Jan Drda (4.4. 1915 – 28.11. 1970) vypráví příběh, odehrávající se za německé okupace, za války, za protektorátu v letech 1939-1945. Je o udavačství ve školství, kdy studenti za názor byli nejen zavřeni, ale dokonce popraveni. Přesto si dovolím tvrdit, že kniha je nadčasová, protože i dnes registrujeme totalitní pokusy o ovládnutí společnosti.

Povídka Vyšší princip je součástí 11 povídek knihy Němá barikáda z roku 1946.
Tedy v době, kdy lidé ještě velmi silně cítili téměř 5 let kruté totality německé okupace. Doby, kdy v novinách vycházely seznamy popravených za to, že schvalovali atentát na Heydricha nebo projevili svůj nesouhlasný názor na německou okupaci nebo německou politiku. V roce 1946 se veřejnost v plné síle dovídá o zvěrstvech páchané za Druhé světové války Němci a jejími přisluhovači. Proto ve společnosti jednoznačně převládala touha po míru a lepší, spravedlivější společnosti bez válek. Komunistický převrat nastal až v roce 1948.

Jan Drda se vrací v povídce Vyšší princip k tomu nejhoršímu, co přináší jakákoliv totalita.
K cenzuře názorů, udávání a ke stíhání lidí za jakýkoliv projev, která nekopíruje státní totalitní propagandu a propagandu státem schválených medií.
Důsledkem jsou vždy mediální dehonestace, vyhazování z práce, ze škol, dochází k jejich policejnímu pronásledování nebo dokonce k jejich popravám.
Tak jak to popsal Jan Drda.

Postavit se proti udavačství není pro mnoho lidí jednoduché, ale je to jediná cesta, jak se podívat sám sobě do oči.
Udavačství je nejhorší a nejubožejší projev pomstychtivosti, zákeřnosti a zbabělosti. Je to morální dno člověka.
Udavači by ale neměli zapomínat, že budou vždy odměněni dvakrát. I když ve své době mohli považovat udávání za nahlašování.

V roce 2022 vyzývala občany k udávání dokonce nejhorší vláda ČR v historii, vláda premiéra Fialy.
Udávání říkali “nahlašování”. Po dlouhých cca. 35 letech od roku 1989 se objevila probruselská vláda, který začala zavádět znovu cenzuru a totalitní manýry.

Vlevo: Fiala s předvolebním slibem. / 2021
Vpravo: Screenshot z vládního webu branmecesko.cz po volbách / 2022

Ukázka je z vládního webu branmecesko.cz:

“Nahlásit dezinformace není práskačství. Možná ti není příjemné někoho „nahlašovat”, uvědom si ale, že lži ve veřejném prostoru jsou nebezpečné. Na dezinformace upozorni standardním způsobem na dané sociální síti, trestné činy neváhej nahlásit Policii ČR.”

Podobně nahlásil někdo své spolužáky v povídce Jana Drdy, protože byl přesvědčený, že dělá dobrou věc nebo se tak chtěl zbavit někoho, kterého neměl rád.
A nechal je vlastně popravit.

Němá barikáda / Jan Drda / Praha 1946

Povídku napsal Jan Drda podle skutečné události.
Ta se odehrála v době  tzv. heydrichiády na gymnáziu v Příbrami v roce 1942. Heydrichiáda je období po atentátu na říšského protektora Heydricha.
Učitel, klasický filolog, se skutečně o politiku nezajímal, ale tváří v tvář bezpráví našel odvahu a sílu k statečnému postoji, skutečně existoval.
Byl o tom dokonce natočený dokument:

Ukázka z knihy:

V neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu, obličej zdolíčkovatělý obrovskými jizvami po černých neštovicích, s aktovkou věčně zatěžkanou klasiky, z nichž citovával dlouhé odstavce opojen krásou textu a zapomínaje na svůj krákoravý hlas, byl pro své septimány figurkou krajně komickou. A třebaže pro svůj zevnějšek sváděl k přezdívkám tak mnohým a trefným, i na této škole jej pokřtili tak jako na všech předešlých, jimiž za dvacet let své učitelské činnosti prošel.

„Vyšší princip“ říkali mu hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny, a tento přídomek za krátký čas docela překryl jeho občanské jméno.
„Vyšší princip … ehm … mravnosti, jejž si musíte osvojit, studenti, vám prostě nedovolí počínání tak směšně podlé, jako jest opisování od sousedů,“ pravil toho dne nad modrofialovými sešity latinských kompozic. Tak soustředěně promýšlel v posledních dnech jednotlivé věty úkolu, jímž chtěl v této septimě uzavřít celoroční práci, že ostatní svět, třeba pln strašných událostí, míjel bez povšimnutí jeho sluch i jeho ducha.Leč právě když zvedal kostnatý, inkoustem věčně potřísněný ukazovák, se starodávnou důstojností ohlašuje, že bude diktovat první větu, enuntiationem primam, ozvalo se nervózní zaklepání a úzkou škvírou dveří chvatně přivíraných vešel ředitel ústavu.
Dusil se nějakým strašným přetlakem, zhroutil se zády na dveře, jako když přemáhá mrtvičnatý záchvat, a mdlým mávnutím ruky naznačil žákům, aby zůstali sedět.
„Ó Sparťané, já spěchám od Thermopyl!“ zašeptal septimán Ryšánek svému sousedovi Moučkovi, snaže se vtipem potlačit vnitřní vzrušení, které ho v tu chvíli rozrazilo. Ale Moučka, bledý, znervóznělý náhlou předtuchou, docela přeslechl kamarádovu průpovídku.
Bezúčelně namočil pero a stejně nesmyslně je položil nad horní okraj sešitu. Násadka se začala kutálet po čisté stránce, třísníc ji při každé obrátce mokvavou černou stopou.

„Havelka … Moučka … Ryšánek – pojďte se mnou,“ ozval se ředitelův hlas, vysílený vzrušením. Kolega Vyšší princip, jehož zdvižený prst, připravený k diktandu, ustrnul při tomto překvapení v nepřirozené poloze, se důrazně ohradil:

„Pane řediteli, chystáme se právě k latinské kompozici … a tu z vyššího principu … nepřítomnost právě těchto žáků …“
Tři septimáni zmateně vstali, chrastíce učením. Rozhlíželi se po kamarádech, jako by hledali znamení svého příštího osudu, a všem stejně tanula na mysli ostrá vzpomínka na včerejší pošetilou debatu na plovárně.
Ryšánek, neúnavný hovorka třídy, utrousil tichou poznámku:
„Tak zas jedna kóna v suchu!“

Řediteli bylo nesnesitelné prodlévat dál ve třídě. Rychle vyšel na chodbu. Ale kolega Vyšší princip, rozrušen představou, že právě tři z velmi dobrých žáků, na jejichž latinské formulace byl s dětinskou žíznivostí zvědav, budou nepřítomni, rozběhl se za ním, zjitřeně gestikuluje.

V této vteřině pohlédli septimáni Havelka, Moučka a Ryšánek, přistupující už ke dveřím, svému osudu naplno do tváře. Průhledem dveří bylo vidět, jak proti velkému světlému oknu chodby stojí tři muži v kožených šedozelených kabátech. Moučka se ohlédl do třídy, celou ji objal úpěnlivýma očima, jako by nepřipraven prosil o nápověď na strašnou otázku. Na čele mu vyrazily zřetelné krupičky potu. Franta Havelka, jenž sedával v první lavici, se ještě jednou rozběhl k svému místu, vyděšeným, zrovna nepříčetným pohybem zašoupl víčko kalamáře, a zas se vrátil k Ryšánkovi, který už sahal na kliku. Bez ohlédnutí. Bez rozloučení.
Když za nimi zaklaply dveře, všem zbývajícím septimánům přejel po zádech mrazivý dráp hrůzy. Neboť byl červen 1942.

Kolega Vyšší princip se vrátil do třídy za pět minut. Nohy se pod ním chvěly, že sotva došel ke katedře. Zhroutil se na židli, sevřel své obrovské vypouklé čelo kostnatými prsty, a dočista přejinačeným, dětsky naříkavým hlasem tiše bědoval:
„Neslýchané … Neslýchané!“

Pak se přece jenom vzmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou, chraplavě koktal:
„Vaši … vaši … spolužáci … byli zatčeni … Jaké absurdní … nedorozumění … moji … moji žáci …“
O sedmé večer pouliční rozhlas, jenž rozkřikoval jména těch, kdo byli toho dne zastřeleni pro schvalování atentátu, vyslovil hroznou jistotu: František Havelka, Karel Moučka, Vlastimil Ryšánek.

Mlčky, neschopni pronést jediné slovo, sešli se profesoři už po sedmé ranní ve sborovně. Červnové slunce padalo na desku konferenčního stolu. Rozptýlený prach zlátl v jeho proudech. Dvacet lidí, docela vykořeněných hrůzou, se v něm potácelo jak v nejstrašnější tmě. Příchod každého dalšího násobil jejich bezmocnost, češtinář Kaltner, černovlasý chlapík chmurného vzezření, jenž psával vlastenecké rýmovačky k osmadvacátým říjnům, přecházel mezi okny, přerušuje svým tělem ten sluneční proud. Najednou popadl židli, zády obrácen k oknům, rukama sevřel její lenoch, hledaje oporu pro myšlenku, která při tom přecházení uzrála pod nízkým čelem, a napůl podoben přeludu, nezřetelný pro zátopu ranního slunce, která ho oblévala a do níž nebylo možno pro oslnění pohledět, začal hystericky křičet:
„To máte z té vaší rebelantštiny*! Postřílejí nás všecky! Tak jako v Táboře!“

Ředitel ústavu slabě zaúpěl, přemáhaje srdeční záchvat. Ostatní byli tiši. I dech se v nich zastavil, jako by už bylo po ortelu. Jenom profesor dějepisu, kulatohubý tichošlápek, nabral odvahu k řeči. Vytáhl z aktovky čtvermo přeložený arch papíru, rozložil jej na stolní desku, a hlasem, jehož navyklou sladkost nemohl setřít ani strach, prohlásil:
„Páni kolegové, považuji za nezbytné, abychom neprodleně poslali projev upřímné loajality panu státnímu tajemníku a panu ministru Moravcovi. Dovolil jsem si jej nastylizovat…“

Do strašného ticha četl dvacet řádek, plných podlosti a devótnosti. Pak rozšrouboval plnicí pero, posunul papír před nejstaršího člena sboru a úslužným gestem ho vybídl k podpisu. Profesor náboženství, sedmdesátiletý stařec, jenž bůhvíkolik roků přesluhoval, vzal papír do roztřesených prstů a důkladně přeslabikoval text, odděluje slabiku od slabiky. Když byl hotov, upustil papír na stůl.
„Jsem starý muž. Na sklonku života už nebudu lhát…“

I bylo rozhodnuto, že náhradou za tento akt je třeba pronést k žákům postižené septimy projev, jenž odsoudí zvrhlost činu jejich kamarádů, a jenž bude patřičně zaprotokolován v třídní knize.
„Ale kdo to má, prokristapána, udělat?“ Češtinář i dějepisec řekli jedněmi ústy:
„Samozřejmě profesor třídní!“
Oddechli si všichni, které to břímě minulo. Vyšší princip mlčky, soustředěně pozoroval klouby svých sepjatých rukou. Třídním septimy byl on.

Jako kdyby bylo prázdno za těmi dveřmi s číslicí VII.
Kde je to nepřestajné hučení včelího roje, jemuž byly ještě včera česnem? Kolega Vyšší princip otevírá dveře své třídy. Ale ti, kteří mu ze školních lavic vstávají vstříc, jsou docela jiní než včera. Jen po obrysech je matně rozlišuje, jen po navyklém zasedacím pořádku, který nosí v hlavě. Neboť té noci každý z nich přešel přes řeku Acheron, doprovázeje ty tři, jejichž místa jsou prázdná.

Posadili se jako stroje, když on dosedl za katedru. Ne třída. Už ne společenství. Každý z nich sám, oddělen vlastní skořápkou strachu. Či nenávisti?
„Žáci,“ řekl jim, ale hlas se mu zadrhl už na prvním slově. Nemohl ani vydechnout. Vstal, aby si uvolnil hrudník. V ubohém zmačkaném sáčku starého mládence, s kalhotami vyboulenými na kolenou, ošklivec zďobaný neštovicemi se postavil na samý okraj stupínku.
„Žáci,“ vykoktal po druhé, škrtě se v límečku, „profesorský sbor mne pověřil abych … ehm
… včerejší … smutnou událost … uvedl … na pravou míru … Z hlediska … vyššího principu mravního …“

V tu vteřinu se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo… S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky:
„S hlediska vyššího principu mravního … vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!“
Tou jedinou větou se zbavil všeho napětí a zmatku. V hlavě se mu rozjasnilo, s nesmírnou přesností a podrobností rozeznával každého z těch dvaceti, které vedl už od kvinty a jejichž oči teď visely na jeho ústech: dobráky, zarputilce, úskočníky, chlapce čestné a mírné vedle divochů a ulejváků, tvrdohlavce, šplhouny i pomalé, těžkopádné dříče a nemotory. Dost možná, že právě mezi nimi je ten, kdo udal Ryšánka, možná, že nějaké drobné příkoří, nedorozumění nebo nepostřehnutelná nenávist přinese nové úděsné ovoce. Leč přes to všecko: kterému z nich je možno lhát do očí? Popadla ho žíznivá potřeba, zrovna před těmito chlapci říci větu, kterou už od včera v sobě přemáhal, kterou div nevyslovil ráno ve sborovně, s kterou se musel svěřit stůj co stůj. Pomalým, tichým, uvnitř klidným hlasem řekl své třídě, vydávaje se jí docela do rukou:
„Také já … schvaluji atentát na Heydricha!“

Cítil, že bylo vyřčeno všecko. Obrátil se proto ke katedře, usedl a začal zapisovat do třídní knihy. Ale sotva se dotkl perem stránky, ozval se z lavic povědomý hluk. Vyšší princip zvedl pomalu oči ke své třídě.
Dvacet septimánů stálo před ním v pozoru, se zdviženými hlavami, s očima planoucíma.

