Jiří Orten (vlastním jménem Jiří Ohrenstein, 1919–1941) si od 10. ledna 1938 do 29. srpna 1941 vedl tři sešity, které sám nazval podle barvy desek: Modrá kniha, Žíhaná kniha a Červená kniha.
Nejde o klasický soukromý diář. Orten do nich zapisoval básně, sny, výpisky z četby, úvahy, dopisy i záznamy o lásce a o každodenním strachu a úzkosti za německého protektorátu. Deníky obsahují téměř celé jeho básnické dílo a zároveň nejvěrnější obraz jeho uměleckého a lidského zrání. Výbor vyšel poprvé v roce 1958, úplné vydání až v letech 1992–1994.

Poslední zápis pořídil den předtím, než ho na Rašínově nábřeží srazila německá sanitka. Zemřel 1. září 1941, dva dny po dvaadvacátých narozeninách.

Poslednín zápis:
“Žijeme ostatně jinde než mezi stromy, po nichž teče smůla…?“

Jiří Orten / Modrá kniha (10. 1. 1938 – 12. 12. 1939)

První sešit je kniha začátku: příchod do Prahy, studia na konzervatoři, první láska k Věře Fingerové, vznik sbírky Čítanka jaro a vstup německých nacistických okupantů do Čech. Není to kronika událostí, ale „mozaika nálad, snů, básní a poznámek“. Orten knihu oslovuje jako důvěrníka a na konci jí říká, že zemře. Součástí jsou i seznamy recenzí a přečtené literatury. Knih v letech 1938–1939 přečetl stovky.

Ukázky:

Těch dní kdy konec bubnuje a já se rozpakuji
jako bych sebou byl
ó ne to jenom on
a noc je potom krásný cíl
když vše je ze záclon

Březen 1939, krátce po okupaci ČSR německým vojskem:
„K ničemu jinému jsem nebyl zrozen na tuto zemi, než abych svědčil, jsa přichycen svou vahou, svou tíhou i svou lehkostí.“

Červenec 1939:
„Jsem Žid, slyším to stokrát denně […] Nesmím proto chodit do parku, nesmím se koupat, nesmím chodit s dívkou, která není Židovka. To jsou tak malé věci a tak hloupé věci […] Ale já si to nesmím říkat.“

(12. 12. 1939):
„U tohoto stolečku […] máš mi umřít, Modrá kniho.“

Jiří Orten / Žíhaná kniha (13. 12. 1939 – 9. 12. 1940)

Orten ji hned na začátku zasvěcuje „čistotě“. Vzniká tu Cesta k mrazu, první verše Ohnice a Jeremiášův pláč. Zároveň se zužuje prostor: vyloučení z konzervatoře, zákazy, práce na letišti, krize vztahu s Věrou. Básně jsou už zralé; osobní zápisy jsou ostřejší a častěji moralizující. Zmiňuje se, že v roce 1940 přečetl přes 350 knih.

Ukázky

prosince 1939:
„Chci žít. Kdo se usmívá? Neznám nic jiného, ničemu jinému jsem se nenaučil. […] Věřím-li v Boha, věřím-li jenom v sebe, […] nevěřím-li v nic, stále žiji. To je život.“

Říjen 1940
Slavný seznam zákazů. Orten si v noci nemohl usnout, a tak si je vypsal a nechal pod nimi volné místo „pro ty, které se dostaví“. Mimo jiné: zákaz vycházení po osmé, parků, divadel, samostatného bytu, cesty do Kutné Hory, jízdy v přední části tramvaje, studia.

Po zkouškách na konzervatoři (červen 1940):
„…poprvé jsem pocítil na vlastní kůži, co je to herectví a jaká úžasná oblast mi uniká tím, že nesmím.“

Vystavět na jemnosti
nejzávratnější hrad.
Knihy, maso a kosti
do země zakopat,
aby se všechno ostří
propadlo do temnot.

prosinec 1940 o Věře:
“Hořím jasným plamenem, protože dosud miluji. Nejsem milován, dobře, alespoň neshořím.“

Jiří Orten / Červená kniha (9. 12. 1940 – 29. 8. 1941)

Poslední sešit je nejtemnější a nejosobnější. Přibývá denních úvah, ubývá básní. Těch nejlepších. Vznikají Elegie, Ohnice a plánované Scestí. Orten žije v izolaci, pracuje v Židovské náboženské obci, sleduje válku i vlastní depresi z německé okupace. V deníku je silně cítit jeho osamělost. Červená kniha končí večer před smrtelným úrazem.

Ukázky

Z básně Cvičení (4. 5. 1941):
„Lampáře vidím jít. / Rozsvěcet? / Zhasínat!“

Hladiny rozptýlil
a položil je na dna,
což značí záplavu,
povodně, břehy sňaté.
[…]
Lampáře vidím jít.
Rozsvěcet?
Zhasínat!

Báseň zapsaná k narozeninám, večer před nehodou:
„Ach, kéž ještě chvíli mohu
dívati se na oblohu,
která rudnout počíná […]
ať mi hoře nerozhlodá
to, co jsem chtěl zašíti
lety dvaadvacíti!“

Poslední věta deníku (29. 8. 1941):
„Žijeme ostatně jinde než mezi stromy, po nichž teče smůla…?“

Deníky jsou Ortenovým nejrozsáhlejším dílem o tom jak vzniká poezie.
Orten spojuje intimní lyriku s dokumentem totalitní doby přesně a věcně. Tím se staly jedním z nejdůležitějších českých dokumentů 20. století.

Formálně navazují na „otevřené deníky“ Jakuba Demla, ale deník je u Ortena dílnou i hotovým textem.
Na tento model později navázal např. Jiří Kolář (Roky ve dnech, Očitý svědek), v širším smyslu i tradice české deníkové prózy.
Za zmínku rozhodně stojí i Otevřený deník Jana Vladislava.

Ortenův hlas je zde skutečně hlasem svědka v nesmírně složité válečné době.

The post Jiří Orten. Jedinečné deníky. Modrý, červený, žíhaný first appeared on Čítárny.

Mimořádně talentovaný básník Jiří Orten (30.8. 1919 – 1.9. 1941) byl na své narozeniny 30. srpna 1941, sražen na chodníku v Praze okupační německou sanitkou. 1. září 1941 Jiří Orten, vlastním jménem Jiří Ohrenstein, umírá ve svých 22 letech.

Jiří Orten se nenarodil jako Orten. V matrice stojí Jiří Ohrenstein. Pseudonym si zvolil už jako středoškolák; za protektorátu k němu přibyly další dvě masky, Karel Jílek a Jiří Jakub, protože Žid nesměl publikovat pod vlastním jménem. Bratři po válce přijali příjmení Ornest. Jméno, pod nímž ho známe, je tedy zároveň úkryt i odkaz.

Pocházel z kutnohorské rodiny, která žila literaturou a divadlem víc, než by se od majitelů malého střižního obchodu čekalo. Matka Berta hrála ochotnické divadlo. Starší bratr Ota odešel v roce 1939 do Anglie a stal se režisérem. Mladší Zdeněk, o deset let mladší než Jiří, přežil Terezín i Osvětim a po válce hrál mimo jiné v seriálu Sanitka. Sám Orten chtěl stát na jevišti: tři roky studoval dramatické oddělení konzervatoře, než ho v roce 1940 z rasových důvodů vyloučili. Herectví mu uniklo „tím, že nesmím“ — věta z deníku, která platí i pro celý jeho veřejný život.

Mohl odejít. Na rodinné radě se rozhodlo, že s Otou přejdou hranice první. Ota odjel. Jiří zůstal kvůli matce, kvůli češtině, kvůli veršům.
Později sám odvezl dvanáctiletého Zdeňka do pražského židovského sirotčince, aby chlapec měl jídlo a školu. Orten nebyl jen „uzlíček něhy“, jak se o něm někdy píše. Dovedl být tvrdý a praktický, když šlo o rodinu.

30. srpna 1941, v den svých dvaadvacátých narozenin, vyšel na Rašínově nábřeží pro cigarety. Srazila ho německá sanitka a vlekla ho po dlažbě.
V první nemocnici ho jako Žida odmítli; převezení na oddělení pro židovské pacienty ho stálo čas, který už neměl.
Zemřel 1. září. Vinící vraždy nebyli nikdy potrestání, protože Orten byl za protektorátu pro německé okupanty jen ŽID.
Týž den vydal protektor Reinhard Heydrich nařízení o žluté hvězdě.
Matce povolili cestu na pohřeb ve strašnickém krematoriu až výjimkou ze zákazu pohybu. Leží na Novém židovském hřbitově na Olšanech. 

“Dotkni se, chceš-li, nahmátneš, jak trvá všeliká hrůza a všeliké štěstí.“
Nápis na náhrobku.

K poezii ho přivedl i strýc z matčiny strany, anarchistický básník Josef Rosenzweig-Moir.
Skutečným patronem debutu se však stal František Halas: v jeho edici vyšla Čítanka jaro. Po válce Halas napsal verše, které se k Ortenovi lepí dodnes:

“Až v katedrálách budou plouti ryby, tento básník vyvolán bude jménem.“
František Halas Ortenovi

Po Ortenovi se dnes jmenuje Cena Jiřího Ortena (pro autory do třiceti let, od r. 1987), festival Ortenova Kutná Hora se soutěží mladých básníků, Gymnázium Jiřího Ortena a pražské Ortenovo náměstí.

Básník a citlivý pozorovatel Orten nám přesto zanechal jedinečné dílo, které v české literatuře nemá obdoby.
Za života vydal čtyři knížky pod cizími jmény, deníky mají přes šestnáct set stran rukopisu. Zemřel dřív, než směl oficiálně existovat jako básník a člověk Jiří Orten.

Deníky Jiřího Ortena.
Jsou to tři sešity, které si vedl od 10. ledna 1938 do 29. srpna 1941. Nazval je podle barvy desek: Modrá kniha, Žíhaná kniha a Červená kniha.
Vyšly posmrtně v roce 1958.

Básnické sbírky:
Čítanka jaro
Cesta k mrazu
Jeremiášův pláč
Ohnice

Modrá kniha, Žíhaná kniha a Červená kniha

Jedinečné Ortenovy deníky zachycují krátký, ale intenzivní tvůrčí život v tragické době německé okupace ČSR a válečného šílenství v celé Evropě.
Dominantním tématem deníků je jeho milostný vztah k herečce Věře Fingerové. Láska je to tragická. Odmítnutí otcovství a nakonec zrada první lásky. Nejbolestivější chvíle každého mladého člověka. Nenaplněná láska je jedním z nejsilnějších inspiračních zdrojů jeho mimořádné poezie.

V denících se objevují i zrůdné příznaky začínající německé okupace. Jako Žid nesmí chodit s nežidovskou dívkou, koupat se na veřejných koupalištích, vcházet do některých obchodů a  veřejných míst, procházet se parkem.
S tím souvisí i narůstající psychické trauma s další existence, smrti etc. Popisuje i své sny např. o žlutých ptácích (sbírka Eta Eta, žlutí ptáci).

