Vánoce a vánoční čas pohledem básnických klasiků českých i světových. Titulní ilustrace Miloslav Jágr.

VÁNOČNÍ DÁREK JANA WERICHA
Kdyby to bylo v mé moci, dal bych všem lidem na světě pod stromeček škatuli.
Prázdnou škatuli, kterou kdyby otevřeli, tak by se museli smát, že tam nic není.
A smáli by se a smáli by se, protože já věřím, že když se lidi smějou,
tak nemají čas mít na sebe vztek a nemají čas se prát.
Aspoň jeden den v roce.

Rozmilý slavíčku
Jan Jakub Ryba

Rozmilý slavíčku,
líbeznou písničku zazpívej mému Ježíšku
a já pak zazpívám pěknou, hezkou písničku.
Pějme sladce u jesliček,
kdežto dřímá náš Ježíšek.
Odpočívej neviňátko,
libě hajej, nemluvňátko,
tiše pějme, tichounce hrejme!
Pastýři, tichounce zatrubte!
Hrdličky, tichounce cukrujte.
Odpočívej libě, Ježíšku,
odpočívej vždy v mém srdíčku!
Chci tebe povždycky libě v srdci chovat,
tě věrně upřímně vždycky opatrovat.
S tebou vždy chci se jen radovati,
s tebou vždy chci se jen celovati.

Vánoční stromeček
Jiří Žáček

Zelenej se, jedličko,
narovnej se maličko,
líbíš se mi, vezmu si tě
budeš vonět v našem bytě.
Dám ti hvězdu na čelo,
večer bude veselo.
Můžu ti to předem slíbit
bude se  ti u nás líbit.

Vánoce
Jaroslav Vrchlický

Hlas zvonů táhne nad závějí,
kdes v dálce tiše zaniká;
dnes všecky struny v srdci znějí,
neb mladost se jich dotýká.

Jak strom jen pohne haluzemi,
hned střásá ledné křišťály,
rampouchy ze střech visí k zemi
jak varhan velké píšťaly.

Zem jak by liliemi zkvětla,
kam sníh pad, tam se zachytil;
bůh úsměv v tvářích, v oknech světla,
a v nebi hvězdy rozsvítil.

A staré písně v duši znějí
a s nimi jdou sny jesliček
kol hlavy mé, jak ve závěji
hlas tratících se rolniček.

Můj duch zas tone v blaha moři,
vzdech srdcem táhne hluboce,
a zvony znějí, světla hoří –
ó Vánoce! Ó Vánoce!

Zpěv noci vánoční
Antonín Sova

Střech bílý sníh se stkvěl,
pak zhas a tmy se zalek.
Zpěv v duši uslyšel
jsi blížiti se z dálek.
Zpěv halleluja stín
prošlehnul jasnou září.
Zří s okna do hlubin,
a zdá se samotáři:

Hvězd jasných na domy
se navěšují světla,
v mlh bílé průlomy
a v okna mrazem zkvětlá.
A teď, teď andělé
se na bílé snášejí střechy,
zář nebes na čele,
zpěv zpívají míru a těchy.

Vánoční
Karel Kryl

Dříve, než ze stromečku opadá jehličí,
lůžko ti jmelím ozdobím, dám fotku do rámečku, olovo zasyčí,
tvůj krajíc chleba ráno ptákům rozdrobím.

Za tebe sfouknu svíčku, jablko rozkrojím,
bude to hvězda, či snad kříž, či snad kříž,
tvé jméno na balíčku k ostatním připojím,
to abys nemyslel, že už k nám nepatříš.

Za okny spadla vločka a zvonek cinká,
Ježíšek zavřel očka a tiše spinká,
Josef mu ustlal měkce v krabici od kolekce,
spí, tichounce spí.

Kus loje pro sýkory, na stole cukroví,
od zítřka noci ubývá, ubývá,
mráz cukrem pokryl hory, panáček hadrový
a jedna židle, jedna židle přebývá,
a jedna židle, jedna židle přebývá …

Vánoce dospělých
Jan Skácel

Radostí dětí ohřejí si ruce
budou se usmívat a říkat
jsou tady Vánoce
a bílou nití zaobroubí mráz
to roztřepené
co se v nich obnosilo za tak dlouhá léta

A budou trošku veselí
a trošku smutní
a trošku pobavení sami sebou
a ticho roztáhne svých deset prstů před jejich tváře
a zamrzne do opuštěných ulic

A teplá ramena stromečků
vtlačí se do oken až bezdětní
půjdou si po večeři na procházku
a budou se držet za ruce
a budou si dětmi
a každý z těch dvou
bude se snažit být ten dospělejší
pečovat o toho druhého
protože venku je kluzko
a uvnitř Vánoce

O štědrý večer
Jaroslav Vrchlický

Na stromek, v jizbu jenž přines’ dech lesů
a v města hluky tichých samot snění,
zas věším pestré cetky v zamyšlení
jsa napřed šťasten v dětí hlučném plesu.

Při každé tretě, k haluzím již nesu,
zřím, otec, dětských zraků zajiskření
a básník slyším tiché ptačí pění
a cítím duši lesa stoupat z vřesu.

Zdroj šumí, sosna skřípne větrů tahem
a vidím honbu motýlů, much, ptáků
nad diviznami, jež zřím zlatem kvésti.

A myslím: V každou hračku v snění blahém
jak zaklít věčný azur bez oblaků
a přičarovat dětem svým kus štěstí!

