Druhá světová válka. Operace Barbarossa. Útok německých nacistů na SSSR a mnoho dalšího z Druhé světové války. Velmi kvalitní kniha plná faktů na téma Druhá světová válka se jmenuje: Shane Quin / Historie 2. světové války: Operace Barbarossa, spojenecké bombardování německých měst a japonská výboje.

První dvě kapitoly se zaměřují na německé přípravy invaze do Sovětského svazu v roce 1941, nazvanou Operace Barbarossa, která byla naprosto zlomová v celém období, které nazýváme Druhá světová válka.
Akce byla pojmenován po králi Fridrichu Barbarossovi, pruském císaři, který ve 12. století vedl válku proti slovanským národům.
V úvodních dvou kapitolách jsou analyzovány i přípravy Sovětského svazu na konflikt s nacistickým Německem.

Byla to největší vojenská ofenziva v historii, sestávající z téměř čtyř milionů invazních vojáků.
Výsledek této operace měl rozhodnout o tom, že svět po druhé světové válce bude ovládán USA a Německem.
Z toho důvodů byl německý zbrojní průmysl ve velkém financován americkými a britskými bankami, do kterého byly samozřejmě zapojeny velké americké společnosti už od od roku 1933!!!
Jinak by Německo nikdy nemohlo vybudovat takovou vojenskou sílu, protože po prohrané 1. světové válce bylo zcela ekonomicky zdevastování a zatíženo obrovskými dluhy.

Při útocích na východ od června 1941 měli nacisté v úmyslu anektovat Ukrajinu, celé evropské Rusko, pobaltské státy Estonsko, Lotyšsko a Litvu a na severovýchodě vytvořit satelitní finský stát. Vzniklo by tak značně rozšířené Německo, které by sloužilo jako vlast pro stovky milionů příslušníků tzv. germánských a nordických ras. Jak předpokládali nacističtí plánovači, tato expanze by poskytla ekonomickou základnu pro udržení tisícileté říše.

Podle směrnice Adolfa Hitlera č. 18 vydané 12. listopadu 1940 bylo cílem jeho východní invaze obsadit a udržet linii z Archangelu na dalekém severozápadě Ruska do Astrachaně, téměř 1300 mil na jih; dále dobývá Leningrad, Moskvu, Donbas, Kubáň (v jižním Rusku) a Kavkaz.

Zbývající kapitoly se z velké části zaměřují na samotné boje, když nacisté a jejich spojenci z Osy, Rumuni a Finové, se v časných ranních hodinách 22. června 1941 napadli SSSR.
Něměcko-sovětská válka byla v důsledku toho zásadní událostí moderních dějin a její výsledek byl pociťován ještě celá desetiletí poté a vlastně až do současnosti.

Během prvních čtyř týdnů operace Barbarossa, do poloviny července 1941, Němci postoupili o více než dvě třetiny cesty k Moskvě. Jen málo lidí zvenčí by v tuto chvíli dalo Rusům velkou šanci. Sovětské vedení však nepropadalo panice, ani se nezhroutila Rudá armáda jako Francouzi.

Nacistická válka a německá invaze do SSSR byla naprosto nejbrutálnější, jakou kdy svět viděl.
Jen v roce 1941 byly miliony sovětských občanů, vojenského personálu, tak nebojujících, zabity nebo poslány do koncentračních táborů. Vražedná povaha nacistické okupace vedla ke zvýšenému odporu sovětské armády a místního obyvatelstva, z nichž mnozí začali okupanty pohrdat a přidali se k partyzánským skupinám.

Co bylo hlavním důvodem porážky německých vojsk v Sovětském svazu?
Zatímco 22. června 1941, kdy začal útok na Sovětský svaz, bylo horké léto, v prosinci roku 1941 poklesl teploměr náhle na čtyřicet pod nulou…
Všechny předpovědi byly falešné, proroctví se neuskutečňovala. Zbraně a olej zmrzly. Muži umírali v pláštěnkách a v letních botách svého stejnokroje. Sebemenší zranění je odsuzovalo k smrti.
Hitler odmítal věřit, že nastal nesoulad mezi jeho mystikou a skutečností.

Generál Guderian, ač riskoval kariéru, odlétá do Německa, aby informoval Hitlera o situaci, a požádal ho, aby dal rozkaz k ústupu.
„O zimu,“ řekl Hitler, „se postarám sám. Vy útočte.“
A tak celý pancéřový armádní sbor, který zdolal Polsko za 18 dní, Francii za měsíc, všechny slavné armády Guderianova, Reinhardtova a Hoeppnerova, byla spálena mrazem. Německá válka ztrácí  definitivně svůj lesk.
Zbytky armády se vydaly na jih pochodem na Kavkaz. A tam tuto naprosto fatální Hitlerovu chybu oslavili vztyčením praporu na Elbrusu.

Mezitím se Sověti vzpamatovali. Jejich stovky továren přestěhovaných za Ural, za neuvěřitelně krátkou dobu, chrlily tisíce zbraní, tanků a munice na frontu.
A pak přišel hlavní zlom.
Srpen 1942 a vítězství Rudé armády u Stalingradu.
Válka začíná mít opačný spád.

Válka a některé klíčové aspekty Barbarossy.
A to jak z německého, tak sovětského hlediska, jako jsou zpravodajské zprávy varující před nadcházející německou invazí.
Popsány jsou i dopady politických čistek sovětského vojenského velení na Rudou armádu, strategické chyby spáchané nacistickou hierarchií, německá arogance a podcenění ruské bojové kapacity a zdrojů, rozlehlost sovětského terénu a logistické problémy.

Němečtí vojáci byli vedeni k přesvědčení, že válka bude snadná.
Sovětský svaz je přece primitivní, technologicky zaostalý stát. Stejnou rétoriku zvolilo EU vedení i pro válku proti Rusku na Ukrajině.
Překvapení ale bylo o to větší, když narazili na vojenskou techniku ​​lepší než jejich vlastní, jako byly např. sovětské tanky T-34 a později kaťuše.
Rusové vždy něčím překvapí. Něčím naprosto zásadním.

Druhá světová válka měla svůj hlavní zlom. Bitva u Stalingradu.
Ta začala 21.8. 1942, něco málo přes rok po německém útoku na SSSR a trvala do  trvala do 2. 2. 1943. Půl roku nesmírně těžkých bojů a dva milióny mrtvých lidí.
Autor knihy ale tvrdí, že první skutečně kritické boje a vývoj nastal rok před tím, v průběhu Barbarossy, protiútokem Rudé armády dne 5. 12. 1941.
Schopnost Sovětů absorbovat a nakonec překonat útoky Wehrmachtu zachránila lidstvo před noční můrou nacistického vítězství, v takovém případě by Adolf Hitler držel nadvládu nad velkou částí Eurasie a možná i dál.

Poprvé publikováno Global Research dne 8. května 2022
KNIHA ZDARMA KE STAŽENÍ V ČEŠTINĚ >>

SHANE QUINN
Narodil se v irském Dublinu a žije kousek od irského hlavního města. Čtyři roky studoval žurnalistiku na Griffith College v Dublinu a v roce 2010 získal bakalářský titul žurnalistiky. Pracuje v redakci Global research a je plodným autorem článků na internetu, které se zaměřují na témata od rozpínavosti NATO po světové války. Je vědeckým pracovníkem Centra pro výzkum globalizace (CRG).
Zajímá se o životní prostředí a amatérsky se věnuje studiu ornitologie především sledováním místních ptačích populací.

