Nápad Němce Gutenberga vyskládat stránku z jednotlivých dřevořezových písmenek, vytisknout a opět rozebrat (rozmetat sazbu) a vysadit další stránku textu se nedá docenit.
Ručně opisované knihy byly cenově dostupné jen pro ty nejbohatší vyvolené. Kniha zlevnila natolik, že byla dostupná i pro ty, kterým dnes říkáme střední vrstva. Vynález knihtisku byl největším vynálezem od vynalezení kola, způsobil osvětu a masové předávání informací tak, že se z toho nemůžeme vzpamatovat doposud. Nejspíše na to i zajdem. Sazba dřevěná byla záhy nahrazena kovovými litými písmenky. Ilustrace však byly tištěny z dřevořezových štočků až do počátku 19. století.

Výška dřevořezových a později dřevorytových štočků byla od počátku normalizována s výškou sazby ku podivu globálně a celoplošně v celém tehdejším civilizovaném světě. Pokud jde o mědiryt a později lept, jejich výrazové možnosti v mnoha ohledech překonávaly dřevořez, jejich nevýhoda spočívala v tom, že se nedaly tisknout se sazbou. Byly tištěny na úplně jiných strojích a do knih byly vkládány a vlepovány jako přílohy, což knihu prodražovalo.

Absolutním vrcholem v technice leptu jsou Rembrandt a Goya.
Nicméně je neuvěřitelné, jakých uměleckých a řemeslných výšin dřevořez dosáhl, uvedu alespoň dva giganty: Dürera a Holbeina. Nejvzácnější tisky z nejvzácnějšího období knihtisku do roku 1500, prvotisky či inkunábule, patří k nejvzácnější ozdobě světových knihoven.

Současně s tištěnou knihou vznikaly pochopitelně i knihy zakázané, libri prohibiti. Rovněž tak vlepované značky označující vlastníka – ex libris. K vlastnostem knihy patří i to, že zabírá dost místa, ve vlhku plesniví, chutná myším a špatně hoří v kamnech. Požáry velkých knihoven jsou ovšem velkolepé. Poslední velká autodafé tištěných myšlének byly pořádány v zemi vzniku knihtisku koncem první poloviny 20. století. Už nevím, kdo řekl, že vražda na myšlénce je zločinem nejtěžším. Doufám, že to byl taky Němec.

Koncem 18. století anglický rytec do kovu Thomas Bewick vynalezl dřevoryt.
To, co pracně získáváme technikou dřevořezu, je při technice dřevorytu bezproblémové. To, co jde technicky dokázat v dřevorytu, je v dřevořezu nemožné. Rozdíl je patrný již v názvu. U dřevořezu musíme vyřezávat letorosty ostrými nožíky, což omezuje výrazové možnosti. Dřevoryt ve dřevě řezaném přes léta (tedy jako pařez) umožňuje svobodnou práci rydly libovolným směrem, což rozšiřuje výrazové možnosti nevídaně. Dá se říci, že vynález dřevorytu byl revoluční, jeho rozšíření v knihtisku bylo prakticky bleskové. Celá produkce knižních, novinových a časopiseckých ilustrací 19. století je realizována touto technikou ( nejde-li o přílohy litografií či ocelorytinou), a to až do vynálezu zinkografie, tedy leptaného zinkového štočku. Ten opět zlevnil, urychlil a zjednodušil výrobu vizuální informace. Do vynálezu fotografického přenosu kreslili kreslíři přímo na dřevo a štočky dále předali řemeslným rytcům.

Vynikající německý kreslíř Adolf Menzel vydrezíroval své rytce k nadoblačným výšinám a udal tak Evropě kvalitní normu.
Řádková xylografická rýtka umožňující rýt několik čar současně sice urychlila výrobu štočku, nikterak však nesnižuje výkony tehdejších xylografů. Vzpomeňte třeba ilustrací klasika xylografie Gustava Dorého či ilustrací k verneovkám. Koncem 19. století tónová xylografie byla schopna reprodukovat  fotografii i malbu impresionistů. Pozdější krasomilové tím ovšem pohrdají jako činností  netvůrčí. Na mně však jdou mdloby při představě, kolik lidí si ničilo zdraví a kolik lidské trpělivosti, znalostí a píle bylo třeba k výrobě štočku.
Rád bych se dověděl, jak byli tehdejší rytci honorováni. Umělecká stránka xylografie při tak obrovské produkci byla ovšem různá.