Vánoce dospělých
Jan Skácel

Radostí dětí ohřejem si ruce
budem se usmívat a říkat
jsou tady vánoce
zatímco bílou nití zaobroubí mráz
to obnošené
co se roztřepilo za ta dlouhá léta

A budeme trošku veselí
a trošku smutní
a trošku pobavení sami sebou
a ticho roztáhne svých deset prstů
před naše tváře
a zamrzne do opuštěných ulic

A teplá ramena stromečků
vtlačí se do oken až bezdětní
půjdou po večeři na procházku
a budou se držet za ruce
a budou si dětmi

a každý z těch dvou
se bude snažit být ten dospělejší
a pečovat o druhého
protože venku je kluzko
a uvnitř vánoce

Vánoční píseň
Jaroslav Seifert

Rolničky slyším, slyším hlasy,
myslím si: Kdo to přijel asi?
Dlouho už neviděl jsem sáně,
a proto toužím dychtivě
podívat se zas jednou na ně,
pohladit koně po hřívě.
Však venku nikdo. Jenom vrána
do pola sněhem zasypána.

A slyším hudbu. Nechám všeho,
jdu přivítati neznámého.
Kdo je to? Slyším, někdo troubí,
housle se ozvou k tomu vráz
i basa, která zpívá zhloubi.
Nic, jenom tma a ticho v domě
opírají se silou o mě.

A v koši u psacího stolu
hryže si myška. My dva spolu
známe se dávno. Tiše vklouzla
tak jednou ke mně. Od těch dob
je pokoj stále plný kouzla.
Jen, prosím, neplaš, nerozzlob
tu přítelkyni malých dětí,
umí tak krásně vyprávěti.

Vždyť je to ona, myška malá,
jež s Kristem Pánem v seně spala
a viděla, jak Marie Panna
už dlouhou cestou umdlévá
a klesá k zemi uplakaná
na trochu slámy do chléva.
A viděla, jak s nebe rázem
andělé slétali se na zem.

  teď je u mne. Pode dveřmi
tou škvírou chodí ke mně, věř mi.
A od těch dob mi takhle hrají,
rolničky slýchám v tento čas,
okna mi květy rozkvétají
a s nebe slýchám krásný hlas.
Ne obyčejný, ale svatý,
když do tmy ráno vyjdu vraty
a spěchám sněhem na roráty.

{youtube}2CQVbwhA1ts{/youtube}

Purpura
Jiří Suchý

Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Nikdo si nevšímá
Jak život mění se v dým
Snad jenom v podkroví
Básníci bláhoví
Pro ni slzy roní
Hrany jí odzvoní
Rampouchem křišťálovým

Slunce se vynoří
Hned však se k pohoří
Skloní rychle skloní
A pak se dostaví
Dlouhá a pokojná noc

Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Po ní k nám vklouzlo
To tajemné kouzlo vánoc

Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Voněla předloni
Za rok nám zavoní zas
Snad jenom v podkroví
Básníci bláhoví
Pro ní slzy roní
Květy jim na okno
Odměnou nakreslí mráz

V krajině vánoční
Zvony když půlnoční zvoní
Nesou nám novinu
Že pokryl krajinu sníh
Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Nastal čas vánoc
A rampouchů křišťálových

Než rozžhnu
Antonín Sova

Než rozžhnu – v záclony svit luny padá
jak v napadlý sníh do polí a v lada,
i staré housle na stěně jak živy
vrou paprsky. Vzduch teplý, vlažný, snivý.
Já cítím, Vánoce se přibližují,
jdou s větry suchými, jež prudce dují,
se sanicí, jež šumí v zmrzlém sněhu,
s vánočním rohem, jehož slyším něhu.
Tu zatoužím po knize obrázkové,
rytiny prohlížet, obrazy nové,
a starých mistrů díla proslavená.
Tu poslouchám, na krbu kterak stená
a kvílí jablek píseň polotichá;
můj doutník šedomodrý kouř jak dýchá,
a květy v oknech vadnou, podřimují.

Já cítím, Vánoce se přibližují.

Vánoční
Fráňa Šrámek

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až noční půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý, náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světélka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…”

Vánoční stromeček
Michal Černík

Stromku, pojď už k nám,
já tě doma přivítám.
Překrásně tě ustrojím,
budeš zářit v pokoji.

Na ledě
František Hrubín

Dobře dětem o vánocích
na rybnících na potocích.
Zima jim dá pod nohy
kousek zmrzlé oblohy.

Pro ně zmrzlo modré nebe,
co na tom, že trochu zebe.
Honí se tam vesele
malí zkřehlí andělé.

Ó Štědrý večer
J.V. Sládek

Je štědrý večer; oblohou
se bílý měsíc zaskvívá,
sníh zmrzlý praští pod nohou
a mrazný vítr zavívá.
A pusto kol je u lesa;
zde večer — tam již půlnoční,
zde praská strom jen v nebesa,
tam zvučí píseň vánoční.

Či neslyšíš, jak plně tóní
jak dojemně to do šera,
že za takého večera
se zasteskne až srdci po ní,
a třeba srdce bylo v kusy
v tu vánoční přec vpadnout musí?

Jen dál, ty chorý můj příteli,
ač zpívat nám již těžká věc,
tam kostelík je osamělý,
vánoční zpívat musíš přec.

K nebesům pne se vížka nízká
a u ní stín jak černý kříž,
okny se záře svící blýská,
a píseň zvučí blíž a blíž.
Což svíce to? — to divně svítí,
což píseň to? — to divný vzdech:
v oknech se chvějný měsíc třpytí,
a vítr šumí po hrobech.

A ticho zas, jen srdce bije:
Stůj hochu, nejsme v zemi snílků,
zde není doma poesie,
zde mrtvý má jen k snění chvilku
a s ním jen vítr půlnoční
si z ticha šepce vánoční.

