Spisovatel Karel Čapek byl známý tím, že nerad mluvil na mikrofon. Existuje pouze jediný záznam jeho hlasu. Bylo to 24.12.1937 v Československém rozhlase, v pásmu “Pozdrav lidem dobré vůle”, v něm se Karel Čapek obracel na Rabíndranáta Thákuru, indického básníka (1861 – 1941).

Šlo o zvláštní mírovou výzvu Karla Čapka, poselství v době nastupujícího německého nacismu v Evropě, protože mnoho lidí si neuvědomovalo nebezpečí holocaustu, které z Německa vyřvával Adolf Hitler všem tzv. neárijským kulturám. Mnozí také za svůj naivismus později položili i své životy.
Karel Čapek se ale odpovědi na svůj rozhlasový apel nedočkal.

Spojené státy mlčely, stejně jako politici celé západní demokracie, kteří po 30tá léta podepisovali smlouvy s Hitlerem v bláhovém domnění, že tak zabrání světové válce, ale ne válce Německa se SSSR.
A pak už se válka naplno rozjela.
11.3. 1938 Rakousko, ozbrojený převrat a připojení k Německu
30.9. 1938 Mnichovská zrada a odevzdání pohraničí ČSR Němcům
14.3. 1939 Okupace celé ČSR, Protektorat Böhmen und Mähren
1.9. 1939 Němci napadli Polsko a za pár krvavých týdnů bylo součástí Německa
3.9. 1939 Francie, Austrálie a Velká Británie vyhlašují Německu válku
10.5. 1940 Němci překročil hranice Belgie, Nizozemska a Lucemburska. Francie kapitulovala 22. června 1940 a do listopadu 1942 německá armáda postupně obsadila celou zemi.
22.7. 1941 Němci napadli SSSR. Akce Barbarossa
Naplno se rozhořela nejhorší světová válka, ve které zbytečně zemřelo cca. 60 miliónů lidí!!!!

Vzhledem k historickým zkušenostem a k tomu co se dělo v roce 2022 na Ukrajině a absolutní pasivitě západních státu o mírové ujednání konfliktu s Ruskem, by mohl ten samý projev zaznít i dnes a západní tzv. demokracie by opět mlčely,  protože rok 1937 se opakuje jako přes kopírák. Jako už mnoho událostí v historii lidstva.

Tento pořad vysílaly na Štědrý večer 24.12.1937 všechny stanice Československého rozhlasu od 23 hodin.
Pořad se předtáčel už 21. prosince 1937. Ve studiu tehdy byli Karel Čapek, jeho překladatel do angličtiny Vincenc Lesný, František Křižík, jeho překladatel do angličtiny profesor Otakar Matoušek a hlasatelka Marie Tomanová.

Za uveřejněný objev hlasu Karla Čapka vděčíme Václavu Cibulovi, který se dlouhodobě věnoval záchraně jedinečných rozhlasových dokumentů a jejich zveřejňování, např. v pořadu Fonogram. V archivech Cibula také nalezl i jediný záznam hlasu Vladislava Vančury.

Paradoxem je, že za přesně za rok 25.12. 1938 Karel Čapek zemřel nenáviděn ze strany mnoha pronacistických smýšlejících žurnalistů, kteří ho kritizovali za jeho antifašistické a antinacistické postoje. Zemřel nejen na oslabený organismus, ale hlavně na český mediální hyenismus, na maloměšťácké chování lidí, kteří nebyli schopni prohlédnout přicházející německý nacismus.
Karel Čapek umřel především na své citlivé srdce a nebojácnou touhu po míru.

Karel Čapek / POSELSTVÍ MÍRU

Hlasatelka:

“Karel Čapek posílá pozdrav míru Rábindranáth Thákurovi do Shantiniketanu v Britské Indii. Rábindranáth Thákur uslyší náš vzkaz svými přijímači.
Poněvadž je velmi vzdálen nejbližší rozhlasové stanici, očekáváme, že odpoví obratem telegraficky a že jeho poselství budeme moci vysílat všemi československými stanicemi zítra 25. prosince ve 12 hodin po poledních zvonech.
Promluví Karel Čapek…”

Hovoří Karel Čapek:

“Mistře Thákure, harmonický hlase Východu, zdravíme Vás z Československa, kde nyní padá sníh, z Evropy, kde je nám teskno, ze západního světa, kde ani ty nejvyspělejší národy si nemohou podat ruce jako rodní bratři.
A přece i přes tu dálku zemí a kultur k Vám vztahujeme bratrskou ruku. K Vám, básníku sladké moudrosti, k Vašemu pokojnému Shantiniketanu, k Vaší veliké Indii, k Vaší nesmírné Asii, i té, která je nyní obracena vniveč zbraněmi, jež vynalezl Západ.

Ve chvíli, kdy na nejzápadnějším i nejvýchodnějším okraji našeho společného kontinentu duní děla, volá Vás na rozhraní roku slabounký hlas západní demokracie.
Ať žije svět, ale budiž to svět rovných a svobodných lidí.”

Audiozáznam ZDE

The post Karel Čapek. Poselství míru Thakurovi. Jediný jeho dochovaný hlasový záznam first appeared on Čítárny.

Hlavní postava eposu Vojna a mír, kterou bravurně napsal Lev Nikolajevič Tolstoj, mě inspirovala k objasnění názoru, že mravní cítění má původ jako vnitřní protest proti homosexuálnímu pudu, který může být na nějaké hluboké úrovni podezřelý, ale na vědomé úrovni je nepochopený.

Analyzoval jsem další Tolstého postavu, tragického hrdinu Kreutzerovy sonáty, a ukázal jsem, že sadismus, stejně jako žárlivost, jsou důsledky tohoto tajného, ​​zákeřného sklonu.
I tam byl Tolstoj přiveden k morálním problémům a v prohlášení o morálních postulátech popíral a nenáviděl erotické sklony a dokonce odmítal reprodukci.

Válka a mír jsou samy o sobě morálním problémem.

Tolstoj ve svém dlouhém filozofování tento problém téměř nezmínil. Jeho hlavní starostí byl problém svobodné vůle. Jedná člověk svobodně? Dělají masy? Má vůdce? Je jejich čin výsledkem historických událostí?

Tento pokus je opakovaně rozvíjen protichůdným způsobem. Vůdcova svobodná vůle je plně závislá na tom nejmenším z jeho vojáků. Je to protest proti muži, který si pro sebe uzurpoval historické poslání. Je to protest proti tyranům, jedovatá obžaloba přemožitele mnoha mužů.

