Rakouský spisovatel, žurnalista a dramatik Karl Kraus (1874-1936) součastník a obdivoval Karla Čapka i F.X. Šaldy je pro jeho mimořádně obsáhlé a úvahově pestré dílo obsahující především aforismy, eseje, dodnes populární. Napsal také literární kritiky, nesčetné polemiky, dopisy, satiry, glosy, epigramy, básně, prohlášení etc. Většinu svých prací uvedl ve svém časopise Die Fackel neboli Pochodeň.

Kraus zůstává aktuálním fenoménem dodnes – jako nekompromisní obránce jazyka proti jeho zneužívání a jako svědek toho, jak moc mohou slova ovlivnit dějiny.

Nejvýznamnějším dílem Karla Krause je monumentální protiválečné drama Die letzten Tage der Menschheit (Poslední dny lidstva, 1915–1922). Tato téměř 800stránková koláž dokumentárních scén, citátů z novin, dialogů z kaváren a fronty je dodnes považována za jedno z nejsilnějších literárních svědectví o první světové válce. Kraus v ní ukázal, jak jazyk a propaganda dokážou připravit půdu pro katastrofu.

Byl mistrem afórismu a přesného, často krutě vtipného jazyka. Nikdy se nehlásil k žádné literární skupině ani politické straně, přestože krátce sympatizoval se sociální demokracií a v roce 1934 podpořil Dollfussův režim jako menší zlo proti nacismu. Třikrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.

Vybíráme jeho vtipné aforismy, které nazval O žurnalistech, estétech, politicích, psycholozích, ťulpasech a učencích a byly vytištěny v knize:
Soudím živé i mrtvé / Karl Kraus / Přeložil Aloys Skoumal / Odeon 1974

Pročpak si věčnost nedala tohoto zmetka času odejmout?
Jeho mateřské znaménko je novinový kolek, jeho novorozenecká šmolka tiskařská čerň a v žilách mu proudí inkoust.

Doba se sice tváří, jako by byla o vývoji přesvědčena, jenže dokonalost jí brání osobně se na něm podílet. Její trvanlivost stojí v záručním listě, který na mechanika vkládá těžkou odpovědnost, ale tak dlouho jako záruční list jistě vydrží. A přece je možné, že doba kamenná a bronzová byly ještě trvanlivější než papírová.

Když se krejčí pustí do větru, musí si strčit do kapsy žehličku. Kdo nemá osobnost, musí mít závaží. Je to však nevalná výhoda, když si krejčí vycpe břicho vatou a žurnalista cizími myšlenkami. Tam k tomu patří žehlička, a tenhle se zas nemusí stydět za šosáctví, které ho jedině udrží na nohou. Jenže oni si myslí, že čelí větru, a zatím větry pouštějí.

Nemít myšlenku a umět ji vyjádřit – na tom se pozná žurnalista. Žurnalisti píší, protože nemají co říct, a mají co říct, protože píší.
Malíř má s natěračem společné to, že si umaže ruce. Právě tím se liší spisovatel od žurnalisty.

Individualita spíše podplave nátlak než individuum svobodu. Nacionalismus je zřídlo, v němž každá jiná myšlenka zešlakovatí. Historik je často pouhý dozadu obrácený žurnalista.

Historik je často jen novinář obrácený zády k budoucnosti.
Žurnalismus zamořil talentem svět, historicismus bez něho.
Kdo je historik? Ten, kdo píše tak špatně, že nemůže uplatnit ani v novinách.

Fejetonista – senzál. I senzál musí být pohotový a ovládat řeč. Pročpak se nepočítá do literatury? Život má obory. Onen se zapracuje do tohoto, tento zas do onoho, každý do každého. Štěstí je slepé. Osudy rozhodují o člověku. Víme sice, co jsme, ale ne, co se z nás může stát. Pročpak se počítá do literatury zrovna fejetonista?

Těžko bývá v umění rozeznat pravost od podvodu. Podvod se pozná nejvýš tak, že pravost přehání. Pravost zas nejvýš tak, že na ni obecenstvo nenalítne.

S dokonalými fejetonisty by se dalo vydržet, jen kdyby neměli spadeno na nesmrtelnost. Umějí uplatnit cizí hodnoty, mají po ruce všechno, co nemají v hlavě, a bývají zhusta i vkusní. Když si chce někdo dát vyzdobit výlohu, nezavolá lyrika. Uměl by to taky, jenže to nedělá. Dělá to aranžér. To mu zjednává společenské postavení, které mu lyrik právem závidí. Také aranžér může přežít do pozdější doby. Ale jenom když na něho lyrik udělá báseň.

Ještě nikdy nemělo umění tak daleko k obecenstvu, ale ještě nikdy neexistovala umělá prostředina, taková, že se sama píše a sama čte, že totiž dovedou všichni psát a všichni rozumět a jenom společenská náhoda rozhoduje, kdo z této hunské hordy vzdělání, táhnoucí proti duchu, vyjde jako pisatel nebo čtenář.

Bohatství plynoucí ze sterých temných zdrojů dovoluje tisku, aby si o velkých svátcích dopřával přepychu literatury. Jakpak mu asi je, když se smí jako zlatý řetízek skvět na inzertním břichu nějakého náfuky?

Filozofie bývá pouhá odvaha vkročit do bludiště. Kdo však potom zapomene na vstupní branku, lehce si užene věhlas samostatného myslitele.

Jestliže milování slouží jen k plození, pak slouží učení jen k vyučování. Toť dvojí teleologické ospravedlnění existence profesorů.

Zaboha rád bych věděl: copak si všechny ty lidičky počnou s rozšířeným obzorem?

Nynější dítě se vysměje otci, vyprávějícímu o drakovi. Je třeba udělat z děsu povinný předmět: jinak se mu nenaučí.

Je více věcí mezi kvintou a sextou, než se ve snu zdá vaší školské moudrosti.

Probudilí jinoši – nevyspalí muži.

Mezi starou a novou duševědou je ten rozdíl, že se stará mravně rozhořčovala nad každou odchylkou od normy, a nová dopomohla méněcennosti k stavovskému sebevědomí.

Mají tisk, mají burzu, teď mají ještě nevědomí!

Psychologie je tak zbytečná jako návod k použití jedu.

Psychologové jsou prohlédači prázdnoty a šejdíři hloubky. Dobré názory jsou bezcenné. Záleží na tom, kdo je má.
Satiry, jimž cenzor rozumí, se právem zakazují.

Fráze je škrobená náprsenka před normálním smýšlením, které se nikdy nepřevléká.

Venkovští pulbíři mají jablko, než se dají do pulbírování, strčí je sedlákům do huby. Noviny mají fejeton.

Ťulpas, který mluví o umění, pokládá Umělce, který o něm mluví, za neskromného.

Doprošováním se skromnosti by impotence ráda zabránila aktu.

Malým záleží víc na tom, aby někdo své dílo nepokládal za velké, než aby velké bylo.

Šosák právem pokládá za chybu, když si někdo o sobě „moc myslí“. Velikášství není, že se člověk pokládá za víc, než je, nýbrž za to, co je.
Vzdělání je to, co kdekdo přijímá, leckdo odevzdává dál a málokdo má. Co stráví učitelé, to jedí žáci.
Vševědové snad žijí v přesvědčení, že u stolařiny jde o to, získat hobliny.

Duševní podněty dává dítěti chůva svým: „ku-kuk – co to, co to“. Aby nevřískali, ukáže se dospělým kousek umění a vědy. Děti se uspávají:
„Víš, kolik je hvězdiček?“ Dospělí se upokojí, až když se dovědí jejich jména a jak daleko je Kassiopeia od Země a také že se tak nazývá po choti etiopského krále Kefea a matce Andromedině.

