Všeobecná deklarace lidských práv byla přijata Valným shromážděním OSN v New Yorku dne 10. prosince 1948 a představuje klíčový dokument, který stanovuje základní práva a svobody všech lidí bez ohledu na rasu, pohlaví, národnost či jiná rozdílná hlediska, zahrnující právo na život, svobodu, rovnost před zákonem, svobodu projevu a další základní lidská práva, čímž položila základy pro mezinárodní ochranu lidských práv.

Proč je Všeobecná deklarace lidských práv je stále porušována?
Přestože je Všeobecná deklarace lidských práv základním dokumentem, je velmi často zneužívána k ospravedlnění politických nebo vojenských zásahů, které porušují lidská práva, například pod záminkou ochrany bezpečnosti nebo stability, pod záminkou globalizace, pod záminkou tzv. klimatických změn etc..
Některé tzv. demokratické režimy ji mohou interpretovat selektivně nebo ji používat jako záminku k potlačování opozice, svobody projevu nebo menšinových skupin.
Také se stává, že je deklarace zneužívána k propagandě nebo k ospravedlnění zásahů do suverenity jiných zemí, čímž dochází k jejímu zneužívání k ospravedlnění nekalých nebo represivních praktik.

Česká republika  Všeobecná deklarace lidských práv
ČR podepsala a ratifikovala Všeobecnou deklaraci lidských práv a je jejím závazkem řídit se jejími principy.
Jako členský stát Organizace spojených národů se Česká republika zavázala dodržovat základní lidská práva a svobody stanovené v dokumentu, který je považován za základní mezinárodní rámec pro ochranu lidských práv.

Všimněme si například, že ČR (Fialova vláda 2021-2025) klidně odmítala v OSN bojovat proti projevům nacismu, neonacismu a užívání nacistických symbolů, přesto, že v právním systému ČR je toto zakotveno.
Zde hlasování Fialovy vlády z roku 2023. V roce 2024 ČR hlasovalo stejně!!!!

Wikepdia: Všeobecná deklarace lidských práv

Všeobecná deklarace lidských práv

U vědomí toho,

že uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě,

že zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva, a že vybudování světa, ve kterém lidé, zbaveni strachu a nouze, budou se těšit svobodě projevu a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu,

že je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku,

že lid Spojených národů zdůraznil v Chartě znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti; v rovná práva mužů i žen a rozhodl se podporovat sociální pokrok a vytvořit lepší životní podmínky ve větší svobodě,

že je nutné podporovat rozvoj přátelských vztahů mezi národy

že členské státy převzaly závazek zajistit ve spolupráci s Organizací spojených národů všeobecné uznání a zachování lidských práv a základních svobod a že stejné chápání těchto práv a svobod má nesmírný význam pro dokonalé splnění tohoto závazku.

Valné shromáždění vyhlašuje tuto Všeobecnou deklaraci lidských práv jakožto společný cíl pro všechny národy a všechny státy za tím účelem, aby se každý jednotlivec a každý orgán společnosti, maje tuto deklaraci stále na mysli, snažil vyučováním a výchovou rozšířit úctu k těmto právům a svobodám a zajistit postupnými opatřeními vnitrostátními i mezinárodními jejich všeobecné a účinné a uznávání a zachovávání jak mezi lidem členských států samých, tak i mezi lidem území, jež jsou pod jejich pravomocí.

Článek 1

Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Článek 2

1. Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozdílu rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.
2. Dále nebude činěn žádný rozdíl z důvodu politického, právního nebo mezinárodního postavení země nebo území, k nimž osoba náleží, ať jde o zemi nebo území nezávislé, nebo pod poručenstvím, nesamosprávné nebo podrobené jakémukoli jinému omezení suverenity.

Článek 3

Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.

Článek 4

Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo v nevolnictví; všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány.

Článek 5

Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Článek 6

Každý má právo na to, aby byla všude uznávána jeho právní osobnost.

Článek 7
Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou zákonnou ochranu bez jakéhokoli rozlišování.
Všichni mají právo na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci.

Článek 8

Každý má právo, aby mu příslušné vnitrostátní soudy poskytly účinnou ochranu proti činům porušujícím základní práva, jež jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem.

Článek 9

Nikdo nesmí být svévolně zatčen, zadržen nebo vyhoštěn.

Článek 10

Každý má stejné právo, aby byl řádně a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, pokud jde o určení jeho práv a povinností nebo o jakékoli trestní obvinění proti němu.

Článek 11

1. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo být považován za nevinného, pokud není prokázána jeho vina ve veřejném řízení, v němž mu byly zajištěny veškeré možnosti obhajoby.
2. Nikdo nesmí být odsouzen pro čin nebo opominutí, které v době, kdy byly spáchány, nebyly trestné podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva. Rovněž nesmí být uložen trest těžší, než jakého bylo možno použít v době, kdy byl trestný čin spáchán.

Článek 12

Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.

Článek 13

1. Každý má právo na svobodu pobytu a na volbu bydliště uvnitř určitého státu.
2. Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.

Článek 14

1. Každý má právo v jiných zemích hledat a požívat tam azyl před pronásledováním.
2. Toto právo nelze uplatnit v případě stíhání skutečně vznikajícího na základě nepolitických trestných činů nebo jednání, která odporují cílům a zásadám Organizace spojených národů.

Článek 15

1. Každý má právo na státní příslušnost.
2. Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit.

Článek 16

1. Muži i ženy, jakmile dosáhli plnoletosti, mají právo, bez jakéhokoli omezení z důvodu příslušnosti rasové, národnostní nebo náboženské, uzavřít sňatek a založit rodinu. Pokud jde o manželství, mají za jeho trvání i při jeho rozvázání stejná práva.
2. Sňatky mohou být uzavřeny pouze se svobodným a plným souhlasem nastávajících manželů.
3. Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu.

Článek 17

1. Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými.
2. Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.

Článek 18

Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo v soukromí, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováním obřadů.

Článek 19

Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.

Článek 20

1. Každému je zaručena svoboda pokojného shromažďování a sdružování.
2. Nikdo nesmí být nucen, aby byl členem nějakého sdružení.

Článek 21

1. Každý má právo, aby se účastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců.
2. Každý má právo vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země.
3. Základem vládní moci budiž vůle lidu; tato vůle má být vyjádřena pravidelně konanými a správně prováděnými volbami na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva tajným hlasováním nebo jiným rovnocenným postupem, zabezpečujícím svobodu hlasování.

Článek 22

Každý člověk má jako člen společnosti právo na sociální zabezpečení a nárok na to, aby mu byla národním úsilím i mezinárodní součinností a v souladu s prostředky příslušného státu zajištěna hospodářská, sociální a kulturní práva, nezbytná k jeho důstojnosti a svobodnému rozvoji jeho osobnosti.

Článek 23

1. Každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti.
2. Každý, bez jakéhokoli rozlišování, má nárok na stejný plat za stejnou práci.
3. Každý, kdo pracuje, má nárok na spravedlivou a uspokojivou odměnu, která by zajišťovala jemu samému a jeho rodině živobytí odpovídající lidské důstojnosti a která by byla doplněna, kdyby toho bylo třeba, jinými prostředky sociální ochrany.
4. Na ochranu svých zájmů má každý právo zakládat odborové organizace a přistupovat k nim.

Článek 24

Každý má právo na odpočinek a na zotavení, zejména také na rozumné omezení pracovních hodin a na
pravidelnou placenou dovolenou.

Článek 25

1. Každý má právo na životní úroveň přiměřenou zdraví a blahobytu jeho i jeho rodiny, čítajíc v to potravu, šatstvo, bydlení, lékařskou péči a nezbytné sociální služby; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při pracovní nezpůsobilosti, při ovdovění, v stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.
2. Mateřství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc. Všechny děti, ať manželské či nemanželské, požívají stejné sociální ochrany.

Článek 26

1. Každý má právo na vzdělání. Vzdělání nechť je bezplatné, alespoň v počátcích a základních stupních.
Základní vzdělání má být povinné. Technické a odborné vzdělání budiž obecně přístupné a rovněž vyšší vzdělání má být stejně přístupné všem podle schopností.
2. Vzdělání má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a k posílení úcty k lidským právům a základním svobodám. Má pomáhat ke vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi národy a skupinami rasovými a náboženskými, jakož i k rozvoji činnosti Organizace spojených národů pro zachování míru.
3. Rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti.

Článek 27

1. Každý má právo svobodně se účastnit kulturního života společnosti, těšit se z umění a podílet se na vědeckém pokroku a jeho výsledcích.
2. Každý má právo na ochranu morálních a materiálních zájmů vyplývajících z každé vědecké, literární nebo umělecké činnosti, jejímž autorem je.

Článek 28

Každý má právo na to, aby vládl takový společenský mezinárodní řád, ve kterém by práva a svobody v této deklaraci byly úplně uskutečněny.

Článek 29

1. Každý má povinnost vůči společnosti, v níž jediné může volně a plně rozvinout svou osobnost.
2. Každý je při výkonu svých práv a svobod podroben jen takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání a zachování práv a svobod ostatních a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti.
3. Výkon těchto práv a svobod nesmí být v žádném případě v rozporu s cíli a zásadami Organizace spojených národů.

Článek 30

Nic v této deklaraci nemůže být vykládáno, jako by dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod v této deklaraci uvedených.

The post Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948. Je porušována po celém světě i v ČR first appeared on Čítárny.

Článek je zpracován podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi. Zde se rozebírá genderová ideologie na školách v Itálii a její zrůdný dopad na výchovu dětí v rodinách. Na Čítárnách má 4 části. Viz odkazy v pravém sloupci nebo pod článkem.

