Elektřina je součásti a podstatou našeho života. Každá myšlenka, každý náš pohyb, nás obklopuje pulzy na nízkých frekvencích, šeptem, který byl poprvé v této souvislosti objeven v roce 1875, a který je také nezbytný pro život.

Energie našich buněk, které šeptají na frekvenci rádiových vln, je nepatrná, avšak pro život nezbytná.
Každá myšlenka, každý náš pohyb, nás obklopuje pulzy na nízkých frekvencích, šeptem, který byl poprvé objeven v roce 1875, a který je také nezbytný pro život.
Elektřina, kterou dnes používáme, látka, kterou bezmyšlenkovitě posíláme dráty a vysíláme vzduchem, byla kolem roku 1700 identifikována jako vlastnost života. Pouze později se ji vědci naučili extrahovat a použít ji k rozhýbání neživých věcí, přičemž ignorovali – protože je neviděli – účinky, které to mělo na svět živých.

Nevidtelná duha – Dějiny elektřiny a života / Arthur Firstenberg / Kniha ke stažení zde >>

Arthur Firstenberg je vědec a novinář, který stojí v čele globálního hnutí pro odstranění tabu, které toto téma obklopuje. Poté, co vystudoval Phi Beta Kappa z Cornellské Univerzity s titulem z matematiky, studoval na Lékařské Fakultě Irvine Kalifornské Univerzity v letech 1978 až 1982.
Zranění rentgenem předčasně ukončilo jeho lékařskou kariéru.
Posledních osmatřicet let je také výzkumníkem, poradcem a lektorem ohledně účinků elektromagnetické radiace na zdraví a životní prostředí, a také praktikuje několik technik léčivého umění.

Výpisky:

Dnes žijeme s několika devastujícími nemocemi, které sem nepatří, jejichž původ neznáme, a jejichž přítomnost považujeme za samozřejmou a nezpochybnitelnou. Žít bez nich je stav vitality, na který jsme už zcela zapomněli.

„Porucha úzkosti,“ zasahující šestinu lidstva, neexistovala před lety 1860, kdy telegrafní dráty poprvé omotaly Zemi. Do roka 1866 o ní v lékařské literatuře není jediná zmínka.

Chřipka v současné podobě byla vynalezena v roce 1889 spolu se střídavým proudem. Je neustále s námi, jako známý host – tak známý, že už jsme zapomněli, že tomu tak vždycky nebylo. Mnoho doktorů, které tato nemoc zasypala v roce 1889, ji nikdy dříve nevidělo.

Před lety 1860 byla cukrovka natolik vzácná, že jen pár doktorů vidělo více než jeden nebo dva případy za celý svůj život. I ta změnila svou podstatu: cukrovka bývala nemocí kostlivě hubených lidí. Obézní lidé na ni nikdy netrpěli.

Srdeční choroba byla v té době 25. nejčastější onemocnění, v pozadí za náhodným utonutím. Byla to nemoc kojenců a starých lidí. Pro kohokoliv jiného bylo nevídané, aby měl nemocné srdce.

Rakovina byla také nesmírně vzácná. Dokonce ani kouření tabáku v době bez elektřiny nezpůsobovalo rakovinu plic.

Toto jsou civilizační nemoci, které jsme přenesli i na naše zvířecí a rostlinné sousedy, nemoci, se kterými žijeme, protože odmítáme považovat sílu, kterou jsme si osvojili, za takovou, jaká skutečně je. 60Hz proud
xxx

Systematická elektrifikace Evropy začala v roce 1839 s otevřením magnetického telegrafu na Velké Západní Železnici mezi Západním Draytonem a Londýnem. Elektrifikace Ameriky začala o pár let později, když první telegrafní linka Samuela Morse vedla z Baltimoru do Washingtonu v roce 1844 podél Železnice Baltimore/Ohio.
xxx

Je trapným tajemstvím mezi virology, že od roku 1933 až do současnosti nebyly žádné experimentální studie, které by dokázaly, že chřipka – ať už virus nebo nemoc – je za jakékoliv situace přenášena z člověka na člověka běžným kontaktem.
Jak uvidíme v další kapitole, veškeré snahy experimentálně ji přenést z člověka na člověka, dokonce i během té nejsmrtelnější epidemie této nemoci, jakou kdy svět spatřil, selhaly.
x
Symes Thompson na začátku prosince roku 1889 zpozoroval u britských koní nemoc podobnou chřipce, napsal do Britského Lékařského Deníku, že předpovídá brzkou epdiemii u lidí, což byla předpověď, která se ukázala být pravdivá.46 Během pandemie v letech 1918-1919 zahynulo velké množství opic a paviánů v Jižní Africe a na Madagaskaru, ovcí v severozápadní Anglii, koní ve Francii, losů v severní Kanadě, a buvolů v Yellowstonu.
Nejedná se o žádnou záhadu. Nechytáme chřipku od zvířat, ani oni od nás.
Pokud je chřipka způsobena abnormálními elektromagnetickými podmínkami v atmosféře, pak ovlivňuje všechny živé bytosti ve stejný čas, včetně bytostí, které nesdílí stejné viry nebo nežijí ve vzájemné blízkosti.
xxx

Charles Dickens byl na návštěvě Nemocnice Sv. Lukáše pro Duševně Choré.
„Prošli jsme kolem hluchého, hloupého muže,“ napsal, „kterého sužovalo nevyléčitelné šílenství.“ Dickens se zeptal, kde tento muž dříve pracoval. „‚Ano,‘ povídá Dr. Sutherland, ‚to je ta nejpozoruhodnější věc ze všech, pane Dickensi. Byl zaměstnán jako operátor elektro-telegrafických zpráv.‘“ Ten den byl 15. ledna 1858.
Telefonní operátoři v té době často trpěli trvalými zdravotními komplikacemi. Enrst Beyer napsal, že z 35 telefonních operátorů, které lěčil v průběhu pěti let, nebyl ani jeden z nich schopen vrátit se do práce. Hermann Engel měl takových pacientů 119. P. Bernhardt více než 200.
…
V roce 1989, Annalee Yassi nahlásila rozšířenou „psychogenní nemoc“ mezi telefonními operátory ve Winnipegu, Manitobě a St. Catharines, Ontariu, a společnost Bell Canada v Montrealu nahlásila, že 47 procent jejich operátorů si stěžovalo na bolesti hlavy, únavu a bolesti svalů v souvislosti s jejich zaměstnáním.
xxx

Chřipka v současné podobě byla vynalezena v roce 1889 spolu se střídavým proudem.
Je neustále s námi, jako známý host – tak známý, že už jsme zapomněli, že tomu tak vždycky nebylo. Mnoho doktorů, které tato nemoc zasypala v roce 1889, ji nikdy dříve nevidělo.
Před lety 1860 byla cukrovka natolik vzácná, že jen pár doktorů vidělo více než jeden nebo dva případy za celý svůj život. I ta změnila svou podstatu: cukrovka bývala nemocí kostlivě hubených lidí. Obézní lidé na ni nikdy netrpěli.
Srdeční choroba byla v té době 25. nejčastější onemocnění, v pozadí za náhodným utonutím.
Byla to nemoc kojenců a starých lidí. Pro kohokoliv jiného bylo nevídané, aby měl nemocné srdce.
Rakovina byla také nesmírně vzácná.
Dokonce ani kouření tabáku v době bez elektřiny nezpůsobovalo rakovinu plic.
xxx

Sir Jagadis Chunder Bose a další vědci provedli řadu elektrických pokusů na rostlinách a dalších živých organismech, jejichž výsledky ukázaly jednoznačné účinky.
Zjistil, že nervy rostlin nebo živočichů vykazují proměnlivé chování a že jejich odpor se může značně lišit v závislosti na aplikaci proudu a jeho polaritě. Všiml si také, že intenzita proudu potřebná ke změně vodivosti nervů je z hlediska použitého napětí nekonečně malá – něco v řádu 0,3 mikroampérů (0,3×10-6).
Tento proud je podstatně menší než proud, který je vyvolán telefonním hovorem pomocí mobilního telefonu. Bose rovněž zjistil, že práh bioaktivity proudu je jeden femtoampér (1×10-15)! Protože tento badatel byl obeznámen i s radiofrekvenčním vysíláním, provedl pokus, při kterém byla rostlina vystavena rádiovému signálu o frekvenci 30 MHz ve vzdálenosti asi 218 yardů (200 metrů), a zjistil, že růst rostliny byl po dobu vysílání zpomalen.
Stejně tak prokázal, že se při ozařování stejným rádiovým signálem zpomalil oběh mízy v rostlině.
xxx

V 80. letech 19. století byl Londýn zásobován stejnosměrným proudem, ale někteří fyzikové zjistili, že rozvod střídavého proudu vytváří ve vodičích menší ohmické ztráty.
Následoval souboj proudů, přestože mnozí vědci včetně Edisona důrazně kritizovali nebezpečnější účinky střídavého proudu. Paradoxně právě proto, že střídavý proud je škodlivější, se používá v elektrickém křesle. A jak každý ví, elektrický proud v elektrické síti je… střídavý! V roce 1889 byla v USA a krátce nato i v Evropě provedena elektrifikace v plném rozsahu. V témže roce jakoby náhodou zaplavili lékaře případy chřipky, která se do té doby objevovala jen zřídka. Příznaky obětí byly mnohem více neurologického charakteru, připomínaly neurastenii a nezahrnovaly poruchy dýchání. Pandemie trvala čtyři roky a zabila nejméně milion lidí.