Tato osamocená obvinění ve filozofických kapitolách románu se znovu objeví jako ilustrace v postavách románu a ten, kdo, jak se zdá, nese nejvíce autobiografických rysů, bude jistě Tolstému srdci nejbližší.

Vskutku: Hrabě Pierre Besuchov připravuje pokus o Napoleonův život v Moskvě. Tolstoj učinil ideologický pokus a jeho hrdina se toho chtěl dopustit fyzicky.

Asi vůbec nepřekvapí, že tentýž Pierre Besuchov v prvních kapitolách románu otevřeně odhalil své nadšení a lásku k Napoleonovi.
Tolstoj ze svého pohledu nic nevysvětlil, proč k této změně došlo. V roce 1805 byl Napoleon přesně ten samý despota jako v roce 1812. Pierre zažil morální proměnu; z častého návštěvníka bordel se měl vyvinout v hledače pravdy. Co bylo kořenem této transformace? Těch sedm let budeme Pierra doprovázet.

Pierre, nemanželský syn starého hraběte, přichází do Petrohradu ze zahraničí, kde vyrůstal.
Vede tam rozpustilý život a sdílí dobrodružství s Anatolem Kuraginem. Společně navštěvují bordely a společně se účastní nočních skandálů. Jeho otec, starý dvořan z dob Kateřiny, umírá v Moskvě. Je k němu přivolán syn, který se v té době shodou okolností nachází ve stejném městě. Zatímco tam jde, usne v droshce. Tento nezájem změkne jen nakrátko při pohledu na jeho umírajícího otce. Po smrti nejsou žádné otázky svědomí, žádné změny pocitů: emoční blokáda, jakou často nacházíme u neurotiků. Je legitimován a stává se bohatým. Zamiluje se do Heleny.

“Ale ona je hloupá, říkal jsem si, že je hloupá,” pomyslel si. V tom pocitu, který ve mně vzrušuje, je něco odporného, ​​něco, co není legitimní.”

Helena je Anatolova sestra.

Bylo mi řečeno, že její bratr, Anatole, byl do ní zamilovaný a ona do něj, že tam byl pravidelný skandál, a proto byl Anatole poslán pryč. . . současně meditoval o její bezcennosti a snil o tom, jak by mohla být jeho manželkou. . . a jak všechno, co si o ní myslel a slyšel, mohlo být nepravdivé. . . A znovu si řekl, že to není možné, že v tomto manželství bude něco odporného, ​​nepřirozeného, ​​jak se mu zdálo, a nečestného. . . . a zaplavila ho hrůza, že se mohl nějakým způsobem zavázat k tomu, aby udělal něco zjevně špatného, ​​a ne to, co by měl udělat. Ale právě ve chvíli, kdy si to vyjadřoval, v jiné části jeho mysli vyplul její obraz na povrch se vší její ženskou krásou.

Šest týdnů po večírku Anny Pavlovny a po něm bezesná a rozrušená noc, kdy se Pierre rozhodl, že svatba s Helenou bude neštěstí a že se jí musí vyhnout a odejít; šest týdnů po tomto rozhodnutí Pierre stále neodešel. . . a cítil s hrůzou, že . . . nemohl se vrátit ke svému dřívějšímu pohledu na ni, že se od ní ani nemohl odtrhnout, že by to byla strašná věc, ale že bude muset spojit svůj život s jejím. . . . Nevědomý pocit hříšnosti toho popudu paralyzoval jeho vůli. . . “ musí se to nevyhnutelně stát. Všichni to tak očekávají. . . že je nemohu zklamat. Ale jak to bude? Nevím, ale bude to neomylně, bude!“

Co bylo zvrácené na zamilovanosti mladého muže do mladé ženy stejného společenského postavení?
Dalo by se říci, že nechvalně známá zamilovanost bratra a sestry byly „nelegitimní“ emoce. Jeho emoce však „nebyly legitimní“, protože miloval bratra v sestře. Tolstoj si myslel, že zkušenosti mezi bratrem a sestrou byly překážkou jeho odhodlání, ale byly příčinou Pierrova sklonu a jeho manželství. Později v podobné situaci s jinou dívkou bude stejný Pierre jednat znovu podobně. Nejen krasavec Anatol (Tolstoj popíše svou elegantní a přitom drsnou krásu jinde), ale i další chlípný, jeho a Anatolův přítel Dolochov, bude mít intimní vztah se svou ženou.

Dolochov využil jeho přátelských vztahů s Pierrem za jejich starých hlučných časů, přišel přímo do jeho domu a Pierre ho v něm usadil… Dolochov mu cynicky chválil krásu své ženy a… od té doby je nikdy neopustil.

Pokaždé, když se jeho pohled náhodně setkal s Dolochovovými pohlednými, drzými očima, Pierre cítil, jako by v jeho duši stoupalo něco hrozného, ​​ohavného, ​​a spěchal se odvrátit.

K Dolochovovi má však ambivalentní pocit. Miluje jeho, dobyvatele a jeho zvěrstvo. “Vzpomněl si na výraz Dolochovovy tváře ve chvílích krutosti.”

Sám se pokusil hrát mužskou roli a vybíjel svou zuřivost proti pachateli. Anonymnímu dopisu, který dostal, nevěřil, ale vyzval Dolochova na souboj, a když ho smrtelně zranil, „stěží ovládl vzlyky“, rozběhl se k zraněnému Dolochovovi.

“Byl jsem hrdý.”… o její nepřístupnosti“ a o stránku později: „Věděl jsem, že je to rozpustilá žena, ale neodvážil jsem se to vlastnit.“
„A teď Dolochov: tam sedí ve sněhu a nutí se k úsměvu; a zemře… jako odpověď na mé výčitky svědomí… Jsem na vině.”

Kdyby byl Tolstoj nyní naživu, rád bych znal jeho vysvětlení pro pocit viny ze strany podvedeného manžela. Pocit viny pocházel z jeho citu k Dolochovovi. Jeho sebeklam, kterým chtěl uvěřit v její nedotknutelnost, a jeho pohostinnost vůči nechvalně známému mládenci byly prostředky k jeho cíli. Snaží se bojovat proti ženské roli ve svých homosexuálních svazcích, trucuje a vede souboj. Jeho nenávist patří ženě.

