Nikita Sergejevič Michalkov je žijící legenda. Skvělý režisér, vynikající herec, skvělý scénárista a producent. Všechno, co dělá, vždy vyvolává ty nejnásilnější reakce a polární pohledy.

Kniha slavného režiséra a herce Nikity Michalkova je nádhernou ukázkou živé autobiografické prózy.
Režisérův soukromý život a kreativita se v tomto „životním scénáři“ nerozlučně prolínají. Nikita Michalkov přechází ke vzpomínkám na matku, otce – autora hymny SSSR a nové Rusko, o své celoživotní lásce k manželce Taťáně. O vojenské službě v Tichém oceánu a na Kamčatce…
A samozřejmě o jeho rolích a režijních dílech. Proces natáčení se v režisérově knize jeví jako vzrušující akce s mnoha dobrodružstvími…

„Území mé lásky“ je názorným příkladem autobiografické prózy, v níž jsou život a dílo slavné osobnosti neodmyslitelně vetkány do fascinujícího a rozhodně ne nudného scénáře.

Nikita Michalkov / Území mé lásky, 2015 / Территория моей любви
Více: БЕСОГОН / https://t.me/nikitabsg

Výpisky / Nikita Michalkov / Území mé lásky

Nemyslete si, když říkám, že můj otec je bez hříchu. Vůbec ne. Ale v hlavních, základních problémech ve vztahu k sobě samému a ke světu kolem něj byl upřímný.
Nikdy mě nezajímaly každodenní detaily života jiných lidí. Nikdy jsem nesbíral fámy a drby, po kterých je naše bohéma tak chtivá. Nesnáším mytí kostí jiných lidí, protože sám jsem se opakovaně stal předmětem plané zvědavosti.

K problematice cenzury v kině.
V Hollywoodu existoval Haysův kodex , který pojednával o základních principech: rodina, policie, co je dovoleno a co ne. Tohle byla absolutní cenzura. Byl přijat ve 30. letech 20. století a zrušen v roce 1968. Ale bylo to zrušeno, protože už to nebylo potřeba, protože americký divák a jeho vkus už byl naučený.

O jakém Rusku sním? Vlastně se o tom snažím mluvit. Například v „Lazebníku ze Sibiře“ jsem snil o důstojnosti lidí, kteří žijí v naší zemi, o důstojnické cti, o vnitřních pravidlech, o víře, naději, lásce.

Sním o Rusku, které může dát vzniknout takové literatuře a umění, jako je ruská literatura a umění. A nejde o umění, ale o to, že je to určitá atmosféra vztahů mezi lidmi, hodnoty, které jsou neoddiskutovatelné a tak dále, co dává vzniknout tomuto druhu literatury. I když tato literatura takříkajíc odsuzuje režim nebo mluví o jeho nedostatcích: Saltykov-Ščedrin, Čechov, Tolstoj, Bunin … Ale obávám se, že to, co vidíme dnes, dlouho nezůstane, a to je škoda. Není to tak, že by to nezůstalo, je škoda, že není nic jiného.

“Nejsem proti novým formám.” Všechno má právo na existenci. Ale pouze pokud jste autorem všeho. Když si vezmete díla jako „Mrtvé duše“, „Bratři Karamazovi“ nebo „Idiot“, současně získáte – ať se vám to líbí nebo ne – alespoň kvintesenci světového názoru a díla velkého spisovatele, který je jediný a nedělitelný.
Ale tato kvintesence, jak se ukázalo, vám nevyhovuje. Je příliš těžká a nepohodlná. Můžete to říci jinak: příliš jemná a nepolapitelný. A tak celou nádhernou látku jeho díla přestřihnete „postmoderními“ krejčovskými nůžkami. Nebo připevníte své tlusté podpatky ke skleněnému pantoflíčku, jako to udělala Popelčina nevlastní sestra.

Nechte klasiku být! Občas si představuji, co by Dostojevskij udělal s režisérem, který inscenoval jeho „Bratry Karamazovy“ v podobě, v jaké se dnes uvádí. Nebo co by, řekněme, udělal Gogol, kdyby viděl, co se stalo jeho „mrtvým duším“.

Respektujte kulturu a ducha země, ve které z nějakého důvodu žijete. Pokuste se inscenovat hru tak, aby se všichni diváci smáli a plakali. Ujistěte se, že se stane uměleckým dílem, které skutečně pohne lidmi!

