Slovem xenofob bývají v médiích označován lidé, kteří různým způsobem projevují zvrácenou obavu, strach, přecházející v údajnou nenávist k cizincům, v našem případě k převážně muslimským běžencům, kteří v desítkách tisíc denně směřují přes Evropu převážně do Německa a Švédska. ZDE

Pokud se podíváme do encyklopedií pak zjistíme, že podle Wikipedie je to “forma strachu ze všeho neznámého, především z cizinců a všeho cizího (tedy z projevů odlišných kultur, zemí, náboženství, apod.) resp. všeho, co přichází z ciziny, případně co je (co pochází) mimo vlastní sociální útvar (skupinu, podnik, kmen, národ, stát apod.) Tento strach může přejít až v nenávist.”

Je dobré se vracet k významům slov a umět je používat. Zvláště v době, kdy jsou média přímo zaplevelena neustálým opakováním slov, jejichž skutečný význam je mnohými novináři záměrně chybně interpretován.

Češi ale nemohou být podle definic xenofobové, protože mají obavy ze zcela známého a konkrétního.
Kdyby Češi byli xenofobové, museli by mít stejný vztah k Ukrajincům, Vietnamcům a dalším cizincům, kterých je v Česku přes půl miliónů. Tomu ale tak není. Češi mají oprávněné obavy z konrétních a nebezpečných projevů jednoho náboženství, které jim média potvrzují už přes 15 let ze zemí jako Francie, Británie, Německo etc. Jsou to paradoxně tatáž média, která dávají prostor názorům, že Češi jsou díky svým obavám xenofobi nebo dokonce fašisti.

Navíc skrze tato média jsou denně “přesvědčováni”, že neexistuje žádné politické ani jiné řešení uprchlické krize jak ze strany Německa, EU, tak i ze strany Sobotkovy vlády.
A to je v jejich konkrétních názorech jen utvrzuje. Do konce roku 2017 jsem opravdu nezaznamenal, že by politici nabídli konkrétní řešení a uklidnili veřejnost řadou smysluplných bezpečnostní opatření.
“V Německu bylo v listopadu 2015 zaregistrováno 900 000 běženců, podle neoficiálních údajů může do země za celý rok přijít až 1,5 milionu lidí.

Stanovení horní hranice pro počet přicházejících uprchlíků ale 27.11.2015 znovu odmítla německá kancléřka Angela Merkelová. Podle ní je možné dosáhnout snížení počtu běženců jen na mezinárodní úrovni.”
Kancléřka Angela Merkelová prý dokonce prohlásila, že i kdyby v roce 2015 své rozhodnutí otevřít hranice se Středoevropany předem konzultovala, nesouhlasili by s ní a migranty nepřijali, jak prohlásil politolog a mentor Realistů Petr Robejšek. A Merklová jeho slova potvrzuje potvrzuje, když v roce 2017 jasně prohlásila, že v roce 2018 přijme dalších cca 400 tisíc rodinných příslušníků imigrantů, kteří už v Německu jsou. A zároveň stále tvrdošíjně prosazuje přerozdělení imigrantů do dalších zemí EU.

Pokud tedy někdo použíje slovo xenofob, např. vůči naprosté většině národa, pak by se měl v prvě řadě zamyslet, jestli skutečně rozumí napsanému či řečenému. Přestává totiž znovu platit, že stokrát omílaná lež či polopravda se stává jedinou pravdou.

The post Xenofob. Jaký je správný význam slova, které je denně zneužíváno first appeared on Čítárny.

Pro Lidové noviny a další bulvár Karel Kryl neexistuje. Již roky o něm neinformují nebo jen v minimální míře. Na vlastní kůži se o tom přesvědčil Martin Štumpf, když zaslal Lidovkám zprávu o mši. Místo snahy informovat dostal odpověď: “…soukromá jubilea někdejších trampských zpěváků je třeba uplatnit v placené inzerci”.

