Asociace nezávislých médií představila novou, ale prestižní novinářskou cenu v České republice. Krameriovou cenu 2016 převzalo 6 opravdu významných novinářů, redaktorů a publicistů:

JAN PETRÁNEK – cena za celoživotní přínos
JAN SCHNEIDER – zvláštní cena za publicistiku

TEREZA SPENCEROVÁ (Literární noviny) – periodický tisk
ONDŘEJ NEFF (Neviditelný pes) – internetová žurnalistika
ROBERT MIKOLÁŠ (Český rozhlas) – rozhlasová žurnalistika
TOMÁŠ HAUPTVOGEL (TV Prima) – televizní žurnalistika

V porotě zasedli:
René Zavoral, generální ředitel Českého rozhlasu
Jaroslav Plesl, šéfredaktor MF Dnes
František Cinger, redaktor Práva
Radomír Pekárek, šéfredaktor První zprávy.cz
Vladimír Skalský, ředitel Slovenského domu
Stanislav Novotný, předseda Asociace nezávislých médií

Více: www.nezavislamedia.cz

Krameriova c ena a ANM / Asociace nezávislých médií je ze své podstaty sdružení apolitické, nezastává a neprosazuje žádné konkrétní společné politické postoje, názory a zájmy. Jediným důvodem jeho založení a existence je ochrana práva občanů na svobodné šíření a získávání informací, obrana svobody slova, která je vážně ohrožena.
Zakladatelé jsou Stanislav Novotný – předseda, Petr Žantovský, Ondřej Geršl, Jan Korál.

The post První Krameriova cena 2016. Prestižní novinářská cena pro Petránka, Spencerovou, Neffa, Mikoláše, Hauptvogela, Schneidera first appeared on Čítárny.

Ivo Fencl: A měl Verne milenku?
Neff: Měl. A kdybych měl být cynický, tak vám povím, že pro život je ideální skutečně tolerantní manželka a jedna dobře zaplacená milenka. Tak žil můj milovaný Verne třicet let. Půl týdne u manželky, půl týdne u metresy.

Co odbočit i k vašemu vztahu k ženám?
Radši ne. Pokud svou ženu neponižujete a ona je ráda, že vás má – a prestiž a vaše peníze, může fungovat i to, o čem jsem mluvil, ale je to samozřejmě jenom jakési ideální řešení útěku po padesátce.

Ale co ženy?
Má první manželka, která bohužel zemřela, na mne působila i tím, že se mi povedl žert a ona se tomu zasmála. Jako kluk jsem byl ale zapšklý, uhrovitý mrťafa, který se holek bál. Až na střední jsem měl lásku. Zamiloval jsem se do pozoruhodné holky a dodnes mi leží v hlavě, co vlastně byla ona zač. Ani později, kdy už jsem byl takzvaně zkušený, bych totiž nevěděl, jak na ni. Byla doopravdy zvláštní.

Trochu to možná také znám. A na vysoké?
S holkama jsem v podstatě chodil až tam, kdy už jsem žádným zvláštním ostychem netrpěl. Uhry zmizely a přišly první novinářské úspěchy. Studoval jsem žurnalistiku a od třetího ročníku mě zaměstnali v rádiu. Takže jsem získal sebevědomí, to je základ. To je první, co ženská vycítí. Nesebevědomý chlap? Bláto. Není to o tom, jestli má svaly jako Arnold Schwarzenegger nebo milion dolarů v kapse, ale o tom, že když se do mužského zavěsí, nesmí upadnout. A sebevědomí se nedá předstírat. Člověka prozradí těkající oči i zpocené dlaně a takový chlap může na opravdové ženské zapomenout. Pro ženy není tak důležité, jak muž vypadá. Opravdu jde o jeho sebevědomí a je úplně jedno, jestli je plešatý anebo vlasatý, hubený anebo tlustý, malý anebo vysoký.
Je přitom zajímavé, že se do vzhledu ženy často promítá, jaká opravdu je, i když věnuje hodně péče vizuální stylizaci, u muže tomu tak není. Ale je-li ženská blbá a nudná kráva, vypadá jako blbá a nudná kráva.

To si opravdu myslíte?
No… Ještě se to dá ošvindlovat u osmnáctileté. Může vypadat docela hezky tak dlouho, dokud jí dobře funguje metabolismus a nedovolí tedy, aby svou blbostí zhuntovala, co jí příroda nadělila. Ale jakmile je ženské přes třicet, vídáte občas i závistivé a zapšklé báby, které jenom koukají, co komu čeká na talíři a jakou si koupil značku auta. Je to tak. Ženská ale musí být nejdřív hodně hnusná v duši a pak je teprve hnusná i v obličeji a na těle.

A chlap snad ne?
Neřekl bych. A pokud není úplně blbý, tak to na té ženské okamžitě pozná. Taková může říct jenom čtyři věty, aby věděl, co je zač, a dokázal ji otaxovat naprosto perfektně.

Ale nepřeháníte?
Nevím. Chlap se pokaždé zajímá o to, jak ženská vypadá, to už je tak, že jo, ale řekl bych, že ji hodnotí a čte i jinak. Nemluvím o nějaké sexuální záležitosti na noc, protože to se zkoumají jiné věci, mluvím teď o vztahových záležitostech a tom, že chcete se ženou navázat přátelský, ne-li milostný vztah… Něco jiného je jen postel a jako mladým klukům nám to bylo jedno a šlo jenom o to, aby na svém místě byly patřičné orgány, a ty tam obvykle byly, a aby naše protějšky nebyly vysloveně odpudivé.

A co si vůbec myslíte o lásce na první pohled?
Myslím, že první pohled je základem mnoha vztahů. Opravdu! Jako s Míšou. Mám radsary na lidi, spolu jsme byli přes třicet let a od prvního pohledu jsme věděli, že mezi námi něco je.
Načtu zkrátka druhého, a když vidím, že taky on čte mne, tak to ve mně něco zamíchá a dojde k navázaní kontaktu. Je to podobné, jako když se na internetu spojují dva modemy, ne, nesmějte se. Vymění si protokoly, procházejí data… Nejsou protokoly vyměněné? Data nikam netečou? Míša pro mne byla podstatnou částí života a podstatnou částí je pro mne i Ljuba Krbová a nedovedu si představit, že bych zůstal sám, ne, opravdu nedovedu.

A já si až doteď myslil, že si dokážete představit všechno.
Nedokážu. A říkával jsem si, že je to až nebezpečné.
Říkával jsem si, že kdybych o Míšu přišel, tedy kdyby mi utekla až někam na Nový Zéland, anebo kdyby ji unesli Marťané, tak že by pro mne život ztratil smysl.

A paní Neffová se na to dívala stejně?
Jako já. Protože jinak by mi opravdu utekla. Nebyl jsem vždy to, čemu se říká vzorný manžel, ale patřili jsme k typu lidí, kteří dlouhodobě snesou jednoho partnera, což je, myslím, dost menšinová záležitost. Míša umřela a jako jsem si dřív nedovedl představit život bez ní, tak jsem si zpočátku nedovedl představit, že bych si zvykl na jinou.

Ale nakonec jste se i podruhé oženil.
Myslím si ale, že v tomhle století se dospěje k hodně rozvolněnému manželství. Četl jste román Pátek (1982) Roberta Heinleina?

Ano.

Takže víte, že vymyslel polygamní model manželství na systému akciové společnosti. Když pak jdou lidi do svazku s tímhle vědomím, už nežárlí. Ale je to otázka vývoje. Nevím, jak dlouhého, nicméně atavismy přežívají dlouho. Ten nejsilnější, kdyby šel vyléčit, tak by nastala doba manželství umístěného na úplně jiné úrovni.

Chápu hlavně to, že bychom si toho druhého nikdy neměli příliš přivlastňovat. Anebo radši vůbec ne.
Přesně. Jenže vlastnický vztah je zakotvený už v jazyku. „Má žena,“ říká se přece.
„Jsem její muž.” Jenže ona není má, ona je jenom se mnou. Vedle mne, a v tom je rozdíl. Žena mi nepatří, ona není má a já jsem sice vedle, ale nejsem její, nenáležím jí.

A souhlasíte s Plzákem, že když dojde v manželství k úletu…
Když dojde k nějaké bezvýznamné nevěře, tak se o tom podle mne mluvit nemá.

