Poetický rok. Zima a zimní poezie ve verších českých básníků. Skácel, Březina, Toman, Mikulášek, Hora, Vrchlický, Neruda, Zahradníček, Hrabě, Hrubín, …

Jan Skácel / Vteřina v lednu

A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.

Oldřich Mikulášek / A potom k večeru

A potom k večeru, když stále, stále sněží,
je slyšet hudbu; komu nezněla,
nemohl, Petrove, na špičkách dvou tvých věží
viděti tancovat bílého anděla.

Trochu se zachvíval a se závanem křídla
zdvihl se vítr, vločky na mě vál.
Jednu z nich polkl jsem, aby se nenastydla
a jako zázrakem sníh kolem roztával.

František Hrubín / Zima

Zmrzl rybník, struha,
už je zima tuhá.
Led už drží na kaluži,
kdo tam bruslí, ať se tuží.
Už je sněhu převelice,
nebojím se metelice.
Ať si hvízdá meluzína,
jenom když je prima zima.

Jan Skácel / Sníh, když se brzy stmívá

Napadl čerstvý sníh,
je noc
a chlapci na kytaře hrají jedním prstem

můj bože, nevím komu,
hrají si v chůzi a není toho moc,

není to nad ticho,
nad tmavá žebra stromů,
není to vůbec nic –

a přece.

Únor / Karel Toman

Kdo ticho miluješ a samotu
a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí
nasloucháš rytmu života,
zda někdy neslyšíš
hlas hlubin ?

Zní z dálky karneval vražd, krve, umírání.
Mlčení země bolí.
Však dole
tep srdce chvěje se a skrytý pramen temnot
dere se k světlu.

A píseň mladých vod
tvé srdce opije a hlavu štěstím zmámí,
že v zoufalství snad, ve víře však nejsme sami.

První sníh / Otokar Březina

Aj, první sníh! Zem šat má sněhobílý
jak zimy nevěsta – však smutná, bledá…
sta stromů k nebi suché ruce zvedá
a prosí o pomoc, leč marně kvílí…

A jízda větrů po krajině pílí
a k sňatku tomu svědky – mrazy hledá,
a s nebes výšin mlha tmavošedá
jak závoj v lože svatební se chýlí…

Aj, první sníh! Vše jednotvárné kolem –
Ó zemi smutná, kam tvá prchla krása,
jež vábila nás lesem, luhem, polem?

Aj, první sníh! Jak duší to as víří,
když v tmavý vlas nám smutné stáří střásá
svým dechem první sněhobílé chmýří?

Vánoční / Fráňa Šrámek

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
až lesní půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý náhle, dětinný,
a v rukou žmoule beranici,
včarován v ticho mýtiny
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světýlka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu blízko budu již.
Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…

Zima / Jan Zahradníček

Velurové záclony mrazu střásají přítmí vzpomínek
Vlněné šátky mlh nehybně visí do ticha
Slunce ponurý ledoborec proplouvá krami obzoru
Rtuťový sloupek mícha atmosféry prudce vysýchá
Vyzáblá země tekutým vzduchem balzamovaná
Paralytická obloha kráter vesmírného malstromu
Tetelíme se očekáváním milosrdných katastrof
Do krve nás rozleptává příboj fičících atomů
Nic se nezmění Ach nic se nezmění
Všemi životy bude prosakovat láska k této zemi
Její posupný praporec rozvinuje se do mých snů
Přikrývaje mne soumrakem z kterého teskno je mi.

Báseň skoro jako vánoční pohlednice / Václav Hrabě

Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlépěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tu šel
štěstí či hrob
hledal v závějích?

Zatímco všude hořelo v kamnech
zpocenou tváří
do sněhu pad
ta jarní vůně dýchla až na mne
když pod jeho tělem zem začala tát
Bylo to dobré divadlo
přes sklo se dívat jak byl sám

Poslední dobou špatně usínám
Tak málo sněhu napadlo
a mně který jsem za sklem v teple
zbývá pramálo naděje
že vůbec někdy vítr sněhem
ty černé stopy zavěje

Jan Skácel / Zimní krajina srdce

Na stromech černé plody zimy
země až na kost
prázdno dálka

A zůstat sám a mezi svými
jak nad zamrzlou vodou lávka

Zimní / Jan Neruda

Své čelo mi do okna vtlačila
a bílým svým okem se dívá –
já vidím ji, zimu, tu paní zlou,
jak mlhavým prstem svým kývá.