V roce 2001 kanadský astronom Ken Tapping prokázal, že pandemie chřipky v předchozích třech stoletích korelovaly s vrcholy sluneční magnetické aktivity v jedenáctiletém cyklu.
Bylo také zjištěno, že některá ohniska chřipky se rozšířila na obrovských územích během několika málo dní – což je skutečnost, kterou lze jen obtížně vysvětlit přenosem z jednoho člověka na druhého. Rovněž četné pokusy, které se snažily prokázat přímou nákazu prostřednictvím blízkého kontaktu, kapiček hlenu nebo jiných procesů, se ukázaly jako bezvýsledné.
Od roku 1933 až do současnosti nebyli virologové schopni předložit žádnou experimentální studii, která by prokázala, že se chřipka šíří běžným kontaktem mezi lidmi. Všechny pokusy se setkaly s neúspěchem.
Inženýři britské pošty kontrolují Marconiho zařízení pro bezdrátovou telegrafii během demonstrace na ostrově Flat Holm
xxx

V roce 1904 začaly na ostrově Wight umírat včely poté, co tam Marconi instaloval rádiové vysílače.
Tyto vysílače pracují na frekvencích blízkých megahertzovým úrovním. Na druhé straně Lamanšského průlivu Jacques-Arsène d’Arsonval prokázal, že “ostré a hákovité” elektromagnetické signály jsou mnohem toxičtější než signály sinusového tvaru. Pravda byla taková, že po roce a půl experimentování s rádiovými vysílači v plném zdraví ve věku 22 let začal Marconi dostávat horečky. Tyto záchvaty pokračovaly po zbytek jeho života.
V roce 1904, kdy pracoval na sestavení vysílače dostatečně výkonného pro transatlantickou komunikaci, byly tyto horečky tak intenzivní, že byly považovány za malárii.
V roce 1905 se oženil s Beatrice O’Brienovou a po líbánkách se usadili na ostrově v blízkosti vysílače. Jakmile se Beatrice zabydlela, začala si stěžovat na hučení v uších. Po třech měsících onemocněla těžkou žloutenkou. Musela se vrátit do Londýna, aby porodila dítě, které žilo jen několik týdnů a zemřelo z “neznámých příčin”. Ve stejném období Marconi několik měsíců trpěl horečkou a deliriem.
Bylo to v  letech 1918 až 1921 trpěl při práci na krátkovlnném vysílači sebevražednými depresemi.
V roce 1927, během líbánek z druhého manželství, zkolaboval s bolestmi na hrudi a byly mu diagnostikovány vážné srdeční potíže.
Později, v roce 1934 až 1937, kdy vyvíjel mikrovlnnou technologii, prodělal devět infarktů – poslední ho zabil ve věku 63 let.
xxx

Japonský doktor Tetsuharu Shinjyo roce 2014 publikoval studii před-a-po, která zvěstuje směr, kterým se svět musí ubrat.
Vyhodnotil zdravotní stav obyvatel obytného domu v Okinawě, na jehož střeše byly mnoho let provozovány antény mobilních telefonů.
Vyšetřil a promluvil si se sto dvaceti dvěma lidmi, kteří představovali 39 z celkového počtu 47 bytů.
Před odstraněním antén 21 lidí trpělo chronickou únavou; 14 točením hlavy, závratěmi nebo Ménièrovou chorobou; 14 bolestmi hlavy; 17 bolestmi očí, suchýma očima nebo opakovanými infekcemi očí; 14 trpělo nespavostí; 10 chronickým krvácením z nosu.
Pět měsíců poté, co byly antény odstraněny, nikdo v budově netrpěl chronickou únavou. Nikomu už netekla krev z nosu. Nikdo neměl problémy s očima. Pouze dva lidé stále trpěli nespavostí. Jednomu se stále točila hlava. Jeden měl stále bolesti hlavy. Případy zánětu žaludku a zeleného zákalu byly vyřešeny. Většina lidí na celém světě, tejně jako obyvatelé této budovy před uskutečněním studie nevědí, že jejich akutní a chronické nemoci jsou z velké části způsobeny elektromagnetickým znečištěním. Nemluví s ostatními o svých zdravotních problémech, a nejsou si vědomi toho, že mnoho z nich sdílí se svými sousedy.
xxx

1889 je ten rok, kdy člověkem vytvořená elektrická rušení zemské atmosféry nabrala globální charakter namísto lokálního.
Ten rok byla založena Edisonova Generální Elektrická Společnost, a Westinghousova Elektrická Společnost byla přejmenována na Westinghousovu Elektrickou a Výrobní Společnost. V tom roce získal Westinghouse Teslovy patenty na střídavý proud a použil je ve svých elektrárnách, jejichž množství v roce 1889 vyrostlo na 150, a v roce 1890 na 301.

Novela Zákona o Elektrickém Osvětlení v roce 1888 ve Spojeném Království uvolnila omezení průmyslu elektrické energie, a rozvoj centrální elektrárny tím tak poprvé byl učiněn komerčně realizovatelným.
A v roce 1889 se Společnost Telegrafních Inženýrů a Elektrikářů přejmenovala na, v tuto chvíli vhodnější, Instituci Elektrických Inženýrů.
V roce 1889 šedesát jedna výrobců v deseti zemích vyrábělo žárovky, a americké a evropské společnosti stavěly elektrárny ve Střední a Jižní Americe.

Ten rok deník Vědecký Američan nahlásil, že „pokud víme, každé město Spojených Států je vybaveno osvětlením z obloukových a žárovkových lamp, a zavádění elektrického světla se rychle rozrůstá do menších měst.“1

Ten samý rok Charles Dana, když psal do Lékařského záznamu, nahlásil nový druh zranění, dříve známý jen z blesků.
Bylo to kvůli, jak řekl, „nesmírnému nárůstu v právě probíhající aplikaci elektřiny, kdy už téměř $100,000,000 bylo investováno jen do samotného osvětlení a energie.“ Rok 1889, jak se shoduje většina historiků, otevřel dveře moderní elektrické éře.

A v roce 1889, jako kdyby se otevřela i samotná obloha, byli doktoři v Americe, Evropě, Asii, Africe i Austrálii zaplaveni přívalem kriticky nemocných pacientů trpících podivnou nemocí, kterou tito doktoři nikdy předtím neviděli. Tou nemocí byla chřipka, a ta pandemie trvala nepřetržitě po dobu čtyř let, během kterých zabila přinejmenším jeden milión lidí.

The post Elektřina je neviditelná duha. Zásadní vliv frekvencí na všechno živé first appeared on Čítárny.

Co jsou dospělé děti? Emocionálně nezralí rodiče jsou dospělí, kteří emocionálně a psychicky „uvízli“ na úrovni dítěte nebo teenagera. Nedokážou převzít plnou odpovědnost za své emoce, potřeby a chování. Místo toho je přenáší na své děti. Často si neuvědomují, jak jejich chování negativně působí na druhé. Mají problém s empatií, regulací emocí a zdravými hranicemi svého chování.

Lindsay Gibsonová patří mezi nejznámější autorky, kteří se dlouhodobě zabývají tématem “Dospělé děti”.

Mezi typické znaky emocionálně nezralých rodičů patří egocentrismus (vše se točí o nich).
Špatně snášejí kritiku nebo nesouhlas a používají vinu, stud, mlčení nebo výbuchy vzteku jako manipulaci s okolím. Nemají zájem pochopit, jak se jejich dítě cítí a vytvářejí na děti velký tlak ohledně jejich výkonů, úspěchů či poslušnosti.
Často se role obracejí – dítě se stává „rodičem“ rodiče (parentifikace).
Z toho vyplývá i fakt, že se nedokáži omluvit upřímně a už vůbec změnit své chování.
Děti jsou jim spíš na obtíž a často dítě chápou jako “svůj” projekt a ne jako lidskou bytost.
Velmi charakteristické je, že jejich láska bývá podmíněná („miluju tě, když…“) etc.

Děti takových emocionálně nezralých rodičů často v dospělosti bojují s velmi nízkým sebevědomím a pocitem, že „nejsou dost dobré“.
Mají často strach z opuštění nebo naopak strachem z blízkosti. Jsou někdy posedlé perfekcionismem nebo naopak sebedestruktivním chováním, pocitem viny když řeknou „ne“.
Když takové dospělé děti dosáhnou vice jak 18 let, mají tendencí přitahovat podobně nezralé nebo narcistické partnery. etc.

Oslovil tě tento text?
Co s tím můžeš dělat ty, i když jsi už dospělý / dospělá?
Právě o tom jsou vynikající knihy Lindsay C. Gibsonové!!!

Lindsay C. Gibson
Dospělé děti emočně nezralých rodičů
original: Adult Children of Emotionally Immature Parents

Pokud jste vyrostli s emočně nezralým, nedostupným nebo sebestředným rodičem, můžete v dospělosti pociťovat hněv, emoční osamělost, pocit zrady, úzkosti, deprese, obtíže v navazování vztahů.
Je možné, že jste v dětství ve snaze sloužit potřebám rodičů ztratili kontakt se svým pravým já a přijali jste úlohu, kterou od vás vyžadovali.

