Tandem Šrut – Miklínová opět zazářil ve světě české knihy pro děti. Po jejich posledních knížkách Verunka a kokosový dědek a Veliký tůdle, právě vychází knížka nová: “Příšerky a příšeři”, která opět ukazuje, že knihy pro děti se dají dělat s nápadem, inteligentně a hlavně hravě, přesně tak, jak to cítí Pavel Šrut i Galina Miklínová, kteří rozhodně nepatří k té nekonečné řadě kopírujících spisovatelů a ilustrátorů, kteří do vánočních veršů pro děti jsou schopni vkopírovat reklamu na coca-colu )))

Pro koho je kniha ..
Toť otázka. Ale dle mého je především pro ty, kteří se ještě umí dívat kolem sebe otevřenýma očima. Kniha je sice určena dětem, ale druhá rovina textu i ilustrací mnohé napoví také dospělým. Vtipné narážky, slovní hříčky, pointy, které rozesmějí, ale i zamrazí, osloví jak děti, tak ty, kteří v údivu zjistili, že mají být dospělí v tomto podivném světě.

Knížka obsahuje 36 básní a je rozdělena na několik částí, které se odlišují jak textově, tak graficky
a jsou skutečnou lahůdkou pro všechny, kteří si nemyslí, že knížky pro děti jsou jsou jen okrajovou záležitostí, jak to omílají někteří znalci literatury. V knížce najdete spoustu básniček: například o fakirovi, mamutovi, o tchořích, mumiích i aligátorech. A věřte, že hlavně děti si je oblíbí, protože Pavel Šrut i Galina Miklínová se umí kolem sebe dívat jejich očima. Oni to totiž opravdu umí.  )))

Šrut, Pavel / Příšerky a příšeři / Ilustrovala Galina Miklínová / Vydala Paseka 2005 / vázaná, 100×230, 96 stran

Příšerky a příšeři
ve dne bydlí pod keři,
ale když se zešeří,
tak se vkradou do dveří,
pak zalezou pod peřiny
a dělají příšeřiny
strašpytlíkům, kteří
na ně hloupě věří.
Bohužel jsou někteří,
kteří na ně nevěří!

 

Co říká labuť huse
No tak, huso, nebuď labuť,
svět je krásný, tak se probuď,
a dokud tě na pekáči
neobrátí na záda,
křič: Život je paráda!

 

Napsal jsem vám báseň
na zlé slovo smrt,
neboť se mi zdálo,
že takových básní
je pro děti málo.

BUCH! BUCH!

Vtom za dveřmi
stálo / sedm malých smrtek,
černých jako krtek,
vychrtlých jak chrt.

A tak jsem z té básně
podepsané Šrut,
alespoň to jméno
– nežli vešly –
škrt!

 

Nejstrašnější z příšeráků
jmenuje se NIC.
A Niců je jako máku
v poli makovic.

Chodí v noci,
chodí ve dne
po zemi i po moři –
a na koho to NIC sedne,
toho nudou umoří.“

Tak dlouho
se pořád říká,
že je těžko honit Bycha,
až nám z toho Bych
zlenivěl a zpych.

Kouká, jak se lidé honí
a sám leží pod jabloní,
nebo doma na břichu
v teplácích a
v kulichu.

To je pravda o Bychu,
milý pane Kdybychu.

The post Příšerky a příšeři. Básničky pro děti Pavla Šruta s ilustracemi Galiny Miklínové first appeared on Čítárny.

Nevíte jak vypadá knižní kýč pro děti? Pak Kosprd Papouškové je kniha, na které to poznáte okamžitě. Autorka prostoduchých tv novel je ukázkou, že ne každý může psát kvalitní knihy pro děti. Naopak taková kniha vyžaduje mnohem víc, než prvplánovité primitivní srandy, vyžaduje přesah obsahový a formu, která je dětem blízká a není vtíravá. Jinak vznikne kýč a to i přes vynikající ilustrace Miklínové, které se jen můžeme divit, se snížila k takové práci.

Je to přesně typ knihy jako kýčovitý Poseroutka. Kniha o klukovi, který by byl raději celé dny v dílně, než chodil do školky. Proto každý den leží v šatničce na zemi a řve. Telecí je malá hloupá holka s velkýma očima, kterou jedinou to nevyvádí z míry. A tak se z nich stanou kamarádi… Uřvanej kluk a hloupá holka, na které se může aplikovat celá řada neuvěřitelně pitomých fórů, které se líbí jen určité skupině dětí, Hádejte které.

