Věčně zpívají lesy“ , je světoznámá trilogie norského spisovatele a novináře Trygveho Gulbranssena.
Je to jedna z mých nejoblíbenějších knih. Poprvé jsem ji četla jako malé dítě, které ještě nerozumělo světu a životu, ale už tehdy ve mně zanechala velmi silný dojem. Od té doby jsem ji četla mnohokrát a vždy v ní najdu odpovědi na mnohé otázky a problémy, které mě trápí.

Tři knihy, „Věčně zpívají lesy“, „Od smrtné hory fouká“ a „Není jiné cesty“.
Knihy jsou ságou rodiny, která je bytostně spjata s horami. Žije v nich a žije s nimi. Je to příběh lidské cesty života ukázaný v plné nahotě. Příběh plný drsnosti, tvrdosti, bolesti ale i lidskosti, lásky a nalézání pokory, nejen té vůči životu a Bohu, ale také vůči přírodě, člověku a zejména vůči sobě samému.

I v dnešní povrchní době je velkou inspirací hledání hodnot v našich vlastních životů. Protože tato doba je dobou ztrácení. Ztrácení nejen morálních hodnot, lásky, porozumění mezi lidmi, přirozené úcty, ale také ztrácení vztahu s přírodou a člověka samého se sebou.

Tak, jak se člověk chová k živému světu, který ho obklopuje, tak se chová nejen k lidem kolem sebe, ale zejména k sobě samotnému.
Chová-li se povrchně a pohrdavě k přírodě, takový je i jeho vztah k lidem.
Život spjatý s přírodou, neznamená, jak si to myslí mnozí zastánci a obdivovatelé technického a technologického pokroku, návratem na stromy. Je to rovnocenný vztah mezi člověkem a životem na Zemi. Vztah založený na úctě vůči životu, na vzájemném dávání.

Svět kolem nás nám dává všechno to, co potřebujeme k životu, ale člověk ve snaze zlepšovat vlastní život, začal už jen brát a přestal dávat. Jen brát, nicméně nestačí. Pokud jeden jen bere, ztrácí se ve vztahu přirozená rovnováha. Náš vztah s přírodou a Zemí by měl být takový, jaký máme s lidmi. Pokud ve vztahu s člověkem nedokážeme dávat, tak takový vztah postupně odumírá.

Lidé najednou začali zjišťovat, že čistý vzduch není samozřejmostí, voda začíná být vzácná a potraviny někdy více škodí, než zajišťují život a zdraví. Je to tím, že člověk ztrácí přirozený kontakt s přírodou a světem, který jej obklopuje.
Snaží se ho už jen ovládat a využívat ho. Stěžuje si na vrtochy počasí a přírodní úkazy, ale za mnohé může sám, svou nezodpovědností a pýchou. Pocitem nadřazenosti nad světem, kterému nerozumí. Neuvědomuje si, že vlastním chováním ničí v podstatě sám sebe.

Jedna pasáž knihy se mi hluboce zaryla do mysli i do duše.
Je to rozhovor starého Daga se svou švagrovou Dorotou večer před její smrtí. Mluvili o hodnotách života a povinnostech muže. O moci peněz, ale také o tvrdosti v řízení vůči jiným a spravedlnosti. Jsou to slova, která tvrdému muži dokázala říci jemná žena:
„Největší povinnost Dag, je milosrdenství.“

I v této době se lidé chovají k sobě nemilosrdně, nelaskavě, bez soucitu, pochopení a chovají se tak ik planetě.
A možná stačí opravdu jen málo. Být milosrdný, laskavý a lidský. Možná se stačí zaposlouchat do slov písní stromů, lesů a Země, aby člověk dokázal pochopit význam a dar života, lásky, lidskosti a milosrdenství.

Protože lesy zde zpívaly i tehdy, když tu člověk ještě ani nebyl, nebo byl jen obyčejným živočišným druhem, odkázaným na pomoc přírody.
A budou zpívat i poté, kdy člověk zničí svůj vlastní druh.