Autorka popisuje dva hlavní typy jedinců podle jejich reakce na dětství s emočně nezralými rodiči: externalizátory, kteří zodpovědnost za řešení svých záležitostí přenechávají ostatním, a internalizátory, kteří mají pocit, že práci na vztazích musejí odvést především oni sami.

Ti druzí bývají citliví k potřebám ostatních a snaží se také s velkým nasazením pracovat na svém osobním růstu. Právě pro ně je určena tato kniha, v níž se dozví, jak se zbavit viny, která jim ve skutečnosti nenáleží, jak nalézt ztracený kontakt s vlastními potřebami a jak rozpoznat lidi, s nimiž se budou moci cítit sami sebou.

Ukázky z knihy >>

Lindsay C. Gibson
Budování emoční autonomie

Autorka na svou dnes již slavnou knihu Dospělé děti emočně nezralých rodičů navázala publikací, která se ještě více zaměřuje na rozvíjení praktických dovedností toho, jak zvládat neblahý vliv emočně nezralých rodičů a jak psychicky dospět.

Cílem je uvědomovat si vlastní pocity a potřeby, odolávat nátlaku, vytvořit si odstup, mít situaci pod kontrolou, dělat vlastní rozhodnutí, vymanit se z pasti sebepochybností a sebeposuzování, cenit si svého vnitřního světa, rozšířit možnosti vlastního sebepojetí bez závislosti na emočně nezralém rodiči.

Kniha pomůže pochopit, kdo jsou emočně nezralí lidé, proč jsou takoví, a umožní vidět je objektivněji a s větším soucitem, aniž byste slevovali z toho, co sami nutně potřebujete. Součástí knihy jsou cvičení, abyste rozvíjeli své kompetence dospělých jedinců.

Mimo jiné si osvojíte účinné reakce v podobě slov či činů na emočně nezralé rodiče a můžete se inspirovat v Listině práv všech dospělých dětí emočně nezralých rodičů.

Ukázky z knihy >>

Lindsay C. Gibson
je klinická psycholožka v soukromé praxi, žije v americkém státě Virginia. Zaměřuje se na práci s dospělými dětmi emočně nezralých rodičů.

DOPORUČUJEME:

Knihy o výchově děti. Prof Zdeněk Matějček >>

Digitální demence se šíří mezi lidmi stejně, jako ve středověku epidemie moru

The post Dospělé děti. Jak vyrůst z dětství s emočně nezralými a sebestřednými rodiči first appeared on Čítárny.

Podle nejmenované mediální agentury patří lékař Jan Hnízdil k nejnebezpečnějším lidem pro současnou společnost. Přesto píše dál knihy o skutečném stavu našeho zdravotnictví a hlavně o tom, jak je třeba léčit příčinu a ne důsledek, jak tomu bývá u naprosté většiny lékařů.

Akcionáři farmaceutických firem, obchodníci se zdravím a vůbec všichni, kdo tahají za páky práškovacího stroje současného zdravotnictví, nechť se chrání tuto knihu byť jen otevřít.
Četba autorových sloupků, fejetonů a glos má totiž účinky pro ně zcela nežádoucí, a mohla by jim tudíž lehce přivodit těžké srdeční selhání, náhlou mozkovou příhodu nebo jen nutkavé svrbění dlaní.
A kdoví jak by dopadli, kdyby se pak s řečenými potížemi svěřili do péče té své, biotechnologické medicíny, která sice přičinlivě léčí, avšak raději neuzdravuje, neboť permanentní pacient je zlatý důl, kdežto ze zdravého už nic nekápne.

Knižní výběr z článků a úvah MUDr. Jana Hnízdila lze naopak vřele doporučit všem,
kteří si považují zdraví vlastního i zdraví společnosti a jsou ochotni pro ně něco udělat.
Mohou si být jisti, že je četba nejen poučí, nýbrž i povzbudí a pobaví. Jan Hnízdil má totiž dar psát přístupně a srozumitelně a navíc i s vtipem, elegancí a humorem, ať už je řeč o záludnostech úzce odborných, nebo o věcech obecnějšího dosahu, o lékařství, o sportu či o politice.
A jak se sluší na vyznavače psychosomatiky a celostního pohledu na člověka, nikdy nezapomíná uvádět zcela konkrétní příklady a pronikat do všech zákoutí životních příběhů.

Mým marodům aneb jak vyrobit pacienta | Jan Hnízdil | Lidové noviny, Praha 2010

Kniha není vhodná pro manažery farmaceutických firem, funkcionáře vrcholového sportu a psychopatické politiky, protože u nich způsobuje rakovinu z přemíry vzteku a nenávisti!

Předmluva ke knize: Jan Hnízdil / Mým marodům

Vidělo se Mi, naříditi ministru věcí zdravotnických, aby oznámil zemské české vládě, že mezi mocnářstvím medicínsko-farmaceutickým a lékařstvím přirozeným nastal stav válečný. V této osudné chvíli jest mi potřebou, obrátiti se na Svoje milované marody. Nařizuji Vám tudíž, abyste přiložený manifest veřejně vyhlásil.

Mým marodům!

Bylo mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti jsou mi ještě dopřána, mohl zasvětiti prospěchu Svých marodů a uchránil je před těžkými oběťmi a břemeny mocnářství medicínsko-farmaceutického, na zběsilém hledání nálezů hmotných a kořistnictví bezuzdném stojícím. V radě Prozřetelnosti bylo jinak rozhodnuto.
Pletichy protivníka plného nenávisti nutí Mne, abych po dlouhých letech míru chopil se pera. Naděje, že oceněna bude shovívavost a mírumilovnost se nenaplnila. Stále mocněji do lékařství přirozeného neviditelná ruka trhu se dere, stále otevřeněji vystupuje snaha nerozlučné spojení duše a těla násilně odtrhnouti.

Zločinné řádění mocnářství medicínsko-farmaceutického sahá přes hranice, aby podkopalo základy lékařství přirozeného, aby lid, jemuž Já v otcovské lásce věnuji Svoji plnou péči, zviklalo v jeho věrnosti rozumu, aby jej podněcovalo k polykání pilulek i prášků a zbytečným operacím, a to i v dobách, které to nikterak nevyžadují, jen proto, aby kořistnické choutky obchodníků se zdravím byly ukojeny.

Mí marodové jsou taktéž šikanováni, týráni a podrobováni krutým vyšetřením ve snaze odhalit hmotné příčiny nemocí, aniž by byly v potaz brány jejich duševní a duchovní spojitosti. Doktorský stav je dále veden k tomu, aby za mrzký peníz vymýšlel nemoci nové, z obtíží přirozených života každodenního, a hotovil marody z lidí, kteří jimi nejsou.
Tomuto nesnesitelnému řádění musí se učiniti přítrž, ustavičná vyzývavost a podbízivost mocnářství medicínsko-farmaceutického musí se ukončiti, má-li čest a vážnost lékařství přirozeného zůstati neporušena a jeho odborný, hospodářský i mravní rozvoj býti ušetřen stálých záchvěvů.

Marně podniknul jsem poslední pokus dosíci tohoto cíle prostředky míru, pohnouti protivníka vážným napomenutím k obratu. Úřednictvo ministerstva věcí zdravotnických odmítlo Mé umírněné a spravedlivé požadavky, odepřelo dostáti povinnostem, jejichž splnění v životě marodů jest přirozeným a nutným základem uzdravení. K nim nadevše ostatní patří, aby marodům ve špitálech uzavřených dopřán byl klidný spánek, chutná strava a slušné zacházení.
Nic z toho prosaditi se nepodařilo. Ve špitálech dál panují jedny z nejpřísnějších pořádků C. K monarchie.

Marodi jsou dál trýznivě buzeni za ranního kuropění, aniž by k tomu jakákoliv příčina byla. Více než polovina z nich dál trpí podvýživou. Počty marodů stěžujících se na povýšenost, nevlídnost a strohost doktorů za léta minulá na dvojnásobek se zvýšily. Úřednictvo ministerstva věcí zdravotnických i moc vrchnostenská přitom jen dál časem mrhá hádkami o poplatcích regulačních.

A tak jsem nucen přikročiti k tomu, aby se mocí pera opatřily nezbytné záruky, které mají zabezpečiti Mým marodům zdraví. V této vážné chvíli Jsem si plně vědom celého dosahu svého rozhodnutí a své zodpovědnosti.
Vše Jsem prozkoumal a zvážil. S klidným svědomím nastupuji cestu, kterou Mi povinnost vykazuje.

Spoléhám na Svoje marody, kteří ve všech bouřích vždy v jednotě a věrnosti kolem přirozené medicíny se seřadili a pro ochranu zdraví a rozumu k nejtěžším obětem vždy byli ochotni.
Spoléhám na jejich statečnou, obětavým nadšením naplněnou moc a důvěřuji ve Všemohoucího, že nám dopřeje vítězství.

Jan Hnízdil v.r. , V Lázních Lipová, dne 28. července 2010

The post Jan Hnízdil. Mým marodům. Knižní prohlášení o tom, jak jednoduše vyrobit pacienta first appeared on Čítárny.

Viry a virologie. Článek podává přehled o tom, jak dlouho existuje hypotéza „viru“, jak konvenční medicína definovala „virus“ v minulosti a dnes a jak Germánská nová medicína / Germanische Heilkunde®,  / objevená Dr. med. Mag. theol. Ryke Geerd Hamerem, dovádí myšlenku „virů“, které ve skutečnosti nejsou ničím jiným než neškodnými bílkovinnými sloučeninami, ad absurdum.

