Hajaja. Dětská rozhlasová legenda, která 2. ledna 2011 měla už 50 let. Tehdy se poprvé objevil na ČRo legendární cyklus pohádek pro malé děti spolu s melodií flétny Václava Žilky. Z původních pěti minut se stal desetiminutový pořad. Rozhodně stojí za pozornost, že symbol pořadu skřítek Hajaja, dodnes nemá svou oficiální podobu, je to totiž skřítek neviditelný a tím jedinečný.

Legendy pohádek HAJAJA

Vlastimil Brodský byl první, který děti oslovil 2. ledna 1961
„Dovolíte, jsem Hajaja. Dříve domácí skřítek v domě U Tří zvonů. Můj čas je podvečer…“  
Brodský dokonce obdržel Cenu hlavního města Prahy za vytvoření rozhlasového Hajaji.
K Brodskému se postupně přidali Karel Höger, František Filipovský, Jan Tříska nebo Jana Brejchová.
Během 50 let tak byly v tomto pořadu odvysílány tisíce příběhů mnoha autorů v podání stovek herců.

Pohádky pro Hajaju vymýšleli
Václav Čtvrtek, Zbyněk Malinský, Olga Hejná, Marie Kubátová, Alois Mikulka, František Nepil, Jiří Suchý, ale také nesmíme zapomenout na Markétu Zinnerovou, Alenu Vostrou, Martinu Drijverovou Pavla Šruta, Irenu Obermannovou, Jindřicha Balíka, Melitu Denkovou, Arnošta Víta a vlastně každého, kdo v literatuře pro děti a mládež něco znamenal nebo znamená.

Kdo Hajaju vlastně vymyslel?
Za vznikem pořadu stála redaktorka Vlasta Váňová, mimochodem manželka Václava Čtvrtka. Konkrétní název vymyslela spisovatelka a výtvarnice Olga Hejná, která při sestavování každodenních pohádek s rozhlasem spolupracovala. Sama o tom řekla:
“Tenkrát byly děti ještě malé a já si vybavila, že jim říkám: půjdete hajat. Název se líbil, a tak u něj už zůstalo”.

I dnes, kdy Hajaju poslouchá třetí generace dětí, usedá k rozhlasu kolem 30 000 malých posluchačů, ale i jejich rodičů nebo babiček a dědečků.

V některých knižních výborech samozřejmě jistou představu skřítka Hajaji naleznete:

Olga Hejná: Pohádky na dobrou noc (ilustrovala Olga Čechová)
Olga Hejná: Pohádky pro skřítka Hajaju (ilustroval Jan Kudláček)
Václav Čtvrtek: Hajaja: Pohádky na dobrou noc (ilustroval Miloslav Disman)
Václava Ledvinková: To nejlepší z Hajaji
Milena Lukavská: Kde je doma Hajaja

Starosti s jarem (ukázka z knihy Kde je doma Hajaja)

Bylo to kolem jednadvacátého března. To je slavný den, protože má začít jaro. Jenže studeně foukalo a počasí se jaru ani v nejmenším nepodobalo.
Večer jsem zaslechla zvenku dupání, funění a vzdychání. Našla jsem baterku, ale na zápraží jsem se sama neodvážila.
Hajaja se vrátil z procházky teprve před chvílí a jen řekl, že má velké starosti s jarem, nic víc. Zavřel se v pokoji a nechtěl, abych ho rušila v přemýšlení. Jenže toho dupání a funění na dvorku neubývalo. A to jsem Hajajovi přece říct musela.
Odvážně vyšel na zápraží, rejdil světlem baterky sem a tam, až kolečko světla zachytilo temný kopeček se špičatým čumáčkem.
„Podívejme, ježek Emil!“ divil se Hajaja. „Celý podzim se jen cpal a cpal, aby měl pod kůží dost zásob, až bude muset prospat zimu. Když začalo foukat, byl už pěkně tlustý a řekl mi: ‚Hajajo, na shledanou na jaře.‘ Potom zalezl v kůlně do hromady sena a spal. Teď se probudil a nemůže najít žádné slimáky, brouky ani žížaly. Pomohl by mu kousíček masa.“
Skočila jsem pro pár nudliček masa a zmizely v ježkovi natotata.
„To jaro mě spletlo,“ řekl a poděkoval.
„Jaképak jaro,“ povídám. „Podívej se na tuhle kaluž, vždyť ji vroubí plátečky ledu. Jaro ještě vůbec nepřišlo.“
„Právě že přišlo,“ vzdychl Hajaja. „Ale ještě je mrňavé a podle hvězdářů je staré sotva hodinu. Ale za tu chvilku už nadělalo v našem lese škodu. Probudilo křečka na poli, probudilo pár ježků, a v lese šťouchlo i do medvěda. Ještě je hloupoučké, a až ho najdu, domluvím mu.“
„Nebude daleko,“ zívl ježek. „Před chvílí za mnou vlezlo do sena v kůlně a strkalo do mě tak dlouho, až jsem se probudil.“
Hajaja zanesl ježka zpátky do sena. Jen ať si ještě pár dní schrupne! Pak s baterkou prohledával dvorek. Do kdejakého koutu si posvítil, až našel, co hledal. Maličké Jaro se krčilo ve slepičím kurníku jako hromádka neštěstí a div se nerozbrečelo.
„Já jsem asi něco pokazilo, viď, Hajajo. Ale musím přece budit zimní spáče, ježky, jezevce a medvědy. Musím ukázat světu třešňové květy a sedmikrásky. Musím poručit slepicím, aby už vyseděly kuřátka. Jenže…,“ a Jaro se rozplakalo. „Jenže, každý mi jen nadává.“
„Kvok, kvok, bodejť by ne, ty popleto!“ kvokla zasloužilá slepice Kdákalka. „Jistěže musíš světu ukázat kytky, selátka, vzbudit zimní spáče a poručit slepicím, aby seděly na vejcích. Ale ze všeho nejdřív, ty nezkušené jarní pachole, musíš od nás vyhnat zimu!“
„Moudrá slova,“ kývl Hajaja. „Musíš jaksepatří vyrůst a zesílit, milé Jaro. Pak zimu vyženeš raz dva.“
A maličké Jaro už vědělo, jak na to, a samou radostí kousek povyrostlo. Rostlo nám rovnou před očima. Když mu pomůže sluníčko, bude z něj brzy pořádný silák.
A opravdu, za pár dní se Hajajany probudily do pravého jarního dne. Sluníčko hřálo, ptáci zpívali a stavěli hnízda. Tráva na loukách i v příkopech udělala místo květům sedmikrásek a pampelišek. Slepice v Hajajově kurníku střádaly vajíčka, aby vyseděly hodně kuřátek.
Z maličkého Jara opravdu vyrostl pěkný chlapík.

The post Hajaja. Stručná historie legendární pohádkové postavičky v rozhlase first appeared on Čítárny.