Z deníků…
“K ničemu jinému jsem nebyl zrozen na tuto zemi, než abych svědčil, jsa přichycen svou vahou, svou tíhou i svou lehkostí.“ (19. 3. 1939)
“Chci žít. Kdo se usmívá? Neznám nic jiného, ničemu jinému jsem se nenaučil. … To je život.“ (15. 12. 1939)
“Je zoufalé nemít rozečtenou krásnou knihu, nemít v zásobě nic, co bychom mohli otevřít bez zklamání.“
“Čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán.“
“Dovedu napsat báseň pro jedno slovo, které potom nenapíši.“
“Déšť jsou housle pro básníka.“

Poslednín zápis:
“Žijeme ostatně jinde než mezi stromy, po nichž teče smůla…?“

Jiří Orten byl velmi náruživý čtenář.
Vedle psaní četl knihy s nesmírnou náruživostí. V roce 1938 jich přečetl přes dvě stě čtyřicet, o rok později přes dvě stě dvacet, v roce 1940 přes tři sta padesát.
Nejintenzivněji se vracel k Bibli. Ta ovlivnila hlavně sbírku Jeremiášův pláč. Často vypisoval pasáže z knih autorů jako:
Paul Claudel, Honoré de Balzac, Stendhal, Jules Barbey d’Aurevilly, Francis Jammes.
Z českých autorů: miloval básníka Halase, který byl jeho velký vzor. Ale četl i Richarda Weinera, Antonína Sovu. Goetha, Cabella
Rainer Maria Rilke dokonce ovlivnil jeho sbírku Elegie.

“Chci být básníkem celým srdcem a ještě víc a chci za to i zemřít!“
(z dopisu Františku Halasovi, 1938)

Výběr z jeho opravdu mimořádné poezie:

Nenapsaná

Vezmi si plášť, ať neprokřehneš zcela,
a zavři oči, abys neviděla, –
v takovém nečase, takovou cestou jdu.

Ó toho bělma, jež jsem zakrvácel,
těch západů, kterým jsem slunce vracel
v krutějším západu!

A ona prostinká a ona nenapsaná,
ona, jež věděla, ta matka mého rána,
ne veršem, pláčem sténá.

Mluvil jsem slovy, ztichám také jimi.
Vzala mi víru, život navrací mi.
Jsou odpuštěna.

Pod každým slovem

Pod každým slovem které váhá
a vázne v zubech váhající
pod každým slovem jež neuměl jsem říci
pod každým slovem schovaným na sítnici
jak obrázek kde dívenka je nahá
a skrývá dlaní kříž jenž mezi ňadry visí
a oči sklopeny chvěje se nedočkavě
(chtěla by ležet tam v té měkké trávě
být sevřena vším co je svět a tíha
a naplněna být jak hrozny vína)
pod každým slovem které zapomíná
na malou síň z níž nic se nenavrací
na toto srdce odedávna němé
na bránu ticha kterou neprojdeme

Na starých stromech

Na starých stromech,
(až tamtudy půjdeš zbrocen nedůvěrou
v bázni, v samotě a v prchajícím šeru,
k zemi hleď!)
na starých stromech, když se blýská
a všude smutná láska hýbá se,
(zavadíš zlehka o mech,
jenž smlčí odpověď)
na starých stromech vítr čte si
báseň, jež básni nepodobá se,
z nitra své hrůzy spatříš lesy
nahé jak rána, na níž není pleť,
jen to, co vylilo se z ní
a barví, barví listy do červena,
na starých stromech báseň nedozní,
vítr ji vzal, je navždy nedopěna
na starých stromech, když se blýská
na časy strašnější, na časy, v kterých nehřmí,
vítr ji vzal a hodil na strniska,
na ženu překocenou za zpuchřelými dveřmi.

Jaro

Oprašuji se. Krajina se třpytí.
Paměti, moje služko milá,
zapomeň rychle. Děkuji ti,
že jsi mne opustila.

Jen vlasy dětí pohladím.
Otevřu oči do života.
Ach špatné sny! Ach starý dým!
Falešná, hluchá nota!

Teď slyším jinou v nitru země.
Odevšad pluje sladké tání.
Je ve vás, matky, a je ve mně.
Veliké, čisté odplouvání.

První báseň

Na paměť mléka crčícího
a rorýsů a borovic
a chleba, jenž se nepřejídá,
a hněvu, který ticho hlídá,
narovnej hřbet, má malá kniho,
a dýchej z plných plic.

Vezmi si mě a nech mne dýchat
o chvíli déle, než smím žít,
vyprávěj dětem o svobodě
a řekni rtům o čisté vodě
a lukám, kde jsou písně cikád,
když šero padá na pažit.

Citlivá chůze, procházení
okolo plotů, řek a míst,
kde bolí každé prudší slovo,
kde poddávám se nad olovo,
do ohně mizím, do kamení,
abys už mohla číst.

Snad někdo přijde, samotinký,
naplněn spásou po okraj.
Barvínky spí a jejich barvy
můj tichý západ sladce barví.
Já ležím navždy u maminky,
kde je má zem, můj kraj.

Kde končí svět. Kde začíná se.
Kde vichr vichří hlas,
až zvedne se a píseň vydá,
zatímco smrt mu napovídá
o životě, jímž počne zase

Sedmá elegie

Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.
Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek,
aby se nadlehčil. Poproste růže, paní,
aby se zavřely. Poproste rozpadání,
aby vám přečetlo list o mém rozpadu.
Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu
tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý,
že ve své mladosti podobám se již králi
zašlého království. Vy jste přec věděla,
co křídel chybí nám k rozletu anděla,
jak krví smějeme se a jak krví pláčem.
Nalezl jsem svůj pád. A chci vám říci, na čem.

Jedenkrát na nebi (to píši o Bohu)
ťala se průzračnost o rudou oblohu
a krvácela pak a šla a zapadala.
Snad to byl jenom sen, ve kterém se mi zdála
maminka s tatínkem, domov a oba bratři,
snad to byl jenom sen, ve kterém člověk spatří
sám sebe ve vodě, pod koly v rybníce,
snad to byl jenom sen, zrcadlo měsíce,
neměl se mi však zdát, když jsem se neprobudil,
neměl mne zanechat v plameni, který studil!
Pád Boha. Jaký pád! Potom je chlapec sám,
bez blahé mocnosti, jež umí překážkám
snižovat výšiny, jež umí blížit dálku
a peklo zavírá na vůni, na fialku,
potom je chlapec sám a procítá a jde
za skutečností zel. Myslí, že nenajde.

Malá příroda

Když ťapká příroda
a hryže spravedlivě
lučky i dlažbu hodin tvých,
když zoubky nahlodá
kouř stoupající křivě
z komínů hrozivých,

když poznáš nakonec,
že také byla malá,
že také noci bála se
tak jako i ticha věc,
která se odvázala,
prchla a nechá se —

pak zničíš pasti své,
jež straší v dvorku temna
bázlivou šedou myš
a z krásy jedové,
co volná je a jemná,
potichu osamíš.

Touha

Kruhy, kruhy zamotané,
ale jeden náhle vstane.

Šíří se a pak se úží,
podobá se mrtvé růži,

otrhané, bez plátků,
v sešlém, zimním kabátku.

Ale kdo? Ach, ten, kdo klepe
na růžové oko, slepé,

ale přece vidoucí.
Ty se bojíš zatlouci?

Pomalu se pootevře,
pomalu tě v sobě sevře

a ty budeš kolébán
jako roztančený džbán,

z něhož voda často šplíchne
do studny, jež neutichne

a dál v hloubi šumí s ní
jako slova na písni.

Kruhy, kruhy zamotané,
ale jeden náhle vstane,

než se musí proměnit
v ouško, jímž se souká nit.

Sonet

Máš jenom slabý dech a foukáš na polnici.
Ta sladká bitva úst, ta sladká bitva žil!
Ach, býti poražen porážkou vítězící
a jíti vánicí, sněhem, jenž nasněžil!

Máš jenom malou dlaň, však přikrýváš jí propast,
když deště dotkneš se, mží víno do oka
a já jak beránek chtěl bych svůj život propást
na březích duše tvé, čistého potoka.

Odvádíš zármutek, u štěstí ťukáš na klid
a on ti náleží a zpívat umí ti,
umí tě do ticha a do toužení zaklít.

Máš všechno světlo mé, máš louky, na nichž pasu
svou víru těkavou, jež nesmí umříti,
neb věří ve věrnost a v objetí a v krásu.

Chvěje se mi ruka

Proč se jen pláče při bolesti
když každá úleva
tě vrací zpátky
proč se jen pláče jaké je v tom štěstí
ach ano pláč je asi pro šťastné

Opravdu chtěl bys někdy plakat

Déšť na římse to je ta pravá nota
máš mnoho starostí
jak skončit tento den
když okno otevřeš zima tě rozdrkotá
ty nevíš k čemu teplo je

k čemu je déšť co ti to říká

Ach teplo to je býti unaven
a déšť jsou housle pro básníka
ale ty nevíš k čemu ještě hrát
když nikdo nepřichází aby slyšel
a čísi hlas ti říká tiše

že čas je skoncovat

Bílý obraz

Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni
s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do jeho malování.
On nevěděl, on maloval

tu nahou zimu, její pevné kosti,
údolí klína, hlubší, nežli chtěl,
a výšku ňader v strmé závratnosti.
Sněžilo na model.

Tu havran zakroužil, ach Bože, co ten chce tu
a odkud přilétá?
Byl štědrý prosinec. Sněžilo na paletu
a prázdná byla paleta.

Ta strašná bezmocnost zmocnit se malování,
jež padá na plátna
a je jak bílý sníh, jenž neví, neví ani,
proč padat má!

Ta strašná bezmocnost zastavit prchající!
Zeslábla ruka tvá,
jazyk máš svázaný a nedovede říci
tomu, co roztává:

Ó věčné proměny, taje vaše utajené,
ó věčné proměny, až rozplynu se v sníh,
kde bude duše má, kde bude, v které ženě
a v kterých závějích?

Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni
s paletou v ruce kdosi stál.

Noc a den

Do únavy jsem svážel seno,
které už bylo usušeno,
po cestách tolika.
Jsem jenom vraník, ale cítím,
že neusnu, když nezachytím
vítr, jenž naříká.

Hodím se do tmy, říkali to,
a je mi toho někdy líto,
brní mě kopyta.
Upiju z noci ještě doušek
a proměním se na bělouše.
Podívej! Nesvítá?

Pohádka

Tohle je černý les. Po mechu v páru
si měkce našlapují kolouši.
Vzduch, rosou ojíněn, si čichá k jaru,
na plné plíce z něho okouší.

Za houštím jeskyně, která má ale komín,
svou černou tlamu roztáhla,
zdá se ti, zdá se ti, že byla u laskomin
a pak se probudila znenáhla

a nyní mrzí se a smutně hubu suší,
na jazyku má plno slin,
stepilé prstence dýmu, v nichž cítíš duši,
okolo pusy zamazanou od malin.

A teď: kdo zůstává v té jeskyni, v té tlamě,
znáš ho přec, pana jelena,
ty znáš ho asi tak, jako tvá ruka zná mě,
jako zná papír moje písmena.

A víš: krom koloušů má ještě pacholíčka
a oči hluboké a mocné parohy
a pásává se v dálce, blízko sýčka
a blízko ticha, blízko oblohy.

