Karel Moudrý Kryl. Jako filozofická báseň v próze o velkém českém básníkovi je kniha napsaná legendárním komentátorem rozhlasové stanice Svobodná Evropa, blízkým přítelem Karla Kryla, Karlem Moudrým.
Autor vydává svědectví o Krylovi (12. dubna 1944 – 3. března 1994) a jeho době s nebývalou mírou osobního zaujetí.

Kniha skáče mezi časovými rovinami, místy a myšlenkami – od Mnichova přes osobní krize až po reflexe o svobodě, osamělosti a morálním postoji. Kryl je v ní ústřední postavou, ale ne jedinou. Moudrý ho líčí jako složitou, často mučivou osobnost – básníka, rebela, člověka s andělem (či andělem s polámanými křídly), který v exilu bojoval sám se sebou i s okolím.

Je to jedno z nejintimnějších svědectví o Krylovi z pera člověka, který ho dobře znal osobně (ne jen z pódia).
Zachycuje atmosféru českého exilu v Mnichově 70.–80. let – radost z práce proti režimu i těžkosti emigrantského života (osamělost, alkohol, konflikty, touha po domově).

Kryl v exilu bojoval nejen s režimem, ale hlavně sám se sebou.
Nálady se střídaly od euforie při psaní a vysílání až po hlubokou frustraci z „všech, co ho serou“ (kolegové, šéfové, Američani, ale i vlastní život).
Kniha je plná následujících drobných, intimních momentů:

„Legenda, což Kryl do konce života popíral a tvrdil
za a) že si vymejšlím,
za b) že kecám,
si se mnou ťukla a pravila:
‚Všechno mě sere. A všichni mě serou. Volný, Jezdinský a tak dál. A taky mě…‘ Legenda se opatrně rozhlédla, ‚serou i ty Američani. Jakou máš hodnost? Kapitán?‘
A Kryl se spokojeně zachechtal.“

Moudrý vysvětluje, že Kryl si zakládal na tom, že byl jediný, kdo od začátku tvrdil, že určitý člověk (Minařík) je fízl (agent StB). Všechny „nové“ příchozí v rádiu proto ironicky oslovoval jako „kapitáni“ (narážka na hodnosti v tajných službách). Ptával se jich: „Už tě povýšili?“

Karel MOUDRÝ Kryl | Vzpomínky Karla Moudrého na život v exilu, na práci ve Svobodné Evropě a zvláště na Karla Kryla.
Vydáva Práh, 2010