Lidé, kteří přepili žízeň po vědění, jsou postrachem společnosti. Nechť se člověk neučí víc, než nutně proti životu potřebuje.

Kdypak přijde doba, kdy se bude muset při sčítání v každém domě uvést počet potratů?

Humanita je pradlena společnosti, špinavé prádlo ždímá v slzách. Fráze a věc jedno jsou.
Zpotvoření reality ve zprávě je pravdivá zpráva o realitě.

Svět ohluchl od kadence. Jsem přesvědčen, že události se už vůbec neodehrávají, nýbrž že za ně samočinně pracují klišé. Kdyby se však události od klišé nezastrašeny přece jen odehrávaly, jakmile se klišé rozbijí, bude po událostech veta. Věc zahnívá od řeči. Doba už smrdí frází.

Ohyzdnost nynějška má zpětnou působivost.

Karl Kraus (1874–1936)
byl jedním z nejvýraznějších a nejostřejších satiriků rakouské literatury 20. století – spisovatel, žurnalista, dramatik, básník a především neúnavný kritik jazyka, tisku a společenského pokrytectví.

Narodil se 28. dubna 1874 v Jičíně v Čechách do zámožné židovské rodiny papírníka. Už v roce 1877 se přestěhoval s rodiči do Vídně, kde prožil téměř celý život. Studoval práva a filozofii na Vídeňské univerzitě, ale studia nedokončil a rozhodl se žít pouze z pera.

V dubnu 1899 založil časopis Die Fackel (Pochodeň).
Zpočátku přispívali i jiní autoři, od roku 1911 ho však psal, redigoval a vydával úplně sám – bez reklam, bez sponzorů, bez kompromisů. Tento jedinečný projekt trval až do jeho smrti a vyšlo v něm přes 900 čísel. Kraus v něm s chirurgickou přesností pitval novinářskou frazeologii, politickou demagogii a morální úpadek své doby.
Stal se tak jedním z prvních skutečných kritiků médií v moderním smyslu slova.

Zemřel 12. června 1936 ve Vídni ve věku 62 let, krátce před anšlusem Rakouska. Jeho hrob na Vídeňském ústředním hřbitově je dnes čestným hrobem.

The post Karl Kraus kriticky a vtipně o žurnalistech, estétech, politicích, psycholozích, ťulpasech a učencích first appeared on Čítárny.

Kniha Problém médií je nezbytným úvodem pro všechny, kteří chtějí rozumět médiím dnešního světa. Sám Noam Chomsky se vyjádřil ke knize takto:
“Práce McChesneyho je mimořádně důležitá. Měla by být čtena pozorně a se zájmem, zejména lidmi, kterým jde o svobodu a základní práva.”

Kniha nastoluje čím dál aktuálnější otázky:

Slouží média obecnému blahu, nebo oligarchii? Je mediální systém založený na velkých korporacích slučitelný s životaschopnou demokratickou veřejnou sférou? Jak fungují zkorumpované politické principy, které takový systém vytvářejí? Pro mnoho lidí je dávno neplatný názor, že novináři jsou hlídacím psem demokracie. e v neoliberálním prostředí poněkud vyžilá a vyprázdněná floskule a pro společnost, která má být skutečně svobodná, je to podstatný problém.

Texty Roberta McChesneyho, mediálního analytika a profesora kadedry komunikace Illinoiské univerzity, zahrnují dvě eseje z knihy “The Political Economy of Media” (New York, 2008):
“Problém žurnalistiky” a “Jak přemýšlet o žurnalistice”.
Autor v nich zkoumá témata politické ekonomie médií, mezi něž patří např. vztah žurnalistiky k demokratické praxi, porozumění propagandě (vládní i komerční), souvislosti mezi komerčními médii a depolitizací společnosti, zvláštní role inzerce ve formování mediálního trhu i obsahu, vztah médií ke globálnímu a současnému kapitalismu, vliv komercializace na kulturu, veřejnoprávní vysílání atd. Autorovy argumenty jsou podloženy dlouholetým výzkumem. Přináší hutnou kritiku probíhajícího procesu degradace žurnalistiky.

Robert W. McChesney je profesorem na Katedře komunikace na Illinoiské univerzitě v Urbaně-Champaign.
Spolu s Benem Bagdikianem, Edwardem Hermanem a Noamem Chomskym patří k nejznámějším představitelům kritiky médií ve Spojených státech. V poslední době vydal k tématu několik knih: Communication Revolution: Critical Junctures and the Future of Media (Komunikační revoluce), The Problem of the Media: U.S. Communication Politics in the 21st Century (Problém médií) a Rich Media, Poor Democracy (Bohatá média, ubohá demokracie).
Robert W. McChesney je jeden z aktérů filmového dokumentu “Orwell se otáčí v hrobě “od režiséra Roberta Kane Pappase, který je propracovanou kritikou médií, která čím dál víc deformují lež na pravdu. Jasně ukazuje, kdo rozhoduje o tom, co se objeví ve večerních zprávách a jakou svobodu mají jednotliví novináři.

V Česku patří naprostá většina médií třem lidem a například holding Time Warner vlastní 31% společnosti CME pod kterou spadá i česká TV Nova, která v roce 2020 přešla do vlastnictví české PPF. Kdo ovládá rádoby veřejnoprávní a objektivní Českou televizi je už taky zřejmé.

Robert McChesney | Problém medií | Z původního anglického vydání: The Political Economy of Media: 1. The Problem of Journalism, 5. How to Think About Journalism: Looking Backward, Going Forward Robert W. McChesney Monthly Review Press, New York 2008

Výpisky z knihy Problém médií

Představa, že by žurnalistika měla být politicky neutrální, nestranná, profesionální, dokonce „objektivní”, se objevila až ve dvacátém století. Během prvních dvou nebo tří generací existence Spojených států by byly takové představy pro tisk nesmyslné, ba nepředstavitelné…

Během devatenáctého století se logika vydávání novin změnila z primární političnosti na primární komerčnost.
Novinářský systém zůstal otevřeně politicky angažovaný, ale více a více se stával nástrojem velkých zisků tím, jak klesaly náklady, přibývala populace a čile narůstala reklama, která se ukázala jako klíčový zdroj příjmů. Během občanské války čelil prezident Lincoln od některých novin v severních státech kritice, vedle které by to, jak se nakládalo s Lyndonem Johnsonem během Vietnamu, Richardem Nixonem během Watergate a Billem Clintonem během jeho impeachmentu, těmto jmenovaným připadalo jako procházka růžovým sadem. (pozn. 3) Například větší město jako 9St. Louis mělo po většinu druhé poloviny devatenáctého století nejméně deset deníků.
Bylo zvykem, že každé noviny představovaly politiku majitele, a byl-li někdo se soudobou nabídkou nespokojený, nebylo nemožné založit si nové noviny. Podle dnešních měřítek šlo o dosti konkurenční trh…

Profesionální žurnalistika kvůli tomu, aby odstranila spornou otázku spojenou s výběrem článků, pokládá cokoli, co je vypracované oficiálními zdroji–například vládními úředníky nebo významnými veřejnými osobami – za základ pro legitimní zprávu.
V časech politické angažovanosti žurnalistiky si noviny za výběrem článků stály, protože představovaly jejich hodnoty, to, co považovaly za důležité. Na takovýto přístup byla v době profesionální žurnalistiky uvalena klatba. Spoléhání se na zdroje jako na základ legitimních zpráv pomohlo tento problém vyřešit. Pokud pak byl redaktor za napsání určitého článku čtenáři napaden, mohl říci: „Hele, nám nic nevyčítejte, řekl to prezident (nebo jakýkoli jiný oficiálnízdroj)amyjsmeotom jen napsali.“