A má se zatloukat?
Člověk se partnerovi nemůže se vším svěřovat. A když se přece nějakým způsobem ten problém odněkud vynoří, tak si především musíte říct, jestli o vztah stojíte. Pokud ano, udělejte vše, aby se neroztřískal.

Konkrétně?
Na to, jak víte, neexistuje jednoduchý recept, tak jako na psaní, a to plzákovské zatloukat přece jen vždycky neplatí. Když už totiž doma na stole leží hlášení Pinkertonovy detektivní agentury, dá se jen těžko vykřikovat, že není pravdivé.

Snad jste si o podobném úletu s Míšou i otevřeně povídali?
Ano, věřím, že je to třeba. Aby ti dva našli řešení. Ale nejsou na to, jak víme, žádné recepty. Pokud je ale partnerství pevné a ti dva o ně stojí, tak jsou podle mého názoru i schopni tolerance. Určité. Třeba i ústupku. A najdou východisko!
Ale je hodně důležité neudělat nic, čím byste toho druhého pokořil.

Ale taky jde o věk, ne? Něco platí ve dvaceti, něco platí v šedesáti.
Je běžné – a vídáte to, jak se chlapi okolo padesátky zbláznili a opustí po třiceti letech své manželství, aby šli k nějaké dvacítce, ale já myslím, že to není normální a každé takové manželství už muselo mít nějakou trhlinu. Už předtím? Jo. A jakmile ji jednou má, tak si chlap uvědomí: „Hele, já ještě funguju, tak proč bych měl mít na krku ženskou, která už mě nebaví. Ještě mohu strávit dvacet hezkých let s nějakou mladou holkou, ne?“
Jenže ono se to málokdy povede. Vždy je něco jinak.

Královská zábava / Ondřej Neff a Ivo Fencl / Vydala Akropolis, 2010 / Pátý svazek edice Osobnost
Královská zábava, kniha rozhovorů s Ondřejem Neffem nejen o psaní knih

The post Královská zábava s Onřejem Neffem. O ženách, milenkách, nevěře a manželstvích rozprávěl s Ivo Fenclem first appeared on Čítárny.

Slavní spisovatelé často slouží jiným ke zviditelnění. Kolik je jen pokračovatelů Conana Doyla, co si půjčili jeho Holmese. S Vernem to sice tak žhavé není, ale vlna zájmu se dotkla i nás v Česku.

Nakladatelství Albatros před třemi lety založilo edici Jules Verne – Knihovna pro 21. století, jejímž ústředním autorem je sice (v roli adaptátora) Ondřej Neff, ale vedle sedmi jeho adaptací (Dvacet tisíc mil pod mořem, Patnáctiletý kapitán, Pět neděl v balonu, Tajuplný ostrov, Nový hrabě Monte Christo, Dva roky prázdnin a Zemí šelem) tu vyšla i tzv. Nová dobrodružství Julese Verna z editorů současných zahraničních autorů.

První svazek s deseti verneovkami devíti psavců jsem recenzoval. Druhý se začal prodávat v létě 2011 a přináší dalších třináct povídek o devíti mužů i pěti žen.
Úvodní díl obsahoval také komentáře, jejichž prostřednictvím šlo chronologicky putovat původními verneovkami, a které pokaždé představily i následující novodobý příběh odrážející se od klasiky. To pokračuje. Některé Vernovy romány jsou sice vynechány, ale jiné naopak využity i rozvinuty – a někdy fascinujícím způsobem. Jindy hůř. Začněme horším.

Doktor Cox je jen nevalnou parafrází Doktora Oxe a neodpovídá Vernově duchu.
Psal britský sci-fi autor Keith Brooke. Zajímavější se zdá Úplně první případ Johana Heliota (nar. 1970) vyprávěný sluhou Philease Fogga, který je tajným agentem na první misi a líčí epizody známé cesty okolo zeměkoule, které však Verne buďto neznal, nebo schválně utajil. Proklouz tak odhalí, že jeho pán je vlastně i prof.  Moriarty, a pak také, že tenhle zlovolný matematik uměl nacházet „časové trhliny mezi světy“. Těchto světů je přehršle a zrovna tolik, jako našich dvojníků. Mezi Moriartyho dvojníky náleží i Nemo, Fantomas a dr. Fu Manchu a Proklouz je – v jiné dimenzi – Fandorem i sourozenci Holmesovými. Při všem i koordinátorem války Dobra se Zlem, což nám připomene sérii JFK a příliš samoúčelný příběh nemění, řekl bych, nic na tom, že nezklamala sama metoda využívání literárních postav, na které stojí většina Nových dobrodružství. Taky Heliot přístup toho typu miluje a v jednom ze svých románů vylíčil i Vernův únos na Měsíc plánovaný a spáchaný mimozemšťany.

Cestou okolo světa byla inspirována i povídka Kevina Andersona, autora románu Kapitán Nemo (2002), a Sarah Hoytové (ta vytvořila hned čtyři románově detektivní pokračování Tří mušketýrů). Společné dílko 80 dopisů – a jeden navíc je výborem z korespondence agenta Fixe, který o svém slídění průběžně informoval manželku, až dostal košem.

Další spisovatelka Justina Robsonová (nar. 1968) je v Česku známá i díky sérii Lila Black a hrdina její prózy Liga dobrodruhů se setkává s entitami považujícími se za Verna i kapitána Nema, načež plují Atlantikem na ostrově a ve společnosti napůl skutečného Sindibáda či sira Davida Attenborougha, což se sakumpakum rovná asi tak největší hlouposti svazku.

Další povídka Hector Servadac Junior tvrdí, že byl v Na kometě naznačen budoucí konec světa po strážce s červovitým(?) mimozemským stvořením. Adam Roberts (nar. 1965) parodoval už předtím třeba i Hobita či filmy Hvězdné války a Matrix a vymyslil i působivý katastrofický román Sníh (2004) či dílo o variantní podobě první světové války. Tady, myslím, jeho um uvadá, a když se začteme do Tajemství Sahary od Burroughsova editora Richarda Lupoffa (1935), tak nevím, nevím. Lupoff sice napsal poutavou studii Mistr dobrodružství (1965) o kouzlu a principech díla Tarzanova tvůrce, tohle je ale příliš mechanicky roubováno na Zatopenou Saharu a nad jen abychom mohli spatřit Nautilus v Saharském moři…

A Sharan Newmanová (nar. 1949)? U nás je známa jako autorka detektivek i poučných knih včetně Skutečné historie da Vinciho kódu, v Honbě za zlatem však nechá H. G. Wellse, aby se setkal s mužem zbohatnuvším po pádu Zlatého meteoritu. Ten chce odčinit následky ovládnutí světového trhu a je to vlastně syn vynálezce, jenž kdysi nebeské těleso nasměroval svým paprskem nad Grónsko. Wells muži půjčí stroj času a… O skutečném Nemovi a o tom, že právě Nemo vyložil Vernovi základ hned několika jeho nejlepších románů, nás pak v Mělčině poučí Liz Williamsová (nar. 1965), avšak dosavadní příběhy dělají druhý svazek verneovek slabším, než byl ten první, a postmoderno se opakovaně dotýká samoúčelnosti.

Publikaci naštěstí zachraňují následující povídky:
Ve Staré svítilně obdrží titulní artefakt potomek vynálezce Orfanika z Karpatského hradu a díky paprsku oné svítilny uvidí budoucnost i včetně spálení sebe a své milované. Autorem byl hororový tvůrce Tim Lebbon (nar. 1969) známý i jako původce románů o tajných osudech Jacka Londona.
Měsíčňanský zahradnický spolek je už čtvrtou verneovkou o baltimorském Gun Clubu. Taky v ní dostane slovo dělo, a tentokrát odstraní do kosmu odpad. Autorce Molly Brownové už po právu vyšly v Ikarii povídky a Ballantyneova Matemstická záležitost oproti tomu jen mechanicky parafrázuje Zmatek nad zmatek , tj. třetí verneovku s Dělovým klubem, a je oproti Brownové svěžesti jen zdlouhavým fórkem.