Už přijde divá ženka, dočkáš se jí,
hned ti ten příběh budu povídat,
už přitancuje, už se lesknou oči její
už začínám se sladce bát.

Najednou byla tu. A my ji nečekali.
Strpení, Jezinko, než srdce ustane
bušiti na poplach, než budem zase malí,
a skutky promluví a věci, ústa ne.

Strpení, Jezinko, už přeci otvíráme.
Co jsi? Jsi vodopád, jsi les, jsi z tance věc?
Strpení, Jezinko, do náruče tvé zráme
jak zralé hrušky do ní padnem nakonec.

Unes nás! — Odnáší a tančí s tebou lehce
přes malou mýtinu a do křoví a tam,
kde se ti najednou nelíbí, kam se nechce,
a voláš, naříkáš vstříc lesním temnotám.

Přes hory, přes doly, kde jsi, má domovino,
kde jsi, kde paseš se, mé drahé bezpečí,
kde jsi, nevědomí, kde jsi, můj sne, mé víno,
kde jsi, můj lektvare, kde jsi, co vyléčí?

Strpení, Jezinko, odnes mne zase domů,
můj jelen neslyší, můj jelen zabloudil,
možná, že kopyto se někde zasmeklo mu,
vždyť kdyby mohl snad, jistě by u mne byl,

strpení, Jezinko! – Je pozdě. Dál tě nese,
dál, kde jsou močály, a dále, kde je mha,
od tvého domova tanečně vzdaluje se,
už brzo budete tam, kde tě roztrhá.

Polykej, co jsi chtěl, rozbij se o skaliska,
zkrvav si rty a věz, co dávno, dávno vím.
Byl, býval kdysi dům a při něm louka blízká,
bývala, byla řeč, již jednou vyslovím

a pak se rozpláču a příběh dopovídám.
Strpení, Jezinko, ještě mne neodnes,
ztichám a chvěji se a svoji lásku hlídám
a to je jelen můj, má jeskyně, můj les.

Exodus dramatu

Hra nekončí, hra započíná.
Ta ruka, která duše stíná,
umdlévá, slábne jako jiná.
Hra nekončí, hra započíná
a hraji já, já, Exodus.
Jsem synem konce. Z jeho klína
narozen jak prapříčina.
Pro mne se zmírá, pro mne vzpíná
naděje znova křídla svá,
pro mne, ach, pro mne zapomíná
na vinu vina, ona vina,
jež tím, že trvá, netrvá.
Hra nekončí, hra započíná.
U vrátek všeho odcházení,
u vrátek všeho návratu,
u vrátek smrti obnažené
a vysvlečené ze šatů,
u vrátek lásky, když už není,
u lásky, která zapomene,
u vrátek světla zhasnutého,
u vrátek zimy roztáté,
u vrátek všeho, všeho, všeho,
co zabloudilo v močále,
u vrátek bolesti, jež vchází
a kterou věčně doprovází
bezmocnost svatá, ticho tich,
u vrátek strašně zavátých,
u vrátek něhy, u těch vrátek,
která se právě zavřela,
u dveří nevýslovných matek,
kde čas polidštil anděla,
aby se mohl zalít krví
a dáti život dítěti,
u dveří všech, co nepromluví,
a přece, přece odvětí,
u dveří básně, u veřejí,
jež, rozevřeny nejšíře,
hledají radost vždy tam, kde ji
nesmějí nalézt, ve víře,
u brány králů žebrajících,
u rodné brány zbloudilých,
u brány těch, kdož v hudebnících
uvěří v očištění zlých,
ach, u bran všech a u všech dveří,
za nimiž bzučí úly hrůz,
stojím vždy já, já, Exodus.
A odcházím a navracím se
a žaluji a odpouštím.
Jsem ve vás, ve věcech, jež mstím.
Hra nekončí, hra započíná
tak jako každá marná hra.
Ta ruka, která duše stíná,
již usychá, již umírá.
A ústa, co se otevřela,
aby jí dala zemříti,
ta ústa, ústa zkrvavělá, –
slyšeli jste je mluviti?
Blahoslaveni tiší, praví.
Blahoslaveni trpící.
Blahoslaveni usměvaví
na podpálené hranici.
Blahoslaveni nesmíření.
Blahoslaveni ti, co čtou
písmena knihy, která není,
blahoslaveni samotou,
blahoslaveni nenávistí,
blahoslaveni bolestí,
blahoslaveni tím, co sviští
ve vichřici, co šelestí
v bubíncích hudby, v písních ticha,
ve smrti, v ženách, v exodu,
co nekončí, co neusychá
a z čeho vracím se a jdu
s pozdravy pro nového Jóba,
jdu jako posel země Uz,
jdu dnem, jenž dni se nepodobá,
jdu k němu já, já, Exodus.

Jablka 

Jdu sadem, bojím se, kde jabloň bezejmenná
v nezměrném žalu mluví větvemi
a dolů sklání se hledajíc to, co nemá,
plod neutržený.

Zatřes a přimkni se, pláč uslyšíš a nářek,
zatím co ošatky plné až po okraj
na cosi čekají, tak samy, bez sadaře,
jenž oči zavírá,

zatím co oko jablek, které straší děti,
na bubáka si hrá a zmírá viděním
a chtělo, chtělo by se někam zakouleti
před zahryznutím tvým.

Řecká báseň

Kéž jsem lehounkým vánkem, a ona — na břehu bloudíc — kéž si pak obnaží hruď, aby mě cítila vát!
Neznámý řecký autor.

Jdou dívky s plnými džbány.
Ramena jejich jsou hladká
a ňadra k větrným ústům
jako by sklonit se chtěla.
Tíži je kolébání
sladkých a závratných boků
a nadnáší je čistá
nehmatatelná touha.
Řekl bys, že jsou snad mrtvé,
tak bez dechu, bez dechu hloubky
hruď jejich rozvlnila se.
Jen jakási únava stoupá
z očí, jež nedívají se
v omamujícím světle.

Jdou dívky s plnými džbány.
Kolem je písek a moře,
které jak kočička přede
z vlny, jež vlní se blíž,
jako by chtělo je pozvat
k malému odpočinku.
A písek, nejlehčí zrnka,
lehčí, než sněhové vločky,
lehčí, než nocenky slz,
jako by vršil se pro ně
a překrásnou mohylu chystal.
Řekl bys, kámen že studem
přestal nadobro studit,
když polštářky pat se jej dotkly.

Jdou dívky s plnými džbány.
Korále ostrovů mlčí.
Rozbité krajky břehů
tisknou se na němou zem.
Tu náhle zvedá se vítr.
Se skály do nížin letí.
Převrací džbány a ústa,
která by chtěla z nich pít,
zalyká nádherným smutkem
z marného dna a hloubky,
z dna, jež se povrchem stalo,
z hloubky, jež naplnila se.
A dívky, velké a nahé,
nadarmo uprchnout chtějí.

Popleněny jsou klíny,
protkl je nesmírný úžas
vztyčených, tvrdých lesů,
skály se na cestu daly
a moře stalo se ložem,
řekl bys, džbán že byl mořem,
džbán, který nejvíce žíznil.
Je ticho, krajina žije.
Hořký byl milostný zápas.
A plná ústa ňader
odlétá veliká změna,
jež dala prohlédnout matkám,
a odnáší daleko s sebou
zklamaný, procitlý sen.

Lítost

Nesmírně suché jsou dnes rty mé
a je mi líto tmy pro kterou nevidíme
(tak hezká lítost to je
jako když dívka která dříme
neví koho si ve snu zamiluje
a vzdychá tiše jako by se usmívala)

A je mi líto radosti že lhala
(to ale chvěji se a lehýnce mne mrazí
mladá a svěží zima
úzkost jež započíná
už dávno předtím v srdcích mladých matek)

Ach je mi líto nenarozeňátek
že nepoznala smutek narození
že zklamání a zradu neviděla
že neklopýtla na veliké zemi
a do nebe se vznesla bez anděla

Nesmírně suché jsou dnes rty mé
a je mi líto tmy pro kterou nevidíme

Malá elegie

Přátelé odešli. Má milá v dálce spí.
A venku velká tma je.
Slova si povídám. Jsou bílá od lampy
a napolo již usínaje
na matku vzpomínám. Podzimní vzpomínka.
Opravdu, pod zimou jako bych věděl vše,
co nyní asi dělá maminka.
Je doma, v pokoji. Má dětská kamínka,
k nimž koník houpací vždy se mnou přikluše,
má dětská kamínka, v nichž dávno netopí se,
ji zahřívají. Matku. Mou maminku. Je tiše,
ruce si sepne, myslí na otce,
který je mrtev již,
a potom pro mne loupá ovoce.
Jsem u ní. S ní. Jistě nás uvidíš,
Bože, ty zlý, který jsi tolik vzal.
Jaká je venku tma! Co jsem to povídal?
Ach vím, já chtěl jsem říci
za všechny hodiny, v kterých jsem sladce spal,
a za všechny své drahé spící,
že teď, kdy podzim přichází a vše i dny se krátí,
neumím býti sám jen s lampou, která svítí,
že sil jsem proso na souvrati
a nebudu již žíti.

O čem ví tesknota

V přestávce mezi životem a tamtím
kocourek s kamenenem až na dně rybníka
pomalu vražedné andílky polyká
a tamto nepřichází tamto má vzdycky čas
Vidíte kocourka? myslí si že se vrátí

Co přivázali mu to tíha nazývá se
a luna již měl rád
do vody nahlíží a udivena zdá se
že na ni nemůže zamňoukat
neboť má oči obráceny jinam

A pije pije zvolna jako by se kál
za všechny stehlíky které dřív mordoval
za všechny okapy po kterých s deštěm běhal
za všechny kočičky na které zapomíná

v přestávce mezi životem a tamtím
co jde tak pomalu jako se chodí spát
když už noc minula a chtěl bys věčně spáti
bez pomyšlení na návrat

Vlastnictví

Co máš? Máš radost, když se šeří
a poznáváš, že skončil den,
když ničí ruka neudeří
tě do tváře, z tvých koníren
když hříbě spánku neodcválá
za bdělým děsem na jatky,
když ani záškrt, ani spála
neplení šik tvé posádky,
když dokončil jsi jenom skromně
z života jeden pustý díl,
když došels k noci nevidomě,
nepomohl a nezradil?
Máš radost, pravíš? Na pohodlí
by toho bylo právě dost.
Ukaž mi, co se v tobě modlí!
Tvá kajícnost? Tvá zpozdilost?
Jsi ztracen. Nikdo nehledá tě.
Na hrdle tvém je obojek,
chybí však šňůra. Toneš v blátě.
A to jsi ty. To je tvůj věk.
Tvůj mladý věk! To zlaté tele,
k němuž se žádný nemodlí.
Byls hádanka. Leš luštitelé
ji velmi snadno uhodli.

U tebe teplo je…

U tebe teplo je, ach, to by se to spalo,
hluboko do prachu ponořil bych se rád,
z lítosti lijáků, by tiše odkrápalo
vše nahé na těle, ten zubožený akt.

Oslepnout do světla v utuchajícím zpěvu!
Cítím již na patře sám samet samoty,
který mne opíjí a volá na prodlevu,
aby se nebála a vešla do noty.