“Zabiju tě!” vykřikl a sebral ze stolu mramorovou desku se silou, kterou v sobě do té doby neznal, udělal krok k ní a zamával jí.
Pierre cítil opuštěnost a fascinaci šílenstvím.

To vše připomíná různé scény v Kreutzerově sonátě, a to i v detailech.

Homosexuální instinkt, pokud není překonán, může jít buď cestou regrese do sadismu, nebo může jít cestou sublimace, k rozvoji etického systému. Poté, co se emoce sadistickým způsobem osvobodí, dojde k opačnému pokusu překonat impuls jeho sublimace.

Po souboji a odcizení od své ženy Pierre odchází. Na nádraží v Torchoku najde cestovatele, starého muže s povislým obočím. Doprovází ho sluha, malý stařík bez vousů a kníru, který nebyl oholený, ale zdálo se, že mu nikdy nenarostl. Tento zjevně svévolný popis Tolstého je příznačný. Pierre se mění v žáka. A jaký je duchovní rozdíl mezi učedníkem a mladíkem? “Pierre začal pociťovat neklid a pocit nutnosti, nevyhnutelnosti vstoupit do rozhovoru s cestovatelem.”

Pierre se chtěl odvrátit od jeho pohledu, ale ty jiskřivé staré oči ho neodolatelně přitahovaly. Cestovatelův obličej byl nepřátelský, dokonce chladný a strohý, ale navzdory jeho slovu řeč a tvář nového známého Pierra neodolatelně přitahovaly. Byla dána nábožensko-mravní výuka. Byl to správný okamžik v Pierrově životě, protože toto setkání uvolnilo cestu k pozitivnímu vítězství nad homosexuálním pudem.

Pierre hleděl zářícíma očima do svobodného zednáře a se vzrušením v srdci naslouchal jeho slovům. . . a cítil radostný pocit uklidnění, obnovy a návratu do života.

Pierre procházel po nádražní místnosti. . . Prohlédl si svou krutou minulost a s extatickým pocitem nového začátku si představil blaženou, bezúhonně ctnostnou budoucnost.

Zde je zřejmé, jak „hřích a spása“ čerpají ze stejného zdroje.

Předpokládá se, že v jednom období svého života byl Tolstoj spojen s doktrínami zednářů.
(Samotný starý muž, Osip Alexejevič, je ve skutečnosti obrazem Tolstého, jakým bude o mnoho let později.)
“Zdroj spásy není vnější, ale uvnitř nás.” Tolstoj toto kázání opakuje o mnoho let později: „Království Boží je v nás,“ nazývá jedno ze svých děl.

Zasvěcení do lóže je záhada, která se odehrává v skrytu a ve tmě. Obnažená šavle se vysune a dotkne se prsou nového bratra v samotě s přivádějícím bratrem, který mu zaváže oči a políbí ho.

Cíle, které spisovatel vyjmenoval v samotě „pro zlepšení lidstva“, byly Pierrovi obzvláště blízké.
Dárky byly požadovány jako projev štědrosti a je vyzván, aby se vzdal jakékoli hotovosti, kterou má u sebe. Na znamení poslušnosti se po něm vyžaduje, aby se svlékl. Na znamení upřímnosti je požádán, aby se vyznal ze své největší vášně. “ Pierre se odmlčel a hledal odpověď. Víno? . . . lenost? ukvapená nálada? . . . ženy? . . . ‘Ženy.'”

Rétor odpovídá:
„Obraťte veškerou svou pozornost na sebe, dejte uzdu svým citům a nehledejte požehnání ve svých vášních, ale ve svém vlastním srdci. Tajemství požehnání není vně, ale uvnitř nás…“

Během tohoto obřadu byl nazýván „hledačem“, „trpitelem“ a jindy „živitelem“, tj. byla mu přisuzována buď aktivní nebo pasivní vlastnost.
Bylo mu řečeno, že se tomu musí věnovat: poklekl před branou svatosti. Dostane lopatu, tři páry rukavic a zástěru. Velmistr mu říká, že nemá poskvrňovat bělost zástěry, která představuje sílu nevinnosti. “Pak o nevysvětlitelném rýči” mu velmistr “řekl, aby se s ním namáhal, aby si očistil srdce od neřesti a s nezlomnou trpělivostí uhladil cestu v srdci svého bližního.”

Hladit srdce svých bližních rýčem není příliš samozřejmá symbolika. Podle Freuda je lopata mužským symbolem a zástěra ženským.
Velmistrovo vysvětlení okamžitě potvrzuje náš názor, že jde o sexuální symboliku. První rukavice jsou „mužské“; nemůže znát jejich význam, ale má je mít v úschově. Další pár je také „mužský“ – má ho nosit na schůzkách. Třetí pár je „ženský“. Dva páry „mužských“ rukavic symbolizují možná bisexuální roli muže; „mužské“ rukavice, jejichž význam nelze poznat, na rozdíl od těch, které se nosí na schůzkách, odkazují na to, co je tajné, a nazývané maskulinní patří k sexuálnímu tajemství.

Pak je mu řečeno:
„Leť na pomoc bratrovi, ať je to kdokoliv…
Buď přátelský a zdvořilý. Poděl se o své štěstí se svým bližním a nikdy nebudeš závidět potíže tu čistou blaženost.”

Shromáždění svobodných zednářů se skládá pouze z mužů.

Je zřejmé, jak květy tohoto náboženského cítění a těchto morálních imperativů vyrůstají z kořenů instinktu. V houští se kořeny a květy proplétají. Pierre zkoumá každý jeho majetek a zavádí humánní reformy. Věří a prohlašuje svou víru, že přijde čas, kdy už žádné války nebudou.

Nyní jsme dětmi země, ale navěky dětmi celého vesmíru. Necítím ve své duši, že jsem součástí toho obrovského harmonického celku? . . . jedno zrnko, jeden krok vzhůru od nižších bytostí k vyšším? . . . Cítím, že nemohu zmizet, jako nic ve vesmíru nezmizí, že skutečně vždy budu a vždy jsem byl. Cítím, že vedle mě, nade mnou, jsou duchové a že v jejich světě je pravda.

” Venez demain večeře.” . . le soir. Il faut que vous veniez. . . Venez.” Boris Drubetskoj se stal důvěrným přítelem v domě hraběnky Besuchovové.