To skvělý francouzský spisovatel a překladatel Michel Pagel (nar. 1961), který napsal i román Cinéterre (1998) z alternativního Londýna (podobají se atmosférou filmům společnosti Hammer), je jinou kávou.
Přispěl propracovanou Pravdou o Vilému Storitzovi, kde propojil Vernův román velmi věrohodně s Wellsovým Neviditelným, ale i se Strojem času. A báječní, i když kontroverzní, jsou také Tajemní Iowané z paralelní historie, v níž v Americe existuje Lincolnopolis, jemuž vládnou kolonisti Vernova Lincolnova ostrova doplnění dokonce Jupovými opími bratranci z Taboru.

Smělý autor pak předvádí jednomu novináři skoro osmdesátiletého Cyra Smithe i enklávu, která se roku 1875 i s Iowou odtrhla od USA. Politicky a technologicky ten kraj ovlivňuje celý svět, ale původně to bylo zlé. Neúrody, živelné pohromy, konkurence a předpojatost proti černému Nabovi(!), ale i restrikce americké vlády a lenost přistěhovalců svedly optimistického inženýra k trudnomyslnosti, když navíc i zjistil, že je leda schopným výrobcem, ne však tvořivým vynálezcem. I vrátili se všichni roku 1870 ke své skále v Pacifiku a díky jedné ponorce našli druhou: Nautilus. Byl neporušený. Usedli dovnitř k pákám a pluli do Států, kde pak ponorku rozebrali a využili veškeré vynálezy uvnitř, což vlastně celé trochu připomíná i Trosku. Ačkoli ale hrdinové povolali Edisona, Bella, Forda i manžele Curieovy, principy Nemových vynálezů žádný vědec nerozkryl, a tak se staly na Zemi jen magickým prvkem. Věda se zhroutila!

Dále je převedena i Nemova lebka a zní domněnka, že byl buď z budoucna  nebo „z hvězd“. Jeho mysl vykazuje každopádně mimořádné kvality. Jen tak bokem zjistíme však i to, že je čtyřicetiletý Harbert gay a že on a Pencroff byli už za války Severu s Jihem milenci! Teď chce „mladý hospodář“ Brown odvrátit „vyčerpání vědy“, jenže právě námořník Pencroff ho spolu s opy zarazí a sváže, načež nastoupí do čela kolonie Robur Dobyvatel.

Mírně šokující a bizarní prózu
sepsal přední autor kyberpunku Paul Di Filippo (nar. 1954) a veškeré povídky knihy jsou jako v prvním případě sestaveny Ericem Brownem a Mikem Ashleym, přeloženy Ivanem Ryčovským a částečně ilustrovány Zdeňkem Burianem, i když se jedná jen o jeho práci pro Gailův román Raketou do měsíce. Beletrie je opět vsunuta do stručné Vernovy biografie, ale řekl bych, že je to životopis moc kritický a že řadu verneovek naprosto nedoceňuje. Celku pak víceméně škodí.

Nová dobrodružství Julese Verna | Jules Verne | Vydal Albatros, AlbatrosMedia, 2011

The post Nová dobrodružství Julese Verna od editorů současných zahraničních autorů first appeared on Čítárny.

Nejsem žádný kloudný tester, ale Aston mě letos požádal, abych přečetl jeho rukopis Poklad dobrodružných příběhů, a poslechl jsem a nevzpomínám si, že bych tamodsud vykutal skutečnou chybu. Doplňovat, je jiná. To se dá vždy… Nedá, vážení.

Nejméně tady to třeba nebylo. Známo mi navíc je, že Ondřej Neff psal obdobně zaujat o životech autorů dobrodružné literatury už mezi roky 1984 a 1986 v měsíčníku Pionýr.
Bylo tam tenkrát možno studovat čtivý seriál medailonů ilustrovaný panem Jindřichem Ulrichem a později dalšími výtvarníky včetně Jiřího Petráčka, třeba si pamatujete, a ze stran toho tehdy už čtvercového časopisu, který jsem kupodivu i po dovršení dvacátého roku života odebíral, se linuli Enšpígl, Nasreddin, baron Prášila, Robinson, Lemuel Gulliver, don Quijote a zrovna tak jejich duchovní tatínci podobných es: Alexandre Dumase, Karl Friedrich May, Robert Louis Balfour Stevenson, ale i Homér. A Jack London. Ten, o kterém, a to se ví málo, Neff brzy nato formou studií, komentářů a doslovů sepsal celou (dodnes nevydanou) knížku pro nakladatelství Svoboda, které mu ji zaplatilo jen diskutabilně či vůbec.

Ale to je už jedno. Nedalo mi to přesto letos v létě (2017), abych ty dávné portréty hnidopišsky nesrovnal s novými, a co nevidím? Staré se od nových odlišují. Je to dobře? Jistěže. Co se naopak lišit nemůže, jsou klasici. Klasikové neumírají, ty jen tak jednoduše nevyměníte. Jak by snad se zlovolnému padouchovi některému „šiklo“. To nejde, protože ti mužové i ženy už vězí v historii.

A tak se také letos začalo Danielem Defoe a Robinsonem, a sice jsem upozorňoval (ve snaze projevit aktivitu) na jeho údajná padouštví a jistou nepůvodnost celého Robinsona, to však spíš jen žertem, poněvadž podobné detailíky se „čtenáři od sedmi let“ nepředkládají (a proč by taky měly, pro děti jsou zbytečné, neideální pravdu si stejně jednou dohledají. Jak tu o Danielu Defoe, tak tu o Karlu Mayovi).
Ale ponořte se do Pokladu (a pokladnice) dobrodružných příběhů. Není samozřejmě pouze Neffův. Především dokonce sestává z tuctu komiksových adaptací slavných děl. O jejich geniálních tvůrcích

Ondřej v prolukách mezi seriály pouze pěkně vypráví a Robinsona převedl ve scénář sám ten nejpovolanější, František Novotný alias chlapík, který tutéž knihu už někdy roku 2004 neobyčejně svébytně i skvěle zadaptoval prózou.

Původně snad byl, jak jsem slyšel, sice pro ten úkol osloven Albatrosem právě Ondřej Neff, ale dal nakladatelství tip na mistra science fiction a námořního kapitána Novotného.
V Pokladu dobrodružných příběhů následují mimo jiné komiksy podle scénářů Ondřeje Neffa, který přitom zde přítomnou Cestu kolem světa za 80 dní adaptoval už roku 1986 pro rozhlas, Ondřeje Müllera (Poslední Mohykán, Volání divočiny) či Víta Haškovce (Dobrodružství Toma Sawyera, Pouští a pralesem). Ale to již si objevte sami a vězte předem, že seriály od deseti scenáristů bezvadně kreslil tucet tvůrců a v pěti případech z toho je malíř sám autor scénáře: Tomáš Chlud u Tří mušketýrů, Renáta Fučíková u Hraběte Monte Cristo, Martin Velíšek u Bílé velryby, Karel Jerie u Ostrova pokladů a Michal Menšík pod pseudonymem Nikkarin v případě Knihy džunglí.

A pozor, pozor: prostřednictvím náhledů knižních obálek se tu děti i dospělí setkají rovněž s tvorbou Zdeňka Buriana, Václava Junka, Kamila Lhotáka, Gustava Kruma, Dagmary a Pavla Bromových, Waltera Pageta, Rockwella Kenta, Maurice Leloira, Léona Benetta a George Rouxe.

Ondřej Neff: Poklad dobrodružných příběhů. 12 slavných děl dobrodružné literatury v kreslené podobě.
Jedenáct autorů literárních námětů:
Daniel Defoe, James Fenimore Cooper, Alexandre Dumas, Herman Melville, Jules Verne, Mark Twain, Robert Louis Stevenson, Karl May, Rudyard Kipling, Jack London a Henrik Sienkiewicz.

Úvod Ondřej Neff. Sestavili Vít Haškovec a Ondřej Müller. Scénáře Ondřej Neff, František Novotný, Vít Haškovec, Ondřej Müller, Martin Velíšek, Renáta Fučíková, Karel Jerie, Tomáš Chlud, Pavel Mertl a Michal „Nikkarin“ Menšík.
Kresby Bohumil Fencl, Michal Kocián, Jiří Petráček, Martin Velíšek, Renáta Fučíková, Karel Jerie, Tomáš Chlud, Petr Modlitba, Luděk Bárta, Barbora Kyšková, Miroslav Pospíšil a „Nikkarin“. Obálka Vojtěch Domlátil. (Kniha navíc přetiskuje řadu knižních obálek.)
Odpovědný redaktor Ondřej Müller. Albatros. Praha 2017. „Pro čtenáře od 7 let.“ 96 stran. ISBN 978-80-00-04806-2

The post Ondřej Neff. Poklad dobrodružných příběhů. 12 slavných děl dobrodružné literatury v kreslené podobě first appeared on Čítárny.