Existuje jeden dokument italské vlády (UNAR): “Strategie národa v boji proti diskriminaci z důvodu sexuální orientace a pohlavní identity 2013-2015”
Tento “Orwellovský dokument” se zabývá nejcitlivějšími společenskými tématy, které nazývá “sférami”:
– sféra výchovy a vzdělávání
– sféra práce
– sféra bezpečnosti
– sféra komunikace a tisku

Tento vládní dokument, mimo jiné říká, že ode dneška do konce roku 2015, do kterého chybí 6 měsíců, se ve všech školách jakéhokoliv stupně POVINNĚ musí:
– zavést školení o právech LGBT pro odborný a neodborný personál,
– zbavit se veškerých didaktických a administrativních formulářů, které diskriminují homosexuální rodinu, aneb “rodič 1 a rodič 2” místo “otec a matka” povinně na všech školách.
– akreditovat hnutí LGBT jakožto vzdělávací společnost pod hlavičkou Ministerstva školství – takže hnutí Arcigay bude vzdělávací společnost.
– dále, jelikož to v italštině znělo moc tvrdě, Ministerstvo školství zůstalo u anglického výrazu, což je dnes moderní a v dokumentu napsalo, že je potřeba ve školách zavést “empowerment” jedinců LGBT.
Empowerment v angličtině znamená “dát moc”. Uvidíme, o jakou moc půjde.
Dokument vlády dále uvádí, že tohle všechno je nutné uplatnit také na řídících pozicích a i tady Ministerstvo použilo anglický výraz “diversity management”.
O co jde? Nejspíš o kvóty rezervované pro lidi LGBT na řídících pozicích a tak podobně.
–  je nutné povzbudit žáky ke “coming outu” – neboli přiznání se ke své homosexualitě.
– dokument požaduje zavedení genderové teorie. Aneb říkat žákům: “Musíte se pořádně zkoumat, abyste si ověřili, zda jste OPRAVDU muž nebo žena, nezávisle na vašem biologickém pohlaví.”
– dokument říká, že je nutné zařadit do školní výuky homosexuálně laděnou literaturu a bibliografii gay.

Pozn.: Papež František to řekl správně. V roce 2014. Ovšem zapomněl dodat, že i církev v minulost vychovávala takto “diktaturně” své žáky na svých církevních školách. Navíc si nejsem jistý, zda Papež zastává tento názor jeětě dnes.

Jestli si myslíte, že tahle poslední perlička, třešnička na dortu, je fantasmagorie, tak bohužel není.
To, co se stalo koncem dubna roku 2014 na reálném gymnáziu Giulio Cesare, je vše, jen ne výmysl.

Ve dvou třídách tohoto gymnázia, ve dvou kvintách, kde jsou děti ve věku mezi 14 a 15 lety se dva učitelé rozhodli jako reakci na ten vládní dokument zařadit román, který není žádná hitparáda.
Jmenuje se “Jsi jaký jsi”, napsala ho v roce 2013 Melania Mazzucco.
Co udělají? Promítnou žákům video, kde spisovatelka představuje svou knihu, která má silný homosexuální náboj dají jim tu knihu přečíst a pak o tom debatují ve třídě a dají jim za úkol napsat krátkou úvahu s tímto zadáním:

Co je v knize? Propaganda genderové ideologie.
To, že tenhle román rozebírá dvě citlivá témata jako jsou intimní vztah dvou osob stejného pohlaví a umělá oplodnění pro homosexuální páry, tímto způsobem:
v prvním případě slovy, která můžeme najít v pornočasopisech, podrobně popisuje orální styk dvou chlapců, z nichž jeden chodí kostela a zachází do detailů jako je “štiplavá chuť moči” nebo “nasládlá chuť spermatu” a další věci, kterých vás ušetřím zatímco u asistovaných reprodukcí pro homosexuální páry znovu používá výrazy z pornočasopisů a do detailu popisuje, jak jeden homosexuál masturbuje u časopisu před odběrem semene v reprodukční klinice a představuje si u toho svého přítele.

Co se stane? Mnoho chlapců a dívek to rozhodí.
Dostala mě jedna čtrnáctiletá dívka, když řekla, že se cítila vnitřně znásilněná. Dívka odmítla knížku dál číst, přestala ji číst.
Když děti doma rodičům ukázaly, co byly ve škole nuceny číst – a já vás ujišťuji, že člověku z toho je na zvracení – tak rodiče udělali to, co bychom udělali my všichni – knížku si přečetli od začátku do konce, aby věděli, o co jde.
A rodiče se rozzuřili! Ani ne tak kvůli těm nechutnostem, ale protože se ta knížka nezakládá na realitě.
V knize se popisuje svět, který jakoby se skládal z těch nejméně pravděpodobných rodin – různě poskládaných, homosexuálních, dětech ze zkumavky se dvěma matkami, otci, jako by dítě z normální rodiny bylo posledním zábleskem světa, který pomalu mizí, protože “tohle je pokrok”, “tohle je budoucnost”.
A tady se rodiče naštvali a rozhodli se školu zažalovat.

Aby do toho nezatahovali vlastní děti, obrátili se na nás Právníky pro život.
Sepsali jsme trestní oznámení, já se pod něj podepsal jakožto ředitel a podali jsme ho prokuratuře v Římě a po pár dnech – přesněji 30. dubna 2014 se informace objevila na všech titulních stránkách italských novin a dokonce v hlavních zprávách ve 20 hodin.

Veřejnost se názorově rozdělila na dva tábory.
Mě zaplavili vlnou urážek – hloupý fanatik, bigotní cenzor, zpátečník…
Snášel jsem to s křesťanskou trpělivostí, dokud jsem si neřekl, že pohár přetekl. Když jsem totiž jel autem po dálnici z Říma do Milána, naladil jsem si v rádiu stanici RAI 3, která se věnuje literatuře, kultuře apod. Jelikož tématem dne byla ta kauza, všichni mě tam hodinu doslova masakrovali. Moderátor, hosté – prostě všichni. V tom jsem si řekl dost, musím zareagovat. Napadlo mě – zavolám kamarádovi, senátorovi Giovanardovi.
Povídám mu: “Carlo, musíš mi prokázat laskavost. Podej Senátu interpelaci o kauze gymnázia Giulio Cesare.
Ale pozor! Musíš doslova citovat výrazy, co jsou v té knížce – schválně jestli tohle je literatura.”
On na to: “Zešílel jsi? Když něco takového udělám, tak mě vyhodí ze Senátu! To nejde!”
Odpověděl jsem mu: “No právě. Musíme na tenhle paradox upozornit.” Po dlouhé diskuzi jsem ho nakonec přesvědčil.

Za tři dny, když jsem se chystal jet na konferenci do Carate Brianza, mi v osm večer zazvonil telefon a řekl mi:
“Víš, co se stalo?” – “Ne.” – “Přinesl jsem tu interpelaci na sekretariát Senátu a když si ji zaměstnanci četli, řekli mi: “Pane senátore, vy si děláte legraci, ne?
Víte, že tyhle výrazy porušují předpis Senátu č. 146, který zakazuje používání nevhodných a obscénních výrazů? Vynechte prosím ty výrazy a podejte interpelaci znovu.”
On se zachoval správně a řekl: “Kdepak. Dejte mi to písemně.”

Věřte nebo ne, ale je to tak – 7. května 2014 předseda Senátu Pietro Grasso napsal Giovanardovi dopis:
 “Vážený pane senátore, jak Vás předem upozornili zaměstnanci sekretariátu, vaše interpelace, bohužel, nemůže být přijata, protože porušuje předpis Senátu č. 146.
 Prosím vás, abyste ty nevhodné výrazy vynechal, a abyste interpelaci podal znovu.”
To, co komora parlamentu vyhodnotila jako nevhodné a obscénní, je najednou výchovné pro třídu, kde jsou děti ve věku 14 a 15 let!

Jedna věc je pro mě ale zadostiučiněním.
Jestli jsem hloupý fanatik, tak jsem v dobré společnosti s druhým nejvyšším představitelem státu: já a předseda Senátu Pietro Grasso, dva přitroublí fanatici.
Víte, co je na této kauze ale opravdu vážné?
Pomineme-li, že se ve Veroně román v žebříčku propadl a pro děti na druhém stupni se doporučuje se jako četba na prázdniny pro žáky 7. a 8. tříd.

Tohle je vážné – že když se zpráva roznesla, tak se novináři z La Repubblica zaměřili na ministryni školství Giannini a chtěli po ní vyjádření…
Ona jim řekla: “Ne! To, co se stalo na gymnáziu Giulio Cesare je naprosto v normě, všechno je v pořádku.
Vyšetřili jsme to, sama jsem si to ověřila, protože jsem matka…¨Všechno OK, v pořádku.” Proč? “Protože učitelé a studenti s četbou knížky souhlasili.”
Kromě toho, že to tak nebylo, že to nebyla pravda někdo paní ministryni zašeptal do ouška, že v tom je háček…
A sice ten, že účastníci školy jsou vlastně tři.
Jsou tu učitelé, studenti a…? – Rodiče!

Rodiče. Zajímavé, jak se ministryně “freudovsky” přeřekla.
Víte, kde se píše, že rodiče mají před státem PŘEDNOSTNÍ právo na výchovu svých dětí?
Kde? V Ústavě. – Ne. Ústava říká to samé, ale jinými slovy.
To, co říkám já, se doslova píše zde: “Rodiče mají PŘEDNOSTNÍ právo volit druh vzdělání pro své děti!!!!!!”
Článek 26 a třetí odstavec Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 .

Víte, proč se v roce 1948, když sepisovali Všeobecnou deklaraci lidských práv, rozhodli zařadit tento princip, který se do té doby považoval za samozřejmý a nepočítalo se s jeho zařazením do žádného právního dokumentu? A to ani národního ani mezinárodního.
Proč ho tam zařadili po roce 1948?
Protože po zkušenosti s válkou svět pochopil, jak byla devastující, destruktivní a zhoubná indoktrinace mládeže skrz “volksaufklärung”, státní veřejný systém vzdělávání Třetí říše.
Pochopili, že když je vzdělávání veřejnosti v rukou moci, může to mít fatální důsledky.

Mimochodem, víte, jaký byl přesný název německého ministerstva školství? “Reichministerium für Volksaufklärung und Propaganda”. Neboli “Ministerstvo veřejného vzdělávání a propagandy”
To nebyla náhoda, že ty dvě kompetence, vzdělávání a propaganda, byly spojeny právě v té instituci.
A víte, kdo byl od 13. 3. 1933 až do konce německým ministrem veřejného vzdělávání?
Joseph Goebbels, ano.

A my tu po 70 letech znovu vymáháme tento princip. Jako by 70 let demokracie proletělo komínem.
Víte, proč tu ten princip znovu vymáháme?
Protože tohle je typický zlozvyk moci!!!!!
Moc je vždy v pokušení odlákat rodiče, aby mohla manipulovat jejich děti.
To platilo pro nacistickou diktaturu, komunistickou diktaturu, maoistickou diktaturu a platí to také pro diktaturu, ve které…
Počkat, víte, že žijeme v diktatuře, že jo? Uvědomujete si to????

Podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová ideologie v praxi
Gianfranco Amato, advokát, zakladatel a ředitel právnické společnosti “Giuristi per la Vita” o genderové teorii v praxi.
https://www.youtube.com/watch?time_continue=275&v=g8sLZ9A_aPI
http://gianfrancoamato.it/
LGBTPSVZ aktivisté dávno nejsou nějaké skupinky nadšenců stavící se za utlačované sexuální menšiny. Dnes je to mediálně-ideologická síť novinářů, aktivistů a neziskovek, kteřé pomocí různých dehonestačních praktik a hysterie destabiluzují společnost, aby byla lépe manipulovatelná.
Realita Italských škol jak ji zde pan Amato presentuje je opravdu děsivá.

The post Amato: Genderová ideologie. Jak se tato propaganda dostává do škol skrze nařízení a porušování lidských práv first appeared on Čítárny.

Článek je zpracován podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi. Zde se rozebírá genderová ideologie na školách v Itálii a její zrůdný dopad na výchovu dětí v rodinách. Na Čítárnách má 4 části. Viz odkazy v pravém sloupci nebo pod článkem.

Je zajímavé, že o tzv. genderové teorii v podstatě nikdo nic neví. Nejenže tu panuje velká nevědomost, ale i velký zmatek.
Někdo si ji plete se sexuální výchovou.
A říká mi: “Já jsem pro genderovou teorii, protože je správné, aby se děti ve škole učily, jak jsou biologicky a sexuálně nastavení.”
Další si ji plete s rovností mezi mužem a ženou.
A říká mi: “Já jsem pro genderovou teorii, protože je správné překonat stereotypy, kvůli kterým žena pere, žehlí a její manžel ne.”
Další si ji plete s homosexualitou.
A říká mi: “Já jsem pro genderovou teorii, protože je správné respektovat i lidi s jinou sexuální orientací.”

Škoda, že se genderová teorie netýká ani jedné ze tří věcí, které jsem vám právě jmenoval.

Pokusím se vám genderovou teorii jednoduše vysvětlit, protože podstata je jednoduchá. Je tak absurdní, jak je jednoduchá.
Je to přesvědčení, že jedinec je buď chlapec nebo dívka, muž nebo žena, NE na základě toho, jak je biologicky strukturovaný, ale podle toho, kým se zrovna cítí, že je.
Ráno jsem se cítil mužem, tak jsem muž, zítra se budu cítit ženou, tak budu žena, pozítří budu zase muž… nebo, jako u některých transgenderů – střídavě po měsících.

Genderová teorie ovlivňuje veřejné mínění čtyřmi kanály:
Legislativním: zákony.
Judikativním: soudy.
Kulturním: masmédii.
A ve školství: indoktrinací učení.

Příklady, které děsí:
9. července 2013 Ústavně právní výbor v Itálii schválil první sjednocený text tzv. zákona Scalfarotto, který později sloužil jako podklad k projednávání ve sněmovně.
Pozor! Článek 1, písmeno “b” tohoto textu zněl:
“Pro účely trestního práva se pohlavní identita definuje tak, jak jedinec vnímá sám sebe, jako náležitost k ženskému či mužskému pohlaví, i když se liší od vlastního biologického pohlaví.”
Tohle by bylo ukotveno v zákoně.
Představte si možné následky, třeba na ženské kvóty…

Právníci ze společnosti Pro život druhý den, 10. července 2013 obeznámili svět s touto šíleností v právní praxi, rozpohybovala se kampaň, která vedla k tomu, že 22. července 2013 byl tento článek z textu vyjmut, smazán.

Ale pozor! Protože to, co z politiky odešlo dveřmi, se vrátilo oknem do soudnictví.
Někdo z vás možná zaregistroval, že 4. listopadu minulého roku občanskoprávní oddělení soudu v Messině vyneslo rozsudek, který začíná takto:
“Genderová identita člověka může být určena přechodně nebo definitivně bez ohledu na chirurgický zákrok, který by změnil jeho primární pohlavní znaky.”

Co se tedy stalo?
Že se jednadvacetiletý muž obrátil na matriku obecního úřadu v Messině a požadoval, aby v jeho občanském průkaze bylo jako pohlaví uvedeno “žena” a jako povolání “studentka VŠ”.
Zaměstnanec matriky mu sdělil, že to nejde.
Řekl mu: “Podívejte se, zákon vám umožňuje změnit si pohlaví, existuje zákon z roku 82, musíte se ale podrobit chirurgickému zákroku.
Zajděte si tedy na chirurgický zákrok, pak se vraťte a provedeme změnu veškerých vašich dokumentů.”
Mladík odpověděl: “To mě ani nenapadne. Já se žádnému chirurgickému zákroku podrobit nehodlám.
Já jsem žena, protože se CÍTÍM být žena a vy máte povinnost to v dokumentech zaznamenat.”
Pracovník matriky musel jeho žádost pochopitelně zamítnout.
Muž se obrátil na soud a soudci mu dali za pravdu.
Vynesli rozsudek, který je zajímavý a i dobře formulovaný.

Když soudci zdůvodňovali tento rozsudek, řekli, že jsou tři faktory, které určují genderovou identitu:
tělo, vnímání sebe sama a společenská role.
Při vyšetřování případu tohoto mladíka došli k závěru, že v jeho případě byla tělesná složka podřízená posledním dvěma faktorům, které byly dominantní.

Co udělal soud v Messině? Přijal žádost mladíka a nařídil státnímu uředníkovi, aby mu upravil rodný list, občanský průkaz a další dokumenty.
Takže my už dnes v Itálii máme muže, zástupce pohlaví s chromozomy XY, který je podle zákona žena.

Navzdory tomu, že někdo tvrdí, že genderová teorie neexistuje, tak vidíte, jak postupuje!
Co kdyby tento mladík chtěl využít třeba ženských kvót v politice a kandidoval by? Mohl by to udělat.
Co kdyby chtěl soutěžit ve sportu v ženské discipléne. Mohl by.
Nebo jinak, kdyby si tento mladík chtěl vzít muže, teoreticky by to to šlo, protože byrokraticky, po právní stránce, to je žena.
Vidíte, jak tahle teorie postupuje i přes železné brány zákona?

Tady by se dalo mluvit celý večer, jak televize, noviny, média propagují genderovou teorii a záměrně likvidují klasickou přirozenou rodinu.
Pozor! Nemá vůbec co do činění s homosexualitou.

Povím vám, co se mi nedávno stalo.
Přednášel jsem studentům na Lateránské univerzitě v Římě, a když jsem se vracel, tak ve vlaku, na sedadle, které mi bylo přiděleno podle jízdenky, jsem našel časopis – Grazia.
Ledabyle jsem ten časopis prolistoval, když v tom jsem si všiml jedné fotografie – dítěte oblečeného jako muž, tedy v obleku, v saku, s kravatou…
Zaujal mě nadpis: “Generace unisex”
Četl jsem dál a co jsem se dočetl?
Obléká se jako kluk, nechává si říkat John – dcera Brada Pitta a Angeliny Jolie se stala nejsledovanějším příkladem neutrální výchovy, bez genderových předsudků.
Nejedná se o ojedinělý případ. Pro italské čtenáře z USA, Grazia bude pátrat dál.

A víte, co v tomto článku Grazia říká ženě v domácnosti, která ji čte třeba ve frontě u kadeřnice?
“V podstatě čím dál víc rodičů, učitelů a expertů zastává názor, že by děti měly být vychovávány po vzoru neutrálního pohlaví.”
Grazia vysvětluje dobře, o co se jedná, že nejde o homosexualitu, ale že jde o svobodu volby.
Grazia říká, jak je trendy, že je “in” mít dceru jakou mají Angelina Jolie a Brad Pitt.
Takhle šíleně se šíří genderová teorie.

Podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi
Gianfranco Amato, advokát, zakladatel a ředitel právnické společnosti “Giuristi per la Vita” o genderové teorii v praxi.
https://www.youtube.com/watch?time_continue=275&v=g8sLZ9A_aPI
http://gianfrancoamato.it/
LGBTPSVZ aktivisté dávno nejsou nějaké skupinky nadšenců stavící se za utlačované sexuální menšiny. Dnes je to mediálně-ideologická síť novinářů, aktivistů a neziskovek, kteřé pomocí různých dehonestačních praktik a hysterie destabiluzují společnost, aby byla lépe manipulovatelná.
Realita Italských škol jak ji zde pan Amato presentuje je opravdu děsivá.

The post Amato: Genderové provokace jako způsob rozdělení společnosti a odvádění pozornosti od důležitých změn first appeared on Čítárny.

Konfirmační bias je tendence hledání vysvětlení události v oblasti, kde vysvětlení očekáváme. Na rozdíl od hledání vysvětlení, které vysvětlení testuje a zkoumá.

Proč by nás toto mělo zajímat?

Tato znalost je důležitá nejen v mezilidských vztazích, ale i v našich politických postojích či dešifrování některých mediálních zpráv.
Ve většině případů nám přijde úplně samozřejmé rozumět informacím, které potvrzují naše představy o určitých fenoménech či tendencích v politice, ve společnosti, které se hlavně zneužívají a zesilují ideovou propagandou nebo jinou ideovou společenskou mediální aktivitou.

Toto si můžeme vyložit na jednoduchém příkladu s kartami. Řekněme, že máme 4 karty.

Karta s písmenem A a karta s písmenem D
+
Karta s číslem 4 a karta s číslem 7
Každá karta má na jedné straně číslo a na druhé písmeno.

Tvrzení (hypotéza):
„Pokud je na kartě samohláska, na druhé straně je sudé číslo.“

Otázka:
„Které karty je třeba otočit proto, abychom dané tvrzení ověřili či vyvrátili?“

Byla vaše odpověď „A“ nebo „A a 4“?
Tak to nejste sami. Z průzkumu vysokoškolských studentů se ukázalo, že toto jsou nejčastější odpovědi.

Avšak, vzhledem k tomu, že hledáme odpověď na otázku pokud X, tak Y (samohláska a sudé číslo), tak je třeba nalézt/otestovat instanci pokud X, tak ne Y (samohlásky a lichého číslo). Proto správnou odpovědí na tuto otázku je otočení karty A a 7.

Proč je tedy nejčastější odpovědí A a 4?
Je to tím, že to jsou karty, které souhlasí (konfirmují) s danou otázkou. Otázka se přeci ptala na samohlásky a sudá čísla. Lidé mají automatickou tendenci zpracovávaná data potvrzovat místo vyvracet.

Více: http://en.wikipedia.org/wiki/Confirmation_bias

The post Mediální manipulace. Příklad konfirmačního biasu aneb jak získat souhlas first appeared on Čítárny.