Pojí se k tomu i ta důležitá výhoda, že se tím činí psaní zpráv celkem snadným a levným – jen pošlete reportéry tam, kde se koncentrují oficiálnízdroje,a nechte je napsat o tom, co tyto zdroje říkají.
Tento faktor je zásadní pro vysvětlení toho, proč se během dvacátého století dramaticky zvýšil počet článků o úřadu amerického prezidenta: do Bílého domu jsou přidělováni zpravodajové a ti pravidelně odevzdávají články, bez ohledu na to, co se právě děje. Koncem devatenáctého století mohly v novinách ve Spojených státech články o prezidentovi zaujímat dvě nebo tři procenta zpravodajského obsahu. Od poloviny do konce dvacátého století ovládal prezident, podle rozsahu průzkumu, 10 až 25 procent zpráv…

Od padesátých do sedmdesátých let jistě došlo k významnému posunu v referování o tématech týkajících se Afroameričanů a žen, který odrážel vznik hnutí za lidská práva a feministických hnutí. Funguje to i opačným směrem.
Například ve čtyřicátých letech, kdy bylo dělnické hnutí ve Spojených státech na svém vrcholu, se v amerických denících hojně vyskytovali redaktoři a reportéři zabývající se výhradně zaměstnaneckými problémy. Bylo jich několik set. O dělnictvu psaly i zuřivě protidělnické noviny, například Chicago Tribune. Okupační stávka ve Flintu v roce 1937, která podnítila vzestup Unie zaměstnanců v automobilovém průmyslu (United Autoworkers) a odborářského hnutí obecně, byla v celé zemi velmi důležitou zpravodajskou událostí. Nejpozději v roce 1980 ovšem zaměstnanci přestali být zajímavým tématem a v denících ve Spojených státech nezbývalo více než pár desítek reportérů na prostředí zaměstnanců. O tomto tématu už se zkrátka nepsalo. Proto (str. 22) nebyla v roce 1989 v amerických médiích prakticky zaznamenána okupační stávka v Pittstownu – největší od flintské – a nikdo se z ní nepoučil. Jak upadalo hnutí zaměstnanců, bylo opouštěno i jako téma. Lidé stále pracují, chudoba mezi zaměstnanci roste, konfliktynapracovištijsoustejně důležité jako jindy, ale to vše už nestojí za zprávu v novinách jako v dobách, kdy měli zaměstnanci větší moc…

Ukázka a rozbor typické presstituce na ČT

The post Problém médií. Proč se žurnalistika změnila na užitečnou presstituci a aktivismus first appeared on Čítárny.

Slovem xenofob bývají v médiích označován lidé, kteří různým způsobem projevují zvrácenou obavu, strach, přecházející v údajnou nenávist k cizincům, v našem případě k převážně muslimským běžencům, kteří v desítkách tisíc denně směřují přes Evropu převážně do Německa a Švédska. ZDE

Pokud se podíváme do encyklopedií pak zjistíme, že podle Wikipedie je to “forma strachu ze všeho neznámého, především z cizinců a všeho cizího (tedy z projevů odlišných kultur, zemí, náboženství, apod.) resp. všeho, co přichází z ciziny, případně co je (co pochází) mimo vlastní sociální útvar (skupinu, podnik, kmen, národ, stát apod.) Tento strach může přejít až v nenávist.”

Je dobré se vracet k významům slov a umět je používat. Zvláště v době, kdy jsou média přímo zaplevelena neustálým opakováním slov, jejichž skutečný význam je mnohými novináři záměrně chybně interpretován.

Češi ale nemohou být podle definic xenofobové, protože mají obavy ze zcela známého a konkrétního.
Kdyby Češi byli xenofobové, museli by mít stejný vztah k Ukrajincům, Vietnamcům a dalším cizincům, kterých je v Česku přes půl miliónů. Tomu ale tak není. Češi mají oprávněné obavy z konrétních a nebezpečných projevů jednoho náboženství, které jim média potvrzují už přes 15 let ze zemí jako Francie, Británie, Německo etc. Jsou to paradoxně tatáž média, která dávají prostor názorům, že Češi jsou díky svým obavám xenofobi nebo dokonce fašisti.

Navíc skrze tato média jsou denně “přesvědčováni”, že neexistuje žádné politické ani jiné řešení uprchlické krize jak ze strany Německa, EU, tak i ze strany Sobotkovy vlády.
A to je v jejich konkrétních názorech jen utvrzuje. Do konce roku 2017 jsem opravdu nezaznamenal, že by politici nabídli konkrétní řešení a uklidnili veřejnost řadou smysluplných bezpečnostní opatření.
“V Německu bylo v listopadu 2015 zaregistrováno 900 000 běženců, podle neoficiálních údajů může do země za celý rok přijít až 1,5 milionu lidí.

Stanovení horní hranice pro počet přicházejících uprchlíků ale 27.11.2015 znovu odmítla německá kancléřka Angela Merkelová. Podle ní je možné dosáhnout snížení počtu běženců jen na mezinárodní úrovni.”
Kancléřka Angela Merkelová prý dokonce prohlásila, že i kdyby v roce 2015 své rozhodnutí otevřít hranice se Středoevropany předem konzultovala, nesouhlasili by s ní a migranty nepřijali, jak prohlásil politolog a mentor Realistů Petr Robejšek. A Merklová jeho slova potvrzuje potvrzuje, když v roce 2017 jasně prohlásila, že v roce 2018 přijme dalších cca 400 tisíc rodinných příslušníků imigrantů, kteří už v Německu jsou. A zároveň stále tvrdošíjně prosazuje přerozdělení imigrantů do dalších zemí EU.

Pokud tedy někdo použíje slovo xenofob, např. vůči naprosté většině národa, pak by se měl v prvě řadě zamyslet, jestli skutečně rozumí napsanému či řečenému. Přestává totiž znovu platit, že stokrát omílaná lež či polopravda se stává jedinou pravdou.

The post Xenofob. Jaký je správný význam slova, které je denně zneužíváno first appeared on Čítárny.

Jan Drda se narodil 4. dubna 1915. Když nastane den stého výročí narození populárního spisovatele a scénáristy, neozve se ani jeden novinář mainstreamu. Vlastně je chápu. Nedovzdělanost, zaneprázdněnost školeními ohledně tupého rozeštvávání lidí a strach o místo. Jan Drda (4. 4. 1915 – 28.11. 1970) je dodnes zvláště mládeži předkládán jako vzor komunistického nadšeného spisovatele. Což je jeden z velkých mýtů.

Jenže jen letmé nahlédnutí do historie nás poučí, že autor vyššího principu mravního, Němé barikády vydal 25. srpna 1968 v Rudém právu v souvislosti s příchodem sovětských vojáků článek s názvem:
„Nezkřivte jim ani vlas, nedejte jim ani kapku vody“.!!!!!!!!!!!
Pak je vyloučen z KSČ a r. 1969 vyhozen z místa šéfredaktora týdeníku Svět práce, který sám založil. A přesto je dnes, po roce 1989, v českém mediálním mainstreamu opomíjený. Samozřejmě včetně zmínky o několika skvělých pohádkách, které dnes točí jen Zdeněk Troška. Komunismus, Troška, Drda…
Když to shrneme, tak máme pro český mainstream samé blbé klíčová slova. :o)

Ve své době však lidé považovali Drdu za svého pohádkového krále.
Dětem připomínal silou a moudrou dobrotou bernardýna.” jak napsal Jan Martinec v knize Nejlepší dramatik je život.
Jan Drda dělal ve svém životě osobní rozhodnutí podle svého nejlepšího svědomí. A nebyla to jednoduchá doba. JAn Drda, ale byl člověk dobrý a v jeho knihách to je cítit. V knihách čtenář velmi lehce pozná, kdo lže a kdo je upřímný.

