Tedy, dnes ještě úplně ne, ale určitě to brzy přijde, vždyť Vánoce se blíží, tak je čas na vánoční knížku. Je trošku netradiční a je o čekání na Mikuláše, Ježíška a radosti s tímto voňavým obdobím spojenými. Napsal ji Miloš Kratochvíl s tím, že má dětem ukrátit dlouhé podzimní a zimní večery. Vždyť si vzpomeňte, jak to neskutečně trvalo, než zazvonil zvoneček, rozzářil se stromeček a rodiče nás pustili k dárkům. Dnešní děti to mají trošku pokažené aktivitami obchodních domů – protože vánoční koledy se v nich hrají snad od října a barevné vánoční kouličky na ně útočí ze všech stran, sotva se vrátí z prázdnin a trošku se rozkoukají ve škole.

V knížce Miloše Kratochvíla Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my, kterou svými ilustracemi ozdobila Markéta Vydrová, se pořád něco děje. A tak si Dušan to čekání pěkně užívá. Nejdřív napadl sníh. Dušanova sestřička Bára, co ještě nechodí do velké školy, tvrdila, že se perou andělíčci, až se jim roztrhla peřina. Maminka oponovala, že andělíčci se neperou. Dušan to potřeboval ověřit, jak to je. Tak nacpal povlak sněhem a uložil se na zahradě pod sněhovou peřinu, chtěl tím dokázat, že andělíčci se musí prát, vždyť jinak by tu peřinu nemohli roztrhnout. Výsledek? Dušan dostal pořádnou horečku. Pak už události přicházely a proplétaly se jedna za druhou.

Dobrým parťákem je pro nezbednosti i soused pan Vrána, který miluje svého vnuka Matěje a připravuje mu jedno překvapení za druhým – sněhuláka podle babičky (musela stát modelem, až málem přitom umrzla), zlaté prasátko (natřel čuníka zlatou barvou), budku pro vrány a spoustu dalších báječných věcí.
A co dalšího se dělo? Tak třeba strýc Jára kdysi napravil čerta tak, že se nenarovnal, a od té doby k Dušanovi a Báře chodí napravený čert. Pak se psalo Ježíškovi, počítali se šupiny na kaprech, sháněl se stromeček s veverkami a šlo se k jesličkám do lesa krmit zvířátka. Nejdůležitější byl ježíšek, který ale tentokrát měl zpoždění…

Jak vidíte, tak vánoční knížka může být pěkně veselá a rozverná. Krásně se čte dětem i dospělým. Řadím ji k příběhům, které dospělí rádi čtou dětem, protože se při ní krásně vzpomíná na dětství. A když ji dočtete, tak začnete vyprávět – jak jste s babičkou pekli rohlíčky, jak vám je kocour shodil z plechu, jak jste si třeba drhli oči mýdlem, protože pan soused vám tvrdil, že máte špinavé oči (hnědé), proto k vám Mikuláš nemůže přijít… Najednou je ze čtení či předčítání večer plný vyprávění – a tak to má být. Pane Kratochvíle, děkujeme vám.

Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my | Miloš Kratochvíl | Ilustrace: Markéta Vydrová | Nakladatel: Triton, 2010

Ukázka z knihy: Veverky neměli

Maminka začala péct cukroví.
Barča jí při tom pomáhá a já taky. Já většinou pomáhám tím, že mě někam pro něco pošlou.
Zrovna jsem šel pro moučkový cukr na obalování vanilkových rohlíčků, když na náves přivezli vánoční stromečky. Dva vousatí lesáci je skládali před obchod paní Janouškové, a já si najednou vzpomněl na Otu Pivoňku. Jak blafal o tom, že našli na vánočním smrčku schovanou veverku.
Koukal jsem na ty stromečky. Některé byly hodně husté. V těch by veverka nebyla ani vidět. Proč by tam nemohla být schovaná?
Bylo by to senzační, mít na vánočním stromečku veverku…
Dal bych jí tam blikavé žárovičky, ale jenom červené, oranžové a zelené. Jako na semaforu. A ona by podle nich hopsala. Kdyby skočila z větve na větev na červenou, tak by dostala okutu. Nevím, čím by zaplatila, když veverka nic nemá, akorát blechy, a blechu bych nechtěl.
No – to bych ještě vymyslel. Ale určitě bych ji naučil packou cinkat na čtyři zvonečky, co na našem stromečku vždycky visí hned na nejvyšších větvičkách pod špičkou.
Už vím, co by musela udělat, kdyby skočila na červenou! Musela by se podívat zblízka do nějaké vánoční ozdoby. To by koukala!
Já se na sebe vždycky šklebím do stříbrné koule a ona mi zkreslí obličej, že vypadám jako žabák nebo jako hroch, nebo jako zvíře, co vůbec není. Až se sám trochu bojím. Ale dělám to často. Trénuju se tak, abych byl statečnější a nebál se jít večer potmě do sklepa.
Jak jsem tam stál a přemýšlel, co všechno by mohla dělat veverka na vánočním stromku, přišla ke mně paní Janoušková a zeptala se: „Co je ti, Dušane? Neztratil jsi něco?“
„Ne,“ řekl jsem, ale ona se na mě dívala tak starostlivě, že jsem jí radši přiznal pravdu, abych ji uklidnil. „Myslíte, že by mohla být na některém tom smrčku veverka?“
„Ne,“ řekla potichu a zapnula mi bundu až ke krku. „Jdi domů a ať ti maminka změří teplotu.“
Šel jsem tedy domů.
„Kde vězíš?“ spustila na mě maminka netrpělivě. Napřáhla ruce, ale viděla, že jdu s prázdnou. „Neměli?“
„Ne.“
„Neměli moučkový cukr?“
„Ne. Veverky.“
„Veverky?“ sáhla mi umoučněnou rukou na čelo. Mezi očima se jí udělala ustaraná vráska: „Lehni si a změř si teplotu.“
Seděla u mě, abych držel teploměr pořádně, poslouchala, jak dýchám, a musel jsem na ni třikrát vypláznout jazyk.
„třicet šest jedna,“ řekla, když se podívala na teploměr. „Uličníku!“ Pleskla mi pohlavek a utíkala do kuchyně, kde Barča pištěla, že se ze zázvorek v troubě nějak divně čoudí.
V celém bytě to vonělo jako v cukrárně a já za trest nesměl ochutnat nic z pečiva, co maminka vyndávala z trouby. Ale Bára mi tajně přinesla od každého dva kousky.
„Dušane, tys mi chtěl koupit k Vánocům veverku?“ řekla nadšeně a dala mi pusu, což skoro nikdy nedělá. „Škoda, že ji neměli… Víš, já bych si ji ochočila a ona by mi lezla na stromeček pro bonbony, když na ně nedosáhnu,“ dodala.
Je to zvláštní, že nás – tedy myslím Oťase, Báru a mě – napadnou stejně bezvadné věci. Dospělé taky stejné, ale ne tak bezvadné. Třeba měřit teplotu a tak.
Myslím, že i kdybych u paní Janouškové sehnal smrček s veverkou, stejně by nám nenosila bonbony ani by nehopsala podle světýlek, ale lítala by mezi námi s teploměrem. Maminka má u nás hlavní slovo, a tak by ji ochočila jako mě a Barču.

The post Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my. Další knížky Miloše Kratochvíla bestsellerem first appeared on Čítárny.