Je ticho, je mráz a mdlá noha má
si na prahu vykročit váhá,
však zima po horoucí dlani mé
již mlhavou rukou svou sáhá.

A pozvolna ruku tu pozvedá
a klade ji kolem mé šíje –
ta vražedná žena! Vždyť cítím již,
jak ze prsou dechy mi pije!

A cítím, jak v ledovém objetí
tvář bledne, ret rychle jak chladne,
jak tepna se ve skoku zaráží
a srdce jak klesá a vadne.

Zima / Jan Neruda

Přede dvorem stará vrba,

pně už vydoutnalé,

samá jizva, samá troucheň-

kdy ji podtít ale?

Z jara, když jí zbylá větev

květem pookřeje?

V létě, když své staré tělo

na sluníčku hřeje?

Či snad v zimě? Spí pak jistě?

Necítí to ani?

Starý strom a starý člověk

má tak málo spaní!

Zimní pohádka / Josef Vrchlický

K nám z jihu přišel divný host
na sever chladný, mrazivý,
ret jeho sterou písní zněl,
zrak něhou háral blouznivý.

A dokud leto trvalo,
žil u nás tich a spokojen,
však v podjeseni zaplakal
a po prvé byl nešťasten.

A když napadnul první sníh,
pad’ v srdce hosta divný žel,
zamyšlen stával u okna,
až všecky písně zapomněl.

Vlas jemu zbělel pomalu
jak sněhy, které spadnuly,
a oči, druhdy jeden lesk,
hluboko v důlkách zhasnuly.

A denně stával u okna,
uvadlé růže na skráni,
a zíral, plání sněhovou
jak poletují havrani.

Oh, což se jeho kalný zrak
tím sněžným polem natěká!
jak líto mi ho u srdce,
oh, zda se jara dočeká?

I usnul kdys – a divný sen
se sklonil jeho do duše,
to zdálo se mu o jaru,
a on se usmál v předtuše.

A myslí jeho táhlo to
jak ptačí zpěv, jak dívčí smích,
že kalné oči zaleskly
se opět v slzných krůpějích.

I snil, že k němu kloní se
postava plna božských krás
a fialkami propletá
ten zšedivělý jeho vlas.

A venku náhle, jaký div!
tam roztál sníh a zmizel led,
a země stála v kráse své,
nevěsta jara na pohled.

Na stromech květy, v houští zpěv
a sedmikrásky po pláni –
cizinec mrtev – v duši klid
a na rtu blahé usmání…

Jan Skácel / Andělé

Jestli vám vydám všechny svoje čerty
odejdou s nimi moji andělé

Zůstanu sám a bude mi to líto
a ptát se budu kde je naděje

A marně za mne z rozbořených zvonic
dřevěné zvony budou vyzvánět

Zelené sněhy nedosněží
andělé bílí nevrátí se zpět

Zima / Josef Hora

Někde v noci mezi topoly
zvoní zvonky, křupe koní klus.
Ale ne. To jen tak pobolí
vzpomínka na široširou Rus.
Štíhlé břízy do nedohledna,
na závějích měkký, modrý stín.
A těch oblak hloubka bezedná,
v nichž si koupal oči Jesenin.
Někde v noci mezi topoly
zvoní z cerkve na kost zmrzlá zem.
Mrtvý Jesenin tam blábolí
modrý verš nad černým traktorem.

Zimní den / Jan Skácel

Za stromy které bez nás samy
pohubly tolik od mrazu
vychází slunce z čerstvé rány
při zemi trav se drží tma
je velké ticho mezi námi
neznámá zvěř už ustala
brodit se lesy Zotvírány
zůstaly sny a do rána
počalo hojně sypce sněžit
Kam oko dohlédne sníh leží
a přes pole kdo cestu má
pevně se halí do kožichu
A dospělý v tom přísném tichu
prosí a žebrá o něhu
a chtěl by všechno teplé zlato
čurané dětmi do sněhu

Sníh / Vladimír Holan

Sníh začal padat o půlnoci. A je věru pravda,
že se nejlíp sedí v kuchyni,
i kdyby to byla kuchyně nespavosti.
Je tam teplo, vaříš si něco, piješ víno
a hledíš oknem do důvěrné věčnosti.
Co by ses trápil, zda narození a smrt jsou jenom body,
když přece život není přímka.
Co by ses mučil pohledem do kalendáře
a staral se, kolik je ve hře.
A co bys doznával, že nemáš
na střevíčky pro Saskii?
A pročpak by ses holedbal,
že trpíš víc než jiní.
I kdyby na zemi nebylo ticha,
to sněžení je už vysnilo.
Jsi sám. Co nejmíň gest. Nic na odiv.