Takže to napravíme a připomeneme pár poučných a dnes už legendárních pohádek, které vychází z jeho známé knihy České pohádky.
Podle vzpomínek Adolfa Branalda knihu Drda napsal v dřevem táflované pracovně Dobříšského zámku. V té době byl předsedou Svazu československých spisovatelů (1949-56).

Hrátky s čertem (1956)
O další rok později (1956) zadaptoval sám spisovatel Jan Drda pro film svou vlastní divadelní hru Hrátky s čertem (1946). Výtvarné podoby tohoto podobenství se necelé dva roky před smrtí ujal Josef Lada (1887-1957) a také tady zní tři písničky. Káču hrála Eva Klepáčová (nar. 1933) a hlavního hrdinu, vojáka Martina Kabáta, Josef Bek (1918-95). Alena Vránová (nar. 1932) ztvárnila roli Dišperandy a Jaroslav Vojta se objevuje jako pověstný loupežník Sarka Farka. Neumann tentokrát hrál čerta Omnibora, Vinklář Luciuse, Ráž čerta Solferna a Ladislav Pešek samotného Belzebuba. Kostýmy vytvořili Karel Postřehovský, František Zapletal a Miloslava Skořepová.

Dařbuján a Pandrhola (1959)
Česká pohádková filmová komedie z roku  režiséra Martina Friče s Jiřím Sovákem, Rudolfem Hrušínským a Václavem Lohniským v hlavní roli. Film byl natočen na námět pohádky Jana Drdy, který byl i spoluautorem scénáře k tomuto snímku.

Zlaté kapradí (1963)
Podle předlohy Jana Drdy natočil režisér Jiří Weiss film o prostém ovčákovi, jenž získá přízeň lesní víly – a od ní dokonce čarovné kapradí. Jenže daru si nerozvážný hrdina neváží, lehkomyslně se nechá naverbovat na vojnu, kde jej okouzlí vypočítavá a sobecká generálova dcera, takže na divoženku zapomene… V hlavní roli Vít Olmer, pozdější režisér.

O princezně Jasněnce a létajícím ševci  (1987)
Další Drdovy předlohy O princezně Jasněnce a ševci, který létal se roku 1987 zhostili scenárista Karel Steigerwald a režisér Zdeněk Troška s kameramanem Jaroslavem Brabcem. Titulní létající hrdiny vytvořili Michaela Kuklová a Jan Potměšil, jen dva roky poté bohužel těžce postižený při autohavárii. Helena Růžičková zde hrála čarodějnici a výstava nepostrádá ani křídla z tohoto filmu.

Z pekla štěstí (1999)
Jiná Drdova pohádka Český Honza (1958 v knize České pohádky) otáčí po ladovsku naruby známá klišé. Drak je najednou hodný a princezny nežere, princezna není hodná a div by ho nesežrala. Díky scenáristovi a režiséru Zdeňku Troškovi se tento veselý příběh stal i předlohou jeho filmu Z pekla štěstí (1999), k němuž dodal hudbu Karel Svoboda (a mj. tu zpívala i Iveta Bartošová). Hlavní role ztvárnili Miroslav Šimůnek (jako Honza) a Michaela Kuklová co Markýtka, dále hráli Lukáš Vaculík (Honzův kamarád Kujbaba), Radek Brzobohatý, Sabina Laurinová, Milena Dvorská, Filip Blažek anebo Vladimír Brabec i zpěvák Daniel Hůlka (jako králové). Film je nejnákladnějším pohádkovým projektem v celých dějinách naší kinematografie, mimo jiné i proto, že obsahuje deset minut trikových scén, při nichž byla částečně využita i počítačová animace vkládající do předtočených záběrů draka Bucifala. Kostýmy do Z pekla štěstí vytvořil Josef Jelínek.

Nejkrásnější hádanka (2008)
Česká filmová pohádka, kterou na námět pohádek Jana Drdy natočil režisér Zdeněk Troška. Pohádka spojuje a propojuje příběhy dvou Drdových pohádek, O princezně, která hádala, až prohádala a O Matějovi a Majdalence, které pocházejí z knihy České pohádky.

Celkově se Drda podílel na těchto filmech:

2008     Nejkrásnější hádanka – kniha
1999     Z pekla štěstí (TV seriál) – kniha
Z pekla štěstí – kniha
1990     O hloupé havířce (TV film) – kniha
1988     Motanice (TV film) – kniha
1987     O princezně Jasněnce a létajícím ševci – kniha
1985     Vodník v pivovaře (TV film) – kniha
1984     Zlaté kapradí (TV film) – kniha
1981     Pohádka o mokrosuchém štěstí (TV film) – povídka
1979     O hruškách ušatkách a jablíčku parohátku (TV film) – kniha
1970     Byly noci májové (TV film) – povídka
1969     Hádavá pohádka (TV film) – kniha
1963     Hlídač dynamitu – povídka
Zlaté kapradí – kniha
1960     Hlídač dynamitu (studentský film) – povídka
Nenávist (studentský film) – povídka
Stopy (studentský film) – povídka
Vyšší princip – povídka
1959    Dařbuján a Pandrhola – kniha
1949    Němá barikáda – povídka
1942    Městečko na dlani – kniha
1940    Druhá směna – kniha
1938    Stříbrná oblaka – kniha

The post Populární Jan Drda. Šest jeho filmových pohádek a dlouhodobý nezájem mainstreamu first appeared on Čítárny.

Pro Lidové noviny a další bulvár Karel Kryl neexistuje. Již roky o něm neinformují nebo jen v minimální míře. Na vlastní kůži se o tom přesvědčil Martin Štumpf, když zaslal Lidovkám zprávu o mši. Místo snahy informovat dostal odpověď: “…soukromá jubilea někdejších trampských zpěváků je třeba uplatnit v placené inzerci”.

Bylo to v Břevnově, 11.3. 1994, kdy se lidé rozloučili s Karlem Krylem.
Básník Ivan Martin Magor Jirous se k tomu vyjádřil slovy:

„Nasralo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímá takový kreatury jako Jackson!“

Své názory jasně říká v knize Půlkacíř, kdy je se společenskou situací v Česku a na Slovensku přímo zhnusený.
Jeho názory najdete i v knize: Země Lhostejnost, kritické ohlasy Karla Kryla na politické kupčení v letech 1990-93

Kryl byl jeden z mála, který si dokázal zachovat svojí tvář a nazývat věci pravým jménem.
Existuje naštěstí jeden zajímavý dokument, který dost přesně charakterizuje poslední roky Kryla, ale i celý jeho život. A ten koluje mezi lidmi i bez cenzury mainstreamových médií.

Demokracie

Demokracie rozkvétá byť s kosmetickou vadou
Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou
/: Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce
A z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce :/

Demokracie prospívá bez nás a pragmaticky
Brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky
/: Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky
My nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky :/

Demokracie zavládla, zpívá nám Gott a Walda
Zbaštíme sóju bez sádla u strejdy McDonalda
/: Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem
Pod střechou jedný partaje se u koryta sejdem :/

Demokracie pánuje od Aše po Humenné
Samet i něha v pánu je a zuby vylomenné
/: Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí
Zaujímáme postoje místo, abychom stáli :/

Demokracie dozrává do žaludečních vředů
Bez poctivosti bez práva a hlavně bez ohledů
A je to mýlka soukromá snad optického klamu
Že místo srdce břicho má
A místo duše tlamu

Karavana mraků

Slunce je zlatou skobou na vobloze přibitý,
pod sluncem sedlo kožený,
pod sedlem kůň, pod koněm moje boty rozbitý
a starý ruce sedřený.

