Zuřila tu jednu chvíli diskuse o tom, co by se mělo či nemělo zakazovat. Jestli je správné, aby určité filmy a jejich scény plné sexu a násilí byly tak snadno přístupné dětem. Zastánci absolutní svobody hrozili peklem následných nesvobod, ubozí rodiče se báli, že jim televize, ta vymývačka mozků, vycvičí z potomků lhostejné a otrlé spratky. Čistota mravů a mysli na jedné straně, právo na vlastní rozum a nebezpečí plynoucí z autorit na straně druhé.

Můj dobrý moudrý tatínek. Sotva jsem se naučil rozeznávat písmenka, dal mi najevo, že celá jeho velká knihovna je mi bez výjimky k disposici, že si v ní mohu hrabat a listovat podle libosti, číst si i o věcech, kterým nebudu rozumět. Nebyla tu pro mne cenzura, nebyly tu knihy nedosažitelné pro malého kluka ani později pro pubescenta, který pomalu začínal chápat to, čemu neměl rozumět.

Samozřejmě, že jsem poměrně brzy našel v tatínkově knihovně mezi Čapky a Dostojevským taky publikaci se slibným názvem „Krása ženského těla“ a ta se stala předmětem mého usilovného studia. Samozřejmě, že jsem pak objevil, v zadní řadách za sebranými spisy Jaroslava Vrchlického, mezi jiným i takové poklady jako jsou paměti Franka Harrise, onoho novodobého Casanovy.
Tato půvabná knížka s názvem „Můj život a mé lásky“ svědčí taky o cenzurních poměrech první republiky. Byla vydána ve třech dílech. V prvních dvou jsou popisovány Harrisovy osudy, jeho cesty a setkání s cizokrajnými krasavicemi, ale ty nejzajímavější epizody jsou ve vrcholných okamžicích vytečkovány s odkazem na díl třetí. Ten byl vydán pouze jako soukromý číslovaný výtisk a teprve tam si pak každý mohl dočíst jak která avantýra dopadla a její podrobný průběh. Pro čtrnáctiletého kluka neocenitelná věc. Nemusel jsem se prokousávat páně Harrisovým životem. Ty nejlepší kousky mi servírovala prvorepubliková cenzura.

Nebyl mi tedy vydán žádný zákaz.
V naší rodině panovala tolerance demokracie a důvěra. Nicméně jsem tyto výpravy do zadních řad tatínkovy knihovny podnikal výhradně v době, kdy jsem byl bezpečně sám doma. Nebyl bych patrně trestán, ale musel jsem vědět, co se má a co se nemá. To nebylo pokrytectví, bylo to tak zavedeno, že některé věci mají zůstat nesnadno přístupné, protože jakmile jsou snadno dostupné, ztratí své kouzlo.

Tolik o přístupnosti sexu. Násilí se v tatínkově knihovně nevyskytovalo, televize tehdy nebyla a k tomu, abych byl šokován stačilo, aby některému z mých kamarádů tekla po klukovské rvačce z nosu červená.

Tak nevím…
V lidské historii po celou dobu co existuje homo sapiens vždy a všude existovala taky nějaká tabu. S odstupem času či z jiného geografického prostoru tabu třeba směšná a zbytečná, ale vždy měla, alespoň po určitou dobu svůj účel. Nemyslím si, že jsme natolik sapiens, natolik dospělí, abychom se bez některých tabu obešli.

Děkujeme panu Menzlovi za svolení k publikování.

The post Jiří Menzl o cenzuře knih, vzdělávání a sexu kolem roku 2010 first appeared on Čítárny.

Memoárová kniha Rozmarná léta, která vyšla v roce 2013 v nakladatelství Slovart, zatím nemá pokračování, přestože v jejím závěru Jiří Menzel avizuje, co by mohlo následovat.

Připomněla mi jiného režiséra, a to Jiřího Weisse, který se po letech emigrace vracel občas domů z jeho nového domova v Santa Monice a ve Fimovém klubu v Bartolomějské (jak příznačné) mu připravovali komponovaný večer. Při našem společném obědě se mě ptal, zda má říci pravdu o Barandově a já mu tehdy provokativně opáčila: „A kdy jindy?“ Bylo mu téměř devadesát. A tak s „na smrt odhodlanou upřímností“ vystoupil a řekl, co musel.

Stejně tak pojal Jiří Menzel své povídání od narození až do roku 2013.
Čtenář tam najde mnoho souvislostí, co se filmového světa týče. Např. také více informací o autorovi „Míšy Kuličky“, Josefu Menzelovi, protože jsme je při vydávání této série tenkrát v Albatrosu po panu Menzelovi chtěli, a poslal nám jen strohé: „Můj tatínek byl hodný a slušný člověk.“

A když jsem nyní naopak zmínila ještě Jiřího Weisse, tak tedy ukázka z memoáru o něm:

Když byly Vlaky už v kinech, zastavil mne kdesi Jiří Weiss a řekl mi: „Pane kolego, nerad to říkám, ale natočil jste dobrý film.“ (To byl jeho obvyklý bonmot.) „Viděl jsem ho ve společnosti jednoho anglického lorda.“ Řekl mi jméno, ale nepamatuji si ho. Odmlčel se, abych si uvědomil, s kým chodí režisér Weiss do biografu, a pak pokračoval: „Měl byste vědět, že při scéně v koupelně, kdy si váš hrdina přeřezává zápěstí, lord, sedící vedle mne, omdlel.“ Jiří Weiss se opět odmlčel, abych si uvědomil závažnost lordova omdlení, a zdvihl prst: „Pane kolego, žádám vás, abyste netočil scény, při kterých omdlévají lordi!“

Měl jsem Jiřího Weisse rád, ale jsem taky prevít. Hned v tu chvíli mne napadlo, že v mém příštím filmu musí být opět něco, z čeho by omdlel nějaký lord. Připomněl jsem si to, když jsme v Rozmarném létě točili operaci přišívání kanovníkova ucha.