Ukázky z knihy

V létě neméně požehnaného roku, jakož jsou i požehnány roky jiné, L. P. 1984, jsem seděl v recepci Radio Free Europe/Radio Liberty, v mnichovské Oettingenstrasse, na samém okraji Anglické zahrady, mnichovského divu světa. Co by kamenem dohodil je proslulá Čínská věž, postavená u příležitosti jakési světové výstavy, a okolo ní neméně proslulá zahradní restaurace neboli Biergarten bei Chinesische Turm.
Co by ještě menším kamenem dohodil je naproti rádiu neboli rozhlasové budově, jak říkával Třešňák Vlastimil, tenisový klub TIVOLI, kde se scházela parta bohatých Mnichovanů, aby zvolna pinkala žluté míčky přes síť v lítých turnajích pro šedesátníky a více, aby zde trénovala v pinkání vlídných míčků podávaných přes síť vysloužilým matadorům tenisových kurtů, playboyům, kteří se živili tenisovým trenérstvím a míčky neméně vlídně vraceli, také přes síť, s obdivnými výkřiky:
„Milostivá ráčí mít nádherný bekhend!“
„Vašnosto, Váš forhend je čím dále tím lepší!“
Nebo – nevraceli míčky, dovedně se s nimi strefovali doprostřed sítě a bezmocně máchali raketou ve vzduchu:
„Milostivá má zkrátka nechytatelné podání… Letošní pohár vám nemůže uniknout!“
Oba body ve vesmíru – pivní zahrada u Čínské věže a tenisový klub s klubovou malou restaurací, kde pivo, nápoje a jídlo roznášel Portugalec Augusto (portugalsky Augušto) – sehrály v našem trojúhelníku s vrcholem rozhlasové budovy významnou roli. Zvláště na jaře a v létě a v podzimech, jež, povedou-li se Mnichovu, nelze jich zapomenout, jak by řekl Ignát Herrman, asi.
Seděli jsme s mou ženou Dášou v recepci, v kožených klubovkách a čekali na personálního šéfa Kamila Benu. Ze skleněných dveří se vyřítila poměnší postava a divoce se kolem sebe rozhlédla.
„Ty seš ten novej?“ zařvala divoká postava a zapíchla vzduchem prst směrem k nám.
„Jo,“ hlesl jsem.
Ivan Diviš, neboť to byl on, jak se posléze ukázalo, přiklekl k mé ženě Dáše, která se nestačila divit ve všech údivech, přicházejících s Divišem v celých příbojových vlnách.
Scéna vypadala jako: Cyrano pokleká k Roxaně.
„Milostivá,“ vykřikl Ivan naléhavě, „milostivá, odveďte si jej domů. Prý sem chce nastoupit! Musím vás varovat: to není rozhlas, to jsou solné doly!!!“
Obrátil se ke mně, povstal, scéna: praotec Čech se chystá promlouvat k zástupu věrných.
„A ty di na tenis, čeká tam na tebe Kryl, je na tebe zvědavej. A my jdeme, milostivá, do cafetééérie na kafe a on jde na tenis.“
Tak jsem šel na tenis za legendou, kterou jsem ještě nikdy neviděl živou, a měl jsem trému, neboť jsem nevěděl, jak se s legendami zaobchází.
Branka s nápisem TIVOLI zaskřípala, legenda seděla u stolku před dřevěnou klubovnou a popíjela bavorské pivo a vypouštěla modravé obláčky tabákového dýmu k modré obloze, v košili modrobíle pruhované.
„Budeme si tykat,“ rozhodla a pokynula rukou, v níž hořela cigareta v pověstné višňové špičce. „Dej si pivo, to platím já. Augušššto!!! Dej nám dva obstlery, ty taky platím já.“
Na židli jsem usedal s jistotou, že s legendou si už tykám, čímž legendárnost dost utrpěla.
Legenda, což Kryl do konce života popíral a tvrdil za a) že si vymejšlím, za b) že kecám, si se mnou ťukla a pravila:
„Všechno mě sere. A všichni mě serou. Volný, Jezdinský a tak dál. A taky mě…“ Legenda se opatrně rozhlédla, „serou i ty Američani. Jakou máš hodnost? Kapitán?“
A Kryl se spokojeně zachechtal.
Jak jsem o pár dní později pochopil, byla i to součást jeho legendy. Nesmírně si zakládal na tom, že byl jediný, kdo od začátku tvrdil, že Minařík je fízl a všichni „noví“ byli tudíž „kapitáni“, což občas oživoval dotazy: „Už tě povýšili?“
Jak patrno, metoda byla naprosto spolehlivá. Když se mýlil, dobře, mýliti se je lidské, kdyby mu to vyšlo, byl prozíravý jasnovidec.
Ostatně, jak jsem já pomlouval jeho, i ve své tvorbě prorokoval vždy s jistotou, že „to dopadne blbě, tedy nejhůře, jak to dopadnout může“, a tudíž se nemohl mýlit. Když to dopadlo o trochu lépe, dobře, volal radostně, což byly jeho okamžiky triumfu:
„Copak jsem ti to neříkal?“
Dodnes, když se tak kolem sebe dívám, vidím Kryla často, jak se spokojeně chechtá a praví ke mně:
„No, copak jsem ti to neříkal?“
„Budeš sedět s náma, tedy se mnou a Pepíkem Jedličkou v kanceláři,“ pravil Karel, který již nebyl legenda, ale kolega. „Tak si dáme ještě pivo, platím já, kapitáne,“ a zase se zachechtal tak spokojeně, že jsem řekl:
„Ty jseš vůl, já nejsem kapitán.“
„To jeden nemůže nikdy vědět,“ pravil rozšafně a pobaveně, čadil z višňové špičky, mlsal pivo a zase se rozesmál vlastním vtipem:
„Nebo tě třeba nepovýšili.“
„Na nás se před chvílí vyřítil nějakej člověk a řval, že jsou to tady solné doly…“ ozval jsem se.
„Tak to byl Diviš,“ řekl s jistotou Karel Kryl a já si pomyslel, že tady si užiju.
V čemž jsem se v zásadě nemýlil.
Za hodinu jsem seděl uctivě u psacího stolu velkého spisovatele Josefa Jedličky, který skláněl hlavu se svatozáří zbytku vlasů nad papírem a psal. Stěna za ním byla polepená různými obrázky.
Josef Jedlička dopsal, pohlédl na mne velkými brýlemi se silnými obroučkami a já v rozpacích, abych nějak navázal kontakt, jsem řekl:
„Jéje, vy máte rád Dostojevského?“ A pohlédl jsem směrem k portrétu velkého archeologa ruské duše.
Josef Jedlička nehnul brvou, díval se na mě zkoumavě jako profesor u zkoušky, když s klidem – já mám, studente, čas, a to jsem zvědavý, pane kolego, co z vás ještě vypadne – pravil klidně a s apodiktickou jistotou Sokrata:
„A kdo by neměl?“
A já věděl, že tady si nejenom užiju, ale že to bude stát za to.
Ani v tom jsem se nemýlil.
Vítej v klubu, neznámý hrdino. Čeká tě jenom peklo solných dolů.
Antické masky se na jednu stranu usmívaly, na druhou plakaly.
Tak jak to už v životě chodí.
Nicméně, tak začala nejlepší léta mého života.
Viděl jsem najednou obrázek, který mě už nikdy neopustil.
Jdu po mostě k rádiu a potkám Jedličku, Kryla, Diviše.
„Kam jdeš?“ ptají se.
„Ále, musím támhle rozbít jedno vokno kamenem.“
Začali by se shánět po svém kamenu a vytáhli by z kapsy praky – a když bychom to okno rozsekali a šli spokojeně původním směrem k rádiu, teprve pak by se zeptali, proč jsme to okno vlastně museli rozbít. Nebo spíš – ani by se neptali.
Já bych se jich v podobném případě také neptal.
Pádnost a nevyhnutelnost důvodu není třeba dokládat slovy.
David se s Goliášem také nebavil, než ho praštil šutrem.
—

Do týdne nedožitých šedesátin Karla Kryla vstoupila Viola Fischerová, manželka spisovatele Josefa Jedličky, neprávem zapomínaného, jak psávám a říkám pokaždé. Byl geniální, pokud máme právo razítkovat tímto razítkem neorazítkovatelné. Byl geniální jako Ivan Diviš. Chcete-li, Karel Kryl.
Genialita je individuální. Jako otisky prstů. Kdesi jsem teď četl, že mozek je složitější vesmír než vesmír nad námi. Tak si s tím poraďme, že.
Viola vstoupila do děje u příležitosti natáčení pořadu o Josefovi a vstoupila tam v kavárně Louvre na Národní třídě nad Redutou, kde Karel hrával pro sto zbylých věrných, když opadly časy sportovních stadionů. Viděl jsem ho tady naposledy hrát a bylo to intimní, komorní a spokojené. Dvacet skalních s námi šlo k Medvídkům přes ulici a Karel povídá:
„Pojď si sednout do rohu a povídat si.“
Sedli jsme si do rohu a povídali si a skalní fanoušci, kteří jej doprovázeli na každý koncert a možno-li na každý krok, mu nosili fotografie k podpisu.
Tahle tetě, tahle strýci, tahle naší Marušce.
Až přišla, položena na stůl jako karta nekonečného mariáše, fotka, s kterou Karel praštil a zařval:
„Pudly nepodepisuju.“
Na fotce byl pudl. Asi také příznivec. Podpisu se nedočkal. Psí život.
A tak jsem vstoupil do Louvru, prvorepublikově rozzářené kavárny a za mnou se ozvalo:
„Tady.“
A za mnou stála Viola, la femme fatale české literatury, vzpomínka na budoucnost, věčně krásná ženská; poslednímu plamínku hrává Mozart na Bertramce, když švindluje v útěku před dokončením overtury k Giovannimu.
A zlehka se vrací staré časy, jako do té kavárny Louvre, kde v patře šumí fontána a visí tam velký olej z pařížského Louvru se skleněnou pyramidou. Srdečné pozdravy zednářů zasílá, řeknu si a užíváme si číšníka, z nějž číšník nikdy nebude, neboť ten mladý muž se tváří jako ten fakan Milouš ze Saturnina, uražen tímto světem, jemuž dopřál potěšení šlapat po něm svou podrážkou.
A jdeme ještě za Týn, do Literární kavárny a vzpomínáme na Petra Kabeše, jak říkával Ivan Diviš – jeho korunního prince – a povídáme si o Josefovi, nekorunovaném rektorovi Univerzity Karlovy, renesančním vzdělanci, jemuž bolševický osud dopřál štěstí živit se po fabrikách. Když mohl občas učit, končívaly vzestupy na společenském žebříčku krkolomnými pády.
…………

The post Karel Moudrý Kryl. Vzpomínky z exilu. Jedinečná biografie o Karlu Krylovi first appeared on Čítárny.