S půlnočním větrem tich a tich
si mrtvý píseň odříkává
a na hrob klesá chodce hlava
a chladí se o mrazný sníh.

A nade ním v měsíčném svitu
rozpíná křídla anděl dumy
a nebes modrém po blankytu
jej odnáší kde moře šumí
a dále ještě za mořem
až v dálnodálnou rodnou zem.

Zas k nebi pne se vížka nízká
a u ní strmí černý kříž,
zář ohnivá se z oken blýská,
v akordech zvučných blíž a blíž
zní mocně píseň vánoční.
A v kostele tam svíce planou
a svítí na mši půlnoční
a na lid s duší rozkochanou;
či na koho též s rozplakanou?

V dubové, hnědé stolici
s skloněnou hlavou žena klečí,
či slyší zpěv ten zvučící,
či kněze zbožné slouchá řeči?

Zavanul anděl perutěmi
a měkké vzal ji do náručí
a zdá se jí, že moře hučí,
a zdá se jí o cizé zemi
a v té — však slyš, co chví se z retů,
slyš, jak ta slza k zemi kane:
„Ochraň mi dítě v cizém světu,
ochraň mi dítě, mocný pane!“
A vedle matky děvče mladé
si oči kryje do stínu
a k drvu horké čelo klade
a tiskne ruku matčinu.

— — — —

Zavanul anděl perutěmi
a jako mlhu odvál sen
a na hrobě jen tichý sten
a chodec z mrazné vstává zemi.
A k nebi pne se vížka nízká
a měsíc chvějnou se září
se v kostelíka oknech blýská
a v zmrzlé slze na tváři.

Pekly kočky vánočky
Miloš Kratochvíl

Kdo upeče vánočky?
„To je práce pro kočky!“
Kočky mísí těsto s kvásky,
Rozvalují na provázky.
Pak se daly do pletení:
„Něco zaplést, to nic není!“
Mezi těstovými provázky
Si však zapletly ocásky.
Jak vánočky upletly?
Nijak. Radši utekly!

Jak hrdlička přišla k pásku
František Halas

Maria Panna v samé práci
a Ježíšek nechce spát.
Poklízet vařit zašívat si
a ještě k tomu kolíbat.

Hrdlička lítá samá legrace
nechce se jí mršce do práce.

Durdí se Panna: “Co se máš co smát?
Ježíška budeš kolíbat!”

Kolíbala hrdlička,
kolíbala Ježíška.
Sotva zavřel očička,
ulítla mu hrdlička.

Kolíbka se zastavila, Ježíšek ten pláče zas,
mlíko z plotny utíkalo, k obědu byl právě čas.
“Ty lajdačko hned pojď sem,
počkej my tě přivážem!”

Vzala Panna sametku.
“Ty, ty, poběhlice”
uvázala hrdličku,
rovnou ke kolíbce.

Oběd už je uvařený a Ježíšek spinká dál,
neposeda nesměje se, pásek se jí zařezal.
“Prosím, prosím, Svatá Panno, dej mi trošku zalítat,
já už budu tuze hodná, přijdu zase kolíbat.
Ježíškovi do kašičky,
cukrů, cukrů, cukrů dám,
cukrů, cukrů, do hubičky,
řekni “Už se nehněvám!””

Pana v smíchu klopí řasy:
“Kš, Kš, leť si pohane!
Za trest však na věčné časy
pásek ti už zůstane.

Vánoce
Pepa Nos

Štědrý den se každou chvíli blíží, jen pár měsíců zůstává,
na obloze hvězdy jasně svítí, vánoční čas nastává.

Štědrý den se každou chvíli blíží, jen pár tejdnů zůstává,
na obloze hvězdy jasně svítí, vánoční čas nastává.

Štědrý den se každou chvíli blíží, jen pár dnů už zůstává,
na obloze hvězda jasně svítí, vánoční čas nastává.

Štědrý den se každou chvíli blíží, poslední den zůstává,
na obloze hvězda jasně svítí, vánoční čas nastává.

Slunce zrána za obzorem vyšlo, podívej se z okna ven,
ať je bláto nebo všude bílo, dneska je ten Štědrej den.

Báseň skoro jako vánoční pohlednice
Václav Hrabě

Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlépěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tu šel
štěstí či hrob
hledal v závějích?

Zatímco všude hořelo v kamnech
zpocenou tváří
do sněhu pad
ta jarní vůně dýchla až na mne
když pod jeho tělem zem začala tát
Bylo to dobré divadlo
přes sklo se dívat jak byl sám

Poslední dobou špatně usínám
Tak málo sněhu napadlo
a mně který jsem za sklem v teple
zbývá pramálo naděje
že vůbec někdy vítr sněhem
ty černé stopy zavěje

Romance štědrovečerní
Jan Neruda

Petr usne, sotva lehne;
sotva usne, sen se zvedne:
náhlé světlo po krajině
a tak jasno jako ve dne.

Petr celý vyjevený,
rodinu zří v prostém stáji,
dítě zrovna sluncem září –
v Petrovi až dech se tají.

Vzduch je plný andělíčků,
třpytí se a křídly šumí,
každý zpívá haleluja,
krásně, jak jen anděl umí.

A hle, od vesnice spěchá
všechen lid s radostnou tváří,
napřed muži, staří, mladí,
v čele naši muzikáři.

Vašek velký buben tluče,
Matěj troubí, Martin hude,
Vojta na klarynet píská,
Kuba měchem bas jim dude.

Aj ti hrajou – jako nikdy!
tváře dmou se, lítá ruka –
písnička tak mlaskně skočná,
že až Petru nohou cuká.

