Cervantes sepsal dílo Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha do sedmdesát čtyř kapitol. Vystupuje v něm velké množství osob, děje jsou proloženy ději, tak jak se psaly renesanční romány.

Proč se Jaromír John  vlastně podjal tak odpovědného, těžkého úkolu převypravovat tak objemný a slavný román?
Jaromír John ve svém převyprávění shrnul všechen podstatný děj, aniž vynechal cokoli důležitého, do čtyřiceti čtyř kapitol. Dona Quijota měl od svého mládí rád; byla to kniha, k níž se neustále vracel. Domníval se, že mládež se dnes sotva dostane k přečtení originálu pro jeho obsáhlost, ale neznat tak významné dílo, tak významnou postavu, považoval za velké ochuzení pro mladé lidi. Rozhodl se tedy převést román ve velmi hutné zkratce.

Než se pustil do práce, prostudoval nejznámější práce o donu Quijotovi, které byly napsány.
Ponořil se do obou postav dona Quijota a Sancho Panzy, aby se s nimi ztotožnil jako jejich autor. Protože byl Jaromír John spisovatel osobitý, neuvaroval se ve svém převyprávění leckde vlastního přínosu. Někde dopoví jen naznačený děj. Někde rozvine Cervantesovu myšlenku naším českým příslovím. Tím velmi přiblížil ty dvě slavné postavy našemu čtenáři. Skoro se zdá, že don Quijote a Sancho Panza se toulají po našem českém venkově a nikoli po vzdálené, cizí zemi…

Ilustrace František Tichý

To vše v doslovu Heleny Šmahelové v prvním vydání v SNDK v roce 1962 a dále:
Jaromír John se domníval, že převypravovat dílo jiného spisovatele, byť tak slavného, vpravit do cizího díla vlastní myšlenky, to že je zahozená hřivna. Mrzíval se, kolik času ztratil, a měl své „Příběhy dona Quijota“ za nešťastný nápad. Helena Šmahelová s ním zde ale nesouhlasí.

V roce 2016 uběhlo čtyři sta let let od smrti autora světově proslulé knihy Důmyslný (též  vyšlo pod Duchaplný) rytíř Don Quijote de la Mancha.
Slavný příběh španělského prozaika, dramatika a básníka Miquela de Cervantes Saavedry spatřil světlo světa poprvé v roce 1605. Už tehdy zaznamenal okamžitý úspěch u čtenářů, dokonce jakýsi smělý falzifikátor vydal údajný druhý díl této knihy. A tím vlastně autora donutil k jeho vlastnímu pokračování.

V češtině vyšel poprvé v roce 1866 v překladu J. B. Pichly. Toto proslulé dílo Miguela de Cervantes y Saavedra (1547-1616) se dosud dočkalo 14 vydání (  do r. 2016), nejvíce s překladem Václava Černého, ještě vznikly 4 adaptace, z nichž stojí za zmínku pouze úprava pro děti od 11 let od Jaromíra Johna s použitím španělského překladu Hugo Kosterky a myšlenek z díla Miguela de Unamuno. Johnovy Příběhy Dona Quijota vyšly poprvé v roce 1941, od té doby celkem 11x, z toho 10x s mimořádnými ilustracemi Františka Tichého.

Ilustrace František Tichý

Na závěr stručný výtah děje pro ty, kteří netuší…
Chudého zemana dona Quijana pobláznila četba rytířských románů. Pod jménem Don Quijote de la Mancha se proto vydává na pouť za ideály bludného rytířství a za vysněnou dámou svého srdce Dulcineou. Se vznešeným posláním ale ostře kontrastuje jeho vytáhlá postava stárnoucího muže, improvizované rezavé brnění, ubohá herka Rosinanta i jeho přízemní, ale upřímný panoš, sedlák Sancho Panza. Během cesty překonávají oba hrdinové množství překážek a protivenství, jimž se srdečně zasmějeme, zároveň však pocítíme smutek nad jejich marností a uvědomíme si rozpor mezi šlechetnými ideály a mnohdy nelítostnou realitou.

