Doc. Štampach se narodil jako potomek amerického vojáka, přítomného r. 1945 v západních Čechách, a záhy po narození byl adoptován českými rodiči. Téměř polovinu života prožil na Slovensku, kde dokončil školy absolvováním pedagogické fakulty.
Následovaly čtyři roky komunistického kriminálu za pokus o spolupráci se Svobodnou Evropou, a pak pochopitelně ztráta učitelského povolání a práce pomocného dělníka. Posléze pracoval jako operátor a pak jako provozní programátor u (tehdy ještě sálových) počítačů a tajně pokračoval ve vzdělávání a věnoval se přednášení a psaní v podzemí.

Po roce 1989 dalších šest let učil na Katolické teologické fakultě a od té doby se profesně věnuje naplno jen religionistice. Na několik let zkusil pozici řeholníka.

Rozhovor: Doc. Štampach / Boris Cvek

Co pro religionistu a teologa znamená, resp. může znamenat beletrie?
Kněží, kazatelé a teologové, nakolik je znám, většinou beletrii nečtou. Někteří jsou prostě jen obhroublí a nekulturní. Jiní to prohlašují za světskou zábavu, na níž nemají při svých úkolech čas. Pro některé je beletrie nanejvýš ilustrací náboženských tezí a je přijatelná, jen pokud plní tento úkol. Pokládám to za smutné. Křesťanství se opírá o příběh, nikoli o abstrakce. Příběhy, zachycené různým způsobem v románech, povídkách, dramatech a jiných útvarech, mohou člověku víry posloužit jako svého druhu komentáře biblických příběhů.
Teologické myšlení je bližší básnickému vnímání a básnické interpretaci světa než vědě a než většině filosofické tvorby. Já sáhnu po próze nebo poesii občas, ale bývá to pro mne velkým obohacením. Spíše ovšem jako pro člověka. Religionista snad může analyzovat nějaké literární dílo jako projev autorova náboženství nebo (s jistou opatrností) jako svědectví o náboženství nějaké doby a prostředí.

Lze označit autoritativní náboženské texty různých tradic za beletrii? A jakou roli hrají umělecké literární památky pro pochopení duchovního podhoubí jednotlivých kultur?
Biblické příběhy podobně jako třeba Mahábháráta a Rámajána a něco z Koránu připomínají prózu a prozaici je také uměli převyprávět.
Románová převyprávění starozákonních příběhů u takového Thomase Manna pokládám za geniální.
Tao te ťing se mi jeví jako lyrické dílo. Mezi kanonickou a nekanonickou literaturou bych nedělal ostrý předěl. Myslím, že existuje soubor zakládajících a určujících textů, které mnoho vypovídají o tom, co nazýváte duchovním podhoubím, ať už jsou to spisy oficiálně uznané nebo v širokém smyslu slova apokryfní.
Nesmíme ale zapomínat, že staré texty a texty odlišných kultur žijí jen ve svých interpretacích a že existuje více legitimních interpretací téhož textu.

To bezesporu ano. K nejsilnějšímu propojení mezi náboženstvím a uměním došlo patrně u antických Řeků. Napadá mne otázka, jsou-li homérské eposy náboženské texty, nebo zda je takto pojala až klasická antika. Byl Homér (předpokládejme, že existoval) autor náboženský nebo, jak se zdá na první pohled, autor, který bohy zlehčoval?
Řekl bych, že archaický člověk ještě neodlišoval náboženství, filosofii, umění a vědu. Autor těchto eposů si jistě neříkal „píši náboženský text“. Jakého řeckého slova by ostatně užil při této úvaze? Pokud to mohu posoudit, klasická řečtina neměla výraz pro to, co dnes nazýváme „náboženství“. Ale také si pochopitelně neříkal „píši román ve verších“. Prostě vyprávěl podle dobových schémat, vyprávěl geniálně a vyjádřil i roli bohů v životě, i když si z nich tolik nedělal. Bohové jsou důležití, ale nejsou alfou a omegou života a světa. Autor nám dává nahlédnout do končící archaické spirituality, které podle mé zkušenosti dřímá i v nás.

Chtěl bych nyní přejít k něčemu jinému. V televizi jste se nedávno přihlásil ke členství v zednářské lóži, mohl byste říci, jakou roli hraje umění v zednářství?
Svobodné zednářství se někdy střízlivě definuje jako soustava etiky zahalená do alegorií a symbolů. V rituálu se čte na pokračování takzvaná chrámová legenda, což je text volně navazující na biblické motivy. Templ a jeho mobiliář jsou díly výtvarného umění nebo uměleckého řemesla. Odkazuji na občasné výstavy zednářských rituálních předmětů a na hojné prameny k zednářství, např. knihu Tomáše Srba Řád svobodných zednářů I. a II. s odkazy na další literaturu. Mezi zednáři je dost umělců.

Pokud se nemýlím, zednářem byl i Goethe a mnoho jiných významných spisovatelů. Z naší někdejší e-mailové korespondence vím o tom, že jste se Goethem dosti podrobně zabýval.
Nepokládám se za znalce Goethova díla ani jeho životopisu. Z dějin vědy mne zaujal Goethův spor s Isaakem Newtonem o světle. Řekl bych, že tito dva pánové se navzájem nepochopili a nedošlo jim, že jejich přístupy mohly být komplementární. Tak jako se na úrovni newtonovsky utvářené vědy nevylučuje korpuskulární a undulační interpretace světla, tak se nemusí vylučovat Goethův holistický, procesuální a syntetický přístup s mechanistickou, redukcionistickou a analytickou vědou. Mám pocit, že Goethe přišel se svým pozorováním a interpretací přírodních jevů příliš brzy. Ještě bych dodal, že Goethovo alternativní vědecké pojetí není projevem jeho zednářské příslušnosti. Zednáři byli i aktéři standardní moderní vědy.

Pro mne je Goethova teorie světla asi tím místem v jeho tvůrčí činnosti, kde bych mu vyčítal zaslepenost a zastaralost. On prostě nedocenil úlohu matematizace a matematiku nesnášel. Chtěl jsem se Vás však zeptat, zda existuje nějaký vztah mezi Goethem a Steinerem? Mohl byste čtenářům přiblížit antroposofii?
Rudolf Steiner (vzdělaný v oborech technických a humanitních) byl redaktorem souborného vydání Goethových přírodovědných spisů od r. 1882 a autorem uznávaných textů o goethovském světovém názoru. Steiner se pak považoval za Goethova pokračovatele.
Cenil si z proudu myšlenkové a duchovní tradice také jeho současníky Fichta, Schellinga a Hegela, i pozdější myslitele Haeckela a Nietzsche. Psal zpočátku filosofické texty (nejvýznamnější: Filosofie svobody), ale odvolával se rovněž na vlastní duchovní zření.
Antroposofie je mohutnou, komplexní školou zahrnující metodu přístupu ke skutečnosti, Steinerovy výklady, texty samostatných myslitelů na Steinera volně navazujících (za všechny H. Beckh, M. Scaligero, G. Kühlewind, Ch. Bamford, O. Barfield), výplody epigonů, úspěšné praktické aplikace jako antroposofická medicína, waldorfská pedagogika, biodynamické zemědělství. Antroposofie chce přemostit mezi vědou, uměním a spiritualitou, mezi kontemplací a aktivitou.

Dlouho jste byl aktivním římskokatolickým teologem. Vzpomínám si zřetelně, že pro mnoho lidí z mého okolí byly Vaše názory velice podnětné při jejich hledání vlastní katolické identity v postmoderní době. Jak vidíte budoucnost římskokatolického křesťanství, resp. křesťanství obecně dnes?
V posledních dvou desetiletích se tato církev (jako ostatně i jiné) dále centralizuje a uzavírá, je stále více autoritářská a projevuje se v ní fundamentalistický přístup k tezím učitelské autority. Bude-li to pokračovat, vidím její budoucnost tragicky. Může se ale ukázat, že je v principu dialogická, že je skutečně katolická, že tedy dokáže integrovat různé podněty. Snad tvůrčím způsobem naváže na velkou tradici, jíž symbolizují geniální umělecká díla, postavy mystiků a obětavých služebníků lidem v jejich potřebách. Pak má naději a pak bude nadějí pro lidstvo. Pak také ponese Kristův impuls věrohodně.

Může se křesťanství stát zdrojem inspirací pro umělce budoucnosti? Kde vidíte příčinu ústupu křesťanského umění z kulturní scény?
Pro mne je výmluvnou ukázkou Muzeum umění 20. století, které je součástí komplexu vatikánských muzeí. Je to několik desítek velkých sálů naplněných hlavně výtvarnými díly, věnovanými při různých příležitostech papežům. Je to až na pár výjimek sbírka ubohosti. Už to nejsou pestře pomalované sentimentální sádrové figury. Nastoupily jakoby moderní tvary, ale bez ducha a bez obsahu. Domnívám se, že křesťanství je nejméně sto let v hluboké krizi. Nevím, nakolik se to týká jeho základních myšlenek, ale určitě krize zachvátila křesťanské instituce. Myslitelé se stávají stále kritičtějšími, hudebníci, spisovatelé, malíři, sochaři a architekti tvoří umělecká díla na objednávku, tematicky křesťanská, ale prázdná, bez vnitřního porozumění, nebo silná a hodnotná díla, které jsou s křesťanským obsahem v napětí. Dovedu si představit obnovené křesťanství jako zdroj inspirace, ale zatím vidím nanejvýš jeho červánky.

