Tak pravil Zarathustra aneb Kniha pro všechny a pro nikoho je opus magnum slavného německého myslitele Fridericha Nietzscheho. Podle mnoha odborníků patří mezi nejvýznamnější filozofická díla.

Když bylo Zarathustrovi třicet let, opustil svou domovinu i jezero své domoviny a odešel do hor. Zde se kochal svým duchem a svou samotou a po deset let se jich nenabažil…
Člověk je mi příliš nedokonalá věc. Láska k člověku by mě zabila…
Nevidíš viseti duše jako vykuchané špinavé cáry? – A z těch cárů nadělají novin!
Neslyšíš, jak duch se tu stal hříčkou slov? Jak zvrací odpornou břečku slov? – A z té břečky nadělají novin!
Štvou se navzájem a nevědí kam. Rozpalují se navzájem a nevědí proč. Břinkají svým plechem, cinkají svým zlatem.
Jsou studení a hledají teplo u pálených vod; jsou uříceni a hledají chládek u zamrzlých duchů: jsou všichni zkaženi neduhem a nakaženi veřejným míněním…

Nikoho, kdo si poetický příběh perského proroka přečetl, kniha nenechala chladným.
Pro jedny šlo o sžíravou a přitom velmi trefnou kritiku společnosti, jiní v díle viděli jakési antievangelium. Další je naopak vnímali jako dokončení biblického odkazu, zatím co jiní tuto knihu nespravedlivě označili za kořen hrůz druhé světové války či všech moderních válečných konfliktů.
Unikátní filozofický spis dokonce inspiroval světoznámého skladatele Richarda Strausse, který na jeho motivy vytvořil symfonickou báseň.

Ukázka / O kněžích

A jednou dal Zarathustra svým žákům znamení a promluvil k nim tato slova:
„Zde jsou kněží: a třebaže to jsou moji nepřátelé, kráčejte mi tiše mimo ně a se spícím mečem!
I mezi nimi jsou hrdinové; mnozí z nich trpěli příliš –: i chtějí jiným působiti utrpení.
Jsou zlými nepřáteli: nic mstivějšího nad jejich pokoru. A snadno se potřísní, kdo ruku na ně vztáhne.
Ale má krev je spřízněna s krví jejich; a chci, aby má krev i v jejich krvi byla ctěna.“ –
A když přešli, přepadla Zarathustru bolest; a nedlouho s ní zápolil a jal se mluviti takto:
Želím těchto kněží. jsou mi také proti chuti; to je mi však nejmenší od té doby, co jsem mezi lidmi.
Ale trpím a trpěl jsem s nimi: zajatci jsou mi to a lidé znamenaní. Ten, koho zvou vykupitelem, ukoval je v pouta:
V pouta křivých hodnot a poblouzněných slov! Ach, kéž by je kdo vykoupil i od jejich vykupitele!
Kdysi, když jimi moře zmítalo nahoru dolů, mysleli, že přistáli na ostrově; ale hle, byla to spící obluda!
Křivé hodnoty a poblouzněná slova: to jsou pro smrtelníky nejstrašlivější obludy, v nich dlouho spí a číhá záhuba.
Ale posléze přijde a bdí a zžírá a zdáví vše, co si na ní vystavělo chyše.
Ó, pohleďte mi jen na ty chyše, jež si tito kněží vystavěli! Kostely, tak jmenují své sladce páchnoucí sluje!
Ó toho padělaného světla, toho zatuchlého vzduchu! Zde, kde duše k své výšce – létati nesmí!
Nýbrž takto káže víra kněží: „Na kolenou po schodech vzhůru, vy hříšníci!“
Věru, raději ještě nestoudníka zřím než oduřelé oči jejich studu a pobožnosti!
Kdo si stvořil takové sluje a schody kajícníků? Nebyli to lidé, chtějící se skrýt a stydící se čistého nebe?
A teprve až se čisté nebe bude zas rozbořenými stropy dívati dolů na trávu a rudý mák u rozbořených zdí – teprve potom zas ke stánkům tohoto boha své srdce obrátím.
Bohem jmenovali, co jim odporovalo a ubližovalo: a věru, bylo mnoho hrdinnosti v jejich zbožňování!
A jinak nedovedli milovati svého boha než tím, že člověka přibili na kříž!
Jakožto mrtvoly hodlali žíti, černě vystlali svá těla; a i z jejich řečí mi čiší odporné koření umrlčích komor.
A kdo jim žije nablízku, žije nablízku černým rybníkům, z jejichž tůně žába se sladkou zadumčivostí kuňká svou píseň.
Musili by mi zpívati lepší písně, abych uvěřil v jejich vykupitele: a jeho žáci by mi musili býti podobnější lidem vykoupeným!
Nahé bych je viděl rád: neb jedině krása měla by kázati pokání. Ale koho as přemluví tento zakuklený trud!
Věru, jejich vykupitelé sami nevzešli ze svobody a z jejího sedmého nebe! Věru, sami nikdy nekráčeli po kobercích poznání!
Z mezer se skládal duch těchto vykupitelů; ale do každé mezery postavili svůj blud a tuto výplň jmenovali bohem.
V jejich soucitu se utopil jejich duch, a když soucitem kypěli a překypovali, plula vždy nahoře veliká pošetilost.
Horlivě a s pokřikem hnali své stádo přes svou lávku: jako by vedla k budoucnosti lávka jediná! Věru, i tito pastýři naleželi ještě k ovcím!
Malé duchy měli a duše objemné: jak malými však zeměmi, bratří moji, byly až dosud i duše nejobjemnější!
Znamení krvavá psali na cestu, kterou kráčeli, a jejich pošetilost kázala, že krví se dokazuje pravda.
Krev je však pravdy nejhorším svědkem; krví se otráví též nejčistší učení a zvrhne se v blud a v nenávist srdcí.
A jde-li kdo ohněm za své učení – co tím dokáže! Žádoucnější je věru, aby z vlastního žáru vlastní učení vzcházelo!
Dusné srdce a studená hlava: kde to se sdruží, tam vzniká vířící vichr, „vykupitel“.
Větší žili věru a vznešeněji zrození než ti, jež lid jmenuje vykupiteli, než oni strhující vířící vichrové!
A ještě většími, než byli všichni vykupitelé, jest vám, moji bratří, býti vykoupenu, abyste nalezli cestu k svobodě!
Nikdy ještě nebylo nadčlověku. Nahé jsem viděl oba, největšího člověka i nejmenšího: –
Jsou si navzájem ještě příliš podobni. Věru, i největšího jsem nalezl – příliš lidským! –