Je malým tajemstvím, že František Nepil měl svou vlastní oblíbenou knížku. Jmenuje se Polní žínka Evelínka. Ta poprvé spatřila světlo světa už v roce 1979. Můžete si proto znovu se svými dětmi přečíst nové vydání příběhů, ze kterých na vás dýchne laskavý svět českých pohádek, které napsal laskavý vypravěč František Nepil a nezapomenutelně ilustroval Miloslav Jágr.

Polní žínka Evelínka má vlasy jako len, zelenkavé oči v barvě přesličky, pas útlý jako vážka a celá je jako z pavučinky. Stará se o všechno, co roste a žije v polích, o rostliny i zvířátka, a lhostejní jí nejsou ani lidé. Všichni mají Evelínku rádi: skřivánci, sysel, zvídavý chlapec Ondroušek, a chasník Francínek se do ní dokonce zamiluje. Ale milovat polní žínku dá obyčejnému smrtelníkovi pořádně zabrat!

Kniha byla velmi úspěšná jako seriál Českého Rozhlasu v legendárním pořadu Hajaja.

František Nepil: Polní žínka Evelínka / Ilustrace Miloslav Jágr / vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 4. vydání

Ukázka z knihy

Jak Evelínka naučila zajíce  polku

Konečně ustaly deště! Voda se vrátila do řečiště a v lukách a polích zanechala po sobě záplavy bahna, písku a větví. Potok se  umoudřil, přestal se valit zahradami a uvelebil se ve svém korytu. Přeplněná studánka se rychle odkalovala, polní cesty vysychaly a vyčouhlá tráva na mezích se zvědavě rozhlížela, kdo přišel k jaké škodě. Mateřídouška začala zase  vonět a každý přicházel na jiné myšlenky.
Za Evelínkou hned po ránu přihopkal zajíc.
„Oč mám sušší kožich, o to mám víc starostí. Jde to s námi od desíti k pěti.“
„To snad ne,“ uklidňovala ho polní žínka, „copak tě, zajíčku, tak trápí?“
„Vůně,“ vysvětloval ušák. „My zajíci máme nevýslovně voňavé tlapky.Asi od toho, jak se brouzdáme od rána do večera v mateřídoušce.Kam šlápneme, tam to zůstane. Razítkujeme za sebou tou vůní cestičky. My jsme moc snadno k vyčuchání. Vymysli pro nás něco, Evelínko! Jinak to s námi skončí spatně, anebo ještě hůř.“
„A co bych měla vymyslet, zajíčku?“
„Něco, abychom nebyli tak snad k vyčuchání. Já ti v tom třeba pomůžu, ale já na vymýšlení nejsem. Vymyslel jsem toho teda už hodně, ale zatím nic nebylo k ničemu. Mám moc malou hlavu, a i tu mám zařízenou spíš na poslouchání. Ty ji máš  spíš na vymýšlení. Máš ji větší a uši máš takové nenápadné.“
„Tak přijď zítra, zajíčku. Něco dáme dohromady.“
Až  do oběda  chodila Evelínka po polích a přemýšlela, jak to  zařídit, aby zajíci nebyli tak snadno k vyčuchání.

The post František Nepil a jeho oblíbená Polní žínka Evelínka. Skvostné ilustrace Miloslava Jágra first appeared on Čítárny.

Kdybych měl říci, čím je František Nepil, řekl bych, že vypravěčem, napsal kdysi Miroslav Horníček a pokračuje: A to je vzácné, protože vypravěčů ubývá. Kdyby v nějaké zemi ubývalo hlíny, mizeli by hrnčíři.
A vypravěčů ubývá po celém světě proto, že mizí posluchači. Ono totiž vyprávět je těžké. Skoro tak těžké, jako naslouchat. František je rozený vypravěč, ne snad povoláním, ale posláním.
Když se ozve jeho hlas, zabrání to člověku spěchat. A teprve potom pochopíme, že jsme vlastně nikam nespěchali a čas, kdy jsme se zastavili s Františkem Nepilem, byl časem dobrým a požehnaným.

Dobré a ještě lepší jitro Františka Nepila je výběr z jeho velmi populárních ranních rozhlasových fejetonů, která se vysílala v pondělí po dlouhé dva roky.
Ve svých fejetonech vzpomíná Nepil na svoje dětství, na různé zážitky z cest nebo svých setkání se zajímavými lidmi a většina příběhů jsou nejen vtipná a milá, ale jsou zakončena nějakým pozitivním sdělením.
Dodnes jeho vyprávění patří k tomu nejlepšímu, co v Českém rozhlase vzniklo.

Ukázka: Senkruvna / František Nepil

Pokusím se vám vylíčit co nejdecentněji příhodu se senkruvnou. Senkruvna je skrytá součást venkovských záchůdků. Když je plná, vezme se šoufek a pár starých kbelíků a rozlévá se -obyčejně v zimě nebo v předjaří -na záhony, aby byla úroda. Žádný kolemjdoucí nebere tuto akci na vědomí pouze mlčky.
Každý považuje za svou povinnost vám sdělit, že to je rajská vůně; jako by ten, kdo to s tím šoufkem vybírá, neměl o ní ani ponětí. Do téhle práce se dal můj kamarád, protože mu od senkruvny začala vlhnout stěna ve sklepě. Několik hodin tedy zaléval záhony, než objevil, že betonová nádrž je prostě prasklá. Protože prasklina končila v horní třetině, poskočilo mu srdce radostí: nemusel, jak doufal, vybírat dál. Odložil tedy šoufek, umyl se a šel za svým kamarádem zedníkem Matějkou, ať to jde posoudit.

Matějka nedělal žádné štráchy, vzal si holínky, lžíci, kladivo, fanku a rajblík a šel. Kamarád mu cestou horlivě vysvětloval, že to vybral jen pod tu prasklinu a ten spodek že tam nechal. Do toho že by se prostě postavila koza a žebřík s fošnou. Nevšímal si, že Matějka kráčí vedle něho, pokyvuje hlavou, ale myslí si na své věci. Pouze mu bylo divné, jak zedník reagoval na tu kozu. -“My jsme chodili pást na draha,” řekl, a můj kamarád nevěděl, co na to. Lešenářská koza a koza, co se pase, jsou přece nebe a dudy.

Když přišli na místo, obhlédl Matějka shůry prasklinu, pak si vzal zednické kladívko na její otlučení, zkoumavě se zahleděl na hustou sedlinu v septiku a než mohl můj kamarád cokoli ze sebe vyhrknout, Matějka hup dolů! -a panenko svatokopecká -v ten ráz mu koukala pouze hlava! A v ten ráz bylo mému kamarádovi zřejmé, že ho cestou prostě neposlouchal! A v této krizové chvíli nastal v celé věci nečekaně velebný zvrat: ten prostý zedník totiž jen omluvně řekl:

“Ono to vypadalo jako dno. -Přines nějaký žebřík.”