Zmlkli. Z řady vystoup’ Brichta,
vyšnořený, oholený,
býval kaprál u hulánů,
dnes je řečník vyvolený.

Postavil se, salutuje,
hrubě spustil: “Kriste pane, –
my nevíme, co je psáno,
ale víme, co se stane.

Ty jsi – já jsem – ba jsme všichni –
povídáme – k boží chvále -“
v tom se zajik’ – jazyk ztrnul
a nemůže o hles dále.

Ruka v úzkostech se svírá,
ret se jako lupen chvěje –
“Ty’s to vyved’!” Petr nahlas
ze sna hulánu se směje.

Ježíšek však milostivě:
“Všichni jste mé hodné děti,
Vaše duše po skonání
hupky na nebe si vletí.”

A teď houfně zpívajíce
předstupují hospodyně,
podávají v pytlích, koších,
dobrého co po dědině.

Máslo, jabka, marcipány,
plátno, šátky, věci steré,
Maria jim přikyvuje,
Josef od nich dary bere.

“Co je tohle?” Petr náhle
poulí svoje oči šedé.
Dvanáct panen třináctou si
na růžové pentli vede.

Dvanáct panen, dvanáct růží.
“Děťátko ty nejjasnější,
přivádíme Anduličku,
že je z nás všech nejkrásnější.”

“To si myslím!” Petr mručí. –
“Anduličku k Tobě vedem,
aby za nás všecky dala
hubičku Ti jako s medem.”

Andulička přistupuje,
sotva ale hlavu níží,
Ježíšek už ručky svoje
kolem její šíje kříží.

Jak se směje, jak ji hladí,
jak se k Andulince tulí –
sotva dostal polibení,
už zas znovu rtíky špulí.

Petr sebou hází, bručí,
jako medvěd když se brání:
“Matka na to mlčky hledí? –
je to pěkné vychování!”

Vánoční píseň
Jaroslav Seifert / Karel Plíhal

Jak ptáci zimořiví v tom teskném příběhu,
ti, které neuživí třpyt hvězdic na sněhu,
my sešli jsme se snící nad lžičkou olova,
kéž by nám mohlo říci náš osud doslova.

Když už se řítí v spěchu ten žaluplný děj,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej,
at’ zvučí trouby hlásné i zpěvy andělů,
dřív, než přijde smrt a zhasne náš dech ve svém pocelu.

A těm u sukní matek dej úsměv do oček,
klín plný cukrlátek a hodně vánoček,
když už se řítí v spěchu ten žaluplný děj,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej….

Vánoční kapr
Jiří Žáček

Vánoční kapr,
ten má život krátký,
vánoční kapr
nenávidí svátky.

Vánoční kapr
na své rybí pouti
nechce být pozřen,
alebrž chce plouti.

Chce klidně plouti
nekonečnou tůní,
kde kapří kmeti
v bahně u dna trůní.

Komu by bylo
býti sežrán milé?
Dejte si radši
řízek nebo filé!

Pustíme kapra,
ať si brázdí řeku
pln optimismu,
radosti a vděku.

Ať si ten kapr
klidně slaví svátky
v rodinném kruhu
s kapry nemluvňátky.

Dejte si biftek,
ať jsou kapři zdrávi!
Pak ovšem budou
protestovat krávy.

Dejte si řízek
ve vánočním čase!
Pak ovšem bude
reptat každé prase.

Člověk má cítit
se zvířaty…Inu,
nezbude, nežli
chroustat zeleninu…

Ladovská zima
Jarek Nohavica

Za vločkou vločka
z oblohy padá
chvilinku počká
a potom taje
Na staré sesli
sedí pan Lada
obrázky kreslí
zimního kraje

Ladovská zima
za okny je
a srdce jímá
bílá nostalgie
Ladovská zima
děti a sáně
a já jdu s nima
do chrámu Páně

Bim bam bim bam
bim bam bim bam
bim bam bim

To mokré bílé svinstvo padá mi za límec
už čtvrtý měsíc v jednom kuse furt jenom prosinec
Večer to odhážu namažu záda
ráno se vzbudím a zas kurva padá
Děcka mají zmrzlé kosti
a sáňkují už jenom z povinnosti
Mrzne jak sviňa třicet pod nulu
auto ani neškytne hrudky se dělají v Mogulu
Kolony aut krok sun krok
bo silničáři ta jak každý rok
su překvapení velice
že sníh jim zasypal silnice
Pendolíno stojí kdesi u Polomi
zamrzly mu všecky CD ROMy
A policajti? Ti to jistí z dálky
zalezlí do Aralky
Ladovská zima
za okny je
a srdce jímá
bílá nostalgie
Ladovská zima
děti a sáně
a já jdu s nima
do chrámu Páně

Bim bam bim bam
bim bam bim bam

Na Vysočině zavřeli D jedničku
kamióny hrály na honičku
takzvané rallye Letní gumy
v tym kopcu u Meziřící
spěchali s melounama
a teď jsou v… Však víte kde
Na ČT1 Studio sníh
Voldanova sedi na saních
A v Praze kalamita jak na Sibiři
tři centimetry sněhu a u Muzea štyři
Jak v dálce vidim zasněženy Říp
řikám si: Praotče Čechu tys byl ale strašny cyp
Kdyby si popošel ještě o pár kilometrů dále
tak jsem se teďka mohl kdesi v teple v plavkach valet
Místo toho aby se člověk bál zajít do Tesca na nakupy
jak jsou tam na tych rovných střechách sněhu kupy
Do toho všeho jak mám zmrzlý nos a líca
z radia zpívá provokater Nohavica

Ladovská zima
za okny je
a srdce jímá
bílá nostalgie
Ladovská zima
děti a sáně
a já jdu s nima
do chrámu Páně

Bim bam bim bam

Vánoční stromeček
Miroslav Florian

Stromku, pojď už dál,
zmrzneš na té pavlači,
ať jsi jedle, nebo smrček,
ať jsi sebemenší skrček,
jen pojď dál, jsi král
jasanů i akátů,
lip ve vonném brokátu –
ze všech stromů země zdejší
budeš večer nejkrásnější,
ze všech, ze všech nejsladší!