The post Nadčasový Jan Drda. Z hlediska vyššího principu mravního o udavačství, nejubožejším lidském konání first appeared on Čítárny.

Okupace Československa. Jedno z nejhorších období české historie byl Protektorat Böhmen und Mähren 1939 – 1945. Cílem bylo nejen rozšíření životního prostoru pro Němce, jak dlouhodobě hlásal kancléř Německa Hitler, ale i vyhlazení českého národa a jeho vystěhování.

To vše podporované mezinárodním kapitálem jež v roce 1933 umožnil vzestup Hitlera k moci naprosto bezchybnou demokratickou cestou a následné rozpoutání Druhé světové války, která měla navždy změnit mocenské rozložení v Evropě. Zároveň mělo dojít k likvidaci SSSR a rozdělení jeho nerostného bohatství a hlavně posílení moci USA a Británie.

Vše začalo Mnichovskou dohodou, kde bez československých zástupců došlo k souhlasu odevzdání pohraničních Sudet německé říši.

Co se dělo mezi Mnichovskou zradou 30.9. 1938 a začátkem německé okupace 14.3. 1939 a následným Protektorat Böhmen und Mähren 15.–16.3. 1939 do 8.–9.5. 1945?
Hitler už 21. října 1938 vydal příkaz Keitelovi k přípravě vojenského „vyřízení záležitosti se zbytkem Česka.

Ještě před vlastní okupaci, pod značným nátlakem byli nuceni zástupci Národní banky československé podepsat v roce 1939 smlouvu s německou Říšskou bankou, podle níž ČSR uvolňuje 481 miliónů korun, z toho 465,8 mil. ve zlatě a zbytek v devizách, pro krytí oběživa v uloupeném pohraničí.
Česko-Slovensko bylo nuceno „prodat“ Německu válečný materiál za 648 041 624 předválečných Kč, který nebyl nikdy uhrazen.

Kromě toho Německo dále podněcovalo české Němce k vyvolávání provokací, které měly ukázat světu, že Němci v Česko-Slovensku nemohou využívat všech práv. Československý pokus o vyhlášení neutrality byl na Hitlerův příkaz zmařen.

Počátkem roku 1939 začaly prosakovat zprávy o tom, že Němci chtějí obsadit republiku.
V průběhu měsíce února 1939 byla zahájena série protičeských provokací, které byly vyvolány českými Němci. Začalo to provokativním hajlováním, při němž často zaznívalo „Heil März!“ (narážka na to, že v březnu již bude Česko-Slovensko německé).
V Praze byly vyprovokovány srážky, končící policejním zásahem.

Už 12. 3.1939 se při příležitosti německého Dne hrdinů objevily na několika místech v Praze vlajky s hákovými kříži.

13. března 1939 byl Hermann Göring dopisem od Hitlera povolán ze své dovolené v San Remu zpět do Berlína, kam se dostavil odpoledne 14. března.

Dne 14. března byl vyhlášen samostatný Slovenský stát.
Stalo se tak po misi slovenského předáka Jozefa Tisa do Berlína.
Maďarsko vzápětí anektovalo část východního Slovenska a 15. března 1939 i Podkarpatskou Rus.

14.3.1939 porušilo Německo Mnichovskou dohodu (zradu) a v 17:30 přepadla naše území 8. pěší divize doprovázená motorizovaným oddílem SS.
Britský premiér Chamberlain zradil ČSR a pokoušel se prosadit názor, že se vznikem Slovenského státu došlo k zániku ČSR a Velká Británie není povinna garantovat její hranice.

V 16 hodin odjel prezident Emil Hácha zvláštním vlakem z Prahy do Berlína, aby před Hitlerem ponížil celý národ. Ten už 21. října 1938 vydal příkaz Keitelovi k přípravě vojenského „vyřízení záležitosti se zbytkem Česka.
V 17:30 vstoupily na československé území první německé jednotky; jednalo se o 8. pěší divizi doprovázenou motorizovaným oddílem SS.
V 18:40 Leibstandarte SS Adolf Hitler obsadila Moravskou Ostravu a bezpečnostní policie ihned zahájila zatýkání „spiklenců“ a komunistických radních. Důvodem přednostního obsazení této oblasti byl její průmyslový význam a německá obava z eventuálního polského vpádu.

Mnohem intenzivnějí pokračují mnohaměsíční provokace a výtržnosti českých Němců.
Ty gradovaly v Praze, Jihlavě, Olomouci a Brně, kde dokonce po puči obsadili brněnští Němci krátce po půlnoci na 15. březen důležité budovy ve městě.
14.3. 1939 byli dokonce propuštěni z vězení čelní představitelé českého fašistického hnutí Vlajka.

15. března 1939 začali Němci v Protektorátu Čechy a Morava prosazovat tvrdou kontrolu na obyvatelstvem.
Začal cca. 6-letý teror, vyhrožování smrtí i za poslech rádia. Jaká panovala atmosféra hrůzy a strachu jenž se dotkla skoro každý den, každé rodiny, si nelze dnes vůbec představit. Celkem přišlo o život na 350 tisíc Čechoslováků.

Jak fungovala protektorátní mediální cenzura pod vládou nacisty Wolfganga Wolframa von Wolmara

Pronásledování Židů za okupace.
Od 21.6. 1939 bylo vydáno německým říšským protektorem nařízení o židovském majetku, detailně definující Židy, a znemožňující Židům svobodně nakládat se svým majetkem, záhy následované nařízeními, znemožňujícími Židům podnikání.
VÍCE: Žid Jiří Orten, 14 zákazů od německých okupantů, odmítnutí lékařské péče a smrt

Byly uzavřeny všechny české vysoké školy.
Od roku 1942 byl postupně omezován počet studentů na gymnáziích, bylo zrušeno přes 50 středních škol. Počet studentů poklesl z 85 000/1939 na zhruba 35 000/1944.

Atentát na Heydricha 27.5.1942
Útok na Reinharda Heydricha, zastupujícího německého říšského protektora (krycí název operace Antropoid) byl proveden 27. května 1942 v Praze-Libni. Útok uskutečnily česko-slovenský výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš, kteří byli na tento úkol speciálně vycvičení ve Skotsku.

“Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat”.
Řekl říšský protektor Heydrich, který zemřel na následky atentátu 4.6.1942.

Nastává nejhorší část okupace. Teror, zatýkání, popravy. Heydrichiáda!
Poslední hromadná poprava se uskutečnila 24.10.1942 v německém koncentráku Muthausen.
Střelou do týlu bylo popraveno 294 československých občanů, Nejmladší Jindřiška měla 14 let!!!!!
Šlo o největší popravu v dějinách Mauthausenu za dobu jeho existence!
Čest jejich památce. Nikdy nezapomeneme a historii nepřepíšeme!

10.6. 1942 VYHLAZENÍ LIDIC
Když 4. června 1942 Heydrich na následky zranění zemřel, rozhodli se němečtí okupanti k dosud neslýchané zastrašovací akci.
Vyvraždění celé vesnice Lidice.
Celkem Němci popravili 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).

25.6. 1942 vyvraždění vesnice Ležáky.
V ten den německé komando vpadne do vesnice Ležáky a naprostou většinu obyvatel, včetně malých dětí, povraždí.

5. května 1945  vyvraždění vesnice Javoříčko u Olomouce.
V ten den zavraždilo německé Lüdemannovo komando 38 mužů a srovnali celou obec se zemí. Z 34 domů přežila pouze škola, kaplička, stodola a jeden obytný dům.

KONEC OKUPACE:
ČSR osvobodila z naprosté většiny Rudá armáda s pomocí české, rumunské. americké a polské armády.
Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945.
Podle historiků padlo na československém území 138 000 až 144 000 sovětských vojáků.

Německými koncentračními tábory, věznicemi a káznicemi prošlo 450 tisíc československých občanů.

Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění smrt pro 26 milionů dov. občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků a 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků. Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.
Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí – v boji i při vyhlazovacích akcích. Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

29.října 1946 odjel poslední vlak a Československo ukončilo odsun Němců.
Ten byl realizován na žádost vítězných mocností a potvrzen tzv. Benešovým dekretem.
Předešlo se tak bezesporu mnoha dalším krvavým konfliktům po válce, ve které díky Němcům zemřelo víc jak 350 tisíc Čechoslováků.

Druhá světová válka 1.9. 1939 – 9.5. 1945. Důležitá data německé válečné zrůdnosti

9. květen / Den Vítězství nad německou Třetí říši.

Celkově 6 hlavních let německo-hitlerovské válečného běsnění znamenalo smrt:

pro 26 milionů sovětských občanů,
7 milionů Němců, 6 milionů Poláků a 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků etc…
Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.
Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí. V boji i při vyhlazovacích akcích.
Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

A hlavně. Otázky, které by si měl položit každý u pomníků padlých.
Kdo na válce skutečně vydělal?
A nejsou to ti samí, co válku pomohli vyvolat a financovali ji?
A nevzniká velká, světová válka tehdy, když se někde hroutí ekonomika nebo není dostatek levných zdrojů.

The post Okupace ČSR. Protektorat Böhmen und Mähren 1939 – 1945. Německá genocida v Československu first appeared on Čítárny.

V roce 1968, kdy Kurt Vonnegut napsal Jatka č. 5, konečně dozrál natolik, že mohl psát i o vybombardování Drážďan. Byl to největší masakr v evropských dějinách.
Román Kurta Vonneguta není jen protiválečná próza. Je to roztrhaný mechanismus paměti, kde se propojí minulost a přítomnost a realita se rozpadne na úlomky snů a traumat. Příběh o tom, jak člověk ztrácí sám sebe v chaosu a paměť se stává posledním ostrovem přežití.

Hlavní postavou je Billy Pilgrim: voják, vězeň, očitý svědek bombardování Drážďan a… cestovatel časem.
Scény se mění jako záběry snů: zajatecký tábor, poté mimozemská planeta Tralfamadore. Vonnegut skrze tento chaos ukazuje nesmyslnost a opakovatelnost války.

Vonnegut nenapsal kroniku válečných akcí, ale hořkou ironickou snahu porozumět tomu, co válka dělá s lidskou psychikou.
Struktura vyprávění je roztrhaná, jako film vědomí po vší té hrůze, kterou dokáže jen člověk člověku.
Opakování v knize „Tak to je“ zní jako refrén naučené bezmocnosti před smrtí.

Román nedává hotové odpovědi, pouze ukazuje.
Se suchým humorem, fantazií a hrůzou mezi řádky román odhaluje, jak velice snadno svět ztrácí lidskost a jak člověk je schopen všeho, co mu umožní, aby zůstal na živu.

Kurt Vonnegut v knize Muž bez vlasti o válce píše:

“Samozřejmě vím o Osvětimi, ale masakr je něco, co se odehraje náhle, pobití velkého množství lidí za velmi krátkou dobu. V Drážďanech 13. února 1945 zabily britské zápalné pumy asi 135 000 lidí za jedinou noc.

Byl to čirý nesmysl, neúčelné ničení.
Celé město vyhořelo do základů, a bylo to britské zvěrstvo, ne naše. Poslali tam noční bombardéry, přiletěli a celé město zapálili novým druhem zápalné pumy. Všechno organické, s výjimkou naší malé skupiny válečných zajatců, strávil oheň. Byl to vojenský experiment, který měl zjistit, jestli lze spálit celé město tím, že nad ním roztrousíte zápalné látky.

Jako váleční zajatci jsme pochopitelně vlast níma rukama odklízeli mrtvé Němce, vykopávali jsme je ze sklepů, kde se udusili, a odnášeli je k velké pohřební hranici. A slyšel jsem — na vlastní oči jsem to neviděl — že pak na tuto proceduru rezignovali, protože byla příliš pomalá a město pochopitelně začínalo dost škaredě páchnout. A poslali tam chlapy s plamenomety.
Proč to nepobilo naši zajateckou skupinku, to nevím.

V roce 1968 jsem byl spisovatel. Psal jsem na kšeft. Napsal bych cokoliv, abych si vydělal, chápete.
A k čertu, viděl jsem něco takového, prožil jsem to na vlastní kůži, tak napíšu na kšeft knížku o Drážďanech. Rozumíte, takovou tu knížku, kterou potom zfilmují a budou nás hrát Dean Martin a Frank Sinatra a tak.

Začal jsem psát, ale pořád to nebylo ono. Psal jsem samé kecy.
Tak jsem šel na návštěvu k příteli — dávnému kamarádovi Berniemu O’Harovi. A snažili jsme se vzpomenout si na všechno zábavné z doby válečného zajetí v Drážďanech, na ten drsný jazyk a to všechno, na věci, které by daly dohromady parádní válečný film. A jeho žena, Mary O’Harová, z toho rostla. Poznamenala: „Byli jste tehdy jenom malé děti.“

A tak to s vojáky je. Ve skutečnosti jsou to malé děti. Nejsou to filmové hvězdy. Nejsou Duke Wayne. A když jsem si tohle uvědomil, byl to klíč, konečně jsem mohl svobodně říct pravdu. Byli jsme děti, a Jatka č. 5 dostala podtitul Křížová výprava dětí.

Proč mi trvalo třiadvacet let, než jsem o svých zážitcích z Drážďan napsal? Všichni jsme se vrátili plni příběhů a všichni jsme je chtěli tak či onak zúročit. A Mary O’Harová mi vlastně řek la: „Proč pro změnu neřekneš pravdu?“
Ernest Hemingway napsal po I. světové válce povídku Vojákův návrat o tom, jak je hrozně hrubé ptát se vojáka po návratu domů na to, co viděl. Myslím, že když se nějaký civil vyptával na válčení a na válku, spousta lidí včetně mě schválně držela jazyk za zuby. Bylo to módní. Víte, jedna z nejpůsobivějších možností, jak vykládat válečnou historku, je odmítnout ji vykládat. Civilům pak nezbývá, než si představovat ty nejúžasnější hrdinské činy.