Výpisky:

Když se don Quijote dosyta najedl, vzal do ruky hrst žaludů, a upíraje na ně zrak, jal se hovořit takto:

„Šťastná to doba a blažené časy, které nazvali staří zlatým věkem, a nikoli snad proto, že by zlato, jehož si náš věk železný tolik cení, bylo v oněch požehnaných letech dobýváno bez námahy, ale proto, že ti, kdo tehdy žili, neznali ještě slov tvoje a moje. Za onoho rajského času byly všechny věci lidem společné. Nikdo si nemusel opatřovat každodenní obživu v potu tváře, stačilo vztáhnout ruku do větví mohutných dubů, které je přímo zahrnovaly sladkými, jemně chutnajícími plody. Jasné studánky a bystré řeky poskytovaly jim průzračnou a dobrou vodu v hojnosti vskutku zázračné. Všude vládly mír, přátelství a shoda: těžké rádlo zakřiveného pluhu neodvážilo se dosud otevřít posvátný klín pramáti naší země a vniknout do něho; ona sama bez přinucení vydávala všude ze svého širokého a žírného lůna, co mohlo nasytit, oblažit a ukojit její syny, kteří se z ní tehdy těšili. Ano, tenkrát ještě chodily nevinné a krásné pastýřky přes hory a doly s hlavou nepokrytou a s vlasy rozpuštěnými, oděné jen potud, aby se cudně zakrylo, co vždycky velel a doposud káže zastírat stud. A neužívaly také dnešních ozdob, neboť jim postačil vínek ze svěžích listů břečťanu a lopuchu. Tehdy se ještě milostné zanícení a něha krášlily slovem upřímným a prostým, jako byla duše, z níž se zrodily; a ta opět nemusela promlouvat nepřirozeně a oklikou, aby jejich cenu zvýšila. Podvod, lest a klam nesmísily se ještě s pravdou a upřímností. Spravedlnost byla dosud neomezenou vládkyní, na jejíž hranice se neodvažovala zaútočit zištnost, ani je nepřekračovalo prospěchářství, které jí nyní těžce ubližují, maří ji a na ni dorážejí. Zákon svévole nevstoupil dosud do mysli soudcovy, neboť nebylo tehdy ještě zač a koho soudit. Nevinnost a počestnost mohly se zatoulat docela samy a bez doprovodu, kam se jim zachtělo, a nemusily se bát, že jim ublíží cizí prostopášnost a vilný úmysl, vždyť k jejich zmarnění docházelo jen z vlastní vůle a touhy. Ale dnes, v našich zkažených dobách, není bezpečná žádná žena, i kdyby byla ukryta a uzavřena v nějakém novém labyrintu krétském, neboť i tam k nim skulinami nebo přímo z ovzduší proniká se zběsilostí proklatého chtíče milostný mor a veta je po jejich zdrženlivosti.“

„Jako nelze klást zmiji za vinu její jed, třebaže jím usmrcuje, neboť jej má od přírody, tak by mi nemělo být zlořečeno za to, že jsem krásná. Čest a ctnost jsou ozdobou duše a tělo bez nich, skvěj se jakkoli, nemůže být doopravdy krásné. Narodila jsem se svobodná, a abych mohla žít na svobodě, zvolila jsem si nakonec samotu širých plání. Stromy těchto hor jsou mými druhy a mým zrcadlem je jasná voda těchto potoků. A jenom těm stromům, jen těm vodám svěřuji své myšlenky a svou krásu. Pomýšlím jen na to, abych žila navždy v samotě a jen matka země aby se jednou kochala tím, co zrálo v zdrženlivém ústraní, i pozůstatky mé krásy. Kdo mě nazývá dravou zvěří a baziliškem7, ať se mne, když jsem zlá a nebezpečná, vždy jen straní; kdo mě prohlašuje za nevděčnici, ať se mi nedvoří, kdo za neuznalou, ať mě jen vypustí z hlavy, a kdo o mně tvrdí, že jsem ukrutná, ať se neubírá v mých šlépějích. Ta dravá zvěř, ten bazilišek, ta nevděčnice a žena neuznalá a krutá nebude věru nikdy nikoho vyhledávat, nikomu nebude nadbíhat, nikomu se podvolovat a nikomu nebude v patách. Mám ráda volnost a nemíním se nikomu podrobit. Mé touhy nezalétají dále než k těm horám, a povznesou-li se nad ně, pak tonou jen v kráse širé oblohy a unášejí s sebou duši v její kolébku.“

