Francouzský profesor parapsychologie na universitě v Utrechtu Pobers, byl vyslán na Antily, aby prostudoval jevy telepatie, jež místní obyvatelé běžné používali. Například ženy tímto způsobem často komunikovaly se svými muži, kteří odešli na tržiště do vzdáleného města.
Zajdou ke starému stromu za vesnicí, tam vysloví svoje přání a muž to samozřejmě splní. Pobers studoval pravděpodobnost splněných přání a byl skutečně ohromen.
Když Pobers pochopil, že tento druh telepatie skutečně funguje nad rámec pravděpodobnosti, zeptal se jedné ženy, proč se obrací právě na ten strom a ne na tamtu skálu, dostal překvapivou odpověď.
“Protože jsem chudá, kdybych byla bohatá, měla bych doma telefon!”

Jean Cocteau (1889 – 1963)
Jean Cocteau byl jednou z nejpozoruhodnějších osobností francouzské kultury 1. poloviny dvacátého století. Všestraně nadaný francouzský básník, grafik, divadelník a filmař, člen Francouzské akademie.
Obdivoval surrealisty, propagoval ruské divadlo. Sám psal nejen verše, ale i maloval, režíroval, hrál divadlo, psal scénáře. Jako první francouzský umělec se veřejně přihlásil k homosexualitě. Byl přítelem Edith Piaf, pro kterou napsal v roce 1940 velmi úspěšnou hru Le Bel Indifférent. 
Často se stýkal i s malířem Pablem Picassem a  byl dlouholetým životním partnerem herce Jeana Maraise, který ho inspiroval k vytvoření celé řady literárních i filmových děl.

Z myšlenek Jeana Cocteaua:

• Svatební oznámení je úmrtním listem lásky

• Všechno, co člověk v životě dělá, a to včetně lásky, děje se v rychlíku, který se řítí ke smrti. Kouřit opium znamená rozjetý vlak opustit; zabývat se něčím jiným než životem a smrtí.

• Poezie je bezpodmínečně nutná – jen kdybych věděl k čemu.

• Rozdíl mezi velkým a malým městem tkví v tom, že ve velkém městě je možné víc vidět a v malém víc slyšet.

• Opravdové mládí je vlastnost, kterou lze nabýt jen s lety!

• Pravda se nesmí zaměňovat s názorem většiny.

• Vše, co člověk v životě dělá, a to včetně lásky, dělá v rychlíku, který se řítí ke smrti. Kouřit opium znamená tento rychlík opustit za jízdy; znamená to věnovat se něčemu jinému než životu: smrti.

• Být taktní znamená vědět, až kam můžeme dojít, než zajdeme příliš daleko

• Psát pro mě znamená kreslit, splétat linie takovým způsobem, že se stávají písmem, nebo je rozplétat tak, že z písma vzniká kresba.

Z jeho díla aneb bylo by dobré přečíst si aspoň pár knih.
Je to skutečně mimořádný autor.

Nezvedené děti
Jeho nejznámější próza z roku 1929, která je dnes klasické dílo světové literatury.
Malý Paul je zraněn při koulování a musí zůstat několik dnů v posteli. Začne se o něj starat jeho sestra Elisabeth a oba sourozenci si v pokoji vytvoří imaginární svět plný fantazie a vlastních pravidel. Situace se nezmění ani po smrti jejich matky – obě děti zůstávají uzavřeny ve vesmíru své vlastní představivosti. Mimořádná próza o mimosmyslovém vnímání.

Orfeova závěť
Asi nejznámější básnická publikace vydaná v Česku. Najdete zde sice jen zlomek jeho díla, ukázky z veršů, úryvky z divadelních her a filmových textů, kritické postřehy. Ale velmi dobře vybraných.

Sbohem, vy hříčky větrné
Útlá sbírka veršů Sbohem, vy hříčky větrné je jen velmi skromnou připomínkou jeho bohatého díla.

Královny Francie
Dvacet kratičkých medailonků o pozoruhodných ženách, které nějakým způsobem zasáhly do dějin Francie. Ve většině případů se nejedná o skutečné královny – častěji jde o královské favoritky, umělkyně a ve dvou případech o svaté patronky. Texty jsou především výrazem autorova subjektivního vztahu k těmto ženám a mají daleko do souvislého informativního líčení.

Opium
Po smrti svého přítele Raymonda Radigueta propadá Jean Cocteau závislosti na opiu. Koncem roku 1928 podstupuje léčebnou kúru na klinice v Saint-Cloud, během níž vznikají tyto jedinečné zápisky a kresby. Kniha se svým významem a stylem řadí po bok klasických textů básníků-vizionářů Baudelaira, Rimbauda a de Quinceyho a je i zásadním textem pro recepci Cocteauovy poetiky.

Svatebčané na Eiffelce
Skeč s hudbou a tancem odehrávajícího se na ochozu Eiffelovy věže, kde se fotograf snaží vytvořit snímek novomanželského páru a svatebčanů, což je mu ztěžováno vpády nejrůznějších bizarních postav a zvířat.

a divadlo
Svatebčané na Eiffelovce (1924) – absurdní drama
Modrý vlak (1924) “balet na jakoukoliv hudbu”
Orfeus (1927) – drama
Oidipus (1928) – drama
Antigona (1928) – drama
Lidský hlas (1930) – drama
Očarovaný život (1937) – drama

a film:
Věčný návrat (1943)
Kráska a zvíře (1946)
Orfeus (1950)
Orfeova závěť (1960)

Jean Cocteau internetové stránky

The post Jean Cocteau. Kam směřujeme, co ztrácíme a co jsme si přestali uvědomovat first appeared on Čítárny.