Ukolébavka vánoční
Jan Neruda

Spi, Jezulátko, spi!
Zas chudých lidí chudé dítě
jen do jesliček uloží Tě —
ach, kolikrát už lidstvu dáno
a Jidáši vždy zaprodáno,
spi, Jezulátko, spi!

Spi, Jezulátko, spi!
Spi sladce na tom seně holém,
my dech tajíme všichni kolem,
vždyť Tobě, věčné pravdy synku,
je také třeba odpočinku,
spi, Jezulátko, spi!

Spi, Jezulátko, spi!
a nabeř v spánku nové síly,
máš konat ještě mnohou míli:
té cesty lidstva ku spasení,
té ještě dlouho konec není —
spi, Jezulátko, spi!

Spi, Jezulátko, spi!
Za Tvé o bratřích naučení
svět vezme Tě zas do mučení
a než se lidstva pouta zdrtí,
je třeba ještě velkých smrtí —
spi, Jezulátko, spi!

O koledě
Bohuslav Reynek

Vytušenou přítomností
samota se prolíná.
Přílivu jest hodina
dalekých a plachých hostí.

Ořechy jsou na ubruse.
Kočky stín ztich na stěně.
Prosvítají růměně
tváře jablek, zimní, rusé.

Nepřítomní zapomněli.
Stesk už mnohých nehledá.
Jizbou voní koleda.
Nezření se o ni dělí.

Přístav utajených říší
čekání tmu odívá
v slibů roucha zářivá.
Kdo je sám, vždy kroky slyší.

24. XII.
Viktor Dyk

V prosinci denní svit až příliš brzo šedne.
A štědrým večerem už bylo odpoledne.
A otec nedočkav byl jak my, ne-li více,
zřít oči zářící a rozpálené líce,
stát, svědek radosti, u vánočního stromku:
„Teď jde už Ježíšek, teď asi došel k Chlomku.
Jen jestli dojde sem, nepadne do závějí.“

Jsou, kdož spíš dávati, než bráti sobě přejí.
Vzpomínám tiše si na smích, jenž zníval kdys.
Denně se propadá nějaká Atlantis,
nad zemí někdejší se brázdí vlny moře,
jež smetou úsměvy, jež smetou jas i hoře.
Denně se propadá svět nějaký a vzniká.
Kde jinde žili by mrtví než u básníka?

The post Vánoční básničky i písničky, které nás těší nejen o křesťanských Vánocích first appeared on Čítárny.

Všestranně talentovanému Františkovi Gellnerovi (19. 6. 1881 – asi 13.9. 1914) nebylo dopřáno žít dlouho. Přesto po sobě zanechal dílo, které je svým způsobem zapomenuto, ale jenom proto, že málokdo ví, jak často jsou jeho básně zhudebňovány i jako kuplety.
A je k tomu důvod. Měl vyloženě nadání pro šanson i kuplet. Přímý, jednoduše zapamatovatelný verš vypravující příběh, ale často v něm nalézáme mnohem víc, co se často dotýká bytostně nás samotných.

„Nechci se vyvyšovat, ale průkopníci nových směrů uznají, že já to byl, jež zavedl do českého básnictví moderní vymoženosti jako pivo, viržinka atd. Volný verš jsem si neoblíbil, je v něm málo citu. Proti upřílišněným požadavkům srdce je marno bojovat.“

„Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.
Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!
Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.“

xxx
Srdce mé stále po lásce prahne,
nikomu však již nevěřím.
Když někdo ke mně ruce své vztáhne,
ustoupím bojácně ke dveřím.“

xxx
“Nezemru já od práce,
nezahynu bídou,
nezalknu se v oprátce,
skončím sifilitidou

Málo se ale ví jak talentovaný byl malíř, karikaturista a ilustrátor.
Od roku 1911 žil v Brně. Jako kreslíř v redakci Lidových novin je autorem mnoha karikatur spisovatelů a novinářů. Později proslul také jako fejetonista a prozaik.
Jeho dílo bylo ovlivněno i anarchismem, vycházející ze stupidity lidské i politické. Možná by dnes ani nebyl překvapen tím, jak se chová lidské plémě a jaká je i dnes cenzura.

Po vypuknutí první světové války v srpnu 1914 musel narukovat do rakousko-uherské armády. Byl odvelen na haličskou frontu, kde si dne 13. září 1914 lehne vyčerpán u silnice a od té doby ho nikdo nikdy neviděl.

Mnoho jeho básní byly zhudebněno.

Pepa Nos zhudebnil básně „To je teď celá moudrost moje“, „Všichni mi lhali“, „Perspektiva“, „Babička Málková“, „Noc byla. Usnout nemoh‘ jsem…“, „Rum smutně pil pan ředitel“.

To je teď celá moudrost moje / František Gellner

To je teď celá moudrost moje:
Milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mi zobák narost,
vínem si plašit z čela starost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.

xxx
„Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mne dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.

