Roku 1851 se v Rusku se dočkala premiéry veselohra Fantazie od neznámého „Y Z“. O pár let nato získal neznámý i jméno: Kozma Prutkov. Což je do velké míry obdoba českého Cimrmana.

Hra byla carskou cenzurou povolena jen dík shonu před Silvestrem a Mikuláš I. vytušil během představení „nepřístojnost“ a odešel o přestávce.
Závěrem předstoupil před publikum herec v hlavní roli, řka: „V takovém nesmyslu hrát nebudu.“ Sice šlo o regulérní část představení a hercova partu, ale hru okamžitě stáhli. Kozma je od té chvíle nicméně nedílnou částí literárních dějin a další hry, opera, bajky, povídky, verše, anekdoty a aforismy se objevovaly v časopisech až do jeho (imaginární?) smrti 1863, kdy byl zveřejněn i Stručný nekrolog Kozmy Prutkova. 1884 vyšla Veškerá díla Kozmy Prutkova a jen do 1916 následovalo devět vydání. Komplet, pravda, nezahrnul reformní projekty.

Kozma Petrovič Prutkov (1803-1863) existoval, existoval-li i Jára Cimrmn, abych tak řekl, a 1820-1823 sloužil u husarů (protože se mu líbil stejnokroj).
Nabažen konečně exhibováním se nechal uvolnit a získal místo na ministerstvu financí, konkrétně v Cejchovním úřadě, kde dy dosáhl veškerých myslitelných úředních poct. Stal se činným státním radou i ředitelem Cejchovního úřadu – i nositelem řádu sv. Stanislava 1. stupně, ale veškeré volné chvilky věnoval literatuře. Nejen jí, jak se ukázalo až po jeho smrti, kdy se z pozůstalosti vyklubaly i projekty na vylepšení státní správy jako jeho O zavedení jednomyslnosti v Rusku.

Kozma Prutkov byl i historik a filozofe a ve všem stejně řízný, komisní, rezolutní a sebejistý.
Syn dob. A autorem hesla „horlivostí všechno zmůžeš“. Nikdy nepropadl ani sebemenší malověrnosti a vždy zůstal skálopevně přesvědčen, že pokud se něco podniká, stačí se horlivě vložit do věci, načež už znalosti a talent přispěchají. Na pomoc.

Tuto typickou kuráž bohužel doprovázela i samolibost, sebejistota a drzost.
Každou myšlenku, každý svůj „výplod“ a výrok Kozma cítil a přehnaně ctil jako svatosvatou pravdu, co zasluhuje veřejné vyhlášení, a krajně samolibě stavěl na odiv svou vlastní omezenost a ignoranci, které by jinak zůstaly zhola neznámy mimo stěny Cejchovního úřadu. Zvolna, postupně se také domáhal víc a víc toho, aby mu naslouchali, a když se mu dostalo sluchu, projevil tak nehorázně sebejisté nechápání skutečnosti, až může nad každým jeho slovem i výtvorem povlávat visačka „všechno lidské je mi cizí“.

Zatímco většina tvůrců aforismy užije ke sdělení životního moudra, Kozma Prutkov v Plodech rozjímání pronáší s veškerou vážností úřední plytkosti, s vynaložením vší energie objevuje Ameriky a vyslovuje „myšlenky“, které nejen nemají vztah k jeho současnosti a k Rusku, ale vznášejí se i mimo prostor a čas.
V aforismech neslyšíme radu ni poučení, zato občas i rozkaz, a proslavené „Pozor!“ připomíná vojenské „Pal!“ Podle úsloví „odvážnému štěstí přeje“ vydobyl si však literární slávy. Ačkoli měl rozumu za pět hloupých, trousil moudra, a i když nebyl básníkem, básně psal.

Tak a podobně na Kozmu, který horlivostí skutečně všecko zmohl, vzpomínají i Vybraná díla poetická, myslitelská a dějepravná, která česky vyšla již před pětatřiceti lety v překladu Bohumila Fraňka a s ilustracemi Jiřího Šalamouna.
Právě na tom základě vznikl pořad, který jsem letos připravil s Radkou Prokopovou, Petrem Vrobelem a Pavlem Sučkem, a ze kterého citujme:

a) z Kozmových veršů:

Podzim
(Z perštiny, z Ibn-Feta.)
Podzim. Nuda. Vítr vyje.
Mrholí mi do oken.
Rozum teskní, srdce nyje,
duše prahne po něčem.
V zahálčivém podvečeru
z nudy ne a nevybříst…
Co je se mnou? Nevím věru,
co si knížku nepřečíst?!

b) z bajek a povídek:

Přílišně vzpomínané nebezpečenství
V jisté válce, při rychlém úniku z doteku s nepřítelem, generál Montekukuli mimoděk upustil do řeky Ni svou pistoli, a když pak po pěti letech jakýsi rakouský vandrovník procházel se podél této řeky s roztomilou dívenkou, varovně poznamenal: „Prosím vás, slečno, s touhle řekou buďte náramně opatrná, neboť je v ní ostře nabitá pistole.“
Tomu se ona fortelně rozumná dívčina neopomněla zasmát, což ani on nemeškal učinit.

c) z plodů přemítání Kozmy Prutkova:

Čteš-li na sloní kleci nápis „vůl“, nevěř zrakům!
*
Nikdo neobsáhne neobsáhlé!
*
Mravenčí vajíčka jsou víc než stvoření, jež je nakladla, jakž také sláva talentovaného člověka je mnohem trvalejší než jeho vlastní žití.
*
Podle propočtů vyzíská slunící se Petrohraďan dvacet procent zdraví.
*
Horlivostí všecko zmůžeš!
*
Žárlivec podobá se Turkovi.
*
Takměř každý člověk je jako pípami vybavená nádoba naplněná životodárnou šťávou tvořivých sil.
*
Rozumná žena podobá se Semiramidě.
*
Klepař podobá se řešetu.
*
Vždycky buď ve střehu!
*
Radím každému, ani když není nikterak zvlášť sychravo a větrno, zacpat si uši vatou nebo koudelí.
*
Brání ti někdo vynalézt nevlhnoucí střelný prach?
*
Sněhový háv se nazývá rubášem přírody, a přitom se po sněhovém příkrovu dováží živobytí. A rozluštěte si pak přírodu!
*
Vydávání některých novin, časopisů a dokonce i knih může být prospěšné.
*
Ještě jednou opakuji: nikdo neobsáhne neobsáhlé!
*
Každý v míře svého chápání pracuje pro sebe a v míře svého nechápání pro toho, kdo ví a chápe víc.
*
Podívej se na kořen.
*
Vězte, že moudrost snižuje stížnosti, ale ne utrpení!
*
Co vidí vidící člověk zdravým okem, slepý nevidí ani s brýlemi!
*
Mnoho věcí je pro nás nepochopitelných ne proto, že by naše představy byly slabé; ale protože tyto věci nejsou zahrnuty v rozsahu našich pojmů.

Járu Da Cimrmana objevili Svěrák, Smoljak, Šebánek, Velebný a několik dalších.
Kozmu P. Prutkova objevili o více než sto deset let dřív hrabě Alexej Konstantinovič Tolstoj, jinak i autor klasické povídky Upír, a tří jeho příbuzní jménem Žemčužnikov.
Pátým spoluobjevitelem se pak stal jistý Petr Pavlovič Jeršov.

The post Kozma Petrovič Prutkov, slavný ruský Cimrman, který ale skutečně žil first appeared on Čítárny.

Etnolog Jan Pohunek (*1981) velmi ctí Krakonoše. Jako my všichni. Kdo by Rýbrcoula ostatně nectil, se zlou by se potázal. A pan doktor Pohunek ctí Krakonoše navíc pracovně a zkoumá tuhle monumentální entitu, jejíž hlava tak strašidelně vystupuje přímo mezi dvěma krkonošskými vrchy.
Obrovská. Nejinak jsem ji prvně zahlédl v raném dětství, i když jen ve staré knížce. Entita jménem Krakonoš je přitom zcela přirozeně nadřazena entitám s ní srovnatelným a roztroušeným nejen po Čechách a Moravě, ale po Evropě, ba světě.

A jedno je pravda: veškerá ostatní naše pohoří a pohoříčka na Krkonoše nemají.
Jsou vždycky o něco níž. A může se proto zdát někomu i překvapivé, že taky tyto malé hory většinou mají své Krakonoše. Ti se jmenují jinak, samozřejmě, a možná závidí, protože pán hor krkonošských na sebe odnepaměti strhává největší díl pozornosti: je jako Humberto mezi cirkusy a Gott mezi zpěváky.