Zjara 2008 vydal Albatros novou knihu Ondřeje Neffa (1945) Dvacet tisíc mil pod mořem. – Co to melu? A že přece kráčí o klasickou verneovku, na které se Ondřej Neff pouze poněkud „přiživil“? Věřím, že po přečtení tohoto článku případný podobný názor změníte.

Držím oněch Dvacet tisíc mil v rukou a nečtu ovšem na obálce jen „podpis“ Ondřeje Neffa, nýbrž i jméno Julesa Vernea (1828–1905). Jde tedy o adaptaci? Ano. V dějinách literatury víc než běžný jev, jak nám připomíná už třeba Robinson Crusoe a nesmírně poutavá historie jeho převádění do češtiny, která prozatím končí verzí Františka Novotného (2005). U té se zastavme, a to nejen z toho důvodu, že také ji uvedl na trh Albatros. I proto, že rovněž František Novotný je autorem science fiction, a tedy trochu Neffovým kolegou, a dále pak z toho důvodu, že i on se mohl na obálku „podepsat“ plným právem, i když to neudělal (a spokojil se s umístěním svého jména v tiráži). A proč že se mohl Novotný podepsat na obal plným právem? Jde o totální převyprávění, ve kterém se autor kupříkladu nebojí využít i vlastních znalostí moderního námořního kapitána. Dobrá, namítnete ale, že znáte i původního Robinsona, a to je kniha vysoce svébytná, takže podobné převyprávění opravdu vyžaduje, a zvláště pak v případě dnešních dětí. A že se to s ní dělalo vskutku vždycky, zatímco s prózou Dvacet tisíc mil po mořem nikoli?

Nemyslím si, že lamentace jsou ve skutečnosti na místě.
A především si teď ujasněme, zda je vhodné Vernea adaptovat vůbec – a jakkoli. Odpověď zní: Nepochybně ano. A je to samozřejmé. Původního Vernea v současnosti přece česky dál a dál vydává brněnské nakladatelství Návrat, i když často pouze v upravených prvorepublikových překladech. Každopádně však má každý mladý čtenář dnes možnost po kterékoli verneovce sáhnout a strávit ji takříkajíc bez příkras – i bez redukcí. A ty nejlepší ostatně může v knihovnách najít v bezpočtu vydání. A právě do této situace vstoupil Ondřej Neff, a to nikoli jako pouhý upravovatel textu anebo zastaralých překladů, a nedorazil dokonce ani od lesa, nýbrž takříkajíc „od rádia“. Má přece už na kontě dlouhou řádku dramatizací verneovek, a třeba právě Dvacet tisíc mil pod mořem kdysi přetavil hned do pětidílného rozhlasového seriálu. Výborného. Teď tedy stál znovu před podobným úkolem.

A měl hned na začátku dvě možnosti.
Tou první byl poměrně pietní přístup. Vzdal se ho. A udělal správně, to je nejen můj názor. Jednak udělal dobře z výše naznačených důvodů, jednak pak i pro vlastnosti konkrétních Dvaceti tisíce mil, které kdysi vznikaly poměrně dlouho. Ne, nakladatel Hetzel tehdy nebyl tak docela spokojen. Přestože pak slavily úspěch. Děje tu totiž je poskrovnu a jde spíš o jakýsi polopodmořský cestopis, na který jsou jako korálky navěšovány rozmanité příhody. Ondřej Neff cestopis uchopil, rozpustil v moři – a znovu napsal. Zgruntu. Dodal zcela novou motivaci i pro ústřední plavbu kolem světa a nastolil taky záporného hrdinu, který, jak víme, v případě dobrodružného románu jest přísadou víc než podstatnou. Verneovi chyběl. Ondřej Neff jej „vyrobil“ z jedné původně epizodní postavy, totiž z kapitána Farraguta.

A co dál a co více?
Neff připsal celé akční scény, aniž by se sebeméně „vykecával“, a dokonce si dovolil i ten hřích největší, že trochu pozměnil psychologický profil kapitána Nema (a to především v závěru). Suma sumárum: ve výsledku držím v rukou zbrusu nový román, který se – na rozdíl od původního – daleko lépe čte. Jistě že bez Verneova génia by nevznikl, ale je nepochybně lepší než byl ten původní. Jsou to, přeneseně řečeno, Tři mušketýři, zatímco původní verze byla pouze Pamětmi pana d ’ Artagnana – a rozumíme si, že?

Problém ovšem nastane hned u některých adaptací dalších, které má Albatros taktéž v plánu. Jako druhý přichází na řadu Patnáctiletý kapitán a má se objevit už na podzim. Ta kniha je oproti „Nemovi“ poněkud hutnější a osobně bych měl při adaptování veliký strach. Ondřej Neff se ale vyznačuje tím, že strach nemá anebo si ho nepřipouští, a tak odsoudil původní finále „Kapitána“ k zániku a dostane se nám nového, logičtějšího. Komu to vadí? Iks nepozměněných vydání má takový staromil opět k dispozici. A co má následovat zjara 2009? Adaptace Pěti neděl v balóně, opět od Neffa. Zvláště úvod Pěti neděl je dnes už opět beznadějně zastaralý, a tak se vracíme do situace s Dvaceti tisíci mílemi pod mořem: jinými slovy, adaptace bude i tady víc než místná.

Pak ovšem časem dojde i na Tajuplný ostrov, a tady mne jímá hrůza.
Pokud totiž pojme Ondřej Neff svou práci stejně totálně, pak opravdu nevím: Tajuplný ostrov je takřka neadaptovatelná kniha, tedy aspoň ne tím způsobem, jak to zatím předvádí Neff. A snad teď trochu zapřeháním, ale Tajuplný ostrov lze chápat až jako jakýsi „sen autistův“ a „bibli lidí s Aspergerovým syndromem“. Ano, přeháním, ale záměrně, a to abych poukázal na charakter onoho textu. Je zacyklený sám do sebe a neuvěřitelné množství zde přítomných detailů je samo o sobě smyslem. A pokud je tedy začneme vyškrtávat, pak je otázkou, u čeho až by mohlo ono sekernictví skončit. Jak se ale naštěstí zdá, je si Ondřej Neff podobného nebezpečí vědom, a tak zatím mluví hlavně o posunu v závěru Ostrova, kde se opět vyskytuje kapitán Nemo. Nu, a není ani novinkou, že Neff už po léta touží vytvořit i jakýsi „spojovník“ mezi situací Nema na konci Tajuplného ostrova a začátku románů Troskových, tedy těch, které o tomtéž kapitánovi také pojednávají. Uvidíme, zda to dokáže.

A abych tedy celé konání shrnul, můžeme být rádi, že Albatros zadal úpravy verneovek právě někomu tak kreativnímu, jako je Ondřej Neff. Jeho adaptace se budou číst „navěky“ a vyroste bezpočet dětí, které by bez nich Vernea nikdy, nikdy nedočetly. Takový je dnes svět. A to je i dostatečný důvod pro Neffovu práci, do které se vrhl s nadšením i způsobem, který ospravedlňuje jeho „podpisy“ na obálkách.

A ještě závěrečnou poznámku: k adaptování Julesa Vernea by Albatros nejspíš vůbec nepřistoupil, kdyby nebylo ilustrátora Zdeňka Buriana, který kdysi vytvořil mistrný doprovod k více než deseti Verneovým románům, jeden z nichž takto ještě vůbec nebyl realizován (právě Pět neděl v balóně). Jak se zdá, počítá se prozatím pouze s vydáním těchto „Burianových“ knih, nicméně Ondřej Neff už teď koketuje také s tím, že by se pak pokusil prosadit i nové uvedení Cesty kolem světa za osmdesát dní, tedy knihy, kterou Burian bohužel nikdy neilustroval. O obrázky by se jistě úspěšně pokusil Milan Fibiger, který by pak teoreticky mohl ve spolupráci s Ondřejem Neffem postupovat Verneovým dílem dál a dál. Ne, nezáviďme jim tu práci kvůli finančnímu ohodnocení, ale záviďme jim ji kvůli možnosti slastného ponoru do světů, které jim mohou závidět všichni milovníci dobrodružství vyzbrojení ještě mladými a bijícími srdci…

Dvacet tisíc mil pod mořem / Jules Verne – Ondřej Neff / 1. vyd., pevná vazba / ilustrace v článku Zdeněk Burian /

The post Jules Verne. Jaký má smysl přepisovat jeho knihy? first appeared on Čítárny.