Technické počátky zinkografie ve srovnání s dřevorytem byly většinou nevalné. Nicméně láce a jiné výhody vedly v budoucnosti ke zkvalitnění a stala se tak na dlouho nejběžnější reprodukční technikou.
Vynález litografie obohatil reprodukční možnosti 19. století zejména pro velkoformátové možnosti při tvorbě plakátů, vzpomeňme alespoň Lautreca a Muchy. Vynálezcem byl pražský Němec Senefelder: jde o tisk z plochy na principu, že mastnota odpuzuje vodu.

Na dřevorytové štočky se dováželo zimostrázové dřevo z Kavkazu a Indie pro hutnost a rovnoměrnost letokruhů.
Zimostráz se uplatnil i při výrobě tkalcovských člunků a hudebních nástrojů. Je to krásné, medově zabarvené těžké dřevo, v němž vryp je ostrý a chladný. Snad by se dal přirovnat k rytí do  kosti. Nutno ještě připomenout, že větší formáty jsou lepeny z malých kousků perfektně zbroušených tak, aby se při rytí a tisku negativně neuplatňovaly. Všechny tradiční klasické grafické techniky zanikly jakožto reprodukční prostředek počátkem 20. století. Nahradila je řada levnějších, rychlejších i zcela technicistních způsobů reprodukce. Přežily 20. století jako umělecká grafika, omezená relativně úzkým počtem exemplářů podepsaných autorem.

Kreslíř a řemeslník, ne vždy již tiskař, jedno jsou, cena je určována kvalitou výtvarníka, ale i trhem a módou.
U dřevorytu byl zimostráz  nahrazen levnějším a dostupnějším dřevem hruškovým, které má z místních dřev nejhustší letokruhy a je relativně nejvýhodnější, ač zdaleka nedosahuje kvality zimostrázu. Charakter dřevorytu lze celkem úspěšně a rychleji dosáhnout tzv. Mäserovou deskou, dnes prezentovanou jako škrabací karton. Z této desky ovšem přímo tisknout nelze. Laicky lze tuto záležitost přirovnat k miniaturnímu sgrafitu.

Dřevoryt do budoucnosti nepřežije ani jako umělecká grafická technika.
Cena hruškového dřeva zpracovaného jako štoček je vysoká, formátová omezenost lepených desek, úbytek dnes již historických tiskařských lisů a znalých tiskařů, řemeslná neznalost grafiků samotných, časová náročnost, nezájem a neinformovanost průměrného konzumenta a mnoho dalších aspektů vede k úplnému zániku této krásné grafické techniky. Poslední dřevorytoví trilobiti zapějí své dřevorytové labutí písně. Pokud po nich něco zbude, tak to jednou podraží, o to se postará neviditelná ruka trhu.

Ostatně i osud tištěné knihy je sporný a problematický, pokud nedojde k zákazu elektrického proudu. To už ale ať řeší prognostikové typu prof. V. Klause.

—————————–
Zamyšlení Zdeňka Mézla / Historie tištěné knihy / (31. října 1934 – 23.5. 2016), který rozhodně patřil k těm nejlepších světovým dřevorytcům 20. století.

Všechny dřevoryty Zdeněk Mézl

The post Historie knihy od dřevorytů, leptů po litografii, Chvála bláznovství Zdeňka Mézla first appeared on Čítárny.

Světové Ezopovy bajky. V jedné z nejvtipnějších a nejmoudřejších bajek se vrací Ezop přes město do domu svého pána a nese rozžatou lucernu, aby od ní zapálil oheň a mohl uvařit oběd. Na úsměvný dotaz jednoho z okolojdoucích, co dělá v poledne se svítilnou, odpověděl: “Hledám člověka”.
Možná, že právě tato věta, latinsky HOMINEM QUÆRO, by mohla být mottem celé knihy, ale i celé historie lidské společnosti.