Když vystoupil, postavil se trpělivě k pumpě, kamarád ho omýval hadicí jako embéčko a poděšeně kvokal o tom, jak chtěl postavit dolů tu kozu. Matějka na sebe vymačkával Jar, krásně pěnil, myslel si dál na své věci, a když se převlékl do suchého, postavil do senkruvny kozu a začal spravovat tu puklinu.

Jestli máte pár minutek času, zkuste si spočítat, kdo ve vašem okolí by nezasypal mého kamaráda takovým výrazivem, jež by bylo adekvátní prostředí i postavení, ve kterém se zedník octnul. Kdo by mu nenahrnul na hlavu všechnu vinu, kdo by vztekle nesbalil fidlátka a u senkruvny by ho už nikdo neviděl, ať to třeba zatopí celý barák. A když to všechno spočítáte, mělo by vám vyjít, že nezačernit kamarádovi den a zbavit ho starostí dokáže ten, kdo na to má, třeba i v senkruvně.

The post František Nepil. Legendární vypravěč a jeho dobré a ještě lepší jitro first appeared on Čítárny.

Já, Baryk. Příběh malého pejska přibližuje dětem život na vesnici, v lese a na Barykově dvorku po dobu celého kalendářního roku. A aby Baryk, coby pes také myslivecký, dětem přiblížil jednotlivé měsíce v roce, připravil František Nepil na každý měsíc nové vyprávění. Co kapitola, to nový Barykův příběh

Každé roční období sebou přináší jiné počasí a tím pádem změnu Barykova pobývání v boudě na dvorku. Baryk nám vypráví o svých zajímavých setkáních s ostatními zvířátky a srovnává jejich život se svým životem psím. Baryk se má jako pes dobře, proto přemýšlí, jak by ostatní zvířátka přeučil také na psa.
Takže učí například srnce štěkat a vyčítá mu nošení parohů a kousání trávy, tahle by z něho pořádný pes přeci nebyl!.:-)
Postupně si takhle vezme do parády vlaštovku, bažanta, vránu, sýkorky, zajíce, ježka, čápa, šneka, slepýše, krtka a žábu.
Každá kapitola tak podává dětem téměř pohádkovou formou zajímavé informace o ostatních zvířátkách s nádechem bajky, kdy zvířátka mluví lidskou řečí.

Baryk a jeho projevy kamarádství, soucitu a spojenectví k ostatním zvířátkům ukazují dětem, jak se k sobě pěkně chovat a jak pomoci kamarádovi, který je v úzkých.
Autor si hraje se slovy a vkládá Barykovi do tlamičky slova jako: „blešata” a myslí tím mláďata blech. Také předpokládá, že knihu čtou děti dle věty začínající: „Řekněte, prosím vás, tátovi,..” Kapitoly na sebe navazují jen měsíci, návaznost vyprávění jako taková tu není. Kapitoly lze číst i „napřeskáčku”, což rodiče jistě uvítají:-)

Trefné a veselé ilustrace Heleny Zmatlíkové i Adolfa Borna, příběhy výborně dokreslují.
Knížka byla vydána již v roce 1977 je vhodná jak pro pro předškoláky, tak pro školáky, kteří již číst umí.

František Nepil | JÁ, BARYK
vyd, 1977, 1988 Albatros s ilustracemi Heleny Zmatlikové
vyd. 1994 Sedistra s ilustracemi Ireny Vyčítalové
vyd. 2001 Albatros s ilustracemi Adolfa Borna
vyd. 2009, Euromedia s ilustracemi Heleny Zmatlíkové

Jenže naši lidé nestojí o to, aby se jim psí plemena posrnčila. Nestojí o to, aby se psem stal kdekdo. Když vidí, že těch srnců běhá po lese přece jen moc, vezmou bouchačku a jdou na ně.

Můj člověk mě vždycky brává s sebou. Mám na to školy: vím, že se v lese nesmí ani ceknout. A ještě nikdy v životě jsem v lese necekl. Tentokrát jsme však přišli do dubiny, a kdo myslíte, že se zjevil na paloučku? – Nu ovšem, můj srnec! Čichl semhle, čichl tamhle a začal se pást, jako by se nechumelilo. Můj člověk tedy přiložil pušku k líci a já se díval, kdy to bouchne. Kdy se ten srnec, ťuňťa jeden, složí do trávy. Bylo mi ho líto. Tak rád bych ho ještě slyšel špatně štěkat.

A tak jsem poprvé v životě udělal to, co vzdělaný pes v lese nikdy provést nesmí. Udělal jsem haf! Můj srnec vyskočil, jako by byl na péro, a v ten ráz byl pryč. A můj člověk na mě udiveně koukal a nevěřil svým uším. Já ty svoje sklopil, protože jsem věděl, co bude. A taky že bylo! Neumíte si představit, jak to štípalo.

Pak jsem ležel před boudou a čekal, až mi to zchladne. A představte si, že k půlnoci přišel ten srnec na kraj smrčiny a odštěkal mi poděkování!

Já Baryk a můj ježek

Ježek má ovšem i jiné nectnosti. Dupe, funí a mlaská. Mlaská, třebaže jeho jídelníček není vůbec tak noblesní jako jídelníček můj. Vy nevíte, co je to noblesní, že ne? Tak např. noblesní pes si nestoupá packami do kastrůlku s jídlem, nedrbe si blechy na koberci, když se jeho člověk dívá, neštěká svým lidem do řeči, a když vyleze z řeky, nevytřepává si vodu z kožichu u deky, na které hraje jeho člověk se svými mláďaty pexeso. Nu, a noblesní jídelníček je zrovna tak vznešený jako noblesní pes, ale ježčí jídelníček takový rozhodně není.

Ježek stláská dohromady larvy, kukly, žížaly, slimáka, myš, ptačí vejce, ještěrku i hada. Žaludy, bukvice či spadané švestky jí jenom z nouze. Když vidím, jak za plotem večeří pavouka nebo stonožku, tak mu říkám: ty čunče píchavý. Ale když jsem viděl, jak dovede vyřídit zmiji, šel bych mu olíznout čumák. My psi, jak už jsem to jednou vysvětloval, před nikým nesmekáme. Hlavně proto, že nenosíme klobouk, i v zimě chodíme prostochlupí. Místo smekání však olizujeme čumák.

On totiž takový ježek vypadá trošku jako „mouchy, vemte si mě“. V trávě se spíš kutálí, než chodí. Ale jak zaútočí na hada, promění se v blesk. A zmije, když jí jde o krk, není také žádná spící panna. Dali se do sebe a já fandil ježkovi, až se třásl plot. Vždyť byl můj, byl z naší hromady dřeva a reprezentoval náš dvorek. To se ví, že nakonec vyhrál. Ale na mě vyletěl uprostřed fandění můj člověk ve štráfovaném pyžamu a znectil mě, že má před sebou noční a že se kvůli mně ani nevyspí.