The post Menzelova kniha Rozmarná léta a vzpomínka na režiséra Jiřího Weisse first appeared on Čítárny.

Svět je většinou popisován podle názorů pitomců, kteří jsou nejvíc slyšet a kteří si získávají podivnou důvěru tím, že jsou viděni. Ne však svými názory a rozumem vytříbřeným myšlením, ale svou tupou agresivitou a rozpičořenými obličeji v novinách nebo na obrazovkách. Většinou jim říkáme VIP a směšně to překládáme jako velmi důležití lidé.

A vedle těchto prázdných písní velkých nul, někdo popíše svět a události v něm jednoduchým, ale moudrým pohledem, protože nelze mlčet. Je to pohled člověka zraňovaného absurditou divadelního světa, který na rozdíl od jeho filmů, je často krutý, nesmlouvavý a není lehce opravitelný.
Jiří Menzel nám předkládá své drobné úvahy o dnešním světě jejímž příznačným souslovím je “tak nevím”, o kterém praví že je tam proto, aby vyjádřil své pochybnosti o tom, co píše, aby se ubránil kategorickému pohledu.

Jeho názory jsou prosté a proto dráždí.
Například kritik, který se podepisuje jako Josef Chuchma, dokonce pochybuje o autorově duševním zdraví, když si přečetl jeho opravdu, ale opravdu slabou knihu. Celý článek: Tak nevím, zda se Jiří Menzel ještě kontroluje.
Jenže kritika Chuchmy je typickou ukázkou právě té myšlenkové ubohosti, kterou se snaží vnutit Menzlovi. A pokud se zamyslíme hlouběji nad jeho mudrováním, pak zjišťujeme, že právě tento fakt je typickým projevem většiny dnešních novinářů. Však posuďte sami.

Soubor úsměvných fejetonů českého režiséra.
Pokud však chcete v dnešním světě vidět svět jinak, neotřele a v jednoduchých a trefných souvislostech, pak Menzlova kniha Tak nevím a Tak nevím podruhé je víc než dobrou volbou. Jeho drobné úvahy, komentují všední i méně všední situace a události našeho života.
Vtipně a přiléhavě knihu ilustroval karikaturista Miroslav Barták, čímž vznikla kniha, která nutí k zamyšlení, i když vás často také rozesměje nebo pohladí po duši.

Tak nevím | Jiří Menzel | Ilustrace Miroslav Barták | vydává AlbatrosMedia Motto, 2011 (výbor z fejetonů Tak nevím /1996/ a Tak nevím podruhé /1998/)

Ukázka z knihy:

ak nevím.

To byla první dvě slova, která jsem vyhrkl, když mi časopis STORY před časem nabídl pravidelnou spolupráci. Kdysi, jako kluk, jsem opravdu chtěl být novinářem a sloužit veřejnosti podobně, jako byl novinářem měj tatínek. Jen se mi nelíbilo pravidelně sedat k čistému papíru a psát z povinnosti.
Připomínalo mi to domácí úkoly, které dodneška nenávidím. Nakonec mě ukecali, ale stejně píšu i tyhle řádky skoro vždycky až na poslední chvíli tak, jako za dob mé mladosti jsem psával ty domácí úkoly.

Tak nevím. Z těch dvou slov se potom stal titulek i refrén mých sloupků. Zdálo se mi, že vystihují přesně moje pocity při psaní: Totiž, že o tom, o čem píšu, zároveň i pochybuju. Že se bojím vyjadřovat se kategoricky. Proto: Tak nevím.

Teprve nedávno jsem si vzpomněl, kde jsem se děvěrně ji seznámil s tímto souslovím, které rád používám i v projevu nepsaném. Byla to knížka Pavla Eisnera o půvabech naší mateřštiny Chrám i tvrz. Nalistoval jsem si znovu, co mne kdysi na této větičce okouzlilo. Stálo tam:
Tak nevím. Ten výraz je specificky český modus dubitandi. Dubito, ergo sum – pochybuji o všelikých hodnotách a pravdách – tedy jsem a žiji, napsal pan Eisner. Napsal
dále:
… že je to životní moudrost národa zkoušeného, ergo zkušeného. Životní optimismus temperovaný skepsí.

Jak se ten moudrý pan Eisner strefil. Celý život se mi to jako čistokrevnému Čechovi pere v hlavě: Optimismus, patrně šťastně vrozený (jinak nevím, kde bych k němu přišel), a skepse, získaná životní zkušeností. Žijeme v Čechách a tu jsou oba na místě. Optimismus – víra, že ty příští roky budou šťastné, a skepse, která zbavuje optimismus slepoty a vede k opatrnosti.

Tak nevím.

The post Tak nevím, přemýšlí Jiří Menzel o tomto světě navzdory hlupákům a zbabělcům již 80 let first appeared on Čítárny.