Výpisky…

Při útocích na východ od června 1941 měli nacisté v úmyslu anektovat Ukrajinu, celé evropské Rusko, pobaltské státy Estonsko, Lotyšsko a Litvu a na severovýchodě vytvořit satelitní finský stát. Vzniklo by tak značně rozšířené Německo, které by sloužilo jako vlast pro stovky milionů příslušníků tzv. germánských a nordických ras. Jak předpokládali nacističtí plánovači, tato expanze by poskytla ekonomickou základnu pro udržení tisícileté říše.
x
David Glantz, americký vojenský historik a plukovník ve výslužbě, si uvědomil, že pozice sovětského vládce Josifa Stalina v roce 1941 byla defenzivní . Glantz napsal: „Stalin se provinil zbožnými přáními, doufal, že oddálí válku alespoň o další rok, aby dokončil reorganizaci svých ozbrojených sil. Celé jaro 1941 pracoval v horečce a zoufale se snažil zlepšit obrannou pozici Sovětského svazu a zároveň se snažil oddálit nevyhnutelnou konfrontaci“.
x
Basil Liddell Hart, bývalý kapitán britské armády a vojenský teoretik, napsal: „Hitler souhlasil s tím, že pobaltské státy by měly být ve sféře vlivu Sovětského svazu, nikoli v jejich skutečné okupaci; a cítil, že byl oklamán svým partnerem; ačkoli většina jeho poradců realisticky považovala ruský přesun do pobaltských států za přirozené opatření, inspirované strachem z toho, co by se mohl Hitler po svém vítězství na západě pokusit“.
x
Londýn a Paříž odmítly na jaře a v létě 1939 podepsat pakt s Kremlem – který by postavil Brity, Francouze a Rusy proti nacistickému Německu (6). Stalinovi nezbývalo nic jiného, než ten podzim dokončit dohodu s Hitlerem a tyto nechtěné skutečnosti byly od té doby potlačovány institucemi, jako je Evropská unie vedená Německem.
Nacisticko-sovětský pakt z 23. srpna 1939 sloužil Sovětům dobře, dokud Wehrmacht od května do června 1940 rychle neporazil Francii. Způsob francouzské porážky ohromil a znepokojil Stalina, který očekával dlouhý a vleklý konflikt v na západ, jako v první světové válce.
x
Když se na plán operace Barbarossa, útok Němců na SSSR z června 1941, ohlédneme v období osmi desetiletí zpět, jeho plán invaze prozrazuje patologickou přílišnou sebedůvěru. Strategické plánování postupu v šířce mnoha stovek mil terénu bylo přehnaně ambiciózní až groteskní.
Barbarossovy zpravodajské detaily byly také špatně propracovány. Nacistické odhady o sovětské vojenské kapacitě byly založeny spíše na dohadech než na spolehlivých informacích a toto podceňování nepřítele by je pronásledovalo.
Dne 13. května 1941 v rámci přípravy na invazi vydal blízký kolega Adolfa Hitlera polní maršál Wilhelm Keitel rozkaz, že po zajetí mají být všichni sovětští komisaři okamžitě popraveni. Komisaři byli funkcionáři komunistické strany přičlenění k vojenským jednotkám, aby naplnili jednotky Rudé armády bolševickými principy a loajalitu k sovětskému státu.
Právě kvůli tomu Hitler určil komisaře k likvidaci po tisících. Rozkaz podepsaný 13. května pokračoval, že sovětští civilisté podezřelí ze spáchání přestupků proti Wehrmachtu mohou být zastřeleni na žádost kteréhokoli německého důstojníka. Nejškodlivější ze všeho bylo jasně najevo, že němečtí vojáci, u kterých bylo zjištěno páchaní zločinů proti nebojovníkům, nemusí být stíháni
x
Mezi cíle invaze patřilo zjevné vykořisťování, plenění a anexe.
S tímto vědomím nacisté založili Ekonomický úřad Východ, který byl podřízen říšskému maršálovi Hermannu Goeringovi, druhému nejmocnějšímu muži Třetí říše. Goering informoval zetě Benita Mussoliniho, hrabě Galeazzo Ciano, že „Letos [1941] zemře v Rusku hladem 20 až 30 milionů lidí. Možná je dobře, že by to tak mělo být, protože některé národy musí být zdecimovány. Ale i kdyby tomu tak nebylo, nedá se s tím nic dělat.” Hrabě Ciano, který byl italským ministrem zahraničí od roku 1936, předal Goeringovy komentáře Mussolinimu.
x
Velká ofenziva v moderní době, snad v jakémkoli věku, představuje obrovský hazard ze strany vetřelce, brutální, jak tyto útoky obvykle bývají, a nacistická invaze byla ze všech nejkrutější. V jeho selhání se mohou kombinovat různé faktory: síla invazní síly, strategické chyby, kvalita terénu, podcenění nepřítele, počasí atd. Tyto prvky se zvětšují při útoku na největší zemi světa (Rusko), jako Napoleon objevil a brzy také Hitler.
Přesto existuje několik zdrcujících důvodů, proč by německý útok selhal.
Zaprvé, Hitler postavil německý národ na totální válku až v únoru 1943, příliš pozdě. Nacistická ekonomika na počátku 40. let 20. století produkovala „mimořádnou míru neefektivity a plýtvání“, zjistil anglický historik Richard Overy (20). To mělo za následek nedostatek pracovních sil, méně německých zbraní, letadel a tanků a méně vojáků, zatímco německé ženy z větší části zůstaly doma, spíše než aby pracovaly ve zbrojních továrnách.
x
Šestý den útoku, 27. června 1941, se německá skupina armád Střed již dostala do Minsku, hlavního města sovětského Běloruska. Překvapivě to v této velmi rané fázi znamenalo, že Němci byli blíže Moskvě než Berlínu: vzdušnou čarou byl Wehrmacht nyní 430 mil od hlavního města Ruska oproti 590 mil od hlavního města Německa.
Po týdnu bojů Sověti ztratili asi 600 000 vojáků a tisíce jejich letadel byly zničeny, většina z nich na zemi.
Když 27. června sovětští velitelé Georgij Žukov a Semjon Timošenko ukázali Josifu Stalinovi na operačních mapách, že Němci postupovali na Minsk, byl velikostí katastrofy viditelně šokován .
x
Pod Stalinovým vedením dosáhli Rusové v měsících následujících po německém útoku pozoruhodného přesunu průmyslu na východ. Tato politika byla kritická pro zajištění toho, aby Sovětský svaz mohl pokračovat ve výrobě zbraní en masse a do značné míry byl chráněn před nacistickým náporem.
Irský profesor a geograf John Sweeney napsal :
„Přes 1500 průmyslových podniků bylo jen mezi červencem a listopadem 1941 přemístěno do míst, která byla považována za relativně bezpečná útočiště ve vnitrozemí. Ural (který obdržel 667 těchto podniků), Kazachstán a Střední Asie (308), Západní Sibiř (244), Povolží (226) a Východní Sibiř (78) trvale těžily z této masivní injekce průmyslových investic. právě v této srdeční oblasti se soustředil růst měst během období poválečné obnovy“.
x
Němci vedená invaze do Sovětského svazu začala ve 3:15, 22. června 1941, obrovskou dělostřeleckou palbou podél nacisticko-sovětské hranice. Hierarchie SSSR počítala s tím, že v průběhu roku je příliš pozdě na to, aby německé síly zaútočily, navzdory varováním o opaku.
x
Pokud jde o program Lend-Lease prezidenta Franklina Roosevelta podepsaný v březnu 1941, americké vybavení vstoupilo do murmanského přístavu od prosince 1941. Je třeba zdůraznit, že americká vojenská technika by představovala malý zlomek materiálu, který mělo Sovětské Rusko po celou dobu k dispozici. celou válku – velkou většinu z nich doma vyrobili Rusové.
V době, kdy od konce léta do začátku zimy 1941 probíhaly kritické boje, byl Rudé armádě poslán sotva útržek americké nebo britské vojenské pomoci . To naznačuje, že anglo-americké mocnosti byly docela spokojené sedět a dívat se, jak Němci a Sověti ze sebe srážejí hrudky; zatímco Američané zejména sbírali své síly na okraji konfliktu, o kterém věděli, že brzy vstoupí.
x
Sám Hitler si začátkem srpna 1941 „uvědomil, že jeho plány na kampaň Blitzkrieg na východě selhaly“, napsal německý historik Volker Ullrich ve druhé části své biografie o Hitlerovi. O dva týdny později, 18. srpna, Hitler přímo řekl ministru propagandy Goebbelsovi , že on a němečtí generálové „zcela podcenili sílu a zejména vybavení sovětských armád“.
Například počet ruských tanků byl více než dvakrát větší, než původně nacistická rozvědka odhadovala, a samotná Rudá armáda byla mnohem větší, než se předpokládalo
x
21. dubna 1945, obklíčila sovětská armáda Berlín a rozpoutala svůj konečný útok na nacistické Německo.
Vzhledem k tomu, že Němci od své invaze v červnu 1941 zabili více než 10 milionů sovětských vojáků, byly poslední zbytky Wehrmachtu a SS při obraně Berlína stále v obrovské přesile. Sovětský vládce Josif Stalin , na prahu oslav svého nejvýznamnějšího triumfu, shromáždil kolem 2,5 milionu vojáků Rudé armády pro tento útok na německé hlavní město, podporovaný více než 6 000 tanky a 7 500 letouny. (1)
Pro bitvu o Berlín dokázal starý Stalinův nepřítel Adolf Hitler shromáždit téměř milion vojáků, ale část z nich zažila příliš mnoho zim nebo příliš málo. Smetánku německých armád buď Sověti vyhladili během předchozích měsíců a let, nebo byli v zajetí. 16. dubna 1945 zahájila Rudá armáda útok na Berlín masivním dělostřeleckým ozářením na německou obranu podél linie Odry-Neisse.
x
Jak dále poznamenal Pauwels, skutečný zlom války v Evropě nenastal u Stalingradu, ale ve skutečnosti se odehrál rok předtím na konci roku 1941, kdy se Němcům nepodařilo dobýt Moskvu. V roce 1942 byl Wehrmacht nenávratně oslaben, jejich aura neporazitelnosti zmizela, navzdory všem výše uvedeným vítězstvím.
x
Ruská zima v letech 1941-42 byla mnohem chladnější a delší než obvykle a skutečně byla „jedna z nejkrutějších zim v historii“, jak je uvedeno v článku, jehož spoluautory jsou přední klimatologové (Jehuda Neumann a Hermann Flohn) s Bulletin Americké meteorologické společnosti.
x
Od počátku druhé světové války administrativa Franklina Roosevelta předpokládala, že Amerika vyjde z konfliktu v pozici globální dominance. Spojené státy se chlubily největší světovou ekonomikou od roku 1871, když toho roku předčily Británii, a tento rozdíl se počátkem 20. století a dále zvětšoval.
Diplomatický historik Geoffrey Warner shrnul: „Prezident Roosevelt měl za cíl hegemonii Spojených států v poválečném světě“.
x
Americký generálmajor Curtis LeMay nařídil bombardování Tokia s ohledem na maximální ztráty, čímž splnil svou přezdívku „Bombs away LeMay“.
V roce 1945 Roger Fisher , nadporučík a budoucí profesor práv na Harvardu, byl LeMayovým „povětrnostním důstojníkem“ na ostrově Guam v západním Tichém oceánu. Těsně před výbuchem v Tokiu Fisher prozradil, že LeMay „mi položil otázku, kterou jsem nikdy předtím neslyšel“. LeMay chtěl vědět: „Jak silný musí být vítr, aby se lidé nemohli dostat pryč od plamenů? Bude na to vítr dost silný?”
Fisher koktal a nebyl schopen odpovědět, rychle odešel do své kajuty:
“Tu noc jsem se k němu už nepřiblížil.” Měl jsem s ním dohodu se svým zástupcem. Bylo to poprvé, co mi došlo, že účelem naší operace bylo zabít co nejvíce lidí.”
x
Tokio pod útokem zápalných bomb B-29.” 26. května 1945.
Oficiálně v důsledku náletů, které trvaly jen několik hodin, zemřelo kolem 100 000 civilistů. Nicméně, známí historici, jako je Gabriel Kolko , kanadský akademik narozený v Americe, odhaduje počet těl v Tokiu na 125 000 – což se vyrovná konečnému počtu obětí bombového útoku na Hirošimu.
Tokijský firestorming s kódovým názvem „Operation Meetinghouse“ byl jediným nejsmrtelnějším náletem druhé světové války na poměrně dlouhou vzdálenost. Přibližně milion obyvatel Tokia navíc při útoku utrpěl zranění a jeden milion zůstal bez domova. Více než 250 000 městských budov bylo zničeno, čtvrtina všech staveb v Tokiu v té době, jednom z největších světových měst.
Velikost zničené oblasti (téměř 16 čtverečních mil) byla skutečně větší než zkáza způsobená bombovými útoky na Hirošimu a Nagasaki.
x
1. září 1939, v den , kdy nacisté napadli Polsko a začala válka, americký prezident Franklin D. Roosevelt řekl :
„Nelítostné bombardování civilistů ze vzduchu v neopevněných centrech obyvatelstva… znechutilo srdce civilizovaných mužů a žen a hluboce šokovalo svědomí lidstva… za žádných okolností neprovádějte bombardování civilního obyvatelstva nebo neopevněných měst ze vzduchu. “.
x
Ve skutečnosti to byl Roosevelt, kdo byl klíčovou postavou při formulaci atomové bomby. Dohlížel na jeho pokračující vývoj až do své smrti 12. dubna 1945, a to i poté, co bylo spojencům dávno jasné, že Hitler nemá žádný jaderný program. Roosevelt již dříve řekl, že důvodem k výrobě atomové bomby bylo „to, aby nás nacisté nevyhodili do vzduchu“. V roce 1944 však tato logika již neplatila, jak Roosevelt jistě věděl.
Hitler se jadernému výzkumu vyhýbal z různých důvodů, jak z rasových, tak z pragmatických důvodů, a také předvídal, že tyto zbraně „dovedou lidstvo na cestu k zániku“. Roosevelt, nástupce Harry Truman ani Winston Churchill nevyjádřili tuto zemi otřesnou obavu. V důsledku toho se stín jaderných zbraní vznáší nad lidstvem dodnes.
Mezitím, v únoru 1942, Churchill sám povolil první strategické bombardování městských center ve válce – se skutečným cílem zabít a terorizovat německé civilní obyvatelstvo. Směrnice britského leteckého štábu ze 14. února 1942 nastínila, že letecká válka „by se nyní měla zaměřit na morálku civilního obyvatelstva nepřítele“.
Také v únoru 1942 Británie vypustila slavný těžký bombardér Avro Lancaster, z nichž stovky se v následujícím roce účastnily vražedného požáru Hamburku. Již v letech 1940 a 1941 RAF představilo dva další čtyřmotorové těžké bombardéry, Handley Page Halifax a Short Stirling – oba se zapojily do „vůbec prvního náletu 1 000 bombardérů“ nad Kolínem nad Rýnem v ranních hodinách 31. května 1942. Na Kolín nad Rýnem, město významné velikosti v západním Německu, bylo svrženo téměř 1500 tun bomb.

The post Druhá světová válka, neznámá historie. Operace Barbarossa, bombardování německých měst, Hirošima etc. first appeared on Čítárny.

Díky nesmírné obětavosti vojáků Rudé armády, československé armády a rumunské armády byla tato plánovaná a částečně realizovaná genocida nakonec zastavena.
Odpověď pro všechny, kteří si myslí, že Němci byli na konci války ze Sudet vyhnání a ne odsunuti.

Chtěli nás vyhubit / Král Václav, Fremund Karel / Vydalo Naše vojsko, 1961
Fotografická příloha: 21 fotografií a 32 dokumentů.

Už 31. srpna 1940 požádali K. von Neurath a K. H. Frank o audienci u Hitlera a poslali mu svá memoranda o úplné germanizaci českého národa asimilací a vyhubením.
O připravované genocidě Slovanů pak hovořil Adolf Hitler s rumunským podpředsedou vlády Mihaiom Antonescom v Berlíně 27. 11. 1941:

Führer začal vášnivou diskusí o velkém slovanském problému :

Máte pravdu, slovanský problém je biologický, ne ideologický, jak jste řekl, a boj proti Slovanům musí vést všichni Evropané.
V příští Evropě by měly existovat pouze dvě rasy: latinská a germánská. Tyto dvě rasy musí v Rusku spolupracovat, aby zničily Slovany.
Nelze vystupovat proti Rusku právními nebo politickými formulkami, protože ruský problém je mnohem vážnější, než si mnozí lidé myslí, a musíme najít řešení kolonizace a biologické eliminace Slovanů.

Proto musí všechny evropské národy spolupracovat v boji proti Slovanům a zítra společně proměnit Rusko pro Evropu.
Proč by měli mít Belgičané 224 obyvatel na čtvereční kilometr, když Rusko má tak rozsáhlé prostory?
Proč by měli moji západní Němci žít v těžkých podmínkách, když jim prostory na východě nabízejí budoucnost?

Mou misí, pokud uspěji, je zničit Slovany .

Něměcký nacista Reinhard Heydrich a jeho projev v Černínském paláci 2.10.1941 nenechá nikoho na pochybách, že genocida českého národa byla naplánována s patřičnou německou důsledností.
Heydrich jasně deklaruje záměry Hitlera a strany NSDAP ohledně likvidace českého obyvatelstva. (str. 125 až 137)

Příslušníci strany, pánové!

Z rozkazu vůdce jsem převzal před třemi dny vedení úřadu říšského protektora místo ochuravělého říšského protektora, říšského ministra von Neuratha.

Těší mne, že již dnes po třech dnech, mám příležitost pozdravit vás, spolupracovníky protektorátního štábu protektorátní vlády, úřednický sektor, především též představitele svrchovanosti strany v tomto bojovém prostoru – samozřejmě kromě svých užších spolupracovníků ve funkci náčelníka bezpečnostní policie a SD – také vás, páni vrchní zemští radové, kteří jste venku nositeli spásy a – jak doufám – bojových úkolů na poli správy.

Vůdcova směrnice, kterou jsem obdržel pro tento úkol, jejž považuji za omezený jak časově, tak i v jiném směru, tato vůdcova směrnice zní: Mám v tomto prostoru jednoznačně a se vší tvrdostí zajistit, aby obyvatelstvo, pokud je české národnosti, pochopilo, že se nelze vyhýbat realitě příslušnosti k říši a poslušnosti vůči říši; Němci musí vidět, že tato část říše je součástí říše a že zde na jedné straně požívá Němec ochrany a hraje vůdčí úlohu – má ji hrát, jak mu přísluší – ale že má i tomuto právu odpovídající povinnost chovat se a jednat jako Němec.

V politickém směru znamená to, co mi řekl vůdce, uznání linie, kterou zde až dosud udával z politického hlediska státní tajemník Frank. Znamená to současně samozřejmý, lidský, reálný a přátelský předpoklad pro spolupráci mezi kamarádem Frankem a mnou.

Ještě krátce úvodem, pánové! Vy ve mně vidíte všeobecně náčelníka bezpečnostní policie a SD. Vidíte ve mně – v každém případě jsem si zvykl, že tomu tak ve správě je – muže exekutivy, jenž hledí podle možností vyřešit všechno jen exekutivně. Tento názor je chybný a falešný a já bych chtěl, dříve než vám řeknu něco o problémech tohoto prostoru, aby bylo i zde, jako často už jinde, jednoznačně jasno o pojetí, podle něhož se chápu svých úkolů jako náčelník bezpečnostní policie, jako SSmann a spolupracovník říšského vůdce SS, jako nacionální socialista.

SS (SD a bezpečnostní policie jsou součástí SS) jsou úderným oddílem strany ve všech otázkách zajišťování nacionálně socialistické ideje. Být úderným oddílem znamená být vždy před masou, být zvlášť dobře vyzbrojen, být schopný nasazení a rozumět boji. Úderný oddíl však také nedělá nic, co by se dálo bez vůle a bez plánu celého vedení. Předpokladem úkolu zajistit ideu však není a nemůže být jen snaha vidět věci pouze po vnější, výkonné stránce a plnit úkoly a rozkazy je vniknout hlouběji do problémů, vmyslet se do nich a jednat se znalostí věci, nedívat se na ně jen povrchně, ale hluboce se jimi obírat a pochopit je. Tak jednáme jako výkonné orgány, jsouce si vědomi poslání vůdce i říše, onoho poslání, jež vede přes velkoněmeckou říši k říši velkogermánské. Vůdce mi při odchodu řekl: Mějte na paměti, že vždy tam, kde vidím, že je ohrožena jednota říše, vyberu jednoho velitele SS a vyšlu ho z pověření říše, aby zachoval jednotu říše. Můžete si tak z těchto vůdcových slov odvodit celkové poslání SS, a tím i mé zvláštní poslání zde.

Říkám předem: Nemám v úmyslu lpět nyní na svém místě na jednom úkolu proto, že je pěkný a souvisí s ním reprezentace, nýbrž chápu svůj úkol zde jako bojový úkol, který mám splnit v zastoupení jiného, abychom mohl, až jej splním, ohlásit vůdci: “Můj vůdče, splnil jsem jej. Nyní se mohu opět věnovat svému hlavnímu poslání.” Neznám však dosud dobu, jež je mi vymezena; budou-li to týdny či měsíce, to závisí na vyřešení, na problémech tohoto úkolu, to závisí na rozkazu vůdce.