Refrén: Dopředu jít s tou karavanou mraků,
schovat svou pleš pod stetson děravý,
/: jen kousek jít, jen chvíli, do soumraku,
až tam, kde svítí město, město bělavý. :/

Vítr si tiše hvízdá po silnici spálený,
v tom městě nikdo nezdraví,
šerif i soudce – gangsteři, voba řádně zvolený,
a lidi strachem nezdravý.

Sto cizejch zabíječů s pistolema skotačí
a zákon džungle panuje,
provazník plete smyčky, hrobař kopat nestačí
a truhlář rakve hobluje.

Refrén: V městě je řád a pro každého práce,
buď ještě rád, když huba voněmí,
/: může tě hřát, že nejsi na voprátce
nebo že neležíš pár inchů pod zemí. :/

Slunce je zlatou skobou na vobloze přibitý,
pod sluncem sedlo kožený,
pod sedlem kůň, pod koněm moje nohy rozbitý
a starý ruce sedřený.

Refrén: Pryč odtud jít s tou karavanou mraků,
kde tichej dům a pušky rezaví,
/: orat a sít od rána do soumraku
a nechat zapomenout srdce bolavý. :/

Bílá Hora

Osmého listopadu šestnáctset dvacet u letohrádku Hvězda na
Bílé Hoře zůstal z vojsk Království českého poslední
praporec – moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl
do posledního muže. Píseň nazvaná Poslední Moravan.

Pod bílou zdí má bláto barvu perleťovou
a zvony odletěly za větrem do Říma,
obzor se rdí, můj táto,
hanbou šarlatovou
už jsme tu osaměli, z kříže se nesnímá.

Prapory mdlé už pálí ruce vlajkonošů,
jen oči pod přilbicí snad ještě doufají,
a mlhy zlé se valí do děr od hrabošů
i do ran na orlici, kterou už poutají.

®: Rudý kohout na obzoru roztahuje spáry,
hřeben větru rozčesává pera plamenná,
věřili jsme na pokoru u popravčí káry,
zlatá doba nenastává, bude kamenná.

Je prý to ctí až na dno, zůstat pod prapory,
mít duši nestydatou a mozek bez ceny,
být králem lstí a snadno vzít si bez pokory
na svatbu se Zubatou železné prsteny.

Není to med, zas píti číši vrchovatou
a věřit na proroky v chorálu polnice,
sto černých let nám svítí hvězdou jedovatou
na erbu pro otroky – pro naše dědice.

®: + bude kamenná, bude kamenná …

Synonymická

Armáda míru proudí ulicemi,
na líci úsměv, vlajky v pravicích,
veslaři v šiku s osmiveslicemi,
vápeníci s vápnem na nohavicích.
A já jdu s nimi a jsem dojatej
a samou radostí bych juchal,
ač zcela lysý – přece chlupatej,
ač bez čichu – jsem přece čmuchal.

Armáda kráčí ve volání slávy
s praporem míru v boji kaleném,
hasiči v přilbách, lidé z lesní správy,
za nimi jde vojsko v šatě zeleném.
A já jdu s nimi v masce mazáka,
a já jdu s nimi jako hajnej,
mne v knastu znají jako bonzáka
a v civilu jsem prostě tajnej.

Jde předvoj zítřka v šatě úředníků,
vždy hledět vpřed a nikdy dozadu!
Jdu s nimi též, ač stojím na chodníku,
na vycházku kráčím, nebo do sadu.
Po parcích slídím, hraju hlídače,
nechtěje, abych ňákou slízl,
já nosím hrdé jméno práskače
a moje přijmení je fízl.

Nesmíš se dáti špatnou cestou zlákat,
náš nový svět se zítra narodí,
posiluj mír, jen tak se můžeš flákat,
k shánění má čas jen ten, kdo marodí.
V čekárně tiše vrčí vysavač,
to čistí uklízečka běhoun,
někdo mne zná pod jménem udavač
a jiný pod přezdívkou špehoun.

Armáda míru: miliony strýčků,
tisíce známých: samí zloději,
zářivý zástup malých zlodějíčků
vítajících příchod nových nadějí.
A já jdu s nimi, nejsem outsider,
ač sedím v baru, piju tramín,
já získal profil jako Brettschneider
a dneska říkají mi KaMin.

Nadešel čas a voní galejemi,
jsme předvoj lidu, panstvo z podruhů,
pochodeň pupků, bachor s idejemi,
pro tebe a pro mne, pro nás, soudruhu!
Kdo nejde s námi, ten je rozvraceč,
kdo proti nám, je lump a břídil,
jde s námi špicl, špeh a donašeč,
konfident, informant a slídil!

Hlas

V měsíci září, kdy jablka zrají,
kdy mantilu noci svit měsíce protkal,
když dozněla hymna, již v půlnoci hrají,
já poprvé tehdy jsem Satana potkal.

Ten Satan měl líbeznou postavu panny
a nepáchla síra, však voněly květy,
a v úsměvu něha bez jediné hany,
jen z úst jako hadi mu syčely věty:

“Jen nech si svou duši, ta k ničemu není,
vždyť mnozí i zdarma ji upsali čertu,
však hlas – to je zboží, jež dneska se cení
a dobře se platí – to beze všech žertů!”

“Já pro ten tvůj hlas jsem si ohlávku uvil
a stráž mi ho do klece vsadí,
a kdybys pak stokrát i andělsky mluvil,
tvůj hlas tě zradí!”

Dnes jako kníže si v paláci žiji,
mám ve stájích koně a v zahradách pávy,
jím ze zlaté mísy a z křišťálu piji,
jen rádio nemám a nesnáším zprávy.

Neb kdykoli válkou se o lásce bájí,
když slaví se vrazi a obchody s časem,
když svatými slovy se bezpráví hájí,
když hlásá se lež – tedy vždycky mým hlasem.

Mé lůžko je měkké, však propíjím noci,
mám z démantů bazén a ze zlata ryby,
mám přebytek všeho, i pýchy, i moci,
mám v paláci všechno, jen lidé tu chybí!

Dnes podruhé oko mé Satana spatří,
je krásný, byť s úsměvem krysím,
vždyť jemu dnes s hlasem i duše má patří,
když na větvi visím …

The post Básník Karel Kryl žije v srdcích lidí, bez zájmu novinářů. Ani Havel mu nebyl na pohřbu first appeared on Čítárny.

Konfirmační bias je tendence hledání vysvětlení události v oblasti, kde vysvětlení očekáváme. Na rozdíl od hledání vysvětlení, které vysvětlení testuje a zkoumá.

Proč by nás toto mělo zajímat?

Tato znalost je důležitá nejen v mezilidských vztazích, ale i v našich politických postojích či dešifrování některých mediálních zpráv.
Ve většině případů nám přijde úplně samozřejmé rozumět informacím, které potvrzují naše představy o určitých fenoménech či tendencích v politice, ve společnosti, které se hlavně zneužívají a zesilují ideovou propagandou nebo jinou ideovou společenskou mediální aktivitou.

Toto si můžeme vyložit na jednoduchém příkladu s kartami. Řekněme, že máme 4 karty.

Karta s písmenem A a karta s písmenem D
+
Karta s číslem 4 a karta s číslem 7
Každá karta má na jedné straně číslo a na druhé písmeno.

