Stále si myslíme, že islám je náboženství, a tak pro něj uznáváme svobodu náboženského vyznání. Islám ale NENÍ primárně náboženství. Je to ideologie, které jde o uchopení moci. A historie našeho světa je plná těchto důkazů.

Islám je neporovnatelně nebezpečnější než nacismus, fašismus a komunismus, protože jde do daleko větší hloubky, píše ve své knize Proč islám nesmí do Česka JUDr. Klára Samková a pokračuje:

“Navíc má ještě jednu část, zcela neuvěřitelnou. Ani jedna z těchto totalitních ideologií neměla za úkol zničit a ještě o jeden stupeň ponížit ženu. Všechny tyto ideologie ženy používaly, ale všechny byly v podstatě emancipační. Na rozdíl od islámu, který jde opačným směrem, a který nejenže vrací ženy do minulých staletí, on je vrací do minulých tisíciletí.
Do postavení, které není s ničím srovnatelné. Během existence kulturního člověka ženy nikdy nebyly tak zadupány, poníženy, ohroženy na svých elementárních právech, ba na životě, jako pod vládou islámu. To je přece neoddiskutovatelné”…

V knize Proč islám nesmí do Česka s neselhávající logikou i vtipem popisuje, jak se z “multikulti” právničky Kláry Samkové, známé zejména díky aktivitám na obranu romské minority, stala radikální odpůrkyně imigrace muslimů. A proč považuje muslimskou ideologii za největší nebezpečí pro evropskou civilizaci.

Ukázky z knihy:

“Jestliže dnes někdo říká, že není možné, aby islám v Evropě jako vládnoucí ideologie zvítězil, nezbývá mi, než připomenout, že lidstvo už něco podobného zažilo. Jako třiadvacetiletá jsem zakončila svoje studia na komunistické Právnické fakultě Univerzity Karlovy diplomovou prací na téma „Přechod k fašistické formě vlády v Německu 1933-1935“.
Snažila jsem se tehdy ve své práci přijít na to, kdy došlo k bodu zlomu, kdy Německo už bylo nacistické a kdy se tomu ještě dalo zabránit.
Došla jsem k závěru, že tento bod nelze určit. Šlo o pomalé, pozvolné prorůstání nacistické ideologie běžným životem, až najednou se jednotlivé ostrůvky slily v obrovské hnědo, které zaplavilo celé Německo.”

“To, že zákon platí pro každého, že spravedlnost je nedělitelným veřejným statkem, jinak přestává fungovat, je fakt. V Evropě ale právě „slunka“ nastolila situaci, že zákony pro někoho neplatí. Platí to o ženské obřízce, o pohlavním styku s nezletilými, o mnohoženství, obecně o postoji islámu k ženám a jeho naprosté netolerantnosti k jiným náboženstvím. Korunou tohoto dvojího právního standardu, nastoleného „slunky“ je celé to „migrantské tažení“, které je kompletně protizákonné.

Nejstrašnější na tom je, že tuto protizákonnost nastolil samotný zákonodárce – evropské státy a Evropská unie, a to v takovém měřítku, že došlo k úplnému totálnímu popření vlastních zákonů! Tím, že „slunka“ začala muslimům udělovat výjimku z právního řádu, způsobila stále se rozšiřující erozi celého právního řádu, kterou bude nutno nesmírně tvrdě zastavit.”

JUDr. Klára Samková (*1963)
je pražská advokátka se specializací na rodinné, občanské a ústavní právo. Vede vlastní kancelář a patří k nejviditelnějším právničkám v Česku.Po roce 1989 zasedala ve Federálním shromáždění za Romskou občanskou iniciativu (sama Romka není).
Později prošla ODS a TOP 09. Václav Klaus ji v roce 2003 navrhl do Ústavního soudu, Senát ji neschválil.
Veřejně je známá ostrou kritikou islámu, migrace a současné politiky.
V roce 2016 před tureckou ambasádou proklela velvyslance – Česká advokátní komora ji chtěla potrestat, soudy nakonec rozhodly, že šlo o soukromý politický projev.
Samková je kontroverzní figura: jedni v ní vidí nebojácnou obhájkyni svobody slova, druzí radikálku, která překračuje hranice slušnosti.
Právo však ovládá. O tom není pochyb!

The post Proč islám nesmí do Česka. Jasná fakta v knize Kláry Samkové first appeared on Čítárny.

Michel Houellebecq napsal velmi aktuální román o tom, jak se z Francie stane islámský stát. Kniha byla nejen ve Francii okamžitě rozebrána.

Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří fiktivního kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Houellebecq opravdu brilantně a se znalostí problému popisuje jednostrannou volební mediální masáž, zjednodušování  a zkreslování informací a subjektivní pohled na události pod hlavičkou objektivního zpravodajství. Ne náhodou vám připomene podobné reportáže především z České televize.

Ve volbách tedy vyhrává Muslimské bratrstvo v čele s Benem Abbesem, k němuž se okamžitě přidávají socialisté a vytvářejí nebezpečnou koalici. Ben Abbes se stává prezidentem Francie. Po volbách vítězové projeví zájem především o ministerstvo školství a ministerstvo sociálních záležitostí, aby přerod společnosti měli zcela pod kontrolou.

Je třeba ještě poznamenat, že ve Francii budou skutečně volby v roce 2022 a proto se román stal velmi zajímavým vizionářským příběhem.
Základní půdorys románu vychází z inspirace dílem významného spisovatele konce 19. století J.K. Huysmanse.

Michel Houellebecq uvedl, že „urychluje historii“. Jeho velmi dobře napsaná románová fikce je poznamenána hlubokou znalostí problému současných tzn. problémů kolem roku 2017. Kniha vzbudila nebývalou pozornost a  v mnoha zemích se stala absolutním bestsellerem. Stále víc lidí si totiž uvědomuje nebezpečí, které hrozí evropské civilizaci, kdy během několika desítek let můžeme tolerovanou stupiditou politiků zničit naše kořeny, které budovaly celé generace.

Michel Houellebecq (1958)
je nejvýraznější postava francouzské literatury posledních dvaceti let a jedna z hlavních osobností nové vlny francouzských autorů.
Vystudoval zemědělskou univerzitu, krátce pracoval jako počítačový technik ve francouzském parlamentu. Rozvod s první ženou neunesl a byl hospitalizován na psychiatrii.
Nyní žije v Irsku blízko Corku. Je také velmi zajímavý fotograf. Jeho poslední fotokniha je z Lanzarote.

Výpisky z knihy:

Podle milostného modelu převládajícího za mého mládí (a nic mě nepřimělo k tomu, abych uvěřil, že se věci podstatně změnily) se předpokládalo, že mladí lidé po krátkém období sexuální nestálosti v preadolescenci běžné naváží výlučné milostné vztahy, postavené na striktní monogamii, kde už vstupovaly do hry nejen sexuální, ale i společenské aktivity (večírky, víkendy, prázdniny). Na těchto vztazích nicméně nebylo nic definitivního a musely být vnímány jako svého druhu trénink, taková stáž (jejichž absolvování se ostatně v pracovní sféře stávalo běžným předstupněm k prvnímu zaměstnání).
Milostné vztahy proměnlivého trvání (dobu jednoho roku, již jsem poznal já, lze považovat za přijatelnou) a proměnlivého množství (průměr deset až dvacet se mi jeví jako rozumný odhad) měly přicházet jeden za druhým, dokud to nezavršil jako apoteóza poslední vztah, který měl tentokrát být manželský a definitivní a prostřednictvím plození dětí měl vést k založení rodiny…
xxx

Měsíc po vyhlášení výsledků druhého kola oznámil Mohamed Ben Abbes založení Muslimské jednoty.
První pokus o politické pojetí islámu, Strana francouzských muslimů, se záhy rozpadla, na čemž se podepsal nevhodný antisemitismus jeho vůdce, jenž šel tak daleko, že navázal spolupráci s krajní pravicí. Muslimská jednota se z tohoto neúspěchu poučila a dala si záležet na umírněných postojích, podporujíc jen střídmě palestinské nároky a udržujíc srdečné vztahy s židovskými náboženskými autoritami. Po vzoru muslimských stran, jež se etablovaly v arabských státech, tedy vzoru, který mimochodem dříve ve Francii používala Komunistická strana, její politickou činnost jako takovou převzala i hustá síť mládežnického hnutí, kulturních institucí a charitativních spolků.
V zemi, kde se chudoba každým rokem nezvratně šířila, přinesla tato politika ovoce, přenesení aktivity i odpovědnosti na četné nižší články umožnilo Muslimské jednotě značně rozšířit řady svých příznivců i nad rámec přísně konfesního členstva.
xxx