Ukázka:

Medvědovy pohyby se teď uklidnily. Měřil si číhavě bystře svého vzteklého nepřítele a pokaždé, když se odvážil k němu na dosah, rozpřáhl se po něm silou, která by dokázala zabít vola. Ale pes vždy bleskem uskočil.
Tak medvěd couval krok za krokem až ke srázu, a pak udeřil blesk podruhé.
Medvědova tlapa nezasáhla psa naplno, jen ho pohladila, ale stačilo to. Pes letěl vysokým obloukem ze srázu.
Medvěd se rozhlédl tázavě kolem. Je už konec jeho trápení?
Ach ne – pamatoval si to velmi dobře z mládí. Už dříve jednou měl co dělat s takovými psy. Bylo to tehdy, kdy utržil tu palčivou ránu do boku. Může teď zřejmě čekat nejnebezpečnějšího ze všech zvířat – člověka z Medvědího Dolu.

Stočil se měkce jako rys a sjížděl kolmo skaní soutěskou se srázu, ale vedla jen na skalní plošinku, odkud už nešla cesta dál. Medvěd vyskočil na hoření okraj, přehoupl se přes větrem vyvrácenou borovici a skrčil se do dolíku za ní. A v tom okamžiku celý ztuhl. Jen jeho číhavá očka žila; se směsí šíleného strachu a ďábelské nenávisti pátravě vyhlížela pod kmenem suché borovice k místu, odkud prve přiběhli psi.

Přicházel tam člověk! Ne s povykem a rámusem jako lidé v kraji pod lesy, ale číhavě pokrčený jako liška na zemi a rys na větvi, s bdělýma, ostražitýma očima, nastraženýma ušima a větřícíma nozdrama.
Nejnebezpečnější ze všech zvířat na zemi!
Zřejmě našel v lese svého psa. Jeho oči páraly po zemi – a široké medvědí stopy mu prozradily, že jde správně. Dlouho stál na místě, kde zuřil medvědův zápas se psy – a v ruce měl připravenou tu dlouhou, nebezpečně třaskající větev.

Medvědovi projelo tělem horko. Rána po kousnutí ve stehně ho teď silně pálila, že jen stěží vydržel tiše ležet – a kdesi uvnitř v břiše ho ta stará bolest hryzala stále hůř a hůř. Medvěda to začalo dopalovat. Co tu chce ten člověk, který má na svědomí všechno jeho trápení! – Ach, jak ho hryže v břiše a jak pálí to psí kousnutí…

Člověk přicházel blíž a blíž, obezřele, tiše. Pak sjel po medvědově stopě k skalní rozsedlině – a dolů na onu skalní plošinku – přímo pod místo, kde teď medvěd ležel.
Bolest v medvědově břiše se rozrostla v zžíravý oheň, psí kousnutí ho pálilo, jako kdyby dosud v něm byly zaťaty ty zuby; medvědovým tělem se krev valila prudce jako zpěněné peřeje, hrnula se mu do hlavy, zbavovala ho rozvahy. Nechával se vést jen zuřivou nenávistí; a jediným skokem se narovnal a vrhl po srázu – na toho člověka na skále pod ním.
Torgeir Björndal se právě rozhlížel po hlubině pod sebou, není-li medvěd někde dole. Jakoby instinktem zahlédl medvědovo tělo padat k sobě na sklaní plošinku; bleskem se otočil a stačil ještě o krok ucouvnout – a to ho zachránilo, že medvěd na něho nedopadl celou tíhou. Ručnice mu však při tom vypadla z ruky a sjela po srázu – je s ním teď konec…

The post Věčně zpívají lesy. Legendární trilogie norského Gulbranssena first appeared on Čítárny.

Hlad Knuta Hamsuna je čtyřdílný příběh umanutého muže, rozhodnutého žít takřka jen z publikování článků. Jeho hrdost je taková, že je-li mu jednou umožněno přespat v nouzi na strážnici, ráno odmítá i po řadě dní hladovění snídani – a vydává se za „lepšího člověka“.
Jeho nitro přitom je podivuhodnou smění odolnosti, dobroty a jemnosti, takže když v onom pokojíku, jehož se mu náhodou dostalo, zhasne po několika minutách světlo, muž doslova bojuje s temnotou, která mu (tedy) není tou přítelkyní, jak je naznačeno v ukázce níž. Nakonec se zachraňuje tím, že si vymyslí nové slovo (podobající se značně slovu kuba) a s tím slovem se pak doslova laská, ten výraz si opečovává a je naň pyšný.