Článek je zpracován podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi. Zde se rozebírá genderová ideologie na školách v Itálii a její zrůdný dopad na výchovu dětí v rodinách.
Na Čítárnách má 4 části. Viz odkazy v pravém sloupci nebo pod článkem.

Dokument “Standard pro sexuální výchovu v Evropě” vydala Světová zdravotnická organizace. Je to opravdu mimořádně zrůdný dokument, který se dostává čím dál víc do našich školek a prvních tříd.
Dokument rozděluje děti do věkových skupin: 0-4, 4-6, 6-9, 9-12, 12-15 let.
Se skupinou 0-6 let, tou nejchoulostivější, kde se dokument uplatňuje nejvíc se počítá s tím, aby děti v tomto věku (0-4, 4-6), byly kromě jiného vedeny k předčasné dětské masturbaci, byly schopné dopodrobna popsat pohlavní orgány.

Poslední novinkou je brožurka pro prvňáky, kde je obrázek ženy s roztaženýma nohama a detailně popsaným pohlavním aparátem:malé a velké stydké pysky, klitoris…
Třetí bod: zkoumání nahoty a tzv. “hra na doktora”.
Čtvrtý bod – horší než tři předcházející: genderová identita – máte se rozhodnout, zda jste kluk či holka.

Od ledna 2014 do dneška jsme toho viděli už mraky. O té tzv. “tělesnosti”, říkejme tomu tak, jsme se poprvé dozvěděli z Říma.
Stalo se to v první třídě, když otec poslouchal šestileté dítě, které se vrátilo domů ze školy a mluvilo dost specificky o pohlaví a ptalo se: “Tati, můžu prozkoumat tvůj genitál, abych viděl žalud?”
Tomu rodiči instinktivně došlo, že tu zahrál roli jiný dospělý člověk.
Běžel do školy, zavolal si všechny učitelky a řekl: “Pozor, tady se potuluje nějaký nebezpečný člověk!
Můj syn říká to a to…”
Učitelky na to: “To jsme byly my. Aplikujeme “Standard…” a vrazí mu do ruky “Standard pro sexuální výchovu v Evropě”.
Na oprávněnou reakci otce: “Zbláznily jste se?!” mu všechny učitelky, VŠECHNY! vynadaly, že je bigotní, zpátečník…
Otec své dítě ze školy pochopitelně odhlásil, aby od ní bylo co nejdále. My mimojiné vyhodnocujeme, jestli to lze dát k soudu…

Promiňte, ale jak vy nazvete dospělého člověka, který učí šestileté dítě, aby se osahávalo?
Co?
Víte, co mi jeden večer odpověděli v Trentu? “Vychovatel”.
Našel jsem publikum, které tyhle věci hájilo.
Když vyprávím o “vychovateli z Trenta”, někdo mi to nevěří.
Takže co jsme udělali? Vytáhli jsme ze záznamu tu pasáž – – zjistili jsme, že to setkání někdo nahrával.
Vytáhli jsme z toho záznamu dvojminutovou pasáž, kde posluchačům pokládám rétorickou otázku a jsem udiven jejich reakcí a dali jsme to na YouTube – můžete si to video najít.

Někdo mi napsal: “Vážený pane advokáte, poslechl jsem si vaši přednášku. Když jste mluvil o tom “vychovateli z Trenta”, upřímně jsem si myslel, že to je výmysl, že jste přeháněl. Když jsem to ale viděl na vlastní oči a slyšel na vlastní uši na YouTube, byl jsem v šoku.
Omlouvám se, že jsem vám nevěřil.”
Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Jsou lidi, kteří takové věci brání a aplikují je. Jak někdo správně říkal – v tomto případě se bavíme o přírodě, jakkoli perverzní, ale přírodě.
O genitáliích, masturbaci u čtyřletých dětí… No dobře, ale je to pořád příroda.
To, z čeho začíná mrazit, je genderová identita, aneb “vyberte si, co chcete být”.
Tady se fantazii meze nekladou. Jsou školy, kde nechávají kluky oblékat se jako holky a obráceně, kde klukům dávají na hraní panenky a holčičkám vláčky, a to podle norského výchovného protokolu.

Poslední novinka se objevila v Castelnuovo del Garda, ale i v Palermu.
Paní ředitelka mi potvrdila, že se při rekonstrukci mateřských školek musí řídit nařízením, které zakazuje rozdělení WC na klučičí a holčičí.
Společné záchody.
Dále, na staré škole Mattei, římské mateřské škole, jsou děti líčeny šminkami, rtěnkou, a to externími učiteli z asociace Scosse.
V římské mateřské škole “I Sei Colori di Ugo” v roce 2014 poprvé zrušili oslavu Dne otců, aby nediskriminovali holčičku, která měla dvě matky lesby.
Řekli nám, ještě to musíme ověřit, že od loňského Dne otců v březnu 2013 je v Římě přibližně deset školek, kterých se rozhodlo “uklidit sv. Josefa do skladu”.
Pak se rozšiřují tyhle pohádky o dvou princeznách, které se zamilují, vezmou se a žijí šťastně až do smrti s obrázkem lesbického polibku dvou princezen na obálce knížky.
Pohádka o princi, který se zamiluje do rytíře, utečou spolu a vezmou se…

A je tu “mistrovské dílo”. Prosinec 2014. Básnička pro děti určená k přednesu.
Jmenuje se “Bohatší než král”
“Emma není děvče jako ostatní, ráda se směje, běhá a sní.”
“Její dvě maminky ji milují vřele a všechny tři se spolu mají skvěle.”
“Hrají si, zpívají, jsou veselé… “Ale mami, co řeknu ve škole?”
Řekni: “Dvě maminky mám a společně jsme bohatší a šťastnější, než král.”
“Emma skáče – raz, dva, tři. Životu zdar, vždyť ten je veliký dar!”
“Emma není děvče jako ostatní, ráda se směje, běhá a sní.”
“Její dvě maminky ji milují vřele a všechny tři se spolu mají skvěle.”
“Hrají si, zpívají, jsou veselé… “Ale mami, co řeknu ve škole?”
Řekni: “Dvě maminky mám a společně jsme bohatší a šťastnější, než král.”
“Emma skáče – raz, dva, tři. Životu zdar, vždyť ten je veliký dar!”

Dokážete si představit obličeje rodičů, když slyšeli děti přednášet tuhle básničku?
To nejlepší ale teprve přijde.

Když se děti zeptaly: “Paní učitelko, proč má Emma dvě maminky?”
Pro tyto případy je připravená didaktická podpora “Proč máš dvě maminky?”
Mari a Frenci se milovaly a chtěly založit rodinu. K tomu, aby se mohlo narodit dítě, je ale potřeba muž a žena. Žena má v břiše vajíčko a muž zasévá semínko.
Mari a Frenci byly dvě ženy, měly jen vajíčka, chybělo jim semínko.
Ale v Holandsku je klinika, kde hodní lidé darují semínka těm, co je nemají.
Frenci si v holandské klinice nechala dát semínko. Dala ho Mari do břicha, kde se potkalo s vajíčkem.
Margherita začala růst. Margherita má dvě maminky, jen jedna ji nosila v bříšku, ale obě dvě ji SPOLEČNĚ přivedly na svět. Jsou to její rodiče.
Mari a Frenci chtěly mít početnou rodinu, a tak si po čtyřech letech Frenci nechala dát další semínko a dala ho do břicha Mari.
Jaké milé překvapení! V Mariině bříšku vyrostly dvě děti blízko sebe, Giorgio a Raffaele.
Jsou to dvojčata a podobají se jako vejce vejci, ale jen vzhledem.
Uběhly dva roky a maminky znovu jely do zahraničí. Tentokrát si nechala dát semínko Mari a dala ho do břicha Frenci.
Narodil se Antonio, jejich čtvrté dítě.
To je početná rodina: dvě matky, čtyři děti a tři kočky.
Tohle je autobiografický příběh.
Frenci alias Francesca Pardi je autorka této knížky.
A Margherita, první narozená holčička, je jedna z těch, kvůli které v mateřských školkách zrušili oslavu Dne otců, aby nebyla diskriminována.
U kluků ale nastává problém, protože kluci nemají bříško.

Ale je tu didaktická podpora!
“Proč máš dva tatínky?”
Franco a Tommaso se milovali. Chtěli založit rodinu a mít děti.
K tomu je ale potřeba muž a žena. Tohle je jediné, co zatím nemůže popřít žádná pohádka.
Žena má v břiše vajíčko a muž zasévá semínko. Tradiční systém…
Franco a Tommaso byli dva muži. Měli jen semínka, chybělo vajíčko.
A nemohli ho ani nechat vyrůst ve svém bříšku.
Ale v Americe je místo, kde hodné ženy darují svá vajíčka těm, kdo je nemají…

Franco si v americké klinice nechal dát vajíčko, ale to nestačilo. Z vajíčka a semínka se nemůže stát dítě, pokud je žena nenechá ve svém břiše vyrůst.
V Americe ale mohou ženy nechat ve svém břiše vyrůst děti, které by se jinak nemohly narodit. Dělají to, protože si myslí, že je skvělé mít děti a chtějí pomoct těm, kdo je mít nemůže a protože si myslí, že je úžasné, když se dítě narodí do rodiny, kde ho očekávají.
Tommaso se seznámil s Nancy.
Ta už děti a rodinu měla a byla ráda, že může pomoci Francovi a Tommasovi založit tu jejich.
Takhle: v americké klinice doktoři spojili vajíčko a semínko, které přinesli Franco a Tommaso a dali je do břicha Nancy, kde začaly růst. Li má dva tatínky, ani jeden z nich ji nenosil v břiše, ani jeden z nich ji nenosil v břiše, ale oba dva ji SPOLEČNĚ přivedli na svět. Jsou to její rodiče.

Víte, co je jediná pravdivá věc na téhle pohádce? Amerika.
Víte, kde se KUPUJÍ, protože tohle je to správné slovo, tohle je pokoutní obchod. Slovo “darování” je lež.
Víte, kde se kupují oocyty?
Na amerických studentských kampusech, kde dívky prodávají své oocyty, aby měly na studium a na nájem.
Ale není to tak jednoduché, víte?
To není zastavárna, kde přinesete své oocyty a dostanete peníze. Ne!
Vztahují se na to velmi přísná selektivní kritéria.
Nejprve se přihlíží k IQ, pak k tělesným vlastnostem, sociální vrstvě a rodině, ze které pocházíte. Musíte být hezká, pohledná, inteligentní a sympatická. A když máte to štěstí a ze 150 uchazeček vyberou vás, protože jste hezká, pohledná, inteligentní a sympatická… víte, v čem to štěstí spočívá?
Podrobí vás hyperstimulaci vaječníků – devastujícímu hormonálnímu bombardování, oocyty vyrostou do velikosti hroznového vína, pak následuje odběr, který je nejnebezpečnější.