Po krátkém úvodu autor píše o takzvaném „vědeckém“ základu „virologie“ a vývoji představ o existenci „viru“ až po dnešní konvenční lékařské definice. Následuje stručné shrnutí z pohledu Germanische Heilkunde® a toho, jak se měnily poznatky o „virech“ v průběhu výzkumné práce Dr. Ryke Geerda Hamera.

Současné diskuse o tom, zda je koronavirus (Covid-19) nebezpečný, nebo zda jde jen o obyčejný virus, podobný viru způsobujícímu neškodnou chřipku, jsou fraškou, protože do dnešního dne lékařští odborníci nepředložili žádný vědecký důkaz, který by existenci tohoto tzv. viru (virus = jed, patogen = jed, způsobující onemocnění) potvrdil.

Jakýkoli pokus o vysvětlení absurdity předpokladu existence tzv. virů způsobujících onemocnění nebude úspěšný, aniž bychom si sami ověřili znalosti Germanische Heilkunde.
To (sebetestování, sebeověřování) jasně ukazuje absurditu tohoto pojetí.

V systému objeveném Dr. Hamerem, jím nazvaném Germanische Heilkunde®, neexistuje pojem, že „zlo“ je silnější než „dobro“, že něco „nemocného“ je silnější než něco „zdravého“ (tyto pojmy přišly s židovsko-křesťanským náboženstvím).

Soubor pravidel Systému v Germanische Heilkunde® nám dává logické vysvětlení vývoje tzv. nemocí a neponechává ani nanometr prostoru pro starý lékařský konsenzus.
Dokonce i tzv. virologie ve svých publikacích popírá své vlastní spekulativní důkazy, přesněji řečeno své vlastní dohady, protože nemá žádné důkazy – důkazy ji vůbec nezajímají. Prostě se předpokládá, že viry existují.

V systému Germanische Heilkunde® však lze každý krok ověřit, vysledovat a předpovědět.

Tři základní kritéria vědeckého poznání:

Ověřitelnost
Sledovatelnost (reprodukovatelnost)
Předpověditelnost
Pokud tato tři základní kritéria chybí, nelze hovořit o vědeckém poznání.

Medicína je založena na starých, zastaralých pseudo „vědeckých“ modelech, přičemž si uzurpuje nazývat se přírodní vědou. Veškerý pokrok v medicíně se týká výhradně technologií (technik), které používá: má k dispozici obrovský arzenál technických vynálezů. Pokrok v technice byl možný, protože se opírá o ověřené (vědecky prokázané) poznatky, jako je chemie nebo fyzika.

Medicíně však stále chybí jednoznačná, vědecká odpověď na základní lékařskou otázku:
Proč se objevují symptomy, které se v konvenční medicíně nazývají „nemoc“?

Diagnóza v medicíně je založena pouze na viditelných symptomech a interpretace těchto symptomů není založena na žádných vědeckých důkazech.
Z tohoto důvodu se lékařská věda musí spoléhat na hypotézy, konsensus, dogmata (Učebnice onkologie pro studenty medicíny, lékařské nakladatelství PZWL 2003, s. 58) a statistiku. (Viz také film: Medicína a její paradigma)

Jedním z předpokladů medicíny je existence tzv. viru, který údajně způsobuje onemocnění.

V odborných publikacích takzvané „virologie“, ačkoli označení „virus – viry“ reprezentuje „virologii“, se v žádné z těchto publikací nevyskytuje struktura lidského viru (ani v krvi, ani v jiném druhu tělní tekutiny, ani např. v případě spalniček na těle). Pouze „něco“ bylo zaznamenáno v odumírající buňce.

Na rozdíl od bakteriofágů (ty medicína bez jakéhokoli vědeckého podkladu nazývá bakteriálními viry), které lze z odebraného materiálu snadno izolovat a biochemicky zkoumat (to je možné již od roku 1940), se dodnes nepodařilo izolovat takzvané „viry“, které údajně způsobují nemoci u lidí, zvířat nebo rostlin.

Pokus o izolaci (údajného) lidského viru nebyl nikdy proveden, protože neexistují lékařské protokoly, podle kterých by se takový postup měl provádět.
Takové protokoly má pouze bakteriologie (od roku 1940).

Co jsou tyto takzvané „bakteriofágy“ (ortodoxní medicína je nazývá viry)?

Když bakterie „normálně“ zemřou (a to se děje pomalu), protože jsou zbaveny podmínek pro život (např.: přílišné horko, přílišná zima, záření), produkují spory (“ přeživší“), které mohou přežívat po staletí. A když je prostředí opět příznivé, vznikají z těchto spor nové bakterie.

Pokud však bakterie nemají čas vytvořit spory, „redukují“ se na minimální částice, tedy „pouze“ na nukleovou kyselinu (ve školské/konvenční medicíně nazývanou Genetický materiál). Tato nukleová kyselina je obklopena vrstvou bílkovin, stavebního materiálu potřebného pro život. Všechny tyto částice jsou stejné.

Bakterie tedy zcela neumírají, ale zanechávají nukleovou kyselinu jako zdroj energie (primární funkcí nukleové kyseliny je výroba energie), kterou využívají další bakterie žijící v okolí.

Tzv. nekróza bakterií je tedy také něco účelného, je to smyslupný proces.

Tyto malé částice jsou ve školské medicíně považovány za příčinu bakteriální smrti. Proto se jim říká bakteriofágy, požírači bakterií („viry“), což je nesprávný název.

Tento model chování bakterií byl přenesen na údajné lidské viry (údajně se vyskytují v lidských buňkách). Jako první tak učinil John Franklin Enders (1897-1985).

Lidské buňky jsou však uspořádány složitějším způsobem, ať už in vivo nebo ve zkumavce.

Enders převzal model z bakteriologie, aniž by tuto skutečnost vzal v úvahu: při svých pokusech se zvířecími buňkami použil model z bakteriologie.

Neizoloval však žádný virus. Místo toho, aby ukázal skutečně izolovaný virus, tvrdil, že buňky odumřely, protože k nim byl přidán stěr z „pacienta“ (osoby vykazující nějaké příznaky). Své pokusy prováděl ve zkumavce.

Například v případě takzvaných „spalniček“ odebral stěr ze slin osoby „nemocné spalničkami“ (nebo spíše osoby, která měla příznaky klasifikované jako spalničky) a přidal jej k buňkám definovaným medicínou jako takzvaně zdravé a buňky začaly odumírat.

Umíraly by však bez ohledu na to, zda k nim bylo něco přidáno, nebo ne.

Jak tento postup vypadal?

Podle modelu bakteriofágů J. Franklin Enders zbavil buňky zdroje života, přidal koktejl antibiotik, obsahující streptomycin (antibiotikum), který sám o sobě buňky zabíjí.
V roce 1954 to ještě nebylo známo.
Teprve v roce 1973 bylo zjištěno, že toto antibiotikum je zabíjí.

K předem „připraveným“ buňkám přidal stěr ze slin „pacienta“. (Člověk, který měl příznaky). Buňky velmi rychle odumřely. Enders však neprovedl žádné kontrolní testy.

Kdyby tehdy provedl kontrolní testy, tj. porovnal buňky podrobené proceduře s těmi, které proceduře podrobeny nebyly a nějakou dobu počkal, zjistil by, že v obou skupinách buňky umírají, pouze buňky ze skupiny, která byla proceduře podrobena, umíraly rychleji jako „zdravé“ buňky.

Pro Enderse bylo samotné odumírání buněk „dostatečným důkazem“ existence viru.

Kdy začala historie „viru“?

Historii „viru“ zahájil Pasteur (1822-1895). Byl to právě Pasteur, kdo přišel s myšlenkou, že musí existovat ještě tisíckrát menší patogen než bakterie, který není vidět pod (optickým) mikroskopem. Tento takzvaný patogen nazval jedem. Jeho domněnka nebyla založena na žádných vědeckých důkazech.

Z Pasteurových deníků je zřejmé, že publikované výsledky jeho výzkumu se lišily od skutečných výsledků jeho výzkumu (=falšování). Přestože svým potomkům zakázal zveřejňovat své deníky, poslední z jeho mužských potomků se jeho vůli nepodřídil a svět se o tomto podvodu dozvěděl z knihy, kterou na základě těchto deníků napsal Prof. Gerald L. Geison. (Viz film v polštině: Medicína a její paradigma).

Jak je v medicíně definován „virus“?

„Stará“ definice viru ve školské/konvenční medicíně zní:

„Viry (z latinského neuter vīrus označující jed a jiné škodlivé tekutiny) jsou malé infekční částice infikující všechny formy života, neschopné se množit mimo hostitelskou buňku.“

Mezitím medicína tuto definici „doplnila“:

„Viry představují velkou a heterogenní skupinu infekčních agens, jejichž strukturu lze až na výjimky určit pouze pomocí elektronového mikroskopu, nepředstavují žádné buněčné struktury pozorované u jiných skupin mikroorganismů a nemají žádnou metabolickou aktivitu nezávislou na hostitelské buňce, v níž se množí. Každý virus obsahuje nukleovou kyselinu a proteiny. Virové proteiny (bílkoviny) tvoří 40 % až 96 % viru.“

Úloha bílkovin (proteinů) v živém organismu:

Bílkoviny jsou materiálem živých organismů, které potřebují k životu. Bílkoviny jsou jednou ze základních živin. Jsou nezbytné pro správné fungování organismu, protože bílkoviny se různými způsoby podílejí prakticky na všech procesech probíhajících v těle.