Utekl jsem k boudě, ježek si to za chvíli přimlaskal ke mně, stočil se do klubíčka, nastrčil proti mně všechny své bodliny a povídal:
„Počítej!“
Mockrát jsem už na něho vyletěl a nikdy neutekl. Vždycky se stočil do klubíčka, abych mu spočítal bodliny. Tentokrát jsem si tu práci dal.
„Šestnáct tisíc,“ povídám, když jsem dopočítal. „Máš šestnáct tisíc jehliček a sem tam nějakou navíc.“
„Správně, Baryk,“ pochválil mě ježek, „píšu ti jedničku.“

The post Já, Baryk. Humorné příběhy pejska pro děti vypráví František Nepil first appeared on Čítárny.

Slovo není jen zvukem a nástrojem dorozumění, slovo je i lékem a je potravou, ne každé, právě také ne všechno co je potravou je někdy k jídlu, řekl kdysi v rádiu František Nepil (10. 2. 1929 – 8. 9. 1995).
Asi každý trošku vzdělaný člověk pozná hlas Františka Nepila (10. 2. 1929 – 8. 9. 1995), kterým nás léta oslovoval a ladil do dobrého dne. Byl rozeným vypravěčem a jeho člověčí vidění světa jsme nacházeli i v jeho knížkách pro děti, povídkách, rozhlasových hrách a večerníčcích.

A když odešel do nebe, začal nám chybět. A věřím, že bude chybět i našim dětem. Nejen těm, které už znají jeho knížky, ale i těm, které teprve objeví jeho pohádky, třeba o Makovém mužíčkovi nebo o Štuclince a Zachumlánkovi nebo ty větší se budou řehnit s pěti báječnými strýčky.

I dnes každé další vydání jeho knih čtenáři vykoupí. Jak by ne, vždyť kupují nejen vzpomínky na báječného člověka, ale znovu si připomínají něco, co pomalu mizí z našeho života.
Jan Werich by určitě napsal, že je to člověčina. Ten přirozený vztah člověka k člověku bez ješitnosti, nadřazenosti, kde zdravý rozum se snoubí s chápavým úsměvem a pohlazením. Svět podivuhodných lidí a obyčejných věcí, které tak báječně uměl František Nepil vepsat do svých řádků.

A jak krásně popsal Františka Nepila Miroslav Horníček.

“Kdybych měl říci, čím je František Nepil, řekl bych, že vypravěčem. A to je vzácné, protože vypravěčů ubývá. Kdyby v nějaké zemi ubývalo hlíny, mizeli by hrnčíři. A vypravěčů ubývá po celém světě proto, že mizí posluchači. Ono totiž vyprávět je těžké. Skoro tak těžké, jako naslouchat.
František je rozený vypravěč, ne snad povoláním, ale posláním. Když se ozve jeho hlas, zabrání to člověku spěchat. A teprve potom pochopíme, že jsme vlastně nikam nespěchali a čas, kdy jsme se zastavili s Františkem Nepilem, byl časem dobrým a požehnaným.”

{youtube}910yy11ykFI{/youtube}
Není třeba psát ódy na Františka Nepila. Je třeba ho číst a poslouchat. Jeho člověčí zamyšlení, příběhy a pohádky nestárnou a budou se číst i za sto let.

Nezaměnitelný František Nepil ve vzpomínkách.

František Nepil. Muž nenápadného zjevu, téměř něžného jména, nezaměnitelného psaného projevu a osobitého hlasu, který by poznal snad každý. Seznam jeho knížek, z nichž mnohé vyšly také v autorově interpretaci na gramofonových deskách, kazetách či discích, by byl předlouhý.

Srpen s bejbinkou, Jak se dělá chalupa, Střevíce z lýčí, Dobré a ještě lepší jitro. To je jen několik z nich, těch nejznámějších, které se staly národem milovanou a s oblibou citovanou klasikou. Byl to spisovatel, který byl obdařen uměním vidět krásu ve všedním životě kolem nás, v obyčejných věcech a v obyčejných lidech s běžnými starostmi, a navíc se o ni dokázal podělit.

Profesor Josef Koutecký o něm řekl:
„Svým způsobem to byl fenomén. Dokázal objevit kolem nás a předávat »člověčinu« lidem v době, kdy společenské vztahy byly nesmírně neupřímné a formální. Lidé ho zbožňovali, protože se v jeho vyprávění viděli a nabývali pocit, že sami o tom dokážou vyprávět, čili získávali jeho prostřednictvím sebevědomí.“

František Nepil kolem sebe dokázal šířit atmosféru pohody, klidu a porozumění i v osobním životě. Setkání s ním bylo jako živá voda a mezi jeho přátele proto patřila také dlouhá řada výjimečných lidí. Měl v sobě dar vstřícnosti a laskavosti, onu nepojmenovatelnou schopnost něčeho, co dělá člověka příbuzným s jiným člověkem. Mezi ty, kteří se s ním rádi setkávali, patří například Miroslav Horníček, Vladimír Preclík, Ondřej Suchý, Jan Cimický, Marie Kubátová a mnoho dalších.

„Měl jsem tatínka, který bojoval na Piavě v první světové válce. Já byl tak hloupej, že jsem se ho za celý život nezeptal, co na té frontě vůbec prožil. Že jsem ho nepřiměl k vyprávění o něčem tak velkém a dramatickém, jako je válka.

Dneska se mě tedy taky nikdo neptá na to, co jsem prožil. Anebo málokdo. Jenže já nejsem jen tatínek, já jsem i spisovatel, takže to vypravuji sám a bez ptaní, v důvěře, že je to pro čtenáře či posluchače užitečné a že jsou rádi, když si to nenechávám pro sebe. Tak to ostatně dělají po věky všichni, kdo píší,“ řekl jednou o svém psaní František Nepil.
Bohužel čas, který mu byl na tomto světě vyměřený, mu nedovolil napsat všechno, co by si ještě býval přál lidem sdělit.

V jednom z dílů cyklu pořadu Předčasná úmrtí nazvaném Dopis Ježíškovi na Františka Nepila vzpomínají ti, kteří patřili mezi jeho nejbližší. Ti, kteří o něm věděli nejvíc.

Například že si z dětství odnesl ponětí, že v lese se nesmí člověk vrhnout na porosty konvalinek či petrklíčů a trhat jich celé náruče – natož jakoukoliv kytku zničit či přeseknout prutem pro nic za nic.
Že si odnesl vědomí, že starému člověku se pomáhá s taškou či jinou tíží a že se pouští sednout.
Že papír je věc napůl posvátná a nesmí se muchlat ani jediný arch či čtvrtka, natož jako kniha.
Že krást je neodpustitelná hanba.
Že se nikdy neubližuje slabším a holkám

The post František Nepil, dobrý a ještě lepší člověk. Vzpomínky na laskavého vypravěče first appeared on Čítárny.

