Básnická prvotina Natálie Nerové přichází po mnoha letech, kdy tato autorka, píšící ve dvou jazycích, časopisecky publikovala doma i v zahraničí. Mapuje, glosuje a reflektuje vykořeněnost někoho, kdo strávil mnoho let jinde a nyní se vrací do původní vlasti, aby narazil na zjištění, že vlastně nikam nepatří.

Relativně krátký soubor zahrnuje básně z poslední doby, zejména posledních dvou let. Úhel pohledu se z globálního mění na intimní, z rodinných scén se autorka dostává do role pozorovatele, jakéhosi básnického reportéra. Zhuštěně a mnohdy se sarkastickým nadhledem pak pojmenovává věci, které jsou těžké či kontroverzní (xenofobie, rozporuplná krása i komplikovanost smíšené rodiny).

Protichůdné pocity, citlivost, která paradoxně dodává básnické výpovědi sílu, a zároveň nadhled středního věku společně vytvářejí ojedinělou, svébytnou poetiku, která je stejně jako autorka rozkročena mezi dvěma evropskými světy – tak blízkými, a přece tak vzdálenými.

Natálie Nera (1975)
Vlastním jménem Natálie Dunn. Pseudonym vznikl zkrácením původního příjmení Nerandžičová, protože jí ho lidé opakovaně komolili. Je autorkou dvou prozaických knih – satiry Úspěšná smrt Davida Dostála a detektivky Smrt …

Návrat ztracené dcery / Natálie Nera / Photo © Jan Horáček, Fraňo Procházka, 2021 / Vydal Dauphnin, 2021 / www.dauphin.cz

Ukázky…

Co bych chtěla?
Znovu se dojmout mraky nad paneláky,
svítáním, bouřkou, vhledem pod most.
Poprvé uvidět hory, ostře řezané
hrany povýšenosti,
roztřást se, protože mě snad někdo má rád,
aspoň na vteřinu uvěřit, že jsem krásná,
než mě zničí ti, kteří mě měli milovat.
Poprvé slyšet nesplněné sliby,
mít pocit, že kdybych vybuchla,
zůstane po mně jáma, a ne jen zlomená větvička,
neviditelný škrábanec, který vyleštím svým
předrahým
hadrem na podlahu.

 

Domov
Stařičký panelák s novou omítkou se houpá.
Vzpomínky na možnosti, na zítřek,
jako kdysi děti štěbetají
o své budoucnosti,
když jdou do školy.
Sedím roletami zakrytá.
Chodili jsme, se smíchem
sbírali zažloutlé papíry,
abychom mohli jet na výlet.
„Natálko!“ ozve se hlas.
Otočím se. Tříletý capart utíká přes silnici:
blýskavé audi jen tak tak zastaví.
Když v naší ulici parkovaly tři trabanty
a dvě embéčka,
byla jsem snad jediná Natálka v Čechách.
Děti se mi smály, že jsem kněžna Rostovová.
Poslouchala jsem ohrané desky s ruskými legendami,
opakovala jsem po nich: kněžna Natáša povtarjála.
Naučila jsem se mluvit jako Moskevčanka,
nikdo mi nevěřil, že jsem Češka.
Soutěž vyhrála Ruska s českým jménem.
Chodila jsem k ruské princezně,
podávala čaj, varjénje a příběhy z minula.
Posílala mě na pražský hřbitov ruských básníků.
Načechrané polštáře, šálky a zvednutý malíček.
Smála se svým ztrátám,
její věty jsem nenašla v učebnicích.
„Oni nas výpěrli.“
Stále jsem princezna z Východu.
Natalia from Prague.

 

Procházka Prahou
Blesk se smýkl do okapové roury. Pravěké
povětří snáší vzduch
z roku 1985, chci zpátky do budoucnosti.
Chlap v podchodu k Národnímu muzeu
si šlehá a pak čůrá na shody.
Děti, hele, tamhle ten holub v koši na odpadky
hledá koláče.
Zachraňte děti! Ochraňte děti!
„Pani, to já ne, to ta ošklivá Únie Evropy po nás chce,
abysme nepoužívali plastový tašky.“
Zákaznice z tanečních pro pokročilé ročníky
na adresu Bruselu odplivne jedová slova
a odkráčí z krámku na Budějárně
s černou kabelkou.
Žena v Alze si stěžuje, jak je draze,
že za komunistů bylo líp,
protože nebyly mobily a kompjůtry,
po páteři mi sjede stín brexitu.
Otcové s hákovými kříži vytetovanými na těle
láskyplně učí své blonďaté dcery plavat,
ale ne, my nejsme rasisti, my jen nemáme rádi Židy
a Ukrajince a Poláky a Rusáky a cigoše a rákosníky
a muslimy jakékoli národnosti,
netolerance k homosexuálům
v naší zemi neexistuje,
dyť spolu můžou beztrestně spát,
hlavně aby nás neohrožovali tím, že se budou brát.
Šovinismus neexistuje, ale ta kráva,
co je slovenskou prezidentkou,
a ta další kráva, co je kancléřkou Německa,
a ta jiná kráva, která byla britskou premiérkou,
a ta obr kráva, co si myslela, že může být
prezidentkou Ameriky,
asi ty krávy nemaj dost sexu, podívej, jak ta kráva vypadá,
neni divu, že má ambice, s tim vzhledem, ale já bych věděl, j
ak jí ty kraviny vyhnat z hlavy, i když bych jí možná musel přikrejt
ksicht novinama.
Zástupy žen dychtivě přikyvují, vždyť to tak je,
u tolerantních a chápavých lidí.
Jsme tolerantní, chápavý a nerasistický národ
se zdravým sexem,
chatu zdobí nápis „Cizincům vstup zakázán“,
jé, to je legrace, copak nemáš smysl pro humor?
Ty blbá náno, přijedeš z venku a myslíš si,
že všechno víš líp,
kdybys tu tak zůstala… Nejsi jako my, to se
hned pozná.

Můj cizí manžel křiví rty, ale úsměv to není.
Tramvaj vyštěkne, v metru držím dvě děti,
není si kam sednout, z křehké dívky se stala
nosička a vzpěračka padesáti kil
nepatřící nikam. Cizinkou odjakživa a všude.

Cizinka ve městě
Nejspíš se odrážím
v kuchyňském zrcadle
znám to tu, neznám
hlava kolotočí
nepatřím sem
všichni ostatní ale ano
jsem oblečená?
Svlečené prsty u nohou omrzají
tramvaje přijíždějí, tramvaje jedou
lidé vyfukují oblaky prachu
jak cítím stíny jejich těl
mé město se mi trpce směje
nenávidí mě. Návrat se
neodpouští.

The post Natálie Nera. Návrat ztracené dcery aneb basnický report o světě kolem nás first appeared on Čítárny.