To, že je dominantní, pak ovlivňuje veškerou interpretaci jeho lokálních obdob. Vždy se však jedná o duchy chránící konkrétní, a to výhradně přírodně vymezená území; takže třeba geodeti do toho moc nemluví. A podle – ve věci zběhlého – Jana Pohunka se dokonce dá očekávat, že se ještě setkáme s pokusy uchopit některé další pozapomenuté lokální postavy „krakonošovským způsobem“, anebo dokonce stvořit někde na zelené horské louce figury zcela nové. Bude to, pravda, již nošení dříví do lesů i kleče. Již teď je přece „Krakonošů“ tolik, že zaplňují Pohunkovu knihu.

Jsou to třeba – regionálně známí – Fabián z Brdy, anebo děd Praděd. Dlouhá řada dalších. Muhu a Nippel. Marzebilla je zvláštní bytost z Krušných hor a konkrétně okolí tamní Přísečnice a Výsluní. Existuje také tzv. Kačenka, anebo Dyma, ten je z Křivoklátska. Jezerní pastýř z Jeseníků. A je zde Tyllenberger a Stilzel, tento patron šumavských pašeráků, a „Boubínský kmet“ a „Stařec z Turoldu“ a Mákal a Feinschl a Stämmichmann (zpod hory Srázná u Králického Sněžníku) a Jeschengeist a Podhorngeist atd.

Etnolog má, jak vidno, práce přehršle. A stejně je to, řeknu vám, věda ošemetná. Původ mýtů, přiznejme si, prostě nelze zjistit. Zrovna tak neodhalíte, zda to či ono začíná mezi literami anebo prostým ústním přenosem a povídáním. Překvapivě častý je spíš první případ, což je pro kamarády psaného slova náplast. A často podceňovaným momentem je, opakuji, „propisování se“ literárního pojetí mytické figury (zpátky) do slovesného folkloru. Odhalit se to ovšem takřka nedá, ale naštěstí na tom tolik nezáleží. A na čem záleží? Nejvíc na schopnosti dětského vnímání a uvědomění si kupř. toho, že bychom na Sněžce neměli provokovat.

PROČ A JAK MÝTUS O KRAKONOŠOVI VZNIKL?
Pokaždé, když se někdo hádá, si vzpomenu na putovní tábor, jak jsem ho absolvoval mezi mou sedmou a osmou třídou ZŠ. To léto jsem měl zbojnickou hůlku a metl si to s kamarády chrabře po stezkách Krkonoš a vyprávěl příběhy: často o démonu hor. Okolí Obřího dolu mě k tomu v dětství totálně inspirovalo. A mlha i vánek i vítr. Vůně. Změny počasí. Prostředí si tam říká o bytost, která kráčí mlhami, a Krakonošovo dominování ostatním pánům hor souvisí s atmosférickými jevy a podnebím. Což nemám ze své hlavy – a byl to především jesenický učitel a muzejník Franz Peschel, kdo se domníval, že jsou duchové krakonošova typu reprezentanty počasí. Především jeho změn. Zatímco v horách, které nemají meteorologické hranice (Malé Karpaty, Českomoravská vrchovina) Krakonoš nikdy nevyraší. Ne ten pravý.

Sama „krakonošovitost“ je dle Pohunka specifickou kombinací rysů.

Jméno je zásadně osobní a píše se s velkým písmenem.
Nekráčí o jakkoli obecný typ (hejkal, z něhož se vyvinul Fabián) a bytost je spjata s regionem. Ten bytost chrání. Přednostně je duch spojován s extravilánem a přírodou víc divou než zoranou. Ty kopce reprezentuje i podobou a umí svůj svět ovládat. A co hlavního? Jeho příběh není uzavřen. Takže se předpokládá trvající působení. Krakonoš jednoduše nezemřel a nesmí být mrtev.

Dalším rysem takového typu, jak se aspoň vyvíjel v čase, je postupné získávání „benevolentních“ rysů.
Ty bytosti si lidé mnohdy mohli původně představovat jako zlé, ale dnes je Krakonoš leda náladový. Hlavně bývá spravedlivý. Je to jakýsi nadpřirozený hajný. Primárně stíhá pytláky (i ty v terénních autech) a zloděje dřeva. A jako badatel vnímá Jan Pohunek ve vývoji těchto bytostí čtyři fáze. Nejprve byla nadpřirozená bytost, ale neplatí to vždy. Ve druhé fázi se dostala do literatury. Tak například P. J. Praetorius se snažil shromáždit maximum vyprávění o Krakonošovi, přičemž si nedělal násilí a některé zápletky si vymýšlel.

Třetí fází je polidštění Krakonošů, které otevřelo prostor k jejich rozvoji jako pohádkových bytostí zbavených ostnů.
Byli stále neškodnějšími a hle, mohli sloužit pedagogickým, didaktickým a nakonec komerčním záměrům. Ta poslední a čtvrtá fáze je dána prostě dvacátým stoletím a značí multimediální rozšíření symbolu, který je využit i marketingově. Krakonoš se stal kulturní konstantou, s níž jsou dnes „nižší“ členové jeho družiny automaticky srovnáváni. Přestal být pouhou nejpopulárnější postavou svého typu a sám se stal typem i vzorem. Inspiruje a přímo akceleruje podobný proces u nižších bytostí jinde, ale té samé pomyslné družiny.

Zajímavé je, že bývá sídlo takové bytosti lokalizováno i přesněji.
Krakonoš se hodně tiskne na Sněžku a Obří důl, kde jsem ho cítil stejně, jako tam vyvstane do představ každému, a Fabián patřil původně na Babu nad Hostomicemi. V čase ale dochází k rozšiřování oblasti působnosti a třeba tzv. Kačenka historicky začala u Vrchmezí a dnes jí patří celé Orlické hory. Jako Fabiánovi Brdy. Muhu – vztahovaný zprvu k Černostudničnímu hřebeni – je aktuálně duch celých Jizerských hor (jak nejlépe ví pan doktor Nevrlý). Marzebilla je patronkou hor Krušných, ale vazba na menší místa se jen tak nevytratí, takže existuje dál i Krakonošova zahrádka anebo Fabiánovo lože.

Že to etnolog a folklorista nemá s tříděním lehké, dokládají konkrétní případy Radegasta a Hanse Heilinga.
Prvního z nich lze odvodit od Radhoště, což znamená Radhostova hora.
Už roku 1710 uvedl jeden farář, co žil poblíž, Radegasta jako jednoho z pohanských bohů, zadusaných působením cyrilometodějské misie. Kněz věděl o pověsti, dle níž věrozvěstové skáceli na Radhošti takto nazývanou modlu, a tezi rozvíjeli další písmáci. Klíčovým momentem se přesto stala hmotná událost: umístění sochy Radegasta u cesty na Pustevny.

Jde o výtvor Albína Poláška, jinak autora nedalekého sousoší věrozvěstů. Ikonické zpodobení „usměvavě se šklebícího“ boha – s rohatou pokrývkou hlavy, odhalenou hrudí a lesním rohem v ruce (nevyfoťte se před ním!) – si oblíbili turisté, i když býval zobrazován taktéž jinak. V brnění a s býčí hlavou. Známe i bizarnější popisy. Nedá se zkrátka svítit a Radegast původně nebyl nadpřirozenou bytostí a implantovali jej do kraje jaksi shora, což si region pokaždé nepřebere. Tady věc přijal. A ochránce Krušných hor Hans Heiling, zvaný česky Jan Svatoš?

Je spojován primárně se Svatošskými skalami, skupinou žulových jehel a pilířů v údolí Ohře u Lokte. Ta byla prvně písemně doložena jako Heilingstein (1530). Pověst znal koncem 18. věku slavný Christian Heinrich Spiess, i věděl, že je Heiling pán skřítků. Jedna žena z Tašovic u něj strávila prý noc, aby pak zjistila, že uplynulo sto let.

Ale toť pouze základ – a Spiess byl fakticky předchůdce Karla Maye. Vytvořil neuvěřitelný čtyřdílný román s titulem Hans Heiling, čtvrtý a poslední regent duchů země, vzduchu, ohně a vody. A měl fantazii. Vkomponoval sem i pověst o založení Přimdy uprchlou dcerou německého císaře a jejím milencem. A vznik západočeských minerálních pramenů. Až po něm přišel básník Theodor Körner – a seznámil se ve Varech s onou pověstí (1811).