„Co prosazují?“
„No, podle Muslimské jednoty má každé francouzské dítě mít od začátku do konce školní docházky přístup k islámskému vzdělání. A islámské vzdělání se ve všech ohledech velmi liší od toho světského. A rozhodně nemůže být smíšené: ženám chtějí otevřít jen některé obory. V podstatě chtějí, aby se většina žen po základní škole orientovala na školy nabízející programy péče o domácnost a co nejrychleji se vdaly – jen malá menšina by do svatby pokračovala ve studiu literatury nebo umění; tak vypadá jejich ideální model společnosti. Kromě toho všichni učitelé bez výjimky budou povinně muslimové. Kantýny budou muset respektovat muslimská pravidla stravování, rozvrh bude vyhrazovat čas pro pět každodenních modliteb. Učení Koránu se ale budou muset přizpůsobit především samotné školní osnovy.“
xxx

Bohaté Saúdky, přes den oděné do neproniknutelných černých burek, se večer promění v rajské ptáky, nastrojí se do korzetů, ažurovaných podprsenek, do tang zdobených pestrobarevnými krajkami a drahokamy. Přesný opak žen ze Západu, jež jsou šik a sexy přes den, kdy si musejí obhájit svůj společenský status, a večer se doma zhroutí, navlečou si volné a neforemné úbory a vyčerpaně se vzdají veškerých vyhlídek na svádění.
xxx

Vyhraje-li muslimský kandidát, Marie-Françoise určitě na fakultě nezůstane, žádné učitelské místo na islámské univerzitě nebude smět zastávat žena, to je naprosto vyloučené.

Všichni vědí, že Karel Martel porazil Araby v roce 732 u Poitiers, čímž zastavil muslimskou expanzi na sever. Jde skutečně o zásadní bitvu, považovanou za výchozí bod středověkého křesťanství; ale vše se neodehrálo tak hladce, nájezdníci se nestáhli okamžitě a Karel Martel s nimi v Akvitánii válčil ještě několik let. V roce 743 znovu zvítězil kousek odsud a na výraz díků se rozhodl zbudovat kostel; nesl jeho erb, tři zkřížená kladiva. Kolem kostela vznikla vesnice, byl ovšem záhy zničen a potom znovu postaven ve 14. století. Je fakt, že mezi křesťanstvím a islámem se odehrála obrovská spousta bitev, bojovat patřilo odjakživa k hlavním lidským činnostem, válka nám je přirozená, jak říkal Napoleon. Ale myslím, že teď nadešla chvíle se s islámem dohodnout, spojit.“
xxx

Krajní pravice žije v představě, že jakmile se muslimové dostanou k moci, křesťané budou nevyhnutelně odsouzeni k postavení dhimmí, občanů druhé kategorie. Tento pojem patří mezi základní principy islámu; ale v praxi je status dhimmi extrémně flexibilní. Islám zaujímá obrovský geografický prostor; způsob, jakým se praktikuje v Saúdské Arábii, nemá nic společného s tím, s čím se setkáme v Indonésii nebo v Maroku.
Co se Francie týče, jsem naprosto přesvědčený – klidně se vsadím –, že nejenže křesťanství nedojde žádné úhony, ale že subvence, které plynou katolickým sdružením a na údržbu jejich církevních statků, se zvýší – mohou si to dovolit, protože do mešit v každém případě potečou z ropných velmocí prostředky mnohem významnější. A hlavně, skutečný nepřítel muslimů, to, čeho se bojí a co nenávidí ze všeho nejvíc, není katolicismus, nýbrž sekularismus, laickost, ateistický materialismus.
xxx

Nový statut islámské univerzity Paříž – Sorbonny mi neumožňoval další pedagogické působení na její půdě; Robert Rediger, nový rektor, podepsal dopis osobně; vyjadřoval v něm hluboké politování a ujišťoval mě, že kvalita mé akademické práce nijak zpochybněna není. Mohu samozřejmě pokračovat v kariéře na kterékoli světské univerzitě; pokud tak však neučiním, islámská univerzita Paříž – Sorbonna se zavazuje vyplácet mi neprodleně dávky starobního důchodu, jejichž měsíční výše bude valorizována podle inflace a k dnešnímu dni činí 3 472 eur. Nezbytné kroky mohu podniknout v souběhu s personálním oddělením univerzity, nejlépe po předchozí domluvě.
xxx

Rimbaudovo přestoupení na islám se prezentuje jako zaručené, byť nejde o zcela potvrzenou skutečnost; ale jinak, do analýzy básní, vážně nijak nezasahují. Protože jsem pozorně poslouchal a nedával najevo sebemenší pohoršení, pomalu se uklidnil a nakonec mě ještě pozval na kávu.
„Dlouho jsem váhal…“ přiznal, poté co si objednal Muscadet. Horlivě, chápavě jsem přikývl; dobu jeho váhání jsem odhadoval nejvýš na deset minut. „Ale plat je vážně zajímavý…“
„Ani penze není špatná.“
„Plat je mnohem vyšší.“
„O kolik?“
„Třikrát vyšší.“
xxx

Není-li islám politický, není ničím. Ajatolláh Chomejní
xxx

V islámském modelu ženy – tedy ty, jež jsou dostatečně hezké, aby navnadily bohatého ženicha – mají v podstatě možnost zůstat celý život dětmi. Jakmile jim dětství skončí, stávají se matkami a vracejí se do dětského světa. Když jejich děti vyrostou, stanou se babičkami, a tak běží jejich život; s výjimkou krátkého období několika let, kdy si kupují svůdné spodní prádlo, a mění tak dětské hry za sexuální – což je zhruba totéž. Pochopitelně přicházely o nezávislost, jenže… fuck autonomy, já osobně musím přiznat, že jsem se snadno a dokonce s opravdovou úlevou vzdal veškeré profesní nebo intelektuální zodpovědnosti…
xxx

Domů jsem se vrátil pěšky přes půlku Bruselu kolem evropských institucí – oné pochmurné pevnosti obklopené brlohy. Ráno jsem zašel za jedním imámem v Zaventemu. A den nato – na Velikonoční pondělí – jsem za přítomnosti desítky svědků vyslovil rituální formuli přestoupení na islám.“
xxx

Přesto je kniha plná vášně tak silné, že všechno unese.
„Je o podvolení,“ řekl jemně Rediger. „Předkládá závratnou a prostou myšlenku, že vrchol lidského štěstí spočívá v absolutním podvolení. Myšlenku, kterou bych váhal předložit svým souvěrcům, ti by ji nejspíš považovali za rouhání, podle mě však existuje vztah mezi naprostým podvolením ženy muži, jak je popisuje Příběh O, a podvolením člověka Bohu, jak ho pojímá islám. Víte,“ pokračoval, „islám přijímá svět a přijímá ho se vším všudy, řečeno s Nietzschem tak, jak je.
Podle buddhismu je svět dukkha, neuspokojivost, utrpení.
I samo křesťanství má vážné výhrady – neoznačuje snad Satana ‚vládcem světa‘?
Pro islám je naopak Boží stvoření dokonalé, naprosté mistrovské dílo. Není však Korán v podstatě rozsáhlá mystická chvalořeč? Chvalořeč na Stvořitele, na podvolení jeho zákonům. Obvykle nedoporučuju zájemcům o islám, aby začali četbou Koránu, pokud se ovšem nesnaží naučit se arabsky studiem textu v originále. Spíš jim doporučuju, aby poslouchali četbu súr, opakovali je, dýchali v jejich rytmu. Islám je přece jen jediné náboženství, které zapovídá liturgické používání překladů; Korán se totiž celý skládá z rytmů, rýmů, refrénů a asonancí. Spočívá v oné základní myšlence poezie, myšlence jednoty zvučnosti a smyslu, která umožňuje pojmenovat svět.“

The post Podvolení. Houellebecq vizionářsky reaguje na realitu dnešní Francie first appeared on Čítárny.

Špaček byl milovaný pták německého přistěhovalce Eugeneho Schieffelina. Miloval ho díky Shakespearovi. A miloval i jiné ptáky z jeho děl. Proto chtěl lidem z Evropy obohatit život v Americe něčím skutečně evropským.

