Byl to šťastný nápad vzít disertační práci entomologa Petra Hampla (jmenovce sociologa Petra Hampla) a přetavit ji… ve tři sta padesátistránkovou knihu O mravencích a lidech. Výsledek? Stala se jím čtenářsky schůdná mapa pohledů lidstva na tento hmyz – od starověku až dodnes, přičemž autor opakovaně dokládá, nakolik nám mravenci svou společenskostí i dalšími prvky chování odnepaměti připomínali nás samé.

Úvodem navíc připomíná, že dosud neexistovala ucelená studie mapující lidské snahy o pochopení téhle society ve srovnání s lidmi. Napravil to, habilitoval se touto studií a ještě ji doplnil, než ji nabídl k vydání Pavlu Mervartovi. Za to jej lze pochválit, ale před závorku raději vytkněme určitou nedostatečnost rejstříku.

Ano, podchytil mnohé tu citované osobnosti (Hanns Heinz Ewers, Julian Huxley, Maurice Maeterlinck, Jean-Henri Fabre, Josef Hais Týnecký), ale pomíjí osobnosti jiné, které knihu přesto „osídlily“. Asi teprve v čase doplňování původní disertační práce (vedené Prof. Stanislavem Komárkem)? A v rejstříku tak kupříkladu není Ondřej Sekora či Huxleyho přítel H. G. Wells se svou povídkou Vláda mravenců (The Empire of the Ants, 1905).

Upozorněme také, že Petr Hampl rozhodně nesepsal žádné kompletní dějiny myrmekologie (ty ostatně existují) a že například historii klasifikace mravenců zmiňuje pouze okrajově, aby se spíš soustředil na dějiny výzkumu mravenčího chování a na pohledy na mravence ve více údobích evropské vědy.
Zajímá ho, co kdy které badatele fascinovalo na mravencích, ale i to, co vynechávali. Proč? Zrovna ignorované bývá charakteristické pro ten či další čas vývoje. A rozličné podoby mravence zrcadlí pak obrazy člověka té které éry.

Nechce se tomu ani moc věřit, ale vývoj myrmekologie věrně odráží sociální, ba filosofické proměny lidstva!!!
Obraz mravence – a obraz člověka jsou spojité nádoby. A co víc, autor přichází s další tezí. Studium tohohle hmyzu se dle jeho názoru podepisuje i na lidském „sebepojetí“, které zpětně ovlivňuje i náš způsoby náhledu na přírodu. Studium každého mravence tak v sobě latentně obsahuje antropologii!
Tento náhled však není radno přeceňovat. Dějiny to dokázaly. A Petr Hampl to předvádí kupříkladu na práci Williama Mortona Wheelera (1865-1937), této ikony americké myrmekologie.

Wheeler nebyl včerejší, ale přímo uhranut „otrokářstvím“ u mravenců.
Současně zůstal zastáncem eugeniky a společenský hmyz se mu stal vhodnou laboratoří, ve které – bez jakýchkoli skrupulí – studoval sociologické teorie, aby je zpětně aplikoval na lidstvo. Pátral také po společných bodech vlastní vědy se sociologií a nadchla ho teorie elity Vilfreda Pareta (1848-1923). Bál se nekontrolovanosti mas a za součást úkolu elit považoval právě eugeniku.

Mravenci a fašismus?
Mělo však být hůř. A ve dvacátém století bylo. Lze mluvit i o mravenčím „fašismu“ a sám Petr Hampl tak činí v kapitole Karl Escherich a jeho žáci.
Mezi ty žáky patřil také nacistický spisovatel H. H. Ewers (1871-1943), který mravence vnímal jako zástupce ryze totalitních společenství. Dle jeho názoru si jsou vědomi ceny vlastní rasy a náleží jim krutost. Neberou zajatce. A současně velice, velice dbají na hygienu.

Mravenčí „řád“ ale býval zrovna tak vykládán socialisticky, o což se přičinili především Kropotkin, „chicagská škola“ a letošní jubilant Vladimír Jan Amos Novák (1919-1997).
Podle jeho výzkumů mravenci představují typickou beztřídní společnost, kde všichni pracují pro blaho celku, a potvrzoval tím tedy šanci na vznik lidské společnosti v duchu Marxe a Lenina. Fascinován byl zvláště neexistencí rodin u mravenců, jejich společnou péčí o potomky a absencí soukromého majetku. Konečně i ochotou jedince zemřít pro dobro kolonie. Takzvaná „eusocialita“ byla podle Novákova názoru i cílem celé evoluce a na člověka hleděl optikou mravenčího světa, aniž si asi zcela uvědomil, že ten samý svět předtím a osobně spatřil a zpracoval optikou vlastní a lidskou.

Podobné omyly ale nemění mnoho na tom, že je stejně absurdní hovořit o mravenčím kapitalismu, jak to pro změnu dělá Edward Wilson. A Hampl?
Je zevrubný. Nestrachuje se uvést svou práci už citacemi z Bible a přes zooteologii (18. století) putuje k sensualismu i racionalismu. U slavného Georgese Leclerca de Buffon pak předvádí i zcela nesmyslné extrémy jeho deismu.
„Co když příroda ani nemá systém?“ odvážil se Buffon ptát v kontroverzi s Linného systematikou, která dle jeho názoru jenom odrazila intence autora.

A jakákoli klasifikace je podle Buffona jen výplod lidského mozku, zatímco příroda volně putuje v sotva znatelných přechodech mezi organismy. Buffon dokonce ani neviděl ostrý přeryv mezi živočišnou a rostlinnou říší a kupř. polypy označil jak za živočichy, tak za rostliny. Asi není divu, že pouze za výtvor naší mysli považoval i matematiku. „Bůh matematikou nemluví,“ napsal a podobně se tvářil nad hemžícím se mraveništěm, když dodával: „Tvůrci tam nahoře podsouváme věci. Inklinujeme k unáhleným soudům a mravencům se dokonce tradičně podsouvá schopnost vidět do budoucnosti.“

Vysmíval se podobným názorům a taktéž tomu, že by mohli být inteligentní. Viděl jediné. Instinkty. A jako jeden z prvních zdůraznil mravenčí agresivitu, žravost a sobectví.
To Charles Darwin NEBYL myrmekolog, nicméně jeho kniha O původu druhů (1859) přesto zcela změnila pohled na mravence. Abychom ale opět nepřeceňovali přínos badatele zvučného jména, upozorněme, že to byly doby, v nichž se kupříkladu ještě věřilo na organisované pohřbívání mravenčích bojovníků, ne však už dělníků.
Darwin zprvu ani neuměl pochopit, jak by mohl taky u mravenců fungovat – jím odhalený – přírodní výběr, ale posléze přijal tvrzení badatele Hubera, podle kterého se mravenčí otroci jako otroci dozajista necítí. Ani on pak necítil podstatnou propast mezi mravenci a námi a přiznal „drobotině“ tu nejvyšší příčku v evoluci chování. Nebo tedy aspoň v rámci hmyzu.

Teprve závěrem se Hampl věnuje odrazu mravenců v literatuře.
Hodnotí díky tomu například díla Jeana-Henri Fabra (1823-1915) a tento popularizátor, jak dokládá, poměrně dost ignoroval anatomické a morfologické popisy, přičemž psal velice intuitivně.
V podstatě bezděky se tak stal jakýmsi protoetologem. Ale víc než mravencům se nakonec věnoval svým oblíbeným kutilkám. A včelám. Psát uměl, pravda, napínavě a s vtipem, takže bývá srovnáván s La Fontainem.

Jeho žáka a napodobitele (a laureáta Nobelovy ceny) Maurice Maeterlincka (1862-1949) označil sám Victor Hugo za „Homéra hmyzu“, byť sám Homér hmyzu přiznal, že kupříkladu „termita v životě neviděl“. Jeho kniha La vie des termites (1926) se přesto stala bestsellerem.
V díle o přírodě akcentuje pak vždy svévolně jen a jen témata, která mu umožní vést přímé analogie s člověkem. Zbytek ignoruje. A rád šokuje nesmírnými počty mravenců i jejich silou, přičemž stále srovnává s lidmi. Mravenci jsou u Maeterlincka lidmi hmyzího světa.

Petr Hampl nezapomněl ani na – ve svém čase – populárního Alfreda Brehma (1829-1884) a na jeho desetisvazkové dílo, které však dosti poklidně zneužívá pojmosloví psychologie a sociologie. Brehm nemístně antropomorfizuje a kupříkladu rojení mravenců nazývá „společenským svátkem“. V kapitole Česká literatura o mravencích se pak Petr Hampl propracovává přes Františka Klapálka, Bohumila Kliku i dokonce bratry Čapky.

A pak je tady Hais Týnecký a knihy Bratři mravenci (1919) a Boj o les (1932).
Všímá si zde dnes už nekorektních protiněmeckých narážek anebo němčiny u rezavých mravenců. A předvádí, jak tito „němečtí“ mravenci české napadnou a zotročí, přičemž dospělí jedinci se hrdě a sami hlásí do otroctví. A „Němci“ uvnitř Týneckého mraveniště?
Lenoší, nepracují a k otrokům jsou krutí. Mají velmi prostopášnou šlechtu, a kdo se vzepře, je popraven. Larvy jsou pak vychovávány v ryze německém duchu a ty poněmčené jsou vedeny k tomu, aby nenáviděly vlastní rodiče i češtinu. Starým či nemocným ukusují otrokáři hlavy, aby je nemuseli živit, a Hampl cituje sekvence, kde Týnecký přejde k líčení brutalit a sadismů první světové války. Ale nakonec čeští mravenci povstanou, pobijí německou šlechtu a královnu donutí zametat ulice. Je to letos právě sto let, co tahle bizarní, Otakarem Štáflem ilustrovaná kniha vyšla.

V Týneckého Boji o les je i scéna, v níž jsou škůdci lesa povinni se odstěhovat a všechno zanechat na místě, jak to leží a běží. Autor tím věru předpověděl mnohé. Politické narážky týkající se mravenců obsahují ovšem i práce entomologa Jana Obenbergera (1892-1964) a Hampl se kratičce dotkne také spisovatelů Karafiáta, Lady, Těsnohlídka a Kožíška. Snad až příliš zběžnou vsuvkou je však pár odstavců o Ondřeji Sekorovi, v nichž naštěstí Hampl aspoň odkazuje na „vynikající“ knihu Blanky Stehlíkové a Věry Vařejkové.

Asi se budeme muset smířit s tím, co říká Stanislav Komárek.
„Antropomorfické uvažování je součást poznání a snaha je vypudit vede jen k jeho zviditelnění – a přenosu na nevědomou rovinu, kde pořád funguje, my si to ale neuvědomujeme.“

A nevnímáme tedy jeho vliv na své názory. Příkladem podobného „tvůrce neviditelna“ byl například badatel Auguste Forel (1848-1931) – a nepomohl ničemu. Aniž to zcela vnímal, založil i na TOM NEVIDITELNÉM vlastní praxi psychiatra.

Dobová mentalita se obyčejně odráží na obrazech přírody. Každá doba si pak z přírodních jevů vybírá jen ty, které konvenují historickému kontextu a společenské struktuře. Britské práce tak často předvádějí mravenčí královnu ve shodě s royalistickou tradicí, ale Francie to bojkotuje. A i přes – zdejší – revoluční pohledy na mravence se nakonec dospělo k takřka absurdním mravencům – mistrům imperialismu. Důvody se vždy našly. A které?

Skvěle promyšlená ekonomika, domestikace mšic, pěstování hub… Asi ne náhodou byli mnozí myrmekologové i zastánci už zmiňované eugeniky (Forel, Wheeler, Escherich, Ziegler i Goetsch), ale od války převážil pohled Edwarda Wilsona (*1929), podle něhož je svět podřízen genetickému kapitálu, přičemž altruismus se nevyplácí.

Badatelka Deborah Gordonová (*1955) spatřila nato v mraveništi dokonce počítačovou síť a nelze popřít, že se nikdo neubráníme sociomorfnímu modelování tohoto hmyzu, modelování popsanému poprvé filosofem Topitschem.

Ale zatímco se příroda antropomorfizuje, člověk se protichůdně biomorfizuje a obé představuje okruh a sebepotvrzování. „Obraz zvířete má tedy zásadní vliv na utváření obrazu člověka,“ píše Hampl, a když vidíme zvířata jako sobecké individualisty, znamená to vždy, že je přirozené být sobecký individualista.
A když přírodu vidíme coby božskou – a v zásadě dobrou, je jenom přirozené být v zásadě taky dobrý, protože příroda (ať už se cítíme být její součástí anebo více jejím pánem) je referenční rámec vztahu člověka ke světu a spoluurčuje, jak pro nás svět vyvstává a kde je v něm naše místo.

„Navzdory tomu, že už od dob Davida Huma víme, jak je přecházení od deskriptivních vyjádření k preskriptivním problematické, a že nelze vyvodit hodnotící soudy z těch faktuálních.“

A měli bychom se mít na pozoru, chceme-li morálku a hodnoty zakládat na svém vědění o světě okolo.
„Dodnes se o tuhle otázku etikové přou a Kolář a Svoboda tvrdí, že je právě tento problém (podle Huma známý jako Is-Ought problem) ústředním problém celé etiky,“ připomíná Hampl a stále a stále se mu vrací následující otázka:
„Je správné, co je přirozené?“
Ve vědě je ten dotaz vždy ukryt. Vždy. A už implicitně. Je přitom pravděpodobné, že se podobnému stylu uvažování nelze vyhnout, a žádný badatel stojící nad mraveništi to neuměl. Jejich zkušenosti se pak Petr Hampl snaží ve finále extrapolovat na poznání jako takové.
Jedno se zdá být jisté. Zbavit se „etického naturalismu“ neumíme. Je nepotlačitelný a neovladatelný a lze jej pouze skrýt: a co zůstává skryto, se zbytečně a nebezpečně ztrácí ze zřetele.

Petr Hampl: O mravencích a lidech.
Sociomorfní projekce v dějinách myrmekologie. Recenzovala RNDr. Klára Bezděčková, Ph. D. a editovali Tomáš Hermann, Vojtěch Hladký a Karel Kleisner. Jako 24. svazek edice Amfibios vydalo nakladatelství Pavel Mervart. Červený Kostelec 2018. 352 stran

The post O mravencích a lidech. Mají mravenci socialismus, kapitalismus nebo otrokářství? first appeared on Čítárny.

“Of Ants and Dinosaurs” je jedinečná kniha od světového čínského autora. Liou Cch’-sin (Liu Cixin) je znám především svými science fiction romány. Tato kniha, která dosud nevyšla v češtině (2025) je specifická tím, že se zaměřuje na zkoumání komplexních témat, jako je spolupráce, hluboké časové rozměry a interakce mezi různými živočišnými druhy.

Kniha je napsána formou eseje a úvah, a nabízí jak vědecké poznatky, tak i filozofické úvahy o vztahu mezi lidmi, přírodou a vývojem. Liou zde často používá metafory, jako jsou mravenci a dinosauři, k ilustraci svých myšlenek o tom, jak malé a velké organismy interagují v ekosystému a jak mohou malé změny mít dalekosáhlé důsledky.

Obsah knihy tak kombinuje prvky vědeckého diskurzu s imaginací a zkoumá otázky ohledně evoluce, přežití, technologie a budoucnosti lidstva. Autor využívá své schopnosti vyprávět příběhy, aby čtenářům přiblížil složité koncepty a myšlenky.

Hlavní myšlenky a témata esejistické knihy:

Kniha se zabývá konceptem evoluce a přizpůsobivosti různých druhů, přičemž využívá mravence i dinosaury jako metafory pro různé přístupy k přežití. Dinosauři reprezentují velké, dominující síly, které mohou být náchylné k vyhynutí, zatímco mravenci symbolizují menší, ale nezbytné prvky ekosystému, které jsou obvykle odolnější.

Autor zkoumá, jak spolupráce mezi jedinci (mravenci) může vést k úspěchu, zatímco konkurence (dinosauři) může být konečná. Diskutuje o tom, jak se malé a velké organismy navzájem ovlivňují a jak mohou malé skupiny v přírodě fungovat efektivněji než jednotlivci velkých skupin.

Liou Cch’-sin se zamýšlí nad náhodnými událostmi v evoluci a jak mohou mít dalekosáhlé důsledky. Odráží se v tom i otázka osudu a toho, jak mohou být události v přírodě nevyzpytatelné.

Autor se dotýká také tématu technologie a jejího vlivu na přirozený svět. Diskutuje o tom, jak technologie může změnit dynamiku mezi lidmi a přírodou, a klade otázky o tom, zda může lidstvo najít rovnováhu mezi pokrokem a ochranou životního prostředí.

Kniha je psaná v v čtivém esejistickém stylu, přičemž autor často používá analogie a metafory, aby podpořil své myšlenky.
Dobře propletené vědecké poznatky s filozofickými úvahami činí text přístupným i pro širší publikum.

The post Liou Cch’-sin. O mravencích a dinosaurech aneb jaký má člověk vztah k universu first appeared on Čítárny.

Tajemný svět mravenčí civilizace, parodující v mnoha směrech civilizaci lidskou, záhadný příběh s hororovými prvky, překvapivý závěr. To je ve stručnosti vynikající kniha Francouze Bernarda Werbera Mravenci. Tato trilogie je zatím jeho nejsvětovějším dílem, ve kterém částečně popisuje ideální lidskou společnost, kde každý jedinec vykonává odbornou práci ve prospěch celku a kde není třeba vytvářet zbytečné kontrolní struktury a hierarchie moci.

O čem je kniha Mravenci, první část trilogie…
Děj knihy má dva hlavní proudy, jeden ten mravenčí, a druhý popisuje záhadu spojenou se smrtí fanatického vědce mravenčího světa. Oba mají svoje vlastní dějové linie, které se na závěr setkají v šokující vyvrcholení.

Děj knihy plyne ve dvou částech, které se vzájemně prolínají. První je věnován životu mravenců a druhá část se zabývá tajemným prostorem za sklepními dveřmi.

První část. Mravenčí svět se jmenuje federace Bel-o-kan, která sdružuje přes šedesát dva mravenišť pod vládou mravenčí královny Belo-kiu-kiuni. Po zimní hibernaci se jako jeden z prvních probouzí samec 327. Ten pomáhá oživovat ostatní mravence, opravuje město a tak se postupně dovídáme, jak celé společenství funguje. Jsou to opravdu poučné a skvělé pasáže knihy, které dokazují s jakou píli se autor věnoval studiu života mravenců a s jakým umem dokázal přepsat svoje znalosti do napínavé beletrie. Samec 327 se přidává k výpravě, hledající potravu. Během výpravy se na chvíli odpoutá od výpravy a když se vrátí, jsou všude jen mrtvoly mravenců. Vrací se zpět, ale nikdo jeho zprávě nevěnuje pozornost, jen získává na svou stranu pár mravenčích jedinců, aby spolu pátrali po záhadě mrtvých mravenců. Zatím se na scéně objevují tajemné bojovnice s jediným úkolem. Zabít samce 327. Děj začíná nabírat na obrátkách ve fascinujícím prostředí, které je často podobné lidskému nebo spíš tomu, k čemu by lidé měli směřovat.

Druhá část, o vědci Edmondu Wellsovi, vypráví bizarní příběh s hororovými prvky. Po smrti tohoto vědce, zdědí jeho synovec Jonathan dopis, ve kterém je varování, aby nikdo nevcházel do sklepení domu, které je situováno do dnešní Paříže. Jonathan tam vejde a zmizí. Rodina to chce nahlásit policii, ale v tom se Jonathan objeví, vezme nařádí a mizí opět ve sklepě. Ty dveře do temného a studeného sklepa jsou stále děsivější. Mizí v něm zvířata, lidé…

Kniha jenž velmi dobře graduje, je opravdu čtivá do poslední stránky, nakonec přináší velké překpavení a spojuje nečekaně obě dějové linie knihy.

Vynikající román, ve kterém jde o jakési podobenství mravenčího světa s lidskou civilizací.
V mnoha částech knihy vás napadne přímá souvislost s tím, kam směřuje lidská společnost a jaké priority by si měla stanovit. Je to opravdu vyjímečná kniha a vynikající překlad Richarda Pokorného to jen potvrzuje.
Faktem je, jak se píše v anotaci, že po jeho přečtení už nikdy nebudete vnímat svět tak jako dosud – stejně jako hrdina knihy, nezaměstnaný pařížský zámečník Jonathan Wells.

Mravenci | Bernard Werber | Vydala Euromedia – Knižní klub 2009 | počet stran 320, přeložil Richard Podaný

Ukázka z knihy:

Kdo jsi?
Čichová zpráva byla jasná, čistá, přikazující. Díky infračerveným očkám si mohl velké zvíře, které se ho vyptávalo, prohlédnout. Na první pohled muselo vážit aspoň devadesát zrnek písku. Přesto to nebyla bojovnice. Bylo to něco, co doposud nikdy necítil ani neviděl.
Samička.
A jaká samička! Dal si na čas a prohlédl si ji. Elegantní, dokonale zakřivené nohy zdobí chloupky jemně lepkavé pohlavními hormony. Široká tykadla překypují silnými vůněmi. Oči se rudě lesknou jako dvě borůvky. Má masivní, hladký vřetenovitý zadeček. Přes široký hrudní štít přesahuje obdivuhodně zrnité metanotum. A nakonec ta dlouhá křídla, dvakrát delší než jeho vlastní.
Samička rozevřela roztomilá malá kusadla a… skočila mu po krku, aby mu ukousla hlavu.

The post Mravenci a Bernard Werber. Bestselelrová trilogie. Podobenství mravenčího světa s lidskou civilizací first appeared on Čítárny.

Pokud neznáte vynikajícího autora francouzské vědeckofantastické literatury, přicházíte o mimořádný čtenářský zážitek. Bernard Werber je autor světoznámé knižní trilogie Mravenci, Den mravenců a Revoluce mravenců, kterou v Česku vydal Knižní klub. Je ale nejen spisovatel, ale také částečně dramatik a scénarista.

Film:
Po krátkých filmech La Reine de nacre (2001) a Les Humains (2003) produkoval Claude Lelouch v roce 2007 celovečerní film Nos amis les Terriens (lit. Our Friends, the Earthlings).

Divadlo:
Nos amis les humains (2004) je jeho první divadelní hra, která byla inspirována stejnojmennou knihou a zůstala skoro rok v repertoáru divadla Comédie Bastille v Paříži.
Tuto hru přijel Weber dokonce osobně představit do Prahy na její první mimofrancouzskou premiéru. Česky se hra jmenuje Vyvolení.
Další divadelní hru Bienvenue au paradis uvedl v roce 2011 Jean-Christophe Barc s Thierry Liagrem.

Spisovatel Bernard WERBER
Francouzský spisovatel BERNARD WERBER (* 1961) patří k autorům, jejichž díla se vzpírají zavedeným žánrovým škatulkám. Vybaven rozsáhlými znalostmi z desítek vzájemně odlehlých vědních oborů píše svým osobitým stylem příběhy, které navzdory tomu, že se skládají z řady dílčích epizod a motivů, nepostrádají silný literární výraz a jednotnou dějovou linii. Je až neuvěřitelné, že spisovatel, který dokáže zábavnou a čtenářsky přístupnou formou využít ve svých knihách poznatky z kulturní historie a entomologie, fyziky a antropologie, šamanismu a astronomie či medicíny a religionistiky, měl údajně v dětství problémy s pamětí!

V mládí zanechal studia práv, aby se mohl věnovat žurnalistice; živil se jako volný novinář a několik let přispíval do vědecké rubriky časopisu Le Nouvel Observateur.
V osmdesátých letech začal psát svůj fenomenální román Mravenci (Knižní klub 2005). Než se dočkal vydání, autor jej nesčetněkrát přepracoval, a dokonce si doma nainstaloval umělé mraveniště, aby mohl každodenní život a válečná tažení svých drobných hrdinů lépe pozorovat. K příběhu nakonec připojil dvě pokračování, Den mravenců (Knižní klub 2006) a Revoluci mravenců, a navrch přidal naučné dílo – Tajnou knihu mravenců.

Také další spisovatelovy prózy se pohybují na hraně mezi uměleckou a vědeckou fikcí; námětově pak těží například z bizarních okolností posmrtného života, z oblasti psychoanalýzy a hypnózy či výzkumu mozku.

Všechny knihy Bernarda Werbera se staly bestsellery, byly přeloženy do více než třiceti jazyků a bylo již prodáno několik miliónů výtisků po celém světě.

Knihy v českém překladu vydalo nakladatelství Knižní klub:
Konečné tajemství (Knižní klub 2004)
Mravenci (Knižní klub 2005)
Den mravenců (Knižní klub 2006)
Revoluce mravenců (Knižní klub 2007)
Tanatonauti – Cestovatelé za hranice smrti (Knižní klub 2009)
Říše andělů (Knižní klub 2011)

{youtube}UlErRVQf6rc{/youtube}

The post Bernard Werber nepíše jen o lidských mravencích. Je také bestsellerista, dramatik a scénarista first appeared on Čítárny.