Marcela domluvila a nečekajíc už, zda na to kdokoli odpoví, obrátila se a zmizela v nejhlubších houštinách blízkého vrchu, zatímco všichni přítomní mlčeli v údivu nad její spanilostí a důvtipem.

xxx

Když se don Quijote octl v širém poli, opět již volný a mimo dosah zamilovaných řečí, zazdálo se mu, že nalezl svou hlubinu bezpečnosti a že na duchu okřívá.

„Svoboda, toť jeden z nejvzácnějších darů, které lidem uštědřila nebesa, a nemohou se jí vyrovnat veškeré poklady, jež země v svém lůně chová a moře v svých hlubinách ukrývá. Za svobodu je třeba, ba nezbytně nutné i život nasadit; a naopak, otroctví je nejhorší pohroma, která může člověka postihnout. Povinná vděčnost za prokázanou přízeň a velká dobrodiní je poutem, které brání duchu volně se rozletět. Šťasten je ten, komu dalo nebe aspoň kus chleba, za který nemusí nikomu děkovat!“

 

The post Cervantes. Johnovo zajímavé převaprávění Dona Quijota de la Mancha. Ilustrace Tichého first appeared on Čítárny.

Když se spisovatele zeptáte, o čem bude jeho další knížka, většinou uslyšíte, že neví nebo že nepoví a ať se necháte překvapit. Zkuste to jinak! Chtějte vědět, kam se chystá na prázdniny. Ivona Březinová vám odpoví, že do Španělska.

Je to rok, co se na Čítárnách objevil článek s názvem „Březinová odlétá do Španělska psát novou knihu“. Kniha se nenapíše za týden, a tak se mohlo zdát, že se Březinová rozhodla na slunném jihu přezimovat. Jaké to pak ale bylo překvapení, když už týden po svém odletu do kraje La Mancha byla spisovatelka k vidění na slovenském festivale Prešov čítá rád.

Mohl za to zavádějící titulek. Ivona Březinová skutečně do Španělska odletěla spolu s manželem Pavlem, ale zdrželi se pouhých sedm dní, během kterých probíhala jejich společná dovolená a zároveň intenzivní schraňování materiálu a inspirace pro další ze série literárních cestopisů. Po méně známé slovenské spisovatelce Margitě Figuli se tentokrát Ivona Březinová rozhodla přiblížit svým čtenářům život a dílo spisovatelského kolegy světového formátu. Ano, hádáte správně. V knize Blázniví donkichoti na vás čeká Miguel de Cervantes y Saavedra a jeho důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.

Po zveřejnění článku o Vašem odjezdu do Španělska se rozpoutala na Čítárnách vášnivá debata o tom, jestli by spisovateli měla nebo neměla stačit ke psaní pouze jeho fantazie. Proč Vy preferujete osobní zkušenost před čistou fantazií?
Ne, já preferuji fantazii, bez té psát nejde, i kdyby měl člověk zkušeností za deset lidských životů. Na druhou stranu bez zkušeností s reálným prostředím by se daly psát snad jen abstraktní texty. Fantazie a zkušenost by tedy asi měly být v rovnováze. Ale nevadí, když občas jedna složka převáží nad druhou. Když píšu pohádky nebo příběhy z oblasti fantasy, vítězí u mě pochopitelně fantazie. Ale pokud chci napsat knihu odehrávající se v nějakém reálném specifickém prostředí, třeba mezi narkomany nebo lidmi, kteří trpí Alzheimerovou chorobou, pouhá fantazie nestačí. Tehdy vyrážím do terénu a bádám. Literární cestopisy pro mládež jsem od začátku nastavila tak, že v nich faktograficky sedí nejen životopisné údaje, ale i údaje geografické. Není možné popisovat konkrétní detaily míst v krajině La Mancha, když by ta místa autor nenavštívil. Aspoň já bych měla pocit, že své čtenáře obelhávám. Pokud popisovaná místa osobně navštívím, pohybují se v nich mí hrdinové mnohem přirozeněji a sdělení je bezprostřednější.