“Jsem se svou ženou smířený.” . . Vzpomněl jsem si na své rozhovory s Osipem Alexyevičem a . . . dospěl k závěru, že bych neměl prosebníka odmítat. . . a že musím nést svůj kříž. Ale pokud odpustím kvůli správnému jednání, ať má mé shledání s ní alespoň duchovní konec.“

Řekl své ženě, že ji žádá, aby mu odpustila, a že není nic, za co by jí musel odpustit.
Cítil blažený pocit obnovy. Boris Drubeckoj byl nejintimnější osobou v domě Besuchova. Pierre trpěl tak bolestně urážkou způsobenou jeho manželkou před třemi lety, že před podobnou urážkou unikal, zaprvé tím, že nebyl manželem své manželky, a zadruhé tím, že nikomu nedovolil o ní pochybovat.

“Taková zvláštní antipatie,” pomyslel si Pierre; “A jeden čas jsem ho měl opravdu moc rád.”

Tolstoj o tom říká:

To vše v Pierreově duši, zatímco probíhal složitý a pracný proces vnitřního vývoje, který mu mnohé odhalil a přivedl ho k mnoha duchovním pochybám a radostem.

Tato věta je neúmyslně, ale nápadně vložena mezi vyprávění o spojení Boris-Helena a bezprostředně následující náhodný a zdánlivě náhodný příběh z Pierrova deníku o Borisově zasvěcení do zednářské lóže: Pierre je vítač.

Zjevně neúmyslná, náhodná a nic netušící povaha motivů jeho chování je skutečně charakteristickým jevem.

Večer se konala recepce… Boris Drubetskoj byl přijat. Navrhl jsem ho a byl jsem rétor. Po celou dobu, co jsem s ním byla v temném chrámu, mě znepokojoval zvláštní pocit. Objevil jsem v sobě pocit nenávisti, který jsem se usilovně snažil překonat. A mohl jsem si upřímně přát zachránit ho od zla a uvést ho na cestu pravdy, ale zlé myšlenky na něj mě nikdy neopustily. Napadlo mě, že jeho cílem při vstupu do bratrstva bylo jednoduše získat intimitu a přízeň mužů v naší lóži.

Jak vidíme, při vší své blízkosti k zednářské ideologii z roku 1864 nebyl Lev Tolstoj slepý vůči negativním aspektům instituce svobodného zednářství.

“Není schopen, pokud jde o mé pozorování, cítit úctu k našemu svatému řádu.” Proč ho tedy Pierre doporučil? Podvedený manžel, který zavře oči a nechce vidět, co se děje v ložnici jeho ženy, zavede podvodníka do svého bratrstva. Osoba považovaná za vhodnou pro zasvěcení musí mít čisté srdce. Je triviální racionalizací tvrdit, že iniciuje podvodníka, aby ho reformoval. “Měl jsem opravdu rád probodnout jeho holou hruď mečem, který jsem na něj držel.”

Mezi Dolochovem a Borisem se objevila identifikace, jak tomu bylo dříve mezi Anatolem a Dolochovem.
Na další stránce svého deníku Pierre píše, že „by si to rád promyslel“, ale tok myšlenek ho zavedl zpět k setkání s Dolokhovem po souboji, a „teď jsem si vzpomněl na všechny podrobnosti toho rozhovoru a v mé mysli z něj udělaly ty nejmstivější a nejkousavější repliky.
“Pak okamžitě, bez přechodu: „Poté přišel Boris Drubetskoj. . . Řekl jsem mu něco hrozného. odsekl. Rozpálil jsem se a řekl jsem mu mnoho, co bylo nepříjemné a dokonce hrubé.” Pak následuje sen.

Zdálo se mi, že jsem šel ve tmě a byl jsem najednou obklopen psy. . . . jeden mě chytil svými zuby za stehno . . . Snažil jsem se to uškrtit rukama. . . další, větší, mě začal kousat. . . Začal jsem lézt na plot. . . Po velkém úsilí jsem vytáhl své tělo nahoru, takže moje nohy visely na jedné straně a mé tělo na druhé.

Na druhé straně plotu byla „velká třída a zahrada a v zahradě velká a krásná budova“. Probudil se. „Pane, velký architektu přírody, pomoz mi odtrhnout tyto psy – mé zlé vášně, a zvláště ty poslední – které v sobě spojují násilí všech předchozích, a pomoz mi vstoupit do chrámu ctnosti, jehož jsem byl. zaručil vidění ve spánku.”

Toto je jedna současná interpretace snu. Skrytá vášeň v sobě skrývá vášeň všech ostatních vášní. Existuje však i jiný výklad, paralelní určení obsahu snu. Abychom tomu porozuměli, musíme rozluštit význam trapné pozice na plotě. Co tato pozice znamená?

Ve stejném svazku Vojny a míru, část 2, kapitola 16, čteme:„Pes na plotě, živý pes na plotě,“ (řekl Denisson jako největší výsměch jezdce pěšákovi na koni).
Tato asociace je natolik výrazná – pes a plot –, že ji můžeme bez váhání interpretovat: Pierre na plotě v nepříjemné pozici psa. Ostatní psi jsou jeho rivalové. Bezprostředně před snem byli zmíněni Dolochov i Boris. Pes je považován za sexuální (a homosexuální) zvíře.

“Pomozte mi vstoupit do chrámu ctnosti,” uzavřel Pierre vyprávění svého snu.
Tento chrám, k němuž vede „úzká cesta“, může mít dvojí význam, který opakuje téma našich komentářů: Vytváření mravního patosu a zápalu jako dobytí a sublimace „psího“ (v Kreutzerově sonátě „ prasečí” ) tendence.

Po souboji s pokušitelem jsme vyjádřili přesvědčení, že mravní renesance vyplývající ze setkání se starým svobodným zednářem pochází ze stejného zdroje jako sexuální zmatek. Stejně tak by se to mohlo jevit jako Tolstého výsměch přímému významu: Stařec káže mladému muži, který prošel drsnými zkušenostmi, a my jako blázen v bouři ve spěchu utíkáme s výkřikem, že císař nemá šaty.