Ezopovy bajky byly písemně zpracovány teprve ve 3. století př. n. l.
Do veršované podoby je převedl Demétrios Falerón, autorem latinského, veršovaného textu je Phaedrus. Později na tyto záznamy navázal známý Jean de La Fontaine nebo Ivan Andrejevič Krylov a další, kteří bajky převyprávěli. U nás to byl např Jiří Kolář, Pavel Šrut, Jiří Žáček.

Ezop pravděpodobně skutečně žil v 6 stol. př. n. l.
Pocházel z Malé Asie a byl nějakou dobou jako otrok. Po propustění se toulal po celém řeckém poloostrově a vyprávěl lidem své moudré příběhy, které se pak několik set let ústně tradovaly. Nakonec byl pravděpodobně shozen ze skály za údajnou svatokrádež v Delfách. Kdoví jak všechno nakonec bylo.
Podle některých historiků byl Ezop tělesně postižený a jeho myšlení nezapadalo do davu, což mohl být nakonec hlavní důvod jeho zavraždění.
Lidi často dráždí názor, který je ojedinělý, ať už v tom dobrém slova smyslu nebo ve zlém.

Adolf Born o tom, proč rád ilustruje bajky:

Mě vycvičili bajkaři, třeba La Fontaine, když se posmíval určitému politikovi a kreslíř, který pro něj pracoval, použil přesně kostým toho politika, ale do toho kostýmu posadil prase nebo jiné zvíře. A když přišel cenzor – cenzoři budou v každé době – a říkal: „Vy si děláte legraci z našeho ministerského předsedy.“ Tehdy to byl samozřejmě nějaký šlechtic. A ten bajkař se na něj podíval hlubokým pohledem a povídal: „Vy v tom vidíte našeho ministerského předsedu?“ Ten cenzor se zalekl, protože za to mohl následovat pouze žalář, a nechal to být. Takže bajkaři – ti tři nejslavnější La Fontaine, Krylov a Ezop – nás vycvičili všechny. Takže nechť žijí bajkaři. Bajkaři jsou jediným oslazením jinak chmurně hořké současnosti. Politiky ve svých kresbách ale používám jen jako typy. Abych kreslil je samotné, tak to si nezaslouží.
(Parlamentní Listy, 2.2.2016)

Ezopove bájky Pavla Šruta a Miloslava Jágra ve slovenštině

Ezopovy bajky v kvalitních českých překladech nebo převyprávěních.
V českém prostředí se bajky objevily např. v Prostějovském sborníku z 16. století. Roku 1791 vydal Václav Matěj Kramerius Ezopovy básně, později Václav Rodomil Kramerius překlad pod názvem Obnovený Ezop. V roce 1816 vydal Martin Neureutter Ezopovy bajky pod názvem Ezopowy básně pro mládež.

Z novějších překladů připomínáme překlady Rudolfa Kuthana, které byly vydány pod názvem Ezopovy bajky (1941).
Dále je známé převyprávění Pavla Šruta s ilustracemi Miloslava Jágra (Ezopovy bajky, 1998).
Známé je také přebásnění Jiřího Koláře (Ezop, 2000).
Dalším převyprávěním je kniha Josefa Lady i s autorovými obrázky (posl. vyd. 2002).
Nejnovější je převyprávění Jiřího Žáčka s ilustracemi Adolfa Borna (Ezopovy bajky, 2015).

Ezopovy bajky. Vypravuje Pavel Šrut, Ilustrace Miloslav Jágr, vydal Albatros 1998 (viz. obrázky výše)

Osel a vlk  (Pavel Šrut)
Není osel jako osel. Jeden osel měl za ušima. Pásl se na louce, když tu najednou spatřil, že se k němu žene vlk.
Náš osel se rozběhl, ale běžel docela pomalu a klopýtavě. Předstíral, že kulhá, a při každém kroku zahýkal bolestí.
To vlka zarazilo. „Ty osle,“ povídá, „tak jako tak tě sežeru, ale nejdřív mi pověz, co se ti stalo?“
„Ale skákal jsem přes ohradu na cizí louku a zadřel jsem si do kopýtka třísku. Au, to bolí! Už se těším, až mě sežereš!“
„Ty se těšíš?“ divil se vlk. „A proč, ty osle?“
„Protože mě sežereš i s mou bolestí. Až mě spolykáš, sám si zarazíš tu mou třísku do žaludku!“
„Takový hlupák nebudu,“ prohlásil pyšně vlk. „Já ti tu třísku napřed vytáhnu. Ukaž kopyto!“
Osel nastavil kopyto, a jak vlk pěkně zblízka hledal třísku, zatmělo se mu najednou před očima. Osel totiž pořádně vykopl a vyrazil vlkovi všechny zuby. A povídá: „Teď mi, vlku, pověz, kdo z nás dvou je větší osel? Ty jsi přece od přírody řezník, tak proč si hraješ na lékaře?“