Hovořil jsem o úkolech SS jako celku. Mohl bych je shrnout do hesla: “Nepřítel všech nepřátel a ochránce všeho německého”, a to má platit zejména pro tento prostor. Úkol “nepřítel všech nepřátel” obsahuje hlavní směrnici pro naše policejní a zajišťovací úkoly, nejen v užším, ale i v širším smyslu slova. Nevidím v tom jen úkol zatýkat a předávat k odsouzení a dohlížet, ale chápu to jako systematické zkoumání nepřátelských vlivů, ale i vlastních chyb v jednotlivých oblastech života.

Druhá stránka tohoto úkolu, “ochránce všeho německého”, má své zdůvodnění již ve vnější formulaci skutečnosti, že vůdce ustanovil říšského vůdce SS říšským komisařem pro upevnění němectví. A když jsem nyní převzal tento úkol zde, v protektorátu, jsou oba tyto pilíře koneckonců též základy mé náplně úkolů: odrazit a potlačit vše nepřátelské a zajistit, avšak i plánovat pro budoucnost, všechny věci, které jsou dobré pro němectví a nutné pro budoucnost.
Nechte mne nyní trochu se rozmáchnout, abych právě celkové problémy také tohoto prostoru postavil do všeobecné souvislosti, abychom nebyli jako klapkami na očích omezeni jen protektorátními hranicemi.

Předpokladem pro válku, pro splnění této války, pro obsazení nutných prostorů a pro formování a utváření velkoněmecké a velkogermánské říše bylo vnitropolitické zabezpečení říše. Z toho především vyplývá a zde také začal původní vývoj úkolů SS a policie – kromě toho bylo naším úkolem plánovat podle osobních příkazů a směrnic vůdce v tehdejší cizině výzkumnou a průzkumnou metodou všechno to, co se během vývoje mohlo stát předpokladem pro mnohé politické, ale i vojenské úspěchy a události. K tomu pak přistupovala následkem politického vývoje v evropském prostoru nutnost a úkol zaměřit se na návrat Němců, řídit návrat občanů německé národnosti z prostorů, které jsou dnes na východě obsazeny našimi jednotkami, těch občanů německé národnosti, kterým by se bylo určitě stalo totéž, co se dnes děje občanům německé národnosti na Volze, kdyby vůdce nebyl rozkázal a dosáhl nanejvýš naléhavého převedení tohoto půl milionu občanů německé národnosti. A teď k samotné válce.

Musí nám být jasno, že všechny události posledních let, všechny vojenské a politické otázky, mají úžasnou organickou souvislost. Musíme mít také jasno v tom, že předpoklady této války a její následky vyžadují – při naprosto tvrdém vedení této války až do konce – aby se zachovala a dále vytvářela tato říše a aby byla dovedena k velikosti. Neboť všechny politické mezihry, ať diplomatické, zahraničně politické či jiné povahy, byly jen přípravnou prací velkých, jasných věcí, totiž těch, že nepřátelé říše, vedeni židy a svobodnými zednáři, si koneckonců kladli za cíl, že toto Německo, snažící se o vzestup svým vnitřním ideovým vedením nacionálního socialismu, že toto Německo je nebezpečím pro světové plány židovstva celého světa. Že proto bylo uděláno vše, aby se Německo stalo malým a aby je zničili. To proto, že poznali, že v dějinách Německé říše vždy, když už žid věří, že nás má na zemi, povstal odněkud z německého prostoru, z německých lidí, někdo, jenž dal dohromady Němce neslýchanou ideovou silou a svou osobností, stmelil je v jednotu a potom je vedl k velikosti a překonání nebezpečí a viděl, že jen tehdy mohl být německý vývoj rušen a brzděn, jestliže mohla přijít rána dýkou z německého prostoru.

Nyní jsme v Evropě obsadili pod vůdcovým vedením velmi mnoho prostoru, což je vojenským předpokladem pro další vedení války a její vítězné ukončení. Musíme si říci jasně, že obsazení tohoto prostoru v každém případě nebude v mnoha zemích přechodným, nýbrž konečným obsazením, přičemž je lhostejno, jaká bude forma kontaktu těchto prostorů s námi. To však znamená, že budoucnost říše závisí na ukončení války, na schopnosti říše a na schopnosti lidí této říše získané prostory udržet, ovládnout a popřípadě s říší spojit. Závisí tedy na způsobu, jak jsme schopni s lidmi zacházet, vést je a spojit s námi.

Musíme zde však rozlišovat velké skupiny, jednu skupinu tvoří prostory s germánskými lidmi, to je s lidmi, kteří jsou naší krve, a proto jsou vlastně našeho charakteru. To jsou ti, kteří špatným politickým vedením a vlivem židovstva jsou nějak pokřiveni, kteří teprve pomalu musí být dovedeni k základním prvkům současného myšlení. Jak to vidím, jsou to tyto prostory: Norsko, Holandsko, Flandry, později i Dánsko a Švédsko. Jsou to ty prostory, jež jsou osídleny Germány a které nějakým způsobem, a musíme si zde udělat jasno, zda v konfederaci, jako župa či nějak jinak, budou patřit k nám. Je jasné, že musíme nalézt vůči těmto lidem docela jiný způsob jednání než vůči národům jiné rasy, slovanským či podobným národům. Germána se musíme chopit tvrdě, spravedlivě, ale musíme jej vést lidsky, podobně jako vedeme náš národ, jestliže ho chceme udržet natrvalo v říši a chceme-li, aby s ní splynul.

Druhou skupinou jsou východní prostory, jež jsou zčásti osídleny Slovany, to jsou prostory, kde je třeba vědět, že dobrota bude chápána jen jako slabost, to jsou prostory, kde sám Slovan vůbec nechce, aby se s ním zacházelo jako s člověkem rovnoprávným, a je zvyklý, že pán si s ním nezadává.
To jsou teda prostory, které máme nyní na východě vést a udržet. Jsou to prostory, v nichž musí jednou vládnout německá horní vrstva, po dalším vojenském vývoji budou sahat až hluboko do Ruska, až daleko k Uralu; tyto prostory musí být naší surovinovou základnou, jejich obyvatelé se stanou pracovníky pro velké, i kulturní, úkoly, a mám-li to říci docela drasticky, musí nám sloužit jako otroci.
Jsou to prostory, s nimiž budeme vlastně nakládat, jako když se obepíná nová země na pobřeží hrází, tím způsobem, že se tam na východě vybuduje ohromný val z branných rolníků, aby se toto území už jednou uzavřelo proti bouřlivému přívalu z Asie, pak bychom je rozdělili příčnými valy, tuto půdu bychom postupně pro sebe získávali tím, že na okraji vlastního Německa, jež je osídleno německou krví, se pomalu bude vysouvat vždy jeden německý val za druhým, abychom tak postupovali s německým osídlováním na východ prostřednictvím německých lidí, kteří jsou německé krve.

Z tohoto hlediska je třeba vidět všechny úkoly na východě, které tam musíme splnit. První val, o protektorátním území budu mluvit až potom, tvoří na východě obě provincie Gdansk – západní Prusko a župa Warta, které spolu s východním Pruskem a slezskými částmi ještě asi před rokem byly vcelku plně osídleny téměř 8 miliony Poláků; to jsou prostory, které se nyní musí osídlovat zcela systematicky Němci, aby se polský živel kousek po kousku, krok za krokem vytlačil. Jsou to prostory, jež musí být jednou celé osídleny Němci. Pak stále dál na východ, k Baltu, jenž jednou bude muset být osídlen jen Němci, přičemž musíme uvážit, které pokrevní části Lotyšů, Estonců a Litevců jsou schopny regermanizace či germanizace. Rasově nejlepší živly jsou Estonci, na nichž jsou patrny švédské vlivy, pak přicházejí Lotyši a nejhorší jsou Litevci.

Dále se jedná o velkopolský prostor, jenž je nejbližší oblastí, která se musí zcela pozvolna osídlit Němci a z které se polský živel musí postupně zatlačit na východ. Pak přijde Ukrajina, jež má též žít především pod německým velením jako velká surovinová a vyživovací základna, když nejprve jistým přechodným řešením bude postupně vyloučena z velkoruského prostoru s tím, že se použije a využije jistých, v podvědomí ještě dřímajících, vlastních národních myšlenek, aniž dáme tomuto národu kulturní posilu či oporu, aniž bychom tam chtěli vypěstovat silnou inteligenci, aby tak nevznikla v pozdějších dobách nějaká opozice. Taková inteligence by se pod slabým vedením mohla po létech opět chtít odpoutat.
Vcelku vzato platí tedy zde v prostorech na východě starý kolonizační princip, jenž však v protikladu k dřívější kolonizaci řádových rytířů a baltských baronů sleduje tu myšlenku, že jejími nositeli jsme my, naše krev, a že se na východě probouzí stará idea, idea řádových rytířů, jako stupeň k opanování prostoru, který nemůžeme úplně osídlit.
A nyní, když máte před sebou celkový obraz, musí vám být jasné, že se českomoravský prostor natrvalo nesmí nikdy ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že to je jejich prostor. Zde jde pouze o jedno, a to, že si nejdříve připomeneme, co je životně důležité a přednostní, jaké má tento prostor historické základy, že se rozhodneme, co tu vlastně jednou uděláme. Z čeho vyrostl tento prostor. Odkud jsou lidé, kam patří atd.

Chtěl bych se ještě dotknout jedné věci, doufám, že to nebude pro vás nic nového, ale přece jen bych to chtěl načrtnout. Musí vám být jasné, že v německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše, srdcem, jež bylo v příznivých dobách vždy pevností němectví, že v dobách kolonizace byly stráží proti východu, že koneckonců – jak to dokumentuje i vývoj na kulturním poli – bývaly v dobrých dobách vždy pevností, a jak to řekl Bismarck, “citadelou Evropy”. To je odůvodněno i tím, že první říšská univerzita před Krakovem a před Vídní byla založena zde v Praze. Když se na to nyní podíváte pozorněji, bude vám bezesporu naprosto jasné, jakou osudovou dynamiku má tento prostor pro Německo a německé dějiny. V létech německých dějin, jež chceme nyní trochu probrat, přicházely rány dýkou ohrožující říši většinou z tohoto prostoru. Tedy právě v tom okamžiku, kdy říše vítězí, v tomto okamžiku je možné, aby se tady zasazovala rána dýkou dějinám a vývoji říše; ať to je třeba – ať už líčím kteroukoli etapu němectví – ať už to je třeba Marbod (Marobud) z Čech, který postupoval proti Arminovi z kmene Cherusků, ať to jsou slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří chtěli odtrhnout tento prostor pod pláštíkem náboženských církevních myšlenek východních církví a církevní cestou jej přivést k byzantské myšlence, ať již to byly vnější počátky třicetileté války s pražskou defenestrací nebo ať je to v současné době pokus ohrozit říši ilegálním hnutím odporu a vpadnout tak říši do zad v jejím rozhodném osudovém boji proti bolševismu.

Pánové! To vše jsou věci, které mají zcela jasný logický sled týchž myšlenek a událostí, to jsou stejné rány dýkou z tohoto prostoru.

Avšak stejně tomu bylo i opačně, vždy když vedení říše poznalo, že tento prostor je rozhodující, že Čechy a Morava mají zároveň účast, osudový, rozhodující podíl na pozitivním plánování dějin. Známe jména, která zasáhla do kolonizace východu. Ať je to král Otakar, který nakonec při kolonizaci východu dospěl jako úderný oddíl proti východu až ke Královci a toto město založil, ať je to doba Karla IV. nebo boje Bedřicha Velikého, bitva u Hradce Králové nebo i dnes nekonečná, dějinná a osudově rozhodná vůdcovská síla Adolfa Hitlera, jenž teď ve dvou etapách definitivně získává tento prostor, když z něho, z nepřátelské základny, dělá pevnost pro naše nasazení a naše boje proti bolševickému nepříteli.

A teď k současné situaci.
Řekl jsem, že dnes rozhodně vývoj spěje k nové ráně dýkou. V posledních týdnech prožíváme vývoj, charakterizovaný sabotážemi, teroristickými skupinami, ničením úrody, zpomalováním práce, což zcela jasně organizuje velká odbojová organizace. Tento vývoj, i když nevede k aktivnímu povstání, přece jen zcela systematicky připravuje všechno, co má být připraveno pro okamžik, až přijde čas uvrhnout toto území ke škodě říše do nebezpečného neklidu. I kdyby to bylo jen to, že nepřítel vede a chce české obyvatelstvo vést ke vzpouře, chce, abychom utrpěli citelnou ztrátu, že jde o pracovní výkon ve zbrojním průmyslu a citelný neklid, což nakonec může být vzorem pro ostatní obsazená území.

Stav v posledních týdnech byl takový, že se už dalo říci, že jednota říše byla jednoznačně ohrožena, tento prostor pod povrchem tak vřel, že se jedině dá říci, tady se musí včas zasáhnout. A chtěl bych říci zcela otevřeně, že vinu nenese jen protivník, vinu máme také my, Němci, neboť v tomto prostoru ne všichni Němci, kteří sem přišli, si uvědomili, že to je bojová oblast, bojový prostor, kde každý jednotlivý Němec, bez ohledu na kompetenci, musí též jako bojovník pro němectví zvítězit. Každý Němec, jenž zde vyniká, musí se cítit politickým vojákem vůdce, musí vidět zcela jasně základní linii v tomto prostoru, musí vědět, že základní linií je zajištění tohoto prostoru, boj proti veškeré české samostatnosti, a musí při zacházení s jednotlivci chápat, že Čech je Slovan a že také Čech si vykládá každou měkkost jako slabost. Že je to šílenství povolit v jednotlivých případech, protože ten druhý to neuzná, ihned toho využije a vyloží si to jako slabost; jakmile se mu povolí, přijde podruhé s větším požadavkem. Na víc je však v tomto prostoru třeba, aby si nikdo nemyslel, což Němec velmi často dělá, že je v německém prostoru, že je to právě taková provincie jako v říši a že je možné zde spravovat od stolu stejnými správními metodami, což naprosto nikdy nepůjde. Správní rozdělení tohoto prostoru, viděno z německé strany, je pouze jedním z prostředků a metod, jak tento prostor definitivně ovládnout a vést. Je to systém, který nemůžeme srovnávat se správním rozdělením a metodami správy, jež platí v říši, vůči německým lidem.