Po tom v Pierreově deníku však následuje další sen:

Zdálo se mi, že Osip Alexejevič sedí v mém domě, a byl jsem velmi rád, že ho vidím, a dychtil jsem ho pobavit. . . a chtěl jsem se k němu přiblížit a obejmout ho. Ale jakmile jsem se k němu přiblížil, viděl jsem, že jeho tvář se změnila a omládl, a řekl mi něco tiše, nějakou nauku našeho řádu. . . . stalo se něco zvláštního. Seděli jsme nebo leželi na podlaze. Něco mi říkal. Ale ve snu jsem toužil ukázat mu svůj cit oddanosti, a když jsem neposlouchal jeho slova, začal jsem si představovat stav svého vlastního vnitřního člověka a milost Boží, která mě posvěcuje. A do očí se mi draly slzy. . . . Pak jsme se najednou ocitli v mé ložnici, kde stála velká manželská postel. Lehl si na jeho okraj a zdálo se, že jsem byl naplněn touhou obejmout ho a také si lehnout. A ve snu se mě zeptal: ‚Řekni mi pravdu, jaké je tvé hlavní pokušení? Víš to? Věřím, že to víš.“

Je možné, že to sám Tolstoj ještě nepochopil? Neobvykle silný případ slepoty!

Zahanbený touto otázkou jsem odpověděl, že mým pokušením je lenost. Nevěřícně zavrtěl hlavou. A ještě více zahanbený jsem mu řekl, že i když tu bydlím se svou ženou, nežiji s ní jako manžel. Na to odpověděl, že nemám právo zbavovat svou ženu objetí, a dal mi najevo, že je to moje povinnost. Ale odpověděl jsem, že bych se za to měl stydět.

Jsou to pravděpodobně autobiografické sny. Tolstoj a Pierre pochopili, že sen znamená, že se má žít se ženou.
Ale proč? Pokračovali v nesprávném pochopení, i když je to uvedeno zcela jasně. Pokud sen není pochopen, jeho myšlenka se opakuje v dalším snu. Nevědomí se neustále snaží najít způsob, jak mu porozumět.

Měl jsem sen, ze kterého jsem se probudil s bušícím srdcem. Zdálo se mi, že jsem byl v Moskvě ve svém vlastním domě, ve velké pohovce, a Osip Alexejevič vyšel ze salonu. . . . Políbil jsem ho na tvář a na ruce, zatímco on řekl: “Všiml sis, že můj obličej je jiný?” Podíval jsem se na něj a stále ho držel v náručí.

V pokračování snu mu Osip Alexejevič ukazuje velkou knihu a

Řekl jsem: „To jsem napsal já“… a na všech stránkách byly krásné kresby. A ve snu jsem věděl, že tyto obrázky zobrazují milostná dobrodružství duše s jejím milovaným . . . krásný dar dívky v průhledných šatech… létat až k oblakům. A zdálo se mi, že vím, že tato dívka není nic jiného než postava Písně písní… Zahynu kvůli své ničemnosti, jako bys mě úplně opustil.

Ale tohle byla Píseň písní; proč tedy korupce a zatracení? Mraky a zkaženost, náboženské cítění a homosexualita, spása a zkaženost. . . Císař skutečně neměl žádné šaty.

Natasha byla milovanou snoubenkou Pierrova „přítele Andreho“. Tento pocit byl opravdový; Tolstoj jej zobrazil jemným uměleckým štětcem.
Tato láska byla vystavena těžké zkoušce a blížila se katastrofě. Za to, co se stalo, mohl zmíněný Anatol. Tak se to pro Pierra stalo dvojitým magnetem: Anatol a Andre ve skutečnosti ve stejné dívce. Přišla katastrofa, magnet zafungoval dvojnásobnou silou, takže si Pierre uvědomil cit k dívce. U Heleny to byli Anatol a Dolochov as Natašou, Andre a Anatol, kteří pro něj udělali ženu přitažlivou.

Pierre se Nataše vyhýbal. Zdálo se mu, že k ní chová silnější cit, než by měl mít ženatý muž k přítelově snoubence. A ano, nějaký osud ho neustále sváděl dohromady s ní. Kvůli Natašině nevěře Andremu na ni Pierre myslí s podezřením a antipatií. Andre říká, že není schopen soutěžit s gentlemanem. Pierre už to dělá podruhé. O několik minut později, jako odpověď na jeho otázku: „Rád bych věděl, miloval jsi … miloval jsi toho zlého muže?” slyší Natašin pláč; Pierre je zaplaven pocitem soucitu, něhy a lásky a činí z ní své ohnivé vyznání lásky. Toho večera, „při pohledu na oblohu, Pierre zapomněl na ubíjející podlost všech věcí pozemských ve srovnání s výškou, kam se jeho duše zvedla.

Zde opět vidíme původ zdroje mravního citu.
Pierre, který zůstal v Moskvě, aby zabil Antikrista (Napoleona), místo toho zachránil dítě a během svého uvěznění našel v sobě božské; Bůh je tady, všude. Naučil se ve všem vidět velké věčné nekonečno. Jeho další dobrodružství naši studii nezajímají. Helena umírá. Ožení se s Natašou. Cítíme ve vztahu stopu klamu,(1) , když řekne jak

často se mu zdálo, že všichni lidé jsou zaujati svým vlastním budoucím štěstím. Často se mu zdálo, že všichni mají radost ze stejných věcí, které dělá on, a jen se snaží tyto radosti skrývat a působit, že jsou zaneprázdněni jinými zájmy. V každém slově a v každém pohybu viděl náznak svého štěstí.

Pochopí Tolstoj situaci v prosperujícím buržoazním manželství svého hrdiny?
Všeobecný názor byl, že Pierre byl pod botou své ženy, a tak to také bylo. Přesto měl často pocit, že byl povolán, aby dal ruské společnosti a celému světu nový směr.

Můžeme se spokojit s touto krátkou zprávou o romanci Pierre-Natasha a projít řadou názorných citátů.

Mystika a velká historická mise blížící se k megalomanii jsou čerpány z pramene vody do výpustí, které jsme prozkoumali.

Písmena L’Empereur Napoleon, vyjádřená v číslech a sečtená, celkem 666, apokalyptické číslo.
“Zkoušel Le russe Besuhof a sečtením čísla bylo 671.” Pak spočítal L’russe Besuhofa a došel k 666. „Jeho láska k Nataše, Antikrista, Napoleonova invaze, kometa, číslo 666, l’empereur Napoleon a l’russe Besuhof . . . Pierre se ocitl v pozici, která se blížila k šílenství.“ „On, L’russe Besuhof, měl nějakým způsobem mystickou hodnotu čísla šelmy, 666, [a] jeho podíl na stanovení meze moci šelmy, ‚mluvení velkých věcí a rouhání‘, byl vysvěcen. od celé věčnosti.” Opouští svůj domov, ale zůstává ve městě, když se Napoleon blíží k Moskvě.