Být mrtev, tatínku, nikomu nenáležet,
neslyšet dupání, nemyslet, necítit,
být mrtev, se sebou jen nevýslovně ležet,
být navždy připraven, být dokončen a mít.

Mít, míti aspoň to, aspoň to nejvěrnější,
svou volnou nicotu, snít, že se rozkládá
na krásné kostečky, být sám, být zamlklejší,
být přesně uprostřed, být čas, být zahrada.

Být mrtev pro ženy, být mrtev pro přátele,
být mrtev pro úzkost, být mrtev pro mrtvé,
být, ano, takto být, tak úplně a cele
a neviděti nic, co lupením se zve.

Ach, tolik tepla máš, u tebe by se spalo,
hluboko do prachu rád bych se ponořil,
z lítosti lijáků by tiše odkrápalo
štěstí, jež trpělo pro neviděný cíl.

Skonávají se slova Jobova

Job / 31-41

Za bolest rukou, které nedosáhly
na pohlazení, víru dej,
tvůj úprk v noc je příliš náhlý,
pomalu, zvolna odcházej,

za bolest duše, kterou vyplenila
odešlá láska, nech mne spát
a spal a spal má malá díla
a nedopřej jim přetrvat,

za bolest hrdla zpívaného
o bolest výše, zemřít nech
a skonávati v písni jeho,
jež hoří slavně v plamenech!

Ohnice

Vedeš mne po lukách, ten šíp mne neporaní,
vylétne do výše, do předalekých výšek,
kde plují obláčky, oblé a plné strání
odkvetlých pampelišek.

Jsou Boží! Všeho jsou, jsou jako země ničí,
kde holá bída vlá z ubohých strnisek.
čekají na vítr, na jeho dech, jenž fičí
a sémě rozfouká jinam než na písek.

Vedeš mne po lukách vypjatých doširoka,
jsou jako cikánka z hlíny a ze zlata,
jsou jako zajíček, jsou pestrá jako brokát,
jak symfonie trav, hudba, ta devátá…

Jsou tvé? Ach ano, tvé, ty mi je přece dáváš,
ty, jíž jsem putoval ze všeho nejvíce.
Hořím! Jsem v plameni! Uhas mne, rány zavaž!
Za klásky zbytečná vadnoucí ohnice.

Báseň naděje

A táhnou tudy vrány, táhnou hejna zmijí
a táhne tudy píseň, kterou ďas má rád.
Ty běžíš za nimi, utíkáš kalvárií.
Je velmi pozdní čas. Otvírá ústa zrad.

Na vyvrácených patnících se usadili ďábli.
Přesmutně střečkují a hřmotí kopyty.
Ach, kdepak zimy jsou, v kterých jsem sladce zábli,
když sklenice všechny už byly dopity!

Ó kalvárie má, kdy kříž se zazelená?
Já budu jako plod, já budu jeho štít,
já budu jeho krev, já budu jeho žena,
já budu paprsek, jejž tma smí zachytit.

Ó kalvárie má, kalvárie mých příčin,
je těžké nésti jej, je krásné donésti,
zatímco vlající šáteček Veroničin
místo mi slibuje ve věčné bolesti.

Ať crčí lijavec, ať zahlazuje stopy
mé cesty poslední, ať bouře česá zem,
ať hory menší jsou, než byly za potopy,
je ještě láska v nás pod strašným obrazem!

Báseň nové slávy

Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
Chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.

Na zem si lehněte, ó lidé, nejblíž je vám.
Duní v ní kroky, strom, ta smělá báseň dřeva,
a řeka, která se neviditelně vlévá.

Vezměte větev, která nerozkvetla,
v pochodeň změní se po okraj plnou světla,
v pochodeň pro všechny, jež nemusí být světlá.

Řítí se vodopád a ze srdce vám tryská,
hle, víra zářící, nad pomyšlení blízká,
tomu, jenž přichází, slavnostní píseň píská.

Ó, bledý, lidský, bratrský a čistý,
ó, pevný, úplný, čirý jak ametysty,
jsme připraveni již jak v listopadu listy.

Do tebe padneme, do tebe zřítíme se,
my skály poznali, studánky, jež jsou v lese,
a krutou odvahu v samotě, na útese.

My smrt jsme poznali a tebou popřeme ji,
bolest, tu bolestnou přípravu na naději,
do rukou dáme ti, jež soucitem se chvějí.

A láska naše ví, že boj, ten boj náš svatý
ty slavně zrytmuješ, ty krásný, odpočatý,
ve velkém poznání až strháš z duší šaty.

Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
Chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.

The post Jiří Orten. Talentovaný básník zavražděný německými okupanty ve 22 letech first appeared on Čítárny.

Památník Lidice. Akademická sochařka Marie Uchytilová realizuje svůj životní sen a vytváří sochy dětí zavražděné německými vojáky. Sousoší bylo vytvořeno v letech 1969-1992 a znázorňuje 82 lidických dětí zavražděných v roce 1942 v Chełmnu, 42 dívek a 40 chlapců.

Sochařce pomáhal její manžel J.V. Hampl. Sochy byl odlity do bronzu během let 1994-2000.
Sen autorky paní Marie Uchytilové realizoval památník Lidice do bronzu až po její smrti její manžel, pan J.V. Hampl.
10. června 2000, den 58. výročí lidické tragédie se stal dnem slavnostního odhalení posledních sedmi soch.

Originál sádrové modely dětí jsou vystaveny v kostele Zvěstování Panny Marie v Mariánské Týnici. Sádrové modely dětí byly přemístěny do Národního památníku II. světové války v Hrabyni.

Akademická sochařka Marie Uchytilová je také známá svým výtvarným ztvárněním klasické československé koruny.

CO SE STALO VE VESNICI LIDICE?

Z rozkazu K.H. Franka němečtí nacisté vyhladili středočeskou obec Lidice jako odvetu na českém lidu za atentát na Heydricha.
Stalo se tak dne 9. června 1942, když zuřila Druhá světová válka.  Československo bylo okupováno německou armádou a gestapem.
Z celkového počtu 503 obyvatel obce Lidice
bylo zabito, nebo zahynulo v koncentračních táborech
340 lidí: 190 mužů, 60 žen a 88 dětí.
Seznam všech občanů vesnice Lidice, kteří nepřežili válku >>

Z Lidic bylo odvlečeno přes 100 dětí.

Děti byly po odloučení od matek převezeny do Lodže (Litzmannstadtu) v okupovaném Polsku.

1. července 1942 jim nacisté dali papír, obálky a psací potřeby a nařídili jim napsat dopisy příbuzným v Protektorátu. Šlo o promyšlenou nacistickou lež. Chtěli vytvořit zdání, že děti jsou v nějaké péči a naživu. Dopisy pak byly vráceny jako „nedoručitelné“ nebo potlačeny.

Citujeme jeden z dopisů:
“Milá teto, srdečný pozdrav z Polska zasílá Eva, Ema a Venda.
Jsme zde bez maminky a bez tatínka. Jsme zde jen o jedněch šatech a proto vás prosíme, zdali byste nám něco neposlala, nějaké staré střevíce.
Byla byste tak laskava a poslala nám kousek chleba nebo nějakou buchtu. Vše rádi přijmeme. Eva tu již zase stonala a již se uzdravila, ale za moc to nestojí. Vy jste zdrávi a pohromadě? Jak se vám daří?
Ještě jeden pozdrav a prosbu, kéž byste nám něco poslali, a to co nejdříve, neboť nevíme, jak dlouho budem na místě.
S pozdravem Sbohem Věra Kafková, Ema, Venda.”

2. července 1942 bylo 82 děti převezeno do vyhlazovacího tábora Chełmno a zavražděny v plynových vozech (Magirus).

Malý počet (přibližně 9) byl vybrán jako „rasově vhodný“ k germanizaci — tyto děti byly poslány do speciálních zařízení v Polsku/Německu (např. Puschkau), dostaly nová jména a byly adoptovány německými rodinami. Některé přežily a po válce se vrátily.

Jedenáct dětí z další vyvražděné vesnice Ležáky zemřely podobně.

Chełmno, kde Němci zavraždili lidické děti naprosto zrůdným způsobem.

Marie Uchytilová. Lidice.

Dokud jsou ještě na světě otevřené dveře.

Nevyčítej mi mé otevřené dveře
Nevyčítej mi, že každému, kdo zaklepe
bude v mém domě otevřeno…….
Neptám se kdo přichází a odkud
Stojím na svém místě
na kterém jsem se rozhodla stát !

Neporoučejte mi
koho smím vpustit a koho nesmím vpustit !
Neuvažuji o věcech zbytečných
je velmi málo času…….

Kdo chce vstoupit – ať vstoupí…….
Je-li jeho úmysl čistý –
není-li jeho úmysl čistý –
je výhradně věcí jeho svědomí
Nechat ho vstoupit
je výhradně věcí mého svědomí…….

Jsem pekař, který peče chleba
neptám se kdo přichází, aby koupil můj chléb..
Možná řekne, že chléb je dobrý
možná řekne, že chléb je špatný
Peču svůj chléb pro toho kdo přijde
jak nejlépe umím……….

Bude-li jíst můj chléb
daruje-li můj chléb
zahodí-li můj chléb
nic o tom nevím………
Vždy přijde někdo
kdo potřebuje můj chléb…….

Jsem herec a tanečník
hraji a tančím
pro každého kdo je v hledišti…..
Nevím kdo sedí uprostřed
nevím kdo sedí v první řadě

nevím kdo sedí vzadu
nevím kdo je dobrý a kdo zlý
Hraji a tančím pro něj
jak nejlépe umím………

Jsem lékař – přinesli plačící dítě
Neptám se čí je to dítě
Neptám se je-li z naší země
nebo z cizí země
Ptám se co se mu stalo –
pomohu mu jak nejlépe umím…..

Pracuji neustále. – Jsem sochař –
mám mnoho práce…….
Přijde-li kdokoliv – přeruším práci
protože to co mu mám říci
je stejně důležité
jako to co dělám

Všechno co dělám
dělám pro toho, kdo přichází….
Vítám jej přichází-li ze sousedství
Vítám jej přichází-li ze vzdálené země
Mnoho let je můj dům
domem otevřených dveří……

Mír visí na pavoučím vlákně
Musím všem mnoho říci !
Každý rozumí mé řeči –
moje sochy mlčí ve všech řečích světa
Dělám své sochy pro každého kdo přijde
jak nejlépe umím……….

Dělám své sochy pro každého komu se líbí
a pro každého komu se nelíbí
Dělám své sochy jak nejlépe umím
Všemi jazyky světa mlčí mé sochy
které dělám pro Vaše děti………

Vstupujte lidé do mých otevřených dveří –
dokud jsou na světě otevřené dveře……
Slzy všech lidí jsou bez rozdílu pleti
k nerozeznání stejné………
Dívejte se lidé na sochy mých dětí
životy všech dětí visí na pavoučím vlákně !!

Postůjte lidé a slyšte poselství
dětí zavražděných válkou !
A pospěšte říci ostatním
že všechno visí na pavoučím vlákně !!
Vím to ! Ale neumí dělat nic jiného
než sochy dětí – jak nejlépe umím…….

Píseň deště ….