: A takhle to dopadne často i s lidmi, kteří se hrnou do věcí, které jim nepřísluší.

Ezopovy bajky. Převyprávěl Jiří Žáček, Ilustrace Adolf Born, vydal Slovart 2015

Jak osel napálil vlka aneb Jen chytří přežijí  (Jiří Žáček)

Na světě jsou i hloupé lišky, zbabělí lvi a mazaní osli. Potkal jednou jeden osel vlka. Bylo mu jasné, že rychlonohému vlkovi neuteče. Co teď? Dal se do kulhání a přitom zasmušile hýkal.
„Proč naříkáš?” zeptal se vlk. „A proč kulháš?“
Vrazil jsem si do kopyta trn a bolí to jako čert,“ svěřil se mu osel. „Vytáhni mi ho, prosím tě! Vyděláš na tom, kdybys mě čirou náhodou chtěl sežrat, trn by ti rozpíchal břicho a ty bys bídně pošel!“
„To bych vážně nerad,“ pravil vlk. „Kdo by chtěl mít díru do břicha? Raději ti ten trn vytáhnu! Kde ho máš?“
„V levém zadním kopytu,“ upřesnil osel a zvedl kopyto.
„Nic nevidím,“ hlásil vlk.
„Musíš se podívat zblízka!“
Ale sotva se vlk sklonil ke kopytu, osel vykopl takovou silou, že vlka omráčil. Chytrý osel nemeškal a upaloval domů do bezpečí.
Když se vlk probral z bezvědomí, tiše se odplížil do svého pelechu. Lízal se rány a velice se styděl, že se nechal napálit obyčejným oslem.

Ezopovy bajky. Přebásnil Jiří Kolář, Ilustrace Václav Hollar, vydalo Naše vojsko, 1957

Lev a osel  (Pavel Šrut)

Jeden osel si připadal náramně silný a rád by se přátelil ještě s někým silnějším. Tak se dostal do spolku se lvem.
„Budeme lovit spolu,“ navrhl mu. „Ty máš tesáky a spáry a já mám silný hlas. Vyplaším zvěř z úkrytu a budu ti ji nahánět rovnou do chřtánu.“
Lev spokojeně zamručel a dovedl osla k jeskyni, kde přenocovaly divoké kozy.
„Já se schovám tady v houští před jeskyní a ty mi kozy vyženeš,“ povídá.
Osel hned nadšeně souhlasil. Vpadl do jeskyně a začal hýkat tak silným hlasem, že kozy z úkrytu vypudil.
Lev všechny pohodlně pochytal a zadávil.
Osel vyšel z jeskyně a tuze se holedbal. „Neříkal jsem ti, že mám silný hlas?“
„Opravdu,“ odpověděl lev. „Kdybych nevěděl, že jsi osel, sám bych ze samé hrůzy utekl. Ale protože vím, že jsi osel – a navíc ještě vychloubačný osel – musím tě zadávit jako ty nebohé kozy!“
Osla chlubivost hned přešla. Začal hýkat silným hlasem o pomoc, ale nikoho nepřivolal.

: Skončil tak jako každý, kdo ztratí soudnost a dá se do spolku s nepřítelem.

Ilustrace Zdeňka Mézla k Ezopovým bajkám z roku 1975.