K tomu však přistupuje ještě základní myšlenka: veškeré počínání německých lidí v tomto prostoru musí být v tomto okamžiku usměrňováno naprosto jednoznačně, totiž tak, že vzhledem k válce a z taktických důvodů nesmíme připustit, aby se Čech v jistých věcech rozzuřil a vybuchl, i když musíme být v tomto okamžiku z jistých taktických důvodů tvrdí, musíme přesto jednat tak, aby si Čech, nemá-li žádné jiné východisko, nemyslel, že teď právě musí vyvolat povstání. Základní linie však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat.

To jsou věci, které můj úkol zde rozdělují na dvě velké a jasné etapy a oblasti činnosti. Jedna je blízká – zaměřená na válku – druhou začíná dalekosáhlý konečný úkol.
První, blízká, je diktována potřebami vedení války. Potřebuji v tomto prostoru klid, aby dělník, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu a abychom nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu přísun a další rozvoj zbrojního průmyslu. K tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci. Ale i to, abychom dávali pozor, aby Čech nevyužil podle svého zvyku tohoto nouzového stavu říše, aby si nevydobyl pro sebe soukromé a vlastní české výhody. Tento blízký úkol předpokládá, že Čechovi nejprve ukážeme, kdo je pánem v domě, aby věděl přesně, že zde diktuje německý zájem a že zde koneckonců má rozhodné slovo říše, říše zastoupená vedením na tomto území, tedy též vámi, pánové. Říše nenechá se sebou žertovat a je prostě pánem v domě, to znamená, že ani jediný Němec nic Čechovi neodpouští, asi tím způsobem, jako je tomu v říši se židovstvem, aby neexistoval jediný Němec, jenž by řekl, ale ten Čech je přece slušný. To byl problém židovské otázky v říši, a můžete si představit, jak by takhle dopadlo řešení židovské otázky. Když všichni nebudeme zjevně držet pospolu a navenek nevtvoříme vůči češství jedinou frontu, bude Čech hledat stále zadní vrátka, jimiž vyklouzne chytrácky ven.

O otázce, zda můžeme o jednotlivci říci, to je skutečně slušný chlap, se bude uvažovat teprve tehdy, až přistoupíme k tomu, abychom začali s dalekosáhlým konečným řešením úkolu, tedy při otázce poněmčování a podobných problémech. Přitom nesmíme zapomenout na jedno: že navenek, co se týká kultury, a to zejména důležité, si nesmíme zadat, aby si Čech nemohl dělat legraci z toho, jak se Němec chová. Němec si nemůže dovolit, aby se v lokálu ožral; tady musíme být zcela otevření: jestliže se někdo sežere, jestliže si popustí uzdu, proti tomu nikdo nic nemá, ale má to dělat mezi svými čtyřmi stěnami nebo v kasinu. Čech musí vidět, že Němec, ať ve službě, či v soukromí, se umí chovat, že je pánem od hlavy až k patě.
A proto jsem nařídil, abychom dostali zde v Praze německou ústřední policejní stráž, která se bude starat především o to, aby se též Němci v tomto prostoru chovali řádně. Neboť Němec, který není vychován, jak se na vůdcovskou úlohu sluší, ten se sice cítí jako pán v domě, ale ve falešném směru, a vede si ke škodě říše hůře, než si sám dovede představit.

Dále očekávám, že vám bude při zacházení s Čechy jasné, že je třeba též jistých taktických předpokladů. Když např. vydám nařízení tisku, musí napsat bez reptání to, co potřebuji. Přesto budu samozřejmě udržovat s Čechy korektní společenský styk, přičemž musím vždy dávat pozor, abych nepřekročil hranice, abych si v každém okamžiku říkal: Dej pozor, jsou to ale Češi! Rozumíte? Stýkáme-li se z taktické nutnosti s Čechy, kteří nám slouží, i pak je nutno se vždy vracet k myšlence: Jsou to ale Češi.

Něco jiného je, a to je nejpodstatnější, že při vší tvrdosti se opravdu staráme o věci, které skutečně nejsou v pořádku. Neboť nemá žádný význam, když Čecha mlátím a se vší námahou a působením policie přivádím k tomu, aby pracoval, když on skutečně nedostává to, co potřebuje, aby měl fyzickou sílu vykonávat svou práci. V tomto směru se konala na návrh státního tajemníka Franka porada u vůdce, na níž byl přizván tajemník Backe, a my pravděpodobně přistoupíme, prosím, abyste si toto vše nechali pro sebe, než to bude uveřejněno, neboť se to musí náležitě propagačně upravit, pravděpodobně přistoupíme ke zvýšení přídělu tuku pro české dělníky, tak okolo 400 gramů, to je množství, o němž se už dá mluvit.

Abych to šikovně využil k propagačním účelům, spojím to s myšlenkou: vy, čeští dělníci venku, buďte raději zticha, jinak by se mohla také stát, že bude příděl tuku opět menší. To vše jsou věci, které se musí správně psychologicky uchopit.

A nyní k otázce celé propagandistické linie. Viděno ve velkých obrysech, musí se stále více zdůrazňovat myšlenka o svatém Václavu v jejím dějinném vývoji, neboť jestliže Češi svatého Václava oslavují, nemusíme jej líčit jako svatého Čecha, nýbrž tak: svatý Václav byl mužem, jenž pochopil, že český národ může žít jen spolu s německým prostorem. To se musí správně psychologicky uplatnit a obrátit zbraň; když tedy Češi oslavují svatého Václava, vlastně dokazují, že měl pravdu. To je to, co se dá historicky využít.

Za druhé je třeba pro nejbližší dobu války jasně Čechům ukázat: ať nás miluješ nebo ne, ať pomýšlíš na samostatný stát později nebo ne, důležité je, že přinejmenším teď uznáváš, že by to bylo pro tebe v tomto okamžiku jen škodlivé, kdybys vyvolal povstání anebo kladl odpor. To je taktika a linie, kterou, myslím, musíme v tomto okamžiku sledovat. Ty lidi nezískáme, to nechceme, a ani by se nám to nepodařilo. Budeme jen prakticky všem vysvětlovat – propagandou a opatřením atd. – docela jasně, že pro Čecha je reálně nejpříznivější, když v tomto okamžiku hodně pracuje, i když si tajně myslí, půjde-li to s říší přece jen dolů, pak budu mít opět svou svobodu. To nám může být úplně jedno; hlavní věc je, že je klidný, neboť my potřebujeme klid a ticho pro konečné získání tohoto prostoru. Základní linie musí být jasná, avšak i taktika musí být jasná, každý Němec, který tuto základní linii nemá, a základní linie může být jen nacionálně socialistická, musí pryč. Kdo v taktickém jednání s Čechy opět ustupuje, toho zde nepotřebujeme, takoví Němci zde nemají co pohledávat.

Prosím vás zcela otevřeně, pokud se to týká vás či vašich spolupracovníků, řekněte mi zcela otevřeně: Tak, jak jsi to tu řekl, tak to nemohu dělat, prosím, nech mne odejít domů. Pánové, pustím bez reptání každého, aniž ztratí svou kvalifikaci, jenž je dost poctivý, aby to řekl. Ale velice tvrdě zasáhnu, jestliže během mé činnosti tyto myšlenky neuzná a nebude se jimi řídit. K tomu přistupuje i přísný dohled nad těmi říšskými Němci, kteří zde z důvodů osobní touhy po zisku při arizaci jen škodí vážnosti říše. To jsou ti, kteří udávají, že zde pracují v zájmu němectví, mají však na zřeteli ve skutečnosti pouze svůj měšec a svůj mamon.

Když se budeme na věci dívat takto, platí jako nejbližší úkol toto: základní linie je jasná, taktika je jasná, tedy všechna opatření závisejí jen na užitku pro vedení války říší, závisejí na tom, aby byla zachována základní linie, na tom, že to při taktice nepřeženeme a základní linii neuškodíme. Závisejí koneckonců na tom, abychom měli zcela jasně před očima, že vše, co se zde musí stát, je právě jen řešení pro nejbližší budoucnost, čímž nesmí utrpět konečné řešení.

A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení, musí s sebou přinést toto:

Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůže trpět, to ukazuje německý vývoj v historii, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši. Nechci však snad říci o konečném poněmčení tohoto prostoru: pokusíme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě: začíná to věcmi, s nimi můžeme už dnes maskovaně začít.

Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu. To tedy znamená, že musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych jednou ohodnotil veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového a národnostního. Ať už pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby.

Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou to takovíto lidé: jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa. Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně vyzkoušet.

V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v říši jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit. To vše je řečeno jen teoreticky. Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva.

Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídli je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám.

To jsou zcela jasné, zásadní myšlenky, které musí být vodítkem. Kdy se to stane, to je otázka, kterou musí rozhodnout vůdce. Ale plánovat a shromažďovat materiál, to jsou věci, s nimiž už můžeme začít. Musíme materiál přezkoušet, musíme využít možností, které tu jsou. Např. Pozemkový úřad, když ho nasadíme správně politicky opačným směrem, než to udělali kdysi Češi, může nám už dnes v jakési kostře dát nekonečně mnoho, takže věřím, že za krátkou dobu, kterou tu asi budu, mohu již položit v mnohém základ pro národností záležitosti.
K tomu přistupuje ještě toto: musí nám být jasno, že tyto věci je možné uskutečnit v celém tomto plánovacím období, v této nejbližší době boje, jen jestliže budou také jednotně řízeny a plánovány. Je samozřejmě jasné, že např. různí krajští vedoucí, kteří nyní patří do čtyř žup, sami uvažují a plánují v rámci celkové linie, která prospívá též župě. Ale přece bych rád, abyste nejprve viděli jedno: primárním je ovládnutí a definitivní podmanění tohoto prostoru, na pozdější dělení – pánové a příslušníci strany – je času dost pak.

Nejprve musí být tento prostor zvládnout, což nedokáži, nebude-li řízen z jednoho ústředí. Nemohu s Čechy zacházet podle čtyř různých dílčích metod. To je též smyslem kancléře strany, kterou zde zřídil styčný úřad kancléře strany pod vedením župního vedoucího dr. Juryho a pod praktickým pracovním vedením příslušníka strany Schulte-Schomburga. Určitě budu vycházet vstříc všem přáním a potřebám žup ve všech záležitostech. Pouze v jediném nenajdete u mne slyšení, a to tam, kde to bude narušovat to primární, totiž nutnost podmanění a koneckonců upevnění tohoto prostoru. Avšak předpokládám, že jste nacisté, a nacista konečně ví, že celkový zájem říše je primární a že teprve pak přicházejí zájmy vlastní.

Nacista Reinhard Heydrich v Černínském paláci 2.10. 1941

The post Hitler, Heydrich, Frank plánovali s německou důkladností genocidu českého národa first appeared on Čítárny.

Okupace Československa. Jedno z nejhorších období české historie byl Protektorat Böhmen und Mähren 1939 – 1945. Cílem bylo nejen rozšíření životního prostoru pro Němce, jak dlouhodobě hlásal kancléř Německa Hitler, ale i vyhlazení českého národa a jeho vystěhování.

To vše podporované mezinárodním kapitálem jež v roce 1933 umožnil vzestup Hitlera k moci naprosto bezchybnou demokratickou cestou a následné rozpoutání Druhé světové války, která měla navždy změnit mocenské rozložení v Evropě. Zároveň mělo dojít k likvidaci SSSR a rozdělení jeho nerostného bohatství a hlavně posílení moci USA a Británie.

Vše začalo Mnichovskou dohodou, kde bez československých zástupců došlo k souhlasu odevzdání pohraničních Sudet německé říši.

Co se dělo mezi Mnichovskou zradou 30.9. 1938 a začátkem německé okupace 14.3. 1939 a následným Protektorat Böhmen und Mähren 15.–16.3. 1939 do 8.–9.5. 1945?
Hitler už 21. října 1938 vydal příkaz Keitelovi k přípravě vojenského „vyřízení záležitosti se zbytkem Česka.

Ještě před vlastní okupaci, pod značným nátlakem byli nuceni zástupci Národní banky československé podepsat v roce 1939 smlouvu s německou Říšskou bankou, podle níž ČSR uvolňuje 481 miliónů korun, z toho 465,8 mil. ve zlatě a zbytek v devizách, pro krytí oběživa v uloupeném pohraničí.
Česko-Slovensko bylo nuceno „prodat“ Německu válečný materiál za 648 041 624 předválečných Kč, který nebyl nikdy uhrazen.

Kromě toho Německo dále podněcovalo české Němce k vyvolávání provokací, které měly ukázat světu, že Němci v Česko-Slovensku nemohou využívat všech práv. Československý pokus o vyhlášení neutrality byl na Hitlerův příkaz zmařen.

Počátkem roku 1939 začaly prosakovat zprávy o tom, že Němci chtějí obsadit republiku.
V průběhu měsíce února 1939 byla zahájena série protičeských provokací, které byly vyvolány českými Němci. Začalo to provokativním hajlováním, při němž často zaznívalo „Heil März!“ (narážka na to, že v březnu již bude Česko-Slovensko německé).
V Praze byly vyprovokovány srážky, končící policejním zásahem.

Už 12. 3.1939 se při příležitosti německého Dne hrdinů objevily na několika místech v Praze vlajky s hákovými kříži.

13. března 1939 byl Hermann Göring dopisem od Hitlera povolán ze své dovolené v San Remu zpět do Berlína, kam se dostavil odpoledne 14. března.

Dne 14. března byl vyhlášen samostatný Slovenský stát.
Stalo se tak po misi slovenského předáka Jozefa Tisa do Berlína.
Maďarsko vzápětí anektovalo část východního Slovenska a 15. března 1939 i Podkarpatskou Rus.

14.3.1939 porušilo Německo Mnichovskou dohodu (zradu) a v 17:30 přepadla naše území 8. pěší divize doprovázená motorizovaným oddílem SS.
Britský premiér Chamberlain zradil ČSR a pokoušel se prosadit názor, že se vznikem Slovenského státu došlo k zániku ČSR a Velká Británie není povinna garantovat její hranice.

V 16 hodin odjel prezident Emil Hácha zvláštním vlakem z Prahy do Berlína, aby před Hitlerem ponížil celý národ. Ten už 21. října 1938 vydal příkaz Keitelovi k přípravě vojenského „vyřízení záležitosti se zbytkem Česka.
V 17:30 vstoupily na československé území první německé jednotky; jednalo se o 8. pěší divizi doprovázenou motorizovaným oddílem SS.
V 18:40 Leibstandarte SS Adolf Hitler obsadila Moravskou Ostravu a bezpečnostní policie ihned zahájila zatýkání „spiklenců“ a komunistických radních. Důvodem přednostního obsazení této oblasti byl její průmyslový význam a německá obava z eventuálního polského vpádu.