Možná je dnes kultura v krizi jako taková… Napadají Vás nějaké cesty, které by vedly k překonání této krize?
V krizi se mi jeví být západní civilizace a s ní vše, co od ní přejímá její přístupy. Na začátku novověku se odtrhla od životodárných zdrojů. Renesance a po ní osvícenství se sice ještě napájejí ze spirituálních zdrojů (hermetismus, křesťanská kabala, martinismus, rosikruciánství, theosofie, svobodné zednářství), ale hlavní proud kultury a sociálních změn se pohnul jiným směrem. Převládla manipulativní racionalita, přesvědčení, že přírodě i společnosti lze diktovat. Novověkou společnost postupně ovládaly despotické režimy, jako „osvícenský“ absolutismus, jakobínství, bonapartismus, komunismus, fašismus a nacionální socialismus. Moderní liberalismus se zdál být humánnější, ale zejména ve své libertariánské verzi se veřejně vysmívá duchovním a etickým hodnotám.
Co se týče životního prostředí, má tendenci podřezávat větev, na níž všichni sedíme. Prezentuje člověka jako zvlášť rafinované a kruté zvíře. Kdo se nechová „tržně“, je nemocný, ne-li nebezpečný. Kdo tento systém otevřeně kritizuje, je prohlášen za teroristu nebo aspoň obhájce terorismu.
Politika přestala být péčí o věci veřejné a stala se zvláště výnosným druhem podnikání. Politika, ekonomie a zločin prorostly do jednoho celku. Kultura se komercializuje. Kasovní úspěch se stává jediným měřítkem hodnoty. Iniciativy, které totalitní režim zahnal do soukromí, jsou po obnově liberálně tržního systému likvidovány definitivně. Posledním útočištěm náročné kultury brzy snad bude jen internet. Vyhlížím kulturu spirituálně zakotvenou a sociálně kritickou a jsem smutný z toho, že vidím jen izolované nadšence, jimž se pragmatici za zády smějí.

Na můj vkus interpretujete věci příliš černě, ale libertariánství bych se nezastával snad ani já s opravdovým zápalem. Vraťme se však k literatuře. Co znamená beletrie pro Vás osobně?
Vezmeme-li to v celé šíři, tedy nejen prózu, s níž se beletrie v poslední době ztotožňuje, pak musím říct, že tato literatura je pro mne sváteční. Potřebuji se na ni naladit. Nejraději se pustím do čtení něčeho takového ve volných dnech, mezi Vánocemi a Novým rokem, o letních prázdninách. Je-li příběh dobře vyprávěn, obvykle mne do jisté míry vtáhne. Stávám se naivním čtenářem, který se sžívá s osobami, o nichž se vypráví. Ale jsem rád, když autor neřeší všechno za mne a dovolí mi události prožívat a promýšlet po svém. Zachovávám si i jistý nutný odstup a nechám se potěšit třeba i rafinovanostmi literární formy. Neumím spořádat moc básní na jedno posezení. Dobrá báseň je pro mne tak trochu meditací. Sbírky čtu spíš po malých úsecích s přestávkami.

Nemýlím-li se, máte blízko k Jakubovi Patočkovi a k Literárním novinám. Neřekl byste, že Literárky jsou pod Patočkovým vedením poněkud ideologizované? Čtete je pravidelně?
Obávám se nejednoznačnosti slova „ideologie“ a jeho odvozenin. Tyto noviny dnes navázaly na svou velkou tradici. V šedesátých letech minulého století sehrály jistou roli proto, že neodtrhávali literaturu od občanského života a že jejich autoři se nebáli zaujímat kritické postoje.
Autoři tohoto typu článku v dnešních Literárkách zastávají různé politické názory. Sjednocuje je hledání alternativy a touha po obnově politické kultury. Přitom tam najdete texty konzervativní, liberální i sociální. Jsem rád, že je tam silně zastoupeno jedno z nejdůležitějších témat současnosti, téma environmentální. Čtu tyto noviny často a rád, nepřečtu je od první po poslední stránku, vybírám si. Občas mi některé číslo vypadne.

Sledujete i jiné literární časopisy, resp. nové básně a nové romány, které pocházejí z dílny dnes glorifikovaných umělců, jako jsou např. Topinka a Urban?
Literární módy jsou mi absolutně lhostejné. Ze současných dobře prodávaných autorů jsem četl něco od Jandourka. Ale stydím se přiznat, kteří další slavní literáti současnosti mne nechávají chladným. Literární časopisy jsou skutečně svérázný fenomén. Mám dojem, že se někdy čte spíše o literatuře, než literatura sama. Uznávám, že je třeba nové autory uvést na scénu, přinést ukázky z větších děl, která se právě prodávají. Občas se podívám do Tvaru. K mé celkem pravidelné četbě patří ještě magazíny, které by se případně daly označit i jako literární, totiž Souvislosti a Prostor. V druhém jmenovaném jsem členem redakční rady a přispívám do něj.

Kterému spisovateli z oblasti české literatury dáváte přednost a proč?
Nemám jednoho svého autora. Jisté souznění cítím s několika prozaiky a básníky. Jiní pro mne zůstávají uzavření a věřím, že jsou přínosem pro jiné. Mám se stydět přiznat ke K. J. Erbenovi, který bývá ne tak zcela právem kladem proti K. H. Máchovi? Ctím, ba občas čtu oba.
Má krev pulzuje březinovským tepem, ať se to komu líbí nebo nelíbí. Z literárních a myšlenkových zavrženců jsou mi sympatičtí Váchal, L. Klíma a Karásek ze Lvovic.
Blížíme-li se k současnosti musím vzdát hold nejen povinný Hrubínovi, Holanovi, Seifertovi a Kainarovi. Ale spěchám k součanosti, kde na půl cesty ještě míjím autorku píšící pod pseudonymem Jan Kameník.
Nejsem si jist, mám-li mezi dramatiky vyzvednout Václava Havla. Měl jsem jeho dramata rád, i když se přiznám, že mi připadaly vždy poněkud a la these.
V současnosti nejsoučasnější mám své miláčky, ale pod náklady jejich básní či próz se knihkupecké pulty neprohýbají.
Jsou to Josef Kroutvor, Michal Ajvaz, Václav Bidlo, Jakub Hlaváček…
Za nadějné pokládám dva mladší básníky, jejichž díla se zatím spíše někde čtou a jen něco málo vyšlo roztroušeně po časopisech. Jsou to Adam Borzič a Petr Řehák.

Rozhodně máte v literatuře velice slušný přehled. Je podle Vás česká literatura srovnatelná s tou světovou? Nezahleděli jsme se my Češi příliš do své národní literatury?
Nevím, co přesně znamená konvenční výraz „světová literatura“. Obávám se, že něco takového vlastně neexistuje. Je to literatura celého světa kromě té, která je psána česky? Ale co by to bylo za srovnání? Myslím, že literatura je spjata s jazykem. Proto je literární překládání nesnadným a dnes poněkud zanedbávaným úkolem.
S čím srovnávat českou literaturu? S literaturou psanou rusky, německy, francouzsky nebo anglicky?
Nebo ji budeme chtít srovnávat s literaturou národů podobně velkých a podobně jazykově izolovaných, například s literaturou norskou, dánskou, nizozemskou?
Možná nemáme svého Shakespeara, Goetha, Dostojevského, Balzaka nebo Huga. Ale nestěžuji si. Česká literatura vyjadřuje českou zkušenost a spoluvytváří českou realitu. Zahledění do sebe bychom byli, kdybychom chtěli číst jen původní české knihy. Partnery mých literárních chvil, abych tak řekl, jsou vedle zmíněných českých autorů třeba Rabindranáth Thákur, Hermann Hesse, Gustav Meyrink, Chalíl Džibrán, Džunčiró Tanizaki. Rád čtu překlady čínské a japonské poesie inspirované zenem. Někdy si odpočívám u Dorothy Sayersové nebo Gilberta K. Chestertona.

Rozhodný úspěch v zahraničí měla typicky česká kniha, totiž Haškův Dobrý voják Švejk. Cítíte k této knize stejné sympatie jako většina Čechů? Na podrobné zamyšlení nad Švejkem a kontroverzemi, jež vzbuzuje (odsuzoval ho např. Václav Černý),se chystám v jednom z příštích čísel Tématu.
Jsem individualista. Tržní úspěch není pro mne ani tak důležitý, abych po knize sáhl. Chápu, v čem je Švejk přínosný. Vím, že v té knize je mnohem víc než v pivních řečech strejců, kteří Haškova Švejka rádi citují. Sám Švejk je proteovská a svým způsobem tragická postava. Oceňuji sociálně kritický náboj Haškova díla, i když nakonec vychází naplano vinou jistého Haškova cynismu. Přiznám se, že mou krevní skupinou je spíše Březina než Hašek. Mám se za to kát?

Ani v nejmenším! Teď z jiného soudku: jaké místo byste přisoudil literatuře při výuce na základních a středních školách? Zdá se vám důležitá?
Mnohem více místa bych poskytl literatuře, a spolu s ní i hudbě a výtvarnému umění. Myslím, že svůj prostor by měla získat i řemeslná zdatnost. Ubral bych na historických detailech, nemyslím, že je nutné si pamatovat kdejakou továrnu v nějakém městečku. Víc bych učil zacházet s daty, než je uchovávat. Dával bych přednost celkovému přehledu před mnoha detaily. Umění vychovává srdce a to je v současné době katastrofálně zanedbané. „Paloušovská“ filosofie výchovy a od ní odvozená pedagogika, opomíjené vzdělávací systémy Obecná škola a Národní škola jsou jistým příslibem. Ale dnes převládá pragmatická výchova v podobě přípravy koleček do ekonomického mechanismu společnosti.

Není poněkud zvláštní, že žáci a studenti se toho více dozvědí o Antalu Staškovi apod. než o Marcelu Proustovi, Adamu Mickiewiczovi a jiných světových autorech?
To pokládám za katastrofální. Domníval jsem se, že se tato provinciální zabedněnost, toto dědictví komunistické vzdělanostní genocidy je už ze škol pryč. Platí to opravdu o většině škol? Občas slýchám od nedávných absolventů gymnasií lepší zprávy. Překlady autorů, které uvádíte, a dalších pokládám svým způsobem za součást české literatury. Často překládali spíše spisovatelé než lingvisté. Zvlášť to platí pro poesii. Napadá mne celá série překladů Shakespearových Sonetů. Dobrá česká literatura reagovala na světovou literaturu a patřila do jejích proudů.
Tím chci říct, že ani literaturu vlastního národa není možné pořádně pochopit bez kontaktu s literaturou světovou.

