Josef Václav Sládek (27. října 1845 – 28. června 1912). Není v Česku vzdělaného člověka, který by neznal jméno. Do literárního světa vstupuje roku 1866, kdy v Lumíru vychází jeho první básně. V roce 1867 pak ve Světozoru (Ptáče, Dumka, Zpověď), kde opěvuje volnost a boj za svobodu.

Byla to doba, kdy v Americe doznívala krutá válka „Sever proti jihu“, všeobecně medializovaná jako boj za odstranění otroctví. I když, jak se později dovídáme, šlo zase jen a jen o mocenskou hru, kdo ovládne větší část Ameriky.
Ale i v Evropě to vřelo. Nesmyslná válka 1866, kde vykrvácelo tisíce českých životů v boji proti německému Prusku, V Itálii se bojovalo za jednotné království, Balkán byl taky revolučně naladěný.
Byla to doba, kdy Češi se začali stavět do opozice vůči Rakousku Uhersku a probouzí se národní obrození.
Jsou ve velkém zakládány spolky i konány hlučné tábory, pořádány velkolepé manifestace.
16. května roku 1868 je položen základní kámen Národního divadla za účasti 150 tisíc lidí.
Do Prahy jsou převáženy slavnostně korunovační klenoty a jsou tak živeny naděje na obnovu české samostanosti.
A pak, rakousko-uherská moc si uvědomuje nebezpečí a je zaváděna cenzura, perzekuce tisku, exekuce tisku, dehonestováni i žalářování redaktorů etc. A to i přes deklarované svobody českému národu v kodifikovaném ústavním dokumentu z prosince 1867 etc…

To všechno ovlivnilo myšlení Sládka a i jeho tvorbu.
Roku 1868 se Sládek staví do čela nového literárního almanachu Ruch, v němž se hlási k životu nová generace literární, proniknutá stejně jako on myšlenkou svobody a národnosti, pokroku a rovnosti sociální.
Roku 1880 Sládek např. píše:

Do temnot žalářů jsi českou nesl pýchu,
v temnoty žaláře jsi český nesl vzdor,
a česká čest když všem už byla k smíchu,
ty zahřměl’s ji přes hradbu českých hor.

Mimo jiné byl Sládek členem České Akademie.
Později překvapil svým kompletním až úzkostlivě přesném překladem Shakespeara.
Celkem 37 dramat začalo vycházet od dubna 1894. Bohužel přeložil jich jen 33.
Smrt v roce 1912 ve Zbirohu přerušila toto obdivuhodné překladatelské dílo v české literatuře. Uprostřed práce na překladu Shakespearova Krále Jindřicha IV. 

Ukázky básní Josefa Václava Sládka. Výběr z knihy Klášterského: Josef V. Sládek, život a dílo / pdf

Velké širé, rodné lány.

Velké, širé, rodné lány,
jak jste krásny na vše strany,
od souvratě ku souvrati
jak vás dnes to slunko zlatí!

Vlahé žito jako břehy,
květná luka plná něhy,
na úhoru, v žírné kráse
pokojně se stádo pase.

Nad vámi se nebe klene,
jako v květu pole lněné,
nad lesy jen z modrošíra
pára v tichý déšť se sbírá.

A jak slunce vás tak zhřívá
a jak cvrček v klasech zpívá,
v šíř i dál, vy rodné lány,
buďte vy nám požehnány!

(Selské písně.)

Je proti nám, kdo není s námi.

Je proti nám, kdo není s námi
a jediný byť vlas to byl,
kdo v nepřátel jej složil chrámy,
to krev už není našich žil!

My potrebujem mužů celých
a v boji, psotě vzdornou leb
a myšlenku na čelech smělých
a pohrdu pro cizí chléb.

My potřebujem velkých lidí,
již v bouři velké vzdorují,
a z celé duše nenávidí
a z celé duše milují.

(Jiskry na moři. Spisy básn. /.)

Já nejsem ani palma z jihu.