“Pierre opustil svůj vlastní dům, aby unikl z komplikované spleti, kterou kolem něj utkaly požadavky každodenního života, které ve svém tehdejším stavu nebyl schopen rozmotat.”
Hledá symbolickou blízkost k zesnulému Osipovi Alexjevičovi a skrývá se ve svém domě. Zatajil své jméno, musel najít Napoleona a zabít ho, buď aby sám zahynul, nebo aby ukončil trápení celého národa, které, jak to viděl Pierre, bylo způsobeno pouze Napoleonem. Měl „touhu po oběti a utrpení kvůli pocitu obyčejného neštěstí“. Pierre je ženský typ, který bojuje proti svým přirozeným sklonům. Velmi negativní vztah Tolstého k Napoleonovi je totožný s Pierrem, který se téměř symbolicky rozhodne po nedostatečné přípravě Napoleona zabít. Ve skutečnosti,

Pierre si nikdy jasně nepředstavoval samotný akt úderu, ani Napoleonovu smrt, ale s neobyčejnou živostí a truchlivým požitkem přebýval na svém vlastním konci…
“Ano, jeden muž za všechny, musím jednat, nebo zahynu.”

Masochismus a morálka: pokus překonat svou ženskost a provést mužský atentát.

Bezesné noci „přivedly Pierra do stavu… hraničící s šílenstvím.” „Soucit, láska k našim bratrům, k těm, kdo nás milují, láska k těm, kdo nás nenávidí, láska k našim nepřátelům; ano, láska, kterou Bůh kázal na zemi,“ pomyslel si umírající Andre, ale charakteristické jsou myšlenky, které by Tolstoj neměl připisovat Andrému, ale Pierrovi.

Božská láska k nepříteli je pro nás v kultu Jahve neznámá. Božská láska ve skupině mužů je pojem, který nám připomíná řecké filozofy. V evangelickém kázání, mezi projevy nenávisti, se tento postulát tu a tam znovu objevuje. Morální imperativy hledají svou mízu a ráznost v rozkvětu nezkrotné tendence. Tolstoj však nechává kyvadlo svého morálního kázání nakonec v mnohem pozdějších letech vychýlit směrem k podřízenosti a lásce k nepříteli. V tomto díle uznává biologickou nutnost války.

“Proč se miliony lidí zabíjejí navzájem, když se od počátku světa ví, že je to fyzické a morální zlo?”

Více než to: Ve válce a míru nevidíme u Tolstého žádné pacifistické pocity. Válka mu přináší potěšení.
Zabíjení je opakující se obraz a v průběhu celého románu nikdy nešokující. I popis partyzánské skupiny a jejího strašlivého vyhlazení Francouzů je podán ve vysokých tónech kozáckého hrdinství. Je to rozpor s učením o lásce k nepříteli.

Tolstoj nenávidí Napoleona.
Skoro se zdá, že kvůli němu se rozvíjí teorie svobodné vůle ve společenském životě, aby ho ponížila. Podle této doktríny je člověk svobodný jako jednotlivec (jinak by nebylo místo pro vinu a odměnu), ale není svobodný jako společenská bytost. Zdá se mi, že v takovém svévolném a neurčitém vytyčování hranic je rozpor, pokud člověk současně nepředpokládá žádnou svobodu ve vědomí a závislost v nevědomí, život vedený instinktem.

Je to v rozporu s další Tolstého doktrínou společenského jednání zobrazovat Napoleona jako závislého na každém z jeho vojáků a udržovat jeho „ubohou nehodnost“ vůči ruskému generálovi Kutusovovi (jehož byla přidělena druhá polovina ambivalentních pocitů) , nazvat ho „skutečně velkorysým charakterem“ a připsat jemu samotnému „neobvyklou sílu předvídavosti“, což je výsledek borodinské porážky a celé kampaně.

Všechny tyto rozpory pramení z jednoho vnitřního rozporu: nevědomý homosexuální instinkt nebyl dešifrován.
O její dobytí se pokouší dvěma souběžnými směry:
V sadismu války a v morálním a náboženském pokroku.

Autor: Boris Cvek / Téma

Reference:
Viz Freudova studie o paranoii a homosexualitě.

Poznámka:  Jaký je význam slova „mír“ v románu „Vojna a mír“?
V názvu románu Lva Tolstého Vojna a mír je slovo „mír“ použito jako antonymum pro válku (předrevoluční „mir“ ), a nikoli ve smyslu „okolního světa“ (předrevoluční „mir“ ).
Všechna doživotní vydání románu byla vydána pod názvem „Vojna a mír“ a sám Tolstoj napsal název románu ve francouzštině jako „Válka a mír“ . Kvůli překlepům v různých vydáních v různých dobách, kde bylo slovo psáno jako „мiръ“ , však spory o skutečný význam názvu románu stále neustávají. Majakovského báseň však byla naopak vydána jako „Vojna a mír“ .

The post Lev Tolstoj. Vojna a mír. Mravnost jako vnitřní protest proti homosexuálnímu pudu first appeared on Čítárny.

Když slyšíme slova blonďatého generála o tom, jak chtějí zabránit válce, kterou si ale nejdřív musí vymyslet a stvořit, měli bychom si připomenout slova Jana Masaryka: “Pamatujte, že dokud budeme generálům platit víc než učitelům, nebude na světě mír!”

Myslím, že slovo mír je dnes chápáno pomalu jako sprosté slovo, i když slovník spisovné češtiny to netvrdí.
Jeho četnost v českých médiích je v poslední době úplně mizivá. Místo toho se nesmyslně skloňuje slovo válka a ti, kteří válku propagují jsou dokonce na to pyšní. Na vyhledávači Google se objevuje slovo válka třikrát víc než mír. (peace 767,000,000, war 2,160,000,000 – 11/2017).

A co je vlastně MÍR?
Podle Wikipedie je to stav, kdy mezi lidmi, skupinami a státy nevládne nenávist a konflikty mezi nimi nevedou k hromadnému násilí. Ze starého Řecka, ale víme, že latinské slovo pax (mír) se odvozuje od slovesa pacisco, uzavírat smlouvy, a říká, že mír se chápal jako dočasné překonání konfliktních vztahů domluvou…

Abychom si objasnili skutečný význam slova válka, čtěme třeba L. N. Tolstého, podle něhož je cílem války vraždění, zbraní války je vyzvědačství, zrada a povzbuzování k ní, přivádění obyvatel na mizinu, drancování nebo kradení ve prospěch armády, podvod a lež, nazývané válečnou lstí.
Mravem vojenského stavu je nedostatek svobody, to znamená kázeň, zahálka, nevzdělanost, krutost, nemravnost, opilství. A přes to všechno je to mezi mnohými lidmi nejvyšší stav a mnozí ho mají dokonce v úctě.