Naprosto s Vámi souhlasím. Zkoušel jste někdy Vy sám psát básně, resp. uměleckou prózu? Nechystáte se k tomu?
Psal jsem básně v mládí. Ale jejich sešit mi zabavila StB a dodnes ho nemám zpět. Pak byla dlouhá pauza. Dnes mám uložen v počítači malý soubor příležitostných básní. Dávám to ale číst jen nejlepším přátelům. Na prózu nebo drama si netroufám. Některé mé texty (např. A nahoře nic nebo Tušili světelné záplavy) jsou esejistické, a tím se snad pohybují kdesi na okraji literatury.

Tento článek byl převzat z časopisu Téma a ze stránek www.stampach.cz se souhlasem autorů.

The post Docent Štampach inspirující. O dobré beletrii, úpadku křesťanství a kultury vůbec first appeared on Čítárny.

The post Mistr Jan Hus byl upálen v Kostnici 6. července 1415 za názor. Důkaz totalitní arogance moci církve first appeared on Čítárny.

Respekt a tolerance. Žijeme ve zvláštní době. Děti jsou obklopeny tématy, která by jim, jak mnozí komentují, neměla krást dětství. Útočí jim na všechny smysly násilí z televize, ze zpráv každou půlhodinu na rádiích se dozvídají věci ještě strašidelnější, tím spíše, že hovoří o současném dění.
Na komerčních rádiích je to navíc „černá kronika“ a  všudypřítomný bulvár, který by se snad měl vysílat spíše po desáté večer. Když to ale ještě neskončil rodinný seriál, na kterém se spolu s našimi dětmi učíme, o čem ten svět vlastně je.

A pak Vám přijde přinejmenším podivné, když při nabídce vzdělávacích programů o respektu a toleranci pro děti a žáky ilustrovaných na židovských dějinách, tradicích a zvycích, někteří učitelé se starostí ve tváři poznamenají, že tohle není vhodné téma pro děti.

Naštěstí jsou tu i výjimky a ty své svěřené děti vodí do kostelů a synagog a otevírají jim i jiné světy, kde se toleranci a respektu učili lidé staletí a ony si pak uvědomí, že člověk, žijící odlišně, není hned špatný, naopak nás způsobem svého života může inspirovat a obohatit.

A kdy jindy začít, než právě u malých dětí. V době, kdy již propadnou extremismu je pozdě jim tyto principy vštěpovat, neboť, oni Vás už slyšet nemohou.
Učitelky z MŠ v Úsově to ale přece jen riskly a děti přivedly.
Po celou dobu interaktivní návštěvy synagogy se všichni dobře bavili, ale zároveň soustředěně vnímali sdělované skutečnosti.

A jak jinak přiblížit tuhle problematiku malým dětem než na pohádkách, které jsou přirozenou součástí jejich každodenního života. Pohádka o tom, Jak Mojžíš dostával Tóru, o moudrém králi Davidovi, který dal světu ochranný štít v podobě hvězdy, která dnes zdobí dokonce vlajku Izraele a mnohé další…

Už Jan Ámos Komenský říkal:
„Nic není v rozumu, co před tím nebylo ve smyslech“.

Proto využijme genius loci, dejme dětem na hlavu jarmulku, dejme jim možnost uvidět na vlastní oči pergamen s „tajným písmem“, schovat se se svou modlitbou pod pomyslný talit, naučit se tajnému písmu z židovských náhrobků v podobě symbolů a navíc si odnést domů omalovánku se symbolem duchovní i fyzické síly – lva.

Věřte, že děti se vážně dobře bavily a při loučení si domlouvaly návštěvu synagogy s babičkou či rodiči.
Není větší odměny, než skutečný zájem malých dětí, kterým tímto tématem dětství nebereme, nýbrž obohacujeme.

 Vzdělávacího pořadu občanského sdružení Respekt a tolerance se zúčastnily děti mateřské školky Úsov na Moravě.

Více o vzdělávacích pořadech: http://www.respectandtolerance.com/

Synagoga Loštice.
V nedávno opravené synagoze, postavené v roce 1727, návštěvníci mohou zhlédnout rozsáhlou stálou muzejní expozici dokumentující historii židovské komunity, jejíž kořeny sahají do 16. století. K vidění je také unikátní soubor lavic a vitrážových oken z nacisty zničené olomoucké synagogy. V prvním poschodí se nachází ženská galerie s restaurovanou nástěnnou malbou a expozice věnovaná spisovatelce Fanny Neuda, která v loštické synagoze v polovině 19. století sepsala svoji světově proslulou knihu Hodiny zbožnosti. V ženské galerii najdete také čtenářský koutek pro mládež i dospělé.
Ve výstavní síni jsou pravidelně instalovány tematické krátkodobé výstavy.

Synagoga se nalézá ve Ztracené ulici 619/20, ve vzdálenosti ca 200 m od Náměstí Míru.

Ve městě je rovněž přístupný starobylý židovský hřbitov, při ulici Palonínská a Vejmoly, ca 1400 m od synagogy. Hřbitov byl na tomto místě založen již v roce 1554, nejstarší dochované náhrobky pochází z konce 17. století.

The post Respekt a tolerance. Jak vést děti k chápání souvislostí? first appeared on Čítárny.

Dušan Zbavitel napsal velmi poučnou knihu. Přední československý indolog píše o hinduismu, souvislostech starověké indické kultury, filosofie, náboženství a historie. Doporučuji všem, kteří si chtějí srovnat myšlenky, než vysloví cokoliv týkající střetu kultur v euroamerické civilizaci.

Muž, který neví nic o literatuře, hudbě a umění, není než zvíře bez zvířecího ocasu a rohů.
Staré indické přísloví

Dušan Zbavitel  se věnuje klíčovým textům, jako jsou Védy, Upanišady, Mahábhárata či Rámájana, a analyzuje jejich význam pro indickou moudrost, náboženství a umění.
Kniha rovněž představuje staroindské filozofické školy, rituály, umělecké tradice a jejich vliv na dnešní indickou společnost.  přičemž zdůrazňuje hluboké spojení mezi moudrostí a estetikou v indickém kulturním kontextu.

Moudrost a umění starých Indů / Dušan Zbavitel / Odeon – Praha 1971

Dušan Zbavitel (7.5. 1925 – 7.8. 2012) byl československý významný indolog, překladatel a spisoavtel.
Odbornou specializací PhDr. Dušana Zbavitele, DrSc. byla bengálská literatura a na tomto poli získal světový věhlas. Indologii studoval na UK v letech 1945–1948. Poté pracoval jako vědecký pracovník do Orientálního ústavu Akademie věd až do vynuceného odchodu v roce 1971. Pak pracoval jako překladatel. Od roku1978 působil jako učitel sanskrtu a bengálštiny na pražské Jazykové škole.

Po celý život byl odborně činný, zejména jako překladatel ze sanskrtu, pálijštiny, bengálštiny, angličtiny a němčiny.
Zbavitel napsal přes dvacet knih a více než šedesát jich přeložil z bengálštiny, sánskrtu, pálijštiny, ale i z němčiny či z angličtiny

Za svou badatelskou a překladatelskou činnost obdržel Státní cenu za překladatelské dílo (2004).
V roce 2006 se stal držitelem nejvyššího státního indického vyznamenání Padma bhúšan, které zpravidla dostávají rodilí Indové.

Zajímavost:
Bengálský básník a filosof Rabíndranáth Thákur se narodil 7. května 1861 a zemřel 7. srpna 1941.
Indolog a překladatel Dušan Zbavitel, který do češtiny převedl celé Thákurovo dílo, se narodil 7. května 1925 a zemřel 7. srpna 2012.

Výpisky z knihy: Dušan Zbavitel / Moudrost a umění starých Indů.

K nepříznivým důsledkům vlivu islámských zvyklostí na indickou civilizaci patří posílení a velké rozšíření zvyku odlučovat ženy od ostatní společnosti.
Tento zvyk se nejčastěji označuje perským slovem parda, tj. záclona, rouška, závoj, a někdy také perským slovem góša, tj. koutek, ústraní. Musí-li už žena vyjít za obstaráním nezbytně nutných potřeb na veřejnost, má příkaz nosit volný pytlovitý oděv, kterému se v Indii podle jeho hlavní části, roušky přes obličej s otvory pro oči, říká burka.

Podle islámské teorie existují na světě jen dva druhy zemí: tábor války (dáru’l-harb) čili nemuslimský svět a tábor míru (dáru’l-islám) čili svět muslimský.
Povinností každého dobrého vladaře je svatou válkou změnit území války v území míru, to jest dobýt zemí nevěřících a obrátit je na islám, nebo jestliže odmítnou, bez milosti je vyhubit. V praxi to vypadalo tak, že se hinduistům začaly přiznávat výhody, které islám poskytuje pouze “lidem knihy”, tj. těm, kteří věří v některé zvěstované písmo, především křesťanům a židům. Ti mohou v zemích dobytých muslimy dále svobodně vyznávat své náboženství, ale musí za to platit daň z hlavy.

Praktické důvody nakonec převládly a přes odpor většiny teologů se v dillíském sultanátu vybírala od hinduistů džizja, náboženská daň z hlavy, která je formálně opravňovala k ochraně životů a majetku.

Muslimská džizja inspirovala některé hinduistické panovníky k tomu, že zavedli ve svých državách odvetné opatření a ukládali muslimům podobnou diskriminační daň, kterou nazývali pokuta pro Turky (turuška-danda). Gudžarátský sultán Mahmúd (zemřel r. 1511) nedovoloval hinduistům jezdit na koni, nařídil jim nosit na oděvu potupný pruh červené látky a zakázal veřejně slavit svátky hólí a díválí.