Psal. Heiling má u něj pletky s ďáblem, je bohatý. Uchází se o chudou Alžbětu, která slíbila věrnost jinému. Zhrzený Heiling vydá sám sebe roštu pekel a prosí, ať svatebčané zkamení. Odsud vychází opera Heinricha Marschnera (Berlín 1833), ve které je Heiling syn královny podzemních duchů a má rád pozemšťanku Annu. Zřekne se kvůli ní kouzelné knihy. Ale o Annu usiluje myslivec Konrád. Vystrašená mu dá přednost poté, co jí Heilingova matka vyzradí pravdu o synově nepřirozenosti. Hans přijde na svatbu, prosí mocnosti, aby ho pomstily, ale jeho máti mu vše rozmluví a on se vrací do podsvětí. Při tom všem bývá český překlad Svatoš přisuzován Vilému Mrštíkovi a nověji pověst oživil západočeský autor Zdeněk Šmíd, který vycházel přímo ze Spiesse. – Ani u Heilinga se tedy nepočítá, že by zůstával aktivní. Jeho příběh se uzavřel, a to dávno. Jinými slovy: jako Krakonoš není. A pokusy udělat jej regionálním patronem? Byly, ale okrajové.

Další Krakonoš je prý obr Kober ze Slavkovského lesa.
Toho jsem – celkem ležérně – využil jako kynžvartskou legendu v knize Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů (NAVA 2023). Pán kopců Kober je paradoxně a chybně dáván do souvislosti s jakýmsi otvorem v zemi, s Koberovou dírou. Tam se prý – v nebezpečí – uchylovali obyvatelé Žandova, Milíkova a Lázní Kynžvart. Sám Kober býval provázen „divokou honbou“ a straší se jím děti. Už podle starých německých textů Michala Urbana sídlil v kopcích Koberlach: mezi Kozákem a Kladskou. A ta díra? Jen chybička překladu. Nejde o štolu (Loch), ale širší zalesněné území. Slovo Koberlohe v podstatě znamená Košíkový les. Tam se taky lidé občas ukrývali. Ne pod zemí.

Podle Urbana byl Kober keltským hrdinou, který poněkud unaven pozoroval lidi klučící zdejší lesy. Měl magickou moc a skrze snová vnuknutí pomáhal mladíkovi Markhardovi, aby potkal svou lásku Erdburgu, kterou považoval za mrtvou. Milenci si padli díky Koberovi v náruč a založili dokonce obec Podlesí. Obr konal v okolí z radosti dobré skutky, ale trestal bezbožníky. Rostoucí ruch nu vadil. Odešel, ale stále se vrací, aby dohlédl na svá práva. Otázka pro etnologa: Znala ho opravdu nejprve lokální lidová tradice?

Otázka není zodpověditelná. Podle všeho je ale spíš postava původně literární a vymyšlená. Teprve zpětně promítnutá do představ o původní německé slovesnosti.

Ve stínu Krakonoše kráčí ještě dlouhá řada dalších duchů. Někteří jsou mu blízko. Pohunek je líčí a vše dokumentuje. Ovšemže se o nich mluvilo i mimo naše hranice a konkrétně se zde věnují kapitoly „alpským bytostem“, Katzenveitovi a Berggeistovi. Ale na Krakonoše nemá nikdo.

Jan Pohunek: Krakonošova družina. Vydalo Národní muzeum. Praha 2023. 200 stran.
https://www.kosmas.cz/knihy/529490/krakonosova-druzina/

The post Krakonošova družina. Proč a jak mýtus o Krakonošovi vznikl? first appeared on Čítárny.

Ďalší dosiaľ nepublikovaný štúrovský klenot z rpoku 1871 o skrytom odkaze ľudových rozprávok. Stará slovenská vieronáuka je kľúč do podstaty ľudových rozprávok. Naši predkovia do nich zaodeli svoje predstavy o svete, o jeho vzniku, vývoji, o zákonoch prírody, o kolobehu života.

Podobne ako Červenákovo Zrkadlo Slovenska (s Hurbanovým predslovom), de o ďalší zatajený úlomok nášho duchovného dedičstva.
Dielo celkom mení vnímanie slovenských ľudových rozprávok a odhaľuje čitateľovi, čo skutočne je v nich skryté – otvára nový rozmer nášho bytia.

Stará slovenská vieronáuka / Peter Záboj Kellner-Hostinský / vydal: https://www.izkona.sk/

„Kde bolo, tam bolo…“ – koľkokrát sme čítali tieto slová alebo ich počuli od rodičov a starých rodičov? Slová, za ktorými sa odvíjali rozprávkové príbehy o Popolvárovi či Popoluške, bračekovi Jelenčekovi, troch citrónoch, slncovom koni, vtákovi ohnivákovi, zakliatej hore… – o všetkých tých smelých kráľovičoch, drakoch a princeznách, černokňažníkoch a zlých čarodejniciach.
Všetky tie postavy, tajuplné mestá, zámky a jaskyne, hory a záhrady vytvárali rozprávkový svet nášho detstva. Takto v nás ostával zapečatený ako svojská trinásta komnata, do ktorej sme cudzích nevpúšťali, kam sme však nevdojak chodili po rady, po vzory, po poučenia i v dospelom živote.

Mysleli sme si, ba čo! – boli sme presvedčení, že takto to naveky ostane, keď tu zrazu….
Zrazu dostávame do rúk dôkaz, že i naša rozprávková trinásta komnata v sebe tají ďalšiu trinástu komnatu, že všetko je inak! To, čo sme zamkli na zámku spomienok, sa teraz samo zvnútra otvára a vychádza k nám, aby sa nám predviedlo v novom svetle, v novom zmysle.

Slovenské ľudové rozprávky nám zrazu vravia, že nie sú rozprávky, ale poviedky, mýty, do ktorých nám naši predkovia zaodeli svoje predstavy o svete, o jeho vzniku, vývoji, o dávnych obdobiach, o zákonoch prírody, o kolobehu – dennom, ročnom, ako aj o kolobehu života.

A v tomto výklade starej slovenskej vedy vystupujú známe rozprávkové postavy v celkom iných rolách. Zhadzujú rozprávkový šat a v celej kráse predvádzajú mystické predstavenie, pri ktorom sa človeku tají dych, myseľ pracuje na plné obrátky a učí sa vstupovať do našej dávnej histórie nečakanými dverami, nevídaným spôsobom.

Schránka, kde sa tieto poklady dosiaľ skrývali, sa nazýva Stará slovenská vieronáuka a v roku 1871, kedy ju pre nás spísal Peter Hostinský, so zaužívaným nemecko-slovenským tvarom priezviska Kellner-Hostinský, so štúrovským menom Záboj, ktoré si pridal k svojmu rodnému.

Keď otvoríme túto schránku, zistíme, že rozprávky – či vlastne poviedky, ako ich nazýva Hostinský – majú svoj sled, svoju históriu, svoje vnútorné vzťahy. Jedna nasleduje za druhou, aby nám porozprávali o troch obdobiach jestvovania sveta.

V prvom vládnu živly v plnej svojej sile, ktorou najprv z vlády tmy oslobodia svetlo.
V druhom vládnu božstvá so Živou a Svetovidom v mnohorakých podobách tvorenia.
Až napokon v treťom období prichádzajú stvorenia a samotný človek.

Pri čítaní diela sa musíme sústrediť, siahnuť i po poznámkovom bloku, pretože sa opäť ocitáme v škole. Učíme sa, čo sme sa nikdy neučili. Učíme sa o sebe. Zmysly predstáv našich prarodičov sú dynamické, premenlivé, s významom v mnohých rovinách, zahŕňajú v sebe viac zmyslov súčasne – tak ako slncový kôň je zároveň Vintalko aj Otolienko, a pritom je to zakaždým slnko v niektorej zo svojich interpretácií či úloh, ktoré plní.