Jaromír Nohavica hrával jeho básně: John Sambo, Napsala mi psaní, Pod mrazivým nebem, Radosti života, To je teď celá moudrost moje, V kavárně u stolku lecco se řekne…

Radosti života / František Gellner

Drobty pod stůl hází nám osud
ostatní vše je nicota
alkohol ještě je holky jsou posud
jsou ještě radosti života
alkohol ještě je holky jsou posud
jsou ještě radosti života

Žena jak žena v života vraku
konečně jedno vše bude ti
jedna ubíjí něhou svých zraků
druhá jedem svých objetí
jedna ubíjí něhou svých zraků
druhá jedem svých objetí

Šetřiti léty jež nemají ceny
v tom žádná moudrost nevězí
dobré je opium alkohol ženy
schází-li schopnost k askézi
dobré je opium alkohol ženy
schází-li schopnost k askézi

Askéty vycházeti vidím
z téhož jak já na svět názoru
stejně jak oni nenávidím
rozumy dobráckých pastorů
stejně jak oni nenávidím
rozumy dobráckých pastorů

Jsem smutný mládenec rouhavý cynik
v rozpuku mládí zhořkl mi svět
v ovzduší krčem a v zápachu klinik
vypučel písně mé jedový květ
v ovzduší krčem a v zápachu klinik
vypučel písně mé jedový květ
vypučel písně mé jedový květ

Děkuju bohu a děkuju čertu
za plaché chvíle prchavý dar
života číši jsem naklonil ke rtu
piju z ní smutek a bolest a zmar
života číši jsem naklonil ke rtu
piju z ní smutek a bolest a zmar

Báseň Václava Hraběte „Jam Session s Františkem Gellnerem“ zhudebnil Vladimír Mišík. Mišík s houslistou Janem Hrubým zpracoval i báseň „Pomalu v revolver se ztrácí víra“ nebo zpívá Baladu.

Balada / František Gellner

Mdlý přísvit noci z tváří shodných tahů
Se smek’ a stíny dva vrhl na podlahu.
Vzduch výhní sálal, po dni nelítostném
Dobíjel chabé duše tupým ostnem.

V tmách tíživých se na besedu sešli
člověk a přízrak. Směj se tomu chceš-li!
Z úst otevřených matně zuby plály,

Horečné ruce hady být se zdály.
Níž klonila se těla pod únavou.
Šeptal cos člověk. Přízrak kýval hlavou.

Tak seděli až v prvý záblesk jitra.
Vstal tiše přízrak: “Na shledanou zítra!”
Vztyčil se člověk, jako dravec zavyl.
“Co čekáš ještě?” smutně přízrak pravil.

Báseň Františka Gellnera zpívá Zdeněk Lahoda

Jsem člověk nemravný a zanedbaný / František Gellner

Jsem člověk nemravný a zanedbaný
a lehké holky měl jsem příliš rád.
Však miloval jsem opravdu tři panny,
ach, je mi stydno na to vzpomínat!

Říkali Elis první mojí lásce,
k níž jsem vší silou svého mládí lnul.
Však pohříchu jsem jednou na procházce
ji in flagranti s jiným přistihnul.

A po druhé, to jsem si zamiloval
přítele holku, jenž byl na vojně.
Ctnost její v tančírnách jsem ochraňoval
a choval jsem se velmi důstojně.

Přítel se vrátil domů z vojny zase
a dostal pohříchu z mé ruky ji,
ve ctnosti nezměněnou ani v kráse,
neposkvrněnou bílou lilii.

A třetí byla holka osiřelá.
Neštěstí její procítil jsem s ní.
O poslední, co po rodičích měla,
ji okrad poručník a příbuzní.

A jednou z rána bolestí jsem zbledl,
když napsala mi na dopisnici,
že jakýs hejsek z legrace ji svedl,
a že je právě v pátém měsíci.

Jsem špatný člověk pokažených mravů,
však třikráte jsem opravdu měl rád.
Je směšno v pláči skloniti svou hlavu
a trapno je srdci svému smát.

Je vlažný večer k lásce stvořen dneska,
a plno žen je venku na ulicích,
a mezi nimi stvořeníčka hezká,
smyslné růže kvetou na lících.

Skupina Mňága a Žďorp zhudebnila báseň „Pod mrazivým nebem“ na albu Jen pro vlastní potřebu!

Pod mrazivým nebem / František Gellner

ptáčkům opatřuje Pán bůh byt a stravu
ale člověk nemá kam by složil hlavu
pod mrazivým nebem lidské srdce sténá
nad svým osudem se zamyslila žena

veškeré své jmění vzala v tvrdé dlaně
pět balíčků sirek koupila si za ně
do své jizby vešla přes vrzavé schody
fosfor seškrábala do sklenice vody

vypila jed klidně světu sbohem dala
ale smrt se dlouho nedostavovala
jenom bolest přišla úpěnlivé lkaní
zaslechla včas ještě ze sousedství paní

bože otrávená dům se sběhl celý
do nemocnice ji potom odváželi
dobrodiním vědy byla zachráněna
pod mrazivým nebem lidské srdce sténá

pod mrazivým nebem lidské srdce sténá
pod mrazivým nebem lidské srdce sténá
pod mrazivým nebem lidské srdce sténá

Punková skupina Malomocnost prázdnoty hrála píseň „Nečekám nic od reforem“

Nečekám nic od reforem / František Gellner

Nečekám nic od reforem,
nových zásad, nových norem,
miluju jen kladivo,
které bije na zdivo,
na zvětralé zdivo.

Svět, jak byl, vždy bude stejný,
život stejně beznadějný,
lze jen tíží kladiva
udeřiti do zdiva,
do starého zdiva.

Nad mou hlavou rudý prapor
hlásá pouze zmar a zápor,
hlásá ránu kladiva,
která padne do zdiva,
do starého zdiva.