Já nejsem ani palma z jihu,
jež hlavu koupá v svétla zdroji
a znaveného, zchváceného
v sny luzné, v naděj upokojí.

A nejsem ani norská chvoje,
jež ve vichřici vzdorné stojí
a učí ty, jimž srdce puká,
jak vytrvat v tom krutém boji.

A nejsem orel, jehož letem
jich na tisíce v užas jato,
ni slavík, jenž by lidstvo učil,
jak milovat a zmírat za to.

Já jsem jen prostá česká olše,
jež povyrostla u potoka
a do měnivých zadívala
se vln jen trochu do hluboká.

A neželela mnohé větve,
když divočej’ to proudem spélo —
v mých haluzích to zašumělo,
jen když to tuze zabolelo.

Já jsem jen skřivan z českých polí,
jenž silnými vzlet perutěmi
a jehož náhle perun boží
i s jeho písní srazil k zemi.

A přijde po mně tisíc jiných —
kéž nouze o ně v Čechách není,
a kéž jim Bůh dá lepších písní
a trochu méně utrpení!

(Básně 1875.)

V upomínku.

Mé štěstí se mi podělo,
a já je hledám v pláči;
a lidé chodí s útěchou:
„To už se nezjinačí.”

Aj, dobří lidé, zjinačí,
já přec je najdu, věřte mi,
vždyť ono není daleko,
vždyť na sáh jen jest pod zemí.
(Básně 1875.)

Na podhradí

Jak luňák na house, tak hrad váš s šedé skály
se chmouří, pane hrabě, na můj barák malý.

Jak mezi chalupí a hradem potok běží,
tak mezi mnou a vámi propast leží.
Jen já když nahoru a vy hledíte dolů,
pohledy plné záští potkají se spolu.

Je stár ten hrad, však starší je ta skála,
a dřív než hrad tu naše chalup stála.

Po synu otec dědil řeč a víru,
vy svlékali jste se jak plémě štírů.
A jako smrt a nákaza a hlízy,
tak protivná mi vaše krev je cizí!

Jste hodný, pane hrabě, z nové školy,
že skupujete naší hrstku polí;
váš správce tak nám z hladu pomoh’ vlídně,
a za úrok teď můžem zmírat klidně.

A sedlák — vždyť to víte, jak to bere,
když praskne lán, ať všecko ďábel spere!
Však — pane hrabě, dejte si to říci —
jste Achab Nathanově na vinici!

A jedete-li kolem s dvěma páry,
jak uhněten a shrben sedlák starý
za vaši mzdu, na svém se poli moří,
váš ret se ku pozdravu nepokoří,
jen vaše fena po sedláku skočí
a po vás — záští blesk z pod sedlákových oči.

Jak luňák na house, tak hrad váš s šedé skály
se chmouří, pane hrabě, na můj barák malý.
Dnes večerem, ku zámecké vám bráně
přiletěl tryskem kočár nečekaně;
pak vzhůru doktor šel a naši kněží,
a řeklo se, že mladý hrabě leží,
cos o souboji mluvilo se skrytě —
pak že dnes v noci zemře vaše dítě!

Tu před sebou jsem viděl svého syna,
jejž za zdí kryje posvěcená hlína:
váš syn znal jej — i ji!… vy víte, jak to bylo,
co o život mé dítě připravilo,
mé zdravé, dobré, trpělivé ditě —
— Nu, byl můj syn — a bylo na úsvitě,
než z upomínek zahmouřil jsem oči.

Noc byla jasná, hradu po úbočí
měsíční svit se níž a níže skrádal,
až plně do vašeho okna padal.

Já vyšel ven a used na svém prahu
a přemýšlel o svého syna vrahu; —
tu pohnulo se vaše okno slabé,
a u okna jste vy stál, pane hrabě!
Noc byla tichá, měsíc v plné záři,
a mně neušel rys na vaši tváři,
ni cuknutí, ni křečovité chvění —
mně za tu rozkoš bylo do modlení!