Abú Raihán al-Bírúní, učenec a cestovatel z Chórezmu (zemřel r. 1048), který strávil v Indii téměř čtyřicet let a věnoval se za sultána Mahmúda z Ghazny studiu indické filosofie a náboženství, si ve svém arabském díle trpce stěžuje na hinduistickou uzavřenost:
“Všechen jejich fanatismus je namířen proti těm, kteří k nim nepatří, proti všem cizincům. Říkají jim mléččhové, to jest nečistí, a zakazují mít s nimi jakékoliv styky, ať už je to smíšený sňatek a jiný druh příbuzenského vztahu nebo sezení, jídlo a pití s nimi, protože si myslí, že by se tím poskvrnili… Věří, že žádná jiná země není jako jejich, žádný národ jako jejich, žádní králové jako jejich, žádná věda jako jejich. Jejich nadutost je taková, že když jim vyprávíš o nějaké vědě nebo učenci v Chorásánu nebo Persii, myslí si, že jsi hlupák a lhář.”

Súfismus převzal i některé vnější rysy buddhismu, například používání růžence. Nejliberálnějším hlasatelem synkretického učení byl hindský básník Kabír (1380-1418), jehož poezie sice vycházela z hinduistického kultu Rámova, ale snažila se jej kombinací s učením koránu přetvořit v čistý teismus. Boha uctíval pod jménem Ráma a hlásal, že láska k němu musí zahrnovat pocity bezmezné a bezvýhradné oddanosti. “Jsem Rámův pes,” zpíval. “Jmenuji se Mutija, na krku nosím Rámův řetěz a jdu tam, kam on mě táhne.”
K súfismu se ze synkretických básníků nejvíc přiblížil Dádú Dajál (1544-1603). Jeho učení mělo výrazné kvietistické rysy. Tato mírumilovná sekta se však časem změnila v bojovnou skupinu, která táhla do boje s Dádúovým jménem na rtech; někteří její členové skončili jako lupiči v okolí Džajpuru.

Skandapurána:
“Jako rosu vysouší ranní slunce, tak všechny hříchy lidstva vysouší pohled na Himálaje.”

Oborem, v němž mohli starověcí Indové nejvýrazněji uplatnit své rozvinuté schopnosti abstraktního myšlení, byla matematika.
Indická matematika dospěla mnohem dřív než evropská k velkému objevu desetinné soustavy a především nuly, kterou pak předala ostatnímu světu spolu se svými číslovkami prostřednictvím Arabů; vždyť to, čemu říkáme arabské číslice, je ve skutečnosti modifikovaný znakový soubor starých Indů, jehož převzetí západním světem Arabové jen zprostředkovali. Ne náhodou říkali matematice hindisat („indická“).
Význam indické matematiky pro celý svět charakterizuje A. L. Basham takto: „Dluh západního světa Indii v tomto směru nelze ani docenit.

Většina velkých objevů a vynálezů, na něž je Evropa tak hrdá, by byla nemožná bez rozvinutého matematického systému, a ten by byl zase nemyslitelný, kdyby se Evropa nebyla zbavila těžkopádné soustavy římských číslovek. Neznámý muž, který vynalezl nový systém, byl ze světového hlediska po Buddhovi nejvýznamnějším synem Indie. Ačkoli jeho objev bereme jako samozřejmost, byl dílem práce analytického mozku první třídy a zasloužil by si mnohem více poct, než se mu zatím dostalo.“

Specialisté už dávno vypočítali dlouhou řadu dílčích úseků matematiky, v nichž starověcí Indové předhonili Evropu o celá staletí. Připomeňme si alespoň, že Árjabhata dovedl například určit takzvané Ludolfovo číslo, používané k výpočtu poloměru a průměru kruhu, na čtyři desetinná místa a jeho bezprostřední následovníci dokonce na devět; že ve svém díle pracuje s matematickou hodnotou nuly a nekonečna; že řeší skoro moderním způsobem lineární rovnice; že jiní starověcí indičtí matematikové znali nezávisle na Řecích Pythagorovu větu, sinus i kosinus atd.

Ašóka – z obávaného dobyvatele a nemilosrdného kata nepřátel – z Čandašóky (krutého Ašóky) – se stal náhle rozvážný vladař plný mírnosti a soucitu se všemi živými tvory – Dharmašóka (spravedlivý Ašóka). Začal horlivě pečovat o všechny poddané své obrovské říše. Na jeho příkaz byly podél cest vysazovány ovocné stromy, jež skýtaly unaveným poutníkům stín i potravu, byly kopány studně v určitých vzdálenostech od sebe a začaly se pěstovat léčivé byliny pro potřebu lidí i zvířat. Budoval i nemocnice, v nichž bylo poskytováno ošetření lidem i zvířatům.
Své příkazy dával Ašóka tesat na hlazené balvany nebo na kamenné sloupy a tyto nápisy rozmisťoval po celé říši, zejména na jejích hranicích. Jsou prosty slohové květnatosti a nabubřelých frází, jimiž pozdější, často bezvýznamní panovníci oslavovali především sami sebe.
Hovoří-li Ašóka o sobě, užívá stereotypně označení “bohům milý, milostivý král” a vybízí poddané ke skromnému a zbožnému životu, jaký vede on sám na svém dvoře. Hlavním příkazem mělo být zachovávání ahinsy, neubližování živým tvorům. Slavnosti, při nichž bylo zabíjeno mnoho zvířat, radí nahradit zbožnými poutěmi na posvátná místa.

Přes všechny nejasnosti i pochybnosti, jaké můžeme chovat vůči některým Ašókovým slovům a úmyslům, je zřejmé, že to byl jeden z největších vladařů v dějinách starověku. Svou rozvážnou politikou položil základy k novému pojetí náboženské i občanské tolerance, jaká nemá u jiných kulturně vyspělých národů starověku obdoby.

…podle hinduistické kosmologie je naše lidstvo jen jedním z dlouhé řady lidských společenství, která tu žila a budou ještě v budoucnu žít.
Doba jeho existence byla vypočítána na 306.720.000 roků. Toto údobí zvané kalpa (velevěk) se rozpadá na 71 manvantar (doslova „manuovských věků“, nazvaných podle jakýchsi praotců každého lidstva manuů). Každá z nich trvá 4.320.000 let a dělí se na čtyři jugy (věky), které mají po všech stránkách sestupnou tendenci – co do délky trvání, úrovně morálky, duchovní a tělesné dokonalosti lidí i jejich celkových životních podmínek. První, zvaná krtajuga, jakýsi „zlatý věk“, se vyznačuje všeobecnou spokojeností, blahobytem a štěstím, zbožností i dlouhověkostí všech pozemšťanů a jejich pokojným vzájemným soužitím; trvá 1.728.000 let.

Upanišada zvaná Brhadáranjaka praví:
„Člověk je zde (na tomto světě) vytvářen zcela svou touhou a podle jeho touhy je jeho odhodlání, a podle svého odhodlání jedná, a podle jeho jednání se utváří jeho osud.“
Na první místo je postaveno myšlení a poznání džňána, správné pochopení tajemství života a podstaty lidských bytostí, které je předpokladem ke konečnému vysvobození átmana z koloběhu přerozování.

Sanskrt
Zvláštní pozornost si zaslouží vědní obor, v němž Indie už v této době předběhla ostatní svět o celá staletí – gramatika. Sanskrt byl jedním z nejpevnějších pojítek celé Indie, dorozumívacím jazykem vzdělanců na celém subkontinentu a neobyčejně tvárným nástrojem v rukou dlouhých generací básníků.

Už jeho název sanskrtá bhášá, doslova „sestavený, dohromady daný jazyk“, naznačuje, že sanskrt nebyl nikdy skutečně hovorovou řečí. Jen tak namátkou – sanskrt má vedle jednotného a množného čísla ještě dvojné číslo duál, vedle prostého minulého času perfektum a sedmero variant aoristu, celkem osm pádů, deset navzájem odlišných slovesných tříd atd. Představuje tak tvarově nejbohatší indoevropský jazyk, a to ani nemluvíme o jeho prakticky neomezeném slovníku, který využívá schopnosti sanskrtu skládáním slov a slovních částic v kompozita vytvářet stále další a další výrazy; dodnes toho využívají všechny novoindické jazyky k tvorbě moderní vědecké a technické terminologie, při jejímž obohacování se obracejí k sanskrtu v ještě širší míře než my v Evropě k latině a řečtině.

K vysvobození z neustálého koloběhu životů, jejichž základem jsou útrapy, volí Buddha zlatou střední cestu a odmítá jak požitkářství, tak i asketické sebetrýznění.
Člověk musí poznat pravdivost čtyř základních, jak říkají buddhisté, ušlechtilých pravd – že všechno, od narození až po smrt, je spojeno s utrpením, že toto utrpení vzniká z lpění na životě a ze žízně po bytí, že k přerušení řetězu stálých utrpení je třeba odstranit toto lpění a žízeň a že k tomuto cíli vede jedině takzvaná osmidílná cesta. Skládá se ze správného názoru, správného rozhodnutí, správné řeči, správného chování, správného způsobu života, správného usilování, správného myšlení a správné meditace.

The post Dušan Zbavitel. Moudrost a umění starých Indů. Odpovědi na pomatenost křesťansko – islámské civilizace first appeared on Čítárny.

Velmi závažné dokumentární, Oskarem oceněné snímky režisérky Sharmeen Obaid-Chinoyové  sledují osudy pákistánských žen, jejich postavení ve společnosti a často kruté středověké zacházení ve jménu tzv. rodinné cti nebo jiných malicherností.