Tvrzení (hypotéza):
„Pokud je na kartě samohláska, na druhé straně je sudé číslo.“

Otázka:
„Které karty je třeba otočit proto, abychom dané tvrzení ověřili či vyvrátili?“

Byla vaše odpověď „A“ nebo „A a 4“?
Tak to nejste sami. Z průzkumu vysokoškolských studentů se ukázalo, že toto jsou nejčastější odpovědi.

Avšak, vzhledem k tomu, že hledáme odpověď na otázku pokud X, tak Y (samohláska a sudé číslo), tak je třeba nalézt/otestovat instanci pokud X, tak ne Y (samohlásky a lichého číslo). Proto správnou odpovědí na tuto otázku je otočení karty A a 7.

Proč je tedy nejčastější odpovědí A a 4?
Je to tím, že to jsou karty, které souhlasí (konfirmují) s danou otázkou. Otázka se přeci ptala na samohlásky a sudá čísla. Lidé mají automatickou tendenci zpracovávaná data potvrzovat místo vyvracet.

Více: http://en.wikipedia.org/wiki/Confirmation_bias

The post Mediální manipulace. Příklad konfirmačního biasu aneb jak získat souhlas first appeared on Čítárny.

Napsat špatnou knihu dá stejnou práci jako napsat dobrou, napsal Aldous Huxley ve své knize Kontrapunkt. To samé platí o novinařině. Napsat lživý, polopravdivý nebo pravdivý článek může dát stejnou práci nebo chcete-li námahu.
Příroda je nestvůrně nespravedlivá. Za nadání neexistuje náhražka. Píle a všechny ostatní ctnosti zde nejsou nic platné.

Novinařina se proměnila v piár kšeft, psaní na zakázku.
A to podle ideologie a zaměření novin, podle toho, jaká vláda a strana noviny platí. Hraní se slovy informace a dezinformace je dnes už směšná.
Mainstreamu nevěří většina lidí. Ne díky propagandě, ale díky vlastním zkušenostem za posledních min. 10 let.
Česká televize manipuluje jak se dá. Viz.: Osvětim. Drzá a stupidní manipulace České televize o osvobození německého vyhlazovacího lágru
A novináři říkají naplno, že jejich práce je manipulace.

„Neklaďte na mě tradiční novinářská pravidla, protože já je nedodržuju a nepovažuju to za nutné. Nechci předstírat, že jsem nezávislý. To je fér hra s divákem. Že se ze mě stal obchodník s mluveným slovem? V podstatě ano…”
Novinář Michal Půr (info cz) v DVTV /květen 2023/

Takovou piárštinu vydávanou za novinařinu popsal už v třicátých letech min. století Huxley v knize Překrásný nový svět

Jejich práce je lehká, dětsky prostá. Žádná námaha pro mozek, ani pro svaly. Sedm a půl hodiny mírné, nevyčerpávající práce, a pak dávka sómy, hry, neomezované páření a pocitová kina. Co si mohou ještě přát?

Paradoxní situaci v české novinařině trefně popsal Boris Cvek…

…Když tak sleduji současnou situaci v českých novinách, napadá mne tento příběh: žil byl v jedné malé zemi hlídací pes demokracie, který místo tvrdé práce na hájení veřejného zájmu rozptyloval pozornost lidu té země různými hloupostmi a povrchnostmi a který zároveň vyvolával ve všech pocit, že názorů a kauz je příliš mnoho na to, aby byla veřejnost opravdu rozhněvána a vyžadovala opravdovou nápravu poměrů.

Postupný ústup demokracie do rukou bohatých lidí, kteří zbohatli za podivných okolností právě díky tomu, že demokracie nefungovala a nefungovala stále více, nakonec dospěl tak daleko, že si tito lidé hlídacího psa koupili.

A hlídací pes byl zpočátku rád, že je v dobrých, bohatých rukou, které ho budou dobře krmit. Brzy však zjistil, že jeho funkce se stala zbytečnou a že jeho majitelé ho nejen nepotřebují, ale koupili si ho proto, aby ho nechali utratit.

A tak se hlídací pes demokracie stal sám obětí změn, před nimiž měl veřejnost chránit.

The post Hlídací pes demokracie nehlídá. Tragikomický osud většiny novinářů first appeared on Čítárny.

Mimořádně zdařilý pohled na českou žurnalistiku podává jeden z nejlepších mediálních expertů v Česku, Petr Žantovský. Vtipnou formou rozebírá zcela vážné souvislosti o českých novinářích po roce 1989, jejich praktikách i důvodech jejich velmi časté falešné loajality, které se projevují prezentováním polopravdivých a zavádějících informací určené široké veřejnosti.

Petr Žantovský (1962)
dosud vydal řadu knižních interview (s Evou Urbanovou, Janem Potměšilem, Otakarem Vávrou, Václavem Klausem, Milošem Zemanem, Vladimírem Železným, Milanem Knížákem a řadou dalších), tři soubory fejetonů, komentářů a jiných publicistických textů (Dobře nám tak, 2001, V síti aneb My všichni, žejo, chceme tu demogracii, 2002, (O)bludiště, 2003) a několik odborných publikací o médiích (Média na pranýři, 2005, Hovory o médiích, 2006, Manipulace v médiích – spolu s T.Ilowieckim, 2009, Česká politika a média po roce 1989, 2013, Mediální manipulace a krize v ČT, 2015).
Autor studoval koncem 80. let minulého století žurnalistiku. Protože však žurnalistiku dost dobře studovati nelze (talent se nenaučíte a pro zvládnutí jazyka českého si vystačíte s maturitou a citem pro věc), pojednal tato studia především jako příležitost se něco dovědět a naučit v bezedných pražských antikvariátech. (Až mnohem později si neformální studia doplnil o doktorát z dějin a teorie žurnalistiky, ale to jen na okraj).

Po více než dvaceti letech, během nichž řadu let do novin psal a řadu let nepsal, a to víceméně bez ohledu na momentálně panující politické ovzduší, pokusil se, byť v jazykově vylehčené podobě, ale v podstatě velmi vážně, pozastavit se nad vývojem české žurnalistiky po mnoha letech od listopadu 1989, tedy od okamžiku, kdy žurnalistika mohla začít působit a existovat svobodně. Podívat se zblízka na to, nakolik a jak se česká žurnalistika této svobody zhostila a čemu všemu dobrému a špatnému se za pochodu (ne)naučila. To celé v důvěře, že tento pohled může být užitečný pro ty, kdo zatouží či budou nuceni se vydat na procházku minovým polem našich médií.

Průvodce minovým polem žurnalistiky / Petr Žantovsky / Vydalo OREGO productions, 2015
Knihu lze objednat na jeho e-mailové adrese: pzantovsky@seznam.cz.

Pravidelné analýzy Petra Žantovského >>

Ukázka z knihy pochází z kapitoly Typologie českého novináře:

Neomylný

Neomylnost je nejčastější, a též nejnebezpečnější, žel téměř všudypřítomnou chorobou českého politického (a ve zvláště hypertrofované podobě i kulturního) žurnalismu. Je to jakýsi zastřešující rys, společný velké většině příslušníků řečeného cechu.

Neomylný novinář se nikdy nemýlí, to vyplývá z definice. Neomylný novinář se nemýlí ani tehdy, když se mýlí a dokonce všichni kolem vidí, že se mýlí. Neomylný novinář totiž vždy dokáže najít zdůvodnění, proč se mýlí všichni kolem, a nikoli právě on.

Neomylný novinář uplatňuje svou neomylnost dokonce retroaktivně. On se totiž nemýlil ani nikdy v minulosti, a to ani tehdy, když všechny historické události mezi „tehdy“ a „nyní“ prokázaly, že minimálně v jednom z těch okamžiků se mýlit musel, prostě jen proto, že v každém z těch okamžiků tvrdil pravý opak toho, co tvrdil v druhém z okamžiků.