Lidské tělo si potřebné bílkoviny – enzymy, krevní bílkoviny a mnoho dalších – vytváří z 20 různých aminokyselin (bílkovinotvorných aminokyselin). Nebílkovinotvorné aminokyseliny se k tvorbě bílkovin nepoužívají, ale mají v těle mnoho jiných funkcí.

V různých buňkách těla se aminokyseliny spojují a vytvářejí bílkoviny. Z aminokyselin se tvoří bílkovina (protein).

Jaké důkazy o existenci lidských virů může medicína předložit?

Vůbec žádný!

Především je důležité vědět, že teprve elektronové mikroskopy umožnily vidět buněčné struktury neviditelné pod optickým mikroskopem. Ale obrazy, které jsou viditelné pod elektronovým mikroskopem, ukazují mrtvou hmotu. (Vzhledem k použité technologii, protože elektrony se mohou pohybovat pouze ve vakuu).

Pod elektronovým mikroskopem jsou vidět různé malé (mrtvé) částice (statický obraz) uvnitř i vně buňky.

Medicína interpretuje tyto normální součásti buňky viditelné v mrtvé hmotě jako takzvané „viry“. Není však schopna žádnou z nich izolovat, ani není schopna provádět biochemické postupy ke zkoumání jejich struktury a to je ve vědeckém výzkumu nezbytné!

Je důležité vědět, že snímky viditelné pod elektronovým mikroskopem, které údajně ukazují na existenci „virů“, se nijak neliší od jiných mikroskopických snímků buněk s jejich „normálními“ složkami.

(Text, který ukazuje, že elektronové mikrofotografie, které jsou vydávané za viry, jsou známé typické artefakty nebo buněčné struktury, pozn. překl)

Jak vypadá postup, který tvrdí, že potvrzuje existenci virů?

Testovaný materiál (např. stěr z úst) se odebere osobě definované jako „nemocná“ (osoba vykazující příznaky) a podrobí se testu a postupům PCR ( namnožení nukleové kyseliny, tzv. genetického materiálu RNA).

Namnožený materiál DNA/RNA (nukleové kyseliny) od osoby, definované jako „nemocná“, se porovná s materiálem DNA/RNA odebraným od osoby, která je školskou medicínou definována jako „zdravá“. Rozdíl mezi nimi je definován jako virus. Předpokládá se totiž, že tzv. genetický materiál (nukleová kyselina) u tzv. zdravého člověka je statický, že nepodléhá žádným změnám.

Zde má však medicína problém: mezi tím se ukázalo, že tzv. genetický materiál každého tzv. zdravého člověka se neustále mění. Celá myšlenka genetiky se rozplynula ve vzduchu.

Citace z časopisu „Die Zeit“ z 12. 6. 2008.

„Genom byl považován za neměnný vzor člověka. Dnes musí věda tuto představu opustit. Ve skutečnosti je náš genetický materiál ve stavu neustálých změn.

Před dvěma lety se na Kalifornské univerzitě sešlo 25 genetiků, aby tuto zdánlivě jednoduchou otázku vyřešili: Co je to gen?

Snaha přesně definovat pojem jejich lékařského oboru se však ukázala jako nesmírně obtížná. Setkání odborníků málem skončilo katastrofou.

„Měli jsme mnohahodinová jednání, všichni na sebe křičeli…“.

To, co vědci objevili v lidském nebo zvířecím chromozomu (včetně rostlin), boří dosavadní myšlenkové vzorce v genetice.

Především lékařský výzkum stojí před novými výzvami (protože medicína věří, že tělo je neměnné, je určeno svými geny, dělí je na dobré a špatné geny – tato myšlenka dokonce získala Nobelovu cenu – Harald Zuhausen si ji nechal patentovat jako virus a vakcínu proti rakovině děložního čípku).

Tělo a duše (zdraví, vývoj, stárnutí) podléhají genetické interakci, jejíž složitost přesahuje všechny dosavadní představy.

Genetika se musí rozloučit se svou představou stabilního genomu, kde jsou změny patologickými výjimkami.“

(Celý text v ZEIT 2008, pozn. překl.)

Jak jsem se již zmínil, školská (konvenční) medicína se snaží prokázat existenci tzv. viru (patogenu) následujícím způsobem: vezmou se dvě buněčné kultury, jedna se označí za „zdravou“, druhá za „nemocnou“ (s údajným patogenním agens). Rozdíl mezi výsledky provedených komplexních „testů“ podle ní ukazuje na „něco“ (údajný „virus“), co způsobuje nemoc.

Právě to má podle „vědeckého“ výzkumu „potvrdit“, existenci viru…

Vědí samotné laboratoře, co hledají?

Také výsledky „výzkumů“ (testů používaných ve školské medicíně ) na tzv. protilátky, jsou rovněž založeny na takových „spolehlivých“ vědeckých důkazech. je třeba si uvědomit, že protilátky patří mezi glykoproteiny, jejichž molekula obsahuje 82 % – 92 % bílkovin a 4 % až 18 % sacharidů. I zde se tedy jedná o bílkovinu.

Dr. med. Ryke Geerd Hamer o „virech“:

Dr. Hamer se v počáteční fázi své výzkumné práce domníval (protože ho to během studia učili), že takzvané „viry“ (patogeny) existují. Od počátku v nich však viděl pomocníky. Když učinil další objevy, začal o jejich existenci pochybovat.
Je tedy pochopitelné, že tento termín používá ve svých pozdějších publikacích, když popisuje průběh vagotonie ektodermálních částí orgánů:
„Viry, pokud existují“.
V závěrečné fázi své výzkumné práce již s jistotou věděl, že ve vagotonické fázi SBS ektodermálních částí orgánů tělo nepotřebuje žádné další pomocníky.

Logická systematičnost Germanische Heilkunde umožňuje tento smysluplný (rozumný) proces snadno vysledovat a pochopit.

Ektodermální tkáň živého organismu, která vznikla během evolučního vývoje, patří k nejmladším tkáním a změny, které na ní probíhají, jsou viditelné téměř okamžitě: v aktivní fázi SBS v podobě atrofie tkáně (ulcera = vředy) ihned po vzniku DHS a pokračují až do konce konfliktně aktivní fáze. Po konfliktolýze (CL = konec biologické konfliktní aktivity) začíná na tkáni okamžitě regenerační proces (fáze hojení), který spočívá ve vyplnění dutin vzniklých na tkáni v aktivní fázi SBS.

V tomto regeneračním procesu hrají zásadní roli bílkoviny. Nároky na bílkoviny jsou v této fázi přirozeně vyšší, protože dutiny vzniklé v ca-fázi je nyní třeba vyplnit novou tkání.

Po skončení SBS končí také proces obnovy …

Organismus se vrací do normotonie … do stavu, který se v medicíně nazývá „zdraví“.

Shrnutí s ohledem na poznatky Germanische Heilkunde®:

V endodermálních a mezodermálních tkáních nemá medicína problém s nálezem mikrobů (mikroorganismů), protože tyto tkáně v průběhu SBS využívají jejich pomoci. Jsou však nesprávně klasifikovány jako patogeny.

Jejich samotná přítomnost stačí školské (konvenční) medicíně k tomu, aby je kvalifikovala jako tzv. patogeny.

Argumentace je následující: Máme „nemocného člověka“ (tj. člověka s příznaky), najdeme v něm mikroby, takže dojdeme k závěru: mikroby způsobují tyto příznaky (tuto „nemoc“). Podle názoru medicíny se tím potvrzuje tzv. teorie infekce.

Ektodermální tkáň však mikroby při SBS nepotřebuje. Ale „teorie infekce“, na níž je medicína založena, zavazuje i medicínu k nalezení patogenu. Tyto komplikované studie prováděné u „nemocí“ ektodermální tkáně (v níž nejsou žádné mikroby), jsou intenzivní snahou udržet při životě starý konsenzus, tj. „teorii infekce“.

Medicína ve svém úsilí využívá nejnovější technické výdobytky, které má k dispozici: mimo jiné elektronový mikroskop, pod nímž vidí drobné částice v buňkách a z buněk a volně je interpretuje, protože je dodnes nedokázala izolovat a biochemicky zkoumat…

Pokud se jedná o bílkovinu, je to základní stavební prvek živého organismu. Není divu, že je přítomen a to v každém živém organismu, v každé buňce…

Proto doktor Hamer říká, že pokud se v průběhu vagotonie na ektodermální tkáni vyskytovali nějací „pomocníci“, mohly to být jedině bílkoviny. V medicíně se těmto proteinům říká „viry“.

Článek vychází z rozhovoru s německým mikrobiologem Dr. Stefanem Lankou.
Z knihy: „Lékařská mikrobiologie“ Příručka pro studenty medicíny PZWL 2004
a samozřejmě z prací Dr. med. Mag. theol. Ryke Geerda Hamera

Článek Ewy Leimerové

Přeložila do angličtiny: Ela Flaulkner
Přeložil do češtiny: Vladimír Bartoš
Clánek jako PDF >>
Die Germanische Heilkunde®

The post Viry. Jaké jsou vědecké důkazy a jejich podstata? Co způsobuje tzv. onemocnění? Poučné! first appeared on Čítárny.