Žal, hlad a žízeň …. Temno půlnoci
jak kámen náhrobní. Spí Ravensbrück
Šum deště nad střechami tlumí vzlyk
Nižádná naděj, stéblo pomoci
a v nedohlednu pablesk svítání ….
Maminka z Lidic hlavu zoufající tiskne do dlaní

Žal, hlad a žízeň …. Temno bezedné
déšť stopy krve smývá z nádvoří –
tu potemnělou krev, co tekla v poledne ….
Maminka z Lidic s deštěm hovoří :
“Neoslyš matku! Lidská srdce vlčí
na naši prosbu – kde jsou děti – mlčí !”

“Svobodně můžeš bloudit po kraji
po kterém naše drahé děti vláčí,
nešťastné, hladné,zbědované k pláči
Ztracené děti co si nehrají ….
co se teď někde choulí bez útěchy
Najdi nám, najdi smutné jejich střechy ….

Žal, hlad a hrůza … Temno bez konce
jak kámen náhrobní. Spí Ravensbrück
Umlkl chvíli třesk a hluk a křik
Maminka z Lidic šeptá tichounce
slova svých písní chvějícíma rtoma
– co zpívala doma ….

Hajej spinkej drahý synku
přestaň plakat pro maminku
Nechej si zdát o medvídku
o zahrádce plné kvítků ….
Skolébá tě moje píseň –
utajená v písni deště – jsi-li ještě ….

Tisknu v duchu tvojí ručku
Zase budeš u maminky ….
Budeš stavět vodní mlýnky
u nás doma – po potůčku ….
Nebolí tě ouško dítě ?
Je to hrozné – vzali mi tě !

Jak nám bylo dobře v loni ….
Přeblažené šťastné chvilky ….
Nesla jsem tě do postýlky
když jsi usnul pod jabloní ….
Moje písně déšť ti zpívá ….
Pomalu se rozednívá

Maminko má nespím dosud ….
Jaký máme hrozný osud !
Maminko má – mě se stýská.
Šťastná byla naše víska ….
Slyším kvokat naše slípky ….
Voní seno – voní sýpky ….

U nás doma – víš jak voní
čerstvý chleba – plástev medu –
květy v sadě na jabloni ….
Zapomenout nedovedu ….
Maminko má, nespím ještě –
posloucháme píseň deště ….

Žal, hlad a bolest …. Temno na duši
jak na dně hrobu už. Spí Ravensbrück ….
“Kdyby tak věděl muž!” – tu zazní dětský křik
až všechno přehluší ….
Hroníku – poslední lidické dítě –
před zrakem matky zabili tě !

Kolébky není – ani hrobů není –
žal, smrt a hrůza – úděl každodenní
Hasnoucí naděj – v nedohlednu spása
a úzkost strašlivá mi srdce drásá ….
Dítě mé – Hroníku! Boženko! – Tatínku !!
Nikdy už! – Už nikdy – pro naši vzpomínku !!

Od roku 2024 proběhly čtyři pokusy získat prostředky na obnovu památníku lidických dětí.
Ministr Baxa (ODS) nedal na památník ani korunu.
Teprve v roce 2026 ministr Klempíř (Motoristé) odsouhlasil finance na opravu památníku.
Děkujeme!

The post Lidice. Památník dětem, které zavraždili němečtí okupanti, vytvořila Marie Uchytilová first appeared on Čítárny.

Bedřich Golombek / Co nebude v dějepise. Mimořádná, možná schválně opomíjená kniha /1946/, popisující neobyčejnou dobu předválečnou a hlavně průběh a zrůdnosti okupace německými vojsky v Protektorátu Böhmen und Mähren v letech 1939 – 1945. Syrové svědectví o všedním životě za nacistické okupace v Brně.

To vše každodenním pohledem úplně obyčejných lidí. Fakta, která se nedočtete v žádném dějepise.

Kniha brněnského novináře Golombeka má nesporné literární i historické kvality.
Je velmi čtivá, místy až mrazivě popisuje realitu myšlení obyčejných lidí, jak vnímali, prožívali a trpěli v této neuvěřitelné hektické době. Líčí kořeny nenávisti, které vznikaly rozdělováním společnosti na ty správné, německé a ty špatné, odpadlíky Čechy.
To logicky vyústilo ve vystěhovaní velké části německých obyvatel do Německa po válce, protože se tak bezesporu předešlo dalším, krvavým střetům. Jizvy předválečné a válečné rozhodně nebyly zaceleny porážkou hitlerovského Německa. Vždyť zemřelo, bylo zavražděno na 360 tisíc Čechoslováků.

Čtivý Golombek jako skutečný novinář rozhodně nemoralizuje ani nehodnotí.
Je pozorovatel a zapisovatel, dává informace na misky vah a čtenář sám může posoudit míru zběsilosti, té či oné pravdy.
Ve své knize vzpomíná, jak v létě 1938 přijel do Holandska a všichni byli zděšeni jak ti barbarští Čechoslováci utlačují sudetské Němce a provokují Německo. Golombek je ujišťoval, že nic z toho Češi nedělají, právě naopak. Že je to čistá Goebbelsovská propagace. Nikdo mu neveřil.

B. Golombek spolu s E. Valentou popularizovali mimořádnou figuru českého cestovatelství Jana Eskymo Welzla.
Napsali o něm knihy: Třicet let na zlatém severu, 1930 / Po stopách polárních pokladů, 1930 / Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, 1932 / Ledové povídky Eskymo Welzla 1934
Objevují se dokonce v knize Karla Čapka, Válka s mloky v části Pan Golombek a Pan Valenta. Zde figurují jako reportéři a zpovídají kapitána van Tocha (Vantocha), který dokonce hovoří jazykem, jakým se vyjadřoval Jan Welzl.

Kniha Co nebude v dějepise vyšla i jako audiokniha, Velmi dobře načtená Stanislavem Oubramem!!!
Je lehce cenzurovaná především v pojmech jako jsou Němci versus nacisti etc. Což je už dnes taková mediální tradice přepisování historie v rámci tzv. politické korektnosti.

Zážitky a svědectví ze života za okupace popsal Golombek v reportážích Co nebude v dějepise (1945), ve stejném roce vyšla příručka Válka v datech.

Výpisky z knihy: Bedřich Golombek / Co nebude v dějepise:

Potácíme se jako zbaveni rozumu. Jsme utýráni, propadáme chvílemi beznaději, ale zase se v nás probouzí vzdor, proklínáme Němce a utěšujeme se jednou a jedinou věcí.
Že jim to všechno odplatíme, že je za to potrestáme, že na tohle nikdy nezapomeneme, že na to nezapomenou naše děti ani naše vnukové, že o tom budeme vždycky a všude vypravovat.
Že nikdy nedopustíme, aby se Němci někdy za našeho života mohli postavit mezi ostatní slušné lidi.
Slibujeme si, že své životy zasvětíme tomu, aby to, co bylo na nás spácháno, zůstalo dobře vryto v každé paměti…
xxx

“Pane, kdybyste viděl, jak gestapáci pod paží vlečou to děvče, kdybyste viděl její znetvořený obličej, kdybyste viděl, jak ji vážou, a všecko proto, že její otec jednal jako Čech, nepodal byste už nikdy žádnému Němci ruku a váš syn by ji také nepodal, váš vnuk, váš pravnuk.
xxx

Následkem těchto „nepokojů“ a toho, že si „české obyvatelstvo“ nepřeje setkávat se s židy, byla ustanovena doba, kdy smějí židé nakupovat, a byly určeny podniky, které byly ryze židovské. Mezi těmito podniky byla v Brně také kavárna Esplanade.

Jednoho dopoledne v té době jsem se setkal s holandským žurnalistou, který měl na mne doporučení od mých holandských přátel. Chvíli jsem s ním mluvil, ptal se mne na poměry u nás, chtěl, abych mu všechno upřímně řekl. Pravil jsem mu, že ovšem může všechno sám vidět, jestli vidět chce, zatím že se ještě nic neděje, zatím že se jenom kradou naše veliké podniky, a to že na ulicích vidět není a v novinách že se o tom nepíše.
Vykládal jsem mu, že český národ ani netuší, jak je každý den zabavován ohromný majetek. A potom jsem mu líčil, jak Němci lačně vyprázdňovali vojenská skladiště a jak nakládali znamenité pistole vidlemi na nákladní auta a jak ještě dosud nestačili vybrat ze skladiště všechny ty ohromné zásoby, co měla naše velmocenská armáda. Vykládal jsem mu o celých jezerech benzínu, kterým byl podpořen válečný potenciál Německa, a o tancích, které byly poslány do Itálie patrně jako podíl na kořisti, které jim připadlo jako výpalné za mlčení ve věci rakouské.
Tak jsme spolu hovořili, když jsem dostal telefonickou zprávu, že se něco děje u kavárny Esplanade.

„Pojďte rychle se mnou,“ pravil jsem Holanďanovi, „něco uvidíte!“

Nebyl by to novinář, aby na sebe rychle nehodil lehký cestovní plášť a neuháněl se mnou. Od vchodu do kavárny daleko na ulici směrem k divadlu byl špalír Němců. Byli tam slušně oblečeni lidé, páni, mohli to být advokáti, majitelé domů, mohli tam být zámožní živnostníci a byly také mezi nimi jejich ženy – Němkyně, které se tehdy ještě nijak přepychově nešatily.

Nebyla tam žádná lůza. Slušní byrgči, lidé, kterým byste každému byli dovolili za normálních okolností, aby si přisedli k vašemu stolu, kterým byste druhdy dali klidně připálit cigaretu anebo byste jim byli ochotně ukázali cestu, kdyby se na ni byli ptali. Opakuji znovu vysloveně: nebyl mezi nimi ani jediný člověk, na němž bychom byli viděli, že je lotr.
Všichni měli hákové kříže na kabátech a všichni byli v tak veselé náladě, jako by byli očekávali nějakého svého předáka, který má výjimečný smysl pro smích a pro humor.
Někteří ti lidé ve špalíru se tak smáli, že při tom až kroutili rameny a chytali své ženy za paže, aby neupadli, když se tak prohýbali. Byla tu zřejmě náramná legrace.

„Podívejte se,“ řekl jsem holandskému kolegovi, který nic netušil, „podívejte se na Němce, když se baví a jsou veselí. Uvidí se to málo kdy! A dejte dobrý pozor, co je přivedlo do té dobré míry!“

V té chvíli vyběhl z kavárny starší šedovlasý žid. Měl růžovou košili, byl bez kabátu, za ním vlály bílé šle, kalhoty měl vpředu rozepnuté a držel je sevřenou rukou, aby nespadly. Když vyběhl, propukl špalír v jásot, a ti lidé, na pohled zcela slušní, zcela civilizovaní, se kterými byste za normálních dob byli bez ostychu mluvili, se rozpřahovali a dávali tomu starému muži celou silou pěstmi nebo dlaněmi mohutné zátylce anebo ho kopali. Běžel tou ulicí a se všech stran se sypaly na něho rány. Nehlesl, ale najednou se svalil. Nevydal hlásky a byl mrtvý!
Ale ku podivu! Nablízku stála záchranná stanice a čeští strážníci, kteří na to všechno museli bezmocně hledět, mohli zařídit jenom tolik, že ten člověk byl rychle odvezen.