Och, aký zaujímavý je zrazu celistvý svet spoločného predstavenia našich rozprávok – poviedko-mýtov! Po nebeskej klenbe cvála slncový kôň, stretáva vlka, medveďa a leva zo zakliatej hory, dokonca i v podobe súhvezdí, pritom zlatou hviezdou na čele osvecuje, ako sa búria vody, švihajú blesky a dujú vetry. Ako sa z tmy vynára zem a na nej Lomidrevo s Valivrchom a Miesiželezom vyvádzajú odvážne kúsky. Až keď prestanú drviť skaly, vyžmýkajú z nich kovy a ich podzemné kráľovstvo osídlia tri kráľovské dcéry, zem dostane svoju tvár vysokých hôr a šírych rovín, voda si nájde korytá a naplní rieky, aby napájali moria, za ktoré už nesiaha moc čarodejníka ani ježibaby – ich domce čupia v hlbokých roklinách.

Načo však prezrádzať viac, sami si prečítajte, že nemáme jedny, ale dvoje Vianoce. A že práve „z Vianoc sa zrodilo slovo. Do toho slova sa zaľúbili synovia i dcéry Tatier a dali si meno Sloveni a Slovenky“. Že obraz duše v staroslovenskej vede je vietor, ktorý nepozná hranice času ani priestoru.

Rozihrané rozprávky – povesti sa na veľkom bále krútia v spoločnom tanci a tvoria z oddelených príbehov jeden pestrý, pohyblivý, živý koberec. Slovenský bál, kde sa krútia a prelínajú významy i zmysly. Na ten bál sme pozvaní aj my všetci. Už dávno! No až teraz.

Ve spolupráci s: https://belobog.sk/

The post Stará slovenská vieronáuka. Zatím nepublikovaný klenot z roku 1871 first appeared on Čítárny.

Kdo by neznal známou pověst o Bludném Holanďanovi, kterou asi poprvé sepsal Frederick Marryat roku 1839 v knize The Phantom Ship. Literárně se pověst objevuje i v díle Heinricha Heineho Paměti pana Schnabelewopského. Pokud by ale někdo zkoumal odkud Heine čerpal předlohu pro své dílo, pak by zjistil, že tímto mýtem se překrývá hned několik příběhů.

V 17.století žil v Holandsku kapitán, který se jmenoval Barent Fokke a o kterém se traduje, že byl velmi ošklivý, sprostý, ale jako námořník byl obzvláště schopný v oblasti navigace, znalosti proudů a využívání větru, neboť například z Amsterdamu do Batávie byl schopný urazit svou lodí za výrazně kratší dobu než jeho součastníci. Tradovalo se proto, že má uzavřenou smlouvu s ďáblem. A není divu, že mnoho lidí tomu uvěřilo, když se z jedné plavby už nikdy nevrátil.

Další kapitán se jmenoval van der Dekkem. Ten byl prý posedlý touhou obeplout mys Dobré naděje navzdory všem nepříznivým větrům, které v té oblasti od pradávna vanou. Podepsal proto i úmluvu s ďáblem, aby mu pomohl na plavbě kolem Afriky.

Jiný kapitán, který byl považován za Bludného Holanďana prý vyplul na moře o Velkém pátku, což v té době bylo pro námořníky naprosto nemyslitelné.
O dalším se traduje, že musel plout po moři, protože ho v žádném přístavu nechtěli přijmout pro nemoc beri-beri, která vypukla na palubě jeho lodi.
No a když to dáte všechno dohromady, opepříte to nezbytným příběhem lásky a zklamání, pak rázem dostanete romantický příběh kapitána, kterého od věčného bloudění po moři může zachránit jen láska věrné ženy.

Na příběh o Bludném Holanďanovi můžeme ještě navázat historkou o Ahasverovi.
Tento švec, který odmítnul v Jeruzalémě pomoc Kristovi na jeho cestě na Golgotu, byl postižen kletbou a musel stále bloudit světem aniž by někdy zemřel.
Ahasver. Vyčerpávající přehled o mýtu Věčného Žida

A teď se podívejme co má společného s Bludným Holanďanem Richard Wagner.
Někdy na počátku čtyřicátých let 19. století četl Wagner knihu Heinricha Heineho Paměti pana Schnabelewopského (1831). Tato novela je o úplně něčem jiném než o létajícím Holanďanovi – tak bychom totiž měli překládat romantickou operu Der Fliegende Holländer – ale v její sedmé kapitole je pomyslná divadelní hra, kdy se s touto legendou souvisí.
A tady je prvopočátek legendy o Bludném Holanďanovi na kterém je tak trochu postaven příběh opery. Wagner totiž nezhudebňuje žádnou výše jmenovanou legendu, ale jen do své opery zasouvá některé prvky z těchto pověstí. Například v Sentině baladě ve druhém dějství, prohlašuje norská dívka v extatickém rozpoložení, že ona sama je odhodlána věčně prokletého muže zachránit. Wagner tak zhudebňuje úplně nový romantický příběh ve kterém vše, co působilo zpočátku nepravděpodobně a vymyšleně, se v závěru díla splní.

Světová premiéra Bludného Holanďana se konala 2. ledna 1843 v Královském saském dvorním divadle v Drážďanech, dirigoval sám skladatel. Sentu ztvárnila slavná primadona Wilhelmine Schröder-Devrient. První uvedení v Praze se uskutečnilo ve Stavovském divadle v roce 1856 pod Škroupovou taktovkou. Není bez zajímavosti, že v Bayreuthu, Wagnerově operní svatyni, bylo toto dílo uvedeno až v roce 1901. Tehdy Sentu zpívala Ema Destinová a dirigoval Felix Mottl.
V českém jazyce mohli diváci dílo poprvé slyšet v roce 1902 v pražském Národním divadle v překladu Václava Judy Novotného, za dirigentský pult vystoupil Karel Kovařovic.
{youtube}Ezqen5-UxlQ{/youtube}

The post Mýtus Bludný Holanďan Heinricha Heineho a opera Richarda Wágnera first appeared on Čítárny.

Snem a bájí od jezera Tanganjika lze nazvat příběhy o šedavě zbarvené, mohutné velekočce, které místní usedlíci prostě říkají… buď POŽÍRAČ LIDÍ nebo stroze MNGVA (respektive MGVA), přičemž výraz prý pochází ze svahilského MU-NGWA neboli PODIVNOST.

Ano, ano, možná jsou zprávy jako tak často nadsazené a přehnané, nicméně pralesní podivnosti MGVĚ se připisuje i vylekání celé čety tanzanské armády. Není to jen fáma.
Vojáci byli prý dokonce napadeni rovnou dvěma bestiemi. Jeden muž zůstal těžce raněn, další jako by se vypařil – odvlečen v neznámo. Do pralesa. Což rozhodně není k smíchu, pokud se to celé skutečně tak semlelo…
Jiná, částečně snědená oběť svírala údajně v pěsti chuchvalec šedé srsti a víc lékařů britské národnosti prokazatelně ošetřilo potrhané oběti – a slovo či jméno MGVA přitom nešťastníci přepouštěli přes práh rtů.

Že by jen blouznivě, horečně snili? Hrůzou snad uprostřed Afriky zveličili, co zažili? Kdo ví. A jisté je i to, že to byla japonská firma Canon, která šero stromů u jezera rozčeřila svého času tím, že přízrak zkoušela cíleně vyfotit, aby tím propagovala svůj v letech osmdesátých nový přístroj, konkrétně model T 90.
Marně. Tým splakal nad výdělkem a snímek MGVY dál neexistuje, anebo je nezřetelný. Údajně ho (přece) pořídil Mitsuaki Iwago, z informace však trčí jako sláma reklamní pozadí. Nic ve zlém, chtěli vyzdvihnout kvality a um svého fotoaparátu.

Ale ke skutečnějšímu. Český cestovatel a kryptozoolog Jaroslav Mareš (*1937), který zemřel zhruba před rokem (5. května 2021), připomíná ve své skvělé knize Legendární příšery a skutečná zvířata (vydané v dubnu 1993) i teorii, že MGVA vůbec není kočka, ale primitivnější zástupce pravěkého řádu Hyaenodonta.
Ten měl šavlozubé formy a spadá sem taky devět set kilo vážící zástupce rodu Megistotherium, jehož ostatky vybavené dlouhými špičáky v tlamě se našly především v Libyi.
„Je pravděpodobné,“ uvádí ing. Mareš, že také lovil mastondonty. Problém však je v tom, že už před pěti miliony let.
„Šavlozubý tygr“ se ostatně dnes jaksi souhrnně říká všem dávným představitelům vícera vědci přesně odlišených rodů, přičemž ještě Afrika dvacátého století mohla v pralesích skrývat „potvory“ s šavlovitě zahnutými špičáky. Říkali jim horský tygr a ve Středoafrické republice VASSOKO či GASSINGRÁM. Z Čadu je pak jméno HADŽEL – a dle pověsti loví dokonce slony.
Podobné zvíře zřejmě existovalo a v lopatkách muselo být o dost vyšší než lev. Hřbet poté výrazně klesal a na rozdíl od „šedého démona“ MGVY měl tvor matné skvrny. Byly na hnědém až zarudlém podkladě, přičemž není jasné, nakolik se jednalo o barvu kůže a nakolik barvu srsti.