Strach, nevědomost, naivita, sobectví jsou jezdci naší apokalypsy tzv. Nového světového řádu. Všechno je o lidech, kteří nedokáži uvěřit, že jejich vládní autority jsou schopné zla.

Ti, kteří pokorně přijali kovidové lockdowny, ctnostně si nasadili masky a dychtivě se postavili do fronty na vakcíny a posilovače, lidé, kteří si myslí, že jsem blázen, když naznačuji, že opatření proti tzv Covidu přijatá Novým Zélandem byla stejně odsouzeníhodná jako neúčinná, bezproblémoví polykači lží státu, sdíleli jednu důležitou vlastnost, možná tu, která přesně definuje jejich neochotu myslet sám za sebe.

Nedokáži uvěřit, že jejich vládní autority jsou schopné zla.
Tak je to jednoduché.

Navzdory téměř nekonečnému seznamu státních zvěrstev během délky života našeho lidského druhu, my zde na Západě po druhé světové válce odmítáme přijmout myšlenku vražedné mocenské elity maskující se za vládu pro dobro všech.

Jak ale k takovému přesvědčení o pravdomluvnosti státu došlo?
Jak si tolik lidí může být tak jistí neutuchající dobrotou Západu?
Ano, toto je západní fenomén. Vyspělý demokratický, ctnostný a rovnostářský Západ vyšších morálních hodnot, vedený Amerikou. Navíc je přímo spojen s druhou světovou válkou a zejména s mýtem pěstovaným západními vítězi, který zní takto:

V genocidním nacismu se soustředilo to nejohavnější a výjimečné zlo.
My, kteří jsme toto zlo porazili, jsme proto dobří a dobří vždy budeme, bez ohledu na naše občasné pochybení.
Státem podporované zlo je jen fenomén nacistického Německa a bylo ukončeno.

Amerika v padesátých letech, kdy jsem se narodil, přes sedmdesátá léta, kdy jsem vyrůstal, poskytovala pohodlí, příležitosti a dokonce bohatství nižším a středním vrstvám, faktory, které přispívaly k pocitu, že se v této zemi žije dobře a že je to dobré.

Když byl JFK zavražděn tehdejší CIA/Deep State, většina lidí si naivně koupila hloupý příběh o osamělém střelci a kouzelné kulce pohybující se po křivce.
Když se Dvojčata 11. září zhroutila rychlostí volného pádu naprosto přesně do svých základů, stačilo po krátkém čase šoku, použít zdravý rozum, aby byly vypsány desítky pochybnosti nejen o samotném zřícení tří budov!!, ale i o fanatických únoscích vedená arabským duchovním z jeskyně na Středním východě.

Incident v Tonkinském zálivu v roce 2. srpna 1964, který se stal záminkou pro americkou eskalaci ve Vietnamu, byl stejnou lží jako tvrzení Colina Powella v roce 2003 v OSN, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení.

Kolik miliónů životů bylo ztraceno, kolik lidí bylo vysídleno, kolik utrpení následovalo v důsledku těchto bezcitných a zrůdných podvodů?
Dodnes ve Vitnamu umírají lidé na použití chemických zbraní Agent Orange, Agent Blue Spojenými státy.

Víte, americká vláda by se přece nikdy nemohla dopustit tak ohavných zločinů. Nikdy.
Jiné země anglicky mluvícího Západu a většina Evropy, i když rychle odhalovaly sovětskou kriminalitu a prostopášné pustošení komunistického Maa, zavíraly oči před americkým státním terorismem a vraždami a odmítly uznat soustavu tajných agentur zapojených do tajných destruktivní operace proti vlastním občanům.

Takže tady a právě teď zachvátila svět nadnárodní teroristická a genocidní operace v dosud nevídaném měřítku – mám samozřejmě na mysli koronské války.
Očkování proti nás zabíjí tiše, někdy i hlasitě a všude, a přesto lidé, kteří sami zažili nebezpečné nepříznivé účinky tohoto agenta, si to nemohou nebo nechtějí spojovat.

Například u mého úplně proočkovaného souseda se nedávno rozvinula hluboká žilní trombóza a o dva dny později život ohrožující plicní embolie.
Bylo to v době, kdy ani jeden praktický lékař nezpochybňoval roli očkování. Jenže o týden později zdravotnický personál zázračně zmoudřel a podařilo se mu přijít s teorií, že za to může zase ten kovidový vir, ze kterého se před měsícem zotavil. Prý žádné překvapení.

Jak jsem již mnohokrát psal, dobří lékaři na Novém Zélandu, kteří zpochybňovali univerzální očkování mRNA, kteří nabízeli léčbu místo očkování, kteří přizpůsobili svou péči individuálním potřebám pacientů a kteří se drželi nutnosti informovaného souhlasu, tak tito lékaři jsou pronásledováni, pronásledováni a pronásledováni zkorumpovanou lékařskou radou ve spojení se soukromou organizací se sídlem v Dallasu v Texasu.

Jeden výjimečně zodpovědný a informovaný lékař byl nedávno podroben zkoušce týdenního disciplinárního tribunálu pro zdravotníky. Lékařská rada Nového Zélandu ho obvinila z podkopávání důvěry veřejnosti v očkování Pfizer diskusí o prevenci a léčbě covidu.

Ano, čtete správně. Je to novodobý Hon na čarodějnice.

Vyrostl jsem v Americe plné příslibů. Zapálený tvrdě pracující člověk mohl získat vynikající vzdělání, aniž by zadlužil na celý život. Benzín byl levný, cestování bylo snadné.

Psychologicky vzato by se koncentrované zlo holocaustu s německými nacistickými tábory smrti a nepředstavitelnou hrůzou mohlo jednou provždy skončit. A netvářit se, že i jaderné vypálení dvou japonských měst bylo posvěceno jako akt milosrdné nutnosti.

Jenže strach, nevědomost, naivita, sobectví jsou jezdci naší apokalypsy, Nového světového řádu.
Abychom s nimi bojovali, potřebujeme jen trochu odvahy, zbavení se sobeckosti, nutnosti, že naše děti nemusí prožívat stále totéž… je to opravdu tak jednoduché.

Emanuel E. Garcia, M.D.
https://newzealanddoc.substack.com/
Psychoanalytik, psychiatr a autor narozený ve Filadelfii, který emigroval na Nový Zéland v roce 2006. V roce 2021 odešel z psychiatrické praxe a odmítl se nechat naočkovat poté, co pracoval ve veřejném sektoru na Novém Zélandu.
duben 2023

Pozn. redakce:
Na Novém Zélandu kovidismus dirigovala Jacinda Ardern, klon WEF. Ta nakonec záhadně rezignovala na svůj post premiérky. Stalo se tak v době, kdy se na veřejnost valily informace o stovkácjh mrtvých po očkování. Po roce však byla za svou práci odměněna vysokým státním vyznamenáním.
Dnes pracuje pro OSN a bojuje proti tzv. dezinformacím neboli nepříjemným pravdám pro státní instituce, OSN, WHO, WEF etc…
Nový preméíer se později vyznamenal ryze psychopatickým výrokem, že lidé se rozhodovali svobodně o očkování a žádný vládní úředník ani expert je k ničemu nenutil.

Překlad: Čítárny.com

The post Kovidismus. Strach, nevědomost, naivita, sobectví jsou jezdci této apokalypsy first appeared on Čítárny.

Téměř tři roky sbírala autorka podklady a dávala dohromady všechny údaje týkající se hřbitovů, špitálů, poprav a válek v Jindřichově Hradci a okolí.
Vzhledem ke skutečnosti, že toto město patřilo významem za Vítkovců a Rožmberků k nejvýznamnějším v postavení v Českém království není kniha zajímavá jen jako regionální, ale dává celkem přehledný obraz tohoto tématu.

„Pro každého vzdělaného člověka život bez vzpomínky je nejvýš lhostejný, pohled zpět na minulé radosti a strasti, vědomí toho, čemu se naučil, co se dozvěděl a vykonal, dodají teprve životu jeho cenu. A jsou dějiny vzpomínkou národů?“
Eugen hrabě Czernin z a na Chudenicích, Wiener Zeitung 2. 5. 1841 (ve své vzpomínce na vpád Mongolů do Moravy a Rakouska v roce 1241 na paměť první stoleté vzpomínkové oslavy).

Svatá pole / Sabina Langerová / Vydalo nakl. Qua qua, 2017

Výpisky z knihy…

Pamatujte, že dokud budeme generálům platit víc než učitelům, nebude na světě mír.
(Jan Masaryk)

Bertolt Brecht (1898–1956) v otevřeném dopisu německým malířům a spisovatelům v roce 1951: „Kartágo vedlo tři války. Po té první bylo ještě mocné, po té druhé obyvatelné. Po té třetí válce je nikdo nenašel.“
Měli bychom tedy dělat vše pro to, aby svět zůstal obyvatelným.