Tak pravil Zarathustra.

Po stopách živoucího jsem šel, šel jsem cestami největšími a nejmenšími, abych poznal jeho ráz.
Stonásobným zrcadlem jsem zachycoval alespoň jeho pohled, když měl zavřená ústa : aby ke mně promluvilo jeho oko. A jeho oko mi mluvilo. Kde jsem nalezl něco živoucího, nalezl jsem vůli k moci; ba i ve vůli sloužícího jsem nalezl vůli býti pánem.
A jako se menší oddává většímu, aby mělo rozkoš a moc nad nejemenším; tak i největší ještě se oddává a za moc dává v sázku i svůj život sám. Toť oddání největšího, že jest odvahou a nebezpečenstvím a že metá kostky o smrt. A kde jsou obětování a služby a pohledy lásky : i tam vládne vůle býti pánem. Po tajných cestách vkrade se tu slabší do hradu a až do srdce toho, kdo je mocnější – a tam mu ukradne moc.
A toto tajemství život sám mi projevil : “Hleď”, pravil, “jsem tím, co vždy samo sebe musí přemáhati. Arci, vy to zvete vůlí k plození nebo pudem k účelu, k vyššímu, vzdálenějšímu, zmnoženému cíli : ale všechno to je totéž, všechno to je tímtéž tajemstvím. A raději bych zanikl, než abych se zřekl tohoto jediného; a věru, kde je zánik a listopad, hle, tam se obětuje život – za moc !
Že mi je souzeno býti bojem a vznikáním a účelem a rozporem účelů : ach, kdo uhodne moji vůli, uhodne snad též, po jakých křivých cestách je jí kráčeti ! Cokoli tvořím a jakkoli to miluji – brzy se s tím i se svou láskou znepřátelím : tak velí má vůle. Mnoho věcí je u žijících hodnoceno výše než život sám; než z hodnocení samého mluví – vůle k moci ! ” Tak mne kdysi poučoval život : a z toho vám ještě, vy nejmoudřejší, rozluším hádanku vašeho srdce.

The post Tak pravil Zarathustra a Friedrich Nietzsche. O kněžích first appeared on Čítárny.

Zájem o filozofii F. Nietzsche (1844-1900) byl ve dvacátém století veliký, méně je ale možné hovořit o jeho ocenění jako básníka, jenž je přirozenou součástí velké bitvy moderního umění o autenticitu. Podle mého názoru ovšem bez Nietzsche-básníka nelze pochopit filozofii, již hlásá Nietzsche-filozof.

