká v knize Půlkacíř, kdy je se společenskou situací v Česku a na Slovensku přímo zhnusený.
Jeho názory najdete i v knize: Země Lhostejnost, kritické ohlasy Karla Kryla na politické kupčení v letech 1990-93

Kryl byl jeden z mála, který si dokázal zachovat svojí tvář a nazývat věci pravým jménem.
Existuje naštěstí jeden zajímavý dokument, který dost přesně charakterizuje poslední roky Kryla, ale i celý jeho život. A ten koluje mezi lidmi i bez cenzury mainstreamových médií.

Demokracie

Demokracie rozkvétá byť s kosmetickou vadou
Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou
/: Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce
A z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce :/

Demokracie prospívá bez nás a pragmaticky
Brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky
/: Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky
My nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky :/

Demokracie zavládla, zpívá nám Gott a Walda
Zbaštíme sóju bez sádla u strejdy McDonalda
/: Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem
Pod střechou jedný partaje se u koryta sejdem :/

Demokracie pánuje od Aše po Humenné
Samet i něha v pánu je a zuby vylomenné
/: Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí
Zaujímáme postoje místo, abychom stáli :/

Demokracie dozrává do žaludečních vředů
Bez poctivosti bez práva a hlavně bez ohledů
A je to mýlka soukromá snad optického klamu
Že místo srdce břicho má
A místo duše tlamu

Karavana mraků

Slunce je zlatou skobou na vobloze přibitý,
pod sluncem sedlo kožený,
pod sedlem kůň, pod koněm moje boty rozbitý
a starý ruce sedřený.

Refrén: Dopředu jít s tou karavanou mraků,
schovat svou pleš pod stetson děravý,
/: jen kousek jít, jen chvíli, do soumraku,
až tam, kde svítí město, město bělavý. :/

Vítr si tiše hvízdá po silnici spálený,
v tom městě nikdo nezdraví,
šerif i soudce – gangsteři, voba řádně zvolený,
a lidi strachem nezdravý.

Sto cizejch zabíječů s pistolema skotačí
a zákon džungle panuje,
provazník plete smyčky, hrobař kopat nestačí
a truhlář rakve hobluje.

Refrén: V městě je řád a pro každého práce,
buď ještě rád, když huba voněmí,
/: může tě hřát, že nejsi na voprátce
nebo že neležíš pár inchů pod zemí. :/

Slunce je zlatou skobou na vobloze přibitý,
pod sluncem sedlo kožený,
pod sedlem kůň, pod koněm moje nohy rozbitý
a starý ruce sedřený.

Refrén: Pryč odtud jít s tou karavanou mraků,
kde tichej dům a pušky rezaví,
/: orat a sít od rána do soumraku
a nechat zapomenout srdce bolavý. :/

Bílá Hora

Osmého listopadu šestnáctset dvacet u letohrádku Hvězda na
Bílé Hoře zůstal z vojsk Království českého poslední
praporec – moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl
do posledního muže. Píseň nazvaná Poslední Moravan.

Pod bílou zdí má bláto barvu perleťovou
a zvony odletěly za větrem do Říma,
obzor se rdí, můj táto,
hanbou šarlatovou
už jsme tu osaměli, z kříže se nesnímá.

Prapory mdlé už pálí ruce vlajkonošů,
jen oči pod přilbicí snad ještě doufají,
a mlhy zlé se valí do děr od hrabošů
i do ran na orlici, kterou už poutají.

®: Rudý kohout na obzoru roztahuje spáry,
hřeben větru rozčesává pera plamenná,
věřili jsme na pokoru u popravčí káry,
zlatá doba nenastává, bude kamenná.

Je prý to ctí až na dno, zůstat pod prapory,
mít duši nestydatou a mozek bez ceny,
být králem lstí a snadno vzít si bez pokory
na svatbu se Zubatou železné prsteny.

Není to med, zas píti číši vrchovatou
a věřit na proroky v chorálu polnice,
sto černých let nám svítí hvězdou jedovatou
na erbu pro otroky – pro naše dědice.

®: + bude kamenná, bude kamenná …

Synonymická

Armáda míru proudí ulicemi,
na líci úsměv, vlajky v pravicích,
veslaři v šiku s osmiveslicemi,
vápeníci s vápnem na nohavicích.
A já jdu s nimi a jsem dojatej
a samou radostí bych juchal,
ač zcela lysý – přece chlupatej,
ač bez čichu – jsem přece čmuchal.