O knize Papušková píše:
„Milé děti, původně jsem chtěla napsat kuchařku s názvem Kopr a telecí, ale naše kočka mi přeběhla po klávesnici počítače a na obrazovce se místo kopr objevilo Kosprd. A tak jsem musela napsat knížku o tomhle Kosprdovi. Když jsem ji dopsala, vzpomněla jsem si, že vlastně vůbec neumím vařit. Takže je dobře, že to takhle dopadlo,“
vyprávěla na křtu knížky Eva Papoušková dětem.

No, myslíme si, že neznalost nebude jen o vaření.

Eva Papoušková (1969) Je autorkou scénářů několika podbízivých telenovel, například Pojišťovny štěstí, Světel z pasáže či Zázraků života, věnuje se i adaptaci cizích látek pro televizi (Tchýně a uzený podle Simony Monyové). Takže není těžké pochopit, v jakém duchu je celá kniha.

Knížku kupodivu ilustrovala vynikající Galina Miklínová.

The post Kýčovitý Kosprd a telecí. Když Papoušková, autorka prostoduchých telenovel píše pro děti first appeared on Čítárny.

Nejpozoruhodnější dětská kniha uplynulého roku a nepochybně titul, který si zaslouží reprezentovat českou literaturu pro děti v zahraničí jak po stránce textové, tak obrazové. Lichožrouti Pavla Šruta a Galiny Miklínové nejsou žádnou přemoudřelou estetickou ekvilibristikou, k jakým projevují vřelou náklonnost porotci českých literárních cen. Obsahují sice také roviny a aluze, které dítě nepochopí nebo „nepřečte“; ale na rozdíl od opusů, které jsou určeny dětem jenom naoko a ve skutečnosti patří do sbírky artefaktů dospělých fajnšmekrů doopravdy oslovují dětského čtenáře.

Co je lichožrout?
Lichožrout je záhadný tvor, pojídající lidské ponožky. Nikdy nebere celý pár, vždycky jenom jednu a dělá tak z párů licháče. Podle toho dostal jméno. Ovšem zločinečtí lichožrouti, kteří kradou ponožky ve velkém a šmelí s nimi na černém trhu, je loupí klidně po celých párech, čímž porušují nejvyšší lichožroutí zákon!

Jiní recenzenti už zmiňovali spřízněnost Lichožroutů s Pidilidmi od Mary Nortonové. Ano, stejně jako Nortonové pidilidi, i lichožrouti obývají lidské příbytky a jejich životní heslo zní „BÝT – A NEBÝT VIDĚN“. U Nortonové největším neštěstím pro pidilidi je být spatřen člověkem, a, stane-li se jim tak, nechávají všeho a stěhují se pryč. V příběhu o lichožroutech to samé žádá ( i když s jistým zpožděním) po svém vnukovi děda – z důvodu, že se nechal vidět svým domácím. Postavičky Nortonové jsou ale v podstatě stejně takové lidi jako my, akorát hodně maličké, zatímco Šrutovy potvůrky – to je zcela odlišný živočišný druh, a vypravěč tráví docela hodně času osvětlováním jejich různých fyzických nebo duševních vlastností.

Jednou z nejzvláštnějších lichožroutích dovedností je schopnost jako chameleon splynout s okolím.
Tak, jako dokáží pro maskovací účely splynout s pozadím doslova, stejně tak časem splývají i s osobnostmi svých lidských domácích a přebírají jejich zvyky a chování. Třeba takový lichožroutí hromotluk Vasil – narodil se jako dobrák, ale protože dlouho žil u mafiána Vovky Šviháka, stal se z něj nakonec taky otrlý mafián.
A protože lichožrouti mají tak dokonalé mimikry, je jejich svět miniaturou toho našeho. Staří hudrují na mladé stejně jako u nás lidí, výrostci se spolčují v gangy… Jak říká děda: „Svět je vzhůru nohama.“, „Dneska už nikdo neví, co je teď a co potom – a hlavně co bude. Mládež nepozdraví, necvičí, místo chlapeckých družin tu máme gangy!“