Jennifer Lahl, naše kamarádka z Kalifornie, o tom natočila dokument s názvem “Eggsploitation”. https://youtu.be/qcYWxVdqR8Y
Podívejte se na to. Vyhrálo to i cenu v Kanadě.
Udělala rozhovory s desítkami těchto dívek. Víte, co z toho vzešlo?
Spousta z nich už nemůže mít děti, protože to bombardování hormony je natolik devastující, že mají vážné tělesné následky, protože tahle záležitost je velmi subjektivní, záleží, jak jste nastavená.
Některé nic neudělá, pro jiné je devastující. Jiné dívky zemřely.
V tom dokumentu rodiče těch dívek vypráví nekonečné příběhy, podložené zdravotnickou dokumentací o pojišťovnách, které neplatí a podobné věci.

Takže ti dva muži Franco a Tommaso jedou do Ameriky, využijí těchto dívek a koupí si ty oocyty.
Těm holkám ale nenechají děti odnosit, aby se mezi nimi náhodou nevytvořilo pouto. Nene. Koupí si oocyt, ve kterém je ta cenná DNA a jedou do Indie.
Zaplatí 500 eur ubohé Indce. Mimochodem, ta s nimi musí podepsat smlouvu, viděl jsem jednu v angličtině, obsahuje klauzuli, která říká, že pokud je produkt vadný, Indka se zavazuje, že potratí.
Vraťme se o kousek zpět. Nejdřív si Franco a Tommaso v centrifuze smíchají vajíčko se spermií jako to udělal Elton John se svým přítelem, aby se nevědělo jedou do Ameriky, využijí potřeby těch dívek, aby si koupili oocyty, pak jedou do Indie, aby zneužili ubohou Indku.

Promiňte, ale… Kam se poděly feministky?! Kde jsou?!
Tady jsou ženy, nucené ne prodávat své tělo, ale lidské orgány! Protože tohle je obchod s lidskými orgány.
Jo a mimochodem, je méně nebezpečné darovat ledvinu, než podstoupit tyhle věci.

Promiňte, ale můžu říct, že tyhle věci… A to se dřív mluvilo o zemích třetího světa, o vykořisťování třetího světa, neokolonialismu…
Co je to, co se děje v Indii?
Smí se říkat, že tohle všechno je nechutné? Smí?
Zkuste říct, že ta fotka dvou mužů s dítětem na holém hrudníku, která obletěla a dojala celý svět, je nechutná.
Jakápak homofobie, zlynčují vás. Protože… “je nádherná” protože svět je cynický. Dojme se, ale má krátkou paměť.

Vy jste nejspíš zapomněli na Sushmu Pandey, že? Já ne.
Sushma byla spíš holčička, než dívka. Velmi chudá nezletilá Indka. Pracovala jako otrokyně na šrotišti. Když v jednom momentě, z hladu a zoufalství si nechá zfalšovat dokumenty, aby byla plnoletá a odvezou ji do Rotunda Center for Human Reproduction.
To je klinika v Bombaji, kde provádí tyhle prasárny.
Zemřela, když byla podrobena třetímu bombardování hormony, protože byla moc malá.
Víte, proč dva tři roky zpátky tahle zpráva obletěla a dojala celý svět a pak na ni všichni zapomněli?
Protože tomuto neštěstí se totiž vysmáli. Za smrt této dívky nebyl nikdo odsouzen. Klinika se totiž odkazovala na dokumenty, které dokazovaly plnoletost a tři zprostředkovatelé, dva muži a jedna žena, kterým klinika dávala provize, aby naháněli zoufalé dívky v Indii a kteří doprovodili Sushmu na všechny tři cykly, se najednou vypařili!

Důkaz, že bohatí a mocní vyhrávají vždy, slabí a chudí jsou ale vždy převálcovaní.

Já cestuji po Itálii už rok a půl…
Hledám člověka, který se pokládá za komunistu, a který by mi řekl, že v 21. století je správné a etické, když nezletilý riskuje svůj život, aby se stal součástí těchto záležitostí.
Jednoho! Ale pravého komunistu. Ne komunistu jako Nichi Vendola, který obhajuje právo na umělá oplodnění pro homosexuální páry.

Nebo komunistku jako Monica Cerutti pracovnici z Úřadu pro rovné příležitosti v regionu Piemont. Pamatujete se na ni?
Ta, co zahájila trestní stíhání té učitelky.
Víte, co tahle žena napsala?
Prohlásila, že dávat do souvislosti homosexuální páry děti homosexuálních párů s vykořisťováním žen, v tomto případě ubohých potřebných žen, dárkyň oocytů je upřímně šílenost.
A řekla, že: “Tvrdit, že homosexuálové využívají práva na asistovanou reprodukci na úkor žen, je účelové vyjádření, výplod choré mysli, která nechápe asistovanou reprodukci.”

Napsal jsem jí veřejně a tykal jí:
“Drahá Monico,
ať jsem třeba chorý, ať je mé vyjadřování účelové, ať jsou mé představy, jak říkáš ty, šílené, ty ale nemůžeš schovávat své svědomí za bronzovou masku tvé cynické ideologie. Musíš mít odvahu se dívat do očí holčičky, která umírá kvůli přání… Ne! Kvůli vrtochu dvou zpovykaných zbohatlíků ze Západu.
Ty se musíš dívat do očí všech Sushma Pandey, které jsou hladem a zoufalstvím donuceny dát všanc nejdřív svou hrdost a pak svůj život.
Monico, vyjdi ven z těch gobelínových sálů paláce Lascaris a udělej si výlet do Indie! Udělej si výlet do Indie!
Tam pochopíš na vlastní kůži, co to znamená hlad, zoufalství a vykořisťování.”

Jak genderovi aktivisté a neziskovky ovlivňují malé děti a znásilňují je propagandou

Víte, dostalo mě, když mi zavolala jedna maminka a řekla:
“Dcera se vrátila ze školy a řekla mi:
“Mami, mami, paní učitelka nás učila, že existují kluci, holčičky a hvězdička.”
Maminka na to: “Kdo je hvězdička?”
“Jo, mami, hvězdička je obojí, kluk i holka, může si vybrat.”
Matka na to: “Ale ne, to je hloupost.” – “Ale paní učitelka…” – “Paní učitelka se mýlí.”
“Ne mami.” Pozor. “V naší třídě jsou totiž tři hvězdičky.”
Chápete to? Už stihli zkazit tři děti.

Naše zralost a schopnost úsudku nám dovoluje o těchto věcech říct, že jsou šílené.
Ve věku 0-6 let ale tato schopnost úsudku chybí.
To, co se děje, je, že moc ovlivňuje ty nejvíce manipulovatelné skupiny (0-6 let), aby nastolila tuhle antropologii, která je chybou lidského myšlení, ale víte, co je na tom znepokojující?
Že tohle všechno prochází bez povšimnutí.
Ne, je to ještě horší, když se vzepřete, tak jste bigotní! Jste tmář! Nebo jak řekli mně – bráníte se vědeckému pokroku.
Víte, co je to za vědecký pokrok, který nás Evropany v teorii genderu čeká?

Britské národní zdravotnictví loni definitivně schválilo použití jednoho léku.
Gonapeptyl – blokátor hypothalamu.
Devítiletým dětem zastavuje pubertu, aby měly víc času se rozhodnout mezi klučičím a holčičím pohlavím.
Víte, jak se aplikuje?
Píchá se jednou za měsíc do břicha.
Jeden vpich měsíčně do břicha klukům zablokuje růst vousů a změnu hlasu.
U dívek zablokuje nástup cyklu a vývin prsou.
To aby byl chirurgický zákrok, který podstoupí po dovršení plnoletosti, méně invazivní.
Budeme mít kluky ve věku 16, 17, 18 let holé a s ženským hlasem a dívky bez prsou a bez menstruace.
Ty, co kardinál Bagnasco nazval “translidmi”.
Když jsem o Gonapeptylu vyprávěl v San Giovanni Lupatoto, jedna paní z farnosti druhý den napsala panu faráři, že jsem byl ideologický a že jsem přeháněl. K dopisu přiložila článek z Corriere della Sera, kde psali o Holandsku.
Kněz mi to přeposlal. Vysvětlil jsem mu, že Holandsko není Británie, že to je někde jinde, že článek z Corriere della Sera s tím neměl nic společného a vysvětlil jsem mu, že SRS je zkratka pro “Sex Reassignment Surgery”.
Italský překlad je zajímavý: “chirurgický zákrok pro znovupřiřazení pohlaví”.
Místo slova “změna” použili “znovupřiřazení”, což má jiný význam. Bohužel se z toho v Británii stává móda.

Kromě jiných dokumentů jsem panu faráři k odpovědi přiložil článek z prestižního Time. Článek z listopadu 2013. Věnuje se tomuto, bohužel, čím dál častějšímu fenoménu. Zadali ho ke zpracování prestižní firmě novináře Chrise Smythe, který napsal pěkný článek a z mnoha údajů citoval jeden:

“Počet dětí, které podstoupily tuto proceduru, se v roce 2012 zvýšil o 50 % oproti roku 2011.”
V roce 2012 jich bylo 208 a o rok dříve 139.
Jedna injekce mimochodem stojí 82 liber.

Jestli si myslíte, že se nás tyhle věci netýkají, protože se dějí daleko v Británii, tak pozor!
Přečtěte si článek, který napsal pan doktor Angelo Passaleva.
Je to lékař, ředitel Hnutí pro život ve Florencii.
V týdeníku Toscana Oggi napsal alarmující článek, který pochopitelně neměl žádnou odezvu.
Napsal, že v Toskánsku, kde je hejtmanem pan Rossi, který je v těchto věcech vždy napřed, jako s umělým oplodněním, se na výslovnou žádost o povolení aplikace Gonapeptylu ve florentské nemocnici Careggi, vyjádřili, že to je v jednání.
Přesněji – žádost nyní projednává etická komise nemocnice Careggi ve Florencii.
Gonapeptyl už klepe na naše dveře.

Té ženě z farnosti by bylo dobré říct, že ideologický je ten, kdo předem odmítá číst fakta, údaje, čísla, okolnosti!
Ne ten, kdo před nimi varuje.

