Michel de Montaigne v úvodu své knihy píše: “Látkou své knihy, milý čtenáři, jsem zkrátka já sám: není rozumné, abys plýtval svým volným časem na námět tak lehkovážný a planý. Proto sbohem!”
Vtipná a na svou dobu velmi moderní předmluva zcela charakterizuje mimořádné vzdělání autora, který žil v letech 1533 – 1592.

Je tomu téměř pět staletí, od doby vzniku knihy, ale stále sledujeme, že člověk se skoro vůbec nezměnil.
Myšlenky a rozjímání o základních otázkách života a smrti, štěstí a lásky, náboženské víry a jejich prožívání uvnitř člověka jsou stále stejné. Montaigne byl myslitel, který se ve svých úvahách zabýval především sám sebou, poznáním člověka a lidského údělu.

Touto knihou se na svou dobu velmi odvážně, staví proti tehdejší vzdělanosti, kterou představovaly hlavně univerzity, kde vládl jazyk učené latiny.
V knize vznáší Montaigne velmi logické námitky proti oficiální univerzitní filozofii, která již postrádá jakýkoli vztah k životu a klesla na úroveň blábolení. Ve svých úvahách obviňuje především vládu tradice a autority ve filozofii, kdy Aristoteles je náhradním bohem scholastické vědy a pochybovat o jeho učení je rouhání. Tím se nepřímo staví i proti autoritě katolické církve, která má vzdělanost té doby plně pod kontrolou.

Jeho nejvýznamnější dílo Eseje mělo obrovský vliv nejen na myšlení jeho současníků, ale svým ideovým nábojem zásadním způsobem připravilo duchovní podhoubí pro osvícenské myšlení v 18. století.
Michel de Montaigne patří bez pochyb mezi to nejlepší, co francouzská literatura dala světu.

Není proto divu, že ilustrací jeho díla se ujal také Salvator Dalí, stejně nekonvenční člověk, jako byl sám Montaigne, který díky svému nadání dáva knize další rozměr.

The post Michel de Montaigne. Slavné eseje ilustruje Salvator Dalí first appeared on Čítárny.

Michel Eyquem de Montaigne (28. února 1533 – 23. září 1592) začal psát své úvahy v roce 1572. Ty se pak rozrostly do třech knih esejí. Jím opravené dílo vyšlo až po jeho smrti 1595. Byl mimořádný myslitel, který se ve svých úvahách zabýval především sám sebou, poznáním člověka a lidského údělu.

Jaký odkaz nám zanechal?
I po pěti staletích můžeme vysledovat, že člověk se změnil jen velmi málo. To nacházíme v jeho myšlenkách a rozjímání o základních otázkách života a smrti, štěstí a lásky, křesťanství a víry a jejich prožívání uvnitř člověka.

Říká nám, že “umění žít” se má zakládat na opatrné moudrosti, založené na dobré vůli a na duchu snášenlivosti.

Michel Montaigne tvrdil, že mysl / rozum jsou statkem nejspravedlivěji distribuovaným na Zemi.
A jak francouzský filozof argumentoval na podporu tohoto tvrzení?
Nikdo si nestěžuje na jeho nedostatek nebo jeho nadbytek.

Koho a jak ovlivnil Montaigne svým dílem?
Jeho eseje měly mimořádný vliv nejen na jeho současníky, ale svým nadčasovým ideovým nábojem zásadním způsobem připravilo duchovní podhoubí nejen pro osvícenské myšlení v 18. století, ale hlavně pro dnešek.
Bez nadsázky je možno říct, že Montaigne svými úvahami ovlivnil prakticky celou moderní západní filozofii od 17. století.
I dnes je považovaný za mimořádně vzdělaného myslitele.

Francis Bacon
Eseje anglického filozofa a zakladatele empirismu jsou považovány za přímou reakci na Montaignovy úvahy.

William Shakespeare
Vliv Montaignových esejů je patrný v dílech jako Hamlet, Bouře nebo Král Lear. Pasáže o kanibalech, skepticismu a lidské přirozenosti.

René Descartes
Montaigneův skepticismus:  “Que sais-je?“ – Co vím?” , pravděpodobně stimuloval Descartese při jeho hledání pevného základu poznání.

Blaise Pascal 
Silný vliv je patrný v jeho úvahách o lidské slabosti, v Pensées.

Voltaire a osvícenští myslitelé
U těchto autorů se objevuje stejný nebo spíš podobný skepticism vůči autoritě, toleranci a individualismu.

Jean-Jacques Rousseau
Jeho styl vyznání ve Zpovědi nese montaignovské stopy.

Ralph Waldo Emerson
Autor napsal esej přímo o Montaignovi („Montaigne; or, the Skeptic“). Přebírá jeho styl zvláště, když klade důraz na sebe-spolehnutí.

Friedrich Nietzsche
Autor obdivoval Montaigneovu upřímnost, radost ze života a anti-dogmatismus; Montaigne byl jedním z jeho nejoblíbenějších autorů.

Výpisky z knihy:

…Náš svět jen žvaní,. Ještě jsem neviděl člověka, který by nemluvil spíše více než méně…

Ti, kteří tvrdí, že mají v hlavě spoustu nápadů, ale nedokážou je vyjádřit kvůli nedostatku výřečnosti, se nenaučili porozumět ani sami sobě.