Soudný, dospělý a snad i modelový čtenář (existuje-li), nemůže neakceptovat nejméně v rámci subžánru, ale snad i obecně Neffovu ryze vernovskou trilogii Tajemství pěti světadílů (2014-2015).  Jde o tak čtivou práci, jako by se předčítala sama. Nepopřu přesto, že do nitra jejího soukolí se vpravuji i campovým vnímáním.
Chci říct: Ano, hltal jsem to „jak malý kluk“, ale taky jsem naladěn na dobrodružno, fikční svět jistého typu a jsem (snad) i schopen přívětivé tolerance k původnímu Vernovu světu Podivuhodných cest, tedy legendě legend, nostalgii nostalgií a romantice romantik. K dětství.

Román nedělá nikdy jen autor, to je známo. Ruku v ruce s autorem se musí ubírat čtenář.
My. Čtemež i tohoto zbrusu nového „Verna“. Ten měl v životě (rádoby) vyšší ambice (včetně křesla Francouzské akademie), ale „upadl“ do psaní pro děti. To kvůli svému nakladateli Hetzelovi? ptáte se možná. Jistě. Ale věřím, že byl vlastně „autorem dětí“ již z podstaty, už původně. Narodil se takový. Na jedné z těch nejšťastnější planet. Sedmdesátník Ondřej Neff oproti tomu vůbec není typický „spisovatel maličkých“, a když chtěl onehdy stvořit knihu pohádek, zasekl se (nebo aspoň prozatím). Tím spíš ovšem lze obdivovat grácii, se kterou vklouzl do bot s bruslemi a na tento led, kde vydržel bez podjetí nohy. Napodobil Vernův styl, to není tak prostě, a napodobil i celý jeho přístup ke světu. Nejen vzorně to udělal, ale přímo intuitivně. Takže nejde o kalkul. Už jako hoch (kdysi na Slapech) ostatně těmito knihami žil a – shodou okolností – nejprve četl méně známou část klasikova díla. Ta původně náležela malíři Janu Zrzavému.

I ten nejchytřejší plán se skládá z třiceti dvou chyb, tvrdí Zatul Rimpoche, učitel hlavního hrdiny Neffovy trilogie Tajemství pěti světadílů.!

Neff tedy splnil úkol, který si sám vytyčil, ale nejen to. Stihl svůj text současně udělat i polem pro potenciální scénář. Komiksový (na adaptaci už pracuje Petr Kopl), ale třeba i filmový (pravda, Spielberg se zatím neozval).

Ilustrace Lubomír Kupčík

To, co říkám, platí pro celou trilogii, ale zůstaňme u centrálního, „afrického“ svazku. Ukrývá opět dva díly celkem šestidílného románu. Třetí díl se zove prostě Afrika, čtvrtý Do středu země.
Nečitelný a neprůhledný boháč Virgil Adrian přepravuje v vzducholodi z Ameriky do Afriky čtyři kladné hrdiny. Jsou jimi britský agent Maukler (původně hrdina románu Zemí šelem), detektiv Fix (původně z Cesty kolem světa za osmdesát dní), slečna Winthorpová a desetiletý Marek, její syn a živel.
Ne dle vlastních vůlí jsou tito šťastlivci dočasně nastěhováni do někdejšího Blacklandu, pouštního to města zloducha Harry Killera z verneovky Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy. Killer sice již nežije, ale jeho sídlo bylo Adrianem přebudováno a přejmenováno na Sunnyville. Píše se rok 1890 a Fix i Maukler u záhadného milionáře zrovna identifikovali signální znaky až nadpřirozené ješitnosti. To, co ten fanatik učinil tváří v tvář tornádu, není totiž ničím méně než megalomanií šílence. Byť tím připomíná Nema.
Nema, který kdysi vylezl na horní palubu Nautilu za bouře na moři. Ale Virgil Adrian asi bude přece ještě o pár fousků šílenější, jak pochopíme, když s Mauklerem nasloucháme jeho výlevům ohledně čtrnácti himálajských osmitisícovek. Prahne je opravdu jako první pokořit? Ano? Žárlí i na Nema. Vypadá to tak. A Nemo sice, zdá se, zahynul, jak se ví díky zprávě kolonistů z Lincolnova Tajuplného ostrova, ale… Opravdu? A co na to Maukler?
Ten není přímo Bondem, ale obyčejným hrdinou taky ne. Překvapeně i sebe dokonce detekuje cos přínosnějšího než ješitnost. Šestý smysl. Maukler disponuje bravurním talentem. Pozná, na kterých se v té které chvíli nachází zeměpisných souřadnicích. Což se (až podezřele) šikne i potřebám Neffova románu. I když tu mají hrdinové i jiné starosti. Vytušili již, že je Adrian padouch, a pokusí se o pár útěků. Marně. Ocitnou se zato na palubě „zemní“ ponorky Foktylus (jakési obdoby Nautila) ovládané Adrianovým zástupcem hrabětem Raigastem. Ne, nepronikne s nimi až do středu Země, ale dost kilometrů hluboko ano. Vždyť naše planeta je minimálně pod povrchem děravá jako ementál a obří jeskynní bubliny jsou navíc částečně vyplněny vodou.

Jak jsem se zmiňoval už v recenzi na Pána vzduchu (první části této trilogie), byl to redaktor Ondřej Müller, kdo vymyslil pojem verneffka. Tento pojem se vžil, ale spíš u řady adaptací skutečných verneovek (2008-2011). Albatros jich vydal osm, ale v Pánu země čteme dílo ryze původní, i když podle vernovského kadlubu lité.
„Snažil jsem se, aby měla všechny náležitosti opravdové verneovky,” uvádí Neff a šli tím směrem s Müllerem i díky jednomu Vernovu výroku. V interview kdysi s vážnou tváří nadhodil, že by rád napsal ještě román, jenž by oživil postavy všech Podivuhodných cest, dal je dohromady a čtenáře vedl za nimi na ta místa glóbu, která už díky verneovkám poznali. Odvážný plán. Verne už jej bohužel neuskutečnil, chtěl-li vůbec, a tak to zvládli v Albatrosu prostřednictvím Tajemství pěti světadílů, přičemž kontinenty Neff rozumí Evropu, Ameriku, Afriku, Asii a Austrálii, nikoli Antarktidu, jelikož ta nebyla za Vernových časů jako regulérní světadíl ještě vnímána a Verne ji líčí po Poeově vzoru jen co území půlené v oblasti pólu průlivem (viz romány Dvacet tisíc mil pod mořem a Ledová sfinga).

Pán země není naštěstí jen zeměpis. Disponuje třeba i figurou „božího“ vynálezce Hillara Bankse (původně také z románu Zemí šlem) a jedná se nejen proto žánrově o ryzí sci-fi.
Ta graduje v druhé části. Pán země je knihou výsostně původní, ale některé scény jsou záměrně parafrázemi sekvencí z verneovek. Třeba ta, v níž hrdinové takřka umřou v nesmírném žáru. Odkazuje nepochybně na kapitolu Nedostatek vzduchu z Dvaceti tisíc mil pod mořem a současně i na situace z velikého mrazu v románu Země kožešin.
Zachráncem před horkem se tu stane desetiletý Marek, i když musím žalovat, že se ta scéna blíží hraně pravděpodobnosti. Koincidence událostí s recitací Otčenáše se dokonce možná podobá i parodii. Ale to, řekl bych, nevadí.