Ale právě s pseudouměním začíná tragická destrukce ve vědomí a duších, která někdy předchází vážnějšímu zvratu ve společnosti, než jsou tyto šokující výkřiky, které jsou dnes mnohými přijímány jako měřítko skutečné kreativity. I když jsem přesvědčen, že kecy se mohou jen chvíli tvářit, že jsou skutečné. Dříve nebo později každý pochopí, že je to blbost. A současnost může být prohlášena za kecy jen velmi krátkou dobu, lidé na to velmi rychle přijdou.“

O filmu “Jeden mezi cizími, cizí mezi svými.”
„Hnací silou postav v mém filmu je síla mužského bratrství, vysoký duch lásky a přatelství, touha to přátelství zachránit. Ospravedlnit se před nimi a ospravedlnit je ve všem, abyste je znovu našli. Nakonec se vraťte „ke svým vlastním lidem“, do „svého vlastního světa“ nebo zemřete, protože nemá smysl žít v „podivném světě“, kde není žádná loajalita a štědrost, láska a čest. Toto nezničitelné mužské bratrství a duchovní štědrost v Rusku prolamují bariéry naprosté nedůvěry lidí k sobě navzájem, která se zrodila rozpadem společnosti, revolucí a občanskou válkou… A já jsem se sám rozhodl, na samém začátku, že nebudu točit film o červených a bílých. Možná to částečně vysvětluje dlouhodobou lásku publika k tomuto snímku…”

UKÁZKA Z FILMU UNAVENI SLUNCEM

The post Oskarový režisér Nikita Michalkov. Území mé lásky. O rodině, filmu, společnosti… first appeared on Čítárny.

Nikita Michalkov napsal dopis Radě Evropy, ve kterém poukazuje na mnohé podivnosti v politice Evropské Unie vůči Rusku. Je dobré znát pohledy ze všech stran abychom si mohli vytvářet co nejpravdivější obraz světa kolem nás. Umožná nám to dělat správná rozhodnutí.

Nikita Michalkov
Nikita Sergejevič Michalkov (* 21. října 1945) je ruský herec, scenárista a filmový režisér, režisér oscarového filmu z roku 1994, nejlepšího cizojazyčného filmu, Unaveni sluncem.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikita_Michalkov

 Já, Nikita Sergejevič Michalkov, filmový režisér, scenárista, producent, držitel Oscara, dvou Zlatých lvů z filmového festivalu v Benátkách, Grand Prix festivalu v Cannes a mnoha dalších cen, píšu tento dopis jen proto, abych zdůraznil, že nejsem ani politik, státní úředník ani státní zaměstnanec. Jsem ruský umělec, představitel starého ruského rodu, a proto považuji za nutné říci k mému zařazení na sankční seznam EU následující:

Nejprve vás žádám, abyste můj dopis nepovažovali za pokus vymanit se ze sankcí, které mi byly oznámeny, protože tyto sankce mi oznámili lidé, jejichž slovům nebo činům nelze věřit.
Stačí připomenout přiznání bývalé německé kancléřky paní Merkelové, bývalého prezidenta Ukrajiny Porošenka a bývalého prezidenta Francie Hollanda, že všechna dlouhodobá jednání související s dohodami z Minsku byla cynickou lží, aby získali čas a prosadili v krásné zemi jakou je Ukrajina nelidskou rusofobii a krutý nacismus.
Nebo si vzpomeňte, jak jste pohrdali ústními sliby danými vedení Sovětského svazu o nešíření NATO na východ a obklíčili jste naši zemi.

Ale to nechci teď rozebírat. To je příliš zřejmé nejen mně, ale i vám, a proto vše, co děláte, je důsledným pokračováním univerzální lži a severoatlantické expanze. Chci mluvit o něčem jiném.

Vy, kteří se považujete za “civilizovanou demokratickou společnost”, vyhlašujete sankce člověku, který svůj osobní názor vyjádří ve své zemi, ve své vlasti, ve svém jazyce.
11 let jsem hostoval v TV Rossiya-24 a po celých 11 let jsem nikdy nezměnil svůj pohled na žádnou z klíčových otázek, které jsem položil. Jen v loňském roce sledovalo mých 16 pořadů 229 milionů diváků. Toto číslo samo o sobě potvrzuje, že to, o čem mluvíme v našich pořadech, se týká velké většiny lidí žijících v Rusku.