Zajímaví jsou Šrutovi protagonisté ze světa lidí.
Zatímco v drtivé většině dětských knih o pohádkových bytostech se neobyčejní tvorové nechají spatřit pouze dětmi, nebo je mohou vidět jedině dětí jako protiklad k dospělým, u Šruta se lichožrouti ukáží z vlastního rozhodnutí dvěma dospělým, osaměle žijícím mužům. Egon Vavřinec a prof. Ing. René Kadeřábek jsou sice dospělí, ale ve skutečnosti jsou nevinní a bezelstní jako děti. A oba mají společné to, že jsou „licháče“, chybí jim někdo do páru. Taky na konci vyprávění, když se k panu Vavřincovi vrací jeho slečna Helenka a z obou se stává pár, Egona jeho lichožroutí kamarád opouští.
Ale k Renému Kadeřábkovi, který zůstává jako člověk (i muž) nadále osamělý (opouští ho dokonce i jeho podnájemnice paní Květuš, která se do té doby o něho aspoň občas a trochu žensky starala), lichožroutích přátel a společníků dokonce přibývá.

Z tábora lichožroutů ovšem mají hlavní slovo v ději logicky děti. Vždyť nechat se spatřit člověkem – takovou pošetilost může provést jedině dítě! Dějové linie o Hihlíkovi v bytě Egona Vavřince a o dvojčatech ve vile René Kadeřábka se zpočátku odvíjejí paralelně a zhruba v polovině knihy se spojují. Hihlík je velmi slušně vychovaný, za což se mu jeho dva bratranci posmívají. Ramík a Tulík jsou sice dvojčata a v rošťárnách nerozluční, ale na slova, která uslyší každý jindy a od různých lidí – jestli by chtěli být jako jejich mafiánský otec Padre – odpoví překvapivě každý jinak. A taky časem se ukáže, že jsou každý jiný.

Příběh končí formálním „dospěním“ Ramíka a Hihlíka (oběma děda a Padre říkají: „Jsi už dost velký a musíš žít svůj vlastní život“
– a odcházejí od nich) a „novým životem“. Toto slovní spojení se objevuje jak ve vyprávění o Egonu Vavřincovi, tak i v tom o Reném Kadeřábkovi. Vlastně na konci knížky začínají „nový život“ všichni – i bývalá podnájemnice profesora paní Květuš, i Ramses s Hihlíkem, a dokonce i Padre. Jen pro dědu a Kudlu Dederona život končí.
V textu jsou celkem častá mrknutí k dospělému čtenáři: „všechen ten nylon, silon, dederon…“ –  dnešní děti už ani neznají slovo „dederon“. Nebo narážky na humanitární pomoc Africe: „A když Hihlíkův tatínek zjistil, že z jejich města do Afriky nějaký kamion buď s léky nebo se zbraněmi občas odjíždí…“ – děti sice vědí, že africké státy jsou notoricky chudé, ale už vůbec netuší, že jejich vlády utrácejí hodně za zbraně.
Když lichožroutský Sibiřan Vasil dojede „na korbách náklaďáků a na plošinách železničních vagonů až do hlavního města matičky země“, čteme:
„Vasil byl blažený! Stál uprostřed obrovského náměstí, hleděl na zlaté kupole nějakého chrámu…“ – narážka na chrám Vasila Blaženého na Rudém náměstí v Moskvě je nabíledni, ale to se dovtípí akorát dospělý, dítě tuto aluzi sotva pochopí.

Děti ale dobře chápou slovní hříčky na základě různých významů mnohovýznamových slov
(„Profesor Kadeřábek v mládí zkoumal jedovaté hady, ale brzy ho to otrávilo“) nebo mnohovýznamových syntaktických konstrukcí jako «mám pohřeb», «spi sladce». (Po pohřbu v krematoriu Hihlík nechá svému domácímu u postele vzkaz „SPI SLADCE, EGONE“ – tak jako se píše pro zemřelé na náhrobcích.) Rozesmívá je také legrační čeština čínského obchodníka pana Li-ku, a, jak jinak, situační komika: «Čango si připravil škrtičskou šňůru a vyrazil. Jenže na naleštěných parketách mu ujely nohy.» «Ze starých ztvrdlých podkolenek si dělali pendreky a těmi se mlátili hlava nehlava.» A vůbec všechny scénky s hrůzu nahánějící partičkou Vasila, která z každé „prácičky“ odchází potlučená a s nepořízenou.