I v Pánu země pokračuje autor navíc v umném pletení sítě odkazů na další a další verneovky; hlavně ty, jež nešlo do děje zapojit opravdověji.
Zpravodaj listu Daily Chronicle Harry Blunt přijímá tudíž po krycím jméně Olbinett z prvního dílu (viz palubní mistr Olbinett z Dětí kapitána Granta) i jméno Clovis Dandentor (stejnojmenný Vernův román) a hovoří se taktéž o Xirdalově „odpuzovacím přístroji“ (Honba za meteorem), přičemž i Zefyrin Xirdal je i jedním ze světově význačných vynálezců, kteří se ve světě Pána země pohřešují, aby pak skrytě fungovali v Adrianových laboratořích v bývalém Blacklandu.

Ilustrace Lubomír Kupčík

Odkazy pokračují a vyskytne se i obava, aby se Markova absence ve škole neprotáhla na „dva roky prázdnin“.
Jako skutečné osoby jsou zmiňováni hrdina Školy robinzonů (jeho strýc je dokonce Raigastovým přítelem) a kapitán Hatteras, dobyvatel točny. Existuje rovněž sopečná Hatterasova hora na pólu i Janin průliv na pólu jižním. Maukler osobně zná i hrdinu Dramatu v Livonsku (str. 161) nebo Číňanových trampot v Číně (str. 227) a Marek má za úkol zvládnout geografii povodí Dunaje, po kterém plul jistý Vernův Lodivod. Co více, postavy z Pána země znají i Novou Aberfoylii (z verneovky Černé indie, sic) a mají ponětí o tunelu pod Kilimandžárem (Zmatek nad zmatek), o zeměměřičích z Dobrodružství tří Rusů a tří Angličanů, o opičí osadě Ngala (Ves ve vzduchu) atd. Především ale putujeme ve stopách profesora Lidenbrocka a jeho synovce Axela (Do středu Země), jehož „spisek“ je v Neffově románovém světě znám. Co ještě víc, Mauklerův úřad řešil případ kapitána Branicana (Zajatec pustin) a Maukler sám viděl Maják na konci světa na argentinském Isla de los Estados i fotografii Bratří Kipových před popravčí četou. Dokonce zná osudy Trosečníků lodi Jonathan. U některých bodů těchto výčtů větřím, pravda, nad nebezpečí anachronismu. Plyne čistě z té skutečnosti, že se podle Neffovy trilogie muselo ve Vernově světě semlít všechno už před rokem 1890, kdy se Tajemství pěti kontinentů odehrává. Což sice možné je, ale uvědomme si, že Verne psal romány až do roku 1905.

A některé (ty) odkazy jsou taky až moc vágní. „Nebo jako kdyby nás přitáhla na svůj povrch prolétající kometa!“ čteme (Na kometě). „Mohl bys tam snadno potkat nějakého pana Negora.“ (Patnáctiletý kapitán.) „Slečna Winthorpová se opět chlubila svými nákupy a slibovala, že se o svůj šatník opravdu nenechá připravit, ani kdyby soptilo deset sopek a na obzoru strašilo deset zelených paprsků.“ (Verneovka Zelený paprsek.) A extrémním příkladem podobného přístupu jsou pak věty: „Trochu jsem blouznil. Zdálo se mi o provazolezci, který veze tlustého Turka v trakaři po laně nataženém přes Bospor. Pak mě napadl pštros zobající diamanty, osedlal jsem ho a prchal před hordou zběsilých Tatarů.“ Do knihy jsou tím „umně“ vtaženy“ i Vernovy romány Tvrdohlavý Turek, Hvězda Jihu a Michal Strogof.

Zábavné však určitě jsou opakované parafráze klasického začátku Tajuplného ostrova („Něco horšího. Padáme.“) a za geniální mám finální propojení Pána země s románem Vynález zkázy.
Lze-li vůbec k Pánu země vznést nějaké skutečné výhrady, pak snad leda k uspěchanosti některých kapitol, jako např. té s titulem Krůček do tmy. Ale nepopřu, že je právě do ní vkomponována parafráze Axelova bloudění z románu Do středu země, a to jako skvělá, vyvažující předzvěst událostí v druhé části svazku.

Co je a co není v podobném typu románu ještě únosné, je ostatně otázkou na přetřes. Ještě nepravděpodobnější než sekvence z nitra rozžhaveného Foktylu je pasáž, v níž si nebohého Marka přehazují z tlamy do tlamy plesiosauři, aby ho převzal pterodaktyl. Ten je vzápětí napaden přerostlými archeopteryxy a tyto Burroghsovým románům podobné chvíle se vskutku blíží tomu, co sám Ondřej Neff nazývá v jiné knize „vědcovým žertem“. A jsou bezesporu „komiksové“. To jistě; ale nezapomínejme, že již sám Verne může být označen co průkopník jisté komiksovosti. A „vztah“ pterodaktyl – Marek, což nepřipomíná obří patagonské kondory, útočící prý na děti (a opět viz Děti kapitána Granta)?

Tak či tak jest na soudného čtenáře často pomrkáváno, a když do kapitoly V obklíčení nastoupí ke všem monstrům i velicí mravenci, bezděky jsem vzpomněl na prostřední „údolní“ část poslední filmového King Konga. Podobně vědomě přemrštěnou. Tam i tady je kumulace stvůr už přílišná, byť je to záměr.
Ale i pomrkávání ještě jiného typu nalézáme. Je to vtipný odkaz k další Neffově trilogii Milénium, který si autor neodpustil učinit skrze úvahy o (teoretické) Markově proměně v ještěra (str. 261).

Zatímco Pána vzduchu ilustroval Milan Fibiger (jednička) a Pána země Lubomír Kupčík (také dobrý, ale dvojka), ve třetím svazku se dočkáme obrázků Petra Kopla, autora spíš komiksového.
Navíc, pravda, doplňují trilogii působivá kresebná schémata fantaskních dopravních prostředků od Ladislava Badalce a klasické mapy Jaromíra Vraštila (doplněné červenými čarami nových tras). A co dodat spolu se ctihodnými hrdiny těchto verneffek?
Vím: „Ve chvílích, kdy jde o všechno, hodně záleží na stavu ducha. Naděje posiluje, obavy jsou koulí na noze. No a úplná beznaděj spolehlivě zabíjí.“

The post Po knize Pán vzduchu je tady Pán Země. Verneffky z trilogie Tajemství pěti světadílů Ondřeje Neffa first appeared on Čítárny.

Verneffka Pán vzduchu je první ze svazků trilogie Tajemství pěti světadílů (2014-2015). Slovo verneffka přitom vymyslil Ondřej Müller, vžilo se pro adaptace verneovek (2008-2011) vydané Albatrosem (dosud je jich osm), avšak tohle není adaptace. Zde čteme původní práci, i když odlitou ve Vernově stylu. „Snažil jsem se, aby měla všechny náležitosti opravdové verneovky,“ uvádí autor v doslovu.

„Uchýlili jsme se do patra červeného parního omnibusu.“ (str. 164)
„U Hestona Blumenthala na Knightsridge lákají hosty na koncerty čtyř spřežených parních koncertních křídel.“ (str. 230)

Dopsáno, co Verne už nestačil napsat
Právě Neff a Müller vykročili tímto směrem díky výroku francouzského romanopisce, který je součástí jednoho starého interview. V něm tenkrát Jules s vážnou tváří nadhodil, že by ještě rád napsal román, jenž oživí mnohé hlavní postavy Podivuhodných cest a dovede čtenáře zpátky na ta místa glóbu, která už dík verneovkám poznali. Verne svůj odvážný nápad bohužel nikdy neuskutečnil, ale dnes je takřka vymalováno. Je realizován právě prostřednictvím Tajemství pěti světadílů, přičemž oněmi světadíly rozumíme Evropu, Ameriku, Afriku, Asii a Austrálii. Antarktidu ne. Antarktis Neff pominul a ani za Vernových časů ještě nebyla co kontinent vnímána. Verne ji po Poeově vzoru líčí jako pevninu rozdělenou na jižním pólu průlivem (Dvacet tisíc mil pode mořem, Ledová sfinga).

