Christian Morgenstern (6.5. 1871- 31.3. 1914)  a  nonsensová poezie jedno jsou. V jeho básních skutečně nacházíme spojení zdánlivých nesmyslností, Například poezie vytvořená z náhodných hlásek a slabik dává jeho básním podivuhodné smyslové přesahy, hraničí až s naším chápaním hudby. Jeho sbírky také obsahují slovní hříčky, vtip a vytvářejí grafické obrazce.

Ale po obsahové stránce byl ovlivněn myšlením dvou velkých filosofů: Friedricha Nietzscheho a Arthura Schopenhauera.
To dává jeho poezii mnohem hlubší a smysluplnější dimenzi, která, dle mého, není dodnes zcela pochopena. Velký vliv na jeho dílo mělo také osobní setkání se zakladatelem anthroposofie Rudolfem Steinerem. Morgenstern začíná psát básně inspirované Steinerovou duchovní vědou. Například “Hymnické písně” (1934).
Navíc byl náruživý překladatel Ibsenových a dalších skandinávských her, a to od roku 1898, po osobní návštěvě světoznámého dramatika Henrika Ibsena.

Morgensterna u nás překládali a často se jím i inspirovali:
Pavel Šrut, Jiří Suchý, Egon Bondy, Jaroslav Kvapil, Emanuel Lešehrad, Jindřich Hořejší, Vladimír Holan, Rudolf Havel, Jiří Kolář, Ludvík Kundera, Emanuel Frynta, Zbyněk Sekal, Josef Brukner, Johana Vondřejcová-Kohnová, Ivan Wernisch. Další překladatelé si pak brousili svùj ostrovtip na Morgensternových slovních hříčkách a jazykové komice.
Verše Morgensteina také zpopularizovala hudební skupina Stromboli, která jeho texty zhudebnila (Košilela, Veliké lalulá).

Ukázky z díla: Překlad: Josef Hiršal

1. Většina lidí nemluví, jen cituje. Mnoha lidem by jako četba na celý život úplně stačily vánoční nabídkové katalogy, inzeráty v novinách, návody přibalené k ústní vodě, k mýdlu, k termoskám a k petrolejovým kamnům, a potom snad ještě referáty.
2. Kdyby musel moderní vzdělanec sám zabíjet zvířata sloužící mu za potravu, stoupl by nesmírně počet vegetariánů.
3. Není snad většího zklamání, než když přijdeš s radostí v srdci k lhostejnému člověku.
4. Surovost života z ničeho tak drasticky nevyplývá, jako z konfrontace s ušlechtilou hudbou.
5. Fantazie je dar bohů, ale nedostatek fantazie též. Tvrdím, že bez toho nedostatku by bylo lidstvo dávno ztratilo odvahu k další existenci.
6. Podivné je vždy krásné, dokonce jen podivné je krásné.
7. Humor je způsob, jímž posuzujeme konečné ze stanoviska nekonečného.
8. Snaž se, aby podle možnosti mělo všechno svůj následek. Nic neochuzuje život tak, jako když mnoho věcí začneš a nic nedovedeš do konce.
9. Pravda může působit teprve tehdy, až je pro ni příjemce zralý. Není tedy vinou pravdy, že lidé žijí plni nemoudrosti.

Dva oslové

Osel v teskném zadumání
pravil jednou ke své paní:

Hloupostí div nebučíme.
Pojď, rázem to ukončíme!

Taková však je už doba:
šťastně žijí dál. A oba.

Velrybaba čili povodeň

Zní vody smích, zní vody vzdych,
svět pod potopou zcela ztich.
Topí se ves,
sýček se vznes,
dub houpá dítě ve větvích.

Dítě už stápí nožičku,
volá: vod, lod, vod, lodičku!
Velryba lká:
Zdá se mi, zdá,
že nepřestaneš, deštíčku!

Sten vody zněl cachty a cach,
příval vod šel, zem ve vlnách.
Dítě a sýc-
ó, hrůza říc-
velrybaba je zchlamstla: chrach!

Umění mluvit

Palma Kunkel zná i hovořit.
Jistě. Ne však jako temný lid.

Slovy nezurčí jak pramen v šeru,
přemýšlí vždy vpřed, ne v zpětném směru.