Víte, kdo tento hnus odsoudil nejtvrději?
Jeden člověk, co řekl tohle – dvojtečka, uvozovky:
“Je třeba znovu vymáhat právo rodičů na přednost ve výchově svých dětí… a teď otevřete uši…
“vzepřít se jakýmkoliv výchovným experimentům na dětech a mládeži, sloužící jako pokusní králíci ve školách, které čím dál více připomínají nápravné tábory… a hrůzy manipulativního vzdělávání v genocidních diktaturách 20. století.
Ty jsou dnes nahrazeny diktaturou jednotného myšlení.” Tečka.

Podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi z roku 2015
Gianfranco Amato, advokát, zakladatel a ředitel právnické společnosti “Giuristi per la Vita” o genderové teorii v praxi.
https://www.youtube.com/watch?time_continue=275&v=g8sLZ9A_aPI
http://gianfrancoamato.it/
LGBTPSVZ aktivisté dávno nejsou nějaké skupinky nadšenců stavící se za utlačované sexuální menšiny. Dnes je to mediálně-ideologická síť novinářů, aktivistů a neziskovek, kteřé pomocí různých dehonestačních praktik a hysterie destabiluzují společnost, aby byla lépe manipulovatelná.
Realita Italských škol jak ji zde pan Amato presentuje je opravdu děsivá.

The post Amato: Standard pro sexuální výchovu v Evropě. Zrůdná genderová ideologie v praxi first appeared on Čítárny.

Článek je zpracován podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi. Zde se rozebírá genderová ideologie na školách v Itálii a její zrůdný dopad na výchovu dětí v rodinách. Na Čítárnách má 4 části. Viz odkazy v pravém sloupci nebo pod článkem.

Když jsem v lednu 2014 byl na konferenci ve Florencii, v lednu 2014. Mluvil jsem o Scalfarottovi, genderu atd., dva známí nás s manželkou pozvali na večeři.
Ptali se mě: “Co děláš ve Florencii?” Řekl jsem jim o té konferenci…
Jelikož o tom nevěděli NIC, přestože on je podnikatel a ona učí na střední škole, takže to nebyli žádní ignoranti, začal jsem jim vyprávět o zákonu. Najednou toho měl můj kamarád dost.
– “Ale běž, ty přeháníš!”
-“Italský parlament nikdy neschválí takový absurdní zákon!”
-“Už ho schválila sněmovna.” -“Cože? Kdy?” -“19. září.”
Podívali se na sebe s manželkou a řekli: “My jsme to nepostřehli.”

A jsme doma!
Když řekl: “My jsme to nevěděli, nepostřehli jsme to.”, rozsvítila se mi lampička. Pochopil jsem to, co mi do té doby nebylo úplně jasné.
Jak bylo možné, že Němci za nacistického režimu, gestapa, bombardování, deportování Židů, se zaplombovanými vagóny pak říkali: “My jsme to nepostřehli. Nevěděli jsme o tom.”
Mně to upřímně vždycky přišlo, jako chabá výmluva…
Ale ne. Může se to stát a stává se to.

Za 20, 30, 40 let někdo přijde a zeptá se:
“Jakto? Učili básničky, malovali děti, schválili zákon, zavírali… Nikdo nic nevěděl?” Ano. Nikdo si ničeho nevšiml a nikdo nic nevěděl.
Měla pravdu Hannah Arendt, přečtěte si knížku Eichmann v Jeruzaléme. Je to absurdní, ale je to tak.
A podívejte se… Mimochodem, je to ještě horší, protože Němci neměli ani televizi, ale my máme dokonce internet!
Když vidím mladého člověka, tak se ho ptám: “Jak myslíš, že obstojíš před vnukem, až se tě zeptá:
– “Dědo, co jsi tenkrát dělal?” – “Nevšiml jsem si toho.”
– “Ve 21. století, v éře internetu, když o tom mluvili, ty sis toho nevšiml. – “Ne, nevšiml.”
Komu to budou věřit? Komu?

Podívejte se, takhle se přichází o svobodu.

Jeden večer jsem přednášel ve farnosti v Římě a najednou přišla jedna stará paní…
Řekl jsem si: “Té bude přes 90 let.”
Sedla si do publika, tleskala, souhlasně pokyvovala, poslouchala. Když konference skončila, ze zvědavosti jsem za ní zašel. Zjistil jsem, že jí je 97 let a že jí to pálí.
Řekl jsem jí, že je chvályhodné, že se v jejím věku o tyhle věci zajímá.
Ona na to: “Ne. Přišla jsem udělat to, co jsem neudělala před 80 lety.”
Nerozuměl jsem, co tím myslela.
“Víte, když v Itálii začaly platit Norimberské zákony, tak Italové nevyšli do ulic protestovat, naprostá většina, spíš skoro nikdo, nevěděl nic, protože lidé byli zaostalí.
“A ti, co věděli, jako já…” řekla ta žena, “…říkali, že Židům v Itálii stejně nic nehrozí, někdo říkal, že to je politická záležitost, protože máme smlouvu s Německem, že ani Mussolini nechtěl tyhle zákony…” Řekla mi: “Představte si, že jsem dokonce šla za panem farářem, a ten mi řekl: “Dceruško drahá, jsou tu mnohem důležitější věci, než tahle směšná politika.”
A dále mi řekla: “Víte, KDY jsme si v Itálii uvědomili, co znamenají Norimberské zákony?
Odpověděl jsem: “Ne, paní.”
“Šestnáctého října 1943, kdy SS obklíčily Oktaviánský portikus – římské ghetto, odvezli pryč 1023 Židů a vrátilo se jich 16.
A moje nejlepší kamarádka, Židovka, se už nevrátila.”
Nechci, aby se opakovalo to, co jsem pro ni tentokrát neudělala.”

Poznámka redakce:
Deportace Židů se odráží v různých popisech událostí 16. října 1943, kdy hned ráno započalo shromažďování římských Židů k deportaci. Kněžna Lorenza Pignatelli, pobývající mimo Řím, obdržela naléhavý telefonát s žádostí o intervenci u papeže, který byl dříve jejím učitelem. Bylo jí řečeno, že musí okamžitě odjet do Vatikánu. Požádala dr. Wollenwebera, aby ji od jezera Albano odvezl autem do Říma. Ze všeho nejdříve zamířili k židovskému ghettu, aby zjistili, co se děje, poté se odebrali do Vatikánu a do soukromé kaple papeže Pia XII. Podle kněžny Pignatelli papež v její přítomnosti zatelefonoval německým úřadům a požadoval, aby byly zatýkání a deportace okamžitě zastaveny. Zastaveny sice nakonec byly, ale 1023 Židů už bylo v mezidobí odesláno do Osvětimi a přežilo jich jen šestnáct.
Z knihy: Krysí stezka  / Sands, Philippe / Prostor, 2021
The Ratline: Love, Lies and Justice on the Trail of a Nazi Fugitive, 2020

Takhle, TAKHLE se přichází o svobodu. V jednom momentě. Takhle.
Já jsem očitý svědek toho, jak vzniká tahle ostudná manipulace. Jakápak demokracie. To je diktatura jednotného myšlení.

Jak se manipuluje v tisku.
11. ledna 2014 hnutí La Manif Pour Tous zorganizovalo demonstraci na náměstí Sv. apoštolů v Římě.
Na tuhle národní demonstraci se sjely autobusy z celé Itálie. Náměstí se zaplnilo, bylo tam pódium a tři kameramani ze třech televizí. Také desítka novinářů. Poznal jsem ty z Corriere, Libero, La Repubblica, Il Messaggero. Desítka významných politiků – Eugenia Roccella, Lucio Malan. Ta demonstrace trvala, novináři natáčeli rozhovory se všemi, včetně mě. Pracovali zhruba hodinu. Demonstrace trvala od tří odpoledne do sedmi večer.
Druhý den, 12. ledna 2014… prosím, zkontrolujte si to v archivu, kontrolujte tisk, kontrolujte tisk!
Druhý den, nejenže nebylo ani vidu ani slechu po té demonstraci.
Víte ale, jakou zprávu napsali Il Corriere della Sera, La Repubblica, Il Messaggero, Libero? Tuhle:
“Přes most Magliana prošel průvod 300 lidí protestujících proti homofobii. Reagovali tak na úmrtí homosexuálního kadeřníka.”
Kdybych ale na vlastní oči neviděl ty tři kameramany! Kam se poděli? Natáčeli tam hodinu. Kde je výsledek jejich práce? Kdo je zastavil?
Takže realita není to, co čtete v novinách, ale to, co moc chce, aby realita byla.

Víte, myslel jsem si, že jsem ohledně těchto věcí viděl už všechno…
Po té básničce o Emmě, líčení dětí ve školce Mattei, Standardu sexuální výchovy…

Prosinec 2014. Básnička pro děti určená k přednesu.
Jmenuje se “Bohatší než král”
“Emma není děvče jako ostatní, ráda se směje, běhá a sní.”
“Její dvě maminky ji milují vřele a všechny tři se spolu mají skvěle.”
“Hrají si, zpívají, jsou veselé… “Ale mami, co řeknu ve škole?”
Řekni: “Dvě maminky mám a společně jsme bohatší a šťastnější, než král.”
“Emma skáče – raz, dva, tři. Životu zdar, vždyť ten je veliký dar!”
“Emma není děvče jako ostatní, ráda se směje, běhá a sní.”
“Její dvě maminky ji milují vřele a všechny tři se spolu mají skvěle.”
“Hrají si, zpívají, jsou veselé… “Ale mami, co řeknu ve škole?”
Řekni: “Dvě maminky mám a společně jsme bohatší a šťastnější, než král.”
“Emma skáče – raz, dva, tři. Životu zdar, vždyť ten je veliký dar!”

Dokážete si představit obličeje rodičů, když slyšeli děti přednášet tuhle básničku?
A naopak, když jsme v prosinci žádali mnoho rodičů, aby nám poskytli materiály, přisli nám takové případy, neuvěřitelné příběhy, kterým jsem já – a to jsem toho viděl už hodně – nechtěl věřit.
A kdybych nečetl zápis pedagogického sboru, školské rady, dopisy, dokumenty…
Kdybych neviděl ty dokumenty, tak bych tomu nevěřil.
Jsou to desítky a desítky příběhů, ze kterých mrazí.

Byl v tom ale háček. Řekli jsme rodičům: “Podívejte se, my ty věci nemůžeme zveřejnit anonymně.”
Těžko jsme tomu uvěřili my, natož ostatní.
Dali nám souhlas se zveřejněním jména školy, adresy, datumů, jmen rodičů, učitelů, ředitelů, obsahu zápisu pedagogického sboru, dopisů… všechno, všechno, všechno je zdokumentované.

