Není pochyb o tom, že Michail Šolochov napsal mimořádný protiválečný román. Osud člověka je novela sice krátká, ale jedna z nejsilnějších výpovědí o zrůdnosti válek v sovětské i světové literatuře.

Vypráví příběh frontového řidiče Andreje Sokolova, jehož klidné živobytí naruší válka, která ho postupně připraví úplně o vše. Přesto se dokáže zvednout a kráčet životem dál.
Šolochov představuje válku jako nelidskou mašinérii, která ničí obyčejné lidi, ale zároveň poukazuje na širokou ruskou duši, vytrvalost a schopnost najít smysl v utrpení. Románová výpověď má opravdu silný humanistický a protiválečný náboj, s mimořádně inspirujícími popisy hrdinství a patriotismu.

Sovětský spisovatel Michail Šolochov za ni získal oprávněně velký ohlas, i když proti jeho rozsáhlým epopejím jako Tichý Don nebo Rozrušená země se jedná o komornější text.

O čem je příběh?
Příběh je rámován jako náhodné setkání vypravěče (samotného autora) s vysloužilým vojákem Andrejem Sokolovem na jaře po Druhé světové válce u řeky Don.
Sokolov vypráví svůj osud jak před válkou byl obyčejný dělník a řidič, oženil se s hodnou ženou Irinou (vychovaná v sirotčinci), měli syna Anatolije a dvě dcery. Žili skromně, ale šťastně – postavili domek, měli zahradu, Sokolov pracoval jako šofér.

Přichází nejtragičtější rok pro Sovětský svaz. 22. července 1941 zaútočila německá nacistická armáda na Sovětský svaz.
V tom roce Sokolov narukoval do armády a sloužil jako řidič. Brzy byl raněn a padl do německého zajetí (1942).
Prožil hrůzy německýbanderch zajateckých táborů: hlad, bití, nucené práce, pokusy o útěk.

Po návratu zjistí, že rodina zahynula – žena a dcery při bombardování vlaku, syn Anatolij padl v posledních dnech války na Den vítězství 9. května 1945.
Sokolov se pak potuluje po Sovětském svazu, najde malého sirotka Váňu, jehož rodiče za války zahynuli. Sokolov mu řekne: „Já jsem tvůj otec.“ Chlapec se k němu opravdu přilne.

Michail Šolochov / Osud člověka / Судьба человека, 1956–1957/
Novela vyšla v češtině poprvé v 50. letech, později v edicích Mladá fronta, Odeon apod. (překlad Věra Š. Vendová, Bohuslav Ilek a další).

Michail Alexandrovič Šolochov (24. května 1905 – 21. února 1984)
Sovětský ruský prozaik, jeden z nejvýznamnějších autorů 20. století se narodil se v kozácké oblasti na Donu v chudé rolnické rodině.
Vzdělání měl omezené – navštěvoval několik škol do roku 1918.
V občanské válce (1918–1920) bojoval na straně rudých (bolševiků), později pracoval jako úředník, učitel, novinář.
Od roku 1922 žil v Moskvě, kde začal publikovat povídky.
Byl členem KSSS od 1932, delegátem Nejvyššího sovětu, akademikem AN SSSR, viceprezidentem Svazu spisovatelů.
V roce 1965 získal Nobelovu cenu za literaturu.

Nejznámější knihy:
První úspěch: sbírka Donské povídky (1926).
Hlavní dílo: epopej Tichý Don (1928–1940, 4 svazky)
Monumentální román o osudech Donkých kozáků během 1. světové války, revoluce a občanské války.
Rozrušená země (1932–1960)
O kolektivizaci v SSSR.
Osud člověka (1956–1957)

Osud člověk / Filmová adaptace z roku 1959 (režie a hlavní role Sergej Bondarčuk)
Opravdová klasika sovětského filmu, velmi věrná předloze.
Podobné téma můžete vidět i v dalších sovětských filmech: Jeřábi táhnou či Ivanovo dětství.

Výpisky z knihy: Michail Šolochov / Osud člověka

V noci přišel takový liják, že jsme všichni promokli skrznaskrz. Báň smetl buď těžký granát, nebo přímý zásah z letadla, a celá střecha byla napadrť rozbitá střepinami, ani v presbytáři se nenašlo suché místečko. Tak jsme se celou noc v tom kostele motali jak ovce v tmavém chlívku.
Vprostřed noci jsem ucítil, jak mě někdo tahá za ruku a ptá se: „Soudruhu, nejsi raněn?“
Odpovídám: „Ne, jsem v pořádku.“
A on: „Tak pojď, pomoz mi, máme tu raněného velitele, potřebujeme ho přenést.“
Vstal jsem a jdeme. Je tma jako v ranci, jen když někde zabliká osvětlení, vidím, jak leží lidé na zemi, někteří sténají, jiní mlčí…

xxx

Müller nalil sklenici vodky, podal mi ji a říká: „Na zdraví velikého německého vojáka! Na zdraví Hitlera!“
Já mu odpovídám: „Na zdraví ruských vojáků!“
On se zasmál: „Pij!“
Já říkám: „Ne, nepiju na zdraví Hitlera.“
On: „Tak pij na své zdraví!“
Přijal jsem to, vypil jsem tu sklenici na jedno loknutí, ale bez přípitku. Pak mi podal druhou: „Pij!“
Vypil jsem i druhou. Až teprve třetí mi podal a říká: „Teď pij na zdraví své ženy a dětí!“
Já jsem vzal tu sklenici, ale ruka se mi třásla… Vzpomněl jsem si na svou Irinu, na děti, na to, jak mě čekají… A najednou mi přišlo, že kdybych teď vypil na jejich zdraví, zradil bych je.
Položil jsem sklenici zpátky a řekl: „Děkuji, pane lagrový velitel, já nepiju na zdraví své rodiny. Oni už nejsou na světě.“
On se podíval na mě dlouze, pak se otočil a řekl německy: „Tenhle Rus je statečný muž. Nechte ho žít.“