Zcela cizí marným zvukům vnějším,
táže se jen při tom nejnutnějším.

Nikdy skřítka, vždy jen obra ptá se
a „jak se vám daří“ nezeptá se

Nemluví o počasí, či krejčím,
zabývá se nejvýš zásadnějším.

Tak zůstává mladá, svěžích tváří,
tím, že dech se řečí nevypaří.

Šibeniční vrch

Hru života předvádíme
hloupým bez všech úspěchů
Právě to, co nezměníme,
je nám terčem posměchu.

Na vážnosti hloubky bytí
dětskou mstou to možno zvát.
Nauč se nás pochopiti,
líp budeš i život znát!

Mezi časy

Perfektum s imperfektem
zpili se sektem.
Na futurum cink přípitek
(nabylo žádných námitek).

Plusquamperfektum a futurum exaktum
jen mrkali k těm faktům.

Beránek měsíc

Beránek měsíc v dálce niv
velkou stříž čeká trpěliv.
Beránek měsíc.

Beránek měsíc uškub stvol
a jde k své pláni pod vrchol.
Beránek měsíc.

Beránek měsíc sní v svém snu:
Jsem temnou skvrnou vesmíru.
Beránek měsíc.

Beránek měsíc zrána zhas.
Je bílý, slunce rudé zas.
Beránek měsíc.

Hymna šibeničních bratří

Ó strašný zmatku žít a být!
Nás tu teď houpá rudá nit.
Pavouk tká za akřehotu žab,
do účesů už vítr hráb.

Ó hrůzo, hrůzo siná!
Jsi proklet! sova připomíná.
Svit hvězd láme se o měsíc,
s tebou však dosud nesved nic.

Ó hrůzo, hrůzo siná!
Slyšíš, jak stříbrokůň se vzpíná?
Krkavec vzkřik: umár, umár!
tu žár, tu var, tu zmar, tu cár!

Jak si šibeniční dítě zapamatuje jména měsíců

Sněden
úhoř.
Vezem
buben.
Svět ten
čert vem!
Na věnec
lupen.
Lháři,
lži jen!
Tys dopad!
Blázinec.

Koleno

Koleno samo světem jde.
Jen koleno, víc nic.
Není to strom! Stan taky ne!
Jen koleno, víc nic.

Ve válce byl kdys jeden muž
prostřílen sem a tam.
Jen koleno, jak svatostan,
nechytlo ani šrám.

Od těch dob koleno samo světem jde.
Jen koleno, víc nic.
Není to strom, stan taky ne.
Jen koleno, víc nic.

Šibeničníkova píseň na Žofii, katovu dívku

Žofie, jíš katův chléb,
pojď, polib mou dutou leb!
Má ústa- fuj,
černavá sluj-
ty jsi však spanilý zjev!

Žofie, jíš katův chléb,
pojď, pohlaď mou dutou leb!
Z hlavy mi čas
ukradl vlas-
ty jsi však spanilý zjev!

Žofie, jíš katův chléb,
pojď, pohleď v mou dutou leb!
Mé oči- žal,
orel z nich žral-
ty jsi však spanilý zjev!

Měsíční tvary

Tvary plynou po luně,
slůně z nich div nestůně,

Luneva a Lunadam
vyjí vkleče bůhvíkam.

Při tom vytí zuby svítí
na hyenu v sirném kvítí.

Z kráterů však pramení
k umlčení mlčení.

Tvary plynou po luně,
slůně z nich div nestůně,

Luneva a Lunadam
vyjí vkleče bůhvíkam.

Čas

znám způsob, znamenitá věc,
jak popadnout čas za límec:
Máš hodinky? Nu, vezmi si je
a upři pohled na rafie!

Jdou poslušně, jdou pomaloučku,
jak krotká ovce na paloučku.
Stroj nožku s nožkou střídá tu
jak slečna z penzionátu.

Zasníš-li se však na chviličku
-vida, způsobnou fialičku!-
vyrazí- pštrosí nohy- hned
a potají jak puma vpřed!

Pohled pak dolů zatoulá se;
ha, bídnice!- Co je to zas?
Neviňátka, dělají zase
drobounké, vteřinové pas.

Ne!

Bouře vzdych?
červa smích?
Víří
výři
na věžích?

Ne!