Protože nevíte, o čem mluvíte, prohlašujete mě za propagandistu Kremlu.
Ale pro informaci, pokud máte zájem:
Nedostávám od kanálu ani od státu ani korunu a pořad dělám na vlastní náklady. Navíc není můj program přerušován reklamou, která by se mi, věřte, při takovém počtu zhlédnutí mohla stát zdrojem důležitých příjmů. Můj pořad není nikým cenzurován.
V pondělí nahlásím televizní stanici název epizody, kterou odvysílají v pátek ráno. A kanál přijímá náš pořad až ve čtvrtek pozdě večer, aniž by o programu věděl něco jiného než název.
Takže nikdo nemůže ovlivnit jeho obsah.

Mohu předpokládat, že váš postoj ke mně se vyvinul právě po zhlédnutí mých pořadů, a právě proto, že svou pravdivostí a nezávislostí pomáhají lidem zjistit pravdu. Nebudu lhát – dělá mi to radost.
Ale pokud je to tak, nemohli jste neslyšet a nevidět, kolikrát jsem ve svém pořadu volal po tom, abyste v sobě probudili svědomí a smysl pro pravdu a pořádně se podívali na děti zavražděné kyjevským režimem na Donbasu, na upálené v Domě odborů v Oděse, na zastřelené válečné zajatce, na mučení a týrání civilního obyvatelstva – na všechno, co je výsledkem vaší lstivé politiky a zrady Minských dohod, které jste proradně sami podepsali – aniž jste je chtěli dodržet.

Uvalujete na mě sankce mimo jiné za podporu údajně nepravdivého prohlášení Kremlu o biologických zbraních. Ale proč potom neoznámíte sankce proti paní Nulandové, která veřejně přiznala existenci biologických laboratoří na Ukrajině, což dokázaly dokumentární záběry a dokumenty, které jsme ukázali v našem pořadu.

Znovusjednocení Krymu s Ruskem nazýváte anexi a nechcete si připustit, že po fašistickém puči s pokusem o atentát na prezidenta Janukovyče se na Krymu připravovala krvavá lázeň. Tomu nechcete věřit, a přiznat, že více než 90 % obyvatel Krymu hlasovalo bez jediného výstřelu a násilí pro návrat do Ruské federace.

Popíráte naše tvrzení o probuzeném nacismu na Ukrajině a pokorně přijímáte bourání pomníků sovětským vojákům, kteří porazili německou 3. Říši. Nevadí vám přejmenování ulic pojmenovaných po kdysi velkých spisovatelích. A nevadí vám současně jejich přejmenování po Banderovi, Šuchevyčovi a dalších Hitlerových spolupachatelích, kteří už jen pro volyňský masakr a vraždy starých lidí, žen a dětí měli být navždy zatraceni.

Nechci se pozastavovat nad všemi těmito skutečnostmi, protože jste nepochybně vše viděli v mém vysílání – jinak byste mi přece neoznámili sankce. Ale vaším úkolem je tvářit se, jakoby se nic z toho nestalo. A hlavně – ať to nevidí ostatní – ti, kteří ještě nejsou zaslepeni vaší propagandou a kteří neplní úkoly, které vám zadal Washington.

Tato pravda je pro vás děsivá nepochybně i proto, že v období od 1. do 8. ledna tohoto roku reprízy našeho pořadu zhlédlo dalších 53 milionů lidí. Což je dohromady je populace několika zemí EU, které proti mně vyhlásily sankce.

Shrnu-li tento dopis, chci vám vlastně vyjádřit vděčnost za uznání mé činnosti, protože jinak, než jeho uznáním nelze vysvětlit váš strach z pravdy, která dříve nebo později vyústí v mezinárodní tribunál z těch zemí a národů, které dnes čekají na naše vítězství, ale nemají sílu ani příležitost to otevřeně vyjádřit. Ale zapomínáte, že kromě Severozápadu je tu ještě Jihovýchod a také Afrika a Latinská Amerika.

Ukolébána pohodlným životem pod americkým jaderným deštníkem, “civilizovaná Evropa”, která kdysi ani jednou nevyslyšela Kaddáfího a zabila ho, se probudí. A stovky milionů očí obyčejných lidí, kteří procitnou z letargie, vám řeknou „ne!“. Řeknou to nahlas a jasně tak, jak vám to dnes říká náš prezident – jediný ze světových vůdců, který stojí v cestě ničivé tsunami vašeho pokrytectví. A spolu s ním vám toto „ne“ říká naprostá většina občanů národů našeho obrovského Ruska.

Vím, že o tomto mém dopise se dozví jen málokdo z těch, kterým je určen, ale pro mě bylo přesto důležité ho napsat.
A doporučuji: Slyšte naše „ne“ – dokud ještě máte čas.

The post Světoznámý oskarový režisér Nikita Michalkov píše otevřený dopis Radě Evropy first appeared on Čítárny.