Toužil po tom, aby v newyorském Central Parku hnízdily všechny druhy zpěvných ptáků zmíněných v Shakespearově díle.
Ano, na počátku byla skutečně dobrá vůle.

Když ale 6. března 1890 přivezl Schieffelin do New Yorku 60 špačků, vůbec netušil, jaká katastrofa nastane.
Špaček je totiž mimořádně přizpůsobivý, ale také velmi agresivní druh ve svém životním prostoru.
Už v letech 1920-30 se rozšířili k Mississippi a před druhou světovou válkou dorazili až do Kalifornie.

Dnes je v Americe na 200 miliónů špačků, kteří ve velkých hejnech likvidují vše, kam doletí.
Jen v roce 2012 jich v US zabili na 1,2 miliónů a nestalo se vůbec nic.
Podcenění nebezpečných špačků mělo za následek havárii letadla, které se s hejnem srazilo 4.10.1960 v Bostonu. Zemřelo tehdy 62 lidí.

A tak hloupost, nadšení i naivita německého přistěhovalce způsobila neřešitelnou katastrofu, která dodnes přetrvává. A je varováním i pro dnešní společnost.

Co je tedy invazivní druh?
Za nepůvodní druhy rostlin a živočichů jsou označovány (viz např. § 5 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) druhy, které nejsou součástí přirozených společenstev určitého regionu.

William Shakespeare ve svých hrách a sonetech zmínil přes 60 druhů ptáků.
Nejčastěji se uvádí 60–65, což je více než u jakéhokoli jiného básníka té doby.
Ptáci u něj slouží k metaforám lásky, zrady, smrti, moudrosti, hlouposti, předzvěsti nebo krásy.

Výběr těch nejznámějších:

Orel (eagle) – symbol moci, královskosti, Jova („Jove’s bird“), velmi častý
Holubice / hrdlička (dove / turtle-dove) – láska, věrnost, mír
Slavík (nightingale) – krásný zpěv, noční láska, melancholie („Philomel“)
Špaček (starling) – zmíněn jen jednou (v Henry IV), ale slavný kvůli americké invazi
Sova (owl) – moudrost, ale i zlověstný symbol noci a smrti
Vrána / havran (crow / raven) – smrt, zlověstnost, bitevní pole
Skřivan (lark) – ranní zpěv, radost, „herald of the morn“
Labuť (swan) – krása, hudba, smrt (labutí píseň)
Kukačka (cuckoo) – nevěra, podvod, „cuckoo’s bird“
Sokol / raroh (falcon / peregrine falcon) – lovecký pták, rychlost, ušlechtilost
Drak / luňák (kite) – chamtivost, mrchožrout, nadávka
Kos / drozd (blackbird / ouzel-cock, thrush) – zpěv, příroda
Vrabeček (sparrow) – maličkost, „Philip Sparrow“, osud
Páv (peacock) – pýcha, marnivost
Pelikán (pelican) – oběť pro děti (krev z prsou)

The post Jak špaček obecný dovezený do Ameriky, z lásky ke Shakespearovi, způsobil katastrofu first appeared on Čítárny.

Když v roce 2015 Benjamin Kuras vyslovil své představy o špatně nastavené migraci, dehonestovali ho. Jenže po letech vidíme, že mnoho z jeho desatera se naplňuje neuvěřitelně přesně. Lze tedy předvídat, co se ve společnosti děje a co má na její vývoj velmi nedobrý až kastrofální vliv.

Kurasovo předpovědní desatero potvrzuje i většinový názor, panující ve společnosti / 2015 /

1. Radikální muslimové provedou teroristický útok, „vyprovokovaný“ nějakým zlem Západu.

2. Umírnění muslimové se distancují a zdůrazní, že jde jen o nepatrnou menšinu radikálů.

3. Titíž umírnění muslimové si postěžují na zesílenou vlnu islamofobie namířenou na mírumilovnou většinu a varují, že by mohla vyprovokovat další terorismus.

4. Mainstreamoví politici s pomocí umírněných muslimů v boji proti islamofobii zavedou represivní opatření omezující svobody nemuslimů.

5. Média, kultura a školství zavedou dobrovolnou autocenzuru, aby nebyly z islamofobie a xenofobie obviněny, a z téhož důvodu policie, soudy a veřejné instituce přestanou stíhat zločiny muslimů.

6. Umírnění muslimové, s důvěrou přetolerantnělých nemuslimů, získají větší mocenský vliv a nemus-limové si libují, jak se jim společně daří mír.

7. Po období zdánlivého klidu radikálové provedou další teroristický útok.

8. Celý cyklus se opakuje pokaždé o oktávu výš, čili s větší razantností proti islamofobii a předáním většího vlivu umírněným muslimům. Frekvence cyklů se zrychluje, mezery mezi nimi zkracují.

9. Po několika takových cyklech neislámská společnost zjistí, nebo si třeba ani nevšimne, že prakticky odevzdala moc umírněnému islámu.

10. Radikální muslimové převezmou moc od umírněných muslimů a islamizaci dokončí, v tradičním stylu represe, masakrů a zotročení nemuslimů.

Zdroj: Rozhovor s Kurasem z roku 2015 na DVTV >>

V české televizi (Interview, srpen 2015) řekl B. Kuras otevřeně své názory, vycházející také z jeho osobních zkušeností ve Velké Británii.
“Jsme na počátku něčeho, čemu by se mělo říkat spíše invaze než migrace…”

Výpisky z rozhovoru:

“Čeká nás záplava milionů lidí, kteří absolutně nejsou schopni žít podle evropských standardů. V Itálii je jasně vidět, že to jsou lidé, kteří nebudou moci být nikdy zaměstnáni, navždy budou spoléhat na podporu našich daňových poplatníků,”

“Je to (imigrace do Evropy) organizované Islámským státem. Nejprve vyhnali křesťany, teď už do těch toků (imigrantů do Evropy) přimíchávají své vlastní džihádisty, jak ostatně sami přiznávají,”

“Já tady (v ČR) žádnou xenofobii nevidím. Na ulicích, ve velkých debatách ji nevidím (…) Vidím tady obavy o pokračování existence tohoto národa,”

Publicista a spisovatel Benjamin Kuras na příkladu z Itálie doložil, že imigranti budou zatěžovat evropský sociální systém, jenž se nakonec zhroutí. Svědčí o tom prý i to, že Italové už dnes vyplácejí každému uprchlíkovi 35 euro denně. Podle spisovatele prý zatím neumíme říci, kolik radikálů je v Česku, protože tajné služby nikoho neodhalily.

Kuras je přesvědčený, že invazi lze čelit tak, že imigranty necháme na řeckých ostrovech či v Itálii. Zbytek Evropy by si měl selektivně vybrat, koho přijme. Spisovatel předpokládá, že mladí uprchlíci prý nevydrží bez žen věčně. Podle něho za statisíci mladých mužů budou do Evropy proudit další členové jejich rodiny a pak budeme mít další problém.

Spisovatel upozornil, že nejde uprchlíky vnímat jen jako možné teroristy.
To neznamená, že bychom neměli uprchlíkům pomáhat, máme pomoci např. africkým křesťanům, ale rozhodně nemůžeme přijmout všechny.

Host pořadu Interview ČT24 varoval, že pokud s tím nezačneme hned něco dělat, zahltí imigranti Německo, ale to jednoho dne zavře brány a uprchlíci budou zůstávat u nás. Nechápe proto lidi, kteří mluví o xenofobii a nabádají občany Česka, aby uprchlíky přijali s otevřenou náručí.

Vyjádřil se i k výzvám intelektuálů.
Třeba Martina Konvičku a jeho iniciativu Islám v České republice nechceme nepovažuje za žádné xenofoby, ale podle spisovatele jsou to lidi, kteří mají strach o svou zemi. Naději ovšem vidí v západních ženách.

KNIHA
Islám v Evropě: Obohacení, nebo nebezpečí?
– Sborník textů přehled / Benjamin Kuras, Zdeněk Müller, Jiří Weigl, Luboš Kropáček, Bronislav Ostřanský, Roman Joch, David Pryce-Jones
Kniha v prodeji >>

The post Benjamin Kuras. Desatero o přicházející korporátní totalitě a nezvládnuté migraci first appeared on Čítárny.