„Už jste si toho všimli? Že každé okno se podobá trochu knížce? Okno i knížka se otvírá i zavírá skoro stejně. A když je otevřete, objeví se vám vždy kousek světa. Ne jeden. Dva! Jeden, který znáte: ulice, dvorek, protější dům. Druhý, který neznáte. Neznámý člověk nebo kytička či brouk, které nedovedete ani pojmenovat.“ Tak to píše v úvodu knížky, kterou si vymyslel a namaloval Miloslav Jágr, autor textu František Nepil.

A tak neváhejte, otevřete si knížku jako okno a podívejte se, kolik zajímavých věcí se skrývá v napohled docela obyčejném světě docela obyčejné rodiny!
Nevěřili byste, co zajímavých lidí, věcí i tvorů kolem nás chodí, roste a je. Jak zajímavý je svět. Nebo třeba jen kousíček světa. Tak zajímavý, že nestačí jen otevřít okno nebo knížku, ale i oči.

Jak tedy vypadá svět pod vašimi okny?
Kde je kdo doma?
Jak se jmenuje dcera syna tatínka mojí maminky?
Proč je na světě hezky?
Který je nejhezčí den v týdnu?
Co se učí stromy v lesní školce?
Musí být všude moře?
Na tyhle a na spoustu dalších otázek dostanete odpověď v bohatě ilustrovaném vyprávění o drobných životních radostech nejen pro nejmenší čtenáře, ale i pro jejich rodiče a prarodiče.

Knížka je to ale nejen odpovídací, ale hlavně hrací. Když se nad ní sejdou děti a rodiče či prarodiče, mohou si společně hrát.
Kdo na postavičkami, věcmi, zvířaty a rostlinami nabitých obrázcích nejde víc bříz, kdo víc psů, muchomůrek nebo sáněk? Kdo první uvidí letedlo, kosa, vlčí mák nebo Haryka? Najdete obchod, ve kterém se prodávají noviny, dům, který je nejvyšší, pole, na kterém rostou brambory, pána, který drží štiku? Takové a podobné „hry“ si můžete zahrát nad touhle knížkou. Ale hlavně! Hlavně si nad ní můžete báječně povídat o tom, jestli je to u nás stejné nebo podobné nebo jestli je to úplně jinak.

Podívánky | Miloslav Jágr – František Nepil / Euromedia Group – Knižní klub, 2008, 3. vyd., 1. vyd. 1981 v Albatrosu
námět a ilustrace Miloslav Jágr, textem doprovodil František Nepil

Ukázka z knihy

Mám pokojíček až nahoře v podkroví. Protože mám mladé nohy a snadno to vyběhnu. A protože prý je lepší, když ten můj nepořádek není tak na očích. To říká maminka. Přichází do mého pokojíčku vždycky, když ho teprve chci uklidit. A když pak odejde, už to vlastně nestojí za to uklízet.
Maminka je z nás nejdůležitější. Všechno umí, se vším si ví rady, každý ji potřebuje, každý se jí ptá a každému řekne, jestli na to máme, anebo jestli na to musíme teprve našetřit.
Tatínek taky umí všechno. Všechno to, co neumí maminka.
Maminka se ale často plete. „Tatínku,“ říká dědečkovi, co ve sklepě něco pilníkuje. A babičce, která v prádelně žehlí, neříká „babičko,“ ale „maminko“.
Takže je dáš dům plný maminek a tatínků. A taky dětí. U nás nejsem dítě jenom já a Eva. „Dítě,“ říká babička i mamince. A děda jí říká „naše holka“. Není to k smíchu?
Naše rodina se skládá ze mne, z táty, mámy, Evy a Haryka.
Já jsem ten s tím červeným šaškem. Eva je moje sestra. Je starší než já, a tak to prý má být, říká babička. Prý si má každý tatínek s maminkou pořídit nejdříve chůvu, a pak teprve kluka.
Eva je zatím menší než maminka, ale už jen o hlavu. Děda říká, „kam ta holka poroste!“ Holka říká jak mamince, tak Evě. Ale s tím růstem myslí Evu.
Haryk není můj bráška. Je to pes, ale je náš. Je z nás nejmenší, ale je jediný, kdo mě musí poslechnout. Nedal bych ho nikomu ani za nic.

Už se v tom vyznám.
Děda je maminčin tatínek.
Babička je maminčina maminka.
Druhý dědeček je tátův tatínek.
Druhá babička je tátova matka.
Pradědeček je dědečkův nebo babiččin otec.
Je to tedy dědeček některého z mých rodičů.
Prababička je babiččina nebo dědečkova maminka.
Je to tedy mámina nebo tátova babička.
Strýčkové a tety jsou bratři a sestry mých rodičů.
Jejich děti jsou moji bratranci a sestřenice.
Já, Eva a naši bratranci a sestřenky jsme vnoučata naší babičky a dědečka.
Mindě je to všechno jedno.

Tatínek pracuje v tiskárně. Umí proto číst slova pozpátku a umí pojmenovat všechny papíry a všechny barvy.
Maminka chodí do zaměstnání a umí rychle psát. Tatínek se vždycky diví, že maminka píše jako kulomet. On píše také, ale pomalu. „Jako když kapou necky,“ říká.
Má sestra Eva chodí do školy a nosí dobré známky.
Děda říká, že z ní něco bude. Dělá na dráze a je zvědavý, jestli to mně půjde ve škole tak jako Evě.
Babička chodí nakupovat, protože pozná, které maso je na řízek a které na polévku. Má na starosti mě, dokud nepřijde máma.
Druhý děda bydlí na venkově. Stěžuje si, že od té doby, co je na odpočinku, tak neví co dřív.
Druhá babička chová slepice a králíky. Když přijede k nám na návštěvu, přiveze vajíčka. Říká mamince, že taková by nikde nesehnala, ani kdyby si uběhala nohy.
Bydlíme na okraji města. Po ulicích chodím nejraději s tátou a dědou. Maminka se totiž zastavuje u takových výkladů, kde mě to nebaví. U šatů, látek a střevíců. A nakupuje tam, kde je moc lidí, a já pak musím dlouho čekat.
S tátou je to lepší. Zajímají ho autíčka v hračkářství a všude jezdí autobusem nebo tramvají. Maminka ne. Babička teprve ne – ta chodí po samých opravnách pěšky z jednoho konce města na druhý. Ale zato se podívá se mnou i do divadla.
S dědou jsem byl už v kině, v muzeu a na kopané. Pokaždé jdeme spolu do cukrárny. I parníkem jsme si už vyjeli. Ale podzemní drahou ne. Metro mají zatím jen v Praze.

The post Podívánky pro zvědavé děti. Mimořádně povedená hrací knížka Františka Nepila a Miloslava Jágra first appeared on Čítárny.