Bylo to v Břevnově, 11.3. 1994, kdy se lidé rozloučili s Karlem Krylem.
Básník Ivan Martin Magor Jirous se k tomu vyjádřil slovy:

„Nasralo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímá takový kreatury jako Jackson!“

Své názory jasně říká v knize Půlkacíř, kdy je se společenskou situací v Česku a na Slovensku přímo zhnusený.
Jeho názory najdete i v knize: Země Lhostejnost, kritické ohlasy Karla Kryla na politické kupčení v letech 1990-93

Kryl byl jeden z mála, který si dokázal zachovat svojí tvář a nazývat věci pravým jménem.
Existuje naštěstí jeden zajímavý dokument, který dost přesně charakterizuje poslední roky Kryla, ale i celý jeho život. A ten koluje mezi lidmi i bez cenzury mainstreamových médií.

Demokracie

Demokracie rozkvétá byť s kosmetickou vadou
Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou
/: Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce
A z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce :/

Demokracie prospívá bez nás a pragmaticky
Brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky
/: Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky
My nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky :/

Demokracie zavládla, zpívá nám Gott a Walda
Zbaštíme sóju bez sádla u strejdy McDonalda
/: Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem
Pod střechou jedný partaje se u koryta sejdem :/

Demokracie pánuje od Aše po Humenné
Samet i něha v pánu je a zuby vylomenné
/: Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí
Zaujímáme postoje místo, abychom stáli :/

Demokracie dozrává do žaludečních vředů
Bez poctivosti bez práva a hlavně bez ohledů
A je to mýlka soukromá snad optického klamu
Že místo srdce břicho má
A místo duše tlamu

Karavana mraků

Slunce je zlatou skobou na vobloze přibitý,
pod sluncem sedlo kožený,
pod sedlem kůň, pod koněm moje boty rozbitý
a starý ruce sedřený.

Refrén: Dopředu jít s tou karavanou mraků,
schovat svou pleš pod stetson děravý,
/: jen kousek jít, jen chvíli, do soumraku,
až tam, kde svítí město, město bělavý. :/

Vítr si tiše hvízdá po silnici spálený,
v tom městě nikdo nezdraví,
šerif i soudce – gangsteři, voba řádně zvolený,
a lidi strachem nezdravý.

Sto cizejch zabíječů s pistolema skotačí
a zákon džungle panuje,
provazník plete smyčky, hrobař kopat nestačí
a truhlář rakve hobluje.

Refrén: V městě je řád a pro každého práce,
buď ještě rád, když huba voněmí,
/: může tě hřát, že nejsi na voprátce
nebo že neležíš pár inchů pod zemí. :/

Slunce je zlatou skobou na vobloze přibitý,
pod sluncem sedlo kožený,
pod sedlem kůň, pod koněm moje nohy rozbitý
a starý ruce sedřený.

Refrén: Pryč odtud jít s tou karavanou mraků,
kde tichej dům a pušky rezaví,
/: orat a sít od rána do soumraku
a nechat zapomenout srdce bolavý. :/

Bílá Hora

Osmého listopadu šestnáctset dvacet u letohrádku Hvězda na
Bílé Hoře zůstal z vojsk Království českého poslední
praporec – moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl
do posledního muže. Píseň nazvaná Poslední Moravan.

Pod bílou zdí má bláto barvu perleťovou
a zvony odletěly za větrem do Říma,
obzor se rdí, můj táto,
hanbou šarlatovou
už jsme tu osaměli, z kříže se nesnímá.

Prapory mdlé už pálí ruce vlajkonošů,
jen oči pod přilbicí snad ještě doufají,
a mlhy zlé se valí do děr od hrabošů
i do ran na orlici, kterou už poutají.

®: Rudý kohout na obzoru roztahuje spáry,
hřeben větru rozčesává pera plamenná,
věřili jsme na pokoru u popravčí káry,
zlatá doba nenastává, bude kamenná.

Je prý to ctí až na dno, zůstat pod prapory,
mít duši nestydatou a mozek bez ceny,
být králem lstí a snadno vzít si bez pokory
na svatbu se Zubatou železné prsteny.

Není to med, zas píti číši vrchovatou
a věřit na proroky v chorálu polnice,
sto černých let nám svítí hvězdou jedovatou
na erbu pro otroky – pro naše dědice.

®: + bude kamenná, bude kamenná …

Synonymická

Armáda míru proudí ulicemi,
na líci úsměv, vlajky v pravicích,
veslaři v šiku s osmiveslicemi,
vápeníci s vápnem na nohavicích.
A já jdu s nimi a jsem dojatej
a samou radostí bych juchal,
ač zcela lysý – přece chlupatej,
ač bez čichu – jsem přece čmuchal.