Dívka v řece / The Girl in the River /  /2015/
Režie: Sharmeen Obaid-Chinoy

Oskarový dokument o brutálním pokusu vraždy dívky, která se znelíbila své rodině není ojedinělý příběh. V Pákistánu se více než tisíc žen ročně stane obětí středověkého vztahu v rodinách. Dokumentární film zkoumá nejen zakořenělé problémy v naprosto odlišné muslimské kultuře 21.století, ale také středověké interpretace ženských práv, které jsou v určitých zemích stále podporované zákony.
{youtube}Gk2OcKVu8qU{/youtube}

Zachovat si tvář / Saving Face / 2011 /
Režie: Sharmeen Obaid-Chinoy, Daniel Junge
Kamera: Martina Radwan

Oskarový dokument o brutálních útocích v Pákistánu na ženy pomocí kyseliny sírové, které provádí členové rodiny pro různé, často malicherné důvody, na svých ženách nebo dcerách. Realita středověkého myšlení v současné době, které má podle úředníků EU obohatit evropskou kulturu.
{youtube}hWrk-brFCrY{/youtube}

The post Dívka v řece a Zachovat si tvář. Dva oscarové dokumenty o středověkých muslimských tradicích ponižování žen first appeared on Čítárny.

Před sto lety nebyly rozhlas ani televize, ale na počátku první světové války se rozbujelo čtení o hrdinech. V Anglii se zabýval psaním podobných reportáží spisovatel Arthur Machen (1863-1947), velebil prosté vojíny a jeho rekům se zjevovali svatí – včetně Jiřího. Ten se údajně vynořil 23. 8. 1914 i nad první bitvou první světové války u belgického Monsu, aby vedl waleské lučištníky.

Německá armáda v počtu 170 tisíc vojáků se právě vrhla na Britský expediční sbor o síle 70 tisíc mužů, který se u Monsu pokoušel zaujmout obrannou linii v délce 43 kilometrů, v jejíž západní části se Britové chvatně zakopali podle kanálu De Condé. Uhájit exponovaný výběžek fronty však znamenalo problém. Němci tu podnikli ústřední útok a nejprve vyslali pěchotu. Pod palbou utrpěla ztráty. Ačkoli britské síly nebyly početné, odrážely jeden útok za druhým a postavení držely. K obklíčení nicméně dojít muselo, to bylo očividné, a generál French vydal rozkaz ustoupit. Právě detailů onoho ústupu se chopil snílek Machen a patrně je částečně dotvořil.

Mons alias Bergen leží ve Valonsku, u hranic s Francií, a dnes má tři racionální, mysticismus rozhodně potírající univerzity a takřka sto tisíc obyvatel.
Je tedy něčím jako belgickou Plzní, s níž ostatně udržuje styky. Počínaje rokem 1967 tu také sídlí velitelství spojeneckých sil, nicméně vojenský tábor zde ležel již za dob Římanů. Mons včetně hradu se od sedmého století rozrůstal okolo kláštera svaté Valtrudy. V letech 1873-1875 básník Verlaine pykal ve zdejším žaláři, když postřelil přítele Rimbauda, ale víc se místo proslavilo 23. a 24. srpna 1914, kdy se tu poprvé v první světové válce střetly armády.

A také o pět set let dříve, kdy se srazila vojska (25. října 1415) u blízké, severofrancouzské vsi Agincourt. Zubožené, asi jen sedmitisícové anglické vojsko vedené Jindřichem V. se tak střetlo s odpočatými, pětadvacetitisícovými šiky Francouzů v 78. roce tzv. stoleté války a soky dělil jen kilometr pole.
Angličané se už zčásti smířili s tím, že budou rozdrceni, a snad jen jejich král je do poslední chvíle přesvědčoval, že naopak „s pomocí boží“ zvítězí. Pravděpodobné to však nebylo. Ani trochu ne. A Francouzi Britům navíc nepovolili ani průchod do Calais, a to ač král Jindřich prohlašoval, že zaplatí škody způsobené předchozím tažením a omezí britské nároky. Kdepak! „Žabožrouti“ pochopili, že jejich odvěký nepřítel z Ostrova nemá sebemenší šanci. Jakmile pokryla krajinu noc, dokonce uzavírali sázky, kdo za kuropění pobije víc mužů. A Jindřich? Neměl kam ustoupit.
Nejlepší obranou je útok a po čtyřech hodinách ranního vyčkávání tudíž anglický král rozhodl o „útěku vpřed“. Tři čtverce rytířů bez koní ozbrojených kopími, sudlicemi a halapartnami vcelku zvolna vykročily vstříc smrti. Oklopovalo je a zpředu krylo šest tisíc pochodujících lučištníků, kteří byli převážně žoldáky jižního Walesu.

Dvě stě metrů před Francouzi se toto vojsko na pokyn krále zastavilo mezi dvěma lesy a lučištníci zabodli do země 170-180 centimetrů dlouhé luky. Mnozí přitom vztyčili prostředník a ukazovák pravic, že mají prsty uchystány k napnutí tětivy, a stalo se to zárodkem gesta, které známe dodnes. „Poroučejte se ke všem svatým!“ překládá to slušná mluva. Lučištníkům ovšem hrozilo, že jim prsty v zajetí uřežou.
Ještě je měli, i pustily tětivy a smrt zašuměla nebesy. Každých deset vteřin vylétlo šest tisíc šípů. Francouzská kavalerie se zmohla na pohyb až po čtvrté z těch salv, aby ji zasáhla salva pátá. Jindřich předtím Angličany a Walesany zastavil v ideální úžině a Francouzi museli přes bláto deštěm rozmáčeného pole, kde někteří uvízli, až se kavalerie nakonec dala na útěk. Ale nahradili ji těžce odění francouzští pěšáci: sevřená masa vzorně pochodující vstříc smrti.

Bojiště mělo šíři osm set metrů, po stranách les a pod palbou jste mohli uhnout leda podle fronty. Chlapi vzadu však vás nemilosrdně hnali. Francouzů se posléze na poli shromáždilo tolik, že ztratili manévrovací prostor, sráželi se a po stovkách umírali či padali do zajetí. Přesto Jindřicha V. neopouštěl strach. Oni Francouzi přece zformují síly! říkalo mu cos a patrně proto vydal podlý rozkaz a dvě stě lučištníků bylo vyčleněno do rolí vrahů, aby podřezali zajatce. Historici sice dodávají, že šlo o emotivní reakci na masakr, při kterém předtím Francouzi zavraždili několik anglických dětí, jež hlídaly vozy se zásobami, ale nejde ani tak o tvrzení historiků, jako spíše Williama Shakespeara. Ten jistě uměl psát, ale i lhát. Rozhodně neplatí za spolehlivý pramen a ve své známé hře dokonce zastřel i původní Jindřichovo žadonění ohledně ústupu. O drtivém efektu lukostřelby, natož o podřezávání zajatců se taktéž nezmiňuje a pomíjí dokonce i klíčový význam chytré anglické taktiky. Výhru přičítá „pomoci boží“.

Už po pár dalších devastujících salvách lehce odění lučištníci luky upustili a masakrovali Francouze sekerami a kladivy, takže krátce po poledni na zemi leželo patnáct tisíc mrtvých a umírajících Francouzů, zatímco Angličané dosud přišli jen o tři sta mužů. Tisíce Francouzů naopak padly do zajetí, ale nelze se jim vysmívat, že by šípům nečelili. Měli však jen kuše. Jejich nabití trvalo šestkrát déle než natažení luku.

Dlouho vládly oprávněné dohady o smrtícím potenciálu oněch luků a o jejich průraznosti a dostřelu, neboť se žádný nedochoval. Archeologové však nakonec se štěstím vyzdvihli celou stovku luků z válečné Mary Rose Jindřicha VIII. potopené roku 1545, a tak již známe tu údernou sílu. Rovná se osmdesáti kilogramům na čtvereční centimetr a podobný šíp tudíž snadno proklál jakékoli brnění. Luky byly z tisového dřeva a pouštěly šípy rychlostí 40 m/sec. Účinný dostřel dvě stě metrů v bitvě u Agincourtu stačil.
S odstupem lze říct, že nasazení těžce oblečené jízdy i pěchoty na tamním poli bylo chybou, která bezprostředně ohrozila existenci Francie. Víc než sedm tisíc vojáků pak onen omyl zaplatilo životem, zatímco Angličanů nakonec padlo “jen” pět set, přičemž mezi nimi jen jediný šlechtic, hrabě ze Suffolku. Těžko totiž počítat obézního vévodu z Yorku, který zemřel na infarkt po pádu z koně.

Šest set let stará minulost, kterou jsme právě vylíčili, našla podivuhodné pokračování právě před sto lety. 29. září 1914 uveřejnil Arthur Machen v The Evening News svou nejslavnější povídku. Lučištníky. Vracela čtenáře do horkého srpna a poslední jeho neděle, ale i časopis The Weekly Dispatch tehdy lířil úděsný úprk Britů od Monsu.
„Jako bych to viděl také,“ vzpomíná Machen, „ale ač rozprášeni, to my triumfovali.“ A tvrdil, že postřehl okolo vojáků aureolu a vstoupil s onou vizí i do kostela. Při zpěvu evangelia pak prý vymyslil i povídku Vojákův odpočinek (1914). Má motiv grálu, ale nezůstal u toho a v další, nazvané Velký návrat (1915) vylíčil i příchod tří „červených“ strážců grálu (podle něj oltáře) do Walesu. Trojice se vynořila „za halasu zvonů“, všeobecného smíru a ve chvíli, kdy se uzdravila umírající dívka.

Větší pozornost než tyto příběhy však Machenovi získala zmíněná povídka Lučištníci, k níž jej inspiroval Kipling příběhem Ztracená legie – o přízračného indickém pluku. Machenova próza byla krátká, i přetiskly ji promptně některé farní věstníky. A roku 1915 pak jeden duchovní Machenovi navrhl, abys ji reeditoval jako knihu. Už dotyčný duchovní ovšem bral příběh jako pravdu a ve stejný čas Královstvím kolovalo vícero verzí téhož příběhu, v jednom z nichž se zjevily v mrtvolách Prusů i jizvy po šípech.