Zatímco v dřívějších časech se zdá existence VASSOKA jistou, dnes asi vymizel. Ale dokud žil, kořist zabíjel velmi brutálně. Podle všeho tak, že ji „vstoje“ páral už zmiňovanými zahnutými tesáky (se zoubkovaným okrajem). Pravděpodobně by to však nesvedlo zvíře osamělé, a tak oblud obvykle útočilo víc; dělají to tak rovněž lvi.

Onen výrazně se propadající hřbet odpovídá ovšem podle Jaroslava Mareše spíš druhu Homotherium sainzelli – z konce doby ledové. Což byl čas, kdy mohl děsit už i lidi; a kdož ví, zda ne tak mocně, že pověsti dodnes nepomřely.

O MGVĚ v současnosti píše i cestovatel a kryptozoolog Vojtěch Sláma, autor řady knih.
Chystá i novou, jejíž pracovní titul zní Lexikon příšer. Jeho starší přítel Jaroslav Mareš se MGVOU obíral rovněž v publikaci Po záhadných stopách (listopad 1994) – a zdůrazňuje, že domorodci od jezera Tanganjika MGVOU vysvětlovali nepřítomnost lvů na vlastním území. A zcela jistě mylně se domnívali, že lvi nežijí ve volných savanách z toho důvodu, že jim to je vrozeno, ale proto, že tam byli z pralesa vytlačeni právě větší a strašlivější MGVOU…
Je to zřejmý nesmysl, i když… Něco tu bylo! I ptejme se:

Je MGVA (schopná prý odnést v tlamě krávu) pouze neznámý příslušník rodu Panthera? To by bylo jednou z možností a někdejší šelma Panthera fotilis byla nepochybně ještě o třetinu větší než sibiřský tygr.
Anebo jde v případě MGVY prostě o poddruh lva? To by zrovna neodpovídalo lvím zvyklostem a odporu lvů k houští! Z hlediska dlouhodobého vývoje ale mohl podobný lev skutečně ztratit v pralese hřívu (a ta ostatně není podmínkou ani u běžného lva), přičemž i zabarvení se mohlo kvůli bezpečí přizpůsobit šeru a stínům…
Anebo se dokonce jedná o poddruh tygra, lovce hustých džunglí? Před sto lety se v Číně rozhodně obávali legendárního Modrého tygra, o kterém pak sepsal misionář a lovec Caldwell stejnojmennou knihu. Nebyl to ani trochu tygřík z českého pohádkového filmu, ale napadal a požíral lidi. Nikdy se ho nepovedlo odlovit a jeho barva jistě nebyla přímo modrá, ale spíše šedomodrá, což asociuje šedou MGVU.

Ve starší literatuře se nejčastěji opakuje líčení nočního útoku MGVY na policistu, což je onen muž s chomáčem „dlouhých“ chlupů, které prý (vědci to zkoumali) nepocházely ze žádné známé kočkovité šelmy.

Někdejší předseda Mezinárodní kryptozoologické společnosti, belgický profesor Bernard Heuvelmans (1916-2001) byl o reálné existenci MGVY přesvědčen a dokonce bombasticky tvrdil, že je „větší než lev, strašnější než tygr, rychlejší než leopard a chytřejší než rys“. Onu historku se sežraným policistou zaznamenal u nás již doktor Ludvík Souček – v knize Velké otazníky (1967) – a cituje tu nejmenovaného britského lékaře:

„Jednou ke mně přinesli na nosítkách strašlivě rozsápaného stopaře. Na otázku, kdo ho tak zřídil, odpověděl – mgva. Bylo by samozřejmě snadné a prosté říci, že mgva neexistuje, ovšem já, který jsem cestoval dlouho po oblasti, kterou mgva sužovala a terorizovala, a pomáhal jsem lidem, které potrhala, to nemohu tvrdit.“

Skvělý spisovatel science fiction a záhadolog, sběratel otazníků Ludvík Souček pak silně dramaticky pokračuje:

„V nedávné době řádila mgva tak strašlivě, že byly pralesy dokonce pročesávány řetězem vojska, byly kladeny pasti, otrávené návnady – všechno marně.“

Když jsem to četl na počátku let sedmdesátých, udělalo to na mě v jeho podání mocný dojem, a později jsem o MGVĚ načrtl několik dobrodružných příběhů do šesti sešitů, které jsem s úspěchem půjčoval ještě spolužákům ze střední školy. Jako zázrakem se žádný neztratil a leží tu. Opakovaně jsem z nich předčítal nejprve synovi své mladší sestry, potom synovi vlastnímu. Ne že bych jim horlivě nečetl knihy lepších autorů, avšak co se týkalo mé rané tvorby, MGVY jako jediné obstály i při hlasité deklamaci. Přesto jsem nakonec druhé tři sešity zavrhl. Ty úvodní tři (Tichá smrt pralesa, Šedý démon, Netvoři džungle) jsem nechal přepsat Radmile Irrlacherové, spisovatelce v domácnosti, která má těžce postiženého syna. Aniž bych jí pak za přepis cokoli dal, začal jsem své dílko překopávat od píky. Výsledek jsem letos zveřejnil v nakladatelství Periskop, přičemž ta šílená koláž na obálce je rovněž má. Hrocha jsem odcizil ze staré britské obrázkové knížky Animals Everywhere, již mi v raném dětství sehnal táta.

A co si o svém dobrodružném románu myslím?
Nic moc. Je to nereálný naivismus a pokus o kouzlo, kterým na mě kdysi působili Emilio Salgari a Edgar Rice Burroughs. S ničím se moc nepárali, ale na druhou stranu ještě jejich knihy nebyly žádný Kopřiva či Kyša, a tedy jen umírněně brutální. Taková je i ta má. V čele všech výprav za MGVOU, které líčím, přitom vždy stojí skromný Samuel Rockefeller. Tuším sice, že příslušník rodu miliardářů toho jména nikdy neexistoval (určitě ne), ale jeho přítomnost aspoň vysvětluje, kde na to pídění se pořád brali jeho braši peníze. Krvavá to historie. Má i české hrdiny (třeba Jakuba Paška znám osobně z místního koupaliště) a věřím, že se zapíše do dějin fantasmagorií:-). Bez legrace.

Autor chabě ospravedlňuje své knihy v televizi:
https://www.facebook.com/1643766338/videos/4997202621533

The post V nitru Kamerunu, kde žije podivná šavlozubá Mngva, požírač lidí first appeared on Čítárny.

Literarizace “Věčného Žida” poetizovala jeho legendární stopy a proměnlivost jeho existence byla značná. Měl mnoho jmen i vlastností: “Věčný Žid”, “Toulavý Žid”, Ahasver, “Antichrist”, falešný Mesiáš, vagabund, outsider, “Mlčenlivý”, “Nepoznatelný tajemného původu”, “živý mrtvý” aj. Jeho nesmrtelnost náležela k legendě, přesto ho nechali někteří umřít. V rakouských novinách “Tiroler Tageszeitung” se v roce 1954 objevil článek “Ahasver verstarb in Spanisch-Marokko” (“Ahasver umřel ve Španělském Maroku”) a dokonce se rozvinula i diskuse o místě jeho hrobu.