Tak, pane hrabě, nebyli jsme zvyklí
vás nikdy vídat! — nikdy nevykřikly
tak vaše rty, jak teď do hluché noci:
„Spěj, Bože, jedinému děcku ku pomoci!”
Ó, pane hrabě, Bůh byl stejně blízký
vám na hradu i mně zde chlapu z vísky!

A od Něho, když také pána bolí,
se milost nekoupí jak od nás polí,
a před Ním, hrabě, je to všecko stejno,
ty vaše rody, i to naše hejno!

Aj tak, — já viděl vaše sivé líce ;
dnes méně nejsme oba, ani vice,
než otcové —
Nuž, s umíráčkem z rána
já pomodlím se za mladého pána!

(Světlou stopou)

Bílá hora.

Boj ztracen byl a na útěku řady,
— jen tři sta reků stojí u obory.
„Teď vzdejte se! Jsou zbytečné to vzdory
Tři sta jich o zeď opírá se zády.

Pluk před nimi, pluk za nimi, pluk všady,
— jen v dáli modrají se české hory:
ty hnédé chaloupky! — ty bilé dvory!
a jeden nevzdal se z těch u ohrady.

Zahřměly pušky — píky měly práci,
— nad nimi duby třesou se a klátí
ob muže muž se mrtev u zdi kácí,
ob muže muž tu mrtev zůstal státi!

Král utek, chlap jen úpěl s hrudou svojí —
vlast ztracena; — však ve svých mrtvých stojí!

(Na prahu ráje)

Píseň.

Kdos’ dobrý vojín, třímáš meč,
dokud je nepřítel v poli,
a je-li příliš krutá seč,
bojuješ, až tě kdo skolí.

A na jednoho tisíc jich
z každé-li strany se řítí,
kdo vezme mu ten hrdý smích,
kdo vzdor dřív nežli to žití?

I ať se ženou se všech stran,
on všecky vyzve je k soudu
a krví ze smrtelných ran
svou rodnou napojí hroudu.

I af již vratká hodina
vítězství kam si chce hodi:
ta hrouda, kde padne hrdina,
zas jednou hrdiny zrodí.

(Ze života)

Kde je máma?

Dnes ji matku pochovali;
ditě z toho radost mělo:
jaktěživo nevidělo
tolik světel, tolik záře,
jaktěživo neslyšelo
muzikáře, písničkáře,
jako dnes tu zazpívali.

Kde je máma?

Jak s tou bledou, klidnou lící
leží mezi květinama,
vzpomíná jí na světici,
tu s dvanácti hvězdičkama.

Muzikáři, písničkáři
s květinami, světel září
odešli, a s nimi táta.

Napřed v rakvi šla ta svátá;
— ale ona nešla sama,
musili ji vyzvednouti
jako svátou nesou k pouti
s mládenci a drůžičkama. —
Napřed v rakvi šla ta svátá;
— kde je máma?
V domě je tak ticho všady,
dítě chodí sem i tady,
z jizby na dvůr, do zahrady.
Všude sama!
Na dvůr jenom holub slétá,
v sadu ptáče zaštěbetá.

Kde je máma?

Přišla k děcku stará teta,
potěší, jak těšit umí;
beztohof, že nerozumí
taká drobof běhu světa.
,Tvoji mámu Bůh vzal k sobě,
tělo bude spáti v hrobě,
nad ním bude růsti tráva; —
Ale lehce se to spává,
když si duši vzal Bůh k sobě.

„Kde je Bůh?
Tam nad hvězdama.
Andělů má svátých roje,
s nimi bude matka tvoje,
nikdy víc nepřijde dolů
na tu zemi plnou bolu/

„Kde je Bůh?“
Tam nad hvězdama.’
„A kdo, teto, bude s náma
se mnou, s tátou, u nás, tady?“
,Bůh je všady —‘
„Kde je máma —?“

( Sluncem a stínem)

Nic nechci víc.

Nic nechci víc, než v duši klid
a žádného víc štěstí,
než co ho ptáče může mít
na květné ratolesti.