Knížka vynikajícího vypravěče Františka Nepila je plná moderních pohádek pro malé čtenáře. Děti se začtou do krásné češtiny i veselých příběhů ze života dětí, zvířat i rostlin. Toto vydání ilustroval vynikající Miloslav Jágr a proto knížka dvou velikánů dětské literatury bude skvostem vaší knihovny.

Ale nemusíte se bát. Pekelec není žádná díra v podzemí plná čertů, ale vyhřáté místo za pecí na chalupě, kde kdysi dávno sedávaly děti a poslouchaly strašlivé i veselé příběhy.
V knížce najdete například moudrou pohádku o kaštanu, který záviděl smrčkům, že budou o vánocích nazdobené, ale nakonec přišlo jaro a radoval se nejvíc právě malý kaštan. Nebo se dovíte proč kočky neznají žádnou pohádku, proč had brejlovec je vzdělaný had nebo pohádku naruby,  O hodné sani a zlé princezně.

František Nepil

Ukázka z knihy… O žábě starostce
Stalo se to, co nepředpokládal ani srnec, ani zajíc, ani kvakoš, jezevec, bobr a tchoř, natož aby to předpokládal jespák, chřástal nebo bekasína. Ale dávno to už věděl muflon, a taky kanec se to nějak dozvěděl předem a vychrochtal to dřemlíkovi, ondatře a volavce: prostě – starostkou lesa na pravém břehu řeky se stala žába. Ne že by měla pod čepicí, to ne, o žábě se vědělo, že nejídá vtipnou kaši. Stala se starostkou z protekce a ani se za to nezačervenala.
Naopak, celá zezelenala pýchou, když jí to přišli oznámit, a kvá-kala, že tedy jaksi děkuje za důvěru a že když bude někdo potřebo-vat tak nějak radu nebo pomoc, ať přijde, že její dveře budou všem vždycky otevřeny.
Potom ty nejbližší poplácala shovívavě po zádech a přestěhovala se od lopuchu k růži. Jako starostka nemohla přece sídlit pod páchnoucím lopuchem, to by bylo, aby za ní přišla strana a musela si držet celou dobu nos!
Sotva ráno vyšlo slunce, vzbudil žábu mladý losos: ,,To je nadělení, to je nadělení!” áchal a jémináčkoval, ,,někdo postavil na řece pře-hradu. Jakpak mám táhnout k moři, hlavou přehradu neprorazím!”
Žába odplavala s lososem k hrázi a tam se dala do smíchu: „Losose, losose, chichichi, vždyť je to tak jednoduché! Vyskočíš na břeh, obskáčeš přehradu a dole zase hopneš do proudu!”
„Tobě se to řekne,” bránil se losos, ,,ale to je pro mě složité, to já nedokážu!”
,,Dokážeš.” “Nedokážu”.

The post Pohádky z Pekelce. Pohádky plné nápadů Františka Nepila a veselých obrázků Miloslava Jágra first appeared on Čítárny.

Výbor pohádek Františka Nepila potěší jeho věrné čtenáře, malé, ale i ty, kteří už jsou dávno dospělí a spisovatelovy pohádky znají z dětství.

Pětačtyřicet příběhů, mezi nimi pohádky o strachonoších a strachonoškách, kocourech, brejlovcích, králích i řeznících, o Makovém mužíčkovi, Štuclince a Zachumlánkovi, Barykovi a jiných úžasných bytostech – lidských, zvířecích a fantastických, jsou doprovázené půvabnými ilustracemi Adolfa Borna, celoživotního kamaráda Františka Nepila.

Ukázka z knihy:

Jak se čerti žení.

Když se čerti žení, to je cirkus!
Ještě před svatbou jde čertí ženich s čertí nevěstou ke kováři. Aby jinm parádně okoval kopyta. Myslíš, že dá ženich nevěstě přednost? Aby byla okovaná první?
Ani nápad! Naopak: Kope ji, aby ho pustila napřed! A ona kope jeho. Aby se choval slušně. Copak tohle se dělá?
Když kovář kove čertici, fouká čert schválně do výhně. Aby jí lítaly jiskry do chlupů. Aby ji to štípalo.
Když kovář ková čerta, čertice inu podloží pod ohon kovadlinu. Pak do něj uhodí perlíkem. Kovářským kladivem. Vší silou. To čert řve! Jako tisíc ďáblů!

Při svatebním obřadu jim obvykle oddávající čert ukradne prstýnky. A když se jich zeptá: ,,Berete si dobrovolně tohoto čerta či tuto čertici?” – co myslíš, že udělají? Neodpovědí „ano”. Vypláznou na sebe jazyky! Že jim to není hanba! Při svatebním přípitku namáčí jeden čert druhému oháňku do skleničky. A při hostině chodí všichni čerti po stolech. Šlapou kopyty do talířů. Měli by se za to stydět!
Nejhorší je, když jde čertí ženich s čertí nevěstou spát. Nejprve se poperou o pyžama. Pak se seperou o to, kdo bude spát nalevo a kdo napravo. Nakonec přijde ta největší pranice. O peřinu. O tu se tahají tak, že ji prostě přetrhnou. Když se z ní peří vysype, perou se až do rána o každé peříčko. Pak zase na sebe vypláznou jazyky a usnou.
Proto se říká, že se čerti žení. Vždyť chumelenice není nic jiného než čertí pranice o peříčka. Ale když skončí, dá se lyžovat.

The post Pohádkový svět Františka Nepila. Jedinečné příběhy velkého vypravěče first appeared on Čítárny.

Rodný dům v obci Hýskov na Berounsku byl slavnostně otevřený v červnu 2015. Návštěvníci v objektu najdou recepci, multifunkční sál, stálou expozici díla Františka Nepila, dobovou expozici, velkou klubovnu s galerií, ale také upravenou zahradu.
Zároveň zde jsou organizovány různá životní výročí a jubilea, vítání občánků, posezení se seniory obce, svatby. Prostory budou využívány k pořádání různých kurzů, kroužků, přednášek, besed, k pořádání výstav apod.

Návštěvníci v objektu najdou recepci, multifunkční sál, stálou expozici díla Františka Nepila, dobovou expozici, velkou klubovnu s galerií, ale také upravenou zahradu a samozřejmě i parkovací místa.
František Nepil se narodil ve vesnici Hýskov, v ulici Na Krétě 183 v roce 1929. Dům původně sloužil jako hostinec s bytem hostinského, ale v průběhu let měnil svůj vzhled, byl upravován vždy dle potřeb toho, kdo ho obýval. Po smrti posledního z majitelů, malíře V. Heiseho, připadla nemovitost státu. Obec ho od státu získala v roce 2010.

Rodný dům Františka Nepila >>

František Nepil (10.2. 1929 – 8.9. 1995) pokračoval ve vypravěčské tradici Václava Čtvrtka. Byl velmi oblíbený pro svůj nezdolný optimismus a humor. Také není divu, že největší poularitu si získal pořadem “Dobré a ještě lepší jitro” na Českém rozhlase.