Víte proč? Protože, podívejte se, stejně je to nevyhnutelné.
Dřív nebo později se nás budou ptát: “Vy jste nic nevěděli o těch školách, básničkách, líčeních, masturbacích…?
Nene. Tentokrát neodpovíme jako Němci.
Tentokrát budeme moci říct: “Milí zlatí, my jsme na tyto věci upozorňovali veřejně, sepsali jsme to a zdokumentovali pro budoucí paměť a budoucí ostudu a vyvinuli jsme co nejsilnější tlak na politiky.”
A je to jediná možnost jak se bránit. Když nemůže jednotlivec, musí se spojit víc lidí. Najmout právníky a postavit se lidské stupidtě a nové totalitě. Nejenom pro nás, ale i pro naše děti. Je to do velké míry naše povinnost, předat jim zdravou generační zkušenost naši i našich předků.

Podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi z roku 2015.
Gianfranco Amato, advokát, zakladatel a ředitel právnické společnosti “Giuristi per la Vita” o genderové teorii v praxi.
https://www.youtube.com/watch?time_continue=275&v=g8sLZ9A_aPI
http://gianfrancoamato.it/
LGBTPSVZ aktivisté dávno nejsou nějaké skupinky nadšenců stavící se za utlačované sexuální menšiny. Dnes je to mediálně-ideologická síť novinářů, aktivistů a neziskovek, kteřé pomocí různých dehonestačních praktik a hysterie destabiluzují společnost, aby byla lépe manipulovatelná.
Realita Italských škol jak ji zde pan Amato presentuje je opravdu děsivá.

The post Amato: Korporátní diktatura moci, zavádění totality jednotného myšlení first appeared on Čítárny.

 Jistota skal je poutavé a působivé dílo, které zkoumá lidské duše vystavené osamění, jednotvárnosti všedních dnů, drsnému životu v horách, obyčejné ubohosti i strachu z cizího a neznámého. Jérôme Bonnetto nám ve svém silném poetickém textu ukazuje, jak je myšlení lidí omezené, jejich sny nevyzpytatelné a jejich šílenství bezbřehé.

Ségurian, vesnice v horách, čtyři sta obyvatel, lovci, tradice. Do tohoto odlehlého a kouzelného kraje přichází Guillaume Levasseur, odhodlaný mladý muž plný ideálů, který se rozhodne, že tu bude chovat ovce. Tady, v místech, kde vládne a rozhoduje příroda. Vesničané na něj hledí s nedůvěrou, Guillaume se však nenechá odradit, postaví ovčín a začne tu nový život.
Jeho stádo se ale pase na území, kde se odpradávna loví divočáci. Spory na sebe nenechají dlouho čekat. Vyvolají napětí, z napětí vzejde pronásledování a to přeroste v násilí.

Jérôme Bonnetto (*1977)
Pochází z Nice. Studoval matematiku a literární vědu. Protože obdivoval českou kinematografii, hudbu a literaturu, přestěhoval se roku 2008 do Prahy. Působil jako učitel francouzštiny v bilingvní sekci Gymnázia Jana Nerudy a později ve Francouzském lyceu.
Ve Francii vydal sbírku básní (Le Livre de brouillon), knihu fototextů (Photobiographies, ve spolupráci s Claire Legendre) a čtyři romány. Vedle Jistoty skal, jež je inspirovaná skutečnou událostí, mu letos v nakladatelství Inculte vyšel další román (Le Silence des carpes), který pojal jako poctu české kultuře.

Jistota skal / Jérôme Bonnetto / Přeložila Magdalena Královcová / Original title: La certitude des pierres / Vydal www.dauphin.cz 2021

Ukázka:

Bylo brzké ráno, ještě příliš brzké, ale nahoře v horách už šustilo listí. Kroky rozdupávaly úsvit a linul se z nich zápach gumy a nafialovělého prachu. Vesnice se ke spánku uložila pozdě, ale teď, pod dvěma kostelními věžemi, konečně tvrdě spala.

Světové dějiny by mohly začít tady. Mohli bychom se procházet po neobjevených cestách lemovaných zapomněním, využít toho panenského jitra k přemýšlení nad životem a začít znovu od nuly, založit nový řád, novou republiku, plánovat budoucnost uprostřed jistoty skal a pokojného ticha rostlin, vrátit se k podstatě, jednoduše se radovat z iluze, že jsme prvními lidmi na světě, a opájet se pocitem, že ten svět je náš. Mohli bychom vylézt na svah a do dutin stoletých stromů zašeptat několik veršů nebo si zanotovat prastaré písně o běhu času a střídání ročních období a přitom naznačit pár kroků pohanského tance. Mohli bychom si k nosu přitisknout tymián a vdechovat jeho vůni, vdechovat ji plnými doušky, až by se nám z toho roztočila hlava a měli bychom pocit, že ztrácíme sami sebe.
Ale tady a teď, v hodině otupělého vědomí, někdo kráčí a ostří si obětní nůž.

Bylo to kulaté číslo a vlci počítat neumějí.
To krveprolití se nedá popsat. Přímo před posuvnými plechovými vraty ovčína leželo v řadě deset zkrvavených ovcí.
Pastýř ve svém nitru zpíval stejně žalostně jako matky nad mrtvými těly svých dětí. Byl to improvizovaný zpěv duše – hluboký a hrdelní. A ruce, ty, které odhalují pravdu o člověku, jsou v těch chvílích najednou bezradné, máchají do prázdna, vzpínají se k nebi a bijí v prsa nebo do spánků.
Plakal tiše, aniž by svraštil obočí. Slzy padaly na mrtvé ovce a ředily jejich krev.
Desetkrát po sobě opakoval pastýř ty stejné pohyby. Mechanicky, jako když zhrzený milenec uklízí a narovnává polštáře. Guillaume vlastně napodoboval to, co dělal každý den, zvedal těžké věci a přemisťoval je, jako by se snažil popřít křiklavou červeň skutečnosti, která se před ním rozkládala.
Býval by to měl všechno vyfotit, zavolat znalce a policii, ale pro něj už to skončilo. Bylo pozdě. Zabité ovce nanosil na hromadu a chystal se je zapálit.
V pastýřových gestech bylo něco ušlechtilého a něžně a dojemně pomalého, jako když se v polském filmu uprostřed zimy pod dveřmi prosmýkne pár táhlých flétnových tónů. Bylo by hezké, kdyby mu někdo poklepal na rameno a objal ho, nebo se k jeho nářku aspoň přidal další hlas, ale Guillaume byl se svými zkrvavenými ovcemi sám.
Vítr se ztrácel mezi listy a větvovím, a když se znovu objevil, zvláštně voněl po vápenci a blátě a slunce zatím postupně zkracovalo pastýřův stín.
Byl sám se svou bolestí a okolní hory se nad ním zavíraly jako šperkovnice. Staly se teď visutým divadlem, drsnou scénou bez opony, krásnou, když je zrovna v květu, opravdovou díky ostrým obrysům skal a hrdou skrze svůj lhostejný postoj k neštěstí.
Něco tím skončilo.
Polil těla benzinem a ucítil hnědý, štiplavý zápach. V očích se mu sotva mihnul nepatrný stín.
Mezitím Lucien, nejstarší z lovců, vyprávěl Josephovi, jak sám vyzrál na tři Němce, o kterých už pak nikdo neslyšel.
Nikdy o tom nikomu neřekl, ani své manželce.
Vyprávěl, jak čekal na rozkaz, ucho horečnatě přilepené k rádiu, a když pak konečně přišel, bylo to, jako když se zjeví Kristus za bílého dne: „Prasata přišla o ocas.“
Lucien se v roli vypravěče patřičně vyžíval v různých odbočkách a podrobnostech a jeho líčení postupně nabývalo přímo epické šíře (například dlouze popisoval, jak vysoká byla sněhová pokrývka v nadmořské výšce dvou tisíc metrů – „až sem“, a ukázal přitom někam hned pod úroveň svých genitálií) – která se nakonec úplně rozplynula do jakéhosi mlhavého mýtu (jednou, v noci, vidí generála de Gaulla, jak mu klepe na rameno a třesoucím se hlasem mu děkuje, a pak se probudil s metálem připjatým na hrudi). Celé to vykládal se špatně skrývanou pýchou a své vyprávění uzavřel neopomenutelným vylíčením strachu, který ho přepadl v okamžiku, kdy měl vystřelit, byla to naprosto přirozená reakce, kterou nakonec rychle přebila naléhavost svěřeného úkolu, a potom i pocit štěstí z toho, že mohl prokázat službu své vlasti. Země se přece musela osvobodit od okupantů.

The post Jistota skal. O omezeném myšlení lidí, nevyzpytatelných snech a bezbřehém šílenství first appeared on Čítárny.

Ivo Fencl: A měl Verne milenku?
Neff: Měl. A kdybych měl být cynický, tak vám povím, že pro život je ideální skutečně tolerantní manželka a jedna dobře zaplacená milenka. Tak žil můj milovaný Verne třicet let. Půl týdne u manželky, půl týdne u metresy.

Co odbočit i k vašemu vztahu k ženám?
Radši ne. Pokud svou ženu neponižujete a ona je ráda, že vás má – a prestiž a vaše peníze, může fungovat i to, o čem jsem mluvil, ale je to samozřejmě jenom jakési ideální řešení útěku po padesátce.

Ale co ženy?
Má první manželka, která bohužel zemřela, na mne působila i tím, že se mi povedl žert a ona se tomu zasmála. Jako kluk jsem byl ale zapšklý, uhrovitý mrťafa, který se holek bál. Až na střední jsem měl lásku. Zamiloval jsem se do pozoruhodné holky a dodnes mi leží v hlavě, co vlastně byla ona zač. Ani později, kdy už jsem byl takzvaně zkušený, bych totiž nevěděl, jak na ni. Byla doopravdy zvláštní.