Bylo by proto velmi potřebné, zvláště v ČTV a jiném ideologickém bulváru, aby před každými tzv. objektivními zprávami z různých dnešních front a bojů byly úvodem připomenuty všechny propagandistické špinavé metody z válek minulých a hlavně slova z eposu Illiada, napsané asi v 8 stol. př. n. l.:
“Války jsou produkty rozpínavosti a lidské pýchy, agrese i nelidskosti.”
Zvláště o válkách bychom se měli vyjadřovat jasně a bez propagačních vsuvek a záměrného překrucování pojmů i historie. Třeba slovo Rudá armáda je zřejmě také mimořádně sprosté slovo, protože ČTV ho skoro nepoužívá ve zprávách, tv dokumentech. Stejně jako v tzv. historické knize 1945, pětačtyřicátý (2015). V anotaci této knihy slovo Rudá armáda není vůbec, v obsahu jednou a šikovné nebo hloupé překrucování historie, které je zřejmě hlavním důvodem vydání, je inplantováno do každé kapitoly. Narovnávání historických skutečností je naopak minimální. Není ale pochyb, že vítězná mocnost si diktuje své vlastní podmínky. Tak tomu bylo u Stalina, stejně jako v prohlášeních amerických prezidentů po válce a platí to dodnes.

Není vůbec na škodu si znovu připomenout pár čísel, týkající se 2.světové války.
Za 2.světové války pouze na území Sovětského svazu Němci a jejich spojenci zničili 70 tisíc měst, městeček a vesnic.
Oficiálně uváděné ztráty jsou tyto:
6 milionů domů, 98 tisíc kolchozů, 32 tisíc továren, 82 tisíc škol, 43 tisíc knihoven, 6 tisíc nemocnic a tisíce kilometrů železničních tratí a silnic. Všeobecně přijímaný počet lidských obětí je 25 milionů, z toho dvě třetiny civilních obyvatel. (kniha: G. Roberts, Stalinovy války).

Výrok Tomáše Klvaňy, novináře a učitele na New York University, poukazuje na fanatickou tendenci měnit historii za každou cenu:

„Říkat obsazení Československa Rudou armádou v květnu 1945 osvobození, vyžaduje zavřít oči nad tím, co se dělo v následujících třech letech: posílení komunistů, podrývání demokracie a nakonec puč nastolující totalitu. Nešlo podle mě o žádné osvobození. Rudá armáda Československo dobyla. Jeden totalitní režim byl v krátké době nahrazen jiným. Osvobození se konalo v západní Evropě, kde naopak západní spojenci z diktatur udělali prosperující demokracie.“

Další, a řekněme až děsivou, úvahu nad propagandou měnící historii předválečných a poválečných Sudet najdeme u Zdeňka Mahlera.

“Právě u nás vyšla německá biografie o Heydrichovi, v níž je historik značně fascinován padlým géniem. Z četby získáte dojem, že když parašutisté Kubiš a Gabčík tohoto zločince zlikvidovali, znemožnili možná jeho proměnu ve svatého Fridolína. A že vlastně oni jsou zločinci. Takovým „dějinám” musí čelit třeba i stát.”

Je všeobecně známo, že většina tzv. objektivních zpráv z válečných zón ve většině médií je důkazem, že první obětí každého válečného konfliktu je pravda.
Nezapomeňme na to, kdykoliv omylem čteme štvavé kometáře vyzývající k válkám či dokonce k válkám jaderným.
Například zděšení musí vyvolat naprosto stupidní odpověď bývalé místopředsedkyně TOP 09 Heleny Langšádlové na zcela irelevantní a hypotetickou otázku, jestli by mělo jít NATO kvůli eventuálnímu obsazení Pobaltí do války s Ruskem a to i jaderné.

„Ano, bylo by to naší povinností. Byl by to boj i o naši svobodu.“
Helena Langšádlová, TOP09 (Parlamentní listy, 28.5.2015).

Možná, že ji inspiroval generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, který prohlásil: Kybernetický útok budeme brát jako napadení a odpovíme konvenčními zbraněmi.

Stín táhne nad hrobem,
bubeník vzduchoprázdna.
I mrtví žárlí, věz!
Smuteční vrba srázná
tříští svou němotou hlas.
Tam dole pomlouvají nás.
(Josef Hora: Tam dole)

Čteme-li mainstreamový český tisk, pak je zřejmé, že český lid má nabýt pocitu, že ten pravý a civilizovaný svět je severní Amerika a my, Evropa. Zbytek světa jsou kolonie. Téma široce rozebrané v knize ekonomky Ilony Švihlíkové, která ovšem poukazuje na to, že kolonii jsme my také. 
Jak jsme se stali kolonií. Ilona Švihlíková rozebírá Lisabonskou smlouvu a její katastrofální důsledky

Neobjektivitu také zřetelně vidíme na (ne)řešení imigrace od roku 2015, které evidentně vede k velkému evropskému konfliktu.
Informace, které předhazují mnozí politici a média lidem jako kost psovi je prvoplánovitá a´la sto krát řečena lež se stává pravdou. Nejzrůdněji se v tom libuje ČTV. Paradoxně. Objektivita zůstává hluboko skryta v analýzách spolupracujících médií, někdy šikovně, ale většinou neuvěřitelně hloupě. Je ale zajímavé, že mnozí lidé nechápou takové chování jen jako projev primitivní individuální stupidity, ale místy i jako cílený mediální záměr. Něco jako výrok Dr. Zaiuse v knize Pierra Boulleho Planeta opic: „Lidská moudrost jde ruku v ruce s idiotstvím”.