František Nepil: O názvech ulic

Taky se vám lidé zdají být tak podobní stromům? Mně tedy ano, protože lidská hlava je taková koruna, stále košatější starostmi, a srdce, to zase zapouští kořínky. Nejsilnější tam, kde se člověk narodí. Však taky rodná víska dělá člověku celý život hlavu. Když se odtamtud odstěhuje, tak neví, co se jim tam vede a co zkazej, chybí mu zprávy a v ničem nemá jistotu. Když jsem tam jezdíval aspoň na prázdniny, tak jsem třeba věděl, že v brance chytá Honzík a na toho že by si neškrt ani Pelé, kdyby už tenkrát byl. A že když je vpředu Áca Sýkora s Karlem Hoškem, tak rozstřílej branku na mraky, i když v ní budou dva Meierové a před nimi pět Beckenbauerů. Ale dneska čtu akorát skóre a tabulky, a copak podle tabulek poznáte, jestli jim to jde?

Ale v poslední době se jim tam zase něco povedlo tak, že o tom nemohu mlčet. Oni si tam pojmenovali ulice. To je teď leckde, staví se a na první pohled se zdá, že vymyslet pojmenování je to nejlehčí, tím že se nedá nic zkazit. Ale ono dá. Ono se tím dá kterékoli městečko dokonale znepřehlednit. Mně se stává každou chvíli, že někam přijedu a když se ptám na tu a tu ulici, každý jen pokrčí rameny. Ale když řeknu, že tam má být knihovna nebo škola hned spustí: „Tak proč to neřeknete hned – to pojedete takhle, pak takhle a tam odtud takhle, a jste tam!“

Jenže tohle se v mé rodné obci naštěstí nestalo. Ona totiž, jako každá obec, víska nebo jen osada měla své staleté, lidové pojmenování dílů či uliček, z nichž některá jsou takovými krásnými vznikoslovnými záhadami. Teda pro mne! – to se ví, že pro dr. Antonína Tejnora a dr. Alexandra Sticha z Ústavu pro jazyk český by to byl feriální problém – ale představte si, že co má paměť sahá, tak jedna ulice – tedy ulice: nábřeží bych měl říct, ono je to u řeky – se jmenuje „Na Břasích“. A jiná „Na Krétě“. – Tam jsem se narodil, Na Krétě, a pořád je mi hádankou, proč moje ulice nese název řeckého ostrova*. Na Krétě byl legendární Labyrint a v něm žil Minotaurus – obluda, nelidská, vošklivá. – No a vidíte, ona a já jsme přes tu Krétu spřízněný, a nikdy jsme se neviděli! Některá jména bych vysvětlit dovedl – třeba Zábranská, anebo Na vartě – tam odtud je vidět na silnici až k eternitce. Z Varty, tam by vám neproklouzla ani myš. Ale Libina bych nedoved – oni tvrdí, že je to podle lip, že se to jmenovalo dřív Lipina, ale zlatý voči, které tam viděli lípy, starší než jsem já sám – nad vsí okolo Libinského potoka rostly vždycky samé olše!

Při tom označení ulic postupovali trojí cestou. Jednak zachovali ta tradiční, vžitá označení – Na Břasích, Na Krétě, Na vartě, Zábranská ulice, Libinská a tak dále.

Druhou část ulic označili názvy, které charakterizují jejich polohu, směr či podobnou vlastnost, ale tak výstižně, že i já bych vás poslal na správné místo: to jsou třeba ulice Nádražní, Nad tratí, K nádržce, Školní, Srázná, co vede z kopce, Kladenská co vede na Kladno a Berounská, co vede k Berounu. Anebo ulice Sportovců, co vede na to hřiště, odkud to vyneslo vždycky merunu i s gólmanem, když vypálil Áca Sýkora nebo Karel Hošek.

Nu a třetí část patří názvům dneška, a i ty byly zvoleny tak, že se je nikdo nemusí pracně učit. Například Družstevní ta je opravdu tam, kde si postavili družstevníci. Anebo Dělnická – a tou mě vám potěšili! On se totiž název Dělnická ulice dává často třídám, kde je to samá kavárna, banka, parfumerie a grill. Ale tam u nás dostala tenhle název ulice, kudy opravdu ti dělníci chodili na šichtu. Kudy si vodili za tmy kola k silnici – tedy kola: ony to byly takové řachtáče, ani zvonek to nepotřebovalo, a ještě na tom cinkaly a klepaly bandičky s kafem a bramboračkou. A svítili svíčkou zabalenou v kornoutku, aby ji vítr nesfoukl.

A tak jsem si zase uvědomil, jak i k té nejjednodušší věci je potřeba cit i rozum. Já nestrávil jedině to přejmenování návsí na náměstí, ale to je asi tím, že já mám o hodně raději návsi než náměstí. A tak jsem vám to přišel říci, abyste – až u vás budete křtít ulice – si vzpomněli na to, jak to dělali tam u nás. A taky vám to říkám s radostí nad tím, že se tam i já dál vyznám, a že tam tedy i dál patřím.

The post František Nepil. Vzpomínková expozice v rodném domě v Hýskově first appeared on Čítárny.

V roce 2017 zesnulý výtvarník Karel Franta ukryl ve značné skromnosti vlastní strohé paměti do vzpomínek na přítele Františka Nepila!

Vydal je, pokud to nevíte, před šestnácti lety Jaroslav Hák z Horní Břízy v nakladatelství Granát a pod patronátem Českého rozhlasu Plzeň. Jmenují se dlouze: Dovolená s Františkem Nepilem, ale také o něčem jiném. A co bylo tím „jiným“?
Mimo jiné vylíčení Frantova niterného vztahu k hudbě. Ale i k Nepilovi, jehož výtvarník zaujal nejpozději roku 1984 na výstavě ve Staroměstské radnici. Po ní mu Franta navíc věnoval kresbu čerta.

A další podobenky rohatců následovaly, až… Až musil Nepil přiznat, že se jeho byt stává malým „peklem“. Učinil ono přiznání námětem jednoho ze svých četných proslovů úvodem jedné z dalších Frantových výstav a…

A s dvouletou pauzou taky spolu a s manželkami absolvovali hned dvě dovolené ve Švýcarsku.
Už na té první (1993) snili o společné knize, nějaké tři dni před koncem druhé sdělil Nepil malíři, že dostal nápad, a když manželé Nepilovi přesedli v Praze do svého auta, které na ně čekalo v garáži manželů Frantových, rozloučil se spisovatel s výtvarníkem slovy: „Karle, ořezávej pastelky, jedu psát pohádku.“

Bohužel následovala už jen smutná zpráva, již přineslo Frantovi jako první rádio. 8. září 1995 František Nepil zemřel. – Ale za nějaký čas objevila jeho paní rukopis pohádky Strašpytýlek, kterou nejspíše či určitě psal právě pro malíře.
Rukopis nebyl bohužel dokončen, ale přesto se zdál natolik kompatibilní, že dílo mohlo být vydáno. A ovšemže s Frantovými ilustracemi.