ANACHORÉTI A STYLITÉ V EVROPĚ, IVANITÉ V ČECHÁCH
Poustevníci se v dějinách Evropy objevují již ve 2. st. n. l. Řecky se nazývali anachoréti. Žili v jeskyních nebo chatrčích stranou od lidí; ale byli i extrémisté, kteří stáli nepohnutě na skále nebo dokonce na sloupu, ti se nazývali stylité. V Čechách se udržuje obraz osamocených mužů, kteří žili od nepaměti na odlehlých místech, hlavně v lesních tišinách či skalních útvarech. V roce 1725 vytvořili v Českém království družinu pod ochranou sv. Ivana († asi 882) a podle něj se jim říkalo ivanité. Nežili tak osamoceně jako „praví“ poustevníci, jejichž portrét byl tehdy již hluboce zakotven ve výtvarném umění a v literatuře; zejména romantismus je měl ve veliké oblibě. Naopak – ivanité se uplatňovali i jako kostelníci, bylináři, někde i učitelé a dokonce i řemeslníci. Jejich „živnost“ přerušil až císař Josef II., který 12. ledna 1782 poustevníky jednoduše zrušil.

Poustevníci nebyli ani ve zdejším kraji ničím neobvyklým. V letech 1594–1773 podléhali jindřichohradeckým jezuitům. Kromě poustevnického kostelíka sv. Barbory v lesích u Ratiboře stojí dodnes další dva nedaleko Libořez – sv. Markéta a sv. Anna, postavené v 16. století. Procesí poutníků k nim pravidelně putovala několik staletí až do roku 1799, kdy byly oba kostelíky odsvěceny a časem zpustly. Posledním známým poustevníkem, který zde žil, byl ještě v roce 1722 Kristian Sommer. Dnes jsou kostelíky v soukromém majetku.

ÚCTYHODNÉ ŠEDINY
Staré víno je nejlepší víno. (Kryštof Selhamer, kazatel z Bavorska, poč. 18. st.)
Stáří bylo v tradičních společnostech vysoce ceněno pro svou vyrovnanost, zralost a moudrost. Křesťanský středověk vycházel ze starozákonní i novozákonní tradice. „Před šedinami povstaň a starci vzdej úctu“, praví třetí kniha Mojžíšova (Leviticus 19,32). Staří lidé byli váženi také pro své zkušenosti, respektováni jako soudci i nositelé kolektivní paměti; úcta celé společnosti přetrvala i v pozdním středověku.

NÁVODY K DOBRÉMU UMÍRÁNÍ
Ó, blahoslavená smrti! Přijď a pospěš, nejmilejší poslední hodinko má! (Vítr jest život člověka)
Na konci 14. a v 15. století se pevnou součástí evropské mentality stalo „náboženství smrti“. Vzniká nový literární druh – knížky o umírání, kde je popsáno dvojí umírání: dobré a špatné. Člověk měl umírat s myšlenkami na duchovní věci, přemýšlet o utrpení Krista a věcech nebeských, zatímco myšlenky na majetek a rodinu přicházely od ďábla. V Čechách byl velmi oblíbený traktát „Příprava na smrt“ holandského myslitele Erasma Desideria Rotterdamského (1469–1536), který vyšel roku 1563 u nakladatele Jiřího Melantricha z Aventina (asi 1511–1580) a obsahoval ponaučení, jak skrze dobrý život dojít k dobré smrti.

Kněz Mikuláš Krupěhorský (1552–1612) vydal v Praze v roce 1594 „Knížku o smrti“ s podtitulem „Kterak se křesťané k smrti strojiti mají a co je k takovému přihotovení vzbuditi má“, ve které je varuje, že s ďáblem není radno si zahrávat: „Při smrti ďábel člověka s pokojem nenechá, ale divnými štrychy na něho sahá, nebo dobře ví, že zanedbáli člověka tu při smrti, potom pak na věky musí ho s pokojem nechati. A pakliť ho tu polapí a pochytí, již mu ho žádný na věky nevezme“

ŽALOBA NA SMRT
…Smrti, buďte prokleta!… (Jan z Žatce: Oráč z Čech)
Jedním z nejznámějších literárních útvarů na téma člověk a smrt je spisek „Oráč z Čech“ (Der Ackermann aus Böhmen) z přelomu 14. a 15. století, jehož autorem byl městský notář Jan ze Žatce (Johannes von Sazz). Námětem tohoto proslulého díla německého písemnictví pozdního středověku je hádka člověka se Smrtí. Nešťastný muž, kterému zemře žena při porodu, proklíná Smrt a viní ji z nespravedlnosti: „Kéž bych dokázal lát, kéž zlořečit, kéž bych vás dokázal proklít, aby se vám dálo hůře než zle…“
A Smrt mu odpovídá:
„Zauvažuj, hlupče, /…/ kdybychom od času prvního člověka /…/ nemýtili na zemi lidi, /…/ člověk by požíral člověka, /…/ země jim byla by těsná. Je hlupák, kdo oplakává mrtvé. Živí s živými, mrtví s mrtvými, jak tomu bylo dosud“.

V roce 583 určil koncil v Lyonu, aby byla zřizována první leprosária; nejstarší vznikla v Metách, Verdunu a Maastrichtu. Zásadní mezník v přístupu k malomocným znamenal 3. lateránský koncil roku 1179, který položil základ pro zřízení péče o postižené leprou. Do té doby totiž byla leprosária ve Svaté říši římské omezena jen na biskupská města v její západní části a malomocní v jiných oblastech byli ponecháni svému osudu. Zároveň církevní otcové nařídili, aby každé leprosárium mělo vlastní kapli nebo kostel a vlastního kněze.
V Evropě se lepra rozšířila hlavně za křižáckých válek. Rytíři ji sem zatáhli z Orientu a epidemie se dotkla každé země, přes kterou se vraceli zpět domů. Také rozvoj měst a růst populace ve 12. a 13. století způsobil, že nakažených leprou přibývalo, což jistě souviselo i se špatnými hygienickými podmínkami. Malomocní byli internováni do izolovaných leprosárií, kde museli žít bez styku s okolním světem a jídlo jim bylo kladeno přede dveře. Počet těchto objektů neustále rostl a ještě v osvícenství fungovalo v Evropě 19 000 leprosárií.

EVROPSKÉ INFERNO
Lidé nenávidí smrt neprávem – je to jen nejjistější obrana proti nemocem a svízelům. (Aischylos)
Jedna z největších pandemických katastrof evropských dějin postihla Evropu v letech 1347–1351. Tehdy mor uvrhl evropský kontinent do té doby nejtěžší známé krize, kdy lidé umírali během několika hodin a morovému nebezpečí podlehla téměř třetina Evropy. Na tento kontinent se nejstarší morová epidemie dostala z Egypta a Etiopie.
Velkou pandemií novověku byl tzv. „mor svatého Karla Boromejského“, který byl přivlečen z Konstantinopole a „poslední mor londýnský“ v 60. letech 17. století přišel přes Holandsko z Turecka.
Epidemie ve střední Evropě v letech 1710–1717 přišla z Turecka do Gdaňska, odtud do Hamburku a Kodaně. Stejně tak z Turecka přišel i „francouzský mor“ z počátku 20. let 18. století.

ÚPADEK MRAVŮ
Člověk balamucen nadějemi, tancuje do náruče smrti. (Arthur Schopenhauer)
„Nastaly sváry mezi mladými a starými, měšťany a urozenými, vzrůstala nekázeň i ztráta autority tradičních institucí“, psali moralizující kritici. Podle některých to byli především studenti, kteří ztráceli úctu k hodnotám, protože neviděli žádnou perspektivu. Mladí magistři se vysmívali starším kolegům, bakaláři narušovali výtržnostmi disputace, žáci rozbíjeli přednášky. A k tomu se množily stížnosti i na pobuřující módu mladých lidí a na dlouhé vousy, které muži „nosili po barbarském způsobu a nezastřihávali si je“. To ještě patřilo k té úsměvnější stránce života v době epidemií.
Černá smrt byla ukrutná a mravy lidí ve skutečnosti zbrutalizovaly jako ve válečných konfliktech, neboť strach z nákazy vítězil nad morálními zákony, pocitem odpovědnosti a křesťanskými hodnotami. Byly zpřetrhány rodinné svazky, rodiče se přestali starat o své děti a děti zase nepomohly svým rodičům. Kronikáři psali, že „lidé vedli nespoutaný život, jaký před vypuknutí moru nikdy nevedli, nezřízeně holdovali jídlu a pití, oblékali se do nápadných šatů a chovali se necudně“.

Když si svět konečně oddechl od válečných útrap 1. světové války, přišla na jejím konci další pohroma: španělská chřipka, která v letech 1918–1919 si vyžádala několikrát více obětí než celá válka.
Mrtví se odhadují na 40 až 50 milionů; zatímco na bojištích zemřelo za čtyři roky k deseti milionům vojáků, i když je možné, že se čísla prolínají, protože chřipka se začala šířit ve vojenských lazaretech.
Na celém světě se, dle statistik, nakazila těžkou chřipkou asi miliarda lidí. V naší nově vzniklé republice jen za říjen a listopad 1918 zemřelo ve všech krajích 70 tisíc lidí. Z dobových zápisů vyplývá, že v některých obcích ulehlo s těžkou chřipkou až 90% obyvatel.

Po španělské chřipce přišla asijská, které v letech 1957–1958 podlehlo 1,5 milionu lidí na světě a po ní následovala v letech 1968–1969 chřipka hongkongská s milionem obětí.

The post Svatá pole. Mimořádná sbírka faktů o hřbitovech, válkách, smrti, špitálech i popravách first appeared on Čítárny.