Příklad: Novinář, který před 50, resp. 30 lety tvrdil, že nejlepší na světě je socialismus, je mnohdy týž novinář, který před 20 lety tvrdil, že nejlepší na světě je kapitalismus. Jsou dokonce i vzácné případy, kdy stále týž novinář něco podobného o kapitalismu tvrdil před 70 lety, dříve než pochopil novou pravdu o socialismu. A velmi časté jsou případy těch, kteří se po dočasném poblouznění kapitalismem vrátili zpět ke své dávné pravdě o socialismu.

Tento novinář se nikdy na této časové přímce nemýlil, protože k mýlce není uzpůsoben. Vysvětlení, proč mnohokrát tvrdil různé, navíc protichůdné věci, je prosté: mýlil se svět. Novinář přece vždy myslel: „Svět se nemýlí, tedy to potvrzuji já, jenž se nemýlím. Pokud se několikrát na ploše jediného století svět zmýlil, nikdo to nemůže dávat za vinu mně, neomylnému novináři, který vždycky věrně popíše neomylný svět.“

V konkrétnější praxi to lze dobře ukázat na jednom známém a věru uctívaném novináři, který proslul tím, že napsal první knižní rozhovor s tvůrcem polistopadové ekonomické reformy, přičemž tuto vynesl do nebe. Jen pár let poté se stal jedním z ústředních mluvčích názoru, že dotyčný tvůrce ekonomické reformy je zločinec a jeho reforma je zločin, což přece všichni už dávno věděli. Tehdy i dnes má pravdu, protože je neomylný.

Podržtaška

Jeden z nejsmutnějších úkazů na mapě žurnalistického živočichopisu. Jejich svět lze charakterizovat stručně a decentně slovy básníka Gregoryho Corsa: „Poněvadž jsem ve svých názorech a ctěních závislý na hrdinech, jednám podle pravých pravd a bludů“. Podržtaška byl až do konce roku 1989 víceméně prototypem českého novináře. Tehdy se též dalo říci Držhuba, vyšlo to skoro nastejno. Mezi Držhubou a Podržtaškou byl jen ten rozdíl, že Podržtaška držel hubu jaksi aktivněji, snaživěji. Proto se dopracovával funkcí, na rozdíl od řadových Držhubů, kteří v lepším případě v novinářské profesi přežívali, v horším, avšak důstojnějším (ne však častém) ji více či méně dobrovolně opouštěli.

Dnes Držhubové téměř vymizeli, respektive transformovali se, prostě proto, že zmizelo nebo se proměnilo prostředí, které je generovalo. Zůstali Podržtaškové. Nemylme se však: mnozí dnešní Podržtaškové vyrostli právě z tehdejších Držhubů, a v horším případě setrvali u svého podržtaškovství i přes průvan věků, neboť tato vlastnost je nedělitelnou součástí jejich osobnosti, a nikoli jen z nouze přijatou stylizací.

Správný Podržtaška za minulého režimu vedl stranickou či aspoň svazáckou buňku již na fakultě, kam se díky svým aktivitám toho druhu zpravidla dostal na první pokus. Též se ihned po absolutoriu dostal hned na první pokus do prestižního média, lze-li vůbec některé z tehdejších médií nazvat prestižním. V takto získané pozici postupoval dále, poučovav za pochodu národ o kvalitách socialistického soutěžení, důležitosti boje o zrno, významu přejímání sovětských zkušeností a nepřijatelnosti imperialismu v jakékoli jeho podobě. Převrat v listopadu 1989 uvítali tací jedinci zpravidla s trikolórou na klopě a akciemi domovského listu, velmi záhy zprivatizovaného stylem „kdo dřív přijde, ten víc mele“, v šupleti.

Velice záhy pochopili všechny kvality kapitalismu a málem se slzou v oku vzpomněli, jak jim zlý socialismus bránil v rozletu. (Zde si, prosím, připomeňte stručně kapitolku Neomylní.)

Mnozí z těchto Podržtašků se stali opěvateli nového řádu, někteří z nich aspirovali na pozice tiskových mluvčích kapitalistických politických stran. Točili televizní seriály, v nichž léčili socialismem nemocný lid novou myšlenkou a perspektivou.

Těžko říci, v kterém přesně okamžiku se tento trend chování Podržtašků zlomil. Patrně tehdy, když noví pánové jevili málo zájmu o služby Podržtašků a někteří některým to dali pádně a nevybíravým způsobem najevo. To je však pro Podržtašku největší myslitelná potupa: Hleďte, chtěl jsem sloužit, jak nejlíp umím a jak jsem koneckonců po léta zvyklý, a oni takhle! Najdu si jiné, jimž tu tašku podržím a kteří to náležitě ocení.

Stalo se. Ze zástupu Podržtašků se začaly odlupovat nejprve skupinky, pak celé roje, až nezbyl žádný. Všichni přeběhli tam, kde mohou držet tašku. Kde se to žádá a cení.

Je třeba říci, že podržtaškovství není jen ryze novinářskou úchylkou. Potkává i jiné profese, bohaté podnikatelské kruhy nevyjímaje. Takovou exemplární ukázku předvedl jeden znamenitý obchodník se sportem a jiným zbožím. Ještě pár týdnů před volbami byl přítelem předsedy Y. Den po volbách o témž prohlásil, že je trubec, domýšlivec, ňouma a muž bez budoucnosti. Načež začal adorovat předsedu Z. Co byste neřekli: předseda Z přece vyhrál ty volby, jaká náhodička!

Abychom však nenechali ladem svrchu zmíněné Držhuby. Ani držhubovství totiž, tak jako žádná jiná fyzikální veličina, neodplynulo jen tak do astrálu. Držhubovství jen získalo trochu novou podobu a trochu jiné důvody. Dnešní Držhuba drží hubu nikoli ze strachu před politickou perzekucí, nýbrž před vyloučením z elitní party „hochů, co spolu mluví“. Ačkoli jsme úvodem vznesli vážné pochybnosti o intelektuálních schopnostech většiny českých novinářů, tu a tam se stane, že výjimka stvrdí pravidlo. Občas některý novinář pochopí, že to, co tvrdí jeho kolegové, nadřízení, majitelé a političtí guruové, je nesmysl jak dům. Přesto drží hubu. Proč? Protože v opačném případě by byl vyobcován nejprve ze zasvěceného kruhu profesního okolí, možná by dokonce přišel i o výhodný flek, v horším případě by se ocitl na černé listině a už by si nevrzl v žádném médiu, protože všechna média a novináři v nich nade vše jiné ctí loajalitu ke svému souručenství. Ne že by nebyli demokratičtí: „Klidně si mysli, co chceš, jen to prosím nikde nevykládej, nebo…“ V mediální teorii se tomu říká „spirála mlčení“. Komunisté tomu za svých časů říkali prostěji: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ A na tomto žírném záhumenku prosperuje dnešní české novinářské držhubovství.

The post Průvodce minovým polem žurnalistiky. Petra Žantovského mimořádně zdařilá sonda do bahna české novinařiny first appeared on Čítárny.

Vzpomínám, jak za socialismu nebylo radno používat některá slova. Např. Svobodná Evropa, Charta 77, Plastic People, Hlas Ameriky, Kryl, Woodstock a svým způsobem i slovo junácký, Foglar, Seifert, Hrabal, Kerouac, a mnoho dalších.
Zajímavé ale je, že oficiální zákaz vlastně ani neexistoval a přesto lidé často používali autocenzuru při svém vyjadřování, neboť se báli o své zaměstnání či kvalitu životního stylu, kdyby navenek nebyli v souladu s hlavním mainstreamem.