„Přijde-li Ahasver, hrůza, stojí nedobro před domem, bouře a povodeň a dech požáru, hlad, mor a války též, konejte pokání, svých hříchů litujte.“

Ahasver se vynořuje z dějin
Legenda o „Věčném Židovi“ není složitá. Mezi Židy, kteří se posmívali Ježíšovi, když byl po svém odsouzení Pontským Pilátem v pátek asi 6. dubna roku 30 veden na Golgotu, byl jeden nelítostnější a spílal mu víc než ostatní. To byl Ahasver. Když vojáci pozdvihli k zemi klesajícího Ježíše, odmítl mu i krátký odpočinek před svým domem, udeřil ho a zvolal: „Vzhůru, jdi rychleji!“ Ježíš na něj upřeně pohleděl a pravil:“A ty budeš chodit, dokud se nevrátím“. Od té chvíle putuje Ahasver bez odpočinku světem. Stal se věčným poutníkem, jehož trýznivý osud skončí až v den posledního soudu. Vypuzen ze své domoviny je všude podezřelým cizincem. Báje o setkání Ježíše s Ahasverem byla časem obohacena, jednou dokonce s odvoláním na prý v Kumrámu nedávno nalezené biblické svitky. „Ježíš, učitel spravedlnosti, sklání hlavu a mlčí. Tu k němu promlouvá Ahasver, zvedni se a pryč odtud, jdi svou cestou, tady není pro takového, jako jsi ty, místo. Učitel spravedlnosti mu ale říká, syn člověka jde, jak psáno stojí dle slov prorokových, ty ale zůstaneš a budeš na mne čekat, až já přijdu…“.

Náš termín „Věčný Žid“ je převzat z němčiny: „Der ewige Jude“
(holandsky „de eeuwige Jood“ a méně častý anglický „eternal Jew“). Adjektivum „věčný“ se poprvé objevilo v roce 1694. „Putující Žid“ se ujal v angličtině („the wandering Jew“), ve francouzštině („Le Juif errant“), v holandštině („de wandelnde Jood“), v italštině („Ebreo errante“) a ve španělštině  („Judio errante“), zatímco latinský termín („Judaeus immortalis“ jako „nesmrtelný Žid“) nebyl běžný. O dalších Ahasverových jménech bude ještě řeč.

Ahasver je obdobnou mytologickou postavou jako Prométheus, Oidipus, Sisyfos, Tantalus, Odysseus, Wodan, Faust aj.
Ačkoliv je svět mýtů pro současníka cizí, rád se začte do krásných historek z minulosti, aniž by si nutně lámal hlavu jejich pravdivostí, ač ještě 19. století pokládalo některé mýty za věrohodné zdroje historické skutečnosti. Nebyly vždy pouhým výmyslem, krásným zdáním či zlou pověrou a některé vynášely na povrch cenné zkušenosti dřívějších věků. Jsou mýty užitečné a blahodárné, ale i škodlivé. I v mýtu „Věčného Žida“ nacházíme v různých podobách ideje mnoha generací. Britský dějepisec  P a u l  J o h n s o n  ve svých „Dějinách židovského národa“ soudí, že legenda vykrystalizovala v době vrcholící perzekuce Židů na Pyrenejském poloostrově v 15. století, ač se její první verze objevovaly už od 6.století v mnišských kronikách. Byzantský spisovatel a mnich J o h a n n e s  M o s c h o s  sepsal v 6. století skrovnou legendu o tomto „hříšníkovi“ ve spise „Leimonarion“.  

Ve třináctém století se legenda o tomto „Židovi“ objevila v Boloňské kronice z roku 1223.
Sepsal ji neznámý cisterciánský mnich. Odvolával se na svědectví arménských poutníků, kteří doputovali do italské Ferrary. V letech 1267, 1413 a 1415 byl Ahasver odhalen v několika italských městech (Forli, Mugello, Florencie) a také na poutní cestě ke svatému Jakubovi. Dosvědčil to italský astrolog a Dantův současník G u i d o  B o n a t i  z Forli. Tehdy Ahasvera pojmenovali Giovanni Bottadio nebo Buttadio, protože bil Boha a Francouzi mu říkali obdobně („Boutedieu“). Byla i jiná italská a španělská pojmenování: „Servo di dios“ (boží sluha nebo otrok), „Juan Espera-en-Dios“ aj. V Rusku ho pojmenovali Falas, Fanjas nebo Kalos.

Zevrubnější zprávy o Ahasverovi se objevily počátkem středověku v anglických kronikách.   
V roce 1228 to byla kronika „Květy historie“ („Flores Historiarum“) mnicha benediktinského kláštera v jihoanglickém St. Albansu  R o g e r a  z   W e n d o w e r u  a zanedlouho i „Velká kronika“ („Chronica Maior“) jeho žáka    M a t o u š e  P a ř í ž s k é h o. V roce 1228 navštívil klášter ve St. Albansu arménský arcibiskup. Mniši se ho vyptávali na biblického Josefa z Arimatie, jenž sejmul Kristovo tělo z kříže a uložil ho do skalního hrobu.

Proč byli mniši tak zvědaví zrovna na Josefa z Arimatie?
Je jednou z nejzáhadnějších postav v historii křesťanství. Nejspíš tajný Kristův stoupenec byl váženým členem sedmdesátičlenného židovského sanhedrinu, ale s Ježíšovým odsouzením nesouhlasil. Po Ježíšově odsouzení na rozdíl od Ježíšových učedníků neutekl a vyžádal si od Piláta svolení, aby směl Ježíše sejmout z kříže a pochovat ho ve svém vlastním hrobě, který ve skále vytesal. Možná, že ho k tomu vedl jako radního respekt před zákony. Tělo ukřižovaného nesmělo na kříži zůstat přes noc, tím spíše, že dalšího dne byl sabat. Po Ježíšově zmrtvýchvstání našla Maří Magdaléna prázdný hrob a i u toho měl Josef z Arimatie být.

Některé legendy vyprávějí o tom, že Josef  také zachytil Kristovu krev při ukřižování do kalichu z poslední večeře Páně a oné nádobě s Kristovou krví se říkalo „svatý grál“.
 Nádobku prý dle jedné verze vzal sebou do Antiochie, dle jiné až na britský ostrov Avalon. Zemřel dle jedné pověsti někde ve Francii, kde měl působit jako misionář anebo umřel v Antiochii, kde nádobku uložili s ním do hrobu.Ve třetím století ji prý vykopali a svatý grál se dostal později do rukou křižáků. Josef z Arimatie byl v 16. století  prohlášen svatým. Tak lze pochopit, proč se angličtí mniši arménského arcibiskupa vyptávali právě na něj. Řekl jim, že ho zná a že s ním před nedávnem večeřel. Takže sice „věčný“, nikoliv však „putující“. I tento „arménský Josef z Arimatie“ tvrdil, že byl osobně přítomen při Kristově ukřižování. Byl prý dveřníkem u Pontského Piláta a jmenoval se Cartaphilus.(„Všemi milovaný“).

Uvažujme: dveřník u Piláta mohl být spíš jeruzalémský policista. Nějakou vlastní policii Židé jistě měli. Cartaphilus byl prý nejspíše Řek a pohan. Jeho jméno  nalézáme v mnišských kronikách ze 13. století. Snad bylo odvozeno od termínu „Cartophylax“, což počátkem středověku znamenalo „archivář“, jak na to v roce 1929 poukázal kodaňský rabín  D a v i d  S i m o n s e n. Tak se prý ve 4. století označovali Židé, jelikož se při uchovávání bible projevovali jako archiváři. Cartaphilus však nebyl ani archivářem, ani poutníkem a nebyl ani Žid. Ztotožňování Cartaphila s Židem  Josefem z Arimatie je nesmyslné, ačkoliv se tu a tam ujalo.Arménský arcibiskup o něm říkal, že žije mezi arménskými biskupy a preláty a pobývá i v jiných zemích orientu. Prý to byl právě Cartaphilus, jenž pobídl Ježíše, aby šel rychleji a udeřil ho. Ježíš měl odvětit: „Já už jdu, ale ty budeš otálet, dokud nepřijdu“. Kajícníka Cartaphila prý pokřtil dle jedné verze už svatý Pavel, dle jiné verze Ananiáš a Cartaphilus přijal jméno Josef. Vedl prostý život asketického svatého a každému věřícímu vyprávěl o svém zločinu. Hřešil prý nevědomky. Církev se prý pokoušela z něj vskutku svatého udělat, on však zůstal Židem a jako Žid Ahasver bloudil světem.

Verzi Rogera z Wendoweru Matouš Pařížský ve své „Velké kronice“ z roku 1243 převzal.
Píše se v ní, že Ahasver vždy po devadesáti či stu létech těžce onemocní, rozvine se kataleptická ztuhlost s krátkým spánkem, přesto se opět probouzí k životu jako asi třicetiletý muž. Pramenů legendy o Ahasverovi bylo samozřejmě mnohem víc. F r a n c e s c o  d i  A n d r e a  z italského San Lorenza v roce 1411 Ahasvera potkal:“Mohl jen tři dny v jedné provincii zůstat a musel spěchat pryč, viditelný i neviditelný…“. Španělský básník V i l l a l ó n napsal v roce 1557 satiru „Crotalon“. Jedné z postav, přemoudřelému kuchařovi, vložil do úst tvrzení, že Ahasver byl švec a že udeřil Ježíše botou.

text z knihy nakladatelství Dauphin:
Mýtus věčného Žida, Jaroslav Vacek, 188 stran, původní ilustrace,  Dauphin, 2012
Více o knihách : www.dauphin.cz

The post Ahasver. Vyčerpávající přehled o mýtu Věčného Žida first appeared on Čítárny.