K atraktivitě knížky podstatně přispívá grafické ztvárnění.
«Žhavá mexická lichožroutka Mojita» je v podání Galiny Miklínové vskutku opojná. Stavební jeřáb z podkolenky se určitě také dostane do dětského obrázkového TOP 10. Ve spodním poli všech stránek je nakreslená další podkolenka, ze začátku úplně celá, ale s každou následující stránkou o něco kratší, až se na konci knihy ztratí skoro úplně, jak už ji lichožrouti sežrali.

Kniha samotná je vytištěná na kvalitním papíře a je vůbec z čistě knihařského hlediska kvalitně udělaná.
Klasické látkové záložky jsou dvě a jsou samozřejmě liché jako ponožky na nohou pana Vavřince – jedna šedá a jedna červená. Ladí to s tématem, ale je to šikovné i z jiného důvodu: knihu mohou číst dva lidi zároveň a každý si může založit, kam došel, „svojí“ barvou.

Lichožrouti / Pavel Šrut / ilustruje Galina Miklínová / Vydala Paseka 2008, vydání první

The post Lichožrouti Šruta a Miklínové. Pozoruhodná dětská kniha plná humoru first appeared on Čítárny.

V roce 2008 byla ilustrátorka Galina Miklínová poprvé zákeřně napadena, surově okradena a od té doby Miklínová dokonce tvrdí: “Žiju ve strachu, napadají mě neustále.” Nakonec nejmenovaný zdroj odhalili příčinu. Lichožrouti. Nový český fenomén, který se velmi rychle rozšiřuje. Za tučný honorář deseti párů ponožek Miklínová konečně promluvila: “Chtěla jsem o lichožroutech vědět víc.”

Paní Galino, jste poměrně věhlasná ilustrátorka. Přesto Pavel Šrut v nedávném rozhovoru odhalil, že nosíte děravé ponožky. Je to pravda?
Ano, je to pravda. Šetřila jsem totiž na celovečerní animovaný film o lichožroutech.

Napadli vás lichožrouti už někdy před Pavlovou knihou?
Napadají mě neustále. Důkazem toho jsou výše zmíněné děravé ponožky.

Takže i s tím nápadem jste kdysi přišla vy?
Vzniklo to, myslím, společně. Pavel napsal o jednom lichožroutovi báseň a mně se zdálo, že by měl dostat větší prostor, a to v příběhu, v próze, a že by ten lichožrout neměl zůstat sám. Chtěla jsem zkrátka o těch lichožroutech vědět trochu víc.

Nevěděla jste zprvu vůbec nic?
Ale ne, něco přece. Tušila jsem, že mají rodiny, s kterými u nás bydlí. Ale výsledek stejně předčil moje očekávání.

A co byste řekla literárnímu badateli, který by lichožrouty interpretoval co určitou metaforu pro víc a víc vína upíjeného osamělcem. A čím bude osamělejší, tím víc lichožroutů uvidí.
Řekla bych mu, že se plete. To by totiž musela pít osamělá hospodyně, která se snaží po večerech spárovat ty nešťastné ponožky. Možná ale k této interpretaci mylně svádí jména lichožroutů, jako Tulamor a Mojita, a dokonce i jméno člověka: pan Vavřinec.

Pavel Šrut prý před psaním vůbec neznal Pidilidi od Mary Nortonové. A vy?
Znala jsem ilustrace českého vydání. A líbily se mi. Zaujala mne také obálka, a tak jsem si v knihkupectví knihu prolistovala a teď si ji i zakoupila a těším se, až si ji konečně přečtu.

Na konci té vaší a Pavlovy knížky skoro všichni začnou nový život. Přesto či právě proto jste prý vymyslela jakýsi africký titul pro pokračování. Proč právě africký?
Protože je třeba posunout děj dál z Města a Afrika se nabízí. Příběh Hihlíka je otevřený. Nic nevíme o jeho rodičích, a právě ti jsou někde v Africe, takže je nasnadě, že se děj přesune tam. Ale z toho, co jsme dál promysleli, nechci už víc prozradit, aspoň ne bez Pavlova svolení.

Nu, a jak to bude s filmem o Lichožroutech?
Animovaný film je hodně drahý běh na dlouhou trať, ale povedlo se a v říjnu 2016 už bude v kinech.