The post Poetický rok. Zima a zimní poezie. Skácel, Březina, Toman, Mikulášek, Hora, Vrchlický, Neruda, Zahradníček, Hrabě… first appeared on Čítárny.

Poetický rok. Výběr z podzimní poezie českých a světových básníků.

Listopad mezi buky / Stanislav Kostka Neumann

Všechny jizvy strání se již obnažily zvětralé a šedé, mechem skvrnité. Suchá voda větru šumí steskem lesů, po vrších je slunce měkce rozlité.

Slunce milosrdné, jež by chtělo hřáti stromů vrcholky již polobezlisté … chladný den má vůni hrdé rezignace, barvy rozkladu a lesky zlatisté.

Bloudím žleby mezi bukovými lesy. Ještě mají stromy trochu zeleně,

vydechující do spleti kmenů choře lehce fialovou páru jeseně.

Bloudím tiše s křídly klidně složenými, zhnědlé zlato buků šustí pod nohou, na dně žlebu ručej zvoní ledovitě,
ptáci – touho! – ptáci zpívat nemohou …

Stojím v klíně kopců; harmonií stesků sladce dýše píseň listopadová.
A mne mrzí jedno: v černém haveloku že tu stojím jako skvrna surová.

Raději byl bych faunem chlupatým a hnědým, v hnědých proudech listí sotva zřejmý bod: na bukový pařez s píšťalkou bych used
listům padajícím hráti doprovod.

Podzim / František Hrubín

Padá listí, zlaté, rudé,
je ho plná zahrada.
A co potom padat bude,
až to listí opadá?

Potom bude padat sníh,
co ho bude na větvích.
Co ho bude všude, všude,
jen to slunko bude rudé!

Říjen / Antonín Sova

Topolů nade vsí hudba líná
zpívá bezlidným prázdnem října.

Réva na zdích zlatorzivá
mlčí, odpočívá.

Prázdny jsou špačků budky.
Ticho vsi mlčením hřbitova dojímá,
okénka chalup slepýma očima
mlhou se prodírají,
větru kdes úder prudký
zaskučí,
zrývá ticho a lomí se v dalekém kraji.

Podzim / Jiří Žáček

Na obloze tiše čtu si:
na jih odlétají husy.
Na zahradě za úvozem
jablíčka už zvoní o zem.
Na polích podzim hospodaří,
k večeru si mlhu vaří.

Podzim / František Halas
Bohumilu Novákovi

Nebe podzimní tisíci ptačích křídel laskané
rosou naděje svlaž naše hrdla sevřená
vnuknutím rozšiř oči tam vzhůru upřené
pro nová čekání ach tolik úzkostná

Hleď na husy jak o plot lámou křídla
když šedé sestry k jihu odlétají
toť obraz duše která chvilku zhlídla
krásu návratů již snad jen mrtví znají

Blány mlh praskněte pro rána nedozrálá
pro krásu pobíhající vždy v nových úžasech
pro pláňata co lásky nepoznala
a něhu květů sevřela v trpkostech

Už je podzim / František Hrubín

Už je podzim, hnědá hlína lepí se nám na paty
a z modrého nebe zbylo jenom Hance na šaty.
Draku, hledej mezi mraky ještě kousek plátýnka,
ať si může modrou sukni ušít také maminka.

Podzimní jitro / Jaroslav Vrchlický

Ves v šeru spí, sám chodím po hrázi;
kol pole jen a pole bez hrází.
Jen žluté listí, oč zavadí nohy,
na obzoru jen černají se stohy.

Ach druhdy jaké vášní útoky
mi v srdce na témž místě hřměly!
Teď všady mír, sen hluchý, hluboký,
háj bezlistý je a luh osiřelý.

Na úděl svého žití klidně zřím.
To věru dost, ba víc než srdce žádá.
že mohu klidně patřit na podzim,
jak houstne mlha a jak listí padá.

Říjen / Antonín Sova

Topolů nade vsí hudba líná
zpívá bezlidným prázdnem října.

Réva na zdích zlatorzivá
mlčí, odpočívá.