Už dnes je naprosto zřejmé, že zpackaná migrace a fanatická, idealistická vize Merkelové, je a bude po dlouhé generace největší problém Evropy. A to i přesto, že ještě 16.10. 2010 kancléřka Merkel prohlásiila: “Multikulturalismus absolutně selhal,” citovala agentura DPA kancléřku, která rezolutně prohlásila, že se všichni přistěhovalci musí naučit plynně německy”.
Migrace je ve své podstatě zcela evidentně využívána na likvidaci národních států, jejich svrchovanost a vytvoření nového evropského národa bez historie, kulturních kořenů, jehož cílová ideologie je korporátně totalitní, přesně taková, jakou prosazuje nikým nevolená levicově zaměřená Evropská komise i Evropský parlament.

“Podle Eurostatu dostalo v EU v letech 2015-2018 mezinárodní ochranu 1,9 milionu migrantů. Více než 80 % těchto lidí bylo mladších 34 let.” Děsivé ovšem je, že podle německé policie, se už v roce 2016 ztratilo víc jak 10 tisíc děti.

Podle průzkumu v 6 zemích je zřejmé, že integrace naprosto selhala.
Dvě třetiny dotazovaných muslimů uvedly, že náboženská pravidla jsou pro ně důležitější než zákony země, v níž žijí. Stejný počet zastával názor, že existuje pouze jeden legitimní výklad Koránu.

Ve zprávě pro dánský think-tank UNITOS “Konflikt loajality na Západě – proč se muslimové obtížně integrují” varoval Ahmed Akkari, že INTEGRACE islamismu v EVROPĚ NEFUNGUJE, ale naopak vytvářejí se islámská gheta:
“Problém s muslimskou menšinou na Západě… spočívá v tom, že se neodvažuje být nezávislá, pokud jde o náboženské otázky… protože ji ovládá silná náboženská a kulturní elita… která se staví do role samozvaných zástupců muslimů.”

To, že v Evropě existují paralení muslímské společnosti je zdokumentováno např. ve filmech “Tajemství britských Šaría soudů” (2013) nebo v dánském “Mešity za závojem” (2016).

Velmi dobře problém neintengrace popisuje ve svých knihách britský psychiatr Dalrympl. Příběhy z jeho bohaté praxe v Británii najdte např. Ztraceni v ghettu. Lékař Theodore Dalrymple s nekompromisním obrazem městských ghet

Více v článku >>

The post Zpackaná migrace a totální nepřizpůsobivost islámu v Evropě vyvolává velké napětí first appeared on Čítárny.

Poslední díl úspěšné „běženecké“ ságy o životě a postojích dnes již navrátivšího se emigranta. Zapeklité, nezodpověditelné otázky o čase, dočasnosti a nesmrtelnosti, reinkarnaci, o odpovědnosti, skládání poctivých účtů za všechno naše pozemské počínání. Česky již vyšlo: Špatně časovaný běženec (1991), Běženec v sametu (1998), Šťastně navrácený běženec (2006)

O knize Ota Ulč říká: Při zápolení s textem jsem měl dočasné nutkání zakomponovat pár historických postav, s nimiž si popovídat – například Winston Churchill nebo Peter Ustinov, takoví velikáni…

Běženec v očistci / Ota Ulč / vydalo XYZ 2009

Ota Ulč, *1930 v Plzni
Jeden z nejznámějších českých exulantů, cestovatel, zdatný spisovatel, majitel košaté češtiny. Vystudoval práva na Karlově univerzitě, na vojně pak byl přidělen k PTP, v roce 1959 emigroval berlínským metrem z východního do západního Berlína, tehdy ještě zdí nerozdělených, a do USA. Tam vystudoval politologii na Kolumbijské universitě v New Yorku. Dnes žije v Binghamtonu v New Yorku, kde učil na univerzitě předmět Comparative Governments.

Jeho knihy vycházely v nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v Torontu, po roce 1989 vydal kolem dvou desítek knih v České republice. Jeho články se objevují v českém tisku a v internetových publikacích, zejména na stránkách Neviditelný pes, ale i Britské listy a další (CS-magazín, Pozitivní noviny, Svědectví, Svědomí, Zvědavec). S ženou Priscillou mají syna Otu, který je „z jedné čtvrtiny Číňan a z jedné Švýcar po Priscilliných rodičích, z další čtvrtiny Němec po Otově mamince, a konečně z jedné čtvrtiny Čech po Otově tatíkovi“, jak poznamenává Josef Škvorecký.

Velmi zajímavý blog Oty Ulče: http://www.otaulc.com/

UKÁZKA Z KNIHY: (úvodní kapitola)

Už je tomu hodně roků, čtvrt století, když za delšího pobytu na  jihopacifickém ostrově Rarotonga, v bezpečné vzdálenosti jak od komunismu, tak kapitalismu,  jsem se pustil do velmi nelaskavé kritiky úchylného levičáckého smýšlení  v západních buržoazních společnostech, zejména v Americe, mé adoptivní nové vlasti.  V dosahu, doslechu ševelících palem a bublajícího oceánu to tehdy začalo a vznikl Špatně časovaný běženec, výtvor “poloromán”.  Pohybují se v něm fiktivní, všelijak si počínající postavy, ale též cituji politiky, myslitele v situacích, které jsem si nevymyslel. Jak třeba mocný senátor Fulbright pokládal Stalinovu ústavu za následováníhodnou vymoženost. Citoval jsem upřímné demokraty, přesvědčené, že CIA je větším nepřítelem demokracie než KGB. Pěchoval jsem stránky příklady amerických soudních praktik, kdy forma je důležitější než obsah, vítězství než pravda a spravedlnost, takže pak následují rozsudky, osvobozující vrahy,  o jejichž vině nikdo nepochybuje. Vinen není konkrétní zločinec, vinna je společnost, stát.  Právní systém –  rasová otázka – Nová levice –  Organizace spojených národů – takzvaný Třetí svět – přespříliš korektní politické uvažování jsou mezi tématy, jimiž se zabývají mé postavy.

Pokusit se o něco takového sepsáním knihy údajně vědátorské, výsledkem mohla být když ne existenční katastrofa, tak aspoň pořádný kádrový  šrám. Vztekloun (reakční, ultrapravicový)  vypotil hysterický traktát, to je typické pro tyhle emigranty, zfrustrované, že svět se nevyvíjí podle jejich představ. Nemínil jsem riskovat pohodlnou akademickou kariéru a tudíž jsem názory mně sympatické vkládal do úst fiktivním postavám. Na jejich prostořekost ať soptí  popuzený pokrokový čtenář a mě nechá na pokoji.  Opatrnický, oportunistický postoj, přiznávám bez uzardění.

Hlavní postavě jsem dal jméno Pravoslav Komenda.  Nemá zábrany přizpůsobovat si  pravdu podle momentálních potřeb  – zkrátka nikterak netypický vykuk, vzdor svému příjmení, připomínajícím humanistického velikána ze sedmnáctého století. Komenda, z prosté košířské rodiny, vystuduje žurnalistiku. Na jakési plenárce se seznámí a posléze intimně zaangažuje s Bohunkou Sílovou, z níž se vyklube nejen zaměstnankyně ministerstva vnitra, ale i dcera mocného, veřejnosti neznámého Vavřince Síly. Tento československý Beria si ho docela oblíbí a zařídí mu roční novinářský pobyt v Africe. Je to zrovna rok 1968, takže Komenda zmešká nejen obrodu, ale i pancéřový příjezd třídních bratrů. 

Po návratu do Prahy v prvopočátcích normalizace se ale zamotá – přesněji, je zamotán –  do plánu zmocnit se nějakých vzácností ze Sílovy vily.  Akce se povede, ale Komenda přesto zpanikaří a zmizí v exilu, za předpokladu, že na druhé straně barikády se u kapitalistů uživí zatracováním komunismu, který mu ale dosud pramálo vadil. Notně se ovšem zklame zjištěním, že svou příležitost zmeškal, že něco takového už vůbec není  moderní: populární tehdy byly iluze o socialismu, Sovětském svazu, Carter se líbal s Brežněvem.  Značně špatné časování, však proto název knížky.

xxx

Zájem o tento druh duchovna zejména vzkvétá ve válečných dobách.
Příliš mnoho ztrát na životech a pozůstalí touží po navázání kontaktu se záhrobím. Duchové mnohdy setrvávají v blízkosti bývalých bojišť, kde jejich život končil.

K nejdůležitější bitvě na americkém kontinentu došlo u Gettysburgu v červenci 1863. Bitva trvala tři dny a rozhodla konflikt mezi Severem a otrokářským Jihem. Je to končina, kde se dodnes vyskytují přízraky tehdejších účastníků.
Znamenitým zdrojem informací je Mark Nesbitt, historik a autor, který původně pracoval jako průvodce pro Park Service. Zkušenosti spoluzaměstnanců ho přivedly k tomuto tématu. Mnohé se již událo na Gettysburg College, která se za války proměnila v polní nemocnici.