Myslím ale, že mě i ostatní spisovatele osvobodila vietnamská válka, protože v jejím světle se vůdčí postavení Ameriky i její motivy zdály tak šupácké a ve své podstatě tak hloupé. Konečně jsme dokázali mluvit o tom špatném, co jsme dělali nejhorším možným lidem, nacistům.
A z toho, co jsem viděl, co jsem mohl popsat, vycházela válka hodně odporně. Víte, pravda může být opravdu silná. Protože ji nečekáte.
Ovšem další důvod, proč o válce nemluvit, je její nepopsatelnost.”

Z knihy:
Kurt Vonnegut. Muž bez vlasti je výzva a velmi poučná i čtivá kniha

The post Kurt Vonnegut a Jatka č.5, které zažil při spojeneckém bombardování Drážďan 1945 first appeared on Čítárny.

Jiří Beneš, synovec prezidenta Edvarda Beneš, napsal knihu “V německém zajetí” jako jedno z nejsilnějších českých svědectví o holokaustu a zrůdnostech nacistických německých táborech Osvětim, Buchenwald, Dachau a Dora–Mittelbau.

V knize Jiří Beneš s mrazivou dokumentární přesností popisuje brutalitu německého gestapa, nelidské zacházení s vězni, jejich týrání a zabíjení i celkovou děsivou atmosféru vyhlazovacích táborů.
Svědectví o těchto zrůdnostech začal psát hned po osvobození Československa Rudou armádou.
Informace z knihy byly údajně použity jako důkazní materiál při norimberských procesech po Druhé světové válce.

Každý čtenář si během čtení bude klást jedinou otázku:
Jak je možné, že vysoce kulturní německý národ se mohl propadnout do tak primitivní nelidskosti?

Jiří Beneš (1898-1966) právník, úředník pražského magistrátu a dalších úřadů a poté novinář a publicista. Od roku 1925 byl redaktorem Lidových novin a od roku 1929 vydával v národně socialistickém nakladatelství Melantrich České slovo, Telegraf a později i A Zet. V letech 1934-1936 byl jejich zpravodajem v Moskvě.
Jiří Beneš byl synovcem prezidenta Edvarda Beneše – synem jeho nejstaršího bratra Václava. Ve své novinářské práci s prezidentem spolupracoval a především během svého pobytu v Moskvě mu zajišťoval nezávislé hospodářské a politické informace. Právě pro svůj příbuzenský vztah k prezidentovi byl také v době okupace perzekvován.

Po prvé byl Jiří Beneš zatčen gestapem v roce 1940, pod záminkou finančních transakcí s akciemi nakladatelství Melantrich. Byl internován na Pankráci a při výsleších v Petschkově paláci byl dotazován především na činnost prezidenta a představitelů národně socialistické strany. Po řadě výslechů byl propuštěn.
Podruhé byl Beneš zatčen v lednu 1943 a do května 1945 byl vězněn především v německých koncentračních táborech Osvětim (Auschwitz), Buchenwald a Dora. V té době byl mj. svědkem výroby „tajných zbraní“ – raket V-1 a V-2 v podzemních továrnách. Rakety, které měly zvrátit průběh války v Hitlerovo vítězství.

Za Protektorátu němečtí okupanti soustavně pronásledovali všechny spolupracovníky prezidenta Beneše, přátele i příbuzné. Z prezidentovy rodiny jich bylo dvanáct vězněno v německých koncentračních táborech, kde čtyři z nich zahynuli.

Jiří Beneš / V německém zajetí / první vydání Melantrich, Praha 1945. Další vydání v letech 1946 a 1947.
Za socialismu byly knihy likvidovány. Poslední dotisk vyšel v roce 2010 zásluhou Společnosti Edvarda Beneše.

Výpisky z knihy: Jiří Beneš / V německém zajetí

Němci mě zavřeli dvakrát. Poprvé na podzim roku 1940, po druhé na počátku roku 1943. Mé první uvěznění formálně vysvětlili jakýmisi transakcemi akcií tiskařské a vydavatelské společnosti Melantrich a také několik výslechů se týkalo jen této věci.
Byl jsem však vyslýchán několika komisariátu gestapa celkem šestnáctkrát a brzy jsem byl nucen si doznat, že nejde jen o akcie, že to bude tužší, než jsem podle počátečních otázek doufal. Šlo jim zejména o vzájemné vztahy politických a hospodářských osobností.
O mnohých věcech, které je tolik zajímaly, jsem opravdu nevěděl nic nebo jen velmi málo, jiné jsem přiznat nechtěl. Po celou dobu výslechů jsem žil ve strachu, že něco prozradím a že buď gestapu nějak prospěji, nebo dokonce umožním nějaké zatýkání a že pak ponesu následky takové slabosti až do smrti. Dopadlo to však dobře. Nikdo nebyl zatčen a z mých odpovědí gestapo jistě nezmoudřelo. Můj strach z následků případné zbabělosti byl prostě větší.

Nyní se o tom mluví snadno. Ale desetitisíce našich lidí, které gestapo vyslýchalo, může potvrdit, že takový výslech, který i s postranními psychologickými přípravami trval od šesti hodin ráno také do jedenácti večer a jehož vedle vyslýchaného se zúčastnilo pět až šest úředníků s velmi rozsáhlou policejní praxí…
xxx

Některé věci o zrůdnosti v německých lágrech jsou příliš neuvěřitelné a pouhé mé svědectví by nemohlo stačit.
Nelze předpokládat, že normální člověk by mohl uvěřit, jakou smrtí umíraly české ženy v Birkenau u Auschwitzu.
Nelze se domnívat, že pouhé svědectví jednotlivce může být dostatečným důkazem, že v Ellrichu u Nordhausenu dovedli Němci trápit členy kulturních národů tak, že umírající dobíjel umírajícího pro padesát gramů plesnivého chleba, nebo že šílený hladem jedl maso, odřezané z kostí svých mrtvých kamarádů.
V takových a ještě hroznějších případech uvedu jména a adresy těch, kdo viděli, prožili a přežili, aby i jejich svědectví mohlo být podáno a zajištěno.
xxx

„Slova koncentrační tábor budí představu skutečného tábora. Tábor je svatá hora v Palestině, jejím jménem označovali husité své ležení a svůj hrad a slovo tábor je spojeno vždy v našich myslích s určitým pořádkem, s jistou spořádaností. Němci užívají slova Lager. Lager v německém jazyku není jen tábor. Je to také skladiště. A v německých koncentračních táborech bylo vše, jenom spořádanosti tam nebylo. Byl daleko více skutečným skladištěm umírajících a k zemření určených.“
xxx

Oswieczym (Osvěčim) je malé, klidné polské městečko asi uprostřed mezi Katovicemi a Krakovem. Není na něm nic zvláštního. Je jako tisíce jiných. Přišli však Němci, zřídili u Osvěčimi koncentrační tábor a od toho dne německý název Oswieczym-Auschwitz- se stal pojmem, jímž možno vyjádřit nelidskou krutost a nadlidské utrpení. Osvěčim je malé polské město. Ale místo, kde zahynulo několikrát více lidí, než kolik má Varšava obyvatel, místo, v němž po pět let vládla hrůza a kde smrt byla vykoupením, toto místo se jmenuje a navždy bude jmenovati Auschwitz.

Několik kilometrů severozápadně od Auschwitzu je malá osada s poetickým názvem Rajsko. Rajsko bylo pár polských chalup, nikdo o nich nic neví a není ani, proč by o nich vědět měl. Rajsko se německy jmenuje Birkenau. Bude-li někdy třeba označit něco horšího, než čeho je schopno kterékoli dravé zvíře, něco hnusnějšího, než může učiniti nejhnusnější mravní zrůda, bude-li nutno myslet někdy na hrůzu, jejž divokost nelze dosud známým lidským slovem vyjádřit, bude-li kdy v budoucnu třeba říci, kdy a kde v dějinách člověka umírali lidé smrtí nejnelidštější, bude stačit slovo Birkenau. Rajsko bylo polská idyla. Birkenau bylo peklo. Jak možno psát o pekle nejstrašnějším a používat o něm slova Rajsko?…

Po prohlídce přišel k nám pan stellvertreter (pan »zastempca« se říkalo po Polácích) a dal nám ono poučení, o němž jsem se zmínil. Mluvil dlouho, ale zcela jasně: »Teď jste häftlinci v koncentračním táboře, víte, co to znamená ?«

Nevěděli jsme. »To znamená, že nemáte nejmenšího osobního práva. Nemáte práva na jídlo. Nedostali jste ho dosud a nedostanete ani zítra. Kdy dostanete jíst, to nevím. Nedostanete-li jíst vůbec, také se nic nestane, protože na jídlo nároku nemáte. Můžete si jít stěžovat komu chcete, ale neradím vám to. Umřete dřív, než řeknete, že máte hlad!«

»Nemáte práva na postel,« pokračoval, když jsme udiveně vyslechli první věty, »nemáte práva na spaní, nemáte práva na šaty, nemáte práva na nic, vůbec na nic a nejméně práva máte na život. Činem, za který jste přišli do lágru, ztratili jste všechno. Teď nejste nic, jen numero bez práva bez nároků! Co se vám poskytne, poskytne se vám jen z dobré vůle.«!

»Zato na druhé straně«, mluvil dále po krátké pomlčce, »máte dvě jasné povinnosti. Vykonat přesně, rychle a poslušně každou práci, která se vám svěří. Jen neříkejte, že na tu či onu práci nestačíte, nebo že jí nerozumíte, či dokonce že je pro vás příliš těžká. To je odepření pracovní povinnosti a vedle v Birkenau hoří pro vás pece krematoria ve dne v noci. A nemyslete si, že budete stonat. To je zde v táboře krátký proces. Buď jste schopni práce a budete dělat nebo nejste schopni práce a jdete do gázu. Kdo je nemocen, ať to přemáhá a snaží se vyléčit se sám při práci. Kdo to nedokáže, ať se rozloučí se světem. Upozorňují vás velmi vážně, že se neustále zjišťují musulmani, to jest lidé k práci nezpůsobilí. Musulman jde do gázu bez milosti, a není-li kdy, dostane jen dřevěnou narkózu (klackem do hlavy) a hodí ho na hranici. Tady je lágr a žádný starobinec«.

»Někdo z vás,« vedl dále své výklady, »někdo z vás by si mohl myslit, že uteče. To je blázen. To je varianta, která vás všechny přivede do neštěstí. Uteče-li někdo z bloku nebo komanda, jsou potrestáni všichni, kdo na bloku bydlí nebo s komandem pracují. Utečenec sám je přiveden zpátky a pověšen na apelplace. Kdyby se mu podařilo utéci, bude přivedena jeho rodina a pověšena místo něho!«

Ano,« pokračoval, »to není prázdná hrozba. Právě včera v pátek, kdy vy jste přišli, byla na apelplace pověšena šedesátiletá máma blázna, který si myslil, že z tábora se dá utéci. On sám nemohl být pověšen, protože ho roztrhali a napůl sežrali psi.«

„A proboha, jen si nemyslete na nějakou vzpouru. Před třemi měsíci se tu vzbouřilo šedesát holandských židů. Udělali kouli ze svých těl a vrhli se na dráty. Kdo nebyl zabit elektrickým proudem, byl rozstřílen na kaši z kulometů. Jejich celý blok šel do štráfkomanda v Jewiszowcích a dnes už nežije ani jeden!«
xxx

„Klacek, jímž zastempca bil, byl asi metr dlouhý a více než tři centimetry tlustý. Zastempca bil oběma rukama a veškerou silou svého vysokého těla. Po první ráně starý žid zařval jako raněné zvíře. Po třetí ráně vyl bolestí již nepřetržitě. Vyl, skučel, chvílemi jen sípal a zase řval a řval. Zastempca bil dále pravidelně a systematicky ránu vedle rány. Žid prokousal si bolestí rty, hryzal se do nadloktí, házel sebou se silou, kterou by v jeho stařečkém tělo nikdo nehledal.“

Poznámka:
slovo „zastempca“ označuje zástupce (německy Stellvertreter).Jedná se o táborový slang nebo fonetický přepis, kterým vězni nazývali zástupce kapo, pomocného dozorčího nebo zástupce staršího světnice/bloku (Stubenälteste nebo podobnou funkci). Tyto „zastempcové“ byli sami vězni (často kriminálníci nebo ti, kteří se přizpůsobili systému), kteří dostali privilegia výhodnější strava, lepší oblečení), ale na oplátku museli udržovat disciplínu – a často to dělali velmi brutálně, jak popisuje tento úryvek.
xxx

„V náročných a nelidských podmínkách zde hynuli vězňové ve stovkách denně. V době od 1. ledna 1944 do 2. dubna 1945 bylo při výrobě „V-2“ zahubeno a přišlo o život více než 22 000 převážně zahraničních vězňů… Přesto pohled na každou novou raketu nám připomínal, na čem a pro koho my pracujeme, ale zároveň nás nutil přemýšlet stále a znovu, jak bychom mohli ten ďábelský vynález poškodit či zničit…“
xxx

„Bylo tam pět krematorií, ale ta nestačila. Proto byly vykopány velké jámy a do nich složena vrstva dříví a vrstva mrtvých atd. Každá jáma byla na tisíc lidí. Když byla plná, byly dříví a mrtvoly polity naftou a zapáleny. Někdy přijelo několik transportů najednou, plynová komora nestačila a pak byli lidé upalováni jen s „dřevěnou narkózou“. Hnali je biči k jamám, bili je palicemi do hlav a házeli do ohně.“
xxx

„Válka se skončila a čas pomalu osušuje slzy. Němci jsou podrobeni trestu. My, kteří jsme prožili německou okupaci a přežili německé koncentrační tábory, víme, že je to trest zasloužený, třebas mnozí z nás předpokládali v době otroctví, že trest bude přísnější.

Ale časem se mnoho zapomíná a mohlo by se stát, že po letech budou naše děti jinak hledět na děti dnešních Němců, a zcela jistě děti dnešních Němců budou vidět jen trest a budou hledět zapomenout na vinu svých otců a matek. Je proto třeba zajistit důkazy o tom, jak hluboko pod úroveň dravé zvěře klesl německý člověk v letech 1939 až 1945.