Když slunce hřeje s vysoka
a zem je pestrá květem
a vítr duje z hluboká
a mír jde celým světem.

A pochybností neznát hles,
jež v duši nesvár niti,
— jen cítit, jak je krásno dnes,
a dýchat jen a žiti!

(Sluncem a stínem.)

Je lež, že ten se zrodil pán, ten sluha,
je lež, že slunce svítí jen tak komu;
kdo velí dělům, že je vládcem hromu,
a v odvět ráně není rána druhá.
Že nikdy neprask luk, když napiat ztuha,
že nikoho nepohřbil balvan v lomu,
že svatokrádce pán je v svatém dómu,
že křivda vítězství má za soudruha.
A v hrdlo lež, — že lží je právo v poutech,
že hlavy zašlapal, kdo šlape hroudu,
že „Na kolena!“ poslední je slovo,
že nevztyčí se čelo otrokovo
a z kostí rozmetaných v světa koutech
kdys nepovstane mstitel ke dni soudu.
(České znělky.)

Uhodilo.
Uhodilo! — pán Bůh s námi! —
pasák výběh za kravami.

Strejček běží za pasákem,
tetka letí za sedlákem.

Za tetkou se ženou děti,
naposledy hafan letí.

Uhodilo! — pán Bůh s námi! —
Konečně jsme, holka, sami!

(Starosvětské písničky.)

Ševcova Kačena.

Ševcovou Kačenou
čerti šijou,
proto ji, Kačenu,
doma bijou.

Bijou a nebijou,
eo tím svedou?
čerti s ní do nebe
nepojedou.

A kdyby dojeli,
než tam vkročí,
Káča jim do pekla
za mnou skočí.

(Směska.)

Dopovídáno.

U krbu mrazno,
louč dávno splána,
pohádka žití
dopovídána.

Postavy, stíny
kol ještě táhnou,
za nimi oči
hledí a vlahnou.

V dál jak se točí
v měsíčním svitu
podzimní, šedou
mhou po pažitu.

Se mhou a se tmou
vše už je stkáno.
Co ještě čekat?
Dopovídáno.

(V zimním slunci.)

Růže

Ó, růže, růže, růže,
jak jest jich plný sad!
a ty jsi jednu utrhla
a ty mi ji chceš dát?
Ba žeť mně všecky uvadly
a já je měl tak rád.

A za tu tvoji růži,
co já ti za ni dám?
jen krůpěj rosy, dítě mé,
to všecko je, co mám.
Neb květy vadnou podvečer
a rosa zbývá nám.

Ó, rúže, rúže, růže,
tak jest jich plný sad!
Však není jich, co vidět jich
tam na západě plát. —
Svou nech si, nech, já půjdu tam
si svoje natrhat.

Tak daleká k nim cesta,
ba dál, než končí svět,
a z nich kdo jednu utrhne,
už nevrátí se zpět;
a žádný víc mu neroste
a neuvadne květ.

{Za soumraku.)

Až bude skončeno.

Až bude vyřčeno to slovo poslední,
až zcela setmí se, neb znovu rozední,
až bude skončeno a nic už v zápětí, —
se země nepůjdu, — jen z lidské paměti.

To ucho bez slechu, ty oči bez vidu,
ty ruce bez hnutí, to čelo v poklidu: —
Chvilku jen vzpomene kdos ještě na jméno,
a bude vyřčeno a bude skončeno.

„Zamžené dálavy, hvězdnaté výšiny!“
Doufají, zoufají . . . nic neví jediný.
Země se přichýlí — zas matka — k dítěti:
se země nepůjdu, jen z lidské paměti.

{Lethe a jiné básně. Dvě knihy veršů.)

The post Josef Václav Sládek. Básně českého obrozence a vzdělaného mistra českého jazyka first appeared on Čítárny.