Hlavním hrdinou i vypravěčem Neffovy trilogie je velice schopný a samostatný agent Maukler, předchůdce Bondův (Jmenuji se Maukler, James Maukler.) a ctitel map, který si dík jejich večernímu studiu pamatuje názvy snad veškerých lokalit na Zemi.
I těch nejmenších u řeky Limpopo. Na britské útraty byl vycvičen v umění tai-či v tibetském klášteře Rongpu na úpatí Mont Everestu a druhem se mu na /takřka válečném/ tažení (které má ovšem světovému konfliktu zabránit) stává Hubert Fix ze Scotland Yardu, gentleman ozdobený buřinkou, pro kterou se vrhá kamkoli. Je známý z Cesty kolem světa za osmdesát dní, což byla a je Neffova nejoblíbenější verneovka. Fix, pravda, díky Ondřejovi nově vystupuje také v závěru verneffky Pět neděl v balónu. Už v adaptacích totiž Neff chystal pole trilogii.
Zatímco na pana Fogga fixovaný kdysi Fix je postava Vernova a také původní verze Jamese Mauklera se objevila už ve verneovce Zemí šelem, jejich soupeř a ústřední arcilotr a padouch Virgil Adrian jest čistě dílo Neffovo. Jako nejbohatší muž světa Virgil licoměrně hlásá mír, ale tušíme zradu. Černou? Jakou přesně, to ještě nevím, ale je to monstrum a v Pánu vzduchu mi silně asociovalo falešného čaroděje ze země Oz.

Trilogie, nemající v české literatuře obdoby, se sice odehrává koncem 19. století, nicméně nás koupe v paralelní, silně steampunkové historii.
I elektřina je zde již generována a využívána, nicméně fakticky tu zvítězila pára. Autorův žert? Do značné míry ano, ale jen po vzoru řady vědeckých žertíků Vernových. Ani Francouz přece nemohl mínit veškeré výplody svých vynálezců vážně, připomněl Neff už ve svých monografiích o slavném snílkovi. Navzdory výše zmiňovanému interview Verne nikdy nezdůrazňoval, že se jeho hrdinové pohybují světem, ve kterém šlépěje zanechali i postavy jeho předchozích prací.
To Neff napravil a naopak rázně vytahuje za uši na světlo vše, co kde lze propojit.

Tak se už v prvním svazku potkáme na palubě vzducholodi Queen Mary 2 s bratrancem Benediktem z Patnáctiletého kapitána a putujeme po stopách inženýra Hillara Bankse z románu Zemí šelem.
Právě tenhle dobrácký, byť naivní génius má na svědomí i podstatné zintenzivnění „století páry“.
Promyšlené jsou rovněž odkazy na Ocelové město (výrazně využito) a třeba i na Carova kurýra, Zatopenou Saharu anebo na román Oceánem na kře ledové. Hovoří se o „slavném“ Samuelu Fergusonovi z Pěti neděl v balóně a jeho pozdějším příklonu ke vzducholodím, načež i letadlům těžším vzduchu. Slyšíme taky o hrdinech knížky Se Země na Měsíc a… Fascinující úvodní sekvence Pána vzduchu se odehraje v okolí „Tajemného hradu v Karpatech“, kde se navíc dotkneme legend o upírech a Draculovi. Svět Kontinentů je uhrančivý, víc a víc nás vtahuje, existují tu i pravdivé vzpomínky na „Vynález zkázy“ a ještě nezemřel Robur Dobyvatel.
Všeobecně je díky Arronaxově románu znám kapitán Nemo, jehož od Verna už kdysi převzal J. M. Troska, a právě říši českého Nema hodlá Neff organicky/logicky propojit se světem Nema Vernova v třetí části trilogie.

Stále mluvím o trilogii, ale… Tento projekt má vlastně šest částí. Každý svazek totiž zahrnuje části dvě.
V případě Pána vzduchu se tím jedná o díly Evropa a Amerika, i když nestejného rozsahu. Úvodní Evropa je dvakrát delší než Amerika a sestává z dvou dobrodružství obklopujících Adrianovu ničivou „prezentaci“ pro vlády světa.
Jádrem prvního z oněch dobrodružství je objevení tzv. Krakena, jádrem druhého úžasný Adrianův vynález předváděný šokovaným politikům a novinářům. Megaloman je sezval do Transylvánie a rozpohybovat tu zemskou kůru. Experiment je úspěšný. Plánuje vyzdvihávat části mořského dna a naopak kamsi do podzemí zašle Banksovy anglické laboratoře, aby zahladil stopy po… Po čem vlastně?

Při pátrání po Banksovi se Maukler a Fix seznámí s dvanáctiletým Markem Davenportem a jeho mladou vychovatelkou, která tu představuje jediný ženský element v jinak typicky vernovském světě a již víc a víc zajímá právě agent Maukler. Abych však hrdince nekřivdil: posléze ji počne interesovat Virgil Adrian, jakožto i jejího syna.
Styl této verneffky plné dialogů je jednotný, ale zaregistrujeme také pasáže až „rozhlasové“ (i pro rádio autor adaptoval značné množství verneovek) a zrovna tak si text víckrát říká o komiksové zpracování. Na tom se Albatros už domlouvá s plodným kreslířem Petrem Koplem. Ale konstrukt Tajemství taky až pozoruhodně připomíná koncept počítačové hry. Nicméně autor nasadil víc než virtuální figury. Osobně vystoupí Benjamin Disraeli, hovoří se o Cecilu Rhodesovi, o mladém Leninovi, Edisonovi i Teslovi, s hrdiny spolupracuje architekt Frank Lloyd Wright. A tyto osobnosti mají šanci se zároveň setkat s postavami verneovek, takže je Mauklerovým kamarádem také „Nový hrabě Monte Christo“ doktor Antekirt. Neff pracuje velmi zběhle s detaily a masou reálií, nicméně má dar text nepřetížit. Tím se liší i od Verna. Ten kdysi láskou k výčtům a faktografii potopil pod hladinu čtivosti nejen román Na vlnách Orinka.

Ano, jinde byl uměřenější. V jeho době měly pasáže o přírodě a ze zeměpisu smysl. Ale ten se dnes vytrácí. Nikoli ve všech případech, vzpomeňme však, že i Umberto Eco nedávno dospěl k závěru, že musí trochu seškrtat výčty ve Jménu růže. Taky Julese Verna proto dál adaptujme.
Neffovu trilogii ilustrují Milan Fibiger, Ladislav Badalec a prostřednictvím map Jaromír Vraštil. Příští, prostřední svazek má vyjít v lednu 2015 pod titulem

Pán země. Bude se odehrávat v Africe a… zřejmě i pod ní. To připomíná některé světy Roberta Krafta, autora Nobodyho, nicméně je to jen vnějšková, dost vzdálená příbuznost. A celek?
Krásným je projektem. Líto mi je pouze jednoho. Těch několika dětí, které dnes (což je trend) víc anebo i méně programově nečtou.

Mimo jiné tak nebudou s to ocenit, nakolik trefně autor přirovnal pilotování parní vzducholodi k jízdě na koni. Ale i jinými humory román disponuje a Maukler třeba ani v tom nejmenším nepochybuje, že „ohavná“ Socha svobody, nad níž letí parní vzducholodí, již brzy zkoroduje a bude odstraněna.

P. S.
Jako jedna z nejvíc fascinujících scén románu mi připadá Mauklerovo “setkání” s Herr Schulzem. Ale je to skutečně on, kdo je takřka jako Stalin, Gottwald či Lenin uchován v Ocelovém městě pod onou obří čočkou, kterou si pamatujeme ze staré ilustrace?

The post Pán vzduchu. Ondřej Neff a jeho první skutečná verneffka first appeared on Čítárny.

Jeden z nejslavnějších románů Julese Verna je stále živý díky tajuplné postavě kapitána Nema. Znalec a sběratel „verneovek“ Ondřej Neff příběh nově převyprávěl, takže je přitažlivý i pro současného čtenáře. Ozdobou knihy jsou ilustrace a kvaše Zdeňka Buriana, které nádherně podtrhují exotickou a dobrodružnou atmosféru tohoto příběhu.

Projekt převyprávět a čtenářsky „zaktualizovat“ verneovky existoval v Albatrosu již delší dobu, ale po dohodě mezi spisovatelem Ondřejem Neffem a programovým ředitelem Albatrosu Ondřejem Müllerem nejdříve nakladatelství vydalo nové převyprávění Robinsona Crusoea, na němž si vyzkoušelo, že nové verze klasických dobrodružných příběhů jsou pro současné čtenáře dostatečně atraktivní a ilustrace Zdeňka Buriana nic neztratily ze své přitažlivosti.