Jistě i mnozí z naší generace nebudou moci uvěřit, jak šílené krutosti byl schopen výkvět německého národa. Je proto třeba vydat svědectví těch, kdo viděli a prožili. Tato kniha je mé svědectví.

Přežil jsem zabíjení Čechů po Heydrichově smrti. Byl jsem dvakrát uvězněn německou tajnou státní policií v Praze a podroben mnohým výslechům v Petschkově paláci.
Byl jsem v koncentračním táboře v Auschwitzu a v koncentračním táboře Dora v Nordhausenu. Byl jsem jako otrok zaměstnán při výrobě tajných německých zbraní V1 a V2. Viděl jsem koncentrační tábory v Buchenwaldu a v Ravensbrücku. Vydržel jsem hrozný transport vězňů z Nordhausenu v Durynském lese do severního Meklenburska, kdy esesmani, utíkající před zhoubou, vzali nás s sebou jako záštitu a v posledním vzepětí zuřivosti dobíjeli všechny, kdo padali hladem a únavou.

Své svědectví o tom všem jsem začal psát hned po zachránění ruskou armádou.

The post Jiří Beneš. V německém zajetí o zrůdnostech Němců za druhé světové války first appeared on Čítárny.

Není pochyb o tom, že Michail Šolochov napsal mimořádný protiválečný román. Osud člověka je novela sice krátká, ale jedna z nejsilnějších výpovědí o zrůdnosti válek v sovětské i světové literatuře.

Vypráví příběh frontového řidiče Andreje Sokolova, jehož klidné živobytí naruší válka, která ho postupně připraví úplně o vše. Přesto se dokáže zvednout a kráčet životem dál.
Šolochov představuje válku jako nelidskou mašinérii, která ničí obyčejné lidi, ale zároveň poukazuje na širokou ruskou duši, vytrvalost a schopnost najít smysl v utrpení. Románová výpověď má opravdu silný humanistický a protiválečný náboj, s mimořádně inspirujícími popisy hrdinství a patriotismu.

Sovětský spisovatel Michail Šolochov za ni získal oprávněně velký ohlas, i když proti jeho rozsáhlým epopejím jako Tichý Don nebo Rozrušená země se jedná o komornější text.

O čem je příběh?
Příběh je rámován jako náhodné setkání vypravěče (samotného autora) s vysloužilým vojákem Andrejem Sokolovem na jaře po Druhé světové válce u řeky Don.
Sokolov vypráví svůj osud jak před válkou byl obyčejný dělník a řidič, oženil se s hodnou ženou Irinou (vychovaná v sirotčinci), měli syna Anatolije a dvě dcery. Žili skromně, ale šťastně – postavili domek, měli zahradu, Sokolov pracoval jako šofér.

Přichází nejtragičtější rok pro Sovětský svaz. 22. července 1941 zaútočila německá nacistická armáda na Sovětský svaz.
V tom roce Sokolov narukoval do armády a sloužil jako řidič. Brzy byl raněn a padl do německého zajetí (1942).
Prožil hrůzy německýbanderch zajateckých táborů: hlad, bití, nucené práce, pokusy o útěk.

Po návratu zjistí, že rodina zahynula – žena a dcery při bombardování vlaku, syn Anatolij padl v posledních dnech války na Den vítězství 9. května 1945.
Sokolov se pak potuluje po Sovětském svazu, najde malého sirotka Váňu, jehož rodiče za války zahynuli. Sokolov mu řekne: „Já jsem tvůj otec.“ Chlapec se k němu opravdu přilne.

Michail Šolochov / Osud člověka / Судьба человека, 1956–1957/
Novela vyšla v češtině poprvé v 50. letech, později v edicích Mladá fronta, Odeon apod. (překlad Věra Š. Vendová, Bohuslav Ilek a další).

Michail Alexandrovič Šolochov (24. května 1905 – 21. února 1984)
Sovětský ruský prozaik, jeden z nejvýznamnějších autorů 20. století se narodil se v kozácké oblasti na Donu v chudé rolnické rodině.
Vzdělání měl omezené – navštěvoval několik škol do roku 1918.
V občanské válce (1918–1920) bojoval na straně rudých (bolševiků), později pracoval jako úředník, učitel, novinář.
Od roku 1922 žil v Moskvě, kde začal publikovat povídky.
Byl členem KSSS od 1932, delegátem Nejvyššího sovětu, akademikem AN SSSR, viceprezidentem Svazu spisovatelů.
V roce 1965 získal Nobelovu cenu za literaturu.

Nejznámější knihy:
První úspěch: sbírka Donské povídky (1926).
Hlavní dílo: epopej Tichý Don (1928–1940, 4 svazky)
Monumentální román o osudech Donkých kozáků během 1. světové války, revoluce a občanské války.
Rozrušená země (1932–1960)
O kolektivizaci v SSSR.
Osud člověka (1956–1957)

Osud člověk / Filmová adaptace z roku 1959 (režie a hlavní role Sergej Bondarčuk)
Opravdová klasika sovětského filmu, velmi věrná předloze.
Podobné téma můžete vidět i v dalších sovětských filmech: Jeřábi táhnou či Ivanovo dětství.

Výpisky z knihy: Michail Šolochov / Osud člověka

V noci přišel takový liják, že jsme všichni promokli skrznaskrz. Báň smetl buď těžký granát, nebo přímý zásah z letadla, a celá střecha byla napadrť rozbitá střepinami, ani v presbytáři se nenašlo suché místečko. Tak jsme se celou noc v tom kostele motali jak ovce v tmavém chlívku.
Vprostřed noci jsem ucítil, jak mě někdo tahá za ruku a ptá se: „Soudruhu, nejsi raněn?“
Odpovídám: „Ne, jsem v pořádku.“
A on: „Tak pojď, pomoz mi, máme tu raněného velitele, potřebujeme ho přenést.“
Vstal jsem a jdeme. Je tma jako v ranci, jen když někde zabliká osvětlení, vidím, jak leží lidé na zemi, někteří sténají, jiní mlčí…

xxx

Müller nalil sklenici vodky, podal mi ji a říká: „Na zdraví velikého německého vojáka! Na zdraví Hitlera!“
Já mu odpovídám: „Na zdraví ruských vojáků!“
On se zasmál: „Pij!“
Já říkám: „Ne, nepiju na zdraví Hitlera.“
On: „Tak pij na své zdraví!“
Přijal jsem to, vypil jsem tu sklenici na jedno loknutí, ale bez přípitku. Pak mi podal druhou: „Pij!“
Vypil jsem i druhou. Až teprve třetí mi podal a říká: „Teď pij na zdraví své ženy a dětí!“
Já jsem vzal tu sklenici, ale ruka se mi třásla… Vzpomněl jsem si na svou Irinu, na děti, na to, jak mě čekají… A najednou mi přišlo, že kdybych teď vypil na jejich zdraví, zradil bych je.
Položil jsem sklenici zpátky a řekl: „Děkuji, pane lagrový velitel, já nepiju na zdraví své rodiny. Oni už nejsou na světě.“
On se podíval na mě dlouze, pak se otočil a řekl německy: „Tenhle Rus je statečný muž. Nechte ho žít.“

xxx

„Na čtvrtý den přijíždím přímo ze sovchozu naložený obilím a zastavuji u čajovny. Můj chlapec tam sedí na schodech, nožičkama švihá a je vidět, že je hladový. Vykloním se z okénka a volám: „Hej, Vanjuško! Sedni si rychle do auta, provezu tě na elevátor a pak se vrátíme sem na oběd.“
On sebou trhl, seskočil ze schodů, vyšplhal na stupačku a tiše říká: „A odkud víte, strýčku, že se jmenuju Vaňa?“ A oči má dokořán, čeká, co odpovím.
Říkám mu, že jsem člověk ostřílený a všechno vím.
Usedl vedle mě, jedeme. Šikovný chlapec, ale najednou ztichl, zamyslel se a co chvíli se na mě podívá zpod dlouhých řas, povzdechne.
Takový drobný ptáček, a už umí vzdychat. Jeho to věc? Ptám se: „Kde je tvůj tatínek, Vaňo?“
Šeptá: „Padl na frontě.“
„A maminka?“
„Maminku zabila bomba ve vlaku, když jsme jeli.“
„Odkud jste jeli?“
„Nevím, nepamatuju si…“
„A nemáš tu nikoho z příbuzných?“
„Nikoho.“
„Kde spíš?“
„Kde se dá.“
Tu mi v očích zabrněly slzy a rozhodl jsem se: „Nebude to, abychom se rozešli. Vezmu si ho za syna.“ A hned mi bylo na duši lehko a jasno. Naklonil jsem se k němu a tiše se ptám: „Vaňuško, víš, kdo jsem?“
Zeptal se, jako by vydechl: „Kdo?“
Říkám stejně tiše: „Já jsem tvůj otec.“
Bože můj, co se stalo! Vrhl se mi kolem krku, líbá mě na tváře, na rty, na čelo a sám křičí tenkým hláskem jako ptáče: „Tatínku rodný! Věděl jsem! Věděl jsem, že mě najdeš! Stejně mě najdeš! Tak dlouho jsem čekal, až mě najdeš!“ Přitiskl se ke mně a celý se třese jako stéblo ve větru. A mně se mlží v očích, taky se třesu a ruce se mi klepou…
Že jsem tehdy neupustil volant, tomu se dodnes divím!“

The post Michail Šolochov. Osud člověka. Jedno z nejsilnějších protiválečných děl first appeared on Čítárny.

A. F. Ossendowski (1876-1945) napsal své nejslavnější dílo Země lidí, zvířat a bohů, jako beletristický deník zážitků z útěku před občanskou válkou v Rusku, Jako bývalý tajemník admirála Kolčaka utíká přes Sibiř do Mongolska a Číny.

Příběh je z let 1919–1921.  Ossendowski cestoval tajgou, horami a pouštěmi a dostal se do míst, kam nikdy nevkročila noha bílého člověka.
Kniha Zemí lidí, zvířat a bohů  je napsána s takovým zaujetím, že je těžké odolat kouzlu výpravy „do hlubin asijského kotle rozpáleného politickými vášněmi“.
Ossendowski popisuje setkání s divokými zvířaty (vlci, medvědi, tygři), s lidmi všech možných typů (bandity, nomády, šamany, buddhistickými lamy, válečníky) a s mystickými / náboženskými prvky (mongolský buddhismus, legendy o podzemní říši Agartha a Král světa.

Nejznámější část je právě závěrečná – Ossendowski tvrdí, že slyšel od lamů a dalších o tajné podzemní civilizaci v Himálaji / Tibetu / Mongolsku, která řídí svět z podzemí. Tato pasáž inspirovala mnoho esoterických a konspiračních teorií (Shambhala, Agharta atd.) a stala se velmi populární v okultních kruzích.
Viz kniha Ztracený obzor / James Hilton.

Je zajímavé, že ve chvíli, kdy vychází Mein Kampf, je vydána i tato kniha Osendovského Lidé, zvířata a bozi, v níž jsou poprvé veřejně vyslovena jména Schamballah a Agarthi.
Celá pasáž o Agharti je v knize popsána jako rozhovor s lamou, který Ossendowskému vypráví o podzemním království s miliony obyvatel, o Králi světa, který zná všechny síly přírody a duše lidí, a o jeho sídle v obrovských jeskyních pod Himálají a střední Asií.
Jména Schamballah a Agarthi se pak probírají i při Norimberském procesu v roce 1945-1946.

Ossendowski také popisuje, jak si získal důvěru mongolských lamů a za neobvyklých okolností se seznámil se slavným „krvavým baronem“ von Ungern-Sternbergem, baltským Němcem v carských službách, který hodlal na území sibiřské kolonie carského Ruska vybudovat pandemongolskou říši!!!

Když kniha vyšla ve Spojených státech, vyvolala senzaci a stala se bestsellerem.
Ve dvacátých letech 20. století byla přeložena do sedmnácti světových jazyků a autor byl v popularitě druhý po nositeli Nobelovy ceny Henryku Sienkiewiczovi!!!

Výpisky / A. F. Ossendowski / Země lidí, zvířat a bohů

Toto proroctví (které Ossendowski slyšel údajně od lamů v mongolském klášteře) je to, co knihu proslavilo nejvíc.
„Když se Král světa objevil před lamami, oblíbenými Bohem, v tomto klášteře před třiceti lety, učinil proroctví na příštích padesát let. Znělo takto: ‚Lidé budou stále více zapomínat na své duše a starat se jen o svá těla. Největší hřích a zkaženost budou vládnout na zemi. Lidé se stanou jako divoká zvířata, žíznící po krvi a smrti svých bratří. Půlměsíc pohasne a jeho stoupenci sestoupí do žebroty a neustálých válek. Jeho dobyvatelé budou zasaženi sluncem, ale nepokročí vzhůru a dvakrát je postihne nejtěžší neštěstí, které skončí potupou před očima jiných národů. Koruny králů, velkých i malých, padnou… jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm…

Nastane strašná bitva mezi všemi národy. Moře zrudnou… země i dno moří budou poseta kostmi… království se rozpadnou… celé národy zahynou… hlad, nemoci, zločiny neznámé zákonům, jaké svět dosud neviděl. Nepřátelé Boha a Božského Ducha v člověku přijdou. Ti, kdo se chopí ruky druhého, také zahynou. Zapomenutí a pronásledovaní povstanou a upoutají pozornost celého světa. Přijdou mlhy a bouře. Holé hory se náhle pokryjí lesy. Nastanou zemětřesení…
Miliony vymění okovy otroctví a ponížení za hlad, nemoci a smrt. Staré cesty se pokryjí davy bloudícími z místa na místo. Největší a nejkrásnější města zahynou v ohni… jedno, dvě, tři… Otec povstane proti synovi, bratr proti bratrovi a matka proti dceři… Neřest, zločin a ničení těla i duše budou následovat… Rodiny se rozpadnou… Pravda a láska zmizí… Z deseti tisíc mužů zůstane jen jeden; bude nahý a šílený, bez síly a znalostí, jak si postavit dům a najít potravu…
Bude výti jako zuřivý vlk, požírat mrtvá těla, kousat si vlastní maso a vyzývat Boha k boji… Celá země bude vyprázdněna. Bůh se od ní odvrátí a nad ní zůstane jen noc a smrt. Potom vyšlu lid, nyní neznámý, který silnou rukou vyrve plevel šílenství a neřesti a povede ty, kdo zůstanou věrni duchu člověka, v boji proti Zlu. Založí na zemi nový život, očištěný smrtí národů. V padesátém roce se objeví jen tři velká království, která budou šťastně existovat sedmdesát jedna let. Potom přijde osmnáct let válek a ničení. Poté vyšinou lidé Agharti ze svých podzemních jeskyní na povrch země.‘“

Příroda zná a miluje život! Nesnese smrt a její stopy se snaží schovat pod bílou sněhovou přikrývku nebo hojnost zeleně a barevných květin. Příroda nechce vědět, že někde poblíž Chifu nebo ve vesnici na Jang-c’-ťiang marně nabízí starcova matka bohům rýži a voňavé svíčky a modlí se za život svého syna, na jehož návrat ze dne na den čeká , aniž by věděl, že leží tady, v údolí Tola – zabitý, zčernalý, roztrhaný a nikomu neznámý. Příroda ví, že mrtvola brzy beze stopy zmizí pod paprsky slunce, pod dechem stepního větru. Naprostá lhostejnost přírody ke smrti a její láska k životu ve všech jejích projevech jsou úžasné!