Byl jsem neobyčejně pohnut. Neviděl jsem dosud, ačkoli jsem zažil mnoho, neviděl jsem do té chvíle zabít člověka jaksi tak veřejně a z jakéhosi žertování.
Počítal jsem, že se rozveselení Němci nyní stydlivě rozejdou. Ale naopak.
Vytáhli si nového žida.

The post Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o zrůdné německé okupaci ČSR 1939–1945 v Brně first appeared on Čítárny.

Sudety, české pohraničí 1938. To, co se dělo v tomto roce v našem českém pohraničí, nám dnes připadá jako promítání dějů z dávno minulého krutého a nelidského světa. Jenže ještě dnes žijí pamětníci těchto událostí. Že by znacizovaní henleinovci o tom všem mluvili pravdu? Že by dnešní jejich souběžníci nám se snažili vykreslit tehdejší svět takový, jaký byl?
V žádném případě!
Dobře víte, že tzv. sudetoněmecký landsmanšaft (SL), zvláště pak jeho někteří členové vůbec popírají, že Čechy vyhnali násilně z jejich domovů v českém pohraničí. Vyhnání se podle nich nekonalo, jde o bohapustý výmysl a pomluvu.

“Spolkový ministr vnitra Otto Schily přivodil na letošním sudetoněmeckém dni v Norimberku účastníkům rychlou změnu jejich pocitů.
Potěšil je svou výzvou české vládě, aby zru­šila tzv. Benešovy dekrety z let 1945-46 jako odporující lidským právům. Za to sklidil srdečný potlesk. Rozrušil je ale hned svým následujícím odstavcem, ve kterém je na­bádal, aby nezapomněli, že “vyhnáni Němců předcházelo po Mnichovu vyhnání Če­chů”. Toto tvrzení kvitovali jeho sudetoněmečtí posluchači potřásáním hlavy a výkřiky nevole. Ministr přesto ještě jednou důrazným hlasem opakoval s tím, že tomu tak skutečně bylo a oni se s tím musí smířit.´
Autor příspěvku dále rozvádí, že Schily nemluvil pravdu, k žádnému vyhnáni Čechů po Mnichovu 1938 nedošlo.“
(Dr. Alfred Schickel, Následky lehkomyslnosti, Sudetendeutsche Zeitung č.34 z 21.8. 2002, přeložil PhDr. V. Novák, CSc.)

V době, kdy se připravoval pomník v Plzni na památku vyhnaných Čechoslováků z českého pohraničí v r. 1938,
v německém tisku jsme mohli číst výsměšné články o tom, že pomník vyhnaným sice zřejmě bude, ale že čeští vyhnanci nikdy nebyli, že prostě nejsou. Bude to pomník pro nikoho. Ale nechť, když chtějí, ať si ho postaví.

Je zde ještě jedna sorta lidí.
Četl jsem, autorem textu byl jeden inženýr, že v pohraničí v r. 1938 sice létaly facky, ale krev jistojistě netekla.
To je také výmysl.
My všichni víme, že tekla nejen krev, ale zhasínaly i životy mnoha hraničářů. Jen Freikorps měl v době od 19. září do 1. října na svědomí 110 lidských životů, 50 těžce raněných a přes 2 tisíce občanů Československa odvlečených do Německa. (Komu sluší omluva, Praha 1992, Erika, str. 27). Někteří z nich se vrátili s podlomeným zdravím nebo se dokonce nevrátili vůbec.

Jiní výtečníci, jak jsem sledoval, ač Češi, nechali se inspirovat bájemi SL, že odcházeli z Němci okupovaného pohraničí jen státní zaměstnanci.
A to vzhledem ke změněným poměrům bylo nutné. Ano, ale to je jen část pravdy. Odcházeli ze svých domovů též Čechoslováci, kteří se v pohraničí narodili, jejich předkové v pohraničí sídlili i několik generací. Takže opět nám landsmani lžou, někdy i s podporou Čechů, kteří se jinak vydávají za vlastence.

Mluvíme o vyhnaných Čechoslovácích, tedy o občanech Československa, a to jak české, tak německé národnosti.
Dokonce i o Židech, kteří měli naše občanství.
Nejvíce vyhnaných byl Čechů, pak následovali českoslovenští občané německé národnosti, kteří byli též označování za německé antifašisty.

Mezi Němci, kteří žili v našem pohraničí došlo k ostrému rozdělení.
Všichni byli občany ČSR, ale jedni z nich, především henleinovci. byli postupně znacizovaní. Ve svých soukmenovcích levicového smyšlení viděli zrádce a pronásledovali je, jak mohli. Tak i Němci se prali mezi sebou, stříkala krev. Henleinovci chtěli v pohraničí zavést nacistické pořádky, němečtí antifašisté bránili československou demokracii a republiku. Přes tyto skutečnosti, dnes mezi námi žijí rádobyvědci, kteří všechny „naše Němce“ shrnují pod termín sudetští Němci. Je to lež jako věž.
Němečtí antifašisté takovéto označení silně odmítali. Slovo sudetský jim čpělo nacistickým peklem. Považovali se za československé občany německé národnosti. Neodmítali ani označení němečtí antifašisté.

Hodně našich hraničářů od doby, kdy podali písemné svědectví o svém utrpení z r. 1938, již zemřelo.
Další jsou nemocní. Jen část dosud žije. K nám o svých osudech však promlouvají všichni bez rozdílu. Vyslechněme si jejích líčení z oné kruté a krvavé doby. Čtěme pozorně! Sdílejme jejich svědectví! Přeposílejme je svým známým. Jen tak se mohou dozvědět pravdu o událostech z českého pohraničí v r. 1938, dříve i později.

S Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jsme vydali souhrnně tyto vzpomínky již dvakrát.
U nás máte jedinečnou příležitost se s onou dobou, o níž se hodně mluví, seznámit z vyprávění naších hraničářů. Několik set svědectví jsme zachovali nejen pro současnost, ale i pro ty, kteří po nás přijdou.

Nechme mluvit svědky o bojích, které probíhaly o naše pohraničí. I oni za republiku trpěli, krváceli a přinášeli i oběti nejvyšší – své životy. Vzpomínejme na ně s úctou a hrdostí!

Dr. O. Tuleškov

Pokud se někdo pokouší ospravedlnit sudetské Němce, že byli vlastně přinuceni nějakým nátlakem, aby určitým způsobem volili, pak prokazuje neznalost dějin.
Volili v té době svobodně, a dokonce dvakrát, ještě předtím, než přišel Hitler. Jejich vůle se obráží i v základních politických heslech. Přivolávali Hitlera, aby je „osvobodil” od Československa. Lieber Fuhrer mach uns frei, von der Tschechoslovakei.
Ukotveni v staleté historii pangermánství, opřeli se zády o Hitlerovo Německo a zcela vědomě volili totalitu proti demokracii.

Zdeněk Mahler
Zdeněk Mahler. Proč někdo chce tak urputně měnit historii českou. Sudety etc.

ČESKO-NĚMECKÁ DEKLARACE Z ROKU 1997
Tvrzení kohokoliv o tom, že Česko-německou deklarací z r. 1997 se ČR i SRN zavázaly, že nebudou vznášet proti sobě majetkové nároky a tudíž nemůžeme požadovat na SRN ani reparace, je, jak vyplývá i z výše uvedeného, právně zcela irelevantní.
O jaké majetkové nároky SRN jde, které se údajně vůči nám zavázala nevznášet?
Jde snad o konfiskovaný majetek tzv. sudetských Němců?
Nejde a podle mezinárodního práva ani nemůže jít, jak lze dovodit z výše uvedeného.

Jaké majetkové nároky se zavázala SRN vůči nám tedy nevznášet?
Takový majetek, jak jsme přesvědčeni, ani neexistuje. Jinak řečeno: SRN se tedy zavázala vůči nám nevznášet majetkové nároky, které de facto ani de iure neexistovaly a ani neexistují. Hrubou chybou některých našich politických a dokonce i ústavních činitelů je, že přejímají zčásti či plně německou argumentaci.
Co si máme myslet, když Karel Schwarzenberg, ministr zahraničních věcí ČR, v rozhovoru s německými novináři, zjednodušeně řečeno, prohlásil, že se necítí jako Čech, ale jako Böhme? I tzv. sudetští Němci o sobě prohlašují, že jsou Böhme.
Dr. O. Tuleškov

The post Sudety. Násilné vystěhování Čechů z českého pohraničí v roce 1938 first appeared on Čítárny.

V roce 1939 se začala v Protektorátu Čechy a Morava připravovat česká verze německého vzdělávání, která vrcholila v první fázi 17.11. 1939, kdy došlo k uzavření českých vysokých škol. O studium přišlo 15 172 studentů a bez práce se ocitlo víc jak 1300 pedagogů. Uzavření všech českých vysokých škol mělo trvat 3 roky.
Při této příležitosti došlo k zatčení 1200 studentů a devět představitelů studentských spolků bylo zastřeleno. Velká část jich byla deportována do koncentračních a pracovních táborů v Německu.

Rozhodně nebyla náhoda, že v hitlerovském Německu byl přesný název německého ministerstva školství a kultury “Reichministerium für Volksaufklärung und Propaganda”. Neboli “Ministerstvo veřejného vzdělávání a propagandy”.
Nebyla náhoda, že vzdělávání a propaganda, byly spojeny do jedné instituce, jehož ministr byl v letech 1933-1945 Joseph Goebbels (1897 -1945). Teprve po válce svět pochopil jak zhoubná indoktrinace mládeže skrz propagandu “volksaufklärung” byl státní veřejný systém vzdělávání Třetí říše, ale nepoučil se.

Ministerstvo bylo tenkrát organizováno do sedmi oddělení:
divize 1: správa a právní
divize 2: hromadné shromáždění; veřejné zdraví; mládí; závod
divize 3: vysílání
divize 4: národní a zahraniční tisk
divize 5: filmy a filmová cenzura
divize 6: umění, hudba a divadlo
divize 7: ochrana proti protiopatření, a to jak zahraniční, tak domácí

Joseph Goebbels, člen NSDAP, se stal v roce 1933 Reichsministrem pro propagandu a národní osvětu.
Hitler mu dal nejen důvěru, ale také moc nad německým rozhlasem, tiskem, filmem a divadlem. Od té doby inteligentní Goebbels používal velmi účelně a promyšleně všechna média na vzdělávání veřejnosti, kde německý národ byl vyvolený, Hitler Bůh a idea NSDAP posvěceným zákonem.

Sám byl stejně kvalitní řečník jako Hitler. Jeho znalosti masové psychologie byly základem nejen jeho proslovů, ale hlavně známých projevů Hitlera, grandiózně připravovaných v duchu starořímské doby. Jeho inscenace masových shromážděních a přehlídek byly nepřekonatelné, jak dokazuje v dokumentárních filmech vynikající režisérka Leni Riefenstahlová. Např. Vítězství víry (Der Sieg des Glaubens) nebo Triumf vůle (Triumph des Willens) či Tag der Freiheit – Unsere Wehrmacht (Den svobody – naše armáda)
{youtube}x5E36mdHE3w{/youtube}

V roce 1938 se Goebbels stal členem Hitlerova nejvyššího kabinetu a v roce 1944 ho Hitler pověřil organizováním mobilizace. Prvního května 1945 při útoku Rudé armády na srdce Berlína se svoji ženou zabil své děti a pak spáchali sebevraždu. Celou svou kariéru byl naprosto oddaný myšlence Vůdce a idejím NSDAP.