Mnohem intenzivnějí pokračují mnohaměsíční provokace a výtržnosti českých Němců.
Ty gradovaly v Praze, Jihlavě, Olomouci a Brně, kde dokonce po puči obsadili brněnští Němci krátce po půlnoci na 15. březen důležité budovy ve městě.
14.3. 1939 byli dokonce propuštěni z vězení čelní představitelé českého fašistického hnutí Vlajka.

15. března 1939 začali Němci v Protektorátu Čechy a Morava prosazovat tvrdou kontrolu na obyvatelstvem.
Začal cca. 6-letý teror, vyhrožování smrtí i za poslech rádia. Jaká panovala atmosféra hrůzy a strachu jenž se dotkla skoro každý den, každé rodiny, si nelze dnes vůbec představit. Celkem přišlo o život na 350 tisíc Čechoslováků.

Jak fungovala protektorátní mediální cenzura pod vládou nacisty Wolfganga Wolframa von Wolmara

Pronásledování Židů za okupace.
Od 21.6. 1939 bylo vydáno německým říšským protektorem nařízení o židovském majetku, detailně definující Židy, a znemožňující Židům svobodně nakládat se svým majetkem, záhy následované nařízeními, znemožňujícími Židům podnikání.
VÍCE: Žid Jiří Orten, 14 zákazů od německých okupantů, odmítnutí lékařské péče a smrt

Byly uzavřeny všechny české vysoké školy.
Od roku 1942 byl postupně omezován počet studentů na gymnáziích, bylo zrušeno přes 50 středních škol. Počet studentů poklesl z 85 000/1939 na zhruba 35 000/1944.

Atentát na Heydricha 27.5.1942
Útok na Reinharda Heydricha, zastupujícího německého říšského protektora (krycí název operace Antropoid) byl proveden 27. května 1942 v Praze-Libni. Útok uskutečnily česko-slovenský výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš, kteří byli na tento úkol speciálně vycvičení ve Skotsku.

“Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat”.
Řekl říšský protektor Heydrich, který zemřel na následky atentátu 4.6.1942.

Nastává nejhorší část okupace. Teror, zatýkání, popravy. Heydrichiáda!
Poslední hromadná poprava se uskutečnila 24.10.1942 v německém koncentráku Muthausen.
Střelou do týlu bylo popraveno 294 československých občanů, Nejmladší Jindřiška měla 14 let!!!!!
Šlo o největší popravu v dějinách Mauthausenu za dobu jeho existence!
Čest jejich památce. Nikdy nezapomeneme a historii nepřepíšeme!

10.6. 1942 VYHLAZENÍ LIDIC
Když 4. června 1942 Heydrich na následky zranění zemřel, rozhodli se němečtí okupanti k dosud neslýchané zastrašovací akci.
Vyvraždění celé vesnice Lidice.
Celkem Němci popravili 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).

25.6. 1942 vyvraždění vesnice Ležáky.
V ten den německé komando vpadne do vesnice Ležáky a naprostou většinu obyvatel, včetně malých dětí, povraždí.

5. května 1945  vyvraždění vesnice Javoříčko u Olomouce.
V ten den zavraždilo německé Lüdemannovo komando 38 mužů a srovnali celou obec se zemí. Z 34 domů přežila pouze škola, kaplička, stodola a jeden obytný dům.

KONEC OKUPACE:
ČSR osvobodila z naprosté většiny Rudá armáda s pomocí české, rumunské. americké a polské armády.
Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945.
Podle historiků padlo na československém území 138 000 až 144 000 sovětských vojáků.

Německými koncentračními tábory, věznicemi a káznicemi prošlo 450 tisíc československých občanů.

Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění smrt pro 26 milionů dov. občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků a 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků. Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.
Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí – v boji i při vyhlazovacích akcích. Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

29.října 1946 odjel poslední vlak a Československo ukončilo odsun Němců.
Ten byl realizován na žádost vítězných mocností a potvrzen tzv. Benešovým dekretem.
Předešlo se tak bezesporu mnoha dalším krvavým konfliktům po válce, ve které díky Němcům zemřelo víc jak 350 tisíc Čechoslováků.

Druhá světová válka 1.9. 1939 – 9.5. 1945. Důležitá data německé válečné zrůdnosti

9. květen / Den Vítězství nad německou Třetí říši.

Celkově 6 hlavních let německo-hitlerovské válečného běsnění znamenalo smrt:

pro 26 milionů sovětských občanů,
7 milionů Němců, 6 milionů Poláků a 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků etc…
Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.
Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí. V boji i při vyhlazovacích akcích.
Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

A hlavně. Otázky, které by si měl položit každý u pomníků padlých.
Kdo na válce skutečně vydělal?
A nejsou to ti samí, co válku pomohli vyvolat a financovali ji?
A nevzniká velká, světová válka tehdy, když se někde hroutí ekonomika nebo není dostatek levných zdrojů.

The post Okupace ČSR. Protektorat Böhmen und Mähren 1939 – 1945. Německá genocida v Československu first appeared on Čítárny.

Zdeněk Mahler (7. 12. 1928 – 17. 3. 2018) se jasně zamýšlí nad dlouholetými snahami různých institucí, nevládních organizací a jedinců změnit českou historii.
Sudety po mnoha letech, Benešovy dekrety. Ukázky ze sborníku Přísně tajné.

Martin Hekrdla, novinář z Práva, se mě zeptal:
,,Vláda vydala knihu o českoněmeckých vztazích pod názvem Rozumět dějinám; signalizuje to snad obavu, že přijdeme i o své dějiny, nebudou-li mít státní podporu?”
Nedávno se tady točil film, který tvrdí, že v hitlerovské popravčí četě v Lidicích se šest střelců vzbouřilo a byli likvidováni, aby mohla být exekuce dokončena.
Ve skutečnosti ta dvacetičlenná popravčí četa byla symbolicky vybrána z města Halle, rodiště Reinharda Heydricha, a k žádné vzpouře tam nedošlo, pouze jeden z popravčích omdlel.
Klidně se „ vědecky” tvrdí, že děti z Lidic si rozebrali hodní Němci. Skutečnost?
Hodní Němci si rozebrali celkem 12 dětí, které odpovídaly rasovým výzkumům, a po válce je bylo nutné velice pracně shledávat a vracet nazpět.
Více než 80 dětí ale skončilo v plynu. Dneska jsou parašutisté a likvidátoři říšského protektora zařazováni do úvah o „osudech teroristů v Čechách”.

Právě u nás vyšla německá biografie o Heydrichovi, v níž je historik značně fascinován padlým géniem.
Z četby získáte dojem, že když parašutisté Kubiš a Gabčík tohoto zločince zlikvidovali, znemožnili možná jeho proměnu ve svatého Fridolína. A že vlastně oni jsou zločinci. Takovým „dějinám” musí čelit třeba i stát.
Leckoho možná napadne zdá může být obrana dějin shora skutečně točená. Náš stát snad nemluví jiným hlasem než my. Lze si přirozeně představit šťastnější vedení polemiky. Ale u nás, a nejen u nás, došlo k masívnímu nástupu jistých politiků, publicistů i některých historiků, kteří podrobují naše moderní dějiny velice záludné revizi a dezinterpretaci a získali široké publikační možnosti a jejich činnost je často dotována z různých, především zahraničních nadací. Protože tito horlivci už přepískli své koncepce a požadavky, nezbylo nic jiného než se proti tomu oficiálně ohradit. Nebo se snad smí ohrazovat pouze nějaký sólový archivář?

Ozval se premiér Zeman. Ohradil se místopředseda vlády Špidla. A Poslanecká sněmovna. Předseda vlády použil formulaci, že čeští Němci byli pátou kolonou Hitlera.
Byl za tato slova atakován, výhrady k tomu měl i prezident. Musím odkázat na to, že toto označení používali o sobě oni sami. Jestliže Vladimír Špidla hovořil o tom, že odsun sudetských Němců byl v podstatě akcí zajišťující mír, pronesl to jako vzdělaný historik v přesném souladu se stanoviskem vítězných mocností. Šlo o to vyloučit, aby tato menšina nemohla už napříště být zneužita k ohrožení míru.

Pokud se někdo pokouší ospravedlnit sudetské Němce, že byli vlastně přinuceni nějakým nátlakem, aby určitým způsobem volili, pak prokazuje neznalost dějin.
Volili v té době svobodně, a dokonce dvakrát, ještě předtím, než přišel Hitler. Jejich vůle se obráží i v základních politických heslech.
Přivolávali Hitlera, aby je „osvobodil” od Československa. Lieber Fuhrer mach uns frei, von der Tschechoslovakei.
Ukotveni v staleté historii pangermánství, opřeli se zády o Hitlerovo Německo a zcela vědomě volili totalitu proti demokracii.

Olomoucký arcibiskup, když nedávno celebroval mši na sudetoněmeckých dnech v Norimberku, zřejmě uvažoval v jiných dimenzích. Jel na padesátý třetí sraz Sudetendeutsche Landsmannschaft.
Z dosavadních padesáti dvou srazů věděl, co a kdo se tam ozývá. On se tam nejel pouze modlit. Netleskali mu proto, že se hezky modlí. oni tleskali, že jim žehnal. Musel předpokládat, že ho posadí do první fady spolu s Posseltem a Stoiberem, s Otou Habsburkem, ale i s Zogelmanneln,,pravou rukou esesáckých zločinců Heydricha a Franka. To se stalo. Když se domodlili Odpusť nám naše viny a mše skončila, arcibiskup si vzápětí mohl ověřit, jak pořídil.
V areálu, jenž není chrámem, ale výstavní arénou, a kde nebyly varhany, nýbrž hrála dechovka, se zdvihly projevy, které česko – německou vládní deklaraci prohlásily za cár papíru, Beneše za genocidního zločince. Všichni řečníci se odvolávali k účasti pana arcibiskupa. Pokud se německý ministr vnitra odchýlil od diktovaných požadavků, uplatnil se pískot a výkřiky, bučení a hrozby holemi – bylo jednoznačné, že v takovém kotli nelze k ničemu pozitivnímu dospět a jestli naši novomnichované varovali před hysterickým nacionalismem, tady ho mohl svět sledovat v krystalické podobě.

Druhý den nadepsaly tamější noviny své články titulkem: Arcibiskup hrdinou sudetských Němců.
České duchovenstvo podporuje Landsmannschaft. Arcibiskup dodal tomuto shromáždění gloriolu. Replikoval pak doma na kritiku své účasti v článku Ještě mě neupálili. Jako občana mě to muselo urazit, nevím vůbec o nikom, kdo by tady pana arcibiskupa chtěl upalovat. Naopak bych se domáhal toho, aby pan arcibiskup zůstal naživu, protože od něho čekáme jinou zprávu o jiném upalování. Neboť v jeho diecézi pod firmou, kterou dnes reprezentuje, se konalo v inkvizičních procesech hromadné upalování takzvaných čarodějnic. A pan arcibiskup před dvěma lety ustavil komisi, která to má prošetřit a která zatím omilostnila jen faráře Lautnera. Více než 80 obětí je asi i nadále zkoumáno, zda nelítaly na koštěti.

Novinář se otázal: “Máme snad čelit všem těm stínům minulosti vlastním nacionalismem, vlastním pískotem a výkřiky, vlastní dechovkou, vlastním třeba nenáboženským zanícením?”
Vůbec ne! Musím se ohradit: tady nepadlo slovo proti náboženství. A nehodlám prosazovat žádný nacionalismus. Projev českého patriotismu býval odedávna vyvoláván obranným, sebezáchovným reflexem.
Nacionalismus bývá spojen s expanzívní, vysloveně mocenskou ambicí. Já za sebe odmítám, aby mě kdokoli zlovolně označoval za nacionalistu. Od nikoho nechci ani čtvereční metr pudy a od nikoho nečekám nic, než že mne bude brát jako vlastence, který se řídí havlíčkovským a masarykovským ,,Já pán, ty pán!” Jinak si harmonickou budoucnost lidské společnosti představit nedovedu.

A jak vidím budoucnost české společnosti nebo, s odpuštěním, českého národa?
Víte, v čem jsme světový unikát?
Jsme jako štír, který je schopen sám sebe uštknout. Objevují se „veleduchové”, kteří nám vtloukají do hlav, že český národ v historických zkouškách nikdy s neobstál, že byl vždycky druhořadý, že jeho kultura je jen odvozená, že nejsme schopni hospodařit ve své vlastní domácnosti, že čeština je pasé a že Češi nemají budoucnost.
Tyto projevy nemají nic společného s nelítostnou Masarykovou péčí o zkvalitnění našeho národa. Jsou výrazem čecháčkovství a slouhovství.
Jde o vychýlení, k jakým v dějinách dochází. Neberme to jako nějaké fatální předurčení. neposedá nás osudovost. Jdeme vstříc nové volbě. Nejsou-li svět, ani člověk, ani jeho společenství dokončeny, pak jsme ustavičně stavěni před odpovědnou volbu. Naše existence není samozřejmá, ale ani prohraná.

Integrační proces, evropské sjednocování, které se nemůže omezit na ekonomické, je procesem zajisté žádoucím. Už ve středověku to zde v jistém smyslu bylo: univerzální koncepce, která sklenula Evropu a měla svůj provozní jazyk – latinu. A vedle ní a pod ní žila kmenová nářečí a rodily se národní jazyky.
Myslím, že národní identita a integrace si navzájem nemusejí překážet, naopak mohou přinášet vzájemné obohacení, můžeme z obojího vytěžit nepochybný klad. My ovšem nebudeme nikdy ekonomickým obrem a nemůžeme se vyznačovat tou specifickou vahou, jakou představuje početný národ. Ale můžeme a musíme vsadil na to, že největším, nejcennějším kapitálem na tomto světě je mozek, myšlenka. nápad, invence, přemýšlivost, vynalézavost…

Já tím nejcennějším kapitálem nemyslím kvantitativní ukazatele, ale kvalitu. A kvalitou se můžeme vyznačovat i my – bez burzy světového významu. Coby trpaslík budeme vždycky včleňováni a vřazováni. Jde o to, abychom nebyli přihazování na váhu jako pomocné síly, jako trpný lidský materiál.