Irsko je ostrov, kde svérazné počasí a podivuhodná krajina na rozhraní dvou živlů formovaly lidské vědomí po celá staletí. Bohatá je proto irská pokladnice příběhů, mýtů a bajek na rozhraní dvou světů. Toho viditelného našimi smysly a světa na odvrácené straně našeho vědomí. Své o tom ví velký irský básník Yeats, který prochodil skoro celý ostrov, aby mýtům naslouchal, zapisoval je a někdy jim také věřil. Myslím, že podobně to bylo i u Roberta van Weyera, který vše poctivě zapsal do své knihy.

Moudrost starého Irska / Robert Van de Weyer / vydal Portál, 2001

Strašidelná dýně.
V jedné vsi žili velmi hloupí lidé. Jednou zaseli na pole za vsí dýně. Jedna vyrostla do nevídané velikosti a vesničany napadlo, že na tom musí být něco podezřelého. Začali jí říkat “obluda”. Usadil se v nich strach a nakonec se obludy báli tolik, že ani nevkročili na pole, aby sklidili ostatní dýně.

Do vsi přišel potulný kazatel. Když se o obludě dozvěděl, šel se podívat na pole a zjistil, že je to jen přerostlá dýně. Nabídl se tedy, že obludu zabije. Vzal si nůž, odešel na pole, uřízl si kus dýně a začal jíst. Když to vesničané viděli, napadlo je, že když na jejich obludu tak nebojácně zaútočil, musí být sám obluda. A tak hnali kazatele ze vsi vidlemi.
Několik dní poté přišel do vsi jiný potulný kazatel. Také jemu ukázali svoji obludu. Tento kazatel se nenabídl, že obludu zabije, ale souhlasil s vesničany, že může být opravdu nebezpečná. Tiše, po špičkách opustil pole, jako by se sám bál. Tak si získal důvěru vesničanů.
Ve vsi pobyl mnoho týdnů. Ponenáhlu lidi učil, že všechno kolem nich stvořil Bůh, takže se nemusí ničeho bát – ani přerostlých dýní. A hloupost vesničanů se pomalu měnila v moudrost a jejich strach v důvěru.

Co znamená “mít”?
Největší boháč ve městě měl nádhernou sbírku šperků, které zamykal do tajné skrýše. Jednoho dne k němu přišel na návštěvu kněz.
“Slyšel jsem, že máte sbírku překrásných šperků. Mohl byste mi ji ukázat?” poprosil ho.
“S potěšením,” přikývl boháč. “Sám jsem ji nevytáhl už léta a rád se s ní potěším.”
Otevřel tedy tajnou schránku a vytáhl ven truhličku se šperky. Jeden po druhém je vyložil na stůl a oba muži na ně mlčky hleděli, oslněni jejich krásou. Potom boháč šperky zase posbíral, uložil do zlatem pobité truhličky a pečlivě ji zamkl zpět do skrýše.
“Děkuji vám, že jste mi ty šperky dal,” řekl kněz.
“Ale já jsem vám je nedal,” ohradil se boháč. “Ty šperky patří mně!”
“Měl jsem z pohledu na ně stejné potěšení jako vy,” odpověděl kněz. “Takže jediný rozdíl spočívá v tom, že vy jste je musel zaplatit a musíte se o ně starat.”
Toho dne vzal boháč zlatem zdobenou truhličku a prošel všechny domy ve městě. Každé rodině dal jeden šperk – bylo jich právě tolik, aby poslední zbyl na něj.

Mouka a sůl.
Matka poslala syna nakoupit. Přikázala mu koupit mouku a sůl, a protože věděla, že moc rozumu nepobral, kladla mu na srdce, aby je nesmíchal. Syn vzal mísu a vydal se ke kupci. Kupec odvážil mouku a nasypal mu ji do mísy. Pak odvážil sůl.
“Dejte pozor, a mi nesmícháte sůl s moukou,” upozornil ho chlapec.
“Kam ti ji tedy mám nasypat?” zeptal se kupec.
“Sem,” povídá chlapec a obrátil mísu dnem vzhůru. Mouka se vysypala na podlahu. Kupec tedy nasypal odměřenou sůl na ploché dno mísy a chlapec se spokojeně vracel domů.
“Tady je sůl,” povídá matce.
“A kde máš mouku?” divila se matka.
“Přece tady,” odpověděl syn a obrátil mísu dnem dolů.

Uzdravující moc slova.
Jeden potulný kazatel navštívil vesnici, ve které žilo vážně nemocné děvče. Rodiče dívky ho prosili, aby ji navštívil. Kazatel poklekl u jejího lůžka a pomodlil se. Potom vstal.
“Od této chvíle se děvče začne uzdravovat,” řekl rodičům.
Opodál stál dívčin strýc. V duchovní moc nevěřil a všechnu důvěru skládal v léky.
“Copak může nemocného uzdravit pár slov?” vysmíval se.
Kněz se k němu znenadání otočil, oči mu plály hněvem.
“Ničemu nerozumíte. Jste omezený tupec!” zakřičel na překvapeného strýce.
Dívčina strýce taková hrubost hluboce urazila. Zrudl, roztřásl se hněvem a na čele mu vyskočil pot. V tom okamžiku se kazatel usmál.
“Když pár slov dokáže tak rozpálit a rozčílit muže, jako jste vy, proč by moc několika slov nemohla uzdravit mladou dívku?”

Vyrušený kněz.
„Před kapličkou u cesty z města klečel kněz a modlil se. Těsně kolem něj prošla mladá žena a vyrušila ho z modliteb.
„Copak nevidíš, že se modlím?” zlobil se kněz. „Proč mě vyrušuješ?”
„Je mi to moc líto, otče,” omlouvala se žena. „Já jsem si vás nevšimla. Pospíchám za manželem a myslela jsem na něj.”
„Ale já jsem myslel na Boha,” opáčil kněz.
Kolem právě procházel starší muž, který všechno slyšel. Zastavil se a povídá: „Ta žena myslela na svého muže a nevšimla si vás. Vy jste myslel na Boha a všiml jste si jí. Kdybyste miloval Boha tak, jako ona miluje svého muže, stačila by cesta pro vás oba.”

Projev vděčnosti.
Jeden velmi starý muž začal jednoho dne sázet okolo domu ovocné stromy. Šel kolem mladík.
“Co to děláte?” zeptal se starce.
“Sázím ovocné stromy,” odpověděl mu.
“Vždy se nedožijete toho, až začnou rodit,” divil se mladík.
“Ovoce, které jsem za svůj život snědl, vyrostlo na stromech, které zasadil někdo jiný,” odpověděl stařec. Abych projevil svůj vděk, sázím stromy pro ty, kdo přijdou po mně.”

Křičící poustevník.
Cizinec putující po Konnachtu přišel do vesnice ležící na úpatí strmé hory. Od místních lidí se dozvěděl, že na jejím vrcholku žije poustevník.
“Slyšíme ho, jak rozmlouvá s Bohem a jak se s ním hádá,” říkali. “Přimlouvá se za nás u Boha a díky jeho modlitbám máme tak bohatou úrodu a naše krávy dávají tak tučné mléko.”
Cizinec zatoužil tohoto neobyčejného poustevníka poznat a vydal se na vrchol hory.
“Opravdu mluvíte s Bohem a hádáte se s ním?” ptal se poustevníka.
“Když jsem sem přišel,” odpověděl mu poustevník, “bál jsem se tu, hlavně v noci. A tak jsem začal křičet, abych si dodal odvahy.”
“A co bylo dál?”
“Lidé můj křik uslyšeli a začali mi nosit jídlo. A od té doby křičím a lidi mi nosí vše potřebné. Vidíte, jak se o mě Bůh stará!”