Když nyní bilancuji vše, co se odehrálo během mého osamělého života v sibiřské tajze, mohu vyvodit následující závěry: když je nutný tvrdý boj o existenci, pak se v každém kultivovaném člověku může znovuzrodit primitivní člověk – lovec a bojovník, který mu pomáhá v boji proti přírodě. To je výhoda kultivovaného člověka oproti nekulturnímu, který nemá dostatečné znalosti a vůli vést vítězný boj.
Zároveň jsem ale dospěl k přesvědčení, že pro kulturního člověka není nic hroznějšího než naprostá osamělost a vědomí naprostého odříznutí od světa, lidí a podmínek kultivovaného, ​​v morálním smyslu života. Jeden krok, jeden okamžik bezmoci vůle – a dojde k temnému šílenství, které ovládne mozek i vůli a dovede člověka k jeho nevyhnutelné záhubě.

Měl jsem hrozné dny boje se zimou a hladem, ale boj proti myšlenkám, které zabíjely mou vůli, byl stokrát hroznější! Vzpomínky na ty dny mi otřásly srdcem a mozkem!

Pro mě, který zná Asii od konce do konce tohoto kontinentu, není pochyb o tom, že se blíží doba, kdy se osm set milionů hladových, zoufalých, nenávistných Asiatů různých kmenů přestěhuje na Západ, kde bílí lidé předvádějí poslední tanec nad svůj vlastní hrob, klamou se různými teoriemi a zapomínají na velkého ducha, který ukolébán životem mlčí. Mezitím svítá den zkázy…

The post Neznámý Ossendowski a jeho jedinečná Země lidí, zvířat a bohů first appeared on Čítárny.

V roce 1938 byl Karel Čapek uštván Čechy k smrti ve vlastní zemi. Zemřel předčasně ve svých nedožitých 49 letech, když se k jeho chronicky podlomenému zdraví přidal zápal plic. Zemřel nenáviděn ze strany mnoha pronacistických smýšlejících žurnalistů, kteří ho kritizovali za jeho antifašistické a antinacistické postoje. Zemřel nejen na český mediální hyenismus, na maloměšťácké chování lidí, kteří nebyli schopni prohlédnout přicházející německý nacismus, umřel především na své citlivé srdce.

Karel Čapek byl vlastně „uštván poměry, útoky v tisku, dopisy anonymů, výhružkami…“
Olga Scheinpflugová, žena Karla Čapka

V osudových měsících Československa roku 1938 vydal nejvíce ze svých duševních i tělesných sil, začal nápadně hubnout, mluvil, vysvětloval a naléhal, aby Francie a Anglie nedaly zahynout naší zemi…
A potom přišel Mnichov.
Čapkovy věřící i věštící oči vzplanuly zoufalstvím, odmítal jídlo, vysílený, poražený a uštvaný si se zlověstným klidem uvědomoval, že je zbytečný.

“Zdá se mi, že už tu nemám co dělat. Byl bych směšnou figurou, můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v takzvanou čest, ve smlouvy a v podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal.”

Několik dní před Štědrým večerem se již vysílením neudržel na nohou. Přivolaný doktor Steinbach našel Čapka již v posteli a nařídil mu strávit vánoce v posteli. Karel Čapek se nebránil, jen natáhl ke Steibachovi ruku a zaprosil:

“Buď u mně. Nějak se to ve mně sečetlo, celý ten strašný rok a všechna ta ošklivost, všechna ta práce, námaha i nechuť. Ale já si teď nemůžu dovolit stonat, já musím dopsat…”

Štědrý den přešel bez radosti, v koutě sklepa čekal holý vánoční stromek. K nemocnému nepouštěli nikoho, kromě bratra Josefa. Hleděli na sebe, Karlovy oči prosily: povídej.
Josef přemohl pálení v očích, aby se nerozplakal, Karlův propadlý obličej ho děsil, ale povídal, o společném dětství. Pak vyšel na chodbu a plakal.
“Máte oboustranný zápal plic,” řekl Čapkovi profesor. “Tak chytrému člověku, jako vy, nemohu přece namlouvat hlouposti.” Nevyhověl Olze, aby zamlčel chorobu a řekl naplno, co mu je. Pacient to ostatně věděl a zašeptal: “Myslel jsem si to… Ale já to nevydržím.”

Byly vánoce a okno do pokoje nemocného bylo dokořán, aby mohl dýchat. Plíce však odmítaly pracovat, lapal po dechu a dusil se. Z posledních sil hladil Olze ruku, pak vztačil prostředník a ukazovák.
Vědala, co chce říci – už kdysi, když si řekli, že se vezmou, vztyčil před jejíma očima dva psrty pravé ruky jako k přísaze: Jsme dva, Olgo, na všechno dva. Na lásku, na štěstí i na bolest. Snad chtěl nyní povědět: I na smrt jsme dva… a pomalu se ji vzdaloval. Smrt mu již položila ruku na čelo.
Byl večer, šest hodin čtyřicet tři minuty, 25. prosince 1938. Karel Čapek zemřel.

M. Šulcová: Brána věčnosti (1997) biografie Karla Čapka

Napsal Karel Čapek:

Poslední dopis Karla Čapka:
Milá slečno,
prosím Vás, nepřeceňujte tak divadelní kulturu. Národ se může cítit nesmrtelným jenom tehdy, když se bude cítit mravným, když bude mít své vědomé mravní poslání; na to ovšem nestačí divadlo, i když má být součinitelem toho mravního povědomí.
To musí být v politice, v hospodářství, v knize a škole, denním životě, všude. A obráceně, vemte národu jeho mravnost, a berete mu i jeho nesmrtelnost.
Asi Vás ta odpověď neuspokojí, ale jiná není.
Váš Karel Čapek / Lidové noviny 27. 12.

“Ostatně ať je to socialism, nebo ne: věřím v zespolečenštění výrobních prostředků a omezení soukromého vlastnictví, v organizaci výroby a spotřeby, v konec kapitalismu, v právo každého na život, práci, blahobyt a svobodu ducha, věřím v mír, ve Spojené státy světa a rovnost národů, věřím v humanitu, v demokracii a v člověka, amen.”

Jednou z největších civilizačních pohrom je učený hlupák.

To nejkrásnější na světě nejsou věci, nýbrž chvíle, okamžiky, nezachytitelné vteřiny.

Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.

Být mladý umí každé tele. Ale umět stárnout, to je kumšt.

Ze dvou mínění vítězí vždy to hlučnější.

Člověk musí jet daleko, hrozně daleko, aby se dostal co nejblíž k domovu.

Kritizovat – to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl.

Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky. Kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždy jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl dříve a vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.

The post Karel Čapek zemřel o Vánocích 1938, uštván nacisty německými i českými. Měl 48 let first appeared on Čítárny.

Günter Grass (*16.10.1927 – † 13. 04. 2015) a Plechový bubínek. Pitoreskní životní příběh malého Oskara Matzeratha, zapsaná v posteli psychiatrické léčebny. Ten se v den svých tříletých narozenin rozhodne dále nerůst. V ten den také dostává svůj první plechový bubínek, který ho provází celé jeho dětství a je jakýmsi symbolem jeho rozhodnutí nevstoupit do světa dospělých.

Grassova kniha je geniálně sepsaný deník dětství, jinošství i částečné dospělosti zmrzačeného trpaslíka Oskara, který ho znovuprožívá v psychiatrické léčebně, teď už v blahobytném Düsseldorfu 50. let. A to všechno napsané famózním Grassovským stylem, který mu vynesl Nobelovou cenu.
Oskar popisuje okolní svět svým nezúčastněným pozorovaním malého dítěte a prostupuje mnohými pitoreskními příhodami jak svých blízkých, rodičů, tak celé společnosti. Jeho vzpomínky jsou lidské, kruté i trapné, poznamenané životem neveselého dětsví, kdy všichni jeho blízcí a milovaní umírají, jen on sám smrti uniká.

Je to příběh vědomého útěku ze světa dospělých, příběh dospívajícho člověka zakletého do podoby dítěte na pozadí německého běsnéní 30ých let, 2 světové války a poválečné doby.
Proto se silně emotívní příběh  dostává často z pokraje jednoho pitoreskního extrému do druhého. Úplně stejně, jako lidé hekticky prožívají extrémní dobu německé nacistické Evropy a poválečné doby. Na jedné straně soucit a lidskost, na straně druhé krutost a zvířeckost ve společnostech Poláků, Němců a Židů. A to všechno jen proto, že německý národ se přiklonil k idei vyvolených nadlidí.

Příběh malého lidského outsidera Oskara je silným příběhem člověka, který si umí vybubnovat pravdu i rozezpívat sklo a projevuje se při tom jako jediný zdravý ve světě klamu a lží.
A to i v době, kdy končí válka a odchází s Mariií do Duseldorfu, kde roztáčí další sérii neuvěřitelnýchých příběhů, z nichž každý by dnes stačil na jednu dobrou knihu.
Nakonec končí Oskar v psychiatrické léčebně, protože je nevinně obviněn z vraždy dívky, kterou sice miloval, ale nikdy neviděl. Závěr knihy je proto opět symbolický, jako celý tento brilantní příběh, který patří bezesporu k pokladnici evropského písmenictví.

Plechový bubínek / Günter Grass / Přel. Vladimír Kafka / Mladá fronta, 1969 – první vydání
Za tuto knihu, první část. tzv. Gdaňské trilogie, obdržel v roce 1999 Günter Grass Nobelovu cenu za literaturu.

Günter Grass,
jeden z nejvýznamnějších německých spisovatelů, nositel Nobelovy ceny za literaturu, napsal svůj nejznámější román Die Blechtrommel – Plechový bubínek – v roce 1959. Po vydání se stal naprostou senzací a román je vydáván dodnes.

Film Plechový bubínek
Sehr deutsche Freske, tak tento film pojmenoval sám režisér Volker Schlöndorff. Je to jedno z největších děl německého poválečného filmu a naprosto věrné části knihy. Sám autor pracoval na scénaři k filmu s Jean-Claude Carrièrem Hlavní roli zahrál velkolepě třináctiletý David Bennent. Film získal Zlatou palmu na MFF v Cannes ex aequo a Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Film obdržel v letech 1979 a 1980 řadu ocenění včetně Oscara, přesto ho v roce 1997 fundamentalistická náboženská skupina v USA, Oklahomě označila za údajnou ,,dětskou pornografii”.
Celá kauza se nakonec vyřešila v roce 1998, kdy Federální soud rozhodl, že Plechový bubínek dětská pornografie rozhodně není.

Režie: Volker Schlöndorff
Scénář: Jean-Claude Carrièr, Günter Grass
Hrají: Mario Adorf, Angela Winkler, David Bennent, Katharina Thalbach, Daniel Olbrychski, Andréa Ferréol, Heinz Bennent, Ilse Pagé, Otto Sander, Charles Aznavour, Stanislaw Michalski, Beata Pozniak, Raphaël Vogt, Wojciech Pszoniak

Photos copyright © New World Pictures

Každý příběh lze započít od prostředka a natropit zmatky smělým vykročením kupředu nebo nazpátek. Je možno tvářit se moderně, škrtnout všechny časy, vzdálenosti a později pak zvěstovat anebo nechat zvěstovat, že jsme konečně v hodině dvanácté vyřešili problém času a prostoru. Také by se dalo hned na počátku tvrdit, že je dnes vůbec nemožné psát román, potom však, takříkajíc sám sobě za zády, se vytasit s vydatným trhákem a stanout tu posléze jako poslední možný romanopisec.

Servírce v bufetu ani lišáckému děvčeti s trafikou na břiše nedaroval Oskar žádnou fotografii, protože ženám se nikdy nemají dávat fotografie, dovedou je jen zneužívat.

Schopnost vybubnovat si na bubínku potřebnou distanci mezi sebou a dospělými vyjevila se krátce po pádu do sklepa takřka v téže chvíli, kdy se rozezněl hlas, který dokázal v tak vysoké poloze s výdrží a chvěním zpívat, křičet či křiklavě zpívat, že se nikdo neodvážil odebrat mi můj bubínek, při jehož zvuku uši uvadaly, neboť kdykoli mi brali bubínek, rozkřičel jsem se, a když jsem křičel, pukaly drahocenné věci: byl jsem v stavu k puknutí rozezpívat sklo, můj křik zabíjel květinové vázy, okenní tabulky srážel můj zpěv na kolena a dával vládu průvanu, můj hlas jako cudný, a tedy neúprosný diamant rozřezával vitríny a uvnitř vitrín, nepozbývaje přitom své nevinnosti, prohřešoval se na harmonických, ušlechtile rostlých, milou rukou věnovaných, lehce zaprášených likérových sklenkách.