Katapult zpívá text básně „Miluju severní nebe“.

Miluju severní nebe / František Gellner

Miluju severní nebe
bílé a bez citu,
kterým se marně prodírá slunce
chladné a bez svitu.

Miluju severní pláně
se smutkem zavátých cest.
Miluju večerní mlhy
severních velkoměst.

Miluju severní muže
těl těžkopádných a mdlých
s bezradnou, truchlivou touhou
v srdcích tesklivých.

Miluju severní ženy
bázlivě stulené v tmách,
které prožívají své lásky
v snech a vzpomínkách.

The post František Gellner. Zapomenutý ilustrátor a básník stále žije v písních, šansonech i kupletech first appeared on Čítárny.

Dokud Pepa Nos (16.5.1949) zpíval proti komunistům, byl v rádiu neustále. Po roce 1989 byl ale ve svých textech kritický i vůči humanitárnímu prezidentovi Havlovi a dalším politickým figurám a měl být proto uložen navždy v zapomnění, stejně jako Karel Kryl.

Jenže jak už to bývá, zůstalo jen u toho “měl být”. Pepa Nos je stále živý a jeho texty jsou ještě víc nadčasové.
Totalitní politické manýry jsou ve své podstatě pořád stejné. Stejně tak i chování lidí, kteří se ocitnou pod mediálním a politickým tlakem totalitní cenzury. Pepa Nos na svých textech nemusel nikdy nic měnit.

Více: http://www.pepanos.cz/texty

 Pepa Nos – Země je kulatá
deska: Země je kulatá

Kdo jde pořád doprava, voctne se nalevo,
kdo jde pořád doleva, přijde napravo.
Kdo jde pořád dopředu, voctne se vzadu,
kdo jde pořád dozadu, bude vepředu.

Protože kulatá, Země je kulatá, Země je kulatá,
je-je-je-je kulatá,
Země je kulatá, Země je kulatá, Země je kulatá,
je-je-je-je kulatá.

Kdo jde pořád na východ, voctne se na západě,
kdo jde pořád na západ, přijde na východ.
Kdo jde pořád na sever, voctne se na jihu,
kdo jde pořád na jih, přijde na sever.

Kdo se pořád přibližuje, nakonec se vzdálí,
kdo se pořád vzdaluje, nakonec se přiblíží.
Kdo jde pořád dolů, voctne se nahoře,
kdo jde pořád nahoru, nikam nedojde!

Pepa Nos – Časy se mění

Pojďte sem lidi a přistupte blíž
a všimněte si jak vody kolem vás stouply výš
a připusťte, že vás to až na kost promočí
a že si vás čas kolem prstu otočí
Měli byste už začít plavat,
jinak půjdete ke dnu
neboť časy se mění, co bylo dnes, zítra není.

Pojďte sem spisovatelé píšící proroctví
a neukvapte se ve svých soudech, loď ještě nekotví
příležitost máš jen jednu, tak abys ji nepropás
Havlíček i Kafka byli jedni z nás
a jestli jsi dnes prohrál, budeš vítěz pozítří
neboť časy se mění, co bylo dnes, zítra není.

Pojďte otcové a mámy, už je čas jít
a nekritizujte co nechcete pochopit
nad svými syny a dcerami už nemáte moc
na vaši starou cestu už dávno padla noc
a když nemůžete pomoct aspoň z té nové běžte pryč
neboť časy se mění, co bylo dnes, zítra není.

Pojďte sem lidi, na chvíli ztište smích
a neucpěte místnost, nestůjte ve dveřích
neboť ten kdo si ublíží, už nebude rovně stát
venku zuří bitva a ty ses začla bát
brzy vám rozdrnčí okna a zatřese zdí
neboť časy se mění, co bylo dnes, zítra není.
Časy se mění, co bylo dnes, zítra není.

Pepa Nos – O svobodě
deska: Rok 2000

O svobodě projevu
o svobodě názorů
o svobodě víry
o svobodě myšlení
o svobodě pohybu
o svobodě pobytu
o svobodě volby

Slova, slůvka, slovíčka padají na človíčka slovíčka,
slůvka, slova padají stále znova
slova, slova, slova stále stejná slova

O lidském právu
o lidské povinnosti
o velikém cíli
o každodenní práci
o globálních výhodách
o nadnárodním nebezpečí
o svobodě pohybu
o svobodě pobytu
o svobodě volby
o svobodě

Slova, slůvka, slovíčka padají na človíčka
slovíčka, slůvka, slova padají stále znova
slova, slova, slova
Stále stejná slova
nic než slova, prázdná slova
v pondělí slova, v úterý slova
ve středu, ve čtvrtek, v pátek, v sobotu slova
v neděli fráze

Pepa Nos – Blues o hovně
deska: Bojové písně

Mírová holubice mě potřísnila trusem.
Chtěl jsem to vzít bohorovně
a jen se otřást hnusem.
Je-li Bůh a jsem-li mu bohoroven,
proč mě nebe vystavuje kapkám hoven, dešti hoven, potůčkům hoven?

Holka mi říká, že ženským nerozumím.
Odplížím se do kouta a do blba
do zrcadla čumím.
Je-li Bůh a jsem-li mu bohoroven,
proč mě nebe zavaluje kopcem hoven, horou hoven, světadílem hoven?

Koupím si noviny.
Mladou Frontu Včera, Dnes, Zítra, Pozítří, Popozítří, na věčné časy a nikdy jinak.
Otevřu žumpu,
přečtu si blbiny a zapnu pumpu.
Je-li Bůh a jsme-li mu bohorovni,
proč nás nebe vystavuje
neustále, každodenně, deníkově,
záplavě hovní, povodni hovní,
potopě hovní?