Rozsudek.
Tři kupci, kteří se jmenovali O’Flynn, O’Léry a O’Konnell, společně vydělali deset tisíc zlatých. Po deset let tvrdě pracovali a řekli si, že by si svého výdělku měli také užít. Rozhodli se, že si rozdělí tisíc zlaáků a zbylých devět tisíc že uloží ke kováři Josephovi, který je schová do kované truhly. Za rok se znovu sejdou a budou pokračovat ve společném díle. Kovář Joseph byl ochoten uložit jejich peníze na rok do své truhly a slíbil, že je vydá jedině tehdy, když o to požádají všichni tři kupci současně. Kupci se spokojeně rozešli užívat si vydělaných peněz.
Půl roku poté, pozdě večer zaklepal na dveře kovárny O’Flynn. Prosil Josepha, aby mu uložené peníze vydal, protože se jemu a jeho přátelům naskytla jedinečná příležitost k nákupu lodního nákladu.
“Ale já jsem slíbil, že peníze vydám jen vám všem třem dohromady,” namítal kovář.
“Jistě,” trval na svém O’Flynn, ale přátelé nemohou přijít. Museli zůstat v přístavu, aby majitel lodi neprodal náklad někomu jinému. Souhlasí s tím, abys mi peníze dal.”
Joseph nebyl od přírody podezřívavý, a tak šel, odemkl kovanou truhlu a dal uložené peníze O’Flynnovi.
Když uplynul smluvený rok, přišli za kovářem O’Léry s O’Konnellem. Divili se, proč tam není také O’Flynn. Když se dozvěděli, co se přihodilo, rozlítili se, že je O’Flynn podvedl a že mu kovář svou hloupostí pomohl. Chtěli, aby jim Joseph nahradil, oč je svou důvěřivostí připravil, a odvedli ho k soudci.
Soudce vyslechl žalobu kupců a zeptal se kováře, co může říct na svou obhajobu.
“Nic, pane,” povzdechl Joseph se slzami v očích.
Soudce vynesl rozsudek: “Kovář Joseph doznává, že vám dluží peníze, ale podle dohody, kterou jste s ním uzavřeli, vám může peníze vydat pouze tehdy, když za ním přijdete všichni tři. Přiveïte tedy O’Flynna, a kovář vám zaplatí.”

Foto: citarny.cz

The post Poučné a moudré příběhy starého Irska aneb osmkrát o lidské hloupost i vychytralosti first appeared on Čítárny.

Málokdo už dnes ví, že Krtka, který ke kalhotkám přišel napsal Eduard Petiška (14.5. 2014 by měl 90 let). Málokdo také ví, že byl básník a překladatel německé poezie a že jeho kniha Staré řecké báje a pověsti je povinnou četbou ve Francii, kterou dodnes nikdo nenapsal líp.

Petiška proslul především jako autor pro dětské čtenáře
a stal se jedním z nejoblíbenějších českých pohádkových autorů. Jeho knihy pro děti například Birlibán, Jak krtek ke kalhotkám přišel, Anička malířka, Pohádkový dědeček  se staly oblíbenými a stále vydávanými pohádkami.
Snad největší popularitu získala jeho kniha v četných vydáních Staré řecké báje a pověsti, která byla přeložena do sedmi jazyků a je dodnes povinnou četbou ve Francii. Japonské děti zase znají již v několika vydáních tituly Bylo jednou loutkové divadlo nebo Kam se schoval nůž, O jabloňce a samozřejmě Jak krtek ke kalhotkám přišel.

Velký význam mají dodnes jeho úpravy dalších českých a cizích pověstí a pohádek
jako například Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy, Čtení o hradech, Čtení o zámcích a městech.

Nesmíme zapomenout na jeho překladatelské práce především J.W. Goetha a Heineho a také na jeho básnické kyrické dílo, kterému se věnuje celý život. V něm se hlásí především k odkazu Františka Halase. (Oči vzlétajícího času,1946, Pražské orchestry, 1947, Slunce, 1949) Lyrický charakter mají také jeho prózy, ve kterých otevíral téma generační a mravní. Například to jsou knihy Než uzrají muži, Pomerančové šaty, Průvodce mladého muže manželstvím, Třicet manželek.
Spolupracoval často s Československým rozhlasem a televizí, psal pro dětské časopisy. Psal ovšem i odborné texty, eseje a předmluvy.

Eduard Petiška  neměl pouze literární nadání. Od svých předků – a zvláště matky Adeline Winandtové – zdědil i hudební sluch. A nebýt nacistické okupace, zúročil by úspěšně složené zkoušky na konzervatoř asi i jinak než prací soustružníka. Nástup komunistů k moci v únoru 1948 pak zase překazil jeho jiné ambice – natáčení „filmových básní“ s Konstantinem Bieblem. Zemřel 6. června roku 1987 během pravidelného léčebného pobytu v Mariánských Lázních.

Eduard Petiška (14. května 1924 – 6. června 1987) prožil své dětství v Čelákovicích u Prahy. Gymnázium studoval v Brandýse nad Labem, které absolvoval v roce 1943. Hned po absolvování gymnázia byl totálně nasazen. Až po válce po válce vystudoval na FF UM v Praze germanistiku a srovnávací literatury. Od roku 1948 žil v Brandýse nad Labem jako spisovatel z povolání.

The post Eduard Petiška nenapsal jen Staré řecké báje a pověsti, povinnou četbu ve Francii first appeared on Čítárny.

Vyprávělo se, vypráví a vyprávět se bude. Díky vyprávění se dochovalo spoustu legend, pověstí, bájí, mýtů, pohádek a příběhů, které právě v dnešní době se stávají studnicí moudrosti, ze které by měl člověk čerpat, aby si uvědomoval svoji skutečnou roli na této planetě. Dokládá to i knížka pro děti Hernani Donata (brazilský prozaik, historik a etnolog) nazvaná Déšť a jaguár.

Svěží, zábavné i poučné pohádky-příběhy brazilských indiánů sepsal autor na základě záznamů cestovatelů, etnografů a antropologů, kteří je pořizovali mezi indiánskými kmeny v průběhu 19. a 20. století. Vypovídají o nejrůznějších stránkách života brazilských indiánů, o jejich tradicích, myšlení a pohledu na svět.
Důležitou úlohu v těchto vyprávěních hrají zvířata, jako třeba jaguár, želva, opice, mravenečník, kondor, tapír a mnoho dalších.

Takže jestli se chcete dozvědět, jak podle brazilských indiánů lidé objevili ovoce, jak se na světě objevila zvířata, proč se slunce pohybuje tak pomalu či jak si indiánská dívka hledá manžela, nenechte si tuhle knížku pro děti ujít.

Obsahuje spoustu dalších příběhů:
O želvě a voru,
Když byla zvířata lidmi,
První oheň,
Dva stateční bratři,
Déšť a jaguár,
Nevěsty hvězdy,
Želva, tapír a jaguár,
U krále kondorů,
Jak se z dětí staly hvězdy,
Lovec a Kurupira …

Hernami Donato
sepsal tuto knihu na základě záznamů cestovatelů, etnografů a antropologů, kteří prováděli výzkum mezi indiánskými kmeny v průběhu 19. a 20. století. Sám je prozaikem, historikem a etnologem a problematice brazilských indiánů se již několikrát věnoval. Například v rozsáhlém díle Slovník amerických mytologií z roku 1973 nebo v příručce Brazilští indiáni z roku 1995. Za zmínku ještě stojí dvě zajímavosti, kniha Déšť a jaguár měla v Brazílii obrovský úspěch, byla pak přepsána i do Braillova písma a některé povídky byly zdramatizovány.

Doslov doplňuje informace
Součástí knihy je i doslov Zuzany Korecké. To je část spíše pro dospělé, je totiž plná informací. Dozvíte se zde něco o amerických indiánech, jejich kmenech a areálech, kde se vyskytují či vyskytovali v minulosti. Také zde objevíte mnoho z indiánských mýtů a o hlubším smyslu jejich povídaček, které se dědily z pokolení na pokolení.

Tato kniha pro děti rozhodně patří do každé knihovny, protože učí moudrostem národů, jejichž filosofie se pomalu ztrácí v našem ješitném a poblázněném euro-americkém vnímání světa.

Hernani Donato | DÉŠŤ A JAGUÁR | pohádky brazilských indiánů | Praha : Argo, 2007. 115 stran
Z portugalského originálu přeložila Pavla Lidmilová | Ilustrovala Kateřina Kabešová

The post Déšť a jaguár – moudré legendy brazilských indiánů first appeared on Čítárny.