V jiném se mezi vojska spustilo mračno, aby Brity skrylo, a v další variaci oblak obestíral zářící siluety, jež Němcům plašily koně.
O dlouhé řadě siluet obestřených září píše i Machen, nicméně až nespolehlivý A. P. Sinnett v Okultní revui z května 1915 „slyšel o tom“, že se mezi čely vojsk vynořila „řada zářících bytostí“, Andělů z Monsu. Tak také okultista historku přejmenoval.
Stala se předmětem kázání a sám předseda Národní federace rad svobodné církve sir Joseph Compton Rickett pak hlásal, že vojáci přeludy viděli.
Společnost pro výzkum nadpřirozených jevů naopak psala překvapivě racionálně o halucinaci jen „několika“ z nich. Ale ze všech koutů světa přicházejí vydavateli The Ewening News dopisy s teoriemi a vysvětleními, pokračoval Machen v kutí žhavého železa. Vše je poněkud přízračné, píše ve své knize Lučištníci a další válečné legendy (1915), i ptejme se: Udělal z komára velblouda?
Osmdesát či méně než sedmdesát tisíc Britů expedičního sboru ustupovalo tenkrát před třemi sty tisíci muži, jak se tradovalo. Ale těch bylo ve skutečnosti „jen“ 170 tisíc. Podporovalo je však dělostřelectvo. Co pak přesně vylíčila Machenova „reportáž“, která nemá víc než čtyři stránky?

Obraz Douglasa W. Culhama z roku 1917

To, jak jednu výspu linie s tisícem obránců ohrozilo úplné vyhlazení. Pokud by došlo ke zničení oné výspy, tvrdí Machen, byly by anglické síly poraženy. I ostatní spojenci by učinili čelem vzad a na řadu by nevyhnutelně přišel Sedan. Jenže muži na výspě byli jiní. Utahovali si z přilétajících granátů, ba dávali jim komická jména. Sázeli se o ně. A vítali je úryvky kabaretních písniček. Přesto granáty vybuchovaly a trhaly dobré Angličany od hlavy k patě. Zdálo se, že té části linie není pomoci. Obránců zůstalo už jen pět set, a kam oko dohlédlo, blížily se oddíly německé pěchoty jako nějaký šedivý svět, píše Machen. Nezbývala žádná naděje. A tak si pár obránců výspy potřáslo rukama a jeden z nich vymyslil hned na místě novou verzi bojové písně Good buy, good buy to Tipperary.

Pokračovali v neúnavné palbě. Nepřátelé padali řada za řadou. Pár kulometů se vyznamenávalo, seč mohlo, ale všichni, jak tam stáli, už pochopili, že to bude k ničemu. „A svět bez konce. Amen,“ prohodil údajně jeden vojín a vzpomněl na vegetariánskou restauraci v Londýně, v níž si dal před válkou kotlety upečené z čočky a ořechů. Na talířích byl pod kotletami modře vyveden svatý Jiří a šlo přečíst i heslo: Adsit Anglie Sanctus Georgius, ale co znamenalo, to stolovník netušil, neboť neznal latinu. V zákopu si nicméně prý talíř vybavil. Jako obraz. Měl pocit chuti na ono maso, ale to chybělo. Zato masa útočníků je nahrazovala. Tři sta yardů před jedlíkem i s jeho vzpomínkou. Vyřkl v tu chvíli ono heslo? Skutečně vzápětí pocítil „elektrický“ šok? Machen to tvrdil. A bitevní vřava se vojínovi stala jen ševelením. „Do řady, do řady, do řady!“ zněl však „hlas silnější hromu“ a tisíce hlasů mu odpovědělo:
„Svatý Jiří! Svatý Jiří! Nedej nám zahynout, za veselou Anglii! Monseigneur, svatý Jiří, přijď na pomoc, přijď. Dlouhý luk a silný luk!“

Sotva výzva dozněla, voják uviděl řadu siluet obestřených září a podobaly se, ano, mužům napínajícím tětivy. Uslyšel výkřik, zaslechl hučení. Mračno šípů hučelo. Zabodlo se do zákopů nepřátel a Angličané spatřili „naráz padnout regiment“. Šedí muži však klesali i dál po tisících a Angličané slyšeli jen hrdelní řev německých důstojníků a rány z revolverů, kterými stříleli váhavce, líčí Machen. K zemi putovala jedna řada za druhou řadou a prosbu Jiřímu uslyšeli znovu: „Jezdče na výšinách, ochraňuj nás!“ A hučící šípy létaly tak hustě a rychle, až zčernal vzduch, tvrdí Machen. Před výspou zůstalo deset tisíc mrtvých a nedošlo díky tomu k dobytí Sedanu, ale mrtvoly prý nenesly stopy zranění.
Použila snad tenkrát Británie v dotyčném sektoru bojový plyn? Anebo stačily kulomety: Ty –  a šílící voják, který na chvíli ohluchl? Machen končí každopádně slovy: Avšak muž, který věděl, jak chutnají ořechy, i když se jim říkalo steaky, taky věděl, že Svatý Jiří přivedl Angličanům na pomoc azincourtské lučištníky.

Příběh o „zářících siluetách“ sepsaný fakticky na zakázku se stal fámou a putovala mezi lidem, který mu uvěřil a vylepšoval jej, kterémužto počínání se odborně říká mem.
Z lučištníků se tak stali andělé a… Na konci řetězu stanul i Machen sám: zaskočen obrovskou mocí oné legendy. Opatrně se tedy vyjádřil – v tom smyslu, že obracet se o pomoc k svatým „není britskou zvyklostí, ale projevem papeženství“.

Známý je ovšem i jiný jeho výrok: „Dlouho jsem zastával názor, že pojmeme-li kostel jen jako místo, kde si vyslechneme kázání, může škodit víc než hostinec.“

The post Arthur Machen a andělé u Monsu. Křesťanská kostelní propaganda a slepá víra válečných hrdinů – sebevrahů first appeared on Čítárny.

Jedná se o kvalitně sepsanou a ucelenou historii střetávání islámského a křesťanského světa. Kniha pokrývá téměř čtrnáct století a pojednává o událostech odehrávajících se na čtyřech kontinentech.

Jaký obrázek se nám naskytne, obrátíme-li se do minulosti?
Procházíme-li zběžně dějiny, ať už dávné nebo novější, vynořují se před námi všeobecně známé historické události: bitva u Poitiers, křížové výpravy, dobytí Cařihradu, obléhání Vídně, alžírská válka, útok na Světové obchodní centrum v New Yorku a celá řada dalších.
Podíváme-li se na ně ovšem blíže, ukazuje se, že všechny jsou jen epizodami jediného konfliktu, který začal v roce 632 a trvá dodnes. Neuplynul rok, neuplynul měsíc, ba snad ani týden, kdy by nebyla prolita křesťanská nebo muslimská krev. Neměli bychom našim současníkům připomenout a ukázat, že události, které nás aktuálně zaměstnávají a naší současností tolik otřásají, jsou pouze pokračováním bezmála čtrnáct set let trvajícího konfliktu?

Nejznámější bitvy:

10.10. 732
Frankové vedení Karlem Martelem porazili muslimské vojsko v bitvě u Tours, čímž byla zastavena islámská expanze na Západě.

2. 1. 1492
Emír Boabdil předává španělskému královskému páru Isabele Kastilské a Ferdinandu II. Aragonskému klíče k branám poslední maurské pevnosti Granady. Končí víc jak 800 letá okupace Španělska muslimy. Od roku 711.

14.10. 1529
První obléhání Vídně končí neúspěchem a ústupem osmanských vojsk.

7.10. 1571
Flotila evropských křesťanských mocností, spojených ve Svaté lize, rozdrtila osmanské loďstvo v bitvě u Lepanta.

12.9. 1683
Spojené armády rakouských Habsburků, Svaté říše římské a Polského království pod vedením polského krále Jana III. Sobieského rozdrtily v bitvě u Vídně hlavní armádu osmanské říše a ukončily druhé obléhání Vídně.

30.10. 1918
První světová válka: Osmanská říše podepsala s Dohodou složení zbraní. Roku 1922 se zhroutila úplně.

Válka mezi islámem a křesťanstvím, ať už vyhlášená a otevřená, se svými velkými bitvami, dobytými městy, obsazenými zeměmi, vyhlazováním obyvatelstva, nebo skrytá a záludná – tato válka je realitou, a to navzdory často připomínanému a leckdy skutečnému přátelství, vzdor dlouhým obdobím příměří a pokojného soužití, bez ohledu na vše, co si křesťané a muslimové vzájemně přinesli a čím se obohatili, a přes vzájemný obdiv, který k sobě kdy chovali.
Tato válka vlastně nikdy doopravdy neskončila. Ať si to přiznáváme nebo ne, je dnes Západ s muslimy, a tedy s islámem, ve válečném stavu.

A je nebezpečnou naivitou mnohých představitelů EU, že láskou a pokorou, konzumem a ustupováním požadavkům ze strany představitelů Islámu se agresivita a rozpínavost Islámu oslabí a vytvoří se nová společnost. Pokud bychom se podívali do tisícileté historie Indie, kde islámská rozpínavost několikrát slavila úspěch, zjistili bychom, že Islám nikdy neustupuje, nesplývá s původní kulturou, ale za každou cenu prosazuje své vidění světa. Viz: Moudrost a umění starých Indů. Odpovědi Dušana Zbavitele na pomatenost křesťansko – islámské civilizace

Střet náboženství / Jean-Paul Roux / Překlad Vladimír Čadský / Rybka Publishers, 2015
České vydání knihy je doplněno několika desítkami barevných a černobílých map.