V době popřevratovém se nic podstatného nezměnilo. A tak mnohým lidem došlo, že podbízivé chování lidí vůči režimu ani tak nezávisí na konkrétním politickém systému, ale hlavně na klasickém pudu sebezáchovy v lidském chování.
I v dnešní společnosti přežít, znamená být součásti výhod společnosti ve které žiji tím, že můj vlastní “mediální a společenský” obraz bude v souladu s tím, co mainstreamová společnost nebo můj chlebodárce hlásá. To je autocenzura, která je prostoupena celou společností, ale logicky je nejvíc vidět při tzv. novinářské práci.

Profesor Ota Ulč si například všímá narůstající tendence kontrolovat používaní slov na americkém kontinetě. Například…

University of New Hampshire vydala příslušně politicky korektní rukověť s názvem „Bias-Free Language Guide“, se seznamem slov, když ne již za všech okolností zakázaných, ale označených jako „problematic“, takže k jejich definitivnímu zákazu se teprve spěje. Mezi nimi jsou „American“, „homosexual“, „illegal alien“, „Caucasian“, „manpower“, „freshman“, dokonce i „mailman“, „ chairman“, též „elders“, „senior citizen“, „overweight“, „speech impediment“, „dumb“, „sexual preference“. Na provinilce – student nebo učitel – pak čeká disciplinární řízení a ideologická převýchova, zpravidla prezentovaná matoucím eufemismem „diversity training“.
University of South Carolina zakazuje „teasing, ridiculing, insulting – škádlit, zesměšňovat, urážet“.

A Ota Ulč si klade taky jednu zásadní otázku. Kdo bude hodnotitel těch jedině správných slov?
Ano, kdo bude tím samozvaným morálním soudcem, jako u nás se o to snaží lidé od novin např. Česká televize, Železný, Tvarůžková, Mitrofanov, Slonková, PeHe, Fendrych, Putna, Lukeš, Drtinová, Šídlo, Šafr a mnoho dalších “moudrých” o jejichž objektivnosti lze s úspěchem pochybovat, ale už nepochybujeme o jejich loajalitě k určitému politickému názoru či ideologii.
Nebo dokonce vznikne úřad několika poslušných úředníků, jak je to například vidět na v byrokratickém systému EU, kde za 20 tsiíc euro měsíčně vás úspěšně zbaví jakékoliv osobní ideologie či iniciativity.

Ota Ulč dál píše:

Přece tvrzení o vlastní citlivosti, háklivosti (sensibility) je argument k nepřebití. Jak potom zareagovat, situaci napravovat po protestu extrasensitivních muslimům bouřících se proti zmínce o holocaustu, odhaleném kotníku, křesťanskému kříži?
Organizace se zkratkou FIRE (Foundation for Individual Rights in Education) zveřejnila výsledky svého výzkumu, jímž se zjistilo, že z 427 institucí vyššího vzdělání, ve své většině (59 %) již zavedlo praktiky, jež porušují první ústavní dodatek o občanských právech. FIRE vydala seznam s názvem „12 Worst Colleges for Free Speech“.
Mezi těmito provinilci jsou učiliště nejen méně známá jako Saint Augustine’s College či Widener University, ale i významné adresy jako Tufts, Johns Hopkins, dokonce i zcela nejvýznamnější jako Yale a Harvard.

Je tedy otázkou, kdy se podobné názory plně rozvinou v české kotlině. Náznaky už tady jsou. Zbývá získat souhlas většiny nebo uzákonit nařízení vládnoucí menšinou.

DOPORUČUJEME: Každý týden OBJEKTIVNÍ aktuální výběr z mediálního prostředí od Petra Žantovského
http://www.parlamentnilisty.cz/tagy/%C5%BDantovsk%C3%BD

The post Autocenzura a svět zakázaných slov, které nikdo nezakázal, ale lidé jsou zase opatrní, jako za socialismu first appeared on Čítárny.

V síti televizních stanic už se uskutečnilo globální propojení – ať kdekoli na světě zvolíte kterýkoli programový kanál, vyvalí se na vás bohužel stejný veletok blbosti. Vysílání řízené komerčními interesy většinou oslovují spodní polovinu těla – břicho a žlázy. Potlačuje kulturu ve jménu zábavy. Kultura totiž znamená kultivaci. Bylo by záhodno oslovovat srdce a mozek. Namísto toho vás mají nasytit a ukojit pokleslí baviči svými vyčpělými anekdotami a záplava soutěží, v nichž se hraje o prachy, a mají vás „informovat“ zlomkovité zprávy z černé kroniky. Což všechno se upíná k hlavnímu cíli, vrcholu, ose, účelu mihotání – k spotřebním reklamám. Jde o spontánní nebo cílevědomou debilizaci?

Naznačil jsem, jakým strategickým faktorem jsou média a jejich působnost. O televizi padla zmínka –  a jak to vypadá s tiskem?
Stal se téměř důsledně cizím majetkem. (Podobně o tom pojednává brožura Bořivoje Čelovského Konec českého tisku, vydaná nedávno podruhé v ostravském nakladatelství Tilia – pozn. red.) Podle toho lze deníky a jejich psaní, jakkoli značně uniformní, odlišit. Jak se stavějí k požadavkům, jež jsou proti naší zemi stále chtivěji vznášeny? Z ataků už je přeci zřejmá nepřátelská podstata.
Stačí jen to výrazivo! V jistých rakouských, německých, ale i domácích novinách se přečtete o stanovisku českého premiéra, že jde o „tlučhubovy hrátky ve švejkánii“ , o odsunu se píše jako o „vyvražďování národa“, prezidentu Benešovi je spíláno co „válečnému zločinci a hromadnému vrahovi“, o Lidicích se tvrdí, že ve skutečnosti je vystříleli a vypálili Češi… Člověk aby už některé tiskoviny bral do ruky kleštěmi!
Neschyluje se k hodině pravdy, kdy platí: „Řekni mi, co si o tom myslíš, a já ti řeknu, kdo  jsi“? Připouštím, že to, co říkám, vyhlíží dost pesimisticky. Hned tady přistoupím k žádoucí pozitivní perspektivě: za prezidenta Masaryka byla bezpodmínečné, aby republika stavěla na hluboce promyšlené základní ideji, dlouhodobě určující osobitý český part v evropském orchestru.

Jaká je ta idea dneska?
„Každé hrábě hrabou k sobě“? Nemáte pocit, že naše politika mnohdy pouze reaguje, a často ode dne ke dni? Oplýváme hromadou straníků, ale máme pramálo státníků. Je načase vyjasnit si priority. Kupříkladu: nikdy nebudeme ekonomický obr – tisícovky  nadnárodních kartelů, je jich více jak tři stovky, jež mají vyšší roční rozpočet než celá naše republika, a přitom třeba vyrábějí jenom pneumatiky.  Nemůžeme mít takovou mocenskou váhu, jakou uplatňují početné národy.

Co však je největším kapitálem současného světa?
Myšlenka, nápad, investice, mozek! Tedy nikoli kvantita, ale kvalita. Něco, čím může vynikat i nepočetný národ, i my. A jsme u prvního z absolutních úkolů: musíme s nesmírnou náročností dbát o vzdělanost, školský systém, vědu, vynalézavost, kulturnost, přičinlivost, nechceme-li být do Evropy pouze připlácnuti jako pomocné síly. Odtud by se měla odvíjet naše hra o budoucnost, naše úsilí o identitu, a paradoxně i výhoda nevelké, pružné země.

Zdeněk Mahler (7.12. 1928 – 17.3, 2018)

The post Spisovatel Zdeněk Mahler o českých médiích, které z lidí dělají pomocné síly first appeared on Čítárny.