Mácha, Němcová i Světlá nás provedli po Čechách, za Figuli se hrdinové Vaší série rozjeli na Slovensko. Proč tentokrát Cervantes a Španělsko? Vybrala jste dříve spisovatele nebo zemi?
Španělsko bylo předem dané postavou Manuela. Jako v předchozím dílu Slovenka Marika  pozvala své kamarády o prázdninách na Slovensko, zařídil Manuel celé partě brigádu ve Španělsku. On sám je sice z Venezuely, ale ve Španělsku žije jeho strýc. A Miguel de Cervantes spolu se svým slavným hrdinou donem Quijotem je pro mě jedním ze symbolů Španělska. O jiném autorovi jsem ani neuvažovala.

Jak se Vám po Španělsku cestovalo? Našlo se něco, co Vás cestou vyloženě zklamalo nebo naopak, co jste nečekala a příjemně Vás to překvapilo?
Cestovali jsme autem, které jsme si půjčili v Madridu. Přespávali jsme, kde se dalo – u zříceniny hradu, pod lopatkami větrného mlýna, na vinici… I tím  jsem se přiblížila svým hrdinům. Stejně jako Fany jsem z každého větrného mlýna byla nadšená. I hrady se mi líbily, ale často byly ve špatném stavu. Překvapilo mě, že jsem nikde neviděla ceduli zákazu vstupu nebo výstrahu upozorňující na nebezpečí, protože některé ruiny vypadaly opravdu o život. Ale o to byly naše prohlídky dobrodružnější. Zklamalo mě snad jen to, že Cesta dona Quijota otevřená před několika lety je dost chaoticky značená a při budování turistických zastávek jako by se někdy skončilo v půli slova.

Po Vašem návratu do Čech jste rovnou odjela na festival do Prešova, pak Vás čekal Týden knihoven a další besedy. Kdy jste se dostala k další práci na Donkichotech?
V zimě. To je období, kdy necestuji a dopřávám si toho, co je mi nejmilejší, totiž psaní.

A abychom se vrátili zpět do přítomnosti… Rok se s rokem sešel a na pultech knihkupectví se objevili Blázniví donkichoti, výsledek sedmidenní pracovní dovolené, 1222 najetých kilometrů a hodin a hodin studia životopisných pramenů včetně důkladného čtení Důmyslného rytíře dona Quijota, který v letošním roce oslaví své 404. výročí od prvního vydání roku 1605.
Autorka svou knihu poprvé představila veřejnosti na křtu 22. září, který byl součástí přednášky s fotografickým doprovodem o kraji La Macha, o níž se postaral její manžel. Hosté tak měli možnost nahlédnout pod spisovatelskou pokličku a dozvědět se spoustu informací, které čtenář v knize objeví, ale došlo i na takové, které se na 133 stran příběhu už nevešly.

Závěrem nezbývá než se zeptat. O čem bude další knížka ze série literárních cestopisů?  Nepovíte? Máme se nechat překvapit? Tak tedy z jiného soudku. Kam se chystáte na další pracovní prázdniny?
Jedny pracovní prázdniny, které bych ráda využila pro své „béčkové knihy“, už máme s manželem za sebou. Neprozradím kam, abych něco nezakřikla. Ale název od písmene „B“ už je připraven.

The post Kdo jsou Blázniví donkichoti a kam jezdí Březinová na prázdniny first appeared on Čítárny.