Dvě zcela racionální, střízlivé zaměstnankyně školy vypovídaly o svém traumatickém zážitku po skončení pracovní doby.

Jeden večer se jim příliš protáhla, výtah je neodvezl do přízemí jako obvykle, ale pokračoval o poschodí níž, tam, kde bývával operační sál. Najednou se ocitly v prostoru s postavami v uniformách z doby občanské války, s množstvím úpících raněných, krve, amputovaných údů. Chirurgové jim posunky naznačovali, aby vypomohly v této práci. Ženy právem zpanikařily a podařilo se jim utéct do temné noci.
Případ hned hlásily a při inspekci příštího dne v oněch podzemních prostorách nebyla známka života současného, natož minulého. Nesbitt potvrzuje, že v Gettysburgu každý nadpřirozený úkaz musí projít přísnou procedurou autentifikace, každý svědek je aspoň třikrát důkladně vyslýchán.

Dr. Charles F. Emmons, mluvčí školy, tvrdí, že necelých deset procent zaměstnanců a studentů se někdy potkalo s přízraky z oné doby. Známější z nich je tzv. Blue Boy – Modrý hoch, jehož duch se zjevuje na třetím poschodí a prstem píše na zamžené, případně zmrzlé okno. Jiným oblíbeným místem přízraků je hotel Cashtown Inn, za války okupovaný jižanskou armádou. Zřejmě místo natolik oblíbené, že dodnes se tam objevují přízraky v hnědých uniformách konfederace.

Populární je pokoj číslo 4. Hosté i zaměstnanci shodně popisují pohybující se přízrak takto oděného vojáka. Též se podařilo turistům fotografovat z ulice takovou postavu za oknem, za nímž, jak se s určitostí zjistilo, žádný živoucí člověk nebyl. Služba národního parku občas pořádá tzv. authentic recreation – historické výjevy bitvy se vším všudy.

Z Washingtonu přijela výprava se vzácnými návštěvníky prohlédnout si bojiště. A tam před nimi najednou pochodovala celá jednotka vojáků se vší výzbrojí. Návštěvníci pak na ředitelství parku ocenili kvalitu právě zažitého představení a tuze je překvapila zpráva, že vůbec nic takového se toho dne nekonalo.
Halucinace jednotlivce vyloučena, však přehlídku viděla celá delegace. Navíc, zatímco většinou se lze setkat jen s matnými přízraky, tato jednotka pochodujících vojáků z onoho roku 1863 byla naprosto realistická.

Zprávy o přízracích ovšem nezůstávají utajeny a kromě návštěvníků se zájmem o historii již vznikla turistická specialita v podobě tzv. Ghost Tours.

The post Byl Ota Ulč běženec v očistci? Poslední díl úspěšné „běženecké“ ságy o životě a postojích emigranta first appeared on Čítárny.

Všichni mají co skrývat, všichni mají co ztratit. Jak se lidé zachovají, když jednoho dne někteří objeví v poště pohlednici svých vlastních dveří se vzkazem CHCEME TO, CO MÁTE VY? Změní se jejich život změní pod tlakem změn?

Kniha Johna Lanchestera navazuje na tradici anglické společenské satiry a představuje vytříbenou ukázku klasického románu. Navíc na téma vysoce aktuální. Migraci. A to přesto, že román vychází ještě před rokem 2015, kdy díky nezodpovědné politice německé kancléřky Merkelové byla Evropa zasažena miliónovou, téměř neřízenou vlnou migrace.

Mnohovrstevný a velmi realistický až vizionářský obraz rychle se měnícího Londýna si zaslouží bezpochyby velkou pozornost i v Česku.
Speciálně pro svou otevřenost všem společenským otázkám, včetně oprávněné nebo neoprávněné nenávisti k emigrantům, jež je zvláště v české kotlině neustále rasisticky rozdmýchávána a těší se bohužel velké podpoře všelijakých pisálků velkých mediálních deníků.

Román vypráví příběh obyvatel jedné ulice a líčí, jak do jejich osudů zasáhne tzv. celosvětová finanční krize a multikulturní myšlení.
Pepys Road je obyčejná ulice v Londýně. Každý dům, který zde stojí, se během sto padesáti let stal svědkem různých osudů – viděl narození, lásku, samotu, zoufalství a smrt, dobře ví, jak vypadají rozmary Štěstěny, co je bída a co rozmařilý přepych, zažil léta tučná i hubená.
A spektrum postav je velmi zajimavé: bankéř Roger, starousedlice Petunia, trafikant Ahmad a jeho bratři, původem z Pákistánu, polský zedník Zbigniew, maďarská chůva Matya, mladičký fotbalový zázrak, Senegalec Freddy, dopravní kontrolorka Quentina, performer Smitty a další.

Chceme to, co máte vy / John Lanchester / Odeon, 2014
Capital / John Lanchester / Faber & Faber, 2012

Ukázka z knihy:

Po ukončení etapy bojových umění začaly Šahída zajímat počítače. Psal se konec devadesátých let, kdy se rozjížděl internet. Šahíd se naučil programovat v HTML a začal pomáhat lidem s tvorbou webových stránek, nejdřív kamarádům a kamarádům kamarádů a postupně si vybudoval živnost, která fungovala na bázi ústních doporučení. Tohle byla doba, kdy si člověk mohl vydělat na živobytí díky tomu, že přelouskal zhruba dvě knížky o tvorbě počítačového kódu, takže to Šahíd udělal a vydělával si víc peněz než kdy v životě. Snad právě v tomhle byl ten malér. Někde v hloubi Šahídova vnímání sebe sama tkvěla idea, že je hledač, tulák, nespoutaný tvor; cítil, jak ho peníze, které v dobrých týdnech šplhaly ke čtyřmístným částkám, počínají omezovat. Šahíd odhadoval, že zanedlouho zatouží po životě měkce vystlaném penězi a jednoho dne že mu nabídnou řádnou práci na plný úvazek: přestane vesele smolit kódy a místo toho se pustí do tvorby webových stránek pro bratrance jednoho svého kamaráda, který dovážel šatstvo ve velkém a hodlal ho dovážet v ještě větším.

Tou dobou brouzdal po internetu jen velice málo. Když tak o tom dnes uvažoval, viděl, že internet je obrovské kolektivní spiknutí, jehož cílem je marnit čas lidí. Díky tomu, že intelektuální hnutí dostalo neomezenou svobodu, vyšlo najevo, co především lidé chtějí: civět na fotky, kde herečka Kelly Brooková ukazuje kozy. Šahíd se zapsal na Birkbeck College, a než ho ze studií zase vyhodili, stihl uzavřít jeden ročník fyziky – jak poukázal Ahmad, tímhle tempem by získal vysokoškolský diplom v roce 2025. Za to, že z něj vyprchala touha po vzdělání, nemohla ani tak samotná práce ve škole jako spíš každodenní trmácení přes celý Londýn. Od té doby hlavně četl knihy a pracoval v krámě. Vyhovovalo mu to. Cítil vlastní potenciál.

——

Hovno padá shora dolů. Tento základní princip života v úřadě měl za následek, že na psacím stole detektiva inspektora Milla z Metropolitní policie přistála objemná složka s nálepkou Vyšetřování: CHCEME TO, CO MÁTE VY. Seběhlo se to následovně: půl tuctu obyvatel PepysRoad si nejdřív stěžovalo místní obecní radě a stížnost šla do ztracena, což nikoho nepřekvapilo, a proto napsali svému poslanci; poslanec napsal komisaři Metropolitní policie; komisař poslal nótu diviznímu veliteli; divizní velitel ji přeposlal velitelce nejbližší policejní stanice, sídlící poblíž metra ClaphamSouth; a konečně velitelka policejní stanice hodila tenhle problém na Milla. A to byl důvod, proč tu teď Mill seděl a civěl na zmíněnou složku. Vedle něj na stole chladl hrnek hnusné kávy z automatu, přičemž na druhé straně ležel stoh formulářů služebních hlášení, nabíjející se mobil a včerejší výtisk Metra.