Prázdny jsou špačků budky.
Ticho vsi mlčením hřbitova dojímá,
okénka chalup slepýma očima
mlhou se prodírají,
větru kdes úder prudký
zaskučí,
zrývá ticho a lomí se v dalekém kraji.

Podzim / František Halas

Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé

Ty krásná větrnosti čistá
mi v dýmu natí dětství vracíš zpět
a zase žádostiv se vracím v stará místa
svou lásku povědět

Chudobě tvé a lidské bídě
že navždy jsem jen s ní
podzime ve své tesklivině
jen na mne dolehni

a vyplať kovy listí svého
mě ze dnů odraných
a zbav mě všeho bázlivého
bych jiné v sebe vdých

Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé.

Déšť v listopadu / František Halas

Taková voda
zmučená voda voda žal
jako ta voda
co si v ní Pilát ruce umýval

Taková voda padá

A co bys chtěl
až k srdci zamračený
když taková voda padá

A já bych chtěl
slzavý úsměv smutné ženy
co mě má ještě ráda

Listopad / Jan Skácel

Bez hlesu téměř trpělivě
jako by tu smrt potřeboval
snáší se k zemi list a ovál
je snášenlivě skryt v tom pádu
Nehlučné kroky slyšet všade
v houštinách dávno zmlkli ptáci
a les se propadá a ztrácí
zbyla jen v jmelí hnízda jedu
K půlnoci vyjde z mlhy měsíc
a jako krásný klempíř mladý
za ňadry přinese dva hady
a vypustí je oba do rzi
Ráno však začne znovu padat
ze stromů trpělivé listí
po celý den a bez závisti
bude se tiše snášet k zemi
A ticho větší nežli stromy
a v barvě staré plástve medu
postará se o nápovědu
pro všechno co je naposledy

Podzimní / Jan Skácel

Vítr a doposud spal v břidlicích
jablka střásá z udivených stromů
dlouhými kroky vracíme se domů
i psům je venku zima psíčkům toulavým
Nedali jsme si pozor zas jsme zapomněli
a nepřipravené nás podzim překvapil
Pykáme za to teď a sbohem sbohem léto
odpusť nám lhostejným té těžké viny díl
Budeme vyčkávat co jiného nám zbývá
a marně hledat pro ty věci slova
A přijde podzim s novým loučením
a klíny křídel zasáhnou nás znova

The post Poetický rok. Podzim a podzimní poezie. Sova, Halas, Žáček, Hrubín, Vrchlický… first appeared on Čítárny.

Poetický rok a jaro. Výběr populární poezie z pera českých básníků.

Jaro / Jan Zahradníček

Němá proroctví pupenců se šmahem vyplňují
Proti všemu očekávání zoufale přešlapujících
jaro přichází
Tak samozřejmě
jako by se všechno dělo v nejlepším pořádku
a každá bolest věděla o své nevýslovné ceně
zeleným lupínkem pokladnice vůní se otvírají
čerstvý nátěr trávníků osýchá v slunci
Začlo to prostořekostí kosů
a teď už ani konvalinky se nedají přehlušit
dechem modřínů a třešně mají tak zrovna čas
svléci se ze své úplňkové bělosti šílených
aby udělaly místo jabloním a hlohům
Mají přijít ještě akáty a také růže a lípy
řeknou ještě letos své slovo
ale bojím se
že jim nebude dobře rozuměno
Zem žena Pilátova
nadarmo vypravuje své jasnozřivé sny
nadarmo se trápí svými klíčícími předtuchami
sdělujíc je s laskáním svému pověrčivému muži
který v roztržitosti poslouchá její zelené výstrahy
aby neměl nic se smrtí Spravedlivého
ale myslí přitom na své hodnosti a řády
a má strach
Ten strach
když se náhle lupení třese jak kroniky naveskrz
popsané nespravedlností a záštím
ten strach, že zlaté hřeby pampelišek v trávě
a hvězd na obloze neudrží už pohromadě
co se ustavičně od sebe odděluje
zrovna mezi květy pod kroky i v dálce
trhliny se rozestupují mrazivě táhne z nich…

Studené jaro / Jaroslav Seifert

Je ještě v mlhách, když je časně,
a v kouřích okno milené,
miluju, sním a píšu básně.
A ty ne?

Pro milence to hrozná zkouška,
krok jara je tak pomalý,
jen schovej svoje roubínová ouška
do šály.