Jean-Paul Roux, PhD (5.1. 1925 – 29.6. 2009)
Francouzský specialista na islámskou kulturu byl absolventem Institut national des langues et civilisations orientales, the École du Louvre a École Pratique des Hautes Études. V roce 1966 získal v Paříži doktorát literatury. Od roku 1957 do roku 1970 byl ředitelem výzkumu na CNRS, v letech 1960 až 1966 vědeckým tajemníkem pro katedru orientálních jazyků a civilizací a učitelem islámského umění na École du Louvre. Byl generálním komisařem pro islámská umění v Orangerie de Tuileries v roce 1971 a také v Grand Palais v roce 1977.

Ukázka:

V Koránu najdeme na dvě stě padesát veršů oslavujících svatou válku, džihád. I když některé z nich byly, zejména pod vlivem mystiky, od 9. století interpretovány jako výzva k práci na sobě samém (tomu se říká „velký džihád“), nelze popřít, že tématem velké většiny z nich je ozbrojený boj („malý džihád“). Většina textů je naprosto jednoznačná. Vztahují se explicitně k válce – k válce především proti modloslužeb- níkům, ale také proti těm, kdo jsou s nimi ztotožňováni, například proti křesťanům, kteří se odvažují Boha zpodobovat a „mají tři bohy“ (tak islám chápe dogma o Trojici),6 Židům, kteří zradili svou úmluvu s Bohem,7 a proti některým dalším: „A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám“ (Korán 2, 190); „Jděte v boj lehcí i těžcí a bojujte majetky i osobami svými na cestě Boží!“ (9, 41); „…zabíjejte modloslužebníky, kdekoli je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chys- tejte proti nim všemožné nástrahy!“ (9, 5).
Tyto výzvy k boji, k zabíjení, jako by byly v rozporu s veršem, který prohlašuje: „Nebudiž žádného donucování v náboženství!“ (2, 256).

Toto jedinečné prohlášení vždy vzbuzovalo pozornost a zavdalo pod- nět k mnoha komentářům. Není zcela izolované, protože jinde čteme:
„Kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří“ (18, 29); „Kdyby byl Pán tvůj chtěl, věru by byli všichni, kdož na zemi jsou, vesměs uvěřili. Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími?“ (10, 99.) Džihád však přese všechno zůstává zákonem a musí být doveden až do konce: „A bo- jujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebu- de všechno náboženství patřit Bohu“ (2, 193); „…a budete proti nim bojovat, leč by přijali islám“ (48, 16). To ovšem nebránilo Rašídovi Ridá (1865–1935), jednomu z velkých muslimských myslitelů, aby své apologetické a misionářské dílo (Zjevení islámu, vyšlo 1935) neukončil výzvou k národům světa, v níž je žádal, aby přijaly islám, náboženství humanity a míru.

Smrt v boji, obětování vlastního života pro vítězství islámu zajišťuje věčnou spásu, otevírá přímou cestu do ráje: „A neříkejte o těch, kdož byli zabiti na stezce Boží: ,Jsou mrtvi!‘ Nikoliv, oni živi jsou…“ (Korán 2, 154), „…kdož byli zabiti na stezce Boží. On správnou cestou je po- vede… a uvede je do zahrady rajské“ (47, 4–6). Podobných citací bych zde mohl uvádět bezpočet, ale dovolím si spíše odkázat na svou knihu Příkazy Alláhovy (Les Ordres d’Allah). Poznamenejme, že myšlenka vzdát se pozemské existence není cizí ani křesťanství, má však jiný význam, neboť Ježíš říká: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde, kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ (Mt 16, 25).

Soužití muslimů s nemuslimy je možné, nemuslimové však nemají přístup do Mekky (Korán 9, 28) a nesmějí vstupovat do mešit (9, 17). První zákaz je dodržován a všichni nevěřící byli z Arábie vyhnáni již na základě příkazu z roku 640 a prováděcího nařízení za cAbdalmalikova chalífátu (685–705); dodržování druhého se v jednotlivých místech a v různých obdobích liší: v Íránu je nevěřícím zakázáno vstupovat do šícitských svatyní v Qomu a v Mašhadu, ale do mešit vstupovat smějí.8 Křesťané mohou žít vedle muslimů v místech pod muslimskou i ne- muslimskou vládou (například křesťanskou, abychom se drželi svého námětu) a k oběma případům v průběhu dějin také hojně docházelo. Pohled Koránu na vztahy muslimů s věřícími jiných náboženství není snadné přesněji vymezit, protože v některých verších lze totéž slovo překládat jako „pán“ nebo jako „přítel“. Máme číst: „Vy, kteří věříte! Neberte si židy a křesťany jako přátele“ nebo „Vy, kteří věříte!

Neberte si židy a křesťany jako pány“ (5, 51)? Jiná místa jsou ovšem jasná: „Vy, kteří věříte! Budete-li poslouchat skupinu jednu z těch, jimž bylo dáno Písmo, obrátí vás poté, co jste již uvěřili, opět v nevěrectví.“ (3,100) A závěr je striktní: „Neposlouchej nevěřící, ale pusť se proti nim do boje úporného“ (25, 52). Stejně negativně se ke kontaktům s nevěřícími ovšem staví také Nový zákon. Vyvarovat se styku s nimi radí i samotný svatý Pavel: „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spo- lu s nevěřícími… ,A proto vyjděte z jejich středu a oddělte se,‘ praví Hospodin“ (2 Kt 6, 14–17).

V praxi si však ti, jež Korán nazývá lidmi knihy (ahl al-kitáb), tedy Židé a křesťané, mohou, jakmile se podrobí autoritě muslimů, svou víru ponechat a stávají se adh-dhimma, tedy lidmi chráněnými, kteří ovšem za svou ochranu odvádějí zvláštní daně (džizja, „daň z hlavy“) a, jak už kdysi napsal Gustave E. Grunebaum, platí za ni „permanentní nerovností“. Tato nerovnost, provázená různými formami útlaku, přes- ně odpovídá příkazu Koránu: „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha,
… dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi“ (Korán 9, 29). Ne náhodou se země dobyté Araby (nikoli však Turky) během jednoho či dvou staletí staly muslimskými.

Muslimové se – byť s několika pozoruhodnými výjimkami – až do nedávné doby podobné shovívavosti netěšili. Křesťanské státy, bezpo- chyby poučené prvními staletími arabské expanze a jejími důsledky (zotročování, konverze, asimilace), přítomnost islámských komunit ve svém středu prakticky nepřipouštěly. Španělsko a i Byzanc, když do- byla zpátky Krétu, to dostatečně jasně ukázaly, když muslimy vyhnaly, stejně jako to, byť méně radikálně, praktikovalo Rusko, když jim dalo na výběr mezi konverzí a pronásledováním. Kolonizace ale na druhou stranu christianizací provázeny nebyly.

Jak jsem uvedl, křesťané v průběhu času Kristovo učení namnoze nedodržovali. Naopak muslimové, i když občas nerespektovali rady nabádající k umírněnosti, věrně dodržovali učení Koránu i ponaučení, které jim dal Muhammad svým životem. Lze se domnívat, že porážka křesťanství je zčásti důsledkem jakési vnitřní brzdy či zábrany, která vznikla v důsledku špatného svědomí, jež tato nevěrnost vůči Kristovu slovu vyvolala.

The post Střet náboženství. Historický přehled muslimské expanze do křesťanského světa first appeared on Čítárny.

V knize Pilát Ponský jedna z posledních vět francouzského spisovatele Cailoise Rogera zní: “Zásluhou člověka, kterému se proti všem očekáváním podařilo zachovat statečně, křesťanství nevzniklo”. Pokud si myslíte, že víte všechno o osudu Ježíše Krista a jeho soudce Piláta Pontského, pak si přečtěte knihu, ve které je příběh Ježíše stejně pravděpodobný jako příběh v bibli. A přemýšlejte.

Pokud by křesťanství nevzniklo, co by se stalo?
Ptá se svých čtenářů Caillois Roger. Osobně si myslím, že by vzniklo jiné náboženství podobné naboženství kříže, které by mohlo zastávat podobné desatero, jako ideál ke kterému míří vědomí všech normálních lidí. Vzniklo by jiné mocenské uskupení na náboženské bázi, které by po mnoho set let ovládalo chování lidí, politické ambice národů a omezování vzdělávání. Nevznikly by Bachovy kantáty a oratoria, Leonardovy malby, sochy Michelangela a mnoho jiných kreativních výtvorů, ale narodili by se jiní géniové a vznikla by jiná díla, kterým bychom se dnes obdivovali. A možná bychom se neklaněli Kříži, ale Ohnivému kruhu či Prstenu, ale rozhodně by neskončilo vraždění a ponižování lidí, kteří by nesouhlasili s jedinou hlásanou pravdou.

Každou chvíli je lidstvo na rozcestí
a jedinci, aniž by to tušili, rozhodují o dalším osudu celých generací. Stejně jako Pilát Pontský, který rozhodl o dalším osudu Ježíše Nazaretského a změnil svět. A právě v knize Pilát Pontský dostane tento legendární soudce šanci říct vše, co Bible, sepsaná až po 300 až 450 letech, vynechala.

Dodnes totiž nevíme téměř nic o muži, který podle Bible odsoudil Ježíše k smrti.
Byl to darebák nebo slušný člověk a oběť okolností? Co bychom udělali my na jeho místě a v jeho postavení? Pilát Pontský bude pro někoho velmi provokativní příběh, pro další bude kniha poutavý román, který zdařile rekonstruje Pilatův stav mysli při odsuzování Ježíše Nazaratského. Autor doslova vykouzlil příběh stejně pravděpodobný, jako je Bible. Nabízí zde čtivý a fascinující příběh muže, jehož rozhodnutí ovlivnilo osud miliardy lidí na dalších dva tisíce let. Caillois Roger pečlivě zkoumá jak možné psychologické pohnutky Piláta Pontského, tak politické souhry s fanaticko-naboženským prostředím, neopomíná ani osobní pohnutky jednotlivců. A hlavně klade otázku, co by se stalo, kdyby Pilát osvobodil Ježíše.