Je to jen od oprátky
vratký
konec, který vzlyká,
jak když v cval
štvaná v dál
herka, kterou žáha pálí,
po nejbližší studni syká
(jež je možná ještě v dáli)

Košilela

Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá.

Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá.

Teď třeská a pleská v ní vánek.
Vichrůrůrej, vichrůrůrej.

Kvílivá jak uplakánek.
Vichrůrůrej, vichrůrůrej.

Docela osiřela
košilela.

Trychtýře

Dva trychtýře jdou noční tmou.
Těl jejich úzkou skulinou
proudí jas luny
klidně, stále
na cestu
lesem
a t.
d.

Západní pobřeží

Chtějí prý zase ve svobodě žíti
a navždy setřást ze sebe jho jména,
jímž lidských drábů horda zatracená
opovážila se je obdařiti.

Palmström

Palmström stojí u rybníka,
rozkládaje kapesník svůj červený.
Na šátku, hle, obraz vzniká:
dub a člověk v knihu začtený.
Palmström smrkat do něj cítil by co vinu.
Je totiž z těch podivínů,
co zkamení v úžasu
při pohledu na krásu.
To, co dřív chtěl rozkládati,
opatrně zase sbalí.
A kdo cit má, ten ho nezatratí
za to, že se nevysmrkán vzdálí.

Symbol člověka

„Ukaž,“ povídá mi démon,
„symbol člověka mi ukaž,
pak tě nechám jít svou cestou.“
Já mu na to, zouvaje si
svoje černé boty, řekl:
„Viz, démone, tohleto je
děsný symbol člověka; ta
noha z hrubé kůže, ne už
příroda, však duch ne dosud.“

Krychle

Krychle si řekla: “Sama, vím,
si k zdaru plně nesloužím.
Vždyť bytosti mé šestá strana,
byť byla okem jediným,
je místo v dálku zakoukaná
ve věčně temný země klín.”
Když země, na níž spočívala
to uslyšela, omdlévala.
“Ty mrcho,” řekla, “já jsem tmavá,
že ty mě zadkem zacláníš !
Jak drahokam jsem jasná smavá,
sotva se jinam přemístíš.”
Tu krychle, z hloubi uražena,
dál mlčela jak slabá žena.

Mezi časy

Perfektum s imperfektem
zpili se sektem.
Na futurum cink přípitek
(nebylo žádných námitek).
Plusquamperfektum a futurum exaktum
jen mrkali k těm faktům

Tyčkový plot

Byl jeden plot, stál opuštěn,
skrz tyčky bylo vidět ven.
Architekt, který odhad měl,
když v podvečer tu osaměl,
mezery tyčkám vzal a šel
a velký dům z nich vystavěl.
Plot přitom stál jak hloupý strýc,
kolem tyček už neměl nic.
Prázdným vzhledem se sprostý zdál.
Proto jej senát zrušit dal.
Architekt tomu bylo hej,
plách v Es Es Er či Jú Es Ej.

Dvě rovnoběžky

Dvě přímky, společnice,
šly v nekonečný bod.
Duše rovné jak svíce
a prvotřídní rod.
Rozdělit nechtěly se
k blažené smrti až:
Tím obě pyšnily se,
toť opora i stráž !
Když putovaly celých
světelných deset let,
přestal pár osamělý
pozemsky vnímat svět
Veta je po potuše,
zda rovnoběžky jsou.
Pluly jen jak dvě duše
zářivou samotou.
Věčná zář se v ně vlila,
sešly se, zmizely –
Věčnost je pohltila
jako dva anděly.

Vampír

Pan Vampír v noci bezedné
od ženy, dětí utíkal
až ke hrobu, kde kantor spal
a řek mu: Prosím, skloňuj mne!

Řiditel srovnal na límci
tři knoflíky tam hovící
a děl k monstru, jež s klidným srdcem
křižovalo se před umrlcem:

Slyš, „Vámpír“ – pravil dobrý pán,
„Váspír“ – je akuzativ dán,
„Vypíre“ – vokativ znám též,
„Váspíru“ – lokál máš a běž.

Ta hra šla vampírovi k vůli,
i protáčel svých očních kulí
a přitom ptal se ještě dál
po singuláru na plurál!

Zde moudrý kantor musil ovšem
připustiti, že neví o všem.
Už když zde jeden vampír stál,
„Vám“ vypadalo na plurál.