Gradace všech čtyř částí románu (jakési záchrany na poslední chvíli) nemůže nestrhnout ani po sto dvaceti šesti letech od prvního vydání a je až neuvěřitelné, co Knut Hamsun (1859-1952) ve své prvotině vydobyl jen z chození (dnešním) Oslem a návštěv redakcí.
„Po přečtení Hladu pochopíte, proč byla Knutu Hamsunovi udělena Nobelova cena za literaturu,“ konstatuje dnešní český vydavatel na pásce knihu potahující. „Jde o jeden z nejvíce znepokojivých románů v historii, z něhož vycházela další díla 20. století. Takto vypadá cesta na samé lidské dno.“

Na chudobě hrdinově je přitom možná nejzajímavější to, že není pojednána jako sociální problém, nýbrž existenciálně, a mezi naturalistická díla proto Hlad lze řadit stěží. Je spíš obrazem silného jedince, který však jako by měl v mozku trhlinu; a my vlastně nevíme, zda je tato nepravost v mysli dána nějakou predestinací či třeba jen a právě živočišným hladem. Tento ale není jen touhou po potravě.
Muž bezpochyby hledá vlastní identitu a je natolik rozhodnut stát se úspěšným jen svým psaním, jako snad nikdy nikdo nebyl před ním.

Hlad je román, který má zvláštní stavbu (patrně bylo použito deníku?) a modernistický charakter. Lze ho rovněž chápat jako oslava individualismu a oslavuje moci nedělat kompromisy a síly udržet integritu i na pokraji mdlob a šílení.
Hlad není ovšem recept, ale je spíš (ohromujícím) dokladem o člověku a jeho citech. Je to text, po jehož přečtení pochopíme, co je prázdnota, nicméně ne z hlediska jí podřízeného hlupáka; to spíše z hlediska egocentrického sobce. Ale pozor, ani to ne.
„Sami sebe tvoříme!“ Tak by mohlo znít jedno z poselství mnohokráte už analyzovaného, klasického díla.
„Sami sebe tvoříme, ale nelze to dokončit, aniž bychom se nenaučili více i méně vypočítavě komunikovat s druhými.“

Knut Hamsun: Hlad. Nový překlad Helena Kadečková. Doslov Martin Humpál. Redakce Markéta Hofmeisterová. Korektura Jakub Šofar. Ilustrace (na obálce) Edvard Munch. Dybbuk. Praha 2016. 240 stran. ISBN 978-80-7438-142-3
Kniha se v českém překladu poprvé objevila roku 1902 díky Hugo Kosterkovi.

Knut Hamsun
se narodil 4.8.1859 u Vågå v údolí Gudbrandsdalen jako Knud Pedersen. V necelých 20 letech už vydal svá první dílka Den Gaadefulde nebo povídku Bjørger. Jeho pestrý život ho zavedl do mnoha míst na světě. Žil v Kodani, Chicagu, nebo Paříži. Se svou ženou procestoval Evropu i Asii. Byl jedním z nejoblíbenějších a nejuznávanějších spisovatelů Norska. Romány Hlad (Sult), Mystérie (Mysterier) a Matka země (Markens Grøde) dodnes zůstávají klenoty světové literatury. V roce 1920 získal Hamsun Nobelovu cenu za literaturu. Během druhé světové války se ale postavil na stranu nacistů. Za své postoje byl po válce obviněn z vlastizrady. Zbytek života strávil ve společenské izolaci. Norové ale jeho jméno zpětně rebilitovali a rok 2009 je rokem Knuta Hamsuna.

Film:
V roce 1996 byl natočný film Hamsun o životě tohoto světoznámého spisovatele, který byl velkým obdivovatelem Hitlera a dokonce ho i navštívil. Ve filmu je hodně skutečné atmosféry té doby i příčíny fascinace novým světovým řádem, které ztělesňovalo Hitlerovské Německo.