Na hlavu mi spadl billboard s politikem.
Srazil mě tváří do bláta
a já skončil vzlykem:
Je-li Bůh a jsem-li mu bohoroven,
proč mě nebe zavaluje mořem hoven,
oceánem hoven, vesmírem hoven,
tunami-tsunami hoven?

Červené hovno září na televizní obrazovce.
Za tím rudým kulatým hovnem
jdou novácké televizí ovce.
Je-li Bůh a jsem-li mu bohoroven,
proč mě nebe vystavuje
neustále, každodenně
kanálům hoven, potokům hoven,
patokům hoven, cisternám hoven?

Ein hoven, zwei hoven,
drei hoven, vier hoven,
fünf hoven, zehn Millionen hoven,
sechs Milliarden hoven.
sedmdesát čtyři státních knihoven,
padesát osm úschoven,
devadesát šest duchoven
und ein Beethoven.

Pepa Nos – Agent sí aj ej
deska: Země je kulatá

Já jsem agent Sí Aj Ej,
jsem nebezpečnej a jsem zlej.

Já jsem agent Sí Aj Ej,
jsem nebezpečnej a jsem zlej,
jsem zlej, jsem zlej, strašně very zlej.

Pracuju pro temné síly,
maskují mě černé kníry.

Whisky mi v krku šplouchá,
jsem slizkej jako ropucha.

Ďáblu jsem duši zaprodal,
na rozkaz jsem mordoval.

Za dolary všecičko
udělám, uf, matičko.

Mám vysílačku v nosní dirce
a kulomet skrytej v sirce.

A mě nikdo nedostane,
zmizím, kdy se mi zamane.

Neb su agent Sí Aj Ej, su nebezpečnej a jsem zlej,
jsem zlej, strašně very zlej,
čím víc jsem zlej, tim líp jsem placenej,
zlej, zlej, strašně very zlej,
čím víc jsem zlejší, tim líp jsem placenější,
chacha, chacha, na mě si dej bacha,
nebot já, nebot já jsem strašně very, very,
prišerňácky, strašlivácky, ukrutňácky, smrtelňácky
zlej, zlej, strašně very zlej,
čím víc jsem zlej, tim líp jsem placenej,
zlej, zlej, strašně very zlej,
čím víc jsem zlej, tím líp jsem pla-pla-pla-pla-pla-placenej.

Rec: Zlí celého světa, spojte se!

Pepa Nos – Císařovy nové šaty
deska: Bůh v hotelu Balkán

Jeden císař nestál o hony ani o divadla ani o ženy ba ani o zdymadla
Jen šaty a jak jich užije byla jeho vládní linie
A místo na porady chodíval do šaten, kde před zrcadlem se točil okouzlen
Převlékal se z hodiny na hodinu, nemysle na lid ba ani na rodinu
Jednoho dne však přišli podvodníci, údajně tkalci ze země sousedící
Nabídli mu šaty tvarů křehkých, vláken jak ptačí pírko lehkých
A ty šaty neuvidí ten, kdo je hloupý, neschopný úřadu a na groš skoupý
To zalíbilo se císaři tuze, přestal se točit před zrcadlem v blůze
A chtěl ty šaty co nejdříve mít, ať začnou tkalci hned pilně šít
Po jistém čase přišel ke tkalcům ministr, v pravé ruce držel cvikr a v levé kanistr
Ať na stav se dívá, ať hledí sebevíc, nic nevidí, strachem bledne jeho líc
Být neschopným úřadu by mu navždycky zkazilo dobrou náladu
A podvodníci před tím ministrem dělají jako že něco pilně dělají
„Vy máte vlastně pravdu!“, zajásal ministr a odešel k císaři drže smutně kanystr
Pak poslal císař dalšího úředníka, aby se dozvěděl, co ten tomu říká
Ten raději svým smyslům nevěřil, neb to už jiný, vyšší před ním vlastně prověřil
I císař zatoužil vidět ty krásné šaty a tak vytáhl ze svých komnat zas jednou paty
Přijde, dívá se, nic nevidí. Však běda! Dogma začlo působit na lidi!
A císař řeční o kráse šatů věčný: „Ta barva! Ta nádhera! Ta jemnost! A ten vzor!
Na tím musí užasnout každičký tvor i netvor i potvor ba i do řiti tvor
I rozkřiklo se, jak jsou ty šaty krásné. Že sám císař nad jejich krásou žasne
Podvodníci dostali řády a tituly a zlato a tepanou pistuli
A nadešel den veliké slavnosti, kdy se měl císař před svým lidem předvésti
Tkalci ho svlékli a oblékli mu nic. Však štěstí byl ten den velký hic
I nes´ se císař před lidem svým, který ze známých příčin volal: Bdím či spím?
Tak krásné šaty, ta barva a ten vzor! Jásavě provolával mohutný sbor
Tu došel císař k malém dítěti, které naň hledělo, než začlo křičeti
„Vždyť pan císař je nahatej, na zádech celej chlupatej!“
„Vždyť pan císař je nahatej, na zádech celej chundelatej!“

Tu zarazil se národ lehce, hlasu dítěte věřit nechce
Však po chvíli naježil srst a křičí: „Císař nahý je jak prst!“
Však po chvíli naježil s,r,s,t a křičí: „Císař nahý je jako p,r,s,t!“

Císař pán však toho nedbal a dále se holedbal
Kráčel ještě hrději a lidu vládl tvrději

The post Pepa Nos. Písničkářská legenda o totalitách napříč časem first appeared on Čítárny.