Armáda kráčí ve volání slávy
s praporem míru v boji kaleném,
hasiči v přilbách, lidé z lesní správy,
za nimi jde vojsko v šatě zeleném.
A já jdu s nimi v masce mazáka,
a já jdu s nimi jako hajnej,
mne v knastu znají jako bonzáka
a v civilu jsem prostě tajnej.

Jde předvoj zítřka v šatě úředníků,
vždy hledět vpřed a nikdy dozadu!
Jdu s nimi též, ač stojím na chodníku,
na vycházku kráčím, nebo do sadu.
Po parcích slídím, hraju hlídače,
nechtěje, abych ňákou slízl,
já nosím hrdé jméno práskače
a moje přijmení je fízl.

Nesmíš se dáti špatnou cestou zlákat,
náš nový svět se zítra narodí,
posiluj mír, jen tak se můžeš flákat,
k shánění má čas jen ten, kdo marodí.
V čekárně tiše vrčí vysavač,
to čistí uklízečka běhoun,
někdo mne zná pod jménem udavač
a jiný pod přezdívkou špehoun.

Armáda míru: miliony strýčků,
tisíce známých: samí zloději,
zářivý zástup malých zlodějíčků
vítajících příchod nových nadějí.
A já jdu s nimi, nejsem outsider,
ač sedím v baru, piju tramín,
já získal profil jako Brettschneider
a dneska říkají mi KaMin.

Nadešel čas a voní galejemi,
jsme předvoj lidu, panstvo z podruhů,
pochodeň pupků, bachor s idejemi,
pro tebe a pro mne, pro nás, soudruhu!
Kdo nejde s námi, ten je rozvraceč,
kdo proti nám, je lump a břídil,
jde s námi špicl, špeh a donašeč,
konfident, informant a slídil!

Hlas

V měsíci září, kdy jablka zrají,
kdy mantilu noci svit měsíce protkal,
když dozněla hymna, již v půlnoci hrají,
já poprvé tehdy jsem Satana potkal.

Ten Satan měl líbeznou postavu panny
a nepáchla síra, však voněly květy,
a v úsměvu něha bez jediné hany,
jen z úst jako hadi mu syčely věty:

“Jen nech si svou duši, ta k ničemu není,
vždyť mnozí i zdarma ji upsali čertu,
však hlas – to je zboží, jež dneska se cení
a dobře se platí – to beze všech žertů!”

“Já pro ten tvůj hlas jsem si ohlávku uvil
a stráž mi ho do klece vsadí,
a kdybys pak stokrát i andělsky mluvil,
tvůj hlas tě zradí!”

Dnes jako kníže si v paláci žiji,
mám ve stájích koně a v zahradách pávy,
jím ze zlaté mísy a z křišťálu piji,
jen rádio nemám a nesnáším zprávy.

Neb kdykoli válkou se o lásce bájí,
když slaví se vrazi a obchody s časem,
když svatými slovy se bezpráví hájí,
když hlásá se lež – tedy vždycky mým hlasem.

Mé lůžko je měkké, však propíjím noci,
mám z démantů bazén a ze zlata ryby,
mám přebytek všeho, i pýchy, i moci,
mám v paláci všechno, jen lidé tu chybí!

Dnes podruhé oko mé Satana spatří,
je krásný, byť s úsměvem krysím,
vždyť jemu dnes s hlasem i duše má patří,
když na větvi visím …

The post Básník Karel Kryl žije v srdcích lidí, bez zájmu novinářů. Ani Havel mu nebyl na pohřbu first appeared on Čítárny.

Konfirmační bias je tendence hledání vysvětlení události v oblasti, kde vysvětlení očekáváme. Na rozdíl od hledání vysvětlení, které vysvětlení testuje a zkoumá.

Proč by nás toto mělo zajímat?

Tato znalost je důležitá nejen v mezilidských vztazích, ale i v našich politických postojích či dešifrování některých mediálních zpráv.
Ve většině případů nám přijde úplně samozřejmé rozumět informacím, které potvrzují naše představy o určitých fenoménech či tendencích v politice, ve společnosti, které se hlavně zneužívají a zesilují ideovou propagandou nebo jinou ideovou společenskou mediální aktivitou.

Toto si můžeme vyložit na jednoduchém příkladu s kartami. Řekněme, že máme 4 karty.