Armáda kráčí ve volání slávy
s praporem míru v boji kaleném,
hasiči v přilbách, lidé z lesní správy,
za nimi jde vojsko v šatě zeleném.
A já jdu s nimi v masce mazáka,
a já jdu s nimi jako hajnej,
mne v knastu znají jako bonzáka
a v civilu jsem prostě tajnej.

Jde předvoj zítřka v šatě úředníků,
vždy hledět vpřed a nikdy dozadu!
Jdu s nimi též, ač stojím na chodníku,
na vycházku kráčím, nebo do sadu.
Po parcích slídím, hraju hlídače,
nechtěje, abych ňákou slízl,
já nosím hrdé jméno práskače
a moje přijmení je fízl.

Nesmíš se dáti špatnou cestou zlákat,
náš nový svět se zítra narodí,
posiluj mír, jen tak se můžeš flákat,
k shánění má čas jen ten, kdo marodí.
V čekárně tiše vrčí vysavač,
to čistí uklízečka běhoun,
někdo mne zná pod jménem udavač
a jiný pod přezdívkou špehoun.

Armáda míru: miliony strýčků,
tisíce známých: samí zloději,
zářivý zástup malých zlodějíčků
vítajících příchod nových nadějí.
A já jdu s nimi, nejsem outsider,
ač sedím v baru, piju tramín,
já získal profil jako Brettschneider
a dneska říkají mi KaMin.

Nadešel čas a voní galejemi,
jsme předvoj lidu, panstvo z podruhů,
pochodeň pupků, bachor s idejemi,
pro tebe a pro mne, pro nás, soudruhu!
Kdo nejde s námi, ten je rozvraceč,
kdo proti nám, je lump a břídil,
jde s námi špicl, špeh a donašeč,
konfident, informant a slídil!

Hlas

V měsíci září, kdy jablka zrají,
kdy mantilu noci svit měsíce protkal,
když dozněla hymna, již v půlnoci hrají,
já poprvé tehdy jsem Satana potkal.

Ten Satan měl líbeznou postavu panny
a nepáchla síra, však voněly květy,
a v úsměvu něha bez jediné hany,
jen z úst jako hadi mu syčely věty:

“Jen nech si svou duši, ta k ničemu není,
vždyť mnozí i zdarma ji upsali čertu,
však hlas – to je zboží, jež dneska se cení
a dobře se platí – to beze všech žertů!”

“Já pro ten tvůj hlas jsem si ohlávku uvil
a stráž mi ho do klece vsadí,
a kdybys pak stokrát i andělsky mluvil,
tvůj hlas tě zradí!”

Dnes jako kníže si v paláci žiji,
mám ve stájích koně a v zahradách pávy,
jím ze zlaté mísy a z křišťálu piji,
jen rádio nemám a nesnáším zprávy.

Neb kdykoli válkou se o lásce bájí,
když slaví se vrazi a obchody s časem,
když svatými slovy se bezpráví hájí,
když hlásá se lež – tedy vždycky mým hlasem.

Mé lůžko je měkké, však propíjím noci,
mám z démantů bazén a ze zlata ryby,
mám přebytek všeho, i pýchy, i moci,
mám v paláci všechno, jen lidé tu chybí!

Dnes podruhé oko mé Satana spatří,
je krásný, byť s úsměvem krysím,
vždyť jemu dnes s hlasem i duše má patří,
když na větvi visím …

The post Básník Karel Kryl žije v srdcích lidí, bez zájmu novinářů. Ani Havel mu nebyl na pohřbu first appeared on Čítárny.

Konfirmační bias je tendence hledání vysvětlení události v oblasti, kde vysvětlení očekáváme. Na rozdíl od hledání vysvětlení, které vysvětlení testuje a zkoumá.

Proč by nás toto mělo zajímat?

Tato znalost je důležitá nejen v mezilidských vztazích, ale i v našich politických postojích či dešifrování některých mediálních zpráv.
Ve většině případů nám přijde úplně samozřejmé rozumět informacím, které potvrzují naše představy o určitých fenoménech či tendencích v politice, ve společnosti, které se hlavně zneužívají a zesilují ideovou propagandou nebo jinou ideovou společenskou mediální aktivitou.

Toto si můžeme vyložit na jednoduchém příkladu s kartami. Řekněme, že máme 4 karty.