Podařilo se mi tedy, jak jste už asi vyrozuměli postupem doby, během tří čtyř let tak dlouho, ba ještě déle mě vyučovala Grétka Schefflerová oddělit víc jak polovinu všech stránek z Rasputina, za předstírané rozpustilosti je opatrně zmuchlat, abych je pak později doma v svém bubenickém koutě vytáhl zpod svetru, uhladil a srovnal k tajnému, ženami nerušenému počtení. Podobně jsem naložil s Goethem, jehož jsem se každou čtvrtou vyučovací hodinu dožadoval voláním „Góte“. Nechtěl jsem se spolehnout výhradně na Rasputina, neboť mi velice brzy bylo jasno, že v tomto světě proti každému Rasputinovi stojí nějaký Goethe, že Rasputin za sebou táhne Goetha, případně Goethe Rasputina, ba dokonce si jeden druhého vytváří, aby ho poté mohl zavrhnout.

Při Credu jsem zpozoroval, jak ve mne chlapci věří, při offertoriu jsem plech trochu ztlumil, nechal jsem Mistera obětovat chléb, smísit vodu s vínem, nechal jsem okuřovat sebe a kalich, sledoval jsem Mistera, jak si počíná při mytí rukou. Orate, fratres, bubnoval jsem v červeném světle baterek, naznačil jsem přechod k proměňování: Toto jest tělo mé. Oremus, zpíval Mister podle svatého příkazu kluci v lavicích mi poskytli dvě různé verze otčenáše, avšak Mister dokázal sjednotit katolíky a protestanty v přijímání.
Zatímco ještě přijímali, předbubnovával jsem jim Confiteor. Svatá Panna ukazovala prstem na Oskara bubeníka. Nastoupil jsem následovnictví Kristovo. Mše běžela jako na drátkách. Misterův hlas mohutněl a utichal. Jak krásně přednesl požehnání: úleva, prominutí, požehnání, a když pak svěřil chrámovému prostoru závěrečná slova „ite, missa est“ jděte, propouštím vás, nastalo skutečné duchovní propuštění a světské zatýkání zastihlo jen válečskou bandu pevnější ve víře a posílenou ve jménu Oskara a Ježíše.

Ve věku tří let zřítil se Oskar Matzerath ze sklepních schodů na betonovou podlahu. Tím pádem byl přerušen jeho růst, a tak dále, a tak dále… V těchto výkladech je možno vidět pochopitelnou lidskou mánii opatřit každý zázrak nějakým důkazem.

Tak došlo k nejchmurnější ze všech konfrontací: Hitler a génius Beethoven viseli proti sobě, hleděli na sebe, prohledali jeden druhého, a přece se nemohli jeden z druhého těšit.

Pozorně si prohlédl náš sklad, postrádal upotřebitelné zbraně, pronesl váhavá, přesto však pochvalná slova, a když se zeptal po šéfovi bandy a byl Stórtebekerem okamžitě, Moorkáhnem trochu otálivě odkázán na Oskara, propukl v tak vytrvalý a nadutý smích, že nechybělo mnoho a Oskar ho předal válečům k zaválení.
„Co je to za trpajzlíka?“ zeptal se Moorkáhna a palcem na mne ukázal přes rameno. Než mohl poněkud rozpačitě se usmívající Moorkáhne odpovědět, pronesl Stortebeker s hrozivým klidem: To je náš Ježíš.“ Montér, který se jmenoval Walter, nesnesl to slůvko, troufl si na naší půdě na hněvivá slova: „Poslouchejte, jste vy politicky normální, anebo jste ministranti a trénujete na betlem?“

Listoval ve fotoalbu, pokoušel se, jako já to dnes činím, oživit si mamku na malých, líp či hůř osvětlených čtverečcích, k půlnoci se pak vyplakal do nálady, s důvěrným tykáním promlouval k Hitlerovi a Beethovenovi, kteří pořád ještě podmračeně viseli na zdi jeden proti druhému, přičemž se zdálo, že hluchý génius mu odpovídá, kdežto abstinentní Vůdce mlčel, neboť Matzerath, nepatrný opilý velitel buňky, nebyl hoden Prozřetelnosti.

Pan Matzerath mě nyní žádá, abych ho popsal. Rád vyhovím tomuto přání a přeskočím část historek, které protože jednají o nemocničních sestrách, maluje velice podrobně a ověšuje je závažnými slovy.
Můj pacient měří jeden metr a jedenadvacet centimetrů. Hlavu, která by i na normálně rostlou osobu byla příliš veliká, má posazenou mezi ramena na takřka zakrnělém krku. Hrudní koš a záda, jež je třeba označovat jako hrb, vystupují. Dívá se lesknoucíma se, chytře čilýma, někdy až blouznitelsky rozšířenýma modrýma očima. Jeho mírně zvlněný tmavohnědý vlas roste hustě. Rád ukazuje své vzhledem k ostatnímu tělu poměrně silné paže a své jak sám říká krásné ruce. Zejména když pan Oskar bubnuje a vedení ústavu mu to povoluje na tři, nanejvýš čtyři hodiny denně, zdá se, jako by jeho prsty se osamostatnily a patřily k jinému podařenějšímu tělu. Pan Matzerath velice zbohatl na gramofonových deskách a dodnes na nich ještě vydělává. Zajímaví lidé jej vyhledávají o návštěvních dnech.

Jen tak mimochodem: absolvuji dnes své třicáté narozeniny. Jako třicetiletý má člověk povinnost hovořit o tématu útěk jako muž, a ne jako mladík. Maria, která mi přinesla dort s třiceti svíčkami, řekla: „Tak teď je ti třicet, Oskare. To už by pomalu bylo na čase, abys měl rozum.“

Později čtyři kocouři, z nichž jeden měl jméno Bismarck, zeď, kterou museli čerstvě nabílit vápnem. Poláci posedlí umíráním, též zvláštní hlášení, když někdo něco potopil, brambory s rachotem padající z váhy, to, co se zužuje k nohám, hřbitovy, na nichž jsem stál, dlaždice, na nichž jsem klečel, kokosová vlákna, na nichž jsem ležel… vše, co se zadusalo do betonu, šťáva z cibule vytahující slzy, prsten na prstě a kráva, která mě lízala… Neptejte se Oskara, kdo ona vlastně je! Nemá už slov. Neboť co mi dříve sedělo za krkem, pak líbalo můj hrb, to mi nyní a nadále kráčí vstříct.

The post Günter Grass. Plechový bubínek o pokřivené německé společnosti očima Oskara, který přestal růst first appeared on Čítárny.

Od Trumpova zvolení se objevilo mnoho otázek, ale o žádné se seriózně nediskutovalo. Měli bychom mluvit o daňové reformě, žádná debata o daňové reformě neproběhla. Nedošlo ke skutečné debatě o zdravotní péči, pořádná debata neprobíhá o omezení držení zbraní. Vládne zde totiž v podstatě „žhářská“ atmosféra. Když někdo projeví názor, sklidí násilnické reakce. Ty jsou triumfem postojů a emocí nad intelektem a vzdělaností, ale přesto se staly rozhodující formou komunikace dnešní Ameriky.

Když mluvím na akademické půdě, často konfrontuji studenty i profesory, kteří „vědí“ věci, co nejsou pravda. Pak si říkám, jak člověk dojde k vědění, které není pravda? Děje se to takto:
Levicový profesor, řekněme na Tulane University, napíše knihu o tom, že fašismus je pravicový. Jeho stejně smýšlející kolegové prohlašují: „Nejlepší kniha, jaká byla kdy napsaná!“ Konec debaty.
Brzy nato New York Review of Books napíše recenzi: „Brilantní odhalení! Fašismus stojí na pravici!“ Celostátní rádiová stanice NPR natočí s autorem rozhovor.
Zanedlouho se objeví Michael Moore, aby o tom natočil dokumentární pořad, pak se to objeví na Wikipedii.

Pro obyčejného člověka, který tady v dobách fašismu ještě nebyl, to znamená:

„Je to jasný. Fašismus musí být pravičácká záležitost.“ Proč? Byl jsem v knihkupectví a viděl jsem to tam. V autě jsem si naladil stanici NPR a mluvilo se tam o tom. Později jsem si zapnul v televizi History Channel – a bác, bylo to tam. Tak jsem si to zadal na Wikipedii. A proto to „vím“. Důvodem tedy jsou všechny ty potvrzující zdroje. Co si ale ten člověk neuvědomuje, že jde o stále stejnou kulku, která se jen odráží mezi stěnami. A protože se to k vám dostává z různých směrů, říkáte si: „Je to potvrzené z několika míst, tak to musí být pravda.“

Pokusím se nyní uvést do světla několik velmi důležitých záležitostí, které se objevují jak v americké politice, tak na školách.
Důvodem, proč neprobíhá o problematických otázkách skutečná diskuse, je, že už od listopadu 2016 se téměř trvale vznášejí ve vzduchu dvě odsuzující karty.

První kartou je rasismus a druhou, neméně výbušnou, fašismus.

Karta s rasismem je o něco starší, takže pro nás, kteří se pohybují v americké politice už celou generaci, je už normální slýchat, že Republikánská strana je stranou pánbíčkárů a rasistů, zatímco Demokratická strana stranou občanských práv a anti-rasismu. To se samozřejmě za Trumpa trochu změnilo. Trump je rasista a Republikánská strana je pánbíčkářskou stranou.

Druhé nařčení je o něco novější a říká, že Trump je fašista. Říkám, že je novější, i když lidé častovali stejným obviněním i Reagana a Bushe. „Reagan je fašista.“ Tenkrát ale šlo spíš jen o takové plácnutí. U Trumpa je to myšleno vážně a cíleně. Cíleně nejen jako urážka, ale i jako ospravedlnění mnoha forem chování, které by jinak byly nepřijatelné.

Například: Budeme bojkotovat inauguraci. Umíte si představit ty reakce, kdyby republikáni bojkotovali Obamovu inauguraci? Násilně narušíme inaugurační oslavy. Nedovolme řečníkům promluvit na univerzitě. Pokusme se odsud Trumpa vystrnadit jakýmikoliv prostředky, které k tomu budou nutné. Dostaneme ho na maření práva – ať už k trestnému činu došlo, nebo ne. Takové formy extremismu, které ospravedlňuje až dnešní Amerika, jsou podobné jako v Německu v roce 1933. Kdyby Trump byl něco jako Hitler, pak by bylo oprávněné použít extrémní, i násilné, taktiky, aby se zabránilo nástupu toho, co by mohlo znamenat ještě větší katastrofy v budoucnu. Chci zde tedy vyvolat otázky.

Půjdu hned k věci a zeptám se: „Co je to rasismus? Co je to fašismus?
Jsou tyto ideologie, pokud se jim tak dá říkat, levicové, nebo pravicové?“

Začnu několika větami o fašismu, protože fašismus je téma, ve kterém se jen málo lidí vyzná.
Když lidé mluví o fašismu, definují ho tak, že to nedává naprosto žádný smysl.
Trump je fašista, protože je ultra-nacionalista. Chce „make America great again“ (tzn. udělat Ameriku znovu skvělou – pozn.překl).
Nechtěl i Hitler udělat Německo opět významným?
Jasný argument. Ve skutečnosti to ale není argument, protože nacionalismus nebyl nikdy definujícím prvkem fašismu. Je jeho atributem, ale není jeho definujícím prvkem.

Nacionalismus je stejně zastoupen na levici i na pravici.
Gándhí v Indii byl nacionalista. Mandela v Jižní Africe byl nacionalista. Stejně tak Che Guevara i Fidel Castro. Všichni vůdci protikoloniálních hnutí byli ultra-nacionalisté. Nkrumah v Ghaně i mnoho dalších. Winston Churchill byl nacionalista, stejně tak jako de Gaulle. Abraham Lincoln byl nacionalista, stejně tak jako ostatní zakladatelé Ameriky. Bylo by víc než hloupé nazvat je všechny fašisty. Samozřejmě jimi nebyli. Nacionalismus tedy nedefinuje, kdo je a kdo není fašista.

Dobře, tak Trump je fašista, protože je tak panovačný. Chce svrhnout ústavu, chce konec demokracie.
Mimochodem, tento argument vyrobily osobnosti na zpravodajských kanálech MSNBC a CNN, vyrobili ho komici na všech prezentačních platformách. Ti Trumpa obviňují z panovačnosti přesto, že skutečně panovačný vládce by takové lidi nechal do pěti minut umlčet. Mussolini by do New York Times poslal bandu hrdlořezů, aby hlasatele takových výpadů rozmetali na kaši. Už sama skutečnost, že Trump je na všech platformách denně mediálně masakrován jako panovačný, v podstatě dokazuje, že panovačný není. Lidem, kteří tato obvinění hlásají, totiž nic nedělá.

Jasně tedy vidíme, že se do toho budeme muset zanořit hlouběji. Důkazem, že toho o všech těchto tématech moc nevíme, je, že kdybychom věděli, celá debata by se okamžitě změnila.

Není například obecně známo, že světovým zakladatelem fašismu, fašistického režimu nebylo nacistické Německo, ale Mussoliniho Itálie v roce 1922.
Mussolini byl levicový. Byl dokonce nejslavnějším italským marxistou, pravděpodobně spolu s Gramscim.
Jak Mussolini, tak Gramsci byli obdivováni sovětskými socialisty, Musoliniho obdivoval i Lenin.
Když Mussolini založil první fašistickou stranu, Lenin mu poslal blahopřejný telegram. Proč? Protože si uvědomoval, že Mussolini je jeho levicovým spolubojovníkem.

Fašismus vyrostl z krize marxismu.
Marxisté zjišťovali, že Marxovy předpovědi, jeho očekávané proletářské revoluce nepřicházejí. Nedošlo k nim nikde.
Když Mussolini přemýšlel proč, přišel s myšlenkou, že důvodem může být skutečnost, že lidé se identifikují víc se svou zemí než se svou společenskou třídou.
Všiml si, že v 1. světové válce bojovali francouzští socialisté za Francii a britští socialisté za Británii.
Mussolini proto vytvořil národní socialismus. Jde o variaci na socialismus, která neodstraňuje třídu, jen k ní přidává prvek národa.