A pokud se ptáme, proč je příběh stejně pravděpodobný jako biblické příběhy,
pak nesmíme zapomenout, že lidská mysl a chování nedoznala za dlouhá tisíciletí žádné podstané změny. A proto chování Piláta Pontského je možné přirovnat k chování jakéhokoliv člověka, který je dnes na podobné mocenské pozici.
V tomto směru se totiž nezměnilo nic, co by nás opravňovalo k označení Homo Sapiens a odlišilo nás výrazným způsobem od zvířat, se kterými žijeme na jedné planetě, odděleni slabou slupkou atmosféry od nebytí ve vesmíru.

Kniha vyšla v Československu už v roce 1964, ale na svém významu neztratila vůbec nic. Právě naopak.

Titulní foto / obraz: Ecce Homo (1871) od Antonia Ciseriho.

Roger Caillois (3.03 1913 – 21.12. 1978)
byl francouzský spisovatel, sociolog, filozof a literární kritik. Snažil se o vytvoření tzv. všeobecné estetiky založené na estetice přírody – za tím účelem studoval řadu fenoménů, od mimetismu po kameny. Roku 1939 emigroval do Argentiny. Do francouzštiny překládal díla Jorge Luis Borgese, jemuž věnoval i teoretickou studii. V nakladatelství Gallimard vedl edici Le croix du sud (Jižní kříž) věnovanou jihoamerické literatuře.

The post Pilát Pontský a Ježíš Kristus je stejně pravděpodobný jako Bible first appeared on Čítárny.

Zenový mistr Thich Nhat Hanh věřil v to, co nazýval „angažovaný buddhismus“, aplikoval buddhistické principy na každodenní život. Žil ve vietnamském městě Hun, který opustil 22.1.2022 ve věku 95 let.

Ve své knize Umění žití Thich Nhat Hanh poprvé představuje sedm transformativních meditací, které otevírají nové pohledy na naše životy, naše vztahy a naši propojenost se světem kolem nás. Na základě posledních úplných rozhovorů před náhlou hospitalizací a na základě intimních příkladů ze svého vlastního života nám Thich Nhat Hanh ukazuje, jak nás těchto sedm meditací může osvobodit, abychom žili šťastný, klidný a aktivní život a čelili stárnutí a umírání se zvědavostí a radostí a beze strachu.

Mít v našich životech duchovní rozměr není snahou uniknout životu nebo přebývat na místě blaženosti mimo tento svět. Místo toho nám tato cesta umožní objevit, odkud pocházíme a kam směřujeme. A především bude generovat štěstí, porozumění a lásku, takže můžeme žít hluboce v každém okamžiku našeho života, přesně tam, kde jsme.

Krátký výběr jeho myšlenek…

O VŠÍMAVOSTI
“S všímavostí se můžete usadit v přítomnosti, abyste se dotkli zázraků života, které jsou v daném okamžiku k dispozici.”

“Mnoho lidí žije, ale nikdy se nedotknou zázraku života.”

“Pij svůj čaj pomalu a s úctou, jako by to byla osa, na které se celá země točí – pomalu, rovnoměrně, bez spěchu směrem k budoucnosti.”

“Žijte skutečný okamžik. Jen tento okamžik je život.”

O UTRPENÍ
„Máme tendenci utíkat před utrpením a hledat štěstí. Ale ve skutečnosti, pokud jste netrpěli, nemáte šanci zažít skutečné štěstí.“

„Buddhismus nás učí nepokoušet se utíkat před utrpením. Musíte čelit utrpení. Musíte se hluboce podívat do podstaty utrpení, abyste poznali jeho příčinu, původ utrpení.”

„Lidé mají problém zbavit se svého utrpení. Ze strachu z neznámého dávají přednost utrpení, které je jim známé.“

O ZPOMALENÍ
„Není třeba utíkat, usilovat, hledat nebo bojovat. Být jen. Pouhý přítomný okamžik na tomto místě je nejhlubší praxí meditace. Většina lidí nemůže uvěřit, že stačí chodit, jako byste neměli kam jít.“

“Buddha řekl: ‘Moje praxe je praxe nepraktikování.” To znamená hodně. Vzdej se všeho boje. Dovolte si být, odpočívat.”

“Lidé mluví o vstupu do nirvány, ale my už jsme tam… Bezcílnost a nirvána jsou jedno.”

„Mnoho z nás běhá celý život. Zkuste se zastavit.”

O MEDITACI
“Nádech, opakujte, “tady, tady.” Výdech, ‘v přítomném okamžiku, v přítomném okamžiku’. Přestože se jedná o různá slova, znamenají přesně totéž. Přišel jsem sem, přišel jsem teď. Jsem tady doma. Teď jsem doma.”

„Prosím, když praktikujete meditaci nebo meditaci v chůzi, nevyvíjejte žádné úsilí. Buďte jako ten oblázek v klidu. Oblázek odpočívá na dně řeky a oblázek nemusí nic dělat. Při chůzi odpočíváte. Zatímco sedíte, odpočíváte.”

„Meditovat znamená jít domů k sobě. Pak víte, jak se postarat o věci, které se ve vás dějí, a víte, jak se postarat o věci, které se dějí kolem vás.“

“Být jen. Pouhý přítomný okamžik na tomto místě je nejhlubší praxí meditace.“

O STRACHU
„Většina z nás zažívá život plný nádherných i těžkých chvil. Ale pro mnohé z nás, i když jsme nejradostnější, je za naší radostí strach.“

„Nebojácnost je nejen možná, je to nejvyšší radost. Když se dotknete nebojácnosti, jste svobodní.”

O ŠTĚSTÍ
“Neexistuje žádná cesta ke štěstí – štěstí je cesta.”

O SMRTI
„Největší strach máme z toho, že až zemřeme, nestaneme se ničím. Mnozí z nás věří, že celá naše existence je pouze délkou života, která začíná okamžikem našeho narození nebo početí a končí okamžikem, kdy zemřeme. Věříme, že se rodíme z ničeho a když zemřeme, staneme se ničím. A tak jsme naplněni strachem ze zničení.”

„Buddha má velmi odlišné chápání naší existence. Je to pochopení, že narození a smrt jsou pojmy. Nejsou skutečné. Skutečnost, že si myslíme, že jsou pravdivé, vytváří silnou iluzi, která způsobuje naše utrpení. Buddha učil, že neexistuje zrození; není žádná smrt; není příchod; neexistuje stejnost; není nic jiného; neexistuje žádné trvalé já; není žádné zničení. Jen si myslíme, že existuje. Když pochopíme, že nás nelze zničit, jsme osvobozeni od strachu. Je to velká úleva. Můžeme si užívat života a vážit si ho novým způsobem.“

Toto tělo nejsem já. Nejsem omezen tímto tělem.
Jsem život bez hranic.
Nikdy jsem se nenarodil
a nikdy jsem nezemřel.

O VÁLEČNÉM NÁSILÍ
„Moc dobře víme, že letadla, zbraně a bomby nemohou odstranit špatné vnímání. Pouze láskyplná řeč a soucitné naslouchání mohou lidem pomoci napravit nesprávné vnímání. Ale naši vůdci nejsou v této disciplíně vycvičeni a při odstraňování terorismu spoléhají pouze na ozbrojené síly.”

“Připravit se na válku, dát milionům mužů a žen příležitost praktikovat zabíjení dnem i nocí v jejich srdcích, znamená zasadit miliony semínek násilí, hněvu, frustrace a strachu, které se budou přenášet na další generace.”

“Praxe míru a usmíření je jedním z nejdůležitějších a nejumělečtějších lidských činů.”

The post Zenový mistr Thich Nhat Hanh o umění žití, zpomalování, všímavosti, meditaci, smrti ale také o strachu, válce a utrpení first appeared on Čítárny.

Životní cesta kněze. Civilní zpověď o váze kněžství. Zápisky a krásách, úskalích a hlubinách i nekonečných prostorách kterými prochází muž, který se rozhodl pro povolání Sluhy Božího.

Ukázka…

Jako čerstvý magistr teologie, absolvent teologické fakulty Univerzity Karlovy, jsem sloužil ještě před kněžským svěcením u starého kněze Františka, jednoho z posledních u nás z řádu těšitelů. Měl silnou cukrovku, špatně chodil, přestával mluvit… Se soucitem jsem ho skrytě pozoroval, jak se z posledních sil snaží plnit své kněžské povinnosti.

Jednou při večeři (po překonání ostychu a přirozeného pocitu mladické soběstačnosti) jsem přerušil mlčení otázkou:
„Otče, povězte mi svou životní zkušenost, dejte mi nějakou moudrou radu do života.“
Otázka jej překvapila. Pomalu dojídal sousto, dlouho se sklopenou hlavou přemýšlel…

Čekal jsem souvislé vyprávění, něco opravdu teologicky a kněžsky hodnotného, musel přece za svůj dlouhý mnišský a farářský život studovat, přečíst mnoho knih a mnoho kázat… Jeho významné mlčení slibovalo tučnou odměnu, když se tak připravoval. Byl jsem v té chvíli pyšný sám na sebe, že jsem se k takové otázce odhodlal, že tohoto mlčenlivého, záhadného člověka otevírám dialogu, a s napětím jsem čekal na odpověď.
A pak otec František řekl zcela prostě, bez afektu: „Zůstat věrný.“

Kdo se bojí Hospodina, připraví svá srdce, budou se před ním pokořovat.
(Sírachovec 2,17)

Jako se zkoumává totiž to zlato žlutavé v ohni, tak se poznává věrnost za časů tíživých běd.
(Publius Ovidius Naso)

Ostrov pastýřů / Petr Rybář / vydal Dauphin, 2014 / www.dauphin.cz

The post Ostrovy pastýřů. Životní cesta kněze aneb civilní zpověď o váze kněžství first appeared on Čítárny.