Domníváte se, že psal Pavel Šrut svého hrdinu profesora Kadeřábka podle sebe?
Ne, nemyslím si to. To už spíš třeba podle Václava Klause. Tedy podle takového Klause, jaký by se Pavlovi líbil.

Co vůbec míníte o souboji vlastní čtenářovy obraznosti a jednou vámi daných, i když třeba nádherných ilustrací?
Dříve jsem měla ostré výhrady k ilustraci, která nesplňovala moji představu k textu. Teď, čím ilustruji víc, tím víc jsem k dané ilustraci v knize pokornější.

A obecně řečeno?
Jsem ráda, že ilustrátoři dostávají prostor, a snažím se co nejpoctivěji přesvědčit i čtenáře, že to není marné.

Lichožrouti jsou ovšem i knížkou o dospívání. Co dospívání a vy?
Věřte, že bylo stejně těžké a plné bojů jako v Lichožroutech.

Rozhovor připravil Ivo Fencl
{youtube}sZVQg6wju00{/youtube}

The post Ilustrátorka Galina Miklínová o Lichožroutech: Žiju ve strachu, napadají mě neustále. first appeared on Čítárny.

Kdybych byl na zemi, ale nejsem, mohl bych se zeptat Galiny Miklínové, aby nám prozradila, o čem je nová kniha “Pan Kdybych hledá kamaráda”. Tu geniálně napsal Pavel Šrut a Galina Miklínová mu určitě dobře napovídala, když ji ilustrovala. Jenže právě jsem deset tisíc metrů nad mořem a tak píšu otázky pro rychloholuba Karla, abychom se konečně dozvěděli, co se skutečně stalo, než se kniha objevila v rukou čtenářů.

Slovo “kdybych” známe všichni. Je synonynem naší nemohoucnosti něco udělat nebo pro něco se rozhodnout. Souvisí to i s vaší novou knížkou?
Trochu ano. Hlavní hrdina pan Kdybych je opuštěný, ale má spoustu kdyby a není sám schopný někoho najít. Takže do jeho kdybychování musí zasáhnout jeho jediný přítel plyšový Pes. Uveřejní v novinách inzerát na seznámení…

Kdo vymýšlel všechna ta úsměvná jména pan Abych, pan Jábych, pan Cobych, paní Květa Ledabych, pan Nebych,…?
Všechna jména – až na paní Ledabych pochází z dílny Pavla Šruta. S Květou Ledabych přišel Láda Horáček, náš nakladatel, který má občas pocit, že v našich knihách je žen asi jako v české politice.
A jako odpovědný redaktor pana Kdybycha k nám tedy přivedl paní Ledabych.

Koho podle vás kniha nejvíc osloví? Nebudou to nakonec jen všichni Bychové?
Ale my všichni jsme BYCHOVÉ! Takže si v téhle knížce najdou své i rodiče. A pro dítě je tu jednoduchý a srozumitelný příběh, ke kterému se ale může vrátit už jako dospělý.
Je to víceméně pořád stejný model knížky které s Pavlem Šrutem děláme: inteligentní dětská kniha pro celou rodinu. Vím o čem mluvím. Při předčítání své dcěři, což tvoří pořádnou část dne, příšerně trpím u nekvalitním čtení.

A co film? Vždyť je to ideální námět na film jak hraný, tak animovaný nebo že bychom v Česku konečně vytvořili novou vlnu filmu, podobně jako kdysi to udělal Zeman?
Děkuji za námět, ale myslím, že to zatím nebude na pořadu dnů, ale roků. Chystáme se totiž zrealizovat jinou naši knihu. Sice velice pomaloučku, ale už se rozjíždí přípravné práce na scénáři k celovečernímu animovanému filmu Lichožrouti. Tak uvidíme…

Co vás na práci o bychovských lidičkách nejvíc bavilo a která postavička je vám nejbližší?
Nejvíce mne bavilo hledat předobrazy hrdinů mezi lidmi které znám. Přišlo mi to důležité. A pak pan Nebych. Znám dobře jeho předobraz a tak mi bylo potěšením. A výtvarně nejvděčnější byl samozřejmě Pes.