Dokonce – a uvádím to ve své knize Death of a Nation –
všichni zakládající vůdci fašismu v pěti zemích od Belgie přes Francii, Británii a Itálii až po Německo byli bez výjimky levičáci.
Jedním ze zakladatelů francouzského socialismu byl Jean Allemane považovaný za velikána francouzského socialismu, Marcel Déat, který byl celoživotním socialistou, nebo komunista Jacques Doriot. To jsou zakladatelé fašismu. Z levice.
Hitler, jak všichni víme, byl hlavou strany s názvem Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP). Zajímavé je, že když budete číst současné komentáře, objevuje se v nich až komické úsilí odstranit z národního socialismu ten socialismus. Předstírat, že národní socialisté nebyli skuteční socialisté. Přesto, že jimi byli všichni jejich nejvýznamnější představitelé, a to nejen Hitler, ale třeba i Goebbels. Goebbels hlásal, že mezi nacionalismem a socialismem musí existovat priorita. Který z nich je důležitější? Nacionalismus, nebo socialismus? Odpovídá, že socialismus. „Socialismus“ je podstatné jméno a „národní“ je adjektivum. Slovo národní tedy upřesňuje, o jaký typ socialismu usilujeme.

To všechno je dnes zakamuflováno, protože v 2. světové válce jsme viděli komunisty na jedné straně a fašisty na druhé, což vedlo k představě, že když komunisté jsou na levici, fašisté musejí být na pravici.
To je ale naprostý non sequitur (pro logiku neplatný argument – pozn. překl.). Nezapomínejme, že ideologie, které jsou si velmi blízké, které jsou něco jako pokrevní příbuzní, měly mezi sebou bratrovražedné, genocidní války, které trvaly celá desetiletí, ne-li staletí. Podívejme se na šíity a sunnity. Šíité i sunnité jsou součástí „domu islámu“. Liší se pouze v detailech své teologie. A přesto proti sobě dlouhodobě bojují. Bojují nejen o detailní body svého učení, ale i o území a o moc.

Význam slova fašismus je doslovně množství prutů natěsno svázaných k sobě.
A fašismus ve svém nejužším významu znamená prostě kolektivismus, moc centralizovaného státu.
To je nepopiratelný význam tohoto slova. Plně ho uznávali jak fašisté, tak antifašisté. Takže například ve 30. letech byl velkým obdivovatelem Mussoliniho i prezident Roosevelt. Italský fašismus viděl jako levicový – to věděl – a progresivnější než jeho New Deal. Vyslal proto členy svého poradního sboru do fašistického Říma, aby tam studovali italský fašismus a přenesli některé z jeho myšlenek do Ameriky. Mussolini zase v italském časopise recenzoval Rooseveltovu knihu Looking Forward a jeho recenzi lze shrnout těmito slovy: Autor je jedním z nás, je to fašista. Takže na začátku 30. let existoval mezi demokraty – zastánci New Deal – a italskými fašisty vzájemný společenský obdiv.

Teď ale chci přejít na vážnější téma a mluvit o Hitlerovi.
Budu se přitom zcela konkrétně odkazovat na dílo velmi prominentního učence působícího právě tady, na Yale. Je jím James Whitman a jeho nedávno publikovaná kniha s názvem Hitler’s American Model (Hitlerův americký model), kde hned v úvodu popisuje nacistickou schůzi v roce 1935, setkání nejvyšších nacistů, kteří v té době připravovali norimberské zákony. Norimberské zákony byly zákony, které ze Židů udělaly občany druhé kategorie, zakázaly sňatky mezi židovskými a ostatními Němci, konfiskovaly židovský majetek, obsahovaly všemožné formy segregace Židů, jejich umísťování do ghett a také státem sponzorovanou diskriminaci Židů. Nacisté měli na schůzi stenografku, protože si mysleli, že formují první rasistický stát na světě.
Jeden z nich, který studoval v Americe, metaforicky řečeno zvedl ruku a řekl: „Je mi líto, ale nemůžeme ustanovit první rasistický stát na světě, protože to už udělala Demokratická strana ve Spojených státech.“ Nacisté byli překvapeni: „Cože?“ Dívali se jeden na druhého, takže jim ten nacista vysvětlil, že na demokratickém jihu – a tady bych měl udělat pauzu k zapamatování.

Nacisté totiž věděli něco, co my nevíme, protože to není v našich učebnicích. A je to skutečnost, že všechny segregační zákony Jima Crowa od 80. let devatenáctého století až do 50. a 60. let století dvacátého byly bez výjimky schváleny demokratickou legislativou, podepsány demokratickým guvernérem a uplatňovány demokratickými orgány.
Nacisté to věděli, ale můžete si všimnout, že v amerických učebnicích 21. století je to poněkud potlačováno. Takže nacisté došli k závěru, že jim stačí převzít zákony amerických demokratů, škrtnout slovo černoch, nahradit ho slovem Žid a je to. Hotovo. A to také nacisté opravdu udělali. Neříkám, že mezi zákony amerických demokratů a německých nacistů existovala určitá podobnost. Říkám, a to na svou obhajobu cituji profesora Whitmana, že nacisté pouze převzali zákony Jima Crowa jako již detailně vypracovaný plán.

A teď něco velmi zajímavého. Člověk by čekal, že se kniha profesora Whitmana bude jmenovat Hitlerův model amerických demokratů, ale ne.
Jmenuje se Hitlerův americký model.
Takže profesor Whitman hází vinu ne na Demokratickou stranu, která zákony schválila, ale obecně na Ameriku. To nedává naprosto žádný smysl, protože, jak všichni víme, už od občanské války byla Amerika v otázkách otroctví, segregace, zákonů Jima Crowa nebo Ku Klux Klanu rozdělená. Byla to témata nekonečných bitev, někdy i fyzických, mezi oběma stranami. Snažím se však říct, že v určitém slova smyslu zde existuje snaha uvrhnout vinu na Ameriku jako celek, přesto, že tyto konkrétní zlořády páchali jen někteří Američané, zatímco jiní se jim v tom snažili bránit.

Uvedl jsem zde několik faktů o fašismu. Mohl bych mluvit o nacistických zákonech na sterilizaci, eutanázii, ale kvůli času se do toho pouštět nebudu. Chci ale říct toto.
V debatách o fašismu a o rasismu se potlačují důležité kořeny, které bychom měli znát a které by měly vlastně debatu určovat. Jinými slovy, je velmi smutné že žijeme nejenom v době fake news (falešných zpráv), ty jsou mi jedno. Ale není mi jedno falešná historie.
Není mi jedno falešná vzdělanost. A nejsou mi jedno manipulativní projevy, které kamuflují, co se v této zemi ve skutečnosti událo.

Než jsem loni natočil film Hillary’s America, mluvil jsem na mnoha školách.
Pravidelně, když jsem mluvil o otroctví a uvedl, že debata o vystoupení z unie probíhala mezi Severem a Jihem, zatímco debata o otroctví mezi Demokratickou stranou coby jeho zastánkyní a Republikánskou stranou, která stála proti, tedy že demokraté ze severu se stavěli na obranu otroctví coby systému stejně jako demokraté z jihu, což je zásadní, vždy se okázale postavil nějaký profesor a prohlásil: „Dineshi, vaše komentáře, i když samy o sobě pravdivé, jsou poněkud zjednodušující. Musíte si uvědomit, že na vině je mnoho faktorů. Nelze prostě svalit vinu na jednu nebo druhou stranu. Obě strany byly, dalo by se říct, nástrojem historických zločinů atd. atd. atd. Kdykoliv něco takového slyším, je to pro mě ono příslovečné rétorické mlžení. Takové mlhy je nutno rozehnat, protože jejich cílem je kalit vody a ne věci vyjasňovat.

Ve filmu Hilary’s America (2016) jsem se proto rozhodl jít na hranu a učinit kategorické vědecké prohlášení. Vědecké v tom smyslu, že je snadno vyvratitelné.

Prohlásil jsem, že v roce 1860, rok před občanskou válkou, žádný republikán nevlastnil otroka.
Ne, že žádný republikánský lídr nevlastnil otroka, ale že žádný republikán v celých Spojených státech nevlastnil otroka.
Všechny otroky v celé zemi, byly jich čtyři miliony, vlastnili demokraté.

Takové tvrzení nenajdete v žádné historické knize, v žádné učebnici, pokud vím, nikdy se neobjevilo v žádném článku, nikdy ho nikdo nevyslovil v televizi, na History Channel nebo v dokumentárním pořadu, a přesto, jak říkám, je snadno vyvratitelné. Stačilo by dát mi jména pěti republikánů, kteří vlastnili otroky, a musel bych to vzít zpět.

Až do dnešního dne mi nikdo nepředložil ani jeden důkaz o opaku. Ani jediný. Jeden doktorand mi před několika měsíci napsal:
„Dineshi, dostal jsem vás. Generál Ulysses S. Grant zdědil z manželčiny strany jednoho otroka.“
Já jsem ho ale upozornil:
„To byl skoro zásah, příteli, ale nezapomínejte, že v době, kdy k tomu došlo, byl Ulysses S. Grant demokratem. K republikánům přešel až později.“

(Poznámka překladatele:
V roce 2019, tři roky po odvysílání Dineshova filmu, představilo několik amerických historiků jména deseti otrokářů z řad republikánů. Problém byl v tom, že tito „republikáni” byli dříve demokraty, kteří žili poblíž hranice severu a jihu, a protože byli proti odtržení a báli se občanské války, přestoupili do tábora republikánů. Dinesh na svém twitterovém účtu prohlásil, že tím historickové potvrdili jeho teorii, a pouze upravil své prohlášení na: „V roce 1860 bychom mohli spočítat otrokáře z řad republikánů na prstech dvou rukou a více jak 99 % majitelů 4 milionů amerických otroků byli demokraté.”

Jak víte, v posledních letech mnoho lidí na jihu běsní a strhává pomníky konfederace.
„Zbavme se Roberta Leeho!“ Robert E. Lee stál proti otroctví, Robert E. Lee stál proti vystoupení z federace, Robert E. Lee bojoval za Jih, protože věděl, že válka přijde i do jeho rodného státu Virginie. Byl to v podstatě virginský patriot. V tom s ním můžete souhlasit nebo nesouhlasit, faktem ale zůstává, že nebyl zápornou postavou otrokářství. Dobře to věděl i Abraham Lincoln. Kdyby si to o něm Lincoln myslel, nabídl by mu nejvyšší velení armády Unie? Ne.

Lincoln ale jmenoval čtyři záporné postavy otrokářství. A všimněte si, že ani toto se v učebnicích neobjevuje.
Roger Taney, autor verdiktu v případu otroka Dreda Scotta. Byl z Marylandu, Lincoln to bral jako Jih.
Franklin Pierce, bývalý president z New Hampshire, demokrat ze severu. James Buchanan, úřadující president z Pennsylvanie, demokrat ze severu.
Stephen Douglas z Illinois, demokrat ze severu.

Tři ze čtyř byli demokrati ze severu, ale všimněte si, že těm progresivisté sochy nestrhávají.
Stephen Douglas má velkou sochu v Chicagu, té se nikdo nedotkl. Žádné útoky Antify nebo Black Lives Matter. Proč? Protože kdybyste strhli sochu Stephena Douglase, upozornili byste na fakt, že skuteční zločinci otrokářství nebyli Jižané, ale demokraté ze severu, ve spojenectví s demokraty z jihu. Byli v tom spolu. Chcete-li to ututlat, vyberte si někoho jiného – Roberta E. Leeho a vinu přiřkněte jemu. Jde o snahu přenést vinu za otroctví z Demokratické strany, kde opravdu je, na Jih. Jde o velkou lež.

Když jsou progresivisté nuceni uznat otrokářskou minulost Demokratické strany, okamžitě reagují:
„Připouštíme, že jsme byli stranou podporující otroctví, a otrokářství jsme udržovali naživu více než sto let, ale otroctví bylo zrušeno v roce 1865, takže to všechno se odehrálo velmi, velmi dávno. Nemůžete nás nyní obviňovat z chyb Demokratické strany z doby před občanskou válkou.“
Ano, ale co zločiny Demokratické strany po občanské válce?

Opusťme otroctví se pojďme podívat na spoluúčast Demokratické strany na segregaci a Ku Klux Klanu.
V 80. letech 19. století vymysleli demokraté segregaci a zákony Jima Crowa, které platily až do 60. let 20. století. Demokraté také přišli se sloganem „oddělení, ale rovnocenní“, které ospravedlňovalo segregaci a předstíralo, že je ve prospěch Afroameričanů.

Ku Klux Klan byl založen v roce 1866.
Stalo se tak v městečku Pulaski v Tennessee skupinou bývalých vojáků konfederace; jeho prvním velkým čarodějem byl konfederační generál, který byl také delegátem Celonárodního demokratického sjezdu. Ku Klux Klan se brzy rozšířil z jihu na středozápad a dál na západ a stal se slovy historika Erica Fonera „domácí teroristickou rukou Demokratické strany“.

Hlavním bodem násilnických orgií KKK bylo zabránit černochům volit – tedy hlasovat pro republikány.
Členy klanu byli přední demokraté včetně nejméně jednoho prezidenta, dvou soudců Nejvyššího soudu a nespočetných senátorů a kongresmanů.

Když v roce 2010 zemřel Robert Byrd, bývalý člen Ku Klux Klanu, byl na jeho pohřbu Obama a Bill Clinton. A Bill Clinton promluvil i o tom, že Robert Byrd byl v Ku Klux Klanu, a vysvětloval:
„Řeknu vám, proč tam byl. V těch dobách musel být člověk v KKK, pokud se chtěl dostat v Demokratické straně někam dál.”