Pracovat v této místnosti by osoba neuvyklá zdejším poměrům považovala za nemožné. Jediný z dalších přítomných nebyl potichu ani v klidu. Dva tucty policejních důstojníků Metropolitní se v jednom kuse hemžily a většina z nich navíc mluvila, žertovala, vymýšlela nejapné vtipy a přitom zhusta zadávala data do počítačů nebo listovala spisy nebo vytáčela telefonní čísla nebo jedla mufiny nebo házela zmačkané papíry do koše nebo přenášela hromady formulářů z jednoho konce kanceláře na druhý. Byl to galimatyáš. A právě tohle se Millovi líbilo.

The post Chceme to, co máte vy! Mnohovrstevný román o imigrantech ze skutečného Londýna first appeared on Čítárny.

Kniha Václava Klause a Jiřího Weigla Stěhování národů s. r. o. – Stručný manuál k pochopení současné migrační krize reaguje na současnou migrační krizi, se kterou je konfrontován evropský kontinent.

Čím byla tato migrační krize způsobena? Potřebuje vůbec Evropa migranty z jiných světů a proč je jejich zvaní k nám hluboce amorální? Proč se vrcholným byrokratům z EU tato krize vlastně hodí? A co by se mělo stát, aby nedošlo na nejhorší? Odpovědi na tyto a další otázky naleznete uvnitř této nové knihy.

V předmluvě autorů se praví, že vlna ilegálního masového přistěhovalectví do zemí Evropské unie se dotýká životů stovek miliónů Evropanů.
Protože to autoři považují za mimořádně vážné, věnují tomuto nesmírně výbušnému problému tuto knížku, napsanou s nutnou mírou stručnosti a přehlednosti. Jejch primárním cílem je polemizovat se všudypřítomnou „prouprchlickou“ propagandou.

Autoři se zdrželi příliš zevrubných odboček, které by text neúměrně zatížily, ale pro přidání potřebné zkratky a nadsázky do ní zařadili i výstižné grafiky Jiřího Slívy. Jeho kresby nejsou pokusem o zlehčení vážné problematiky, nýbrž originálním komentářem atmosféry, ve kterém debata (nebo spíše nedebata) o migrační krizi probíhá.

Autoři jsou si vědomi, že žijeme uprostřed dějů, které mají obrovskou dynamiku. Neznáme a nemůžeme přesně znát cesty, kterými se budou dále vyvíjet. Považují však za svou povinnost přispět k lepší orientaci v  hluku dnešní propagandy.
—
Tisíce a statisíce migrantů budou podle této knihy pro každou zemi ohromným břemenem a rizikovým faktorem destabilizujícím domácí poměry. Jde o organizovaný transfer statisíců lidí z utečeneckých táborů v Turecku – přes hranice osmi států – do Německa, „který je bez úzké součinnosti vlád všech těchto zemí neproveditelný“. Více viz ukázky.

Stěhování národů s. r. o. / Klaus Václav, Weigl Jiří / ilustrace Jiří Slíva / vydala Olympia, 2016
Kniha byla již přeložena do němčiny, vlámštiny, švédštiny a francouzštiny, maďarštiny, mongolštiny…

Prof. Ing. Václav Klaus, CSc. politickou dráhu nastoupil v prosinci 1989, kdy se stal federálním ministrem financí. V říjnu roku 1991 byl navíc jmenován místopředsedou vlády ČSFR. Na konci roku 1990 se stal předsedou tehdy nejsilnějšího politického subjektu – Občanského fóra. Po jeho zániku v dubnu roku 1991 spoluzaložil Občanskou demokratickou stranu, jejímž předsedou byl od počátku až do prosince roku 2002. Dne 28. února 2003 byl Parlamentem ČR zvolen prezidentem České republiky na pětileté funkční období. Tento mandát mu byl prodloužen dne 15. února 2008 znovuzvolením pro druhé funkční období.

PhDr. Ing. Jiří Weigl, CSc. vystudoval ekonomiku zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze a arabistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1990 – 1998 působil po boku Václava Klause jako poradce na ministerstvu financí a šéf poradců na úřadu Vlády ČR. V období let 2000 – 2003 pracoval jako výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku a v roce 2003 byl jmenován vedoucím Kanceláře prezidenta republiky. Tuto funkci opustil v roce 2013, kdy se stal výkonným ředitelem Institutu Václava Klause.

Více: https://www.institutvk.cz

Ukázky z knihy…

“To, co dnes vidíme, je také zásadní výzvou o budoucnost Evropy… a zejména její “integrovaná” část je plná pokrytectví, pseudo-humanismu a dalších pochybných konceptů. [Když] nejnebezpečnější z nich jsou v současné době módní, a nakonec sebevražedné, ideologie multikulturalismu a human-rightismu… Tyto ideologie podporují myšlenku, že migrace je lidským právem a že právo na migraci vede k dalším právům a nárokům včetně sociálních dávek pro migranty. Evropa je oslabována levicovou utopií, která se snaží přeměnit kontinent, který byl kdysi hrdý na svou minulost, do neschopného solidaristického stavu, přeměňujícího své obyvatele z občanů na závislé klienty.”

„Jsme pevně přesvědčeni, že v případě současné migrační krize nejde pouze o jednu z mnoha krizí. Probíhající, ale bohužel ještě ani zdaleka nekulminující masivní migrační vlna je srovnatelná s dávnými invazemi „barbarských“ národů do antického světa. Ty pro tehdejší Evropu znamenaly dnes nepředstavitelnou destabilizaci existujících poměrů a tak rozsáhlý civilizační a kulturní regres, že si jeho překonání vyžádalo řadu staletí. Evropa se poté opakovaně musela bránit dalším podobným pokusům (Arabů, Mongolů, Turků) a mnohdy za cenu rozsáhlého utrpení a těžkých ztrát se až dosud vždy ubránila. I dnes jde o řádově srovnatelnou zásadní výzvu pro budoucnost Evropy (a českého státu).“

“Multikulturalismus a ideologie human-rightismu podporují myšlenku, že migrace je lidským právem a že právo na migraci vede k dalším právům a nárokům, včetně sociálních dávek pro migranty.”

 „Evropa – a hlavně ta její „integrovaná“ část – je prolezlá pokryteckým a překrouceným humanismem a dalšími podobnými myšlenkovými koncepty, z nichž za nejnebezpečnější považujeme módní, ale ve svých důsledcích sebevražedné ideologie multikulturalismu a humanrightismu. Ty navádějí milióny lidí k rezignaci na domov, vlast, národ a stát a k absolutizaci názoru, že migrovat je lidským právem (že je na migraci nárok a že z tohoto nároku automaticky plynou nároky další – včetně sociálního zabezpečení migrantů).“

“…Migranti asi vnímali signály z Evropy vycházející, všimli si různých izolovaných výroků, uvěřili bruselské propagandě o EU jako „zemi zaslíbené“, slyšeli o sociálním ráji, kde jsou peníze (resp. sociální dávky) volně pro každého k dispozici“.

„Korunu všem těmto dlouho vysílaným signálům nasadily německé politické špičky, Angela Merkelová a Joachim Gauck, kteří k pochodu migranty přímo vyzvali, evropští (bruselští či s Bruselem souznějící) politikové, kteří svému multikulturalismu a své nelásce k národním státům asi opravdu věří, papež František a jeho „Halíkové“, kteří pokrytecky hlásají zcela „unlimited“ milosrdenství, a v neposlední řadě evropští kosmopolitní intelektuálové se svým tradičním zájmem o vznešené abstraktní ideje, ale zároveň s totálním (téměř rousseauovským) nezájmem o konkrétní lidské osudy,“

The post Stěhování národů s.r.o. Varující manuál k pochopení současné migrační krize nejen v Evropě first appeared on Čítárny.

V roce 1996 napsal americký sociolog a politolog Samuel Huntington knihu Střet civilizací, ve které ukázal nový způsob, jak nahlížet na dějiny i na současné události. Takových zajímavých knih je hodně, jenže součástí Huntingtonovy práce je i prognóza, která se krok za krokem naplňuje.

Huntington předpověděl válku na území bývalé Jugoslávie, vojenský konflikt na východní Ukrajině a také nadcházející střet mezi evropskou civilizací a světem islámu. Předpověděl i to, že Evropa bude ve střetu pasivní, bude se jen neochotně bránit, válka bude povedena primárně na evropském území a že je velmi nejisté, zda bude útok odražen.
Huntington popisuje svět rozdělený mezi několik civilizací. I když v rámci každé civilizace existují různé skupiny, státy, národy atd., pořád platí, že když dojde na lámání chleba, lidé nadřazují loajalitu k vlastnímu civilizačnímu okruhu nade vším ostatním.