Válečné škody způsobené ČSR Německem vysoko přesahují zmíněný zabavený německý majetek.
Německo dodnes nezaplatilo ČSR jakoukoliv náhradu za tyto škody a je tedy dodnes obrovským dlužníkem ČR i SK.
/ Prof. Dr. George E. Glos J.S.D. (Yale) / lidice.cz

The post Zdeněk Mahler. Proč někdo tak urputně mění historii. Sudety, Benešovy dekrety first appeared on Čítárny.

Spolek Thule (německy Thule-Gesellschaft) byl tajný, okultistický a nacionalistický spolek založený v Mnichově na konci roku 1917 nebo začátkem 1918, krátce po první světové válce.

Původně se jmenoval Studijní skupina pro germánské starověk (Studiengruppe für germanisches Altertum) a název Thule převzal z mytické severní země z antických řeckých legend – symbolu údajné pradávné árijské vlasti.
Je to klasická ukázka, jak mýty a magie mohou ovlivnit politické a společenské dění. A nebuďme bláhoví, děje se to i dnes, i když s jinými figurami a idejemi.

Zakladatelem Thule-Gesellschaft byl Rudolf von Sebottendorff (vlastním jménem Rudolf Glauer),
Dobrodruh a okultista, který žil v Osmanské říši a převzal mnoho esoterických myšlenek. Právě on prosadil svastiku (hákový kříž) jako hlavní symbol spolku – ten pak nacisté převzali a upravili pro NSDAP. Znak spolku kombinoval svastiku s dýkou a dalšími germánskými symboly.

Legenda o Thule sahá do minulosti až ke vzniku germánství.
Slovo Thule pochází ze severských legend. Jde prý o jakýsi ostrov zmizelý někde na dalekém severu. Je to Grónsko? Nebo Labrador? Jako Atlantida i Thule prý byla magickým středem pohlcené civilizace.
Thule bylo – jak Sebottendorff a jeho lidé spekulovali, že bylo útočištěm germánských národů, které dokázaly zachránit svou pohanskou kulturu před christianizací.

Podle Eckardta a jeho přátel nebyla prý všechna tajemství Thule ztracena.
Bytosti prostředkující mezi člověkem a inteligencemi z vnějšku mají prý pro zasvěcence k dispozici celou zásobárnu sil, z nichž se dá čerpat, aby se Německu navrátila vláda nad světem, aby se z Německa stal národ zvěstující budoucí nadlidství, proměny lidského rodu.

I když se o tom skoro vůbec nepíše, spolek Thule byl mimořádně důležitý v nacistickém Německu.
Thule nebyl přímo nacistickou organizací, ale sehrál klíčovou roli v rané fázi vzniku nacismu – poskytl ideové zázemí, kontakty, symboliku (svastika) a pomohl založit stranu, ze které se stal NSDAP.

Vznikli od moderních rosekruciánů, Zlatý úsvit (Samuel Mathers), německé Společnost Vrilu.
Tam najdeme Haushoffera, Hesse, Hitlera, Rosenberga, Eckardta -jedni ze sedmi zakládajících členů NSDAP.
Členové skupiny Thule měli získat hmotnou vládu nad světem, měli být ochráněni před jakýmkoli nebezpečím a jejich činnost měla působit na tisíc let, až do příští potopy.

Zavazovali se, že zemřou vlastní rukou, dopustí-li se chyby, která by porušila smlouvu, a že budou konat lidské oběti.
Posledním žijícím byl Hess. Thule bylo duchovním centrem Himmlera a SS.

Rudolf Hess.
Tento muž byl Haushofferovým asistentem, když tento vyučoval na mnichovské universitě. On navázal spojení mezi Haushofferem a Hitlerem.
Hess utekl z Německa letadlem a provedl tento ztřeštěný husarský kousek, když mu Haushoffer řekl, že ho viděl ve snu, jak letí do Anglie. Ve vzácných okamžicích jasného vědomí, které mu ponechávala jeho nevysvětlitelná choroba, prohlásil prý zajatec Britů Hess, poslední přežilý ze skupiny Thule, jasně a zásadně, že Haushoffer byl kouzelník, skrytý mistr.

Dietrich Eckardt
Jednoho dne na podzim roku 1923 umírá v Mnichově zvláštní osobnost, básník, dramaturg, žurnalista a bohém, který si dal říkat Dietrich Eckardt. Měl plíce spálené yperitem, a než upadl do agónie, vykonal velmi osobitou modlitbu před černým meteorem, o němž říkal: „To je můj posvátný kámen z káby“ a který odkázal profesoru Oberthovi, jednomu z tvůrců astronautiky.
Odeslal předtím dlouhý rukopis svému příteli Haushofferovi.
Jeho záležitosti byly v pořádku. Umíral, ale „společnost Thule“ bude dále žít a záhy změní svět a život na světě.

V roce 1920 se Dietrich Eckardt a jiný člen společnosti Thule, architekt Alfred Rosenberg, seznámili s Hitlerem. Dali si s ním první schůzku ve Wagnerově domě v Bayreuthu.
Po tři roky budou neustále kolem malého kaprála z reichswehru, budou řídit jeho myšlenky a činy.

Konrad Heiden píše o něm v knize o Hitlerovi:

„Eckardt se ujímá duchovního formování Adolfa Hitlera.” Učí ho také psát a mluvit. Jeho vyučování se vyvíjí dvěma směry: ve směru „tajné“ nauky a ve směru nauky o propagandě.
Vylíčil některé z rozhovorů, které měl s Hitlerem v tomto druhém směru, v zajímavé brožuře nazvané Bolševismus od Mojžíše k Leninovi.
V červenci 1923 se stane tento nový učitel Eckardt jedním ze sedmi zakládajících členů nacionálně socialistické strany. Sedm: posvátné číslo. Na podzim, když umírá, říká:
„Následujte Hitlera, bude tančit, ale hudbu jsem napsal já. Dal jsem mu prostředky, jak vstoupit ve spojení s Nimi… Nelitujte mě, ukáže se, že jsem zapůsobil na dějiny více než kterýkoli jiný Němec…“

Když selhal pokus o puč v roce 1923, Hitler byl uvězněn ve vězení v Landshutu. Psal se 1. duben 2024.
Generál Karl Haushoffer, kterého tam uvedl Hess, navštěvuje Hitlera každodenně,“ tráví u něho celé hodiny, rozvíjí jeho teorie a těží z nich všechny argumenty vhodné k převzetí politické moci. Když je s Hessem sám, Hitler upravuje pro vnější propagandu Haushofferovy teze a Rosenbergovy plány v celek, který hned diktuje do Mein Kampfu! Je evidentní, že kniha nebyla Hitlerovým dílem, ale dílem společným.

Zakladatel Thule Rudolf von Sebottendorff napsal v roce 1933 knihu „Než přišel Hitler“, aby uvedl své zásluhy na pravou míru, ale nenašel podporu a uprchl z Německa.

Citace z knihy Jitro kouzelníků.

Knihy:

Konrad Heiden / Hitler: A Biography
Je to nejkomplexnější a nejranější seriózní biografie Hitlera od novináře, který ho sledoval přímo na místě od počátku 20. let. Heiden byl jedním z prvních, kdo Hitlera bral vážně jako nebezpečného demagoga už v roce 1921–1923. Kniha končí právě rokem 1934, kdy se nacistický režim plně upevnil. Je to mix biografie, politické historie Německa po roce 1918

Nicholas Goodrick-Clarke – The Occult Roots of Nazism: The Ariosophists of Austria and Germany, 1890–1935
Klasika a vůbec nejlepší vstup do tématu. Velmi podrobně rozebírá Thule-Gesellschaft, Guido von Lista, Lanz von Liebenfelsa, ariosofii a jak to všechno souvisí s raným nacismem. Nejčastěji doporučovaná kniha v akademických kruzích.

David Luhrssen – Hammer of the Gods: The Thule Society and the Birth of Nazism
Nejkomplexnější monografie přímo o Thule-Gesellschaft. Popisuje její vznik, Rudolfa von Sebottendorffa, aktivity v Mnichově a přímý vliv na založení DAP (předchůdce NSDAP). Velmi čtivé a fakticky podložené.

Jacques Bergier, Louis Pauwels – Jitro Kouzelníků
V některých kapitolách se autoři zabývají vznikem Thule a různými souvislostmi. Velmi inspirující čtení.

Hermann Gilbhard – Die Thule-Gesellschaft. Vom okkulten Mummenschanz zum Hakenkreuz
Velmi dobrá německá práce (aktualizované vydání 2015), detailní a kritická. Pokud umíš německy, skvělá volba.

Rudolf von Sebottendorff – Bevor Hitler kam (1933)
Primární zdroj od samotného zakladatele Thule-Gesellschaft. Velmi subjektivní a propagandistický pohled (Sebottendorff se snažil ukázat, že Thule byla „skutečným“ počátkem hnutí), ale pro studium naprosto nepostradatelný. Existují i anglické překlady („Before Hitler Came“).

Joscelyn Godwin – Arktos: The Polar Myth in Science, Symbolism, and Nazi Survival
Skvělé na mytickou Thuli/Hyperboreu, polární symboliku a esoteriku.

Marco Enrico De Graya – Atlantis, Hyperborea and Thule: Sources, hypotheses and descent
Sbírka klasických pramenů + moderní hypotézy o umístění těchto mytických zemí.

Detlev Rose – Die Thule-Gesellschaft: Legende – Mythos – Wirklichkeit
Kritický pohled na to, co bylo realita a co legenda.

Antoni Ferdynand Ossendowski / Země lidí, zvířat a bohů
Ve chvíli, kdy vychází Mein Kampf, je vydána také kniha Rusa Osendovského Lidé, zvířata a bozi, v níž jsou poprvé veřejně vyslovena jména Schamballah a Agarthi. Tato jména znovu se pak probírají i při norimberském procesu. A. F. Ossendowski (1876-1945) napsal své nejslavnější dílo Země lidí, zvířat a bohů, jako beletristický deník zážitků z útěku před občanskou válkou v Rusku, Jako bývalý tajemník admirála Kolčaka utíká přes Sibiř do Mongolska a Číny.

The post Spolek Thule, nacistické totalitní Německo a Dietrich Eckardt. Knihy first appeared on Čítárny.

V roce 1968, kdy Kurt Vonnegut napsal Jatka č. 5, konečně dozrál natolik, že mohl psát i o vybombardování Drážďan. Byl to největší masakr v evropských dějinách.
Román Kurta Vonneguta není jen protiválečná próza. Je to roztrhaný mechanismus paměti, kde se propojí minulost a přítomnost a realita se rozpadne na úlomky snů a traumat. Příběh o tom, jak člověk ztrácí sám sebe v chaosu a paměť se stává posledním ostrovem přežití.

Hlavní postavou je Billy Pilgrim: voják, vězeň, očitý svědek bombardování Drážďan a… cestovatel časem.
Scény se mění jako záběry snů: zajatecký tábor, poté mimozemská planeta Tralfamadore. Vonnegut skrze tento chaos ukazuje nesmyslnost a opakovatelnost války.

Vonnegut nenapsal kroniku válečných akcí, ale hořkou ironickou snahu porozumět tomu, co válka dělá s lidskou psychikou.
Struktura vyprávění je roztrhaná, jako film vědomí po vší té hrůze, kterou dokáže jen člověk člověku.
Opakování v knize „Tak to je“ zní jako refrén naučené bezmocnosti před smrtí.

Román nedává hotové odpovědi, pouze ukazuje.
Se suchým humorem, fantazií a hrůzou mezi řádky román odhaluje, jak velice snadno svět ztrácí lidskost a jak člověk je schopen všeho, co mu umožní, aby zůstal na živu.

Kurt Vonnegut v knize Muž bez vlasti o válce píše:

“Samozřejmě vím o Osvětimi, ale masakr je něco, co se odehraje náhle, pobití velkého množství lidí za velmi krátkou dobu. V Drážďanech 13. února 1945 zabily britské zápalné pumy asi 135 000 lidí za jedinou noc.

Byl to čirý nesmysl, neúčelné ničení.
Celé město vyhořelo do základů, a bylo to britské zvěrstvo, ne naše. Poslali tam noční bombardéry, přiletěli a celé město zapálili novým druhem zápalné pumy. Všechno organické, s výjimkou naší malé skupiny válečných zajatců, strávil oheň. Byl to vojenský experiment, který měl zjistit, jestli lze spálit celé město tím, že nad ním roztrousíte zápalné látky.

Jako váleční zajatci jsme pochopitelně vlast níma rukama odklízeli mrtvé Němce, vykopávali jsme je ze sklepů, kde se udusili, a odnášeli je k velké pohřební hranici. A slyšel jsem — na vlastní oči jsem to neviděl — že pak na tuto proceduru rezignovali, protože byla příliš pomalá a město pochopitelně začínalo dost škaredě páchnout. A poslali tam chlapy s plamenomety.
Proč to nepobilo naši zajateckou skupinku, to nevím.

V roce 1968 jsem byl spisovatel. Psal jsem na kšeft. Napsal bych cokoliv, abych si vydělal, chápete.
A k čertu, viděl jsem něco takového, prožil jsem to na vlastní kůži, tak napíšu na kšeft knížku o Drážďanech. Rozumíte, takovou tu knížku, kterou potom zfilmují a budou nás hrát Dean Martin a Frank Sinatra a tak.

Začal jsem psát, ale pořád to nebylo ono. Psal jsem samé kecy.
Tak jsem šel na návštěvu k příteli — dávnému kamarádovi Berniemu O’Harovi. A snažili jsme se vzpomenout si na všechno zábavné z doby válečného zajetí v Drážďanech, na ten drsný jazyk a to všechno, na věci, které by daly dohromady parádní válečný film. A jeho žena, Mary O’Harová, z toho rostla. Poznamenala: „Byli jste tehdy jenom malé děti.“

A tak to s vojáky je. Ve skutečnosti jsou to malé děti. Nejsou to filmové hvězdy. Nejsou Duke Wayne. A když jsem si tohle uvědomil, byl to klíč, konečně jsem mohl svobodně říct pravdu. Byli jsme děti, a Jatka č. 5 dostala podtitul Křížová výprava dětí.