Pan Vampír zvedl s pláčem zrak –
měl přeci ženu, děti!!! Však,
když skloňování neznal na ně,
odešel s díky, odevzdaně.

Rýma

Rýma si dřepí na terase,
své oběti by chopila se
– a pak se vrhá, zuřivá,
na muže jménem Protiva.
Ten: “Epčí !” hbitě pozdraví.
A týden se jí nezbaví.

Voda

Bez slova, bez slova
plyne voda ledová;
míti hlas, míti hlas
neřekla by nic než zas:

Paže tuž, vlasti služ!-
a to známe dávno už.
Proto lí, proto líp,
že ta voda má řeč ryb!

Vzduch

Vzduch měl kdys smrt na krajíčku.

“Pomoz, můj božský tatíčku,”
volal s okem téměř už v sloup,
“modrám, tloustnu, nějak jsem zhloup;
ven mě pošli, na mořskou pláž,
což kozí mléko, to prý je div!
Když ne- jdu k ďasu, mrtev či živ!”

Pán, aby zůstal bez úhony,
vymyslel pro něj- masáž tóny.

Od těch dob svět je- křik a hluk.
A vzduch má zdraví jako buk.

The post Christian Morgenstern. Vtipný filosof a věčný inspirátor nonsensové poezie first appeared on Čítárny.

Christian Morgenstern (6.5. 1871 – 31.3. 1914) byl opravdu za svého života neznámý, a tím, co produkovala jeho nesmírná fantazie, téměř nevydavatelný. Podstatě vydával své básnické fantazie a hravost se slovy jen pro své přátelé nebo šuplíku. Dokonce sám se od nich částečně distancoval:
Nech ty písně moje rané / Čas už na nich hlodá / Jsou jak boty vyšlapané / Vždyť jich není škoda.

Když měl 24 let (1895), rok poté co vydal své první básně podnikl s přáteli (Spolek Šibeniční bratři) výlet na skutečný Šibeniční vrch u Postupimi a tam zpívali Šibeniční písně na Morgensternova slova.
Tak vznikla šibeniční poezie. Morgenstern ji posléze osvětlil takto:

Šibeniční poezie je kus světového názoru. Je to bezvýhradná svoboda oproštěného, odhmotněného, která v ní promlouvá.
Šibeničník je záviděníhodný stupeň mezi člověkem a vesmírem. Ni víc. Ze šibenice se hledí na svět jinak a vidí se jinak i jiné věci.“ Toto je vlastně manifest nonsensové poezie, poezie stavějící na nesmyslu, na seskupování a řetězení nesmyslu, na nesmyslnosti světa.

Morgensternovo veršování nebyly ale v žádném případě jen nesmyslné hraní se slovy, vtipem, humorem.
Jeho verše nebyly v žádném případě jen bezduché říkanky, ale skrývala také různá tajemství. Nesmysl neboli nonsens by se mohl také nazývat nesmysl se smyslem a bylo by mnohem přesnější.
Na dvou příkladech, ve vynikajícím překladu Josefa Hiršala, si můžeme odhalit, co se za nonsens básněmi skrývá…
Vybráno z knihy:
Christian Morgenstern: Beránek měsíc, přeložil Josef Hiršal, Odeon, Praha 1989

Christian Morgenstern (6.5. 1871 – 31.3. 1914)
byl německý básník, novinář a překladatel, který je dnes považován za zakladatele nonsensové poezie. Studoval dějiny umění a práva, zároveň se věnoval žurnalistice, poezii a překladatelství. Léčil se s tuberkulózou v mnoha sanatoriích, ale 31. března 1914 jí v Meranu podlehl.
Jeho prozaická díla vyšla péčí jeho ženy Margarety většinou až po jeho smrti. Za svého života se dočkal velmi malého uznání.

VELIKÉ LALULÁ

Kraklakvakve? Koranere!
Kronsirýři- guelira:
Brifsi, bafsi; gutužere:
gasti, dasti kra…
Lalu lalu lalu lalu la!

Chandraradar sísajádra
tesku tes py pi?
Vahápádra, pryvešádra
klukpukpici li?
Lalu lalu lalu lalu la!