…Tázali se Diogena, proč se plete do filosofie, když nemá žádné vzdělání. „Právě proto,“ řekl, „se mi to lépe hodí.“…

Nevědomost je ten nejměkčí polštář, na který si člověk může opřít hlavu

…Znám lidi, kteří se vymlouvají, že se nemohou náležitě vyjádřit, a přece předstírají, jako by měli hlavu plnou nejkrásnějších idejí. Je to pouhá pošetilost. Můj názor na to je tento: Jsou to domněnky, plynoucí z nejasných pojmů, které si neumějí uvnitř ani rozmotat, ani vyjasnit, tedy je také nedovedou řečí podat. Takoví lidé nerozumějí ani sobě samým; jen si poslechněte, jak koktají, chtějí-li ze sebe něco vydat, a poznáte, že chtějí porodit. Jejich plod je pak dosud nezralý a teprve v zárodku. Zvracejí ze sebe nezažitou potravu. Domnívám se – a Sókratés je mi svědkem – že kdo má na mysli pojmy živé a jasné, dovede je také vyjádřit, byť to byly třeba banality, nebo je-li němý, posunky…

…Školy jsou učiněné žaláře uvězněné mládeže. Vejděte do školy, když se vyučuje: uslyšíte toliko křik trestaných dětí a zuřících učitelů. Věru rozkošný způsob, jak vzbudit v útlých a bojácných duších lásku k učení, nutí-li se k tomu s tváří hněvem rozpálenou a s metlou v ruce!…

…Jsme notní pošetilci. „Prožil svůj život v zahálce“, říkáme. (narážka na dílo Danteho)
Anebo: „Dnes jsem neudělal nic.“ Cože? Copak jste nežil?
To je přece netoliko prazákladní, ale i nejznamenitější ze všech vašich zaměstnání!…

…Naším velikým a slavným vrcholným dílem je vhodně žít. Všechny ostatní věci jako kralování, hromadění bohatství, budování jsou nanejvýš dodatky a drobné prostředky tohoto díla hlavního…

…Absolutní dokonalostí, a dokonalostí právě jakoby božskou, je umět se naprosto a beze zbytku těšit ze své podstaty. Bažíme po jiných údělech, protože nevíme, jak požívat vlastního. A namáháme se vyjít ze svých mezí, protože nevíme, jak si v nich vést. Avšak nadarmo si stoupáme na chůdy. Vždyť i na chůdách musíme chodit vlastníma nohama…

…Studia již nemají žádného jiného účelu nežli zisk. A tak zbývají jen tací, již se oddávají studiím jen proto, aby jimi nabyli budoucího živobytí. A poněvadž je mysl těch lidí od přirozenosti, vychováním i příkladem z domova nízká, nenese proto učenost žádoucího ovoce. Neboť není s to, aby osvítila mysl, jež zhola žádného světla nemá, ani aby slepého učinila vidoucím.
Nepropůjčujíc nikomu zraku, oči jeho šidí; vede ho po cestě, ačkoli má nohy k chůzi zdravé. Je dobrým lékem; ale žádný lék nezůstává nezměněn a neporušen v nádobě  neschopné. – Aristón Chijský tvrdil kdysi správně, že filosofové posluchačům škodí, neboť většina z nich není prý tak duševně silná, aby měla z vyučování prospěch…

…Velmi málo si vážím chtíčů, které se v nás bez vlastního přičinění probouzejí. Z toho důvodu také nikdy neschvaluji a neschválím, že dítě sotva narozené, je tak náruživě milováno, protože se na něm neprozrazuje ani duševní činnost, ani nemá dost výraznou tělesnou podobu, jež by mu zjednala naši lásku.
Pravé a rozumné lásky by mělo přibývat, čím větších vědomostí děti nabývají. Obyčejně se to děje naopak. Dojímá nás dětské žvatlání, žert a hra více nežli později skutky již promyšlené, jako bychom je milovali jen pro ukrácení chvíle. Pak by bylo bývalo lépe, kdybychom je ani nezplodili…

…Jako náš duch sílí, stýká-li se s povahami mohutnými, tak se kupodivu ztrácí a hyne, je-li nucen se stýkat a bavit s povahami sprostými a chorobnými. Tato nemoc je nakažlivější než kterákoli jiná…

Nevědomost je ten nejměkčí polštář, na který si člověk může opřít hlavu.

…Za našich dnů obohacuje sice vědění u nás kapsu, nikoli však ducha…

…Oddech a snadná nenucenost je, po mém zdání, duši silné a vznešené dokonale ke cti a svědčí jí lépe než opak.

…A není vědy tak nesnadné jako umět dobře a přirozeně prožít tento život.

…Absolutní dokonalostí, a dokonalostí právě jakoby božskou, je umět se naprosto a beze zbytku těšit ze své podstaty.
Bažíme po jiných údělech, protože nevíme, jak požívat vlastního. A namáháme se vyjít ze svých mezí, protože nevíme, jak si v nich vést. Avšak nadarmo si stoupáme na chůdy. Vždyť i na chůdách musíme chodit vlastníma nohama.

The post Michel de Montaigne. Eseje. Pět set let staré úvahy o životě, společnosti, o chování lidí first appeared on Čítárny.