Níže uvedené principy propagandy se používají dodnes i v totalitních i demokratických společnostech na celém světě. Jsou ovšem daleko víc propracovanější.
Základní vstup do problematiky propagandy může být také vynikající kniha českého autora:
Psychologie propagandy. Úprava a podávání dezinformačních zpráv v médiích

1. Propaganda musí inteligentně počítat s veřejným míněním.
2. Propaganda musí být centrálně organizována jediným orgánem.
2a/ Je třeba vydat všechny základní direktivy propagandy.
2b/ Je třeba lidem vysvětlit propagandistické směrnice a hlídat morálku propagandistů.
2c/ Je třeba pečlivě dohlížet na činnost všech agentur, které mají propojení na propagandu.
3. Různé následky se musí zohlednit už při plánování.
4. Propaganda musí mít viditelný vliv na akce a politiku nepřítele.
4a/ Musí otevřeně šířit informace, jejichž obsah nebo tón způsobuje, že nepřítele vyvodí požadované závěry.
4b/ Propaganda musí nepřítele donutit, aby co nejvíc odhalovat své vlastní záměry.
5. Odtajněné informace musí být okamžitě k dispozici pro realizování propagandistické kampaně.
6. Propaganda musí být srozumitelná široké veřejnosti a musí být přenosná skrze všechna média.
7. Spolehlivost propagandy spočívá v její jasné deklaraci: Jednoznačné pravdivá nebo nepravdivá. Bez pochybností.
8. Účinnost propagandy posuzovat podle reakce nepřítele. Buď je ignorována nebo vyvrácena.
9. Důsledná analýza nepřátelské propagandy má určit, do jaké míry a jak má být cenzurována a jak ji využít ve vlastní propagandě.
10. Materiály z nepřátelské propagandy mohou být vždy použity pro vlastní propagandu.
11. Černobílá propaganda může být použita, pokud to cílová skupina vyžaduje pro lepší pochopení.
12. Propaganda je účinější, čím je víc cílená.
13. Propaganda musí být pečlivě načasována, musí začít v optimálním okamžiku, musí se opakovat až do chvíle snižování účinnosti.
14. Propaganda musí jasně pojmenovávat pomocí výrazných frází a sloganů.
15. Propaganda musí vyvolávat očekávané odpovědi, snadno zapamatovatelné. Pak ji lze použít opakovaně.
16. Propaganda musí zabránit šíření falešných nadějí, které mohou být velkou překážkou v budoucnosti.
17. Propaganda na domácí frontě musí vytvořit optimální úroveň úzkosti. Vyvolávat obavy z porážky, ale zároveň snižovat úzkost z následků porážky.
18. Propaganda na domácí frontě musí počítat s různou mírou frustrací z mimořádného nasazení, ale zároveň musí nabízet optimistické řešení.
19. Propaganda musí usnadnit manipulaci s agresí tím, že jasně určuje cíle nenávisti.
20. Propaganda může mít okamžitý vliv, pak se s ní musí okamžitě pracovat dál.

The post Goebbelsovo ministerstvo propagandy, likvidace vysokých škol a principy německé propagandy platné dodnes first appeared on Čítárny.

Roku 2017 editovala Lucie Antošíková 27 statí 29 autorů na téma kultury protektorátu Čechy a Morava a pišme to po vzoru knížky takto s malým „p“.

Sama editorka sem přispěla výtečnou studií o zobrazování takto tehdy nazývaného českého území v dobové literární produkci, přičemž nepreferovala kvalitu analyzovaných děl, ale spíš se jí jednalo o „způsob pojmenování výchozí materie“; a Lucie Antošíková přitom nahlédla do (rozličně významných) knih

Děti a dýka (1942) Františka Langera
Most (1943) Jiřího Muchy
V zajetí Antikristově Čestmíra Jeřábka (1945)
Co nebude v dějepise (1945) Bedřicha Golombka
Ďáblem posedlí Václava Kaplického (1946)
Volání o pomoc Jana Weisse (1946).

Svou studií, jak sama upozorňuje, do jisté míry navazuje na příspěvek Jana Budňáka obírající se „Imaginací protektorátu“ v exilových románech česko-německých autorů Franze Carla Weiskopfa a Ludwiga Windera, a tedy dílech, jež jsou vývojovými prózami s hrdiny jen postupně dospívajícími k odporu vůči nacismu.

Ale je tu ještě jedna skvělá studie (a faktické těžiště knihy) a napsal ji Daniel Jakubíček. Analyzuje na stránkách 207-228 poměrně zevrubně tehdejší početnou historickou prózu, a to hlavně jako prostředek aktualizace a aktivizace historického vědomí, a připomíná, že právě „historismus“ byl českou specialitou i celospolečenskou „zálibou“ již počínaje 19. stoletím a pak až do zkázy monarchie. A znovu za pokračování první světové války ve světové válce druhé.
Jakubíček cituje mimo jiné Mojmíra Grygara, jenž (roku 1965) napsal, že „význačným rysem Vančurovy dějinné koncepce bylo to, jak zpřízvučňuje účast opomíjeného lidového prvku na světodějných obratech… Třebaže nikdy nejde tak daleko, aby spolu s Tolstým nadobro popíral význam hrdinství jedincova.“
Také Daniel Jakubíček se více zajímá o časoprostorové určení děl než o tematická, umělecká a žánrová dělící kritéria a dějinami postupuje od nejstarších časů spolu s analyzovanými knihami. Vedle už námi dotčených Obrazů z dějin národu českého (1939-1948) připomíná pak mnohé, takže například i Olbrachtovu knihu Ze starých letopisů (1940) či Staré pověsti a legendy (1941) Leontiny Mašínové. A nač upozorňuje? Na to, že aktualizační náboj zde většinou nechtěl být prvoplánový.

To nakonec „dodržela“ i dobrodružná Jeřábkova trilogie Legenda ztraceného věku (1938-1939) z času starých českých pověstí a taktéž Mistr Jeřábek historii příhodně vyhodnotil soudobými etanoly.
Nato Jakubíček analyzuje:

Křelinův román Dcera královská, blahoslavená Anežka Česká (1940)
Mařánkovu Trilogii pětilisté růže (1938-1942).
Husitský román Karla Nového Rytíři a lapkové (1940)
Dva soubory novel Františka Heřmánka U bratra celého světa (1944)
O nesmrtelném regentovi (1949).
Nu, a zcela jediná za okupace vydaná kniha týkají se osudovosti bitvy na Bílé hoře byla prvotina Miloše Václava Kratochvíla Bludná pouť (1939).
Minimální průchodnost mělo téma revoluce roku 1848 a přesvědčil se o tom Eduard Bass ve svém Čtení o roce osmačtyřicátém (1940), jež bylo ostře zcenzurováno a v pravé podobě poprvé vydáno teprve roku 1948.

Z literárního hlediska přitom zůstalo zvláštním, že název této populární kroniky nekoresponduje s jejím obsahem! Bass totiž popisuje děje let třicátých a čtyřicátých a končí hned na prahu roku 1848.
„Bassovu apoteózu češství“ navíc skvěle rozebírá Erik Gilk v další ze studií, a to na genezi, okolnostech vzniku a recepci až dosud třiadvacetkrát vydaného (a všemožně adaptovaného) románu Cirkus Humberto (1941).

Příspěvek Karla Komárka Jaroslav Durych za protektorátu rekapituluje a prověřuje občanské postoje talentovaného autora.
Dochází k závěru, že byl po válce – možná záměrně – souzen pouze za článek znevažující Masarykovu památku, který nacismu „pomohl“ leda nesmírně nepřímo. Avšak stejně se příliš neprovinil a i „horší“ Durychovy texty mají do jednoznačné propagandy daleko; takže tu Glik víc než jen maně připomíná současné pátrání po jednom Peroutkově článku o Hitlerovi.

Vedle těchto pěti pro mnohé možná stěžejních textů o protektorátní literatuře obsahuje kniha i dvě studie o lyrice Jaroslava Kolmana Cassia (napsali je Frances Jackson a Martin Pilař), Obraz české poezie v časopise Akord v době protektorátní od Ivy Málkové a text Zdeňka Brdka o Protektorátní debatě o mladé literární produkci.

Další z celkových šesti oddílů knihy se věnují protektorátnímu tisku.
Pasivně rezistentní postoje v úvodnících Lidových novin na jaře a v létě 1939 od Pavla Večeři
Proměny obsahu populárních týdeníků v období protektorátu od Pavla Suka
Satira vnitřní i vnější od Michala Jareše)
Filmu a rozhlasu (mj. Vávrovým adaptacím literárních děl), Divadlu (mj. tu najdeme kapitoly Blanky Jedličkové o soukromých divadlech a Vladimíra Justa Konformisté, kolaboranti, nebo hráči s ohněm?).

Hudby se týkají studie Gabriela Gössela a Filipa Šíra Texty populárních písní z období protektorátu a Petra Koury Jazzová hudba v protektorátu Čechy a Morava, přičemž posledně jmenovaný a velezajímavý text uzavírá celou knihu.
Koura zde přitom ruší některé mýty, neboť se „zakázaným“ jazzem (a tedy „kulturou negrů“) se v reálu za války šlo setkávat dosti hojně, ač byl různě maskován a kryt.

Svazek je – kromě už zmíněného a naznačeného – uveden sedmi dalšími obecnějším studiemi o kulturních kontextech, literárních cenách a soutěžích (Volker Mohn), politizaci jazykových kódů (Václav Velčovský), Dvou světech jazykovědné bohemistiky (Martina Šmejkalová), Pražském lingvistickém kroužku (Maria Havránková a Vladimír Petkevič). Dalšími autory jsou František Podhajský (Julek Fučík džendrující? Ohlas a metoda Boženy Němcové bojující), Kateřina Piorecká a Pavel Janoušek.
Ten se ve své (knihu uvádějící) studii ve finále dostane až ke svému skorojmenovci Pavlu Janáčkovi, a to v souvislosti se znejistěním vztahu mezi uměním a populární kulturou.

Lucie Antošíková (také editovala) a 27 dalších autorů: Zatemněno
Česká literatura a kultura v protektorátu. Jako desátý svazek edice 1938-1953 vydala Academia. Praha 2017. 424 stran. ISBN 978-80-200-2802-0

The post Zataženo. Česká literatura a kultura v německém Protektorátu Böhmen und Mähren first appeared on Čítárny.

Když jsem knihu četl jako malý kluk, měl jsem chvílemi husí kůži a slzy v očích. Bylo mi asi deset a možná poprvé jsem pochopil, co je válka. Dnes si troufám říct, že právě mezi řádky této knihy se ve mně začal rodit silný odpor k jakémukoliv násilí a dementním projevům propagující války.