Snahou Albatrosu je v novém vydání verneovek s ilustracemi Zdeňka Buriana shromáždit co možná nejkompletnější ilustrační doprovod od tohoto malíře v nejlepší tiskové kvalitě (v knize Dvacet tisíc mil pod mořem celkem 16 kvašů a 41 pérovek + původní obálka otištěná na zadní straně potahu). Ilustrační doprovod je konzultován s odborníky a sběrateli díla Zdeňka Buriana.

Albatros záměrně vybral pro zahájení řady román, který je dějově problematický a budil rozpaky už v době svého prvního francouzského vydání, navzdory tomu, že právě v tomto románu autor stvořil nesmrtelnou postavu kapitána Nema. Ondřej Neff tak měl při aktualizaci a modernizaci děje větší možnosti i prostor pro nové ztvárnění „verneovského“ děje. Od Ondřeje Neffa je i zasvěcený doslov přibližující dobu vzniku románu i zajímavosti z původního děje. Novinkou jsou přepracované mapy z minulých albatrosích vydání a nákresy strojů, které se v ději vyskytují, v tomto případě průřez ponorkou Nautilus z pera Ladislava Badalce.

Dalším titulem v této řadě je Patnáctiletý kapitán (2008)

UKÁZKA Z KNIHY

Abraham Lincoln nebyla vědeckovýzkumná loď. Já jako vědec a Ned Land jako vyhlášený harpunář jsme měli být pouhou zástěrkou zakrývající pravý cíl výpravy. Nikdo neměl Abrahama Lincolna podezřívat, že je to ve skutečnosti torpédová lodice, vyzbrojená nejnovějšími zbraněmi, která nepátrá po širých mořích nazdařbůh, ale pluje za úlovkem cíleně, nelítostně, jako když se luňák vrhá na schouleného ušáka. Pochopil jsem, co znamenalo to zachvění paluby a zasyčení ve vlnách. Byly to zvuky, jež vydává torpédo, vymrštěné z trubice silou stlačeného vzduchu. Minulo cíl? Dozajista. Ponorka, a teď jsem nepochyboval, že to skutečně ponorka byla, se dala do pohybu krátce před tím, než jsme sykot zaslechli.

Ano, byla to harpuna našeho statečného mořského lovce Neda Landa, která při úderu na plášť stroje zazvonila. Ten, kdo ho ovládal, rozhodně nepolevoval v pozornosti a uvedl stroj do bleskové rychlosti. Ta stačila přemístit ponorku tak, že vypuštěné torpédo minulo její záď. „Co tu děláte?“ ozval se nám za zády kapitán Farragut. Přicházel v doprovodu pětice námořníků. Jeden z nich nesl svítilnu. Její prudké světlo mě oslepovalo a mým druhům se nedařilo o nic lépe. Ned Land hněvivě mhouřil oči a Conseil si je zakrýval rukou. „Jak vysvětlíte, co je zde v podpalubí, kapitáne Farragute?“ oslovil jsem příchozího ostře. „Vám nebudu nic vysvětlovat. Nesnáším na své lodi čmuchaly. Chopte se jich,“ zavelel svým mužům, „a hoďte je do moře.“ Dovedl jsem ho pochopit. Odkryl před námi karty a musel se zbavit nepohodlných svědků. Jenže my jsme nebyli jen nepohodlní svědci, byli jsme i nepohodlné oběti, odhodlané bránit své životy. Ned Land ozbrojený harpunou vyrazil kupředu a ve vteřině srazil ratištěm dva muže k zemi, toho, který stál po Farragutově levici, a také námořníka s lucernou.

Palubu teď osvětlovala jen záře vycházející z poklopu. První šarvátku jsme vyhráli. Na lodi však bylo na padesát námořníků a bezpochyby byli ozbrojeni. Jak dlouho jim dokážeme vzdorovat? Zasupění a temný úder za mými zády mě vrátil z říše úvah do nepříjemné skutečnosti. Ze tmy se vyloupl námořník, který se mylně domníval, že hodný a mírný Conseil je neškodný. O svém omylu se ihned přesvědčil. Conseil, zkušený bojovník, proti němu použil chvatu, který se naučil od zápasníků za naší výpravy do Číny, kde jsme zkoumali chování ostnokožců v mělkých vodách u Paracelských ostrovů.

Námořníci však budou příště opatrnější a hlavně, jsou nad námi v přesile. Navíc mají palné zbraně, uvědomil jsem si, když ze tmy třeskl první výstřel. „Hlupáci,“ zaburácel Farragutův hlas. „Postřílíte jeden druhého. Zažeňte je na příď!“ Byl to přece jen muž na svém místě, jakkoli sloužil špatné věci. Neztratil hlavu ani schopnost orientace v málo přehledné situaci. Cítili jsme, že se kolem nás ve tmě stahují čelisti kleští. Nepřítel se mohl vynořit odkudkoli. Někde ve tmě byl kormidelník. Z otevřeného poklopu se mohli vyhrnout útočníci, a kdyby udeřili všichni najednou, ani Conseilův um a Ned Landova síla by je nezastavily, o mé výřečnosti nemluvě. Bezděky jsme tedy plnili kapitánovo přání a vraceli jsme se tam, odkud jsme přišli. Byl to zoufalý ústup. Dosáhli jsme při něm několika drobných vítězství. Conseil mě zbavil chlapiska, které mi skočilo na záda z lanoví, kde číhalo podobno levhartovi. Útok mě srazil na kolena a myslel jsem, že nastala moje poslední hodinka. Mužovo zaúpění a tříštivý zvuk lámané kosti mě vyvedly z omylu. Šťastnou chvíli neměl ani muž, jehož žaludeční krajina se seznámila s tupým koncem Ned Landovy harpuny. Jeho vyheknutí bylo příslibem, že po několik příštích dnů nebude znamenat žádnou zátěž pro lodní kuchyni. Ale i kdyby moji druzi znásobili svoje bojové nadšení, nepřátel bylo příliš mnoho a přesile nakonec podlehli i rekové u Thermopyl. Ti ale padli při dobrém vědomí, že chrání svoje bratry před barbarským vpádem, kdežto my zahyneme zbůhdarma a naše smrt jen uvolní ruce padouchovi jménem Farragut. 

Obloha šedla. Brzy vyjde slunce. První hodiny dne 5. listopadu 1867 jsme už měli za sebou. Poslední hodiny tohoto dne se už odvinou bez nás. Ocitli jsme se v úzkém prostoru na přídi. Odtud jsme pozorovali tajemné těleso v hlubinách, které se zachránilo před zkázou díky šťastnému zásahu Ned Landovy harpuny. Co přineslo štěstí ponorce, přinese nám zkázu. I když, moudře uváženo, Farragut by se nás po zničení ponorky zbavil coby svědků tak jako tak. Proč ještě nestřílí? napadlo mě. Má nás v hloučku pěkně pohromadě… Kapitán náhle nechal rozsvítit silný reflektor umístěný na můstku. Síla toho světla nás div nesmetla do moře. Pochopil jsem, že ten bídák si chce naši popravu užít. Uslyšeli jsme zarachocení natahovaných závěrů pušek. „Kdo se moc dozví, sám sobě škodí,“ ozval se neviditelný Farragut. „Mohu vás ujistit, že po návratu se postarám, aby se svět dozvěděl o důstojné smrti mučedníků vědy. Deníky celého světa budou psát o třech hrdinech, kteří nepřežili setkání s narvalem.“ „Nemohl by to být vorvaň?“ ozval se Conseil. Byl jsem na něho pyšný. Ani v této poslední chvíli neztratil nic ze svého statečného francouzského ducha. „Noviny lžou,“ zahřímal Ned Land. „Kdyby měly psát pravdu, musely by napsat, že jsme se stali obětí vraždy rukou sprostých pirátů.“ Z druhé strany bylo slyšet zaklení. „Skončeme tu frašku!“ poznal jsem hlas prvního důstojníka. „Miřte dobře, chlapi!“ rozkřikl se kapitán Farragut. „K líci zbraň, zamířit a…“ K povelu „pal“ už neměl příležitost.

The post Verneova kniha Dvacet tisíc mil pod mořem, převyprávěná Verneffka podle Ondřeje Neffa first appeared on Čítárny.