Nepil žil naplno a snad lze říct, že neúnavné kloubení psaní, cest a života jej nakonec „uhnalo“.
Neboť pan malíř zde tím pronásledovatelem dozajista nebyl.

Karel Franta: Dovolená s Františkem Nepilem, ale také o něčem jiném. Předmluvu Kde bych chtěl žít, kapitoly 7, 12 a 19, závěr kapitoly dvacáté a úryvek z knihy Slova mezi barvami napsal František Nepil. Text Znám toho malíře napsal Ivo Fischer. Ilustroval, graficky upravil a obálku navrhl Karel Franta. Fotografie Alena Frantová. Vydal Granát. Horní Bříza 2001. 80 stran. ISBN 80-86460-00-2

Ukázka z knihy…

Je známo, že člověka nejlépe poznáte na dovolené, na vojně, a vůbec nejlepší je prý prožít několik let s někým na pustém ostrově jako trosečník. Já jsem poznal Františka na dovolených ve Švýcarsku a troufám si říct, že jsem ho poznal dobře. Nezklamal mne. Byl přesně takový, jak jsem ho předtím znal jako spisovatele a vypravěče. Byl vynikající společník, byl spisovatel, vášnivý cestovatel a pilný fotograf…

Z každé cesty, kam je to, jak se říká, z ruky, si přivážím symbol národa, který jsem navštívil. Z Holandska jsou to dřeváčky, z Thajska slon, z Japonska zvoneček a panenka kokeši, z Paříže ta věž – teď si nemohu vzpomenout na její jméno, a k tomu nyní přibude zvoneček s helvétským křížem…
Vyrůstal jsem v prostředí, kde byla hudba doma. Doslova. Náš byt byl v kolonii 1 + 1, záchod společný pro šest rodin byl vzdálen tak, že jste se museli obléknout, jako když půjdete na vlak, anebo do divadla. Pamatuji se, že v každém volném koutě našeho bytu stál hudební nástroj: violoncello, kontrabas, a když jsem šel do skříně pro zimník, vybafla na mě baskřídlovka s pozounem, housle po dědečkovi, jedny po otci a jedny moje půlové. Na skříních noty, dusítka, pulty. Byly to kulisy, v kterých se odehrávalo moje dětství. Bylo to pro mne samozřejmé, a hudba u nás byla doma. Dědu jsem nepoznal, ale mám jeho fotografii. Sedí na zahrádce s violoncellem a vedle něj kluk s houslemi. To je můj tatínek.
Děda byl kapelníkem libčické dechovky a otec byl na vojně u hudby. Když přišel z vojny, hrál soustavně ve všech orchestrech i v dechových kapelách. Na tancovačkách, na bálech, na svatbách a na pohřbech, takže jsem nevěděl, jak vypadá tatínek v sobotu a v neděli, a někdy i v týdnu. Čistil jsem sidolem trumpety, aby se blejskaly do vysokého lesku. Samozřejmě jsem se učil hrát na housle a učiteli mně byli tatínek a kapelník pan Korunka.
Pro mého otce byla muzika všechno, celý život. Nestávalo se často, aby se rozpovídal. V tom nejsem po otci, to spíš po mamince, která se za svobodna jmenovala Hovorková. Když se táta rozpovídal, často vzpomínal na dobu, kdy do Libčic jezdil Karel Hašler. Měl u Vltavy vilu, tam také komponoval. Jednou si pozval čtyři muzikanty, aby mu přehráli jeho nové písničky. Otec byl v tom souboru a bral to jako veliké vyznamenání.

Rodiče mi vyprávěli, že jsem měl rád hudbu od malička. Narodil jsem se doma 1. května v 10 hodin dopoledne. Otec byl kde jinde než s kapelou. Hrál v prvomájovém průvodu. Když se dozvěděl, že se mu narodil kluk, dechovka i s průvodem se zastavila před naším domem a zahrála mamince a mně písničku…

V Praze navštěvuji zoologickou zahradu často. K návštěvě mne většinou inspiruje vnučka, ale i moje práce. Zvířata kreslím rád. Neobdivuji jenom krásné tvary jejich těl, jejich pohyby, ale snažím se, abych tak řekl, proniknout do jejich duší. Dlouho vydržím stát před zvířetem a sleduji jeho oči. Po chvíli mám pocit, že v oku nalézám něco z toho, na co zvíře myslí. Zvláště u gorily mám ten pocit, a proto ji mám rád. Připadá mě, že mi rozumí, že na ni nečučím jenom jako zvíře, ale že s ní rozmlouvám. Zdá se mi, že vidím v jejím oku smutek, a že ona vidí cosi v mém oku. Takto já si někdy smutním v zoologické zahradě.

Vzpomínám si, jak jsem byl před mnoha lety se známým spisovatelem Miroslavem Ivanovem ve Švédsku. Ten věděl, už když jsme nastoupili do vlaku v Praze, kolik zaplatí ve Stockholmu za metro, kolik zaplatí za litr mléka, za kolik bychom se naobědvali, kdybychom měli peníze, a jak hospodařit s penězi, kterých máme akorát tak, že to tam nějak přežijeme. Pamatuji si, že jsme v muzeu v Upsale prohlíželi exponáty, které od nás odvezli Švédové za třicetileté války. Stáli jsme tam před těmi unikáty prakticky s prázdnou kapsou bez peněz a Miroslav – spisovatel faktu – pravil, že za tu jednu věcičku pod sklem, která byla „naše“, bychom mohli čtyři sta let jezdit denně metrem ve Stockholmu a ještě bychom mohli každý večer navštěvovat zábavní podnik Tivoli, ale právě jsme na tom tak, jak jsme, takže půjdeme do hotelu přes půl města pěšky a večer se „rozšoupneme“ – dáme si toho jejich sladkého hamburgera. Zásluhou Miroslava Ivanova jsme s penězi vystačili, poznali mnoho zajímavostí a byla to krásná cesta, ze které jsme se vrátili.
Tak vám radím, až pojedete do ciziny, vezměte si s sebou spisovatele a vůbec nejlepší je spisovatel faktu…

I pro spisovatele Františka byla taková cesta materiálem pro psaní a přesně proto věděl, co chce vidět, co chce fotit. Obdivoval jsem ho, že v tom šíleném vedru, kdy lidi leželi na břehu jako mroži a sotva se převalovali do vody, má chuť podnikat stokilometrové cesty za poznáním. Když jsme k tomu přičetli, že před odjezdem byl v Izraeli a Polsku a v Rakousku – klobouk dolů. Ale to byl František-cestovatel.

The post Jak český ilustrátor Karel Franta neuhnal ve Švýcarech spisovatele Františka Nepila first appeared on Čítárny.