Proč mi trvalo třiadvacet let, než jsem o svých zážitcích z Drážďan napsal? Všichni jsme se vrátili plni příběhů a všichni jsme je chtěli tak či onak zúročit. A Mary O’Harová mi vlastně řek la: „Proč pro změnu neřekneš pravdu?“
Ernest Hemingway napsal po I. světové válce povídku Vojákův návrat o tom, jak je hrozně hrubé ptát se vojáka po návratu domů na to, co viděl. Myslím, že když se nějaký civil vyptával na válčení a na válku, spousta lidí včetně mě schválně držela jazyk za zuby. Bylo to módní. Víte, jedna z nejpůsobivějších možností, jak vykládat válečnou historku, je odmítnout ji vykládat. Civilům pak nezbývá, než si představovat ty nejúžasnější hrdinské činy.

Myslím ale, že mě i ostatní spisovatele osvobodila vietnamská válka, protože v jejím světle se vůdčí postavení Ameriky i její motivy zdály tak šupácké a ve své podstatě tak hloupé. Konečně jsme dokázali mluvit o tom špatném, co jsme dělali nejhorším možným lidem, nacistům.
A z toho, co jsem viděl, co jsem mohl popsat, vycházela válka hodně odporně. Víte, pravda může být opravdu silná. Protože ji nečekáte.
Ovšem další důvod, proč o válce nemluvit, je její nepopsatelnost.”

Z knihy:
Kurt Vonnegut. Muž bez vlasti je výzva a velmi poučná i čtivá kniha

The post Kurt Vonnegut a Jatka č.5, které zažil při spojeneckém bombardování Drážďan 1945 first appeared on Čítárny.

Není pochyb o tom, že Michail Šolochov napsal mimořádný protiválečný román. Osud člověka je novela sice krátká, ale jedna z nejsilnějších výpovědí o zrůdnosti válek v sovětské i světové literatuře.

Vypráví příběh frontového řidiče Andreje Sokolova, jehož klidné živobytí naruší válka, která ho postupně připraví úplně o vše. Přesto se dokáže zvednout a kráčet životem dál.
Šolochov představuje válku jako nelidskou mašinérii, která ničí obyčejné lidi, ale zároveň poukazuje na širokou ruskou duši, vytrvalost a schopnost najít smysl v utrpení. Románová výpověď má opravdu silný humanistický a protiválečný náboj, s mimořádně inspirujícími popisy hrdinství a patriotismu.

Sovětský spisovatel Michail Šolochov za ni získal oprávněně velký ohlas, i když proti jeho rozsáhlým epopejím jako Tichý Don nebo Rozrušená země se jedná o komornější text.

O čem je příběh?
Příběh je rámován jako náhodné setkání vypravěče (samotného autora) s vysloužilým vojákem Andrejem Sokolovem na jaře po Druhé světové válce u řeky Don.
Sokolov vypráví svůj osud jak před válkou byl obyčejný dělník a řidič, oženil se s hodnou ženou Irinou (vychovaná v sirotčinci), měli syna Anatolije a dvě dcery. Žili skromně, ale šťastně – postavili domek, měli zahradu, Sokolov pracoval jako šofér.

Přichází nejtragičtější rok pro Sovětský svaz. 22. července 1941 zaútočila německá nacistická armáda na Sovětský svaz.
V tom roce Sokolov narukoval do armády a sloužil jako řidič. Brzy byl raněn a padl do německého zajetí (1942).
Prožil hrůzy německýbanderch zajateckých táborů: hlad, bití, nucené práce, pokusy o útěk.

Po návratu zjistí, že rodina zahynula – žena a dcery při bombardování vlaku, syn Anatolij padl v posledních dnech války na Den vítězství 9. května 1945.
Sokolov se pak potuluje po Sovětském svazu, najde malého sirotka Váňu, jehož rodiče za války zahynuli. Sokolov mu řekne: „Já jsem tvůj otec.“ Chlapec se k němu opravdu přilne.

Michail Šolochov / Osud člověka / Судьба человека, 1956–1957/
Novela vyšla v češtině poprvé v 50. letech, později v edicích Mladá fronta, Odeon apod. (překlad Věra Š. Vendová, Bohuslav Ilek a další).

Michail Alexandrovič Šolochov (24. května 1905 – 21. února 1984)
Sovětský ruský prozaik, jeden z nejvýznamnějších autorů 20. století se narodil se v kozácké oblasti na Donu v chudé rolnické rodině.
Vzdělání měl omezené – navštěvoval několik škol do roku 1918.
V občanské válce (1918–1920) bojoval na straně rudých (bolševiků), později pracoval jako úředník, učitel, novinář.
Od roku 1922 žil v Moskvě, kde začal publikovat povídky.
Byl členem KSSS od 1932, delegátem Nejvyššího sovětu, akademikem AN SSSR, viceprezidentem Svazu spisovatelů.
V roce 1965 získal Nobelovu cenu za literaturu.

Nejznámější knihy:
První úspěch: sbírka Donské povídky (1926).
Hlavní dílo: epopej Tichý Don (1928–1940, 4 svazky)
Monumentální román o osudech Donkých kozáků během 1. světové války, revoluce a občanské války.
Rozrušená země (1932–1960)
O kolektivizaci v SSSR.
Osud člověka (1956–1957)

Osud člověk / Filmová adaptace z roku 1959 (režie a hlavní role Sergej Bondarčuk)
Opravdová klasika sovětského filmu, velmi věrná předloze.
Podobné téma můžete vidět i v dalších sovětských filmech: Jeřábi táhnou či Ivanovo dětství.

Výpisky z knihy: Michail Šolochov / Osud člověka

V noci přišel takový liják, že jsme všichni promokli skrznaskrz. Báň smetl buď těžký granát, nebo přímý zásah z letadla, a celá střecha byla napadrť rozbitá střepinami, ani v presbytáři se nenašlo suché místečko. Tak jsme se celou noc v tom kostele motali jak ovce v tmavém chlívku.
Vprostřed noci jsem ucítil, jak mě někdo tahá za ruku a ptá se: „Soudruhu, nejsi raněn?“
Odpovídám: „Ne, jsem v pořádku.“
A on: „Tak pojď, pomoz mi, máme tu raněného velitele, potřebujeme ho přenést.“
Vstal jsem a jdeme. Je tma jako v ranci, jen když někde zabliká osvětlení, vidím, jak leží lidé na zemi, někteří sténají, jiní mlčí…

xxx

Müller nalil sklenici vodky, podal mi ji a říká: „Na zdraví velikého německého vojáka! Na zdraví Hitlera!“
Já mu odpovídám: „Na zdraví ruských vojáků!“
On se zasmál: „Pij!“
Já říkám: „Ne, nepiju na zdraví Hitlera.“
On: „Tak pij na své zdraví!“
Přijal jsem to, vypil jsem tu sklenici na jedno loknutí, ale bez přípitku. Pak mi podal druhou: „Pij!“
Vypil jsem i druhou. Až teprve třetí mi podal a říká: „Teď pij na zdraví své ženy a dětí!“
Já jsem vzal tu sklenici, ale ruka se mi třásla… Vzpomněl jsem si na svou Irinu, na děti, na to, jak mě čekají… A najednou mi přišlo, že kdybych teď vypil na jejich zdraví, zradil bych je.
Položil jsem sklenici zpátky a řekl: „Děkuji, pane lagrový velitel, já nepiju na zdraví své rodiny. Oni už nejsou na světě.“
On se podíval na mě dlouze, pak se otočil a řekl německy: „Tenhle Rus je statečný muž. Nechte ho žít.“

xxx

„Na čtvrtý den přijíždím přímo ze sovchozu naložený obilím a zastavuji u čajovny. Můj chlapec tam sedí na schodech, nožičkama švihá a je vidět, že je hladový. Vykloním se z okénka a volám: „Hej, Vanjuško! Sedni si rychle do auta, provezu tě na elevátor a pak se vrátíme sem na oběd.“
On sebou trhl, seskočil ze schodů, vyšplhal na stupačku a tiše říká: „A odkud víte, strýčku, že se jmenuju Vaňa?“ A oči má dokořán, čeká, co odpovím.
Říkám mu, že jsem člověk ostřílený a všechno vím.
Usedl vedle mě, jedeme. Šikovný chlapec, ale najednou ztichl, zamyslel se a co chvíli se na mě podívá zpod dlouhých řas, povzdechne.
Takový drobný ptáček, a už umí vzdychat. Jeho to věc? Ptám se: „Kde je tvůj tatínek, Vaňo?“
Šeptá: „Padl na frontě.“
„A maminka?“
„Maminku zabila bomba ve vlaku, když jsme jeli.“
„Odkud jste jeli?“
„Nevím, nepamatuju si…“
„A nemáš tu nikoho z příbuzných?“
„Nikoho.“
„Kde spíš?“
„Kde se dá.“
Tu mi v očích zabrněly slzy a rozhodl jsem se: „Nebude to, abychom se rozešli. Vezmu si ho za syna.“ A hned mi bylo na duši lehko a jasno. Naklonil jsem se k němu a tiše se ptám: „Vaňuško, víš, kdo jsem?“
Zeptal se, jako by vydechl: „Kdo?“
Říkám stejně tiše: „Já jsem tvůj otec.“
Bože můj, co se stalo! Vrhl se mi kolem krku, líbá mě na tváře, na rty, na čelo a sám křičí tenkým hláskem jako ptáče: „Tatínku rodný! Věděl jsem! Věděl jsem, že mě najdeš! Stejně mě najdeš! Tak dlouho jsem čekal, až mě najdeš!“ Přitiskl se ke mně a celý se třese jako stéblo ve větru. A mně se mlží v očích, taky se třesu a ruce se mi klepou…
Že jsem tehdy neupustil volant, tomu se dodnes divím!“

The post Michail Šolochov. Osud člověka. Jedno z nejsilnějších protiválečných děl first appeared on Čítárny.

Spisovatel Karel Čapek byl známý tím, že nerad mluvil na mikrofon. Existuje pouze jediný záznam jeho hlasu. Bylo to 24.12.1937 v Československém rozhlase, v pásmu “Pozdrav lidem dobré vůle”, v něm se Karel Čapek obracel na Rabíndranáta Thákuru, indického básníka (1861 – 1941).

Šlo o zvláštní mírovou výzvu Karla Čapka, poselství v době nastupujícího německého nacismu v Evropě, protože mnoho lidí si neuvědomovalo nebezpečí holocaustu, které z Německa vyřvával Adolf Hitler všem tzv. neárijským kulturám. Mnozí také za svůj naivismus později položili i své životy.
Karel Čapek se ale odpovědi na svůj rozhlasový apel nedočkal.

Spojené státy mlčely, stejně jako politici celé západní demokracie, kteří po 30tá léta podepisovali smlouvy s Hitlerem v bláhovém domnění, že tak zabrání světové válce, ale ne válce Německa se SSSR.
A pak už se válka naplno rozjela.
11.3. 1938 Rakousko, ozbrojený převrat a připojení k Německu
30.9. 1938 Mnichovská zrada a odevzdání pohraničí ČSR Němcům
14.3. 1939 Okupace celé ČSR, Protektorat Böhmen und Mähren
1.9. 1939 Němci napadli Polsko a za pár krvavých týdnů bylo součástí Německa
3.9. 1939 Francie, Austrálie a Velká Británie vyhlašují Německu válku
10.5. 1940 Němci překročil hranice Belgie, Nizozemska a Lucemburska. Francie kapitulovala 22. června 1940 a do listopadu 1942 německá armáda postupně obsadila celou zemi.
22.7. 1941 Němci napadli SSSR. Akce Barbarossa
Naplno se rozhořela nejhorší světová válka, ve které zbytečně zemřelo cca. 60 miliónů lidí!!!!

Vzhledem k historickým zkušenostem a k tomu co se dělo v roce 2022 na Ukrajině a absolutní pasivitě západních státu o mírové ujednání konfliktu s Ruskem, by mohl ten samý projev zaznít i dnes a západní tzv. demokracie by opět mlčely,  protože rok 1937 se opakuje jako přes kopírák. Jako už mnoho událostí v historii lidstva.

Tento pořad vysílaly na Štědrý večer 24.12.1937 všechny stanice Československého rozhlasu od 23 hodin.
Pořad se předtáčel už 21. prosince 1937. Ve studiu tehdy byli Karel Čapek, jeho překladatel do angličtiny Vincenc Lesný, František Křižík, jeho překladatel do angličtiny profesor Otakar Matoušek a hlasatelka Marie Tomanová.

Za uveřejněný objev hlasu Karla Čapka vděčíme Václavu Cibulovi, který se dlouhodobě věnoval záchraně jedinečných rozhlasových dokumentů a jejich zveřejňování, např. v pořadu Fonogram. V archivech Cibula také nalezl i jediný záznam hlasu Vladislava Vančury.

Paradoxem je, že za přesně za rok 25.12. 1938 Karel Čapek zemřel nenáviděn ze strany mnoha pronacistických smýšlejících žurnalistů, kteří ho kritizovali za jeho antifašistické a antinacistické postoje. Zemřel nejen na oslabený organismus, ale hlavně na český mediální hyenismus, na maloměšťácké chování lidí, kteří nebyli schopni prohlédnout přicházející německý nacismus.
Karel Čapek umřel především na své citlivé srdce a nebojácnou touhu po míru.

Karel Čapek / POSELSTVÍ MÍRU

Hlasatelka:

“Karel Čapek posílá pozdrav míru Rábindranáth Thákurovi do Shantiniketanu v Britské Indii. Rábindranáth Thákur uslyší náš vzkaz svými přijímači.
Poněvadž je velmi vzdálen nejbližší rozhlasové stanici, očekáváme, že odpoví obratem telegraficky a že jeho poselství budeme moci vysílat všemi československými stanicemi zítra 25. prosince ve 12 hodin po poledních zvonech.
Promluví Karel Čapek…”

Hovoří Karel Čapek:

“Mistře Thákure, harmonický hlase Východu, zdravíme Vás z Československa, kde nyní padá sníh, z Evropy, kde je nám teskno, ze západního světa, kde ani ty nejvyspělejší národy si nemohou podat ruce jako rodní bratři.
A přece i přes tu dálku zemí a kultur k Vám vztahujeme bratrskou ruku. K Vám, básníku sladké moudrosti, k Vašemu pokojnému Shantiniketanu, k Vaší veliké Indii, k Vaší nesmírné Asii, i té, která je nyní obracena vniveč zbraněmi, jež vynalezl Západ.

Ve chvíli, kdy na nejzápadnějším i nejvýchodnějším okraji našeho společného kontinentu duní děla, volá Vás na rozhraní roku slabounký hlas západní demokracie.
Ať žije svět, ale budiž to svět rovných a svobodných lidí.”