Karta s písmenem A a karta s písmenem D
+
Karta s číslem 4 a karta s číslem 7
Každá karta má na jedné straně číslo a na druhé písmeno.

Tvrzení (hypotéza):
„Pokud je na kartě samohláska, na druhé straně je sudé číslo.“

Otázka:
„Které karty je třeba otočit proto, abychom dané tvrzení ověřili či vyvrátili?“

Byla vaše odpověď „A“ nebo „A a 4“?
Tak to nejste sami. Z průzkumu vysokoškolských studentů se ukázalo, že toto jsou nejčastější odpovědi.

Avšak, vzhledem k tomu, že hledáme odpověď na otázku pokud X, tak Y (samohláska a sudé číslo), tak je třeba nalézt/otestovat instanci pokud X, tak ne Y (samohlásky a lichého číslo). Proto správnou odpovědí na tuto otázku je otočení karty A a 7.

Proč je tedy nejčastější odpovědí A a 4?
Je to tím, že to jsou karty, které souhlasí (konfirmují) s danou otázkou. Otázka se přeci ptala na samohlásky a sudá čísla. Lidé mají automatickou tendenci zpracovávaná data potvrzovat místo vyvracet.

Více: http://en.wikipedia.org/wiki/Confirmation_bias

The post Mediální manipulace. Příklad konfirmačního biasu aneb jak získat souhlas first appeared on Čítárny.

Napsat špatnou knihu dá stejnou práci jako napsat dobrou, napsal Aldous Huxley ve své knize Kontrapunkt. To samé platí o novinařině. Napsat lživý, polopravdivý nebo pravdivý článek může dát stejnou práci nebo chcete-li námahu.
Příroda je nestvůrně nespravedlivá. Za nadání neexistuje náhražka. Píle a všechny ostatní ctnosti zde nejsou nic platné.

Novinařina se proměnila v piár kšeft, psaní na zakázku.
A to podle ideologie a zaměření novin, podle toho, jaká vláda a strana noviny platí. Hraní se slovy informace a dezinformace je dnes už směšná.
Mainstreamu nevěří většina lidí. Ne díky propagandě, ale díky vlastním zkušenostem za posledních min. 10 let.
Česká televize manipuluje jak se dá. Viz.: Osvětim. Drzá a stupidní manipulace České televize o osvobození německého vyhlazovacího lágru
A novináři říkají naplno, že jejich práce je manipulace.

„Neklaďte na mě tradiční novinářská pravidla, protože já je nedodržuju a nepovažuju to za nutné. Nechci předstírat, že jsem nezávislý. To je fér hra s divákem. Že se ze mě stal obchodník s mluveným slovem? V podstatě ano…”
Novinář Michal Půr (info cz) v DVTV /květen 2023/

Takovou piárštinu vydávanou za novinařinu popsal už v třicátých letech min. století Huxley v knize Překrásný nový svět

Jejich práce je lehká, dětsky prostá. Žádná námaha pro mozek, ani pro svaly. Sedm a půl hodiny mírné, nevyčerpávající práce, a pak dávka sómy, hry, neomezované páření a pocitová kina. Co si mohou ještě přát?

Paradoxní situaci v české novinařině trefně popsal Boris Cvek…

…Když tak sleduji současnou situaci v českých novinách, napadá mne tento příběh: žil byl v jedné malé zemi hlídací pes demokracie, který místo tvrdé práce na hájení veřejného zájmu rozptyloval pozornost lidu té země různými hloupostmi a povrchnostmi a který zároveň vyvolával ve všech pocit, že názorů a kauz je příliš mnoho na to, aby byla veřejnost opravdu rozhněvána a vyžadovala opravdovou nápravu poměrů.

Postupný ústup demokracie do rukou bohatých lidí, kteří zbohatli za podivných okolností právě díky tomu, že demokracie nefungovala a nefungovala stále více, nakonec dospěl tak daleko, že si tito lidé hlídacího psa koupili.

A hlídací pes byl zpočátku rád, že je v dobrých, bohatých rukou, které ho budou dobře krmit. Brzy však zjistil, že jeho funkce se stala zbytečnou a že jeho majitelé ho nejen nepotřebují, ale koupili si ho proto, aby ho nechali utratit.

A tak se hlídací pes demokracie stal sám obětí změn, před nimiž měl veřejnost chránit.

The post Hlídací pes demokracie nehlídá. Tragikomický osud většiny novinářů first appeared on Čítárny.