Stopadesátý sonet o jaru / Jan Skácel

Jaro je tak křehké
až se světlo láme
pomalu
slimáčími růžky

se odhodlává tráva
listí má prsty
k zemi svěšené
a ráno nepřestává

po celý den
a trvá přes půlnoc
a do poslední chvíle

na větvi hlohu
zpívá v dešti kos
a šílený je

Jaro, sbohem / Jaroslav Seifert

Dobře se sedá v břehu kamenitém,
rozkvetlá větev je bezděčným krytem.

Ať řeka plyne zůstávajíc s námi,
a stříbro rybek padá šupinami.

Ten lesklý peníz, který nepatří mi,
zaplatí za nás lehkovážné rýmy.

Z těch bílých květů chtěl jsem nedočkavý
podat ti hrušku plnou sladké šťávy,

abys ji vzala, vtiskla roztomile
do křehké slupky svoje zoubky bílé.

Už se mi ale ztrácíš do vzpomínky,
polibky hořké dává kuřák dýmky.

Jaro / Vitězslav Nezval

Slunce hrá na andělské trouby
jak starý kejklíř mandelince
Dřevění husaři troubí
v podvečer na milence
Noc lampiony rozsvítí
Jarní noc Bruneta
V mém srdci začne vřískati
jak dětská trumpeta
Kočičky pláčou Kraslice
barevné jako promenáda
a srdce touží po lásce
a láska se do srdcí vkrádá

Jarní poutník / Fráňa Šrámek

Když jaro přišlo, stromy podél cest
za druhy zvolil si a skřivany,
dal očím plápolat a ústům kvést,
šel pohan mezi pohany
a dešti šlehán, sluncem hýčkaný,
dal uspávat se loutnou hvězd.

Pil mléko dívčích bříz a v olšinách
se k svatbám zlatých vážek pozvat dal,
zdvih pírko sojčí, ztracené tu v lásky hrách,
a dýchal na ně, něžná slůvka tkal,
stem něžných slůvek pírko obetkal,
jak po srdci by dlouze smyčcem táh.

Pak lesů host, jich stezek přijal stín,
jak oblékl by nový, snubní šat,
a míse prosby ve smích kukaččin,
toužil a toužil, an se večer krad,
zda bozi dovolí mu uhlídat
tančící žínku v stříbru kapradin…

Jarní / Jaroslav Seifert

Když svatý Josef otvírá,
tu zima kvílí:Ouha!
Tesařská ostrá sekyra,
zpod pláště světci čouhá.

Hned vlečku zimě přesekne,
zašlápně špínu sněhu,
a vše co bylo nepěkné,
promění v zpěv a něhu.

Kéž vlaštovky už zavolá,
jež byly s námi loni.
Fialka,skrytá dopola,
pod keřem prudce voní.

Rozepne kvítek spanilý,
strom celý rázem zbělá,
a kde se vezme-za chvíli,
bude na kvítku včela.

Sedne si vprostřed do medu,
aby ji slunce hřálo,
a to je vše,co dovedu,
já vím,že je to málo.

Jaro v městě / S.K. Neumann

Jaro zpívá v parku obklíčeném křiky
automobilů a tramvají,
jaro směšné, hýbající všemi uličníky,
kteří v kuličkách své jmění prohrají.
Však i jiným bytostem cos o jaru se zazdá,
cos frontami činžáků když běží ke spasení.
Kdo jim trochu kalika a lásky na obvaz dá?
Ale po tom věru nikomu nic není.
Ubohé srdce lidské!…

Březen / Karel Toman

Na naší studni ráno hvízdal kos.
Jde jaro, jde jaro.
A když jsem okno na sad otvíral,
šeptaly pukající pupeny:
Jde jaro, jde jaro.

Bez chvěje se a hrušně čekají.
Jde jaro, jde jaro.
Zas novým třpytem rozkvétá ti vlas
a nových kovů napil se tvůj smích.
Jde jaro, jde jaro.

Bože můj,
obnoviteli, obroditeli,
na srdce v sněhu pamatuj.

Květen / Antonín Sova

Zem v bílém krajkoví vonících květů celá
do ticha hýčká se. Je polední čas líný.
Je plna zlatých skvrn silnice osamělá,
v ní slunce slévá se na žlutých pruzích hlíny.