O lvu a oslu aneb Král zvířat  (Jiří Žáček)

Osel přišel za lvem a začal se vychloubat:
„Já bych měl být králem zvířat, protože mě se každý bojí!“
„Myslíš?“ usmál se lev, král zvířat. „Dokaž mi to!“
Osel ho zavedl na kopec a začal hýkat. Jeho hrůzostrašný hlas vyděsil nejen kachny, zajíce a srnky, ale i lišky, jezevce a vlky.  Celý průvod zvířat prchal z lesa pryč.
„Viděl jsi?“ pravil pyšně osel. „Všichni utekli, protože jsem jim nahnal strach!“
„Já se jim nedivím,“ přikývl lev. „Kdybych nevěděl, že to je hýkání osla, tvůj křik by vyděsil i mne. Ale protože to vím, nebojím se tě a zachovám se jako král zvířat.“
Skočil a bez váhání chlubivého osla zardousil.
Osel je osel a lev je lev, ale když se savanou valí stádo rohatých buvolů, i král zvířat jim uctivě ustoupí z cesty.

The post Ezopovy bajky. Světový unikát s nejpovedenějšími ilustracemi Jágra, Borna, Hollara, Mézla first appeared on Čítárny.

Zdeněk Mézl (31. října 1934 – 23.5. 2016) patří bezesporu mezi světově uznávané dřevorytce 20. století. Tím je taky dáno, čím se tento mimořádný grafik a ilustrátor zabýval. Jeho dřevoryty jsou nejen často nadčasové, ale hlavně vynikají mimořádně zvládnutou technikou a smyslem pro jasnou siluetu.

Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Vladimíra Pukla a Vladimíra Silovského. Obdivoval kresby a malby Hieronyma Bosche, Francisca de Goya.
Jako ilustrátor se po svém se postupně vypořádal s antickými bájemi, s Jaroslavem Haškem, Ezopovými bajkami i Danteho Peklem.

Vybíral si většinou autory, kteří mu umožnili ironizující nadsázku.
Vedle ilustrací Mézl během kariéry vytvořil tři poštovní známky a řadu svébytných grafických listů, obrazů, plastik, exlibris.
Další výběr jeho dřevorytů >>

Ilustrace Zdeněk Mézl. Ezopovy bajky

Ilustrace Zdeněk Mézl. Pověsti dávných časů.

Vlastní smuteční oznámení o své smrti.

Zdeněk Mézl a ExLibris

The post Ilustrátor Zdeněk Mézl. Jeden z nejlepších dřevorytců 20. století first appeared on Čítárny.

Ivan Andrejevič Krylov (1768-1844), knihovník petrohradské knihovny, během svého života napsal víc jak 200 bajek, kterými se zařadil mezi velikánány světových bajek jako byl Ezop, Jean de La Fontaine, Kipling.  První sbírka bajek byla vydána v roce 1809.

Vydával dokonce satirické časopisy Počta duchov, Zritěl, Sankt – Petěrburgskij Merkurij, které byly velmi brzy zakázané carskou cenzurou. Napsal několik dnes už neznámých komických oper například Hadačka, Blrodina, Autor v předsíni, Šibalové.
U nás jeho bajky přeložil a ilustrovali je vynikajícím způsobem Zdeněk Mézl a Bohdan Lacina.

Ukázky…

Dva sudy
Dva vinné sudy spadly z vozu. V prvním je víno, v druhém nic než vzduch. Ten první kutálí se bez lomozu, ten druhý o to víc. Hřmotí a rachotí, až lidem slábne sluch. A mračna prachu víří. Chodci se v strachu krčí pod arkýři. Prchají slečny, utíká houf kluků. Tak prázdný sud natropil plno hluku. Plný byl tichý – ale užitečný.
Nesedej na lep, nechoď na ruku tomu, kdo dělá mnoho humbuku.
Když někdo koná vskutku velkou práci, žvaněním čas a sílu neutrácí.

Liška a osel
Liška potkala osla. Osel vypráví, že jde od lva. Lev byl dříve zlý, i osel se bál jeho řevu, ale teď leží jako mrtvý a je s ním velmi zle. Všechna zvířata, která se ho dříve bála, se sbíhají, aby se mu pomstila a mlátí ho hlava nehlava. Liška se ptá, zda ho osel nechal na pokoji. Osel odpovídá, že je stejně odvážný jako ostatní, a také ho pořádně kopl, aby poznal, jaká jsou oslí kopyta.