Zajímavé zjištění, že jedinou cestou k postupu bylo členství v KKK.
Všimněte si: kromě toho, že Antifa nestrhává sochy otrokářů z řad demokratů, tak neútočí ani na sochy demokratů působících v KKK.
Po Robertu Byrdovi je pojmenovaná půlka Západní Virginie. Dálnice Roberta Byrda, škola Roberta Byrda, nemocnice Roberta Byrda. Robert Byrd zůstává nedotčen. V Americe máme obrovské budovy pojmenované po demokratických rasistech a segregacionalistech, kterých se Antifa ani nedotkne a progresivní levice na ně neútočí.

Další velkou lží je přesvědčení, že si strany v důsledku Nixonovy mazané Southern Stragegy (Jižanské strategie) vyměnily místa – z rasistických jižanských demokratů, tzv. dixiekratů, se stali republikáni.
Richard Nixon však žádnou Southern Strategy neměl. A důkazem je, že první, co po svém zvolení udělal, jedno z jeho prvních rozhodnutí byla pozitivní diskriminace. Nixon je jejím vynálezcem. A co to ta pozitivní diskriminace je? Zákonné zvýhodnění menšin před bílými.
Zamyslete se nad tím. Kdyby člověk, který údajně ovlivňoval hluboký jih ve snaze získat jižanské demokratické rasisty pro Republikánskou stranu – dávalo by smysl, aby tento člověk jako první věc po nástupu do úřadu právně upřednostnil černé před bílými? To smysl nedává. Už ten samotný fakt by vám měl zablikat červeným světlem a probudit podezřívavost, že takhle to vůbec nebylo. Jde o další případ revizionistické historiografie.

Krása života v současnosti je i v tom, že to, co vám tady říkám, není historie podle Dineshe na rozdíl od historie podle někoho jiného. Máte možnost kontrolovat, máte možnost ověřovat.
Když tedy řeknu něco jako, že rasističtí demokraté, „dixiekraté“, se nikdy nestali republikány, dá se to zjistit. I na telefonu. Najděte si to a stejně, jako jste to viděli ve filmu, vyvolejte si je na obrazovku. Zobrazil jsem si je po jménech. Ve Sněmovně i v Senátu. Přibližně 150, takže velký počet.
A pak jsem spočítal, kolik rasistických dixiekratů se stalo republikány. Ve Sněmovně jeden, Albert Watson, a v Senátu jeden, Strom Thurmond.
Všichni ostatní rasisté zůstali, dál žili a zemřeli v Demokratické straně. Jsou oslavováni v Demokratické straně. S manželkou jedeme zítra do Washingtonu DC, jsou tam po takových lidech pojmenované budovy. Takže ten dojem, že rasističtí demokraté se stali republikány, je totální progresivistický výmysl. Nicméně výmysl hlásaný skutečně inteligentními lidmi, kteří sice vědí, jak to bylo, ale jsou ochotni lhát k prosazení svého pojetí nebo zájmu.

Historik z Princetonu Kevin Kruse neustále opakuje: Dineshi, mýlíš se. Rasističtí dixiekraté se stávali republikány.
Co takový Jesse Helms nebo Trent Lott? A co John Tower? Těmi se ale nedá argumentovat, protože nikdo z těchto mužů nebyl rasistický dixiekrat. Nebyli vůbec dixiekraté. Definice dixiekrata je buď někdo, kdo se stal ve 40. letech členem „Demokratické strany práv státu“, zkráceně nazývané „Dixiecrats“, nebo někdo, kdo v roce 1964 hlasoval proti zákonu o občanských právech. To je zavedené měřítko, které historici používají při počítání, kdo je dixiekrat a kdo ne.
Kevin Kruse to ví. Ví, že Helms nebyl dixiekrat. Ale počítá ho tam. Říká se tomu argumentum ad ignorantiam neboli argument, který spoléhá na nevědomost publika. Počítá s tím, že to nevědí ani jeho studenti. A proto mu nabídnu: „Pane Krusi, proč o tom neotevřít debatu? Přijedu na Princeton University, vaši domácí půdu a budeme o tom diskutovat před vašimi vlastními studenty. Máte tam vlídné publikum…“

Když jsem ho viděl naposledy, schovával se pod stolem. Netroufá si z prostého důvodu. Protože nemusí. Ne proto, že je zbabělec, i když je. Netroufá si, protože nemusí. Ví, že má na své studenty monopol, ví, že je v postavení, kdy je může zastrašovat. Ví, že existuje riziko, že kdybych tam přišel – stejné riziko, jaké by musela podstoupit třeba moderátorka Rachel Maddow, kdyby mě pozvala, abych mluvil o fašismu. O fašismu dlouze blábolí každý den, ale nepozvala by mě ani na 90 sekund, protože i těch by stačilo na odhalení, že to, co dělá, je humbuk a že o fašismu neví vůbec nic. Nezná ani jeho definici. A pokud ano, nepustí ji k sobě.

Definice fašismu je totiž zcela jasná.
Rozhodování či nadvláda státu nad řídicími orgány firem a rozhodování státu o životech občanů. To je skutečný klinický význam slova fašismus. Jak prohlásil Mussolini: vše v rámci státu, nic proti státu, nic bez státu.

Mluvím o tom, protože toto je skutečná historie. Je nepopiratelná, jsou o ní záznamy, profesor Whitman má přepisy onoho norimberského setkání. Moje otázka tedy zní: Jak to, že my vzdělaní Američané o těchto věcech nic nevíme? Proč, když zapnete televizi, je tam Van Jones a všichni ti ostatní, co blábolí o fašismu, aniž by měli nejmenší tušení o tom, co to fašismus je. Bez jakýchkoliv znalostí o hlubokém vnitřním propojení mezi americkým progresivismem na jedné straně a reálným fašismem na druhé.

Takže se teď nacházíme v něčem, co by se dalo nazvat velkou lží. A co že je to ta velká lež?
Víme, co je to drobná lež. Drobná lež je snadno ověřitelná nepravda. Když vám někdo řekne něco, co není pravda, a vy si to můžete ověřit. Problém nastává u velkých lží. Ty jsou tak velké, že se v nich nevyznáte. A proto se mnohem hůř vyvracejí. Mnohem snadněji prodáte velkou lež než malou.
To, co se stalo v Americe, a je to velmi smutné, to překrucování fašismu nezačalo spolu s Trumpem. Ta velká lež o Trumpovi začala už v roce 1945, ve chvíli, kdy američtí vojáci vstoupili do koncentračních táborů, ve chvíli, kdy uviděli vycházet ty průsvitné, na kost vyhublé, potácející se postavy. V té chvíli byl fašismus natrvalo zdiskreditován, ale okamžitě začalo vznikat něco nového.

Progresivní revizionismus.
Progresivisté, kteří se dostali k moci ve 40. letech na školách, v médiích a v Hollywoodu, si v podstatě řekli:
Nemůžeme si dovolit, aby budoucí generace věděly, co to fašismus vlastně je, musíme fašismus vymyslet znovu, přetvořit ho. Dalo by se říct, vytvořit nový fašismus. A musíme ho přesunout z levice, kde vždycky byl, na pravici, abychom ho mohli používat jako hůl na naše oponenty. A to je největší ze všech velkých lží.
Totéž platí, je mi líto, že to musím říct, o rasismu.

Moje dnešní poselství se netýká jen pravdy (i když té také), ale i odvahy.
Odvahy postavit se proti takovým zvrácenostem, s ničím z toho se nesmiřovat, uvědomovat si, že jde o úsilí zadupat vás do země, abyste se stali intelektuálními červy, kteří si nechají řídit myšlenky. Nepoddávejte se tomu. Buďte sokratovští, nezávislí, ochotní se za své přesvědčení postavit, prověřujte si, co se vám předkládá, a tím osvobodíte svou mysl.

Zdroje:
1) Přednáška D.D’Souzy na Yale University
2) Přednáška D.D’Souzy na Liberty University
3) Kniha D.D’Souzy: The Big Lie: Exposing the Nazi Roots of the American Left
4) Kniha D.D’Souzy: Hillary’s America: The Secret History of the Democratic Party
5) Twitter D.D’Souzy
6) www.DineshDSouza.com

Dinesh D’Souza je americký konzervativní komentátor, spisovatel a filmový producent indického původu.
Pracoval v Bílém domě jako poradce amerického prezidenta Ronalda Reagana a v současnosti zastává funkci prezidenta King’s College v New Yorku. Dinesh tvrdí, že se stal prvním politickým vězněm v USA, protože uvedl kritický film o Baracku Obamovi, “2016: Obama’s America”, a pár týdnů nato byl odsouzen za překročení limitu finančního daru politickému kandidátovi. Za podobné porušení zákona prý v USA nebyl nikdo uvězněn. Prezident Trump udělil po svém zvolení Dineshovi milost.

Přeložil Tomáš Staněk, výsledný text upravil Jaroslav Pešta.
Zdroj:

The post D’Souza. Co je to rasismus a fašismus? Kdo jsou v Americe Demokraté a Republikáni? first appeared on Čítárny.

Norimberský tribunál skončil popravou nacistických zločinců dne 16. října 1946. Spojenci se proti tribunálu postavili. Churchill navrhoval popravu bez soudu. Dokonce byl vypracován seznam 41 jmen. Stalin však na tribunálu trval, protože si uvědomoval, že to, co se stalo, se brzy obrátí naruby, což se děje dodnes.

Nicméně Spojenci různými způsoby odstranili ze soudu zástupce německého velkopodnikání, takže se nepřihlíželo k úzkým vazbám německého průmyslu na americký kapitál a k cennému vojenskému personálu.

Ačkoli na britské popravčí listině bylo 41 jmen, k trestu smrti bylo odsouzeno pouze 12 německých nacistických zločinců.

Mimochodem, ideolog Říše, autor “rasové teorie” a “konečného řešení židovské otázky” Alfred Rosenberg, který byl Norimberským tribunálem odsouzen k trestu smrti, se při své obhajobě v procesu snažil dokázat, že rasová teorie není jeho vynálezem a že ji tak či onak vypracovali jednotlivci ve Velké Británii, USA a Francii.

Rudolf Höss byl velitelem koncentračního tábora Osvětim/Auschwitz.
Höss byl jedním z mála vysokých nacistických důstojníků, kteří otevřeně přiznali rozsah nacistických zločinů. Jeho svědectví vyvrátilo tvrzení dalších obžalovaných, jako byl Hermann Göring, že o masovém vraždění nevěděli.

Höss v Norimberku potvrdil, že byl v roce 1941 povolán Heinrichem Himmlerem, šéf SS, aby na rozkaz Adolfa Hitlera provedl „konečné řešení židovské otázky“.
Popsal, jak v Auschwitzu-Birkenau dohlížel na systematické vyhlazování Židů a jak experimentoval s různými metodami zplynování, než se rozhodl pro Cyklon B, aby urychlil hromadné vraždy.
Přiznal, že v době, kdy velel táboru, bylo v Auschwitzu zplynováno 2,5 milionu lidí a další půl milionu zemřelo na podvýživu a nemoci. 

Poznámka:
Kolik bylo odsouzeno německých nacistických právníků a soudců, kteří v německé říši odsuzovali lidi na smrt jak na běžícím páse?
Nikdo?

V knize Poltoraka, Norimberský epilóg jsou například zaznamenány nijak neupravené výpovědi obžalovaných.
Když například prokurátor Roberts předložil Jodlovi obvinění, že barbarsky nechal vybombardovat Bělehrad a zeptal se ho kolik tisíc lidí zahynulo při náletu na Bělehrad, Jodl odpověděl:
To nemohu říct, ale rozhodně ne více než desetina těch, co zahynuli v Drážďanech, když jste město naprosto zbytečně bombardovali.
Je zajímavé, že pak už nikdo nepoložil otázku ohledně masivního bombardování Luftwaffe za druhé světové války.

Vzpomeňte si, co o genocidě řekl americký spisovatel a historik John Toland:

“Za Hitlerovu koncepci koncentračních táborů, stejně jako za praktickou stránku genocidy, vděčil Hitler studiu dějin Anglie a Spojených států”.

A jaký je nejdelší holocaust / genocida v dějinách lidstva?
Vyhlazení téměř celé populace Indiánů na americkém kontinentu během cca. 300 let.

Z knihy: Norimberský deník / Gustave Mark Gilbert
Během Norimberského procesu, 18. dubna 1946, poskytl Hermann Göring rozhovor psychologovi Gustavu Gilbertovi. 
Göring:
„Lid samozřejmě nechce válku. Proč by měl prostý farmář riskovat svůj život, když to nejlepší, co z války může získat, je vrátit se bez úhony na svou farmu? Nikdo nechce válku – v Rusku, Anglii, Americe ani v Německu. To je zřejmé. V konečném důsledku však vůdci země určují politiku. A přimět lidi, aby tuto politiku podpořili, je snadné. Nezáleží na tom, zda se jedná o demokracii, komunismus, parlamentarismus nebo fašistickou diktaturu.“

Gilbert:
„Ale demokracie má jeden rozdíl – lid může vyjádřit svůj názor prostřednictvím volených zástupců.“

Göring:
„Samozřejmě, to je dobré, ale bez ohledu na to, zda má lid hlas, nebo ne, vždy ho lze donutit k poslušnosti. Je to jednoduché: Řekněte jim, že jsou napadeni, a pak obviňte pacifisty, že jsou nepatriotičtí a ohrožují zemi. To funguje v každé zemi.“

Zajímavost:
Na Norimberském tribunálu přednesen citát z Reichskomisariátu pro Ukrajinu od Kocha. O záměrech Němců s Čechy ZDE:

„Neexistuje žádná svobodná Ukrajina. Cílem naší práce musí být, aby Ukrajinci pracovali pro Německo, a ne to, abychom my činili tento národ šťastným. Ukrajina musí poskytnout to, co Německu chybí. Tento úkol musí být splněn bez ohledu na ztráty.“

Druhá světová válka a ztráty na lidských životech.
Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění smrt pro cca. 26 milionů sovětských občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků, 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků.
Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.

Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o průběhu německé okupace ČSR 1938–1945
Druhá světová válka. Nefalšovaná historie. Operace Barbarossa, bombardování německých měst, Hirošima etc.

The post Norimberský tribunál 1946 a poprava nacistických vůdců. Málo známé souvislosti first appeared on Čítárny.