Od lesa ku vsi zřím. Ráz kovadliny ztichnul
ve chvíli polední z kovárny před vesnicí,
vůz žádný nehrčel a vítr nezavzdychnul,
a zem je do dálky bez hlasu, němá, spící.

Jaro / Jiří Wolker

První květiny jarní v ulicích rozkvetou,
první květiny jarní v očích dívek jsou
a oči ty modré, černé a kovové
jsou z daleka hbití a větrní poslové,
aby jsi věděl, že za městem,
za tvýma rukama sevřenýma
leží veliká zem
a taje.

Dnes jako včera by bylo, kdybys šel sám,
ulice, bláto, sněhových mraků rám,
ale náhle, ty železná drůzo mezi kameny,
jsi čímsi v srdci i v hlavě vlaze zmámený,
pod kyticí pohledů jako bys rozkvétal, oblázku holý,
čím krásnější dívka jde okolo,
tím více to bolí.

V podzemních hospodách zahráli: Jaro je tady!
na horách daleko roztává sníh,
sto krásných těl řeklo ti, že jsi dnes mladý,
do rukou chtěl bys vzít každičké z nich,
s nekrasším utéci na konec světa
do jizby nalité teplem jak pupen rašící,
zapomnět na všechnu bídu v černé ulici
a polibky, jež oblak měly by krajku a pěnu,
si trhat ty oči a rty a ňadra a ženu.

Zatím však stojíš a stojíš
s míznatou touhou kol rozřízlých úst,
krev do ran ti roste, že musí růst,
a náhle stromem jsi s rameny roztaženými,
přísným a černým stromem, co stojí uprostřed zimy,
a pod ledy, které tím jarem neroztávají,
ucítíš polární smutek rodných svých krají,
do kterých zarůstáš kořeny.
O plakát tančírny opřený
octneš se v předměstských činžácích,
v závěji vychladlých jizeb sta uvidíš srdcí
a na nich odvěký sníh.

Tu poznáš,
že v tento led a v tyto skály
se slunce březnové ni v červnu nepropálí,
a z rukou, z haluzí v nebe se deroucích,
střeseš ten podzimní lístek, kterým jsi před chvílí zjih,
ztvrdneš, – zpřísníš, – zledovíš
pro jiné jaro jiného milování,
jež čeká teprv své vybojování,
neb jeho květiny mírné a veselé
vyrostou na hrotech mečů,
na stvolech z ocele.

Jaro nebeské, vím,
letos jsi jenom podobenstvím,
jako jsi bylo a budeš vždy,
když v člověku pokvete svět.
Na rohu ulice,
na ostří štěstí a běd
poznal jsem nejhlubší znamení tvá,
ó jaro roku

Jarní / Jan Neruda

I.

Byla to zima překrásná!
Kolkolem všude božský klid –
ta příroda v kámen spoutána,
zněmělý všechen, všechen lid.

Ach zas je po všem! Pojednou
vejskly si větry, zvlhnul vzduch,
a po kraji dříve tichounkém
šílený víří jarní ruch.

Nevrle hledím oknem ven –
nechte mně led můj, nechte sníh –
vždyť nechápu více, nač ten rej,
k čemu ta vřava, spěch a smích!

Do větrů, dešťů šlehavých
obrací člověk smavou líc,
i vrána té bouři stříkavé
s jásáním křídly bije víc!

II.

Binokl na očích, v ruce hůl
kráčím si květnatým dolem,
vážně jdu, jako bych neviděl,
jaro co tropí zde kolem.

Vždyť je to všechno zas navlas tak
jako před čtyřiceti lety –
po nebi známý ten ptákův zpěv,
po stromech známé ty květy!

Zase kol děvčátek skotačí
hošíci nezralých boků,
děvčátka písničky zpívají
tištěné tohoto roku.

Není, ach není v tom postupu,
všechno jde dávným svým krokem –
bojím se, jenom my starší že
moudříme každičkým rokem!

Bojím se,tak že to bude už
do světa skonání všude,
jaro že povždy ty květy své,
mládí své písně mít bude!

Kráčím kol hochů a děvčátek,
šveholem, zpěvem až zmámen,
binokl na očích, v ruce hůl,
s nehybnou tváří co kámen.

III.

Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak,
a studuju vlastní své rysy:
ach vidím, že vskutku jsem ještě živ –
já zapomněl umřít kdysi.

Však vypadám! Na sklo ať nedýchám
a jak chci je hedvábem stírám –
pleť zvětralá, zmodralý, suchý ret,
a v zkalené oko jen zírám.