Ukázka:

Večer značně pokročil. Padl na mě ospalý klid, příjemná malátnost, a já jí nekladl odpor. Tma ještě trochu zhoustla, lehký vánek vrásčil mořskou perleť. Černé trupy lodí, jejichž stěžně jsem viděl proti obloze, vypadaly jako oněmělí netvoři, jimž se ježí štětiny, a jež leží a čekají na mě. Necítil jsem žádnou bolest, hlad ji otupil. Místo ní jsem pociťoval příjemnou prázdnotu, nic z toho kolem se mne netýkalo a já byl šťastný, že mě nikdo nevidí. Položil jsem nohy na lavičku a opřel se o ní zády, abych mohl co nejlíp procítit celé blaho své výlučnosti. V mé mysli nebylo mráčku, ani zdání nepříjemnosti, a kam až mé myšlenky sahaly, nebylo choutky či tužby, které by zůstávaly nesplněny. Ležel jsem s otevřenýma očima ve stavu sebe-nepřítomnosti, cítil jsem se nádherně ode všeho pryč.

I nadále nebylo nikde jediného hlásku, jenž by mne rušil. Shovívavá tma mým očím skrývala celý svět a pohřbila mě v nekonečném klidu – pouze poušť ticha tlumící veškeré zvuky mi monotónně mlčí do uší. A temní netvoři tam přede mnou mě do sebe chtějí vsát, až přijde noc, a zanést mě daleko za moře a přes cizí země, kde nebydlí lidé. Donesou mě k zámku princezny Ylajali, kde mě očekává netušená nádhera, větší, než je vlastní kterémukoliv člověku. A ona sama bude sedět na trůnu ze žlutých růží v zářící síni, kde je všechno stvořeno z ametystu, a až vystoupím, vztáhne ke mně ruku, a když se k ní přiblížím a pokleknu, pozdraví mě. „Buď vítán, rytíři, u mne a v mé zemi! Již dvacet let tě očekávám, ze všech bílých nocí jsem tě volala, a když jsi truchlil, plakala jsem, a když jsi spal, vdechovala jsem ti líbezné sny…“ Pak mě kráska vezme za ruku a provádí mě, vede mě dlouhými chodbami, kde davy lidí provolávají hurá, a jasnými zahradami, kde si tři stovky mladých dívek hrají a smějí se, do jiné síně, kde je všecko ze třpytivých smaragdů. Svítí zde slunce, na galeriích a chodbách zní táhlé sbory hudby, vstříc mně tryskají proudy vůně. Držím její ruku ve své a cítím, jak mi v krvi vře divoká rozkoš očekávání. Obejmu ji svou paží a ona šeptá: „Zde ne, pojď ještě dál!“ I vstoupíme do černé síně, kde je všecko z rubínu, vznosná nádhera, do níž přeložen klesám. Tu kolem sebe cítím její paže, dýchá mi do tváře a šeptá: „Vítej, můj milovaný! Líbej mě! Ještě… ještě…“
Nad sebou vidím ze své lavičky hvězdy a mé myšlenky vyplouvají do orkánu světla.

Jak jsem tak ležel, upadl jsem do spánku a probudil mě strážník. Nemilosrdně povolán zpět do života a celé své ubohosti jsem se posadil. Mým prvním pocitem byl nejapný údiv, že se nacházím venku pod širým nebem, ten však záhy vystřídala trpká rozmrzelost. Div jsem se nerozplakal zármutkem, že jsem ještě naživu. Zatímco jsem spal, rozpršelo se, šaty jsem měl úplně promoklé a ve všech údech jsem cítil syrový chlad. Tma ještě víc zhoustla a jen stěží jsem před sebou rozeznával rysy ve strážníkově tváři.
„No tak,“ říkal, „vstávejte!“
Ihned jsem vstal. Kdyby mně byl přikázal, abych si znovu lehl, tak bych taky uposlechl. Byl jsem velice skleslý a neměl vůbec sílu, navíc jsem téměř okamžitě opět pocítil hlad.
„Počkejte, vy hlupáku!“ volal za mnou strážník. „Nechal jste si tady klobouk. Tak, a teď jděte!“
„Taky se mi zdálo, jako… jako bych něco zapomněl,“ koktal jsem nepřítomně. „Děkuji. Dobrou noc.“
A odpotácel jsem se pryč.