Čínský komunista bude nakonec bojovat po boku čínského kapitalisty, arabský sunnita po boku perského šíity a Čech po boku Němce. Huntington ukázal, že tento odvěký konflikt civilizací znovu ožívá. Někde má povahu spíše soupeření o ekonomický a politický vliv, ale hranice islámu jsou hranice krvavé. Kdo má tu smůlu, že sousedí s islámskou civilizací, musí počítat s násilím, vraždami, únosy, zotročováním a znásilňováním v míře, jaká je v jiných civilizacích nemyslitelná.

Taková je islámská civilizace už 1400 let a není žádná naděje, že by tomu mohlo být jinak. My Evropané máme někdy tendenci klást to za vinu hloupé politice západních mocností, ale stejně krvavé jsou hranice islámu s čínskou civilizací, hinduismem, pravoslavím i všemi ostatními.

(Petr Hampl v doslovu ke knize Martin Konvička z pera Miroslava Adamce a Evy Hrindové, Naštvané matky, 2016)
Martin Konvička. Knižní rozhovor o životě, svobodě a budoucnosti, kterou nechceme

Huntington a Ukrajina.
Již v roce 1996 v této knize předpověděl možný kolaps Ukrajiny, podél níž vede „zlomová linie mezi civilizacemi oddělujícími Západ od pravoslaví“. Stále však považoval za nejpravděpodobnější scénář zachování Ukrajiny nedělitelné a nezávislé. Ale podle jeho myšlenek to bylo možné pouze v případě mírového soužití s ​​Ruskem:

„Ukrajina zůstane jednotná, i když vnitřně rozdělená, zůstane nezávislá a obecně bude úzce spolupracovat s Ruskem. Hlavním problémem budou ekonomické otázky, jejichž řešení usnadní společná kultura a úzké osobní vazby. Pokud záleží na společné civilizaci, pak je konflikt mezi Rusy a Ukrajinci nepravděpodobný.”

Proč se nepravděpodobný scénář naplnil, kde se Huntington přepočítal?
Nebral v úvahu upadající kvalitu některých západních a ukrajinských vůdců.

Ústřední teze této knihy zní, že kultura a kulturní identity, které jsou v nejširším ohledu zároveň identitami civilizačními, utvářejí ve světě po studené válce vzorce soudržnosti, rozpadu a konfliktu. Důsledky této teze se zabývá pět částí knihy.

    Část I:
Poprvé v historii má globální politika multipolární a zároveň multicivilizační ráz; modernizace již není totéž, co pozápadnění, a jejím výsledkem není ani univerzální civilizace v nějakém smysluplném významu slova, ani pozápadnění nezápadních společností.

    Část II:
Mocenská rovnováha mezi civilizacemi prochází změnami: vliv Západu relativně upadá; roste ekonomická, vojenská i politická síla asijských civilizací; v islámských zemích dochází k demografické explozi, což má destabilizační účinky jak pro tyto země samotné, tak pro jejich sousedy; obecně lze říci, že nezápadní země znovu nalézají hodnoty své vlastní kultury.

    Část III:
Rodí se světový řád založený na civilizaci: společnosti kulturně si blízké navzájem spolupracují; snahy přesadit nějakou společnost z jedné civilizace do druhé jsou neúspěšně; země se sdružují kolem vůdčích nebo ústředních států své civilizace.

    Část IV:
Univerzalistické nároky vedou Západ stále častěji do konfliktů s jinými civilizacemi, nejzávažnější je konflikt s islámem a Čínou; na lokální úrovni vedou války na zlomové linii, zejména mezi muslimy a nemuslimy, ke „spojování příbuzných zemí“, a tak hrozí přerůst v širší konflikt civilizací. Proto se ústřední státy civilizací snaží tyto války zastavit.

    Část V:
Přežití Západu závisí na tom, zda Američané znovu potvrdí svou západní identitu a zda obyvatelé Západu uznají, že jejich civilizace je jedinečná, nikoli univerzální, a sjednotí se za účelem její obnovy a obrany, čelíce výzvám nezápadních společností. Globální války se lze vyvarovat jen tehdy, přijmou-li představitelé světových mocností multicivilizační charakter globální politiky a budou-li spolupracovat na jeho udržení.

Samuel P. Huntington / STŘET CIVILIZACÍ – Boj kultur a proměna světového řádu / Přeložil Ladislav Nagy / Vydalo nakladatelství Rybka Publishers
The Clash of Civilizations and the Remaking of World Order (1996) ZDE

Výpisky:

Konec dějin nastává v dějinách každé civilizace přinejmenším jednou, někdy i vícekrát. Jakmile se v civilizaci objeví univerzální stát, její příslušníci jsou zaslepeni tím, co Toynbee pojmenoval „fata morgana nesmrtelnosti“, a nabývají přesvědčení, že právě jejich společnost je konečnou formou lidské společnosti.
Tak tomu bylo v případě římského impéria, Abbásovského kalifátu, Mughalské i Osmanské říše. Občané takového univerzálního státu jsou „navzdory prostým faktům … nakloněni považovat jej nikoliv za noční útulek v divočině, nýbrž za Zaslíbenou zemi, cíl lidského snažení“. Stejná situace se opakovala, když svého vrcholu dosáhl Pax Britannica – pro anglickou střední třídu v roce 1879 „dějiny, jak je vnímala, skončily… A měli mnoho důvodů gratulovat si ke stavu trvalé blaženosti, jenž jim byl dán s tímto koncem historie“. Ovšem společnosti, v nichž vládne domněnka, že dějiny dospěly ke svému konci, jsou obvykle společnosti nacházející se na hranici úpadku.

V roce 1800 mělo britské impérium 20 milionů lidí a rozkládalo se na ploše 3,8 milionu čtverečních kilometrů. V roce 1900 mělo viktoriánské impérium, nad nímž slunce nezapadalo, 390 milionů lidí a jeho rozloha činila 28 milionů čtverečních kilometrů.
Během evropské expanze došlo k naprostému zničení aztécké a jihoamerické civilizace, podmanění indické, africké a islámské civilizace, byla dobyta Čína a podřízena západnímu vlivu. Jedině ruská, japonská a etiopská civilizace, všechny řízené vysoce centralizovanou císařskou autoritou, byly schopny vlivu Západu vzdorovat a udržet si smysluplnou nezávislou existenci. Po čtyři sta let se mezicivilizační vztahy omezovaly na podřizování ostatních civilizací pod nadvládu Západu.

 Až do devatenáctého století byli v různé době Byzantinci, Arabové, Číňané, Turci, Tataři a Rusové přesvědčeni o své síle i úspěších, jichž dosáhli v porovnání se Západem. V téže době opovrhovali kulturní méněcenností Západu, zaostalostí jeho institucí, zkažeností a úpadkem. Tyto postoje se objevují znovu s poklesem západní moci. Vzniká pocit, že „již není nezbytně nutné“ přijímat západní hodnoty. Extrémním příkladem takovéhoto přístupu je Írán, ovšem jak upozorňuje jeden analytik, „západní hodnoty jsou sice jinými způsoby, ale stejně důrazně, odmítány i v Malajsii, Indonésii, Singapuru, Číně a Japonsku“.Jsme svědky „konce progresivní éry“, které vládly západní ideologie, a vstupujeme do epochy, v které mezi sebou bude soutěžit, ovlivňovat se a existovat vedle sebe mnoho různých civilizací.Tento proces, kdy jsou po celém světě znovuobjevovány domácí kultury, se projevuje náboženským oživením, v asijských a islámských zemích i obrozením kulturním, vyvolaným z valné části jejich hospodářskou a demografickou dynamikou.

Političtí vůdci, kteří mají tu aroganci se domnívat, že dokáží fundamentálně přetvořit kulturu své společnosti, jsou odsouzeni k neúspěchu. I když mohou do společnosti uvést prvky západní kultury, nebude v jejich silách permanentně potlačovat nebo eliminovat základní prvky domácí kultury. Na druhou stranu, jakmile se v nějaké jiné společnosti jednou usídlí západní virus, je obtížné jej z ní vymýtit. Virus přetrvává, ale není smrtelný; pacient přežije, ovšem nikdy již není celkem. Političtí vůdci možná tvoří dějiny, ale dějinám samým nedokáží uniknout. Výsledkem jejich snahy jsou rozpolcené země, nikoli země náležící do západní civilizace. Tyto země jsou nakaženy i kulturní schizofrenií, která se stává jejich trvalou a určující charakteristikou.