Ach vypadám! Jak bych byl v almaře,
to po jara, to po léta zpátky,
kdes visel, a ve vzduchu trouchnivém
tak vyšel již z módy i látky.

Mé vlasy a vousy jsou chvějná chmýř,
jak moly bych kolem byl splašil,
a kdybych se potkal – já vyhnu se,
jen abych se nepoprášil.

IV.

Já zanevřel na svět a v samotu
hor zanesl šedou svou chmúru.
Však jaro svou dcerušku navedlo:
“Jdi pomalu k němu vzhůru!”

A dceruška Zeleň hned šla a šla,
a žebroní s slzičkou v oku –
co dělat, s tím nevinným dítětem,
jdu – po jeho jdu už boku.

Kde který je strom, honem setřásá
mně na ruce květy své svěží,
kde které je žitečko na poli,
mně radostně v ústrety běží.

Kde který je ve větvích zpěvný pták,
mně nad hlavou písničku zvoní,
kde který si povídá šumný les,
hned tichne a mně se kloní.

Jsem pohnut. “No víte, ta srdečnost
– to musím říc – ta je vám ku cti!
Kdo miluje člověka řádného,
tou láskou i sebe uctí.

Já v prsa si zkoumavě nahlédám
a šedou tu chmúru v nich plaším –
no víte co – já se vám podávám:
jsem tedy zas letos vaším!”

Jak pahrbek vedlé to uslyšel,
hned radostí na nebe ječí:
“Vem honem svůj bukáč a dělej hrom,
ať sláva je ještě větší!”

V.

Co už v tom mém živobytí dnů mi jako tráva zvadlo,
co už mi tu povyrostlých, porozvitých květů spadlo!

Co se písní v hrdle zalklo, tužeb marně zaplanulo,
co mi vzdechů odvanulo, a co slzí zakanulo!

A přec, sotva po noci že šero nový den mi věstí,
volám do mrákavé dáli: “Kde jsi – kde, ty moje štěstí!”

Jarní zvěstování / Stanislav Kostka Neuman

Tak dlouho čekali jsme rozechvěni touhou a chladem, který vál ze sněhů svítících, den žití chtěli jsme dát za sněženku pouhou, však blesky chladnými jen vysmál se nám sníh.

Až náhle začlo tát a vzedmula se řeka, divadlo veliké pod lesy hrály kry; my zřeli s rozkoší, jak dole proud se vzteká, a připravovali své jarní mimikry.

Však březen závistně nám nové poslal sněhy, sen sněženkových spoust nade vším rozestřel; tou bílou pohádkou, již z hebké utkal něhy, my šli jsme zmateni a v srdcích měli žel.

A neupřímný květ co jitro sněžil venku,
by slunci vzdoroval, jež přišlo k poledni;
kůl každý v plotě sníh měl skvělou za čelenku;
však my jen čekali na sněhy poslední.

Tak dlouho čekali jsme touhou rozechvěni.
Dnes… atmosféra jest jak brána dokořán ve svěžest, modro, jas ajitřní kuropění, dnes první sladký vznět byl země lůnu dán.

Zdrávas, země, plná milosti,
požehnaná jsi mezi světy, země,
požehnaný plod života tvého, člověk!

Slunce své napíná struny / Antonín Sova

Před jarem teplý den snivý,
svátek je v březnu slunný,
přes obzor do dálky sivý
slunce své napíná struny.

Prorvou jdem v rozjeté hlíně,
nad námi skály visí,
ve vlhkém hlubokém stíně
trochu již vůně se křísí.

Květen / Josef Hora

Třeslavá břízka, oblaka a lesy
skládají květen z modrých chvil.
A plno práce čeká mě tu kdesi,
jako bych v rolích rolník byl.

Z větru a světla, z kamení a hlíny
jako ta zem dnes člověk tká svůj sen.
Jdu zase týž a přece trochu jiný,
o zimu zmenšen, jarem obnoven.

A pohled do dálky je jako četba
knihy, již po prvé jsi v ruce měl.
Po prvé. Ruka bolí, ale nedbá –
čte, líbá, orá, hrne modř a běl.

The post Poetický rok. Jaro a jarní poezie. Halas, Seifert, Zahradníček, Hrubín, Sládek, Noha, Žáček, Nezval, Neruda, Toman, Hálek, Neumann, Wolker first appeared on Čítárny.