xxx

„Na čtvrtý den přijíždím přímo ze sovchozu naložený obilím a zastavuji u čajovny. Můj chlapec tam sedí na schodech, nožičkama švihá a je vidět, že je hladový. Vykloním se z okénka a volám: „Hej, Vanjuško! Sedni si rychle do auta, provezu tě na elevátor a pak se vrátíme sem na oběd.“
On sebou trhl, seskočil ze schodů, vyšplhal na stupačku a tiše říká: „A odkud víte, strýčku, že se jmenuju Vaňa?“ A oči má dokořán, čeká, co odpovím.
Říkám mu, že jsem člověk ostřílený a všechno vím.
Usedl vedle mě, jedeme. Šikovný chlapec, ale najednou ztichl, zamyslel se a co chvíli se na mě podívá zpod dlouhých řas, povzdechne.
Takový drobný ptáček, a už umí vzdychat. Jeho to věc? Ptám se: „Kde je tvůj tatínek, Vaňo?“
Šeptá: „Padl na frontě.“
„A maminka?“
„Maminku zabila bomba ve vlaku, když jsme jeli.“
„Odkud jste jeli?“
„Nevím, nepamatuju si…“
„A nemáš tu nikoho z příbuzných?“
„Nikoho.“
„Kde spíš?“
„Kde se dá.“
Tu mi v očích zabrněly slzy a rozhodl jsem se: „Nebude to, abychom se rozešli. Vezmu si ho za syna.“ A hned mi bylo na duši lehko a jasno. Naklonil jsem se k němu a tiše se ptám: „Vaňuško, víš, kdo jsem?“
Zeptal se, jako by vydechl: „Kdo?“
Říkám stejně tiše: „Já jsem tvůj otec.“
Bože můj, co se stalo! Vrhl se mi kolem krku, líbá mě na tváře, na rty, na čelo a sám křičí tenkým hláskem jako ptáče: „Tatínku rodný! Věděl jsem! Věděl jsem, že mě najdeš! Stejně mě najdeš! Tak dlouho jsem čekal, až mě najdeš!“ Přitiskl se ke mně a celý se třese jako stéblo ve větru. A mně se mlží v očích, taky se třesu a ruce se mi klepou…
Že jsem tehdy neupustil volant, tomu se dodnes divím!“

The post Michail Šolochov. Osud člověka. Jedno z nejsilnějších protiválečných děl first appeared on Čítárny.

Nobelova cena za literaturu je bezesporu světové ocenění. U mnoha oceněných autorů se ale objevují otazníky, zda jim byla cena udělena skutečně jen za umělecké dílo. Podívejme se na oceňování ruských autorů.

Z pěti rusky píšících laureátů Nobelovy ceny za literaturu 20. století, byli v SSSR hned čtyři vystaveni přímým politickým útokům, protože udělení ceny bylo vnímáno jako politická provokace (Brodského se to týkalo v menší míře).

„bělogvardějec“ Ivan Bunin (1933)
„antisovětčík“ Boris Pasternak (1958)
Michail Šolochov (1965)
„zrádce“  Alexandr Solženicyn (1970)
„příživník“ Josif Brodskij (1987)

Nobelova cena za mír. K těmto autorům můžeme ještě připočíst disidenta Andreje Sacharova (1975) a Michaila Gorbačova (1990) pouhý rok před rozpadem SSSR.

Takže suma sumárum očekávaný odpor sovětského zřízení vůči autorům nebo cílené politické ovlivňování velmi vlivných sovětských osobností byl HLAVNÍ DŮVOD PRO UDĚLOVÁNÍ NOBELOVYCH CEN RUSŮM.
Tím samozřejmě vůbec nezpochybňuji literární um všech uvedených autorů.
Ale u mnohých byla cena jasný politický záměr s cílem ovlivnit společenské myšlení.

Příklad:
NOBELOVA CENA A PASTERNAK

V lednu 2015 CIA odtajnila původní archiv, do té doby nedostupný. Světlo světa spatřilo asi sto dokumentů o románu Borise Pasternaka Doktor Živago.
Ukazuje se, že CIA věřila, že kniha Doktor Živago „má obrovský propagandistický potenciál proti komunismu v zemích sovětského bloku”.
V červenci 1959 CIA vytiskla devět tisíc výtisků románu v miniaturním vydání (v knize samotné nebylo uvedeno, kdo ji vydal). Distribučním kanálem byl tentokrát Světový festival mládeže a studentstva ve Vídni.
Podle některých zpráv k distribuci knihy v socialistických zemích přispěla americká CIA a britské ministerstvo zahraničí použilo knihu jako propagandu proti komunistickému systému.

Paradoxem ale je, že propagací této knihy CIA zároveň kritizovala i západní kulturu a společnost.
Kniha je ve svých mnoha jedinečných projevech opravdu nadčasová.

NOBELOVA CENA ZA LITERATURU BORISI PASTERNAKOVI BYLA UDĚLENA DÍKY CÍLEVĚDOMÉ PRÁCI CIA.

The post Nobelova cena za literaturu pro ruské autory a její politické zneužívání first appeared on Čítárny.