V právě se rodícím světě nebudou vztahy mezi zeměmi či skupinami z odlišných civilizací nijak pevné a často budou dokonce nepřátelského charakteru. Nicméně některé mezicivilizační vztahy jsou ke konfliktům náchylnější než jiné. Na lokální úrovni dochází k nejnásilnějším střetům mezi islámskými zeměmi a jejich pravoslavnými, hinduistickými, africkými nebo západními sousedy; na globální úrovni probíhá hlavní rozdělení mezi „Západem a zbytkem světa“, kdy k největším konfliktům dochází mezi Západem na jedné straně a muslimskými a asijskými společnostmi na straně druhé. Nebezpečné střety budoucnosti patrně vzejdou ze západní arogance, islámské netolerance a čínské asertivity.

Ještě výraznější byl příklon k civilizační identitě u muslimů.
Až do vypuknutí války se bosenští muslimové svými postoji jevili jako značně sekularizovaní, považovali se za Evropany a nejsilněji ze všech podporovali myšlenku multikulturní bosenské společnosti i státu. Nicméně s rozpadem Jugoslávie se toto vše začalo měnit. Stejně jako Srbové a Chorvaté, ani muslimové nedali ve volbách roku 1990 důvěru multikomunitním stranám a nejvíce hlasů odevzdali muslimské Straně demokratické akce (SDA) vedené Izetbegovićem. Ten je oddaným muslimem, za komunistické vlády byl za svůj islámský aktivismus vězněn a v knize Islámská deklarace vydané roku 1970 tvrdí, že islám „je zcela neslučitelný s neislámskými systémy. Mezi islámským náboženstvím a neislámskými společenskými a politickými institucemi nemůže být smír ani soužití“. Až bude islámské hnutí dostatečné silné, musí převzít moc a vytvořit islámskou republiku. Zvláště důležité je, aby v tomto novém státě bylo vzdělání stejně jako média „v rukou lidí s nezpochybnitelnou islámskou morální i intelektuální autoritou“.

Izetbegovićova muslimská SDA rozšířila svou kontrolu nad bosenským státem i společností. V roce 1995 již měla pod kontrolou „armádu, státní aparát i podniky“. „Pro muslimy, kteří nejsou členy strany,“ psalo se tehdy, „a to nemluvíme o nemuslimech, je stále těžší najít slušnou práci.“ Kritikové straně vytýkali, že se stala „nástrojem islámského autoritářství vyznačujícího se zvyky komunistické vlády“. Jiný pozorovatel poznamenal:
MUSLIMSKÝ NACIONALISMUS JE OBECNĚ STÁLE EXTREMISTIČTĚJŠÍ. JIŽ ZCELA PŘESTAL BRÁT OHLED NA CÍTĚNÍ JINÝCH NÁRODNOSTÍ; JE MAJETKEM, PRIVILEGIEM A POLITICKÝM NÁSTROJEM V SOUČASNOSTI VLÁDNOUCÍHO MUSLIMSKÉHO NÁRODA…NEJDŮLEŽITĚJŠÍM DŮSLEDKEM TOHOTO NOVÉHO MUSLIMSKÉHO NACIONALISMU JE HNUTÍ SMĚREM K NÁRODNÍ HOMOGENIZACI…
ISLÁMSKÝ NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS ROVNĚŽ ZÍSKÁVÁ STÁLE VĚTŠÍ VLIV PŘI URČOVÁNÍ MUSLIMSKÝCH NÁRODNÍCH ZÁJMŮ.

Historie civilizací nás však obecně poučuje, že přestože je mnoho věcí pravděpodobných, žádná z nich není nevyhnutelná.
Civilizace se například mohou reformovat, k čemuž ostatně již došlo, a poté procházet obdobími oživení. Základním problémem Západu je to, zda zcela nezávisle na všech vnějších nebezpečích dokáže zastavit a zvrátit proces vnitřního úpadku. Dokáže se Západ obnovit, uspíší jeho konec postupující vnitřní hniloba, anebo se poddá jiným, resp. obojí, ekonomicky a demograficky dynamičtějším civilizacím

The post Přesné vize Samuela Huntingtona. Střet civilizací aneb Boj kultur a proměna světového řádu first appeared on Čítárny.

Pojem velká výměna je to podle R. Camuse záměna národa, který obývá stejné území již patnáct nebo dvacet století, za jeden či více národů v průběhu jedné nebo dvou generací.

Kniha, která zvedla ze židle spoustu levicových teoretiků, jenž nazvali knihu konspirační teorií.
Tak trochu k smíchu, když sedneme na vlak a projedeme se Francii. Neprojdeme se mnoha částmi měst jako Paříž, Marseille, Lyon etc. které vám bezpečně určí každý turistický průvodce jako oblasti, kde je neradno se zdržovat. Ve Francii hoří desítky kostelů a další jsou levicovými radnicemi bourány. Německo připravuje zákon (09/2020) o mnohoženství a Francie už od roku 2014 prosazuje sex s nezletilými dětmi na úrovni prohlášení ministrů.

Jeho názor o nahrazování bělošského křesťanského obyvatelstva je zcela viditelný a v médiích se objevuje dostatek příkladů jak v oblasti kriminality, tak v oblasti prosazovaní nových zákonů jiných kultur.
Camus tvrdí:

„Imigrace se stala invazí. Nezvratná kolonizace se rovná kolonizaci demografické, prostřednictvím výměny obyvatelstva… Etnická výměna, velká výměna, je tou nejdůležitější událostí v dějinách naší země, jelikož ty už s odlišným obyvatelstvem – i kdyby země snad nadále existovala – nebudou francouzskými dějinami.“

Za své názory byl odsouzen podmínečně v roce 2014 i 2020.
Podle soudu se Camus dopustil „veřejného podněcování k nenávisti nebo násilí na základě původu, etnické, národní, rasové nebo náboženské příslušnosti mluveným či psaným slovem, obrazem nebo elektronicky“.
Paradoxem ale je, že v žádném jeho písemném projevu se nenajde slovo o rasismu. Navíc zcela jednoznačně vystupuje proti násilí.

O tom, že Renaud Camus popsal proces správně, svědčí i to, že magazín The Nation o něm vydal dehonestující článek:
Jak se homosexuální ikona Renaud Camus stala ideologem víry v bělošskou nadřazenost.A věru je to výživné čtení, ve kterém se dovíme, nic takového neexistuje a že proces migrace je jen pokračování několik desítek let trvajícího procesu, který je určitě zcela přirozený a nenásilný.
How Gay Icon Renaud Camus Became the Ideologue of White Supremacy

Úvaha Jamese Kirkpatricka.
Leftists Claim “Great Replacement” Is A “Conspiracy Theory” …Unless They’re Bragging About It vyšla na stránkách Vdare.com 4. července 2019 na který upozornil Delfský potápěč přesně popisuje problém Velké výměny:

Drtivá většina z těch, kdo označují Velkou výměnu za „konspirační teorii“ to pochopitelně velice dobře ví, jsou prostě a obyčejně neupřímní. Navíc se už nemůžou dočkat definitivní dekonstrukce Západu, což v některých článcích vychází jasně na povrch.
Z ničeho nic se tak cosi skutečně děje a novináři přiznávají, že tento vývoj bude mít následky. Zatímco oni si toho všímat smějí, nacionalistům je to zapovězeno.
Všichni, včetně novinářů, by však mluvili jinak, kdyby se tento proces odehrával kdekoliv jinde než na Západě. Když totiž čínská vláda plní Tibet Chany, nikdo není na pochybách, že se jedná o kolonizaci. Snad i proto neváhal dalajláma opakovaně vyzvat k návratu imigrantů z Třetího světa do jejich domovin, tak aby se z Evropy nestala součást Afriky nebo Blízkého východu…
Zapomeňte na nějakou záchranu „konzervatismu“ – Zápaďané musejí před touto demografickou přílivovou vlnou otevřít oči dřív, než zcela zadusí jejich kulturu, lid i civilizaci. Pokud neuspějí, všechny vyhrané bitvy i další západní počiny pozbudou smysl.

Velká výměna / Renaud Camus / Přeložil Alan Beguivin / Vydal www.dauphin.cz 2020

The post Velká výměna Renauda Camuse rozhodně není žádná konspirační teorie, ale velmi nebezpečná realita first appeared on Čítárny.