Filozofie je u Nietzsche pro poezii, nikoli naopak. Neboří proto, aby bořil, nýbrž aby stavěl a tvořil – a jádrem toho projektu, nadčlověkem, který má smysl právě i navzdory věčného návratu téhož, je státi se sám sebou.
Člověk není sám sebou automaticky, to je velká výzva pro budoucnost lidstva, které už prakticky nerozumí tomu, že já nejsem ten, co se mu chce to či ono. Já je projekt, smysl, nikoli roztříštěnost libovůle nebo napodobování toho, co se od nás jaksi automaticky očekává. Nietzsche dává jasně najevo, a zapadá tím zcela do velké bitvy o kulturu proti měšťáctví, která se vede od Goethovy smrti, že tím projektem, tím já nemůže být nějaký sobě nadekretovaný plán, nějaké poručení si hodnot nade všechno ušlechtilých – autentický se naopak člověk stává na základě toho, že on sám je unikátní, že se musí potýkat s tím, co opravdu prožívá, že přehodnocuje hodnoty vnější a formální, aby mohl se stát sám sebou v jazyku, kultuře, historické zkušenosti, aby je v sebe přeměnil a zároveň se neizoloval, neztratil. To je život jako smysl života.

Nietzsche fyziolog nabízí novou možnost, jak se vrátit k hloubce, a přitom se bránit tesknotě po staré morálce a staré společnosti.
Jako fyziolog právě ukazuje, že život je daleko víc než vegetativní fyziologie, než konzum, naopak: život, fyzický život, koření v mystériích a v mystériích má svůj cíl. Jeho podstatou je náš prožitek, nikoli biologie. Jeho slávou je naše tvůrčí úsilí, jeho smyslem je státi se sám sebou. To není život, jenž se donekonečna vylepšuje čipy, léky, novými zážitky a rozptýleností, život postavený na tom, co se chce a v čem jsou si lidé tak podobné biologické stroje.

Ano, dnes právě řešíme dávno jiný problém, než je právo těla proti chimérické duši náboženských moralizátorů; tělo pohlcuje duši natolik, že málem už nic nezbývá z člověka.
A právě Nietzsche, velký bojovník proti náboženské tuposti, ukazuje velmi dramaticky a naléhavě, že tělo bez hlubší, osobní, unikátní identity ztrácí svůj smysl. Život má smysl, to je velké umění přitakání. Nic mu není vzdálenější než láska k životu jako k tomu, co nebolí, co je příjemné a co je automaticky lepší než smrt – taková vegetativní láska k životu, potěšení organismu z dobrého fungování, zcela pomíjí smysl. Proto se tak rozmohla odpověď, že život nemá smysl nebo že jeho smysl je v tom, že se prostě žije.
Přitakat životu na této úrovni je popření smyslu existence jednotlivce, jednotlivec je jen jednou z pomíjivých forem téže síly a přitakání životu je to, co v nás prožívá ona, zatímco my neexistujeme. Jestli je tomu tak, má pravdu Schopenhauer a jediná cesta jednotlivce ke spáse je nirvána, zánik té absurdní vůle, která tvoří tolik individuálních utrpení.

Ale Nietzsche to obrací – pro něj jsme víc než formou nějaké vůle, naše vůle (ale ne ve smyslu chce se mi, nýbrž ve smyslu stávám se sám sebou) tvoří neopakovatelné, neredukovatelné individuum, jehož autentické bytí je i jeho věčností, smyslem jeho života. Jen tak lze životu opravdu přitakat, jen tak lze pochopit ze hloubky přitakání jeho duchovní hloubku, která se nejrůzněji projevuje v lidské kultuře.

Nietzsche je jedním z největších básníků lidstva, který nám v určitém smyslu může pomoci z (post)moderního labyrintu zpátky ke kulturnímu elitářství, k opravdovosti otázky po smyslu života.
Paradoxně může takto spojit křesťana s ateistou, levičáka s pravičákem nebo konzervativce s pokrokářem, aniž by někomu bral jeho vrženost a identitu, naopak! Nietzsche je i svým osudem velkou hrází proti podceňování kultury na něco neosobního, co se odehrává pouze v rámci společenských mechanismů, kroužků, institucí atd. Je v tom předchůdce a také velký blíženec beat generation.

Spolu s Kierkegaardem, Rimbaudem nás Nietzsche učí vážnosti, díky které se relativizující ironii měšťáků mohli jevit nanejvýše jako šílenci.
Tu není nadhled nad smyslem života, tu je naopak odvaha ke Goethovu evangeliu činu, kde čin může být sotva něčím konvenčním, ale je tvůrčím, téměř demiurgickým povstáním nové skutečnosti do bytí – a dodnes se na Kierkegaarda, Nietzsche, Rimbauda či Ginsberga s údivem díváme jako na nové stvoření s podobným údivem, s jakým se rajská zvířata musela dívat na stvořený lidský pár, pečující o jejich zahradu. Ano, oni pečovali o nás, a zpětně je to stále zřejmější, neboť bez nich by uprostřed globální žranice začátku 21. století už asi nebylo žádné naděje v člověka.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Friedrich Nitzsche. Jedinečný filozof a jeden z největších básníků first appeared on Čítárny.