Mít tak skývu chleba, aspoň tu kdyby člověk měl! Kousek báječného žitného chleba, co by se do něj zakousl, když tak chodí ulicemi. A představoval jsem si takový ten zvláštní druh hodně tmavého chleba, který by mi teď tolik přišel k chuti. Hladověl jsem krutě, přál jsem si, abych byl nadobro mrtvý. Začal jsem být sentimentální a rozbrečel jsem se. Copak má ubohost nikdy neskončí? A zničehonic jsem se na ulici zastavil, dupl do dláždění a hlasitě jsem zaklel. Jakže mi to řekl? Hlupáku? Já tomu strážníkovi ukážu, zač je toho loket, říkat mi hlupáku! Načež jsem se otočil a běžel zpátky. Cítil jsem, jak přímo hořím vzteky. O kus dál jsem zakopl a upadl, ale nic jsem nedbal, zase jsem vyskočil a běžel. U Železničního náměstí jsem však byl už tak unavený, že jsem až na náměstí nedokázal pokračovat, krom toho mě ze toho běhu přešel vztek. Konečně jsem se tedy zastavil a vydýchával se. Ostatně copak není úplně fuk, co takový strážník řekne? – Jo, je, ale přece si nenechám všecko líbit! – Jistěže ne! přerušil jsem sám sebe. Jenže on nic lepšího nesvede! – A tuto omluvu jsem shledal za uspokojující – pro sebe jsem si opakoval, že nic lepšího nesvede. S čímž jsem zase udělal čelem vzad.

Pane Bože, co všechno si ty nevymyslíš! uvažoval jsem pobouřeně. Nechat mě běhat v tmavé noci po takovýchhle mokrých ulicích! hlad mi nesnesitelně hlodal v útrobách a nedopřál mi klid. Neustále jsem polykal sliny, abych se alespoň tak drobet zasytil, a měl jsem dojem, že to pomáhá. Už vícero týdnů předtím, než nastalo tohle, jsem měl o jídlo nouzi a sil mi v poslední době značně ubylo. Když jsem měl štěstí a nějakým manévrem sehnal tu a tam pětikorunu, nevystačily mi ty peníze natolik dlouho, abych se dostatečně vzpamatoval, než uhodí nové hladové období. Nejhůř to odnášela moje záda a ramena. Drobné hryzání na prsou jsem uměl na chvíli zastavit, silně jsem si odkašlal nebo chodil hodně předkloněný, ale se zády a rameny jsem si nevěděl rady. Jak to, že se přede mnou ne a ne rozjasnit? Copak jsem neměl stejné právo žít jako každý jiný, třeba jako majitel knihkupectví a antikvariátu Pascha a výpravce parolodí Hennechen? Neměl jsem snad ramena jako obr a dvě silné paže na práci, a neucházel jsem se v Mlynářské ulici dokonce o místo dřevorubce, abych si vydělal na svůj chléb vezdejší? Byl jsem snad líný? Nesháněl jsem zaměstnání a nechodil na přednášky a nepsal články do novin a nečetl a nepracoval ve dne v noci jako šílený? A nežil jsem jako skrblík, neživil se chlebem s mlékem, když jsem měl dost, chlebem, když jsem měl málo, a nehladověl jsem, když jsem neměl nic? Bydlel jsem v hotelu a měl celé apartmá v prvním patře? Ne! Bydlel jsem na půdě, v klempířské dílně, kterou Bůh a všichni s ním minulou zimu vyklidili, protože do ní padal sníh. Takže jsem to celé vůbec nedovedl pochopit.

The post Hlad Knuta Hamsuna po identitě umanutého muže, který chce jen psát first appeared on Čítárny.