Sochoškrt sic kalcisumpa
senmemysagart (;)!
Biboň sod: Quocitem Vumpa
Kleso Klaso Klart (!)
Lalu lalu lalu lalu la!

Báseň napsal Morgenstern v roce 1890.

Autorsko-překladatelské vysvětlení:
Dosud se tomuto zpěvu podkládal příliš velký význam. Skrývá se v něm prostě- koncovka. Každý, kdo je šachistou, mu jinak neporozumí. Abych však vyšel vstříc i laikům a začátečníkům, udávám zde postavení:
Kraklakvakve? = K a 5 = (bílý) král a 5. Otazník znamená: Nebylo by postavení krále na jiném poli ještě silnější?

Avšak podívejme se dále.
Koranere! = K e 1 = (černý) kůň e1. Vykřičník znamená: silná pozice.
(DF: …)
Kleso Klaso Klart (Aha! Teď se vysvětluje K a 4 nebo 6!) = K6 = bílý kůň. Ano, ale na kterém poli? To je právě ono! A to není blíže označeno. Kůň zaujme tedy místo černého krále vedle bílého krále a jemu přenechá, aby si v šesté řadě, nebo, stojí-li tam dáma, tedy ve čtvrté řadě, hledal pohodlné místo. Tím je situace vyřešena ke vší spokojenosti. (čtvrtina součtu liter ve 3 strofách, snížená o 1, činí mimoto 64. Sapienti sat.)
(Sapienti sat – moudrému napověz…)

SKŘET PŮLNOC

Skřet půlnoc levou vzhůru vznes:
dvanáctá bije v luh i les.

Rybník sní s ústy dokořán.
Pes roklin vyje lunou štván.

Bukač se chvěje ve třtinách.
Ropucha číhá v mokřinách.

Šnek v domku uši špičatí.
Stejně tak myška zpod natí.

Bludičce pohov nastane
na větvi vichrem urvané.

Žofie má zlé vidění:
Beránek měsíc, lešení…

Popravenci se větrem hnou.
Z dálné vsi dětský křik zní tmou.

Dva krtci každou hodinku
si spolu dají hubinku,

zatímco v hloubi lesních cest
zatíná noční můra pěst,

že pozdní trhan ospale
nezabloudil tu v močále.

Krkavec Rall krákne: umár!
Konec a zmar! Konec a zmar!

Skřet půlnoc levou dolů kles:
A sen jal znovu luh a les

Autorsko-překladatelské vysvětlení:
Skřet půlnoc (Endekus dodekus) takzvaný šotek čili noční duch levou: člověk (pozn. překl.: např. dirigent Pražské filharmonie) by zvedl pravou ruku nebo obě dvě dvanáctá bije: Následkem toho nebo: ihned pak. Obojí stanovisko je možné uhájit. V prvém případě je skřet půlnos mocným démonem.
V druhém pouze učencem, který ví: “Za okamžik bude bít dvanáct, proto předtím rychle zvednu ruku.”
Rybník sní s ústy dokořán: Smělý obraz. Nebo kdyby rybník zavřel ústa, přestal by existovat. Z toho je patrno, jaké nebezpečí se skrývá v zákonitosti důsledků, která proto nepožívá – zvláště u žen a básníků – žádné zvláštní obliby.
Verš 4: Bezděčně si připomeneme “čarostřelce”
Verš 7: Překl. omlouvá své povrchní znalosti přírodopisné a přiznává se, že dosud neslyšel o šneku, který by dokázal špičatit uši. Proto se domnívá, že jde o ušatého šneka, nebo o politováníhodný omyl autora.
Bludička atd.: Bludice (světýlka, mžikavky, blýskavky, bosorky) – světělné úkazy v podobě plamínků, které se vznášejí a třepotají nad bažinatou půdou a trouchnivějícími látkami, které jsou dosud zcela záhadné (!) (M.K.K., Lipsko a Vídeň 1900)
Žofie (Sofie): Moudrost předvídá zánik vědy. (Viz “Beránek měsíc”!)
Noční můra: Viz též pidimuž, skřítek.
Krkavec Rall: Potomek Wodanových krkavců Hugina a Muniny.
Verš 24: Jako obvykle.

The post Christian Morgenstern. Tajemství jeho jedinečných nonsensových básní a šibeniční poezie first appeared on Čítárny.