Trochu to možná také znám. A na vysoké?
S holkama jsem v podstatě chodil až tam, kdy už jsem žádným zvláštním ostychem netrpěl. Uhry zmizely a přišly první novinářské úspěchy. Studoval jsem žurnalistiku a od třetího ročníku mě zaměstnali v rádiu. Takže jsem získal sebevědomí, to je základ. To je první, co ženská vycítí. Nesebevědomý chlap? Bláto. Není to o tom, jestli má svaly jako Arnold Schwarzenegger nebo milion dolarů v kapse, ale o tom, že když se do mužského zavěsí, nesmí upadnout. A sebevědomí se nedá předstírat. Člověka prozradí těkající oči i zpocené dlaně a takový chlap může na opravdové ženské zapomenout. Pro ženy není tak důležité, jak muž vypadá. Opravdu jde o jeho sebevědomí a je úplně jedno, jestli je plešatý anebo vlasatý, hubený anebo tlustý, malý anebo vysoký.
Je přitom zajímavé, že se do vzhledu ženy často promítá, jaká opravdu je, i když věnuje hodně péče vizuální stylizaci, u muže tomu tak není. Ale je-li ženská blbá a nudná kráva, vypadá jako blbá a nudná kráva.

To si opravdu myslíte?
No… Ještě se to dá ošvindlovat u osmnáctileté. Může vypadat docela hezky tak dlouho, dokud jí dobře funguje metabolismus a nedovolí tedy, aby svou blbostí zhuntovala, co jí příroda nadělila. Ale jakmile je ženské přes třicet, vídáte občas i závistivé a zapšklé báby, které jenom koukají, co komu čeká na talíři a jakou si koupil značku auta. Je to tak. Ženská ale musí být nejdřív hodně hnusná v duši a pak je teprve hnusná i v obličeji a na těle.

A chlap snad ne?
Neřekl bych. A pokud není úplně blbý, tak to na té ženské okamžitě pozná. Taková může říct jenom čtyři věty, aby věděl, co je zač, a dokázal ji otaxovat naprosto perfektně.

Ale nepřeháníte?
Nevím. Chlap se pokaždé zajímá o to, jak ženská vypadá, to už je tak, že jo, ale řekl bych, že ji hodnotí a čte i jinak. Nemluvím o nějaké sexuální záležitosti na noc, protože to se zkoumají jiné věci, mluvím teď o vztahových záležitostech a tom, že chcete se ženou navázat přátelský, ne-li milostný vztah… Něco jiného je jen postel a jako mladým klukům nám to bylo jedno a šlo jenom o to, aby na svém místě byly patřičné orgány, a ty tam obvykle byly, a aby naše protějšky nebyly vysloveně odpudivé.

A co si vůbec myslíte o lásce na první pohled?
Myslím, že první pohled je základem mnoha vztahů. Opravdu! Jako s Míšou. Mám radsary na lidi, spolu jsme byli přes třicet let a od prvního pohledu jsme věděli, že mezi námi něco je.
Načtu zkrátka druhého, a když vidím, že taky on čte mne, tak to ve mně něco zamíchá a dojde k navázaní kontaktu. Je to podobné, jako když se na internetu spojují dva modemy, ne, nesmějte se. Vymění si protokoly, procházejí data… Nejsou protokoly vyměněné? Data nikam netečou? Míša pro mne byla podstatnou částí života a podstatnou částí je pro mne i Ljuba Krbová a nedovedu si představit, že bych zůstal sám, ne, opravdu nedovedu.

A já si až doteď myslil, že si dokážete představit všechno.
Nedokážu. A říkával jsem si, že je to až nebezpečné.
Říkával jsem si, že kdybych o Míšu přišel, tedy kdyby mi utekla až někam na Nový Zéland, anebo kdyby ji unesli Marťané, tak že by pro mne život ztratil smysl.

A paní Neffová se na to dívala stejně?
Jako já. Protože jinak by mi opravdu utekla. Nebyl jsem vždy to, čemu se říká vzorný manžel, ale patřili jsme k typu lidí, kteří dlouhodobě snesou jednoho partnera, což je, myslím, dost menšinová záležitost. Míša umřela a jako jsem si dřív nedovedl představit život bez ní, tak jsem si zpočátku nedovedl představit, že bych si zvykl na jinou.

Ale nakonec jste se i podruhé oženil.
Myslím si ale, že v tomhle století se dospěje k hodně rozvolněnému manželství. Četl jste román Pátek (1982) Roberta Heinleina?

Ano.

Takže víte, že vymyslel polygamní model manželství na systému akciové společnosti. Když pak jdou lidi do svazku s tímhle vědomím, už nežárlí. Ale je to otázka vývoje. Nevím, jak dlouhého, nicméně atavismy přežívají dlouho. Ten nejsilnější, kdyby šel vyléčit, tak by nastala doba manželství umístěného na úplně jiné úrovni.

Chápu hlavně to, že bychom si toho druhého nikdy neměli příliš přivlastňovat. Anebo radši vůbec ne.
Přesně. Jenže vlastnický vztah je zakotvený už v jazyku. „Má žena,“ říká se přece.
„Jsem její muž.” Jenže ona není má, ona je jenom se mnou. Vedle mne, a v tom je rozdíl. Žena mi nepatří, ona není má a já jsem sice vedle, ale nejsem její, nenáležím jí.

A souhlasíte s Plzákem, že když dojde v manželství k úletu…
Když dojde k nějaké bezvýznamné nevěře, tak se o tom podle mne mluvit nemá.

A má se zatloukat?
Člověk se partnerovi nemůže se vším svěřovat. A když se přece nějakým způsobem ten problém odněkud vynoří, tak si především musíte říct, jestli o vztah stojíte. Pokud ano, udělejte vše, aby se neroztřískal.

Konkrétně?
Na to, jak víte, neexistuje jednoduchý recept, tak jako na psaní, a to plzákovské zatloukat přece jen vždycky neplatí. Když už totiž doma na stole leží hlášení Pinkertonovy detektivní agentury, dá se jen těžko vykřikovat, že není pravdivé.

Snad jste si o podobném úletu s Míšou i otevřeně povídali?
Ano, věřím, že je to třeba. Aby ti dva našli řešení. Ale nejsou na to, jak víme, žádné recepty. Pokud je ale partnerství pevné a ti dva o ně stojí, tak jsou podle mého názoru i schopni tolerance. Určité. Třeba i ústupku. A najdou východisko!
Ale je hodně důležité neudělat nic, čím byste toho druhého pokořil.

Ale taky jde o věk, ne? Něco platí ve dvaceti, něco platí v šedesáti.
Je běžné – a vídáte to, jak se chlapi okolo padesátky zbláznili a opustí po třiceti letech své manželství, aby šli k nějaké dvacítce, ale já myslím, že to není normální a každé takové manželství už muselo mít nějakou trhlinu. Už předtím? Jo. A jakmile ji jednou má, tak si chlap uvědomí: „Hele, já ještě funguju, tak proč bych měl mít na krku ženskou, která už mě nebaví. Ještě mohu strávit dvacet hezkých let s nějakou mladou holkou, ne?“
Jenže ono se to málokdy povede. Vždy je něco jinak.

Královská zábava / Ondřej Neff a Ivo Fencl / Vydala Akropolis, 2010 / Pátý svazek edice Osobnost
Královská zábava, kniha rozhovorů s Ondřejem Neffem nejen o psaní knih

The post Královská zábava s Onřejem Neffem. O ženách, milenkách, nevěře a manželstvích rozprávěl s Ivo Fenclem first appeared on Čítárny.

Pokud neznáte vynikajícího autora francouzské vědeckofantastické literatury, přicházíte o mimořádný čtenářský zážitek. Bernard Werber je autor světoznámé knižní trilogie Mravenci, Den mravenců a Revoluce mravenců, kterou v Česku vydal Knižní klub. Je ale nejen spisovatel, ale také částečně dramatik a scénarista.

Film:
Po krátkých filmech La Reine de nacre (2001) a Les Humains (2003) produkoval Claude Lelouch v roce 2007 celovečerní film Nos amis les Terriens (lit. Our Friends, the Earthlings).

Divadlo:
Nos amis les humains (2004) je jeho první divadelní hra, která byla inspirována stejnojmennou knihou a zůstala skoro rok v repertoáru divadla Comédie Bastille v Paříži.
Tuto hru přijel Weber dokonce osobně představit do Prahy na její první mimofrancouzskou premiéru. Česky se hra jmenuje Vyvolení.
Další divadelní hru Bienvenue au paradis uvedl v roce 2011 Jean-Christophe Barc s Thierry Liagrem.

Spisovatel Bernard WERBER
Francouzský spisovatel BERNARD WERBER (* 1961) patří k autorům, jejichž díla se vzpírají zavedeným žánrovým škatulkám. Vybaven rozsáhlými znalostmi z desítek vzájemně odlehlých vědních oborů píše svým osobitým stylem příběhy, které navzdory tomu, že se skládají z řady dílčích epizod a motivů, nepostrádají silný literární výraz a jednotnou dějovou linii. Je až neuvěřitelné, že spisovatel, který dokáže zábavnou a čtenářsky přístupnou formou využít ve svých knihách poznatky z kulturní historie a entomologie, fyziky a antropologie, šamanismu a astronomie či medicíny a religionistiky, měl údajně v dětství problémy s pamětí!

V mládí zanechal studia práv, aby se mohl věnovat žurnalistice; živil se jako volný novinář a několik let přispíval do vědecké rubriky časopisu Le Nouvel Observateur.
V osmdesátých letech začal psát svůj fenomenální román Mravenci (Knižní klub 2005). Než se dočkal vydání, autor jej nesčetněkrát přepracoval, a dokonce si doma nainstaloval umělé mraveniště, aby mohl každodenní život a válečná tažení svých drobných hrdinů lépe pozorovat. K příběhu nakonec připojil dvě pokračování, Den mravenců (Knižní klub 2006) a Revoluci mravenců, a navrch přidal naučné dílo – Tajnou knihu mravenců.

Také další spisovatelovy prózy se pohybují na hraně mezi uměleckou a vědeckou fikcí; námětově pak těží například z bizarních okolností posmrtného života, z oblasti psychoanalýzy a hypnózy či výzkumu mozku.

Všechny knihy Bernarda Werbera se staly bestsellery, byly přeloženy do více než třiceti jazyků a bylo již prodáno několik miliónů výtisků po celém světě.

Knihy v českém překladu vydalo nakladatelství Knižní klub:
Konečné tajemství (Knižní klub 2004)
Mravenci (Knižní klub 2005)
Den mravenců (Knižní klub 2006)
Revoluce mravenců (Knižní klub 2007)
Tanatonauti – Cestovatelé za hranice smrti (Knižní klub 2009)
Říše andělů (Knižní klub 2011)

{youtube}UlErRVQf6rc{/youtube}

The post Bernard Werber nepíše jen o lidských mravencích. Je také bestsellerista, dramatik a scénarista first appeared on Čítárny.