Díky velkorysému daru paní Jiřiny Hořejší získal PNP pro své sbírky další cenný materiál.
Paní Hořejší věnovala Památníku svou vlastní knihovnu a knihovnu po svém otci básníku Jindřichu Hořejším, dále pak jeho doklady, rukopisy a pracovní materiály, tisky, výstřižky, fotografie apod.
Podstatnou část akvizice tvoří čtyři olejomalby Toyen, Štyrského a Čapka. Konkrétně se jedná o dvě díla Josefa Čapka – Předměstské zahradnictví II. (1922) a Hvězdy I. (1936), jeden obraz Jindřicha Štyrského s názvem Smrt Orfeova (1931) a dílo Přezimování (1934) od Toyen.

Jindřich Hořejší (*1886 Praha – †1941 Praha) byl český básník a překladatel z francouzštiny, autor sbírek Hudba na náměstí, Korálový náhrdelník a Den a noc Ve 20. letech byl členem skupiny Devětsil. PNP má ve svých sbírkách od roku 1966 již 24 kartonu tohoto básníka a díky daru Jiřiny Hořejší přibudou další 4 kartony.

Jiřina Hořejší (*1932 Praha) dcera Jindřicha Hořejšího, je historička umění, bývalá vědecká pracovnice Ústavu dějin umění ČSAV a redaktorka časopisu Umění.

Ladění / František Halas
1937-1941

Památce Jindřicha Hořejšího

Slova
Taková těžká těžší vzletu vrány
taková mračná někdy jsou

počinek hořký darovaný
kterousi sudbou nedobrou

Lehká ba lehčí slzy na krajíčku
ale i z těch si vybrat smím
takový verš však na pentličku
přiráží dvířka tajemstvím

Plná plná plnější jsou ticha
křehčejší v tůni okřehku
ale ať báseň sama si je smíchá
poslední první i ta z prostředku

Jednou i nechtě musíš jíti
a vydat počet z útrap svých
pak za slavného čepobití
rázem se zbavíš nepravých

xxx

Bílá / Jindřich Hořejší

očím a srdci a smyslům jsi zasvítila,
obláček bílý,
který si oči a smysly a srdce na nebi vyprosily,
aby jim dolů na zem spad
pro jejich čistý a krásný hlad.

Bílá jsi ležela v zeleni, jak prostřel ji les,
na skráni
svatozář lásky a oddání,
v očích sen modravých rájů,
v úsměvu hlubinu
stříbrných tajů.

Den a noc, 1931

The post Knihovnu básníka Jindřicha Hořejšího a významné obrazy darovala Jiřina Hořejší Památníku národního písmenictví first appeared on Čítárny.

Josef Dobrovský (17.08.1753 – 06.01.1829) byl známý a populární teolog, filolog a zakladatel slavistiky jako vědecké disciplíny, literárního. Byl také církevní historik a populární představitel našeho národního obrození. Prezident T. G. Masaryk ho nazval „prvním světovým Čechem nové doby“.

Úvaha O původu jména Čech, Čechové

Slované – tento veliký a mocný kmen národů, rozložený v širých končinách Evropy – neznají svůj původ. Odkud by ostatně měli vědět, kde bydleli v nejstarších dobách, kdy a na jaký podnět osídlili dnešní území, odkud obdrželi všeobecné označení Slované? Dlouho po Kristově narození neměli vlastní dějiny; psát se naučili teprve spolu s přijetím křesťanství.

Naší snahou není hledat Čecha v arše Noemově ani na nivách Šináru při stavbě babylónské věže, případně v Médii, Zichii, Skýtii, vésti jej pak přímou cestou do našich končin, nýbrž chceme se pokusit o výklad, že Češi si své jméno do své nynější vlasti nepřinesli, ale obdrželi je od jiných, východně sídlících Slovanů, případně sami přijali teprve potom, když již osadili tuto zemi – a to vše v čele velké slovanské kolonie, která se brala ze svých starých sídel k západu.

Protože postup Slovanů směřoval z jejich starých sídel podél karpatského pohoří na západ směrem k Německu, byli nutně ti, kteří pronikli na naše území, přední, a ti, jež zanechali vzadu, ti zadní neboli poslední.