Příběh je o malé holčičce, která jednoho dne pochopí, že její rodina není její. Příběh vskrze lidský a komorní v celé své nahotě odhaluje kousek po kousku zrůdnost války a nelidské snahy nacistů převychovávat děti s ukradenou identitou k obrazu svému.
Hlavní hrdinka malá Leni Freiwaldová vyrůstá v německé rodině s nepříliš vlídnou matkou, ale o to víc hodnou babičkou Matyldou a bratrem Raulem. Druhá světová válka zuří nejen na frontách, ale i v německých domácnostech převládá nacistická propaganda. Leni postupně odhaluje věci, které jsou pro ní záhadou. Tu kufr s nápisem Made in Czechoslovakia, tu foto strýce Otty, na které jsou oběšení lidé. Jednoho dne dostane od své spolužačky Anne Lore kousek papíru, na němž je napsáno: Nejsi žádná Freiwald, jsi cizí bastard! A našli tě na nádraží! Od babičky se dovídá jen kousek pravdy, a tak její touha po skutečných rodičích vstupuje do snů a nenaplněných přání.

Vlastní pátrání začne v okamžiku, když skončí válka. Pomocí Jamese, Američana jde na úřad a hledá. S pomocí učitele Bauma a amerických vojáků zjišťuje svou pravou totožnost. Je Alena Sýkorová, dcera českého učitele, kterého za války popravili nacisté a ji, tehdy tříletou, odvlekli do Německa na převychování. Konec je nakonec klasickým happyendem. Nachází ženu, kterou viděla ve svých snech a která je její matka.

Příběh Leni je jeden z mnoha tisíců, který popisuje situaci skutečných českých sirotků tajně přijatých za války do německých rodin a později repatriovaných. Zdaleka ne všechny skočily šťastně. Mnohem víc bylo dětských tragédií a zbytečně zničených lidských životů.

Svého času populární kniha pro mládež (1948), která byla přeložena do mnoha jazyků. Asi nejcenější vydání je z roku 1967 s ilustracemi vynikající Evy Bednářové (1937-1986), která byla oceněna i cenou IBBY.

Říkali mi Leni / Zdeňka Bezděková / ilustrovala Eva Bednářová / 1967

The post Říkali mi Leni. Bezděkové nezapomenutelná novela pro mládež o zrůdnosti válek first appeared on Čítárny.

Příběh Anne Frankové je vlastně deníkový zápis události, které prožívala v úkrytu nizozemského domu, kdy bylo celkem osm osob schovaných před německým zvěrstvem a zatýkáním Židů. Deník začala Anne psát v červnu 1942. Formou dopisů fiktivní Kitty zachycuje co se děje nejen v úkrytu, ale i mimo dům a informace doplňuje vlastními úvahami.
Skupina byla prozrazena a zatčena na počátku srpna 1944.
Všichni, kromě Annina otce, zahynuli v různých koncentračních táborech. Anne v březnu 1945 v Bergen-Belsenu.

V Českém rozhlase připravili zajímavý pořad, který má ale jednu cenzorskou zvláštnost. Na twitteru uvedli:

„Naše jídlo je žalostné. K snídani suchý chleba a náhražková káva. K obědu už 14 dní špenát nebo salát…“ Poté, co Anne Franková slyšela v zahraničním rozhlase výzvu o dokumentování nacistické okupace, začala svůj deník „editorsky“ upravovat. Píše Český rozhlas Plus @CRoPlus 15.9.2020.

Po přečtení nás samozřejmě zaráží, že v zahraničním rozhlase vyzývají k popisu NACISTICKÉ okupace.
Při tom Anne všude uvádí slova německé či germánské. Slovo nacistické se tenkrát vůbec nepoužívalo. Slovo nacistický je určením příslušnosti k politické straně Adolfa Hitlera NSDAP.. Její příslušníci bývají označovani za nacisty. Ve straně ovšem nebyl celý německý národ. Je evidentní, že zde dochází k záměrné cenzuře. Ta začala už u německých vydání.

“Pořád žiju a to je podle otce to nejdůležitější.”
Z Deníku Anny Frankové, 1942-1944.

Tento trend pojmenovávat všechno německé za druhé světové války na nacistické, je jen jiný způsob jak omluvit zvěrstva německých hitlerovských ozbrojených sil, ale i podstatné části německého obyvatelstva, která se na vraždění často aktivně podílela.
Např. strašný Mühlviertler Hasenjagd (hon na zajíce) při němž v únoru 1945 němečtí obyvatelé svorně s SS honili a pobíjeli z Mauthausenu uprchlé ruské válečné zajatce.
Vice: Beneš, válka, holocaust… Odporná cenzura a přepisování historických faktů!

Zde ukázka nejtragičtější německé zrůdnosti 2. světové války. Vyvraždění 33 771 Židů v Babim Jaru na Ukrajině:

SOUVISLOSTI:

Karl Silberbauer byl důstojník, který zatkl Anne Frankovou Jeho život ukazuje evropský přístup k nacismu.

Narodil se ve Vídni, kde sloužil v rakouské armádě a v roce 1935 se po vzoru svého otce přidal k policejnímu sboru. O čtyři roky později vstoupil do služeb gestapa, přestěhoval se do Nizozemska a v roce 1943 přešel do Sicherheitsdienst (SD) v Haagu. Poté byl přeřazen do Amsterdamu a přidělen k „Sektion IV B4″, jednotce rekrutované z rakouských a německých policejních útvarů, která se zabývala zatýkáním ukrytých Židů v celém okupovaném Nizozemsku.

V roce 1963 byl ve Vídni zatčen jako bývalý nacista. Když pracoval v SD, tak v roce 1944 zatkl osm lidí, kteří se skrývali. Od roku 1946 byl policistou ve Vídni, stejně jako před druhou světovou válkou. Silberbauera vypátral lovec nacistů Simon Wiesenthal.
Silberbauer v písemném prohlášení uvedl, že by na zatčení skrývajících se lidí pravděpodobně zapomněl, kdyby se Anne Franková a její deník nestaly tak známými. Vybavil si mnoho podrobností o zatčení, ale nic o zrádci, který je udal.
Vídeňská policie Silberbauera během vyšetřování suspendovala, ale když nemohl být stíhán, mohl se vrátit do práce.
V roce 1944 jednal „na rozkaz“ a při zatýkání se choval „správně“.

K této knize se váže další, opravdu neuvěřitelný, ale pravdivý příběh z listopadu 2020.
Jedenáctiletá dívka porovnala v době covidové na sociálních sitích své narozeniny se situací židovské dívky Anny Frankové za druhé světové války, která se musela tajně skrývat, aby ji německé pořádkové síly nenašly a neposlaly do koncentráku.

“Byla jsem z toho velmi smutná, ale moji rodiče našli řešení.” Po celou dobu jsme museli být zticha, jinak by nás mohli upozornit sousedé. Cítil jsem se, jako bych byl s Annou Frankovou v Tajné příloze, kde museli být tiší jako myš, aby se nenechali chytit, ale byla jsem velmi šťastná, že mi bylo dovoleno aspoň takto oslavit narozeniny.“

Nějaký “internetový soused” ji sprostě udal a poslal na ni trestní oznámení. A za to ji prý bude vyšetřovat německá policie. Více >>
Takže její přirovnání bylo velmi trefné.

The post Anne Franková. Její slavný Deník cenzurován novodobými cenzory first appeared on Čítárny.

Běloruská Khatyn / Chatyń. Pomník, který zobrazuje skutečné hrdiny: Joseph Kaminsky drží v náručí svého mrtvého syna Adama. Otec přežil, rodinu nacisté vypálili. Když Josef našel svého syna mezi spálenými mrtvolami, ještě dýchal. Chlapcova poslední slova byla: “Kde je máma?” Jeho matka už na něj čekala v nebi…

V Khatyni byl postavený pomník obětem zrůdného mezinárodnímu nacismu díky prvnímu tajemníku ÚV Komunistické strany Běloruska (jeden vůdců partyzánského hnutí Petra Mironoviče Mašerova). 
Neobyčejně silný pomník připomíná české Lidice. Památník věnovaný zavražděným dětem vytvořila Marie Uchytilová.

Khatyn byla malá vesnice poblíž Minsku.
Za Druhé světové války byl okupován Němci.
Pro práci s místním obyvatelstvem přitahovala říšská správa kolaboranty – především západní Ukrajince. Obec byla v oblasti působnosti 118. praporu Schutzmannschaft – ukrajinského Schuma.
Jedná se o „zajímavou“ jednotku bezpečnostní policie. Měl dvojí velení: německé a kolaborantské. Prapor tedy současně vedli major Erich Kerner a Konstantin Smovsky.
118. prapor byl nemilosrdný. Policisté ze západní Ukrajiny provedli represivní akce: vstoupili do obydlené oblasti, okradli a zapálili domy a samotní obyvatelé byli zahnáni do stodol, buď upáleni zaživa, nebo zastřeleni.

22. března 1943 běloruští partyzánští hrdinové oddílu „Avenger“ stříleli na auto, které řídil německý velitel jedné z rot 118. policejního praporu Hauptmann Hans Wölke, olympijský vítěz ve vrhu koulí a podle nějaký důkaz, Führerův oblíbený. V důsledku přestřelky byl zabit.

118. prapor a jeho německo-ukrajinské vedení se rozhodlo okamžitě jednat. Pro posílení byl povolán speciální trestný prapor SS „Dirlewanger“, známý svou krutostí i na pozadí „obyčejných“ německých zvěrstev.
Po ranní přestřelce uběhlo několik hodin a 118. prapor posílený jednotkou SS dorazil do nejbližší vesnice Khatyn, jejíž obyvatelé neměli tušení, co se děje.

Rozkazy dával rodák z pravého břehu Ukrajiny Grigorij Vasyura , kolaborant, který od prvních dnů války kolaboroval s Němci.
Rozkazy byly monstrózně jednoduché: všichni obyvatelé vesnice Khatyn, jakéhokoli věku a pohlaví, se shromáždili ve stodole.
149 lidí, z toho 75 dětí ve věku od 2 do 18 let, tam bylo zamčeno. Stodola byla polita benzínem.
Pak k  budově přistoupil kolaborant Štěpán Lukovič, který uměl německy a stodolu zapálil…
Když se někdo pokusil budovu opustit, kolaborující kulometníci neozbrojené zastřelili. Němci se na to dívali z povzdálí. 

Vyšetřovací materiály jsou plné jmen těch, kteří byli zapojeni do akce ve vesnici Khatyn.
A to jsou ti, jejichž jména glorifikuje současná vláda v Kyjevě.
Operaci velel Grigory Vasyura.
Seznamy vrahů obsahují desítky jmen obyvatel západní Ukrajiny.

Po skončení války byli tito vrahové na Západě přijímáni jako „političtí emigranti“ .

Například Konstantin Smovsky , rodák z vesnice Gnidintsy, ukrajinský velitel 118. praporu, uprchl na konci války do západní části Německa.
Tam byl v klidu přijat a jako by se nic nestalo, směl se přestěhovat do Spojených států. Ten, kdo se ucházel o přízeň Němců a nařídil vyvraždění dětí u Minsku, zemřel v míru a blahobytu – v roce 1960 v Minneapolis.

Další trestanec, Vladimir Katryuk , rodák ze západní Ukrajiny (Černivci), žil do svých 94 let v Kanadě.
Kanadská vláda vždy odmítala žádosti o vydání válečných zločinců.

The post Běloruská Khatyn. Vyvražděná vesnice a nikdy nepotrestaní vrazi first appeared on Čítárny.