Audiozáznam ZDE

The post Karel Čapek. Poselství míru Thakurovi. Jediný jeho dochovaný hlasový záznam first appeared on Čítárny.

Old Shatterhand, Vinnetou. Který kluk by je  neznal. Karel May psal beletrii, ve které jsou historická fakta míchána s fantazii, s obdivem k Indiánům i velkou mírou naivity. Ale i přesto jejich pozitivní lidské poselství ovlivnilo myšlení většiny dětí.

Ale co se nestalo. Nakl. Ravensburger na základě několika kritik!!!, stáhlo dětskou knihu „Mladý náčelník Winnetou“ z trhu.
Někteří progresivní liberálové totiž tvrdí, že kniha reprodukuje rasistické stereotypy, nepatřičně zkresluje historickou pravdu a hlavně zraňujeme city lidí. 

Expert na Karla Maye Andreas Brenne považuje knihu Vinnetoua za neškodnou a kritizoval rozhodnutí vydavatele.
„Nemyslím si, že je správné stáhnout takovou knihu z oběhu jen kvůli bouři na hovno.“
I to je důsledek liberálních demokratických názorů, kde i převlékání se za Inda je považováno za rasistický čin.

Nová kniha byla sepsána na základě nového filmu:
Na festivalu, kde byl promítnut, se pak odehrála diskuse, kde na jedné straně někteří tvrdili, že v naší době je nepřípustné natáčet zejména film pro děti a mládež, v duchu mýticky nabitého a velmi klišovitého ztvárnění „folklóru“ Karla Maye.

Naštěstí většina poroty došla ke zcela jinému hodnocení a považuje film za úspěšný.
Zdá se, že zdravý rozum začíná zase převažovat nad liberálně-zelenou tupostí, která jako infekce zachvátila většinu evropské společnosti.

The post Old Shatterhand a Vinnetou. Nakladatelství zakazuje knihu s hrdiny Karla Maye. Německá neoliberální stupidita first appeared on Čítárny.

Günter Grass (*16.10.1927 – † 13. 04. 2015) a Plechový bubínek. Pitoreskní životní příběh malého Oskara Matzeratha, zapsaná v posteli psychiatrické léčebny. Ten se v den svých tříletých narozenin rozhodne dále nerůst. V ten den také dostává svůj první plechový bubínek, který ho provází celé jeho dětství a je jakýmsi symbolem jeho rozhodnutí nevstoupit do světa dospělých.

Grassova kniha je geniálně sepsaný deník dětství, jinošství i částečné dospělosti zmrzačeného trpaslíka Oskara, který ho znovuprožívá v psychiatrické léčebně, teď už v blahobytném Düsseldorfu 50. let. A to všechno napsané famózním Grassovským stylem, který mu vynesl Nobelovou cenu.
Oskar popisuje okolní svět svým nezúčastněným pozorovaním malého dítěte a prostupuje mnohými pitoreskními příhodami jak svých blízkých, rodičů, tak celé společnosti. Jeho vzpomínky jsou lidské, kruté i trapné, poznamenané životem neveselého dětsví, kdy všichni jeho blízcí a milovaní umírají, jen on sám smrti uniká.

Je to příběh vědomého útěku ze světa dospělých, příběh dospívajícho člověka zakletého do podoby dítěte na pozadí německého běsnéní 30ých let, 2 světové války a poválečné doby.
Proto se silně emotívní příběh  dostává často z pokraje jednoho pitoreskního extrému do druhého. Úplně stejně, jako lidé hekticky prožívají extrémní dobu německé nacistické Evropy a poválečné doby. Na jedné straně soucit a lidskost, na straně druhé krutost a zvířeckost ve společnostech Poláků, Němců a Židů. A to všechno jen proto, že německý národ se přiklonil k idei vyvolených nadlidí.

Příběh malého lidského outsidera Oskara je silným příběhem člověka, který si umí vybubnovat pravdu i rozezpívat sklo a projevuje se při tom jako jediný zdravý ve světě klamu a lží.
A to i v době, kdy končí válka a odchází s Mariií do Duseldorfu, kde roztáčí další sérii neuvěřitelnýchých příběhů, z nichž každý by dnes stačil na jednu dobrou knihu.
Nakonec končí Oskar v psychiatrické léčebně, protože je nevinně obviněn z vraždy dívky, kterou sice miloval, ale nikdy neviděl. Závěr knihy je proto opět symbolický, jako celý tento brilantní příběh, který patří bezesporu k pokladnici evropského písmenictví.

Plechový bubínek / Günter Grass / Přel. Vladimír Kafka / Mladá fronta, 1969 – první vydání
Za tuto knihu, první část. tzv. Gdaňské trilogie, obdržel v roce 1999 Günter Grass Nobelovu cenu za literaturu.

Günter Grass,
jeden z nejvýznamnějších německých spisovatelů, nositel Nobelovy ceny za literaturu, napsal svůj nejznámější román Die Blechtrommel – Plechový bubínek – v roce 1959. Po vydání se stal naprostou senzací a román je vydáván dodnes.

Film Plechový bubínek
Sehr deutsche Freske, tak tento film pojmenoval sám režisér Volker Schlöndorff. Je to jedno z největších děl německého poválečného filmu a naprosto věrné části knihy. Sám autor pracoval na scénaři k filmu s Jean-Claude Carrièrem Hlavní roli zahrál velkolepě třináctiletý David Bennent. Film získal Zlatou palmu na MFF v Cannes ex aequo a Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Film obdržel v letech 1979 a 1980 řadu ocenění včetně Oscara, přesto ho v roce 1997 fundamentalistická náboženská skupina v USA, Oklahomě označila za údajnou ,,dětskou pornografii”.
Celá kauza se nakonec vyřešila v roce 1998, kdy Federální soud rozhodl, že Plechový bubínek dětská pornografie rozhodně není.

Režie: Volker Schlöndorff
Scénář: Jean-Claude Carrièr, Günter Grass
Hrají: Mario Adorf, Angela Winkler, David Bennent, Katharina Thalbach, Daniel Olbrychski, Andréa Ferréol, Heinz Bennent, Ilse Pagé, Otto Sander, Charles Aznavour, Stanislaw Michalski, Beata Pozniak, Raphaël Vogt, Wojciech Pszoniak

Photos copyright © New World Pictures

Každý příběh lze započít od prostředka a natropit zmatky smělým vykročením kupředu nebo nazpátek. Je možno tvářit se moderně, škrtnout všechny časy, vzdálenosti a později pak zvěstovat anebo nechat zvěstovat, že jsme konečně v hodině dvanácté vyřešili problém času a prostoru. Také by se dalo hned na počátku tvrdit, že je dnes vůbec nemožné psát román, potom však, takříkajíc sám sobě za zády, se vytasit s vydatným trhákem a stanout tu posléze jako poslední možný romanopisec.

Servírce v bufetu ani lišáckému děvčeti s trafikou na břiše nedaroval Oskar žádnou fotografii, protože ženám se nikdy nemají dávat fotografie, dovedou je jen zneužívat.

Schopnost vybubnovat si na bubínku potřebnou distanci mezi sebou a dospělými vyjevila se krátce po pádu do sklepa takřka v téže chvíli, kdy se rozezněl hlas, který dokázal v tak vysoké poloze s výdrží a chvěním zpívat, křičet či křiklavě zpívat, že se nikdo neodvážil odebrat mi můj bubínek, při jehož zvuku uši uvadaly, neboť kdykoli mi brali bubínek, rozkřičel jsem se, a když jsem křičel, pukaly drahocenné věci: byl jsem v stavu k puknutí rozezpívat sklo, můj křik zabíjel květinové vázy, okenní tabulky srážel můj zpěv na kolena a dával vládu průvanu, můj hlas jako cudný, a tedy neúprosný diamant rozřezával vitríny a uvnitř vitrín, nepozbývaje přitom své nevinnosti, prohřešoval se na harmonických, ušlechtile rostlých, milou rukou věnovaných, lehce zaprášených likérových sklenkách.

Podařilo se mi tedy, jak jste už asi vyrozuměli postupem doby, během tří čtyř let tak dlouho, ba ještě déle mě vyučovala Grétka Schefflerová oddělit víc jak polovinu všech stránek z Rasputina, za předstírané rozpustilosti je opatrně zmuchlat, abych je pak později doma v svém bubenickém koutě vytáhl zpod svetru, uhladil a srovnal k tajnému, ženami nerušenému počtení. Podobně jsem naložil s Goethem, jehož jsem se každou čtvrtou vyučovací hodinu dožadoval voláním „Góte“. Nechtěl jsem se spolehnout výhradně na Rasputina, neboť mi velice brzy bylo jasno, že v tomto světě proti každému Rasputinovi stojí nějaký Goethe, že Rasputin za sebou táhne Goetha, případně Goethe Rasputina, ba dokonce si jeden druhého vytváří, aby ho poté mohl zavrhnout.

Při Credu jsem zpozoroval, jak ve mne chlapci věří, při offertoriu jsem plech trochu ztlumil, nechal jsem Mistera obětovat chléb, smísit vodu s vínem, nechal jsem okuřovat sebe a kalich, sledoval jsem Mistera, jak si počíná při mytí rukou. Orate, fratres, bubnoval jsem v červeném světle baterek, naznačil jsem přechod k proměňování: Toto jest tělo mé. Oremus, zpíval Mister podle svatého příkazu kluci v lavicích mi poskytli dvě různé verze otčenáše, avšak Mister dokázal sjednotit katolíky a protestanty v přijímání.
Zatímco ještě přijímali, předbubnovával jsem jim Confiteor. Svatá Panna ukazovala prstem na Oskara bubeníka. Nastoupil jsem následovnictví Kristovo. Mše běžela jako na drátkách. Misterův hlas mohutněl a utichal. Jak krásně přednesl požehnání: úleva, prominutí, požehnání, a když pak svěřil chrámovému prostoru závěrečná slova „ite, missa est“ jděte, propouštím vás, nastalo skutečné duchovní propuštění a světské zatýkání zastihlo jen válečskou bandu pevnější ve víře a posílenou ve jménu Oskara a Ježíše.

Ve věku tří let zřítil se Oskar Matzerath ze sklepních schodů na betonovou podlahu. Tím pádem byl přerušen jeho růst, a tak dále, a tak dále… V těchto výkladech je možno vidět pochopitelnou lidskou mánii opatřit každý zázrak nějakým důkazem.

Tak došlo k nejchmurnější ze všech konfrontací: Hitler a génius Beethoven viseli proti sobě, hleděli na sebe, prohledali jeden druhého, a přece se nemohli jeden z druhého těšit.

Pozorně si prohlédl náš sklad, postrádal upotřebitelné zbraně, pronesl váhavá, přesto však pochvalná slova, a když se zeptal po šéfovi bandy a byl Stórtebekerem okamžitě, Moorkáhnem trochu otálivě odkázán na Oskara, propukl v tak vytrvalý a nadutý smích, že nechybělo mnoho a Oskar ho předal válečům k zaválení.
„Co je to za trpajzlíka?“ zeptal se Moorkáhna a palcem na mne ukázal přes rameno. Než mohl poněkud rozpačitě se usmívající Moorkáhne odpovědět, pronesl Stortebeker s hrozivým klidem: To je náš Ježíš.“ Montér, který se jmenoval Walter, nesnesl to slůvko, troufl si na naší půdě na hněvivá slova: „Poslouchejte, jste vy politicky normální, anebo jste ministranti a trénujete na betlem?“

Listoval ve fotoalbu, pokoušel se, jako já to dnes činím, oživit si mamku na malých, líp či hůř osvětlených čtverečcích, k půlnoci se pak vyplakal do nálady, s důvěrným tykáním promlouval k Hitlerovi a Beethovenovi, kteří pořád ještě podmračeně viseli na zdi jeden proti druhému, přičemž se zdálo, že hluchý génius mu odpovídá, kdežto abstinentní Vůdce mlčel, neboť Matzerath, nepatrný opilý velitel buňky, nebyl hoden Prozřetelnosti.

Pan Matzerath mě nyní žádá, abych ho popsal. Rád vyhovím tomuto přání a přeskočím část historek, které protože jednají o nemocničních sestrách, maluje velice podrobně a ověšuje je závažnými slovy.
Můj pacient měří jeden metr a jedenadvacet centimetrů. Hlavu, která by i na normálně rostlou osobu byla příliš veliká, má posazenou mezi ramena na takřka zakrnělém krku. Hrudní koš a záda, jež je třeba označovat jako hrb, vystupují. Dívá se lesknoucíma se, chytře čilýma, někdy až blouznitelsky rozšířenýma modrýma očima. Jeho mírně zvlněný tmavohnědý vlas roste hustě. Rád ukazuje své vzhledem k ostatnímu tělu poměrně silné paže a své jak sám říká krásné ruce. Zejména když pan Oskar bubnuje a vedení ústavu mu to povoluje na tři, nanejvýš čtyři hodiny denně, zdá se, jako by jeho prsty se osamostatnily a patřily k jinému podařenějšímu tělu. Pan Matzerath velice zbohatl na gramofonových deskách a dodnes na nich ještě vydělává. Zajímaví lidé jej vyhledávají o návštěvních dnech.

Jen tak mimochodem: absolvuji dnes své třicáté narozeniny. Jako třicetiletý má člověk povinnost hovořit o tématu útěk jako muž, a ne jako mladík. Maria, která mi přinesla dort s třiceti svíčkami, řekla: „Tak teď je ti třicet, Oskare. To už by pomalu bylo na čase, abys měl rozum.“

Později čtyři kocouři, z nichž jeden měl jméno Bismarck, zeď, kterou museli čerstvě nabílit vápnem. Poláci posedlí umíráním, též zvláštní hlášení, když někdo něco potopil, brambory s rachotem padající z váhy, to, co se zužuje k nohám, hřbitovy, na nichž jsem stál, dlaždice, na nichž jsem klečel, kokosová vlákna, na nichž jsem ležel… vše, co se zadusalo do betonu, šťáva z cibule vytahující slzy, prsten na prstě a kráva, která mě lízala… Neptejte se Oskara, kdo ona vlastně je! Nemá už slov. Neboť co mi dříve sedělo za krkem, pak líbalo můj hrb, to mi nyní a nadále kráčí vstříct.

The post Günter Grass. Plechový bubínek o pokřivené německé společnosti očima Oskara, který přestal růst first appeared on Čítárny.