Češi by tedy byli ti přední, první, počínající, kteří pronikli do západních území v čele velkého stěhování národů. O historické správnosti resp. Možnosti tohoto označení podle položení českých Slovanů ve vztahu k Slovanům slezským, moravským a polským nemůže jistě nikdo důvodně pochybovat. Zbývá tedy již pouze dokázat, že tento výklad jména Čech je správný po etymologické stránce. Kdo by věřil, že by se kmen jména Čechů dal zjistit a vyložit v české řeči? Až do nechutnosti šly sváry o samu existenci Čecha, aniž se vědělo, co slovo „Čech“ znamená, aniž se proto někdo pokusil najít původ tohoto jména.

„Čech“ – podle starého české pravopisu „Czech“, podle německého „Tschech“ – je podstatné jméno, a to onoho typu, kdy se ke kmenové slabice připojuje ještě hláska „-ch“. Tak lze odvoditi du-ch od du-ti (douti); smí-ch (polsky smiech) od smá-ti; ču-ch nebo či-ch od ču-ti čili či-ti; prospě-ch od prospě-ti.

Ve všech těchto případech jsou kmenové slabiky du, smí, či rozšířeny koncovkou „-ch“. Tím způsobem je dána jejich forma. Tedy také če-ch od če-ti, podle nynější výslovnosti číti. Vždyť „e“ v dvojslabičných neurčitých tvarech – ostatně i jindy – změnilo se často v „í“; jako např. jésti v jísti, mléti v mlíti, plésti v plísti, řéci v říci, seti v síti atd. Číti – dříve četi – se dosud vyskytuje ve složeninách na-číti, po-číti (jihosl. pocseti), za-číti. Odtud jsou velmi hojná slovesa opětovati, počínati, začínati, dokonavé tvary budoucí načnu, počnu, začnu. Minulé časy od načíti, počíti, začíti jsou načal, počal, začal a příčestí minulá trpná načat, počat, začat. Odtud počátek, začátek a podstatná jména slovesná začetí, početí. V těchto posledních se zjevně ukazuje kmenová slabika „če-„ od četi.

Čech tedy – od četi – znamená něco jako započetí, započínající resp. Někdo, kdo dělá začátek, případně bydlí na začátku národního společenství; něco jako latinské princeps (předák) či německé Fürst (vůdce, kníže) ve svých původních významech: někdo přední, první. Může být – vzhledem k situaci nových sídel na našem území – vůbec vhodnějšího pojmenování? Předpokládá-li se tedy, že Čechové dostali své jméno od svého vůdce Čecha, lze uvedený výklad toho vztáhnout právě tak lehce na onu osobu, která vedla jakožto předák část putujících Slovanů vpřed, jako i na samu onu skupinu vpřed pronikajících Slovanů, kteří se postupem na západ dostali do takové situace, že byli nutně z hlediska slezských, moravských a polských Slovanů ti první neboli přední. Tito Čechové, Češi jsou tedy přední Slované, tak jako Slezané jsou ti zadní, poslední.

Tito přední Slované – od nichž jsme zdědili jméno i řeč, jíž mluvíme – položili v Čechách základ k velké říši, která se statečně postavila nejstrašnějším vojům německých císařů, vítězila i byla přemáhána, nikdy však neztratila svou svobodu, císaři sama dobývala triumfy, vyrostla v mocné království, získala i volební hlas v německé říši, vystoupila na vysoký stupeň rozkvětu, vážnosti a slávy – a znenáhla se zase stala tím, čím je teď.

/ Názvy zemí a oblastí jsou zde uvedeny podle starověkých říší popřípadě národních kmenů jako například Médie od starověké Médské říše v dnešním Íránu, Skýtie podle Skythů z jižní Ukrajiny až po Dunaj.

Petr Žantovský píše více o Josefu Dobrovském a cituje z díla germanisty a historika dr. Karla Kiesenbauera. ZDE

The post Josef Dobrovský. O původu jména Čech, Čechové first appeared on Čítárny.