Lev a liška
Když liška prvně uviděla lva. Zdálo se jí, že zcepení z té hrůzy. Když podruhé je osud svedl brzy, byla už menší její obava. Když vzápětí se sešli potřetí, cítila se už v bezpečí a dala se s ním do řeči.
Tak člověk často před někým se klepe, než si ho prohlídne a pozná trochu lépe.

Vlk a beránek
Hladový vlk spatřil malého beránka, jak pije u potoka. Vlk potřeboval najít důvod, pro nějž by mohl beránka sežrat. Vymýšlí si, že mu beránek kalí vodu, že byl na něj jednou drzý, ale beránek mu jeho obvinění vyvrací. Vlk se rozzlobí a nehledá již jiná obvinění:,, Už tím jsi vinen, že mám hlad…,, říká beránkovi a odnáší si ho v zubech.
Ponaučení: Kdo je bohatý, mocný a silný, je vždy v právu – slabý a chudý se spravedlnosti nedovolá.

Orel a slepice
Orel, car ptactva létal ve velkých výškách a jednou se mu zlíbilo usednout na nízký plot nedaleko stodoly. Chvilku tam poseděl a pak přeletěl na vedlejší plůtek. Pozoroval slepice na blízkém dvorku. Proč každý orla tak chválí, vždyť přeletět z plotu na plot umím také, řekla jedna z nich. Orel s nimi na oko souhlasí, ale pokládá jim otázku, zda mohou létat jako on taky do oblak?
Ponaučení: U talentovaných lidí bychom neměli vyhledávat jejich chyby, ale ocenit jejich nadání a jejich činy.

Rybí tanec
Lev jel ohlédnout své království. Na břehu řeky uviděl rybáře, který si nad ohněm opéká ryby na pánvi. Ryby bolestí poskakovaly. Rybář mu vykládal, že ryby radostně tančí na jeho počest. Na otázku, jak se žije jeho poddaným, odpovídá rybář, že se mají jako v ráji.
Ponaučení: Car se dal oklamat svými úředníky a netušil, jak se doopravdy žije jeho poddaným.

Osel
Rolník měl osla a byl s ním spokojen. Aby se osel nezatoulal, pověsil mu na krk zvonec. Osel byl velmi pyšný, domníval se, že má něco jako úřad. Dříve se klidně chodil pást do ovsa, do pšenice a do vojtěšky a nikdy ho při tom nenachytal. Teď ho každý slyšel, sedláci ho vyháněli holí a posílali na něj psy. Všude ho čekají jen rány.
Ponaučení: Malý zlodějíček a podvodník se snadno přehlédne. Jakmile má však řád nebo vysoký úřad, je všem na očích a nic mu neprojde.

Mravenec
V mraveništi žil velký mravenec, silný, uzvedl i zrnko ječmene, nebál se ani pavouka. Všichni ho chválili a jemu stoupá sláva do hlavy. Rozhodl se, že předvede svou sílu ve městě. Když jel kolem sedlák s fůrou sena, vlezl mravenec do sena. Myslel, že až dojedou do města, bude se mu každý obdivovat. V seně ho však nikdo neviděl, ať se snažil předvádět sebevíc. Postěžoval si psovi, že u nich v mraveništi by se na jeho sílu přišli všichni podívat.
Pes na to odpoví: „Co doma k slávě stačí, svět ještě neomráčí.“

Statečný osel
Liška potkala osla. Osel vypráví, že jde od lva. Lev byl dřív zlý, i osel se bál jeho řevu, ale teď leží jako mrtvý a je sním velmi zle. Všechna zvířata, která se ho dříve bála, se sbíhají, aby se mu pomstila, a mlátí ho hlava nehlava. Liška se ptá, zda ho osel nechal na pokoji? Osel odpoví, že je stejně odvážný jako ostatní a také ho pořádně kopl, aby poznal, jaká jsou oslí kopyta.
Ponaučení: Zbabělci si netroufnou na toho, kdo je právě u moci. Jestliže se však jeho osud změní, dovolí si na něj nejslabší a nejhloupější.

The post Bajky Krylova s dřevoryty Zdeňka Mézla a Bohdana Laciny first appeared on Čítárny.