Viz knihy Petra Žantovského, Černá kniha České televize
Černá kniha České televize. O nehorázných a dlouhodobých manipulacích veřejnoprávního média

kniha Klause a Weigla, Stěhování národů s.r.o. Manuál k pochopení současné migrační krize
Stěhování národů s.r.o. Varující manuál k pochopení současné migrační krize nejen v Evropě

Rozhovor prof. Billa Warnera, Co je politický Islám
Kniha: Politický islám v kostce >>

populární kniha advokátky Kláry Samkové, Proč se nebát islámu
Klára Samková bez nenávisti o tom, proč se nebát islámu

nebo historický exkurz do Indie s Dušanem Zbavitelem, Starobylá Indie
Moudrost a umění starých Indů. Odpovědi Dušana Zbavitele na pomatenost křesťansko – islámské civilizace

Dnešní realita je ale taková, že většina společnosti nemá názory menšiny politické či mediální. Je proto hloupá? Co vlastně chce?
Odjakživa chce naprostá většina lidí MÍR, dostatek jídla a vody, střechu nad hlavou, jednoduše řečeno klidný život. Proč to do dnešního dne žádný velký politik nechce chápat? Ano, to je základní otázka, za kterou hledejme pouze jednu věc. Osobní prospěch, peníze a spolu s nimi touhu po moci. Tak jak to napsal Karel Čapek ve své nadčasové Válce s mloky: 

“Vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to celé. A tomu se říká krize.”

„V kom je více síly, ten má pravdu,
nikdo se neptá, z čeho bohatství, kde vzato
– válkou obchodem či pirátstvím…“
Pravil Mefistofeles Faustovi.

The post Válka a mír. Sprosté slovo mír, populární slovo válka aneb když stupidita vládne first appeared on Čítárny.

Část záznamu, který Ernest Thomson Seton (14.8. 1860 – 23.10. 1946) přednesl pro Československý rozhlas během svého pobytu v Praze v roce 1936 pod názvem A Scout Apeals for Peace.

Bylo to v době, kdy Hitler měl v Německu absolutní moc a kdy západní korporace ve velkém financovaly jeho průmysl, který z velké části byl vojenský. O válce se v médiích hovořilo, Karel Čapek a mnozí další upozorňovali veřejnost na další německé válečné nebezpečí. Někteří ale byli Hitlerem nadšeni, jiní ukolébání relativním sociálním myšlením nacistického Něměcka. A také se přehlížely rasistické a nacistické ideje a myšlenky německého vyvoleného nadnároda.

Záznam zpracoval: David Vaughan, 2015 / ZDE

Ve dnech, jako jsou tyto, nelze přijmout ani převzít žádné vyšší nebo lepší poslání než posel míru, osobní posel míru a porozumění mezi národy.

Během první světové války bylo mnoho vojáků zajato nepřátelskou armádou. Tito vězni byli posláni na dálku do vojenských táborů a věznic. Byli krmeni, chráněni a pokud byli zraněni, měli lékařskou péči. Zkrátka měli všechno kromě svobody. Mimochodem, oni a jejich únosci se seznámili, a přestože byli naučeni navzájem se nenávidět a usilovat o vzájemné zničení, byli nyní vystaveni jiným vlivům. Seznámili se, začali si rozumět. Porozumění dozrálo v úctu a úcta v přátelství.
Není pochyb o tom, že tímto způsobem byly během války založeny tisíce celoživotních přátelství, což dokazuje velkou zásadu, že porozumění je nejlepším prostředkem k nedorozumění.

Taková práce by samozřejmě byla levnější a efektivnější, kdyby ji přinesly mírové činnosti,a to je moudrá myšlenka, která stojí v pozadí všech takových akcí, jako jsou mezinárodní výstavy, světové turné, stipendia na Rhodosu, olympijské hry, velvyslanci míru a cokoli, co má tendenci usnadňovat cestování do zahraničí a kontakt se zahraničím je velkou výsadou v dosahu vše, co má umírněné prostředky.

Pokud mohu hovořit o svých osobních zkušenostech a pozorováních, nikdy jsem nepoznal člověka, který by žil a žil s cizím národem, aniž by zcela zreformoval své předchozí pojetí, zvláště pokud by toto hodnocení bylo nepříznivé.
Každý americký student, který strávil několik let ve Francii nebo v Německu, se vrátil a řekl: „Naučil jsem se milovat ty Francouze nebo ty Němce, když jim rozumím.„Každý Rhodos Scholar se vrací z Oxfordu s novým a vysokým oceněním staré země a něčím jako náklonností k jejím šterlinkům a dokonce k jejím výstřednostem. Vím o několika mužích, kteří strávili roky mezi černošskými kmeny v Africe a v každém případě se vrátili s hluboce zakořeněným obdivem k těmto takzvaným „primitivům“ a skutečnou osobní náklonností k mnoha, ne-li všem, svým černým známým. .

Před padesáti lety jsem odjel na západ, abych žil na pláních Ameriky v kontaktu se severoamerickými indiány.
Přitahovalo mě kouzlo, které o červeném muži sdílel Fenimore Cooper a další romantici. A přesto jsem byl varován a nedůvěřivý kvůli nesčetným údajným dějinám krutosti indiánů, indickým masakrům, indickým chladnokrevným zvěrstvům. Musel jsem s nimi žít mnoho let a nashromáždit knihovnu tisíců záznamů, mluvit se stovkami starodávných lidí, kteří věděli pravdu, než jsem se dozvěděl, že všechny tyto příběhy o ničemnosti a krutosti jsou čistými výmysly, ničemnými pomluvami, které vymyslel bílí muži, aby ospravedlnili útočníky při zmocnění se indických zemí a zbavení veškerého jeho majetku, jeho zisků, koní, svobody, stejně jako jeho domova a dětí.
Nakonec jsem dospěl ke stejnému závěru jako generál Miles,Buffalo Bill a řada otevřených vůdců, kteří mě ujistili, že indián byl nejhrdinnějším a nejušlechtilejším typem, jaký kdy svět viděl.
Byl bez ponižujícího zlozvyku, dokud bílý muž nezavedl whisky, hrozné nemoci a lásku k penězům, a snadno by odolal bílému vetřelci, kdyby byl vybaven ničivými zbraněmi bílých mužů a neomezenými prostředky.

Nejvyšší rozvoj kultury rudého muže byl zaznamenán v Peru.
Nyní víme, že za Inků tito rudí muži čelili a vyřešili všechny velké ekonomické a sociální problémy, které nás dnes trápí. My, kteří se trápíme nad těmito velkými problémy, věříme, že můžeme nejtichěji a nejrychleji získat lehké a praktické vedení studiem těchto metod a výsledků velkých rudých mužů minulosti.

Právě s tím jako svou přesvědčivou myšlenkou a motivem procházím od země k zemi a hlásám metody a předávám evangelijní poselství velkých rudých mužů z Ameriky.

The post Ernest Seton. Poselství míru. Protiválečný a protinacistický projev v pražském rádiu z roku 1936 first appeared on Čítárny.