A nakonec jedna otázka do české literární drbárny. Odkud bere Pavel Šrut pořád ty miliónové nápady? To je fakt divný, ne?
Vlastně to celé vzniklo jako malá pralinka mezi prvním a druhým dílem Lichožroutů. Pavel chtěl udělat malou knížku pro menší, něco jako první čtení a jen si tak posteskl, že ještě nemá hrdinu.
No a mne napadlo si projít naši knihu Příšerky a příšeři, odkud je mimochodem i původní lichožrout, a řekla jsem si, že by to klidně mohl být pan Kdybych. Vzpomněla jsem si totiž, jak jsem se trápila s ilustrací k básničce o Kdybychovi a to byl impuls. Pavel Šrut se zatvářil napjatě a zeptal se ještě: tak jo ale jaká bude první věta?  A já řekla: „Tak jak jste se dnes vyspal pane Kdybychu,“  zeptal se pes jako každé ráno. A ještě jsem dodala, že je to plyšák. A za 14 dní přišel rukopis.

Creditphoto: Galina Miklínová s dcerou Rózkou | CreditIlustrace: Galina Miklínová

Stručně o knize “Pan Kdybych hledá kamaráda“
Už jako malý Kdybýšek měl jediného přítele: plyšového Psa. Teď je z něho stárnoucí pan Kdybych, který si věčně stýská. Potřeboval by nějakého kamaráda, který nevypadá jako pes, umí hrát šachy nebo aspoň lízaný mariáš a hlavně: dá se s ním jít do hospůdky, do přírody nebo do divadla. A tak jeho chytrý Pes dá do novin inzerát: Pan Kdybych hledá kamaráda. Seznámení možné na lavičce u sochy básníka na Petříně. A hned nato se na lavičce u pana Kdybycha vystřídá podivná galerie postaviček: pan Abych, pan Jábych, pan Cobych, paní Květa Ledabych… Den co den tu sedá také ijáčkovsky ustýskaný pan Nebych, který už na žádné kamarádství nevěří. Jak asi tenhle příběh může skončit! Šťastně!

Pan Kdybych hledá kamaráda | Šrut Pavel – Miklínová Galina | Vydala Paseka, 2009

The post Všichni jsme Bychové, má ověřeno ilustrátorka Galina Miklínová na knize Pavla Šruta first appeared on Čítárny.

Jak se pracuje plně vytížené mamine a co na to Rózinka?
Díky za optání, musela jsem si zvykat, už jde to, ale taky proto, že tatínek je už dva měsíce na rodičovské dovolené. Ale ateliér mám doma a Rozi to zas tak nerozlišuje a to je dobře. Asi by se mi stýskalo, kdybych se vracela odněkud z práce a ona už spala. No a večerníčky, ty jezdí dělat se mnou. Už je na to tak zvyklá, že když začne hrát znělka Kanafáska, tak sebou začne šít do rytmu. Tak snad jí to neomrzí.

Co budete číst své dcři, až začne honit první motýly na zahradě ? Bude to zase Medvídek Pú, které jste Róze četla, když byla ještě v pupíku?
Medvídek Pú je nutnost. A nejmíň 3x za život! Myslím, že o knížky u nás nebude nouze, sbírám dětské knížky a tak z nich Róze budeme určitě číst. A chtěla bych taky, aby znala knížky, které byly důležité pro mne, když jsem byla malá.

Četl vám někdo, když jste byla malá školačka ?
Táta a někdy maminka, první vzpomínky patří pohádkám bratří Grimmů, ale spíš si pamatuji svoje čtení Andersenových pohádek, měli jsme úžasné vydání vázané v kůži. Ani nevím, kam se podělo. Možná bylo v lidské a tak ho někdo „stopil“. A taky jsem měla moc ráda Pipi od Astrid Lindgren.

Mnoho lidí jste překvapila svými ilustracemi k Františkovi a Anežce, která nedávno vyšla v Meandru. Na rozdíl od jiných ilustrátorů nemáte svůj jediný sterilní styl. Podle čeho se rozhodujete, jak budete ilustrovat nějakou knihu?
Tak to jste mě potěšil. Já si ostatně myslím, že žádný výtvarný styl nemám. Samozřejmě mám rukopis, jako každý, kdo kreslí už nějakou dobu, občas se asi taky opakuji, nebo vykrádám, ale snažím se, aby každá moje knížka byla jiná.
Ne nějak násilně, ale tak, jak to zrovna ta kniha potřebuje. A taky aby mě to těšilo. Obvykle pracuji na knize poměrně dlouho a musím se bavit a těšit.
První impuls je, jestli se při čtení bavím, to je nejduležitější, když mě text nebaví, nejdu do toho. A nebo mám podle jména autora natolik jasno, že neváhám.