Karta s písmenem A a karta s písmenem D
+
Karta s číslem 4 a karta s číslem 7
Každá karta má na jedné straně číslo a na druhé písmeno.

Tvrzení (hypotéza):
„Pokud je na kartě samohláska, na druhé straně je sudé číslo.“

Otázka:
„Které karty je třeba otočit proto, abychom dané tvrzení ověřili či vyvrátili?“

Byla vaše odpověď „A“ nebo „A a 4“?
Tak to nejste sami. Z průzkumu vysokoškolských studentů se ukázalo, že toto jsou nejčastější odpovědi.

Avšak, vzhledem k tomu, že hledáme odpověď na otázku pokud X, tak Y (samohláska a sudé číslo), tak je třeba nalézt/otestovat instanci pokud X, tak ne Y (samohlásky a lichého číslo). Proto správnou odpovědí na tuto otázku je otočení karty A a 7.

Proč je tedy nejčastější odpovědí A a 4?
Je to tím, že to jsou karty, které souhlasí (konfirmují) s danou otázkou. Otázka se přeci ptala na samohlásky a sudá čísla. Lidé mají automatickou tendenci zpracovávaná data potvrzovat místo vyvracet.

Více: http://en.wikipedia.org/wiki/Confirmation_bias

The post Mediální manipulace. Příklad konfirmačního biasu aneb jak získat souhlas first appeared on Čítárny.

Napsat špatnou knihu dá stejnou práci jako napsat dobrou, napsal Aldous Huxley ve své knize Kontrapunkt. To samé platí o novinařině. Napsat lživý, polopravdivý nebo pravdivý článek může dát stejnou práci nebo chcete-li námahu.
Příroda je nestvůrně nespravedlivá. Za nadání neexistuje náhražka. Píle a všechny ostatní ctnosti zde nejsou nic platné.

Novinařina se proměnila v piár kšeft, psaní na zakázku.
A to podle ideologie a zaměření novin, podle toho, jaká vláda a strana noviny platí. Hraní se slovy informace a dezinformace je dnes už směšná.
Mainstreamu nevěří většina lidí. Ne díky propagandě, ale díky vlastním zkušenostem za posledních min. 10 let.
Česká televize manipuluje jak se dá. Viz.: Osvětim. Drzá a stupidní manipulace České televize o osvobození německého vyhlazovacího lágru
A novináři říkají naplno, že jejich práce je manipulace.

„Neklaďte na mě tradiční novinářská pravidla, protože já je nedodržuju a nepovažuju to za nutné. Nechci předstírat, že jsem nezávislý. To je fér hra s divákem. Že se ze mě stal obchodník s mluveným slovem? V podstatě ano…”
Novinář Michal Půr (info cz) v DVTV /květen 2023/

Takovou piárštinu vydávanou za novinařinu popsal už v třicátých letech min. století Huxley v knize Překrásný nový svět

Jejich práce je lehká, dětsky prostá. Žádná námaha pro mozek, ani pro svaly. Sedm a půl hodiny mírné, nevyčerpávající práce, a pak dávka sómy, hry, neomezované páření a pocitová kina. Co si mohou ještě přát?

Paradoxní situaci v české novinařině trefně popsal Boris Cvek…

…Když tak sleduji současnou situaci v českých novinách, napadá mne tento příběh: žil byl v jedné malé zemi hlídací pes demokracie, který místo tvrdé práce na hájení veřejného zájmu rozptyloval pozornost lidu té země různými hloupostmi a povrchnostmi a který zároveň vyvolával ve všech pocit, že názorů a kauz je příliš mnoho na to, aby byla veřejnost opravdu rozhněvána a vyžadovala opravdovou nápravu poměrů.

Postupný ústup demokracie do rukou bohatých lidí, kteří zbohatli za podivných okolností právě díky tomu, že demokracie nefungovala a nefungovala stále více, nakonec dospěl tak daleko, že si tito lidé hlídacího psa koupili.

A hlídací pes byl zpočátku rád, že je v dobrých, bohatých rukou, které ho budou dobře krmit. Brzy však zjistil, že jeho funkce se stala zbytečnou a že jeho majitelé ho nejen nepotřebují, ale koupili si ho proto, aby ho nechali utratit.

A tak se hlídací pes demokracie stal sám obětí změn, před nimiž měl veřejnost chