Alois Jirásek (23.8.1851 – 12.3.1930) patří k velikánů české národní kultury a písemnictví. Během života byl znám jako středoškolský učitel, spisovatel, publicista, obrozenec, dramatik, politik.

Byla časy, kdy Jiráska nejen znali, ale i četli. Tak byl populární.
Pak přišla doba, kdy ho každý znal, ale málokdo četl. Říkalo se tenkrát “mluvíš jak Jirásek”. To znamenalo že mluvíš obsáhle a dlouze. Ano, Jirásek psal poplatně své době. Ale jeho jadrná čeština je stále krásná a hladí po duši. Navíc psal text bohatý na zápletky, souvislosti a do kterého umně vepsal košatou románovou fantazii.
Dnes už nová generace Jiráska nejen nečte, ale dokonce ho málokdo zná. Varovný signál úpadku našeho vzdělávání i kvality školství.
Čest učitelům, kteří to nevzdávají. Jsou to noví obrozenci naší doby.
(M.Herman)

ALOIS JIRÁSEK / MUZEUM V HRONOVĚ

Muzeum bylo založeno v roce 1908. Expozice Jiráskova muzea v Hronově umístěná ve druhém poschodí v průčelí Jiráskova divadla. V roce 2002 byla částečně renovována.

Muzeum i divadlo, v němž je umístěno, nesou jméno významného rodáka Aloise Jiráska (1851 – 1930).
Expozice je věnována jeho osobnosti a dílu (o Hronově – Padolí – pojednává románová kronika „U nás“) a především autentickým vzorům literárních postav:
Josef Regner (1794 – 1852 – Havlovický)
Antonín Knahl (1801 – 1883 – Kalina)

Expozice rovněž připomíná další významné hronovské rodáky:
Malíře a spisovatele Josefa Čapka, 1887 – 1945
Spisovatele Egona Hostovského, 1908 – 1973,
Projektanta Jiráskova divadla ing. arch. Jindřicha Freiwalda, 1890 – 1945)
Jsou zde i další zajímavosti. Např. světnice Jirásků-Dvorských, držitelů bývalého svobodného dvora, kroje, jež se na Hronovsku nosily v minulém století.

Alois Jirásek jako celoživotní profesor dějepisu na Gymnáziu v Litomyšli a Praze.
Nepožadoval suché memorování dat, ale kladl důraz na kulturně historické souvislosti. Hned svým prvním vystoupením si získal respekt. Někdy třídy dokonce protestovaly, když zvěděly, že Jirásek u nich nebude učit.
Uměl však zaujmout i tvrdé stanovisko, jako tomu bylo v případě vyloučení žáka městské reálky, který se v roce 1880 zúčastnil politické demonstrace v Litomyšli.

Milan Skřivánek: Z dějin litomyšlského gymnázia do roku 1945

ALOIS JIRÁSEK ONLINE

Opravdu velmi kvalitně zpracovaný a hlavně rozsáhlý web věnovaný národnímu českému spisovateli.
Kompletní dílo, rozsáhlá biografie, spousta fotografií.
Web provozuje Společnost Aloise Jiráska.
https://aloisjirasek.cz/

MUZEUM ALOISE JIRÁSKA

Hronov, nám. Čs. armády 500
https://informacnicentrumhronov.cz/muzeum-aloise-jiraska

Říká-li se krajině okolo Hronova Jiráskův kraj, děje se tak plným právem. Toho čestného přisvojení je hoden Jirásek i jeho kraj. I když Jirásek náleží celému národu a je jím milován, podržel ve svém díle tu skoro přírodní krásu a intimnost svého kraje, kraje nepatetického, naivně otevřeného a mírného, cudného a jemného.

Říká-li se krajině kolem Hronova Jiráskův kraj, děje se to plným právem; toho čestného přisvojení je hoden Jirásek i jeho kraj. I když Alois Jirásek náleží celému národu a je jím milován, podržel ve svém celém díle tu skoro přírodní krásu a intimnost svého kraje mezi Brendami a Hejšovinou: kraje nepatetického, naivně otevřeného a mírného, cudného a jemného; kraje, který v dějinách víc lidově trpěl nežli vedl, ale který se tiše a houževnatě udržel v typickém češství na samotném pomezí naší národní oblasti.

Z dopisu Karla Čapka Boženě Jelínkové-Jiráskové z 13.3.1930.

The post Alois Jirásek. Muzeum v Hronově a velmi kvalitní web first appeared on Čítárny.

Březinův rodný dům se stálou expozicí je v Počátkách na Vysočině, v Březinové 224, ale jeho muzeum je v Jaroměřicích nad Rokytnou.
Muzeum je otevřeno od dubna do konce října denně mimo pondělí od 9,00 – 11,00 a 14,00 – 16,00 h.
Studijní knihovna mimo pondělí po celý rok.
http://www.otokarbrezina.cz/

Stručná historie muzea….

Psal se rok 1901 a do jaroměřické školy přichází nový učitel Václav Jebavý, už v té době známý básník Otokar Březina. Stalo se tak zásluhou tehdejšího ředitele školy Josefa Moučky, který prosadil, aby na učitelské místo zdejší měšťanky ze tří uchazečů nastoupil právě Otokar Březina.

Od roku 1913 až do své smrti obýval Otokar Březina první patro domu pekaře Vlčka – dnešní Muzeum Otokara Březiny. Během básníkova pohřbu 28.3.1929 se sešlo několik jeho nejbližších přátel: Fr. Bílek, J. Deml, učitelka E. Lakomá, školní inspektor M. Lukšů, prof. Jech a dohodli se, že v místech, kde básník žil a zemřel zřídí památník (muzeum), ve kterém budou památky na velkého básníka a vzácného člověka trvale uchovány.

Již v roce 1930 byla na domě odhalena pamětní deska od sochaře Fr. Bílka. Správu nad nově otevřeným muzeem převzala po založení v r. 1932 Společnost Otokara Březiny. Muzeum bylo v té době prvním literárním muzeem na Moravě.

Po druhé světové válce vykoupil tento dům od dědiců MNV Jaroměřice a je v majetku města dodnes. Pak budova chátrala až do 80. let, kdy díky pamatkářům se začaly první opravy. Po roce 1989 byla budova kompletně zrekostruována a 11.9.1993 bylo muzeum slavnostně otevřeno.  O muzeum se opět stará Společnost Otokara Březiny, která svou činnost znovu obnovila v roce 1990.

V prvním patře muzea je zachovalý byt básníka v původní podobě s nábytkem, obrazy, grafikami a menšími plastikami darovanými sochařem Fr. Bílkem O. Březinovi ještě za jeho života, dále jsou zde vitríny se vzácnými dokumenty a další památky. V přízemí je studijní knihovna, která slouží editorům díla O. Březiny, studentům k diplomovým pracím i ostatním zájemcům. V chodbě před knihovnou je expozice z historie muzea a Společnosti a několik zasklených stolových vitrín pro pořádání tematických výstav.
Muzeum dále slouží Společnosti O.B., která zde pořádá zasedání svého výboru a různé menší akce.

Muzeum je od roku 2005 Kulturní památka.

The post Muzeum Otokara Březiny je v Jaroměřicích nad Rokytnou first appeared on Čítárny.

Rodný dům v obci Hýskov na Berounsku byl slavnostně otevřený v červnu 2015. Návštěvníci v objektu najdou recepci, multifunkční sál, stálou expozici díla Františka Nepila, dobovou expozici, velkou klubovnu s galerií, ale také upravenou zahradu.
Zároveň zde jsou organizovány různá životní výročí a jubilea, vítání občánků, posezení se seniory obce, svatby. Prostory budou využívány k pořádání různých kurzů, kroužků, přednášek, besed, k pořádání výstav apod.

Návštěvníci v objektu najdou recepci, multifunkční sál, stálou expozici díla Františka Nepila, dobovou expozici, velkou klubovnu s galerií, ale také upravenou zahradu a samozřejmě i parkovací místa.
František Nepil se narodil ve vesnici Hýskov, v ulici Na Krétě 183 v roce 1929. Dům původně sloužil jako hostinec s bytem hostinského, ale v průběhu let měnil svůj vzhled, byl upravován vždy dle potřeb toho, kdo ho obýval. Po smrti posledního z majitelů, malíře V. Heiseho, připadla nemovitost státu. Obec ho od státu získala v roce 2010.

Rodný dům Františka Nepila >>

František Nepil (10.2. 1929 – 8.9. 1995) pokračoval ve vypravěčské tradici Václava Čtvrtka. Byl velmi oblíbený pro svůj nezdolný optimismus a humor. Také není divu, že největší poularitu si získal pořadem “Dobré a ještě lepší jitro” na Českém rozhlase.

František Nepil: O názvech ulic

Taky se vám lidé zdají být tak podobní stromům? Mně tedy ano, protože lidská hlava je taková koruna, stále košatější starostmi, a srdce, to zase zapouští kořínky. Nejsilnější tam, kde se člověk narodí. Však taky rodná víska dělá člověku celý život hlavu. Když se odtamtud odstěhuje, tak neví, co se jim tam vede a co zkazej, chybí mu zprávy a v ničem nemá jistotu. Když jsem tam jezdíval aspoň na prázdniny, tak jsem třeba věděl, že v brance chytá Honzík a na toho že by si neškrt ani Pelé, kdyby už tenkrát byl. A že když je vpředu Áca Sýkora s Karlem Hoškem, tak rozstřílej branku na mraky, i když v ní budou dva Meierové a před nimi pět Beckenbauerů. Ale dneska čtu akorát skóre a tabulky, a copak podle tabulek poznáte, jestli jim to jde?

Ale v poslední době se jim tam zase něco povedlo tak, že o tom nemohu mlčet. Oni si tam pojmenovali ulice. To je teď leckde, staví se a na první pohled se zdá, že vymyslet pojmenování je to nejlehčí, tím že se nedá nic zkazit. Ale ono dá. Ono se tím dá kterékoli městečko dokonale znepřehlednit. Mně se stává každou chvíli, že někam přijedu a když se ptám na tu a tu ulici, každý jen pokrčí rameny. Ale když řeknu, že tam má být knihovna nebo škola hned spustí: „Tak proč to neřeknete hned – to pojedete takhle, pak takhle a tam odtud takhle, a jste tam!“

Jenže tohle se v mé rodné obci naštěstí nestalo. Ona totiž, jako každá obec, víska nebo jen osada měla své staleté, lidové pojmenování dílů či uliček, z nichž některá jsou takovými krásnými vznikoslovnými záhadami. Teda pro mne! – to se ví, že pro dr. Antonína Tejnora a dr. Alexandra Sticha z Ústavu pro jazyk český by to byl feriální problém – ale představte si, že co má paměť sahá, tak jedna ulice – tedy ulice: nábřeží bych měl říct, ono je to u řeky – se jmenuje „Na Břasích“. A jiná „Na Krétě“. – Tam jsem se narodil, Na Krétě, a pořád je mi hádankou, proč moje ulice nese název řeckého ostrova*. Na Krétě byl legendární Labyrint a v něm žil Minotaurus – obluda, nelidská, vošklivá. – No a vidíte, ona a já jsme přes tu Krétu spřízněný, a nikdy jsme se neviděli! Některá jména bych vysvětlit dovedl – třeba Zábranská, anebo Na vartě – tam odtud je vidět na silnici až k eternitce. Z Varty, tam by vám neproklouzla ani myš. Ale Libina bych nedoved – oni tvrdí, že je to podle lip, že se to jmenovalo dřív Lipina, ale zlatý voči, které tam viděli lípy, starší než jsem já sám – nad vsí okolo Libinského potoka rostly vždycky samé olše!

Při tom označení ulic postupovali trojí cestou. Jednak zachovali ta tradiční, vžitá označení – Na Břasích, Na Krétě, Na vartě, Zábranská ulice, Libinská a tak dále.

Druhou část ulic označili názvy, které charakterizují jejich polohu, směr či podobnou vlastnost, ale tak výstižně, že i já bych vás poslal na správné místo: to jsou třeba ulice Nádražní, Nad tratí, K nádržce, Školní, Srázná, co vede z kopce, Kladenská co vede na Kladno a Berounská, co vede k Berounu. Anebo ulice Sportovců, co vede na to hřiště, odkud to vyneslo vždycky merunu i s gólmanem, když vypálil Áca Sýkora nebo Karel Hošek.

Nu a třetí část patří názvům dneška, a i ty byly zvoleny tak, že se je nikdo nemusí pracně učit. Například Družstevní ta je opravdu tam, kde si postavili družstevníci. Anebo Dělnická – a tou mě vám potěšili! On se totiž název Dělnická ulice dává často třídám, kde je to samá kavárna, banka, parfumerie a grill. Ale tam u nás dostala tenhle název ulice, kudy opravdu ti dělníci chodili na šichtu. Kudy si vodili za tmy kola k silnici – tedy kola: ony to byly takové řachtáče, ani zvonek to nepotřebovalo, a ještě na tom cinkaly a klepaly bandičky s kafem a bramboračkou. A svítili svíčkou zabalenou v kornoutku, aby ji vítr nesfoukl.

A tak jsem si zase uvědomil, jak i k té nejjednodušší věci je potřeba cit i rozum. Já nestrávil jedině to přejmenování návsí na náměstí, ale to je asi tím, že já mám o hodně raději návsi než náměstí. A tak jsem vám to přišel říci, abyste – až u vás budete křtít ulice – si vzpomněli na to, jak to dělali tam u nás. A taky vám to říkám s radostí nad tím, že se tam i já dál vyznám, a že tam tedy i dál patřím.

The post František Nepil. Vzpomínková expozice v rodném domě v Hýskově first appeared on Čítárny.