Existuje nějaký autor, jehož text byste opravdu ráda ilustrovala?
To je těžké, ty texty které se mi opravdu líbí, už vyšly a povětšinou mají své ilustrace, které mám s nimi spojené a ty se mi taky líbí…tak na tak tenký led bych se asi nepouštěla. A nebo jo, ale chtěla bych být ten autor!
Ale vážně: bavila by mě knížka třeba s Michalem Čundrlem, Violou Fišerovou a nebo s Rogerem McGaughem.

Kterou knihu jste ilustrovala jako první?
První knihu jsem ilustrovala asi v třiadvaceti. Byl to Chalíl Džibrán.

Když novináři nemají o čem psát, tak se začnou rojit články o tom, jak děti dnes nečtou. Ja si myslím, že se nečetlo nikdy zvlášť moc. Je to jako s tím sněhem, když se říká, že kdysi byly hory sněhu a dneska už není.
Já nevím, vpomínám si, že když jsem byla dítě, byla spousta sněhu a v dětském oddělení v knihovně pořád plno 🙂 Jenže já trávila dětsví v Beskydech a knihovna byla tak malinká, že se tam sotva vešlo pět lidí! Určitě je teď daleko víc věcí, které děti odvedou od čtení, ale jediné co s tím můžeme udělat, je dál dělat knížky. Aby tady pro ně byly.

Většina mých známych, co pravidelně čte, v dětství četla málo nebo vůbec. Vliv rodiny u nich byl minimální a vždy záleželo na tom, koho zajímavého v životě potkali, který jim knížku přiblížil. Jak to bylo u Vás s knížkami, když jste byla malá holka?
Na mě rodina měla veliký vliv. Doma byly stěny obložené knihami, babička učitelka, dědeček spisovatel … prostě tomu se uniknout nedalo. Až teprve teď to mám tak, že si často vyberu knihu na doporučení svých přátel, kteří se literaturou přímo zabývají.

Existuje kniha, kterou byste moc rádi ilustrovala?
Každá kniha kterou zrovna ilustruji je ta, kterou bych moc ráda ilustrovala. Protože jsem si ji vybrala.

Jaké knížky se vám líbí a co si myslíte o braku, který se na naše děti valí ze všech stran?
Líbí se mi autorské knížky a těch dobrých je u nás pořád málo, ale už dá se pro ně zajet ven, tak mě to netrápí.
A taky mi chybí více vtipných autorů pro děti píšících česky. S tím taky souvisí první část otázky o braku v dětské literatuře. Stačí zajít do megaknihkupectví anebo do převážné většiny domácností, kde mají malé děti. Snad z toho vyrostou. Uvidíme.

Iva Pecháčková z Menadru někde objevila, že slova číst a čest mají stejný etymologický základ? Proč podle Vás tomu tak je?
Asi že číst text je čest pro toho kdo čte a zároveň i pro autora čteného textu. Když se to podaří, je číst oboustranná čest.

Proč je podle vás v dětské knize tak důležitá ilustrace?
Protože rozvíjí fantazii. I když s ní dítě nesouzní.

Chodíte na besedy s dětmi a jste zvědavá na ohlasy čtenářů na knihu jako celek?
Jezdím a někdy je to vážně dost zajímavé. Zvlášť když nejsou děti takzvaně poučeny a ptají se za sebe.Třeba když se ptají, jestli zamykám spisovatele u sebe doma, a on musí psát, abych měla co kreslit.
Kniha je celek a tak to většina dětí vnímá. I když spisovatel je pro děti větší raritka. Zvlášť když má přídomek “žijící”. To děti nějakým způsobem vzrušuje.

Bude knížka pro lidi důležitá i v budoucnu ?
Určitě bude, protože nic takového jako kniha neexistuje. Nedá se ničím nahradit ani vytěsnat. Můžete jí poslouchat, nebo vidět převedenou na plátno, ale je to jiné. Četba je nenahraditelná.

září 2007

The post Co zatajila ilustrátorka Galina Miklínová first appeared on Čítárny.