Celá současná virologie je založena na spekulativní publikaci amerického bakteriologa Johna Franklina Enderse (1897-1985) z roku 1954.
Endersovi byla krátce poté udělena Nobelova cena za medicínu za dlouholetou chybnou interpretaci domnělého polioviru, a jeho spekulace o domnělých virech spalniček tak byla povýšena na fakt, který od té doby zůstal nezpochybněn

Je to proto, že o výrocích nositele Nobelovy ceny se v naší společnosti nepochybuje.
To je naprosto protivědecké, protože hlavním úkolem vědce je neustále zpochybňovat sám sebe a vše, aby rozpoznal chybné předpoklady a vyhnul se jim. Žádná teorie v dějinách nevydržela.

Od té doby se uznává, že odumírající tkáň ve zkumavce je důkazem existence viru.
Kdyby se v tomto případě i ve všech ostatních uskutečnily dnes již mezinárodně uznávané kontrolní experimenty, které jsou uznávaným základem každého výzkumu, bylo by možné poznat, že k odumírání nemocné i zdravé tkáně vedou samotné podmínky pokusu.
Ve stuttgartském procesu o spalničkách v roce 2016 bylo nejvyšším soudem potvrzeno, že tato Endersova publikace neposkytuje důkaz o existenci virů.
Přesto je Endersova publikace dílem par excellence, na němž je dodnes založen celý obor virologie.

Ve vědě je to jasné: neexistenci něčeho NELZE dokázat. Pokud však pro existenci něčeho chybí důkazy, je jeho existence přinejmenším sporná.
Corona nám poskytuje jedinečnou historickou příležitost – pro všechny lidi současně – rozpoznat staré vědění virologie jako falešné nebo jako omezené a neúplné. Je čas jednat, lidsky a moudře, dalo by se říci, že i bohulibě.
Celý článek ke stažení  >>

Kniha Virová mánie
Virová mánie. Mýtus infekčních nemocí a germ theory. Na jakém základě fungují nemoci?

Doporučujeme:
Germánská Nová medicína: Pochopení spojení mysli a těla!!
https://www.symbiozazivota.cz/germanska-nova-medicina-pochopeni-spojeni-mysli-a-tela/

The post Kovidová pandemie otevřela mimořádně závažnou Pandořinu skříň first appeared on Čítárny.

Po titulech pro dospělé – Vita brevis, Principálova dcera, Hrad v Pyrenejích a Loutkař vyšla další v češtině opět v překladu Jarky Vrbové s názvem Tak akorát. Ani jeho poslední knížka nezapře, že vystudoval teologii a zajímá se o dějiny filosofie.

Kniha má podtitul Krátké vyprávění téměř o všem.
Však je také zápisem do kroniky, kdy se hrdina rozhoduje, jak naloží s informací o nepříznivé zdravotní diagnóze. Vzpomíná a zvažuje, jak se rozhodne. Nebyl by to Gaarder, aby toto zvažování nebylo i v obecné rovině, o vesmíru, životu vůbec, o rodině, o práci… Dochází někdy s humorem, jindy vážně k vyznání, že je nejlepší mít všeho … tak akorát.

Víc neprozradím, doporučuji k přečtení.

Ukázka:

Eirin vesluje. Vtom uprostřed jezera opatrně položí vesla do člunu, zhluboka se nadechne a rozhlédne se po věnci listnatých stromů, které obklopují jezero svými planoucími barvami. Především bříza, ale i osiky, jívy, střemchy a jeřabiny. Jako by celé okolí nasávala do sebe, nejen vnější okolí, ale i čas, tyto vteřiny, tento okamžik.

Připomene mi to i dávný okamžik, kdy jsme se na jezeře projížděli poprvé. I tehdy jako by se Eirin náhle zahalila do vážnosti chvíle.

Že by těžkomyslnost?

Tuhle její stránku jsem mnohokrát nezažil.

Vtom se zajíkne a vyhrkne: Tohle je věčnost, Alberte!

Zahledí se mi do očí. A řekne. Žádná jiná věčnost neexistuje!

Pak se rozpláče, přímo bolestně se rozeštká. Nakloním se k ní, pokusím se ji obejmout, ale skoro se mi povede převrátit loďku, a tak se musím vrátit na lavičku, ze které jsem vstal. Vezmu vesla a zamířím ke břehu.

The post Tak akorát. Lékař předloží nepříznivou diagnózu. Co dál? first appeared on Čítárny.

V rozhovoru s novinářkou Libuší Koubskou se zpovídá František Koukolík ze svého vztahu k medicíně, hovoří o povaze a evoluci života na Zemi, o lidském mozku a o povaze lidských společností. Tedy o všem, co považuje za nejpodstatnější.
Neuropatologa MUDr. Františka Koukolíka (*22.11. 1941) jistě není nutno představovat. Skoro třicet let je primářem patologie Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze. Jeho život je v zajetí vědy, která ho okouzluje, vzrušuje a stále překvapuje. Svoje vědecké poznatky přiblížil čtenářům velice přístupnou formou v mnoha publikacích.

Všechno dopadne jinak | Autor: Koukolík František, Koubská Libuše
Kniha rozhovorů vyšla k 70. výročí narození autora a lékař a publicista František Koukolík odpovídá na otázky Libuše Koubské.

Všechno dopadne jinak – Text na záložce

Lidé si pod oborem neuropatologa MUDr. Františka Koukolíka většinou představují morbidní prostředí pitevny. Navíc si myslí, že pitvání zemřelých už nemůže nikomu prospět. „Což je fundamentální omyl, protože se jedná o neobyčejný zdroj poznání,“ říká primář neuropatologie pražské Thomayerovy ­nemocnice, spisovatel a publicista František Koukolík v knižním rozhovoru s novinářkou Libuší Koubskou.

Náročnou a vysoce odpovědnou součástí profese neuropatologa je ale především bioptická diagnostika živých. Přitom u akutních případů před operacemi bývá na rozhodnutí, jež může mít fatální následky, jen pár minut. „Přestože tohle řemeslo provozuju pětačtyřicátým rokem, nemine týden, abych se nesetkal s něčím, co jsem dosud pořádně neviděl, nebo dokonce vůbec nikdy neviděl. Příroda je pestrá!“

Rozhovor nabízí nejen pohledy do nitra tkáně, ale i odpovědi na otázky, jak by měl vypadat dobrý lékař, co se povedlo v medicíně za posledních padesát let, co učit a co naopak neučit dnešní mediky. A protože, jak uvádí internetová encyklopedie Wikipedie u hesla s Koukolíkovým jménem, pan doktor se po léta věnuje popularizaci svého oboru se značným přesahem do společenských otázek, interview se týká také souvislosti biologie s kulturou, bouřlivé změny, kterou aktuálně prodělává teorie evoluce života, eventuální lidské nesmrtelnosti, hranic svobodné vůle. I kacířského uvažování o tom, že soudobá ekonomie a sociologie vycházejí z falešných premis, protože objekt jejich zájmu, člověk, je jiný, než se dosud předpokládalo.

Kromě názorů na povahu a vývoj lidské společnosti kniha ­obsahuje kapitolu věnovanou závratnému vývoji dětského mozku i tomu, jak děti vychovávat a vést. Rovněž jak vést sebe sama při stárnutí, pokud možno úspěšném.

V každém případě věří dr. Koukolík kritickému myšlení. „Užijete-li ho dobře, naděláte míň chyb než s čímkoliv jiným.“ I tehdy, když, jak praví název knihy, všechno dopadne jinak.

{youtube}kXuiASUO1L8?t=16{/youtube}

The post František Koukolík. Proč všechno dopadne jinak. Kniha rozhovorů first appeared on Čítárny.

Spisovatelka Ivona Březinová představila na deseti školách svoji knížku Lentilka pro dědu Edu, která dětem přibližuje problematiku Alzheimerovy nemoci. Besedy měly mezi dětmi i učiteli tak velký úspěch, že spisovatelka toto turné zopakuje i na podzim.

„Na první pohled je tato knížka trochu šokující spojením tématu, kterým je Alzheimerova choroba, a tím, že je určena pro poměrně malé děti kolem šesti let.
Málokdy vyprávíme malým dětem příběhy o nemocech a ještě k tomu o nemocech stáří. Ale nakonec jsem se k tomu rozhodla, protože je pro děti důležité vědět, že jejich babičky a dědečkové mohou takovou nemoc mít a přitom nepřestávají být jejich babičkami a dědečky a mají své vnuky pořád stejně rádi, i když už je nemusejí poznávat,“ říká ke knize Lentilka pro dědu Edu její autorka Ivona Březinová.

S vyprávěním o pradědečkovi Edovi a malém Honzíkovi objela v minulých měsících Ivona Březinová žáky deseti základních škol po celých Čechách.
Cesta ji zavedla do Chýnova u Tábora, Klecan, Kosmonos, Mladé Boleslavi, Stráže, Štěnovic, Veltrus nebo do Ždírce nad Doubravou. Dětem přečetla ukázku a vyprávěla nejen o tom, jak musela studovat různé materiály, než knížku napsala, ale i o tom, jak vlastně taková knížka vzniká. Součástí programu jsou i různé hry na paměť.

Turné se setkalo s velkým úspěchem, především učitelé ocenili, jak citlivou a zábavnou formou se mohou děti mnoho dozvědět i o tak těžkém tématu, jakým jsou nemoci stáří.

{youtube}UJrznZ7Aw4s{/youtube}

The post Lentilka pro dědu Edu, kniha Ivony Březinové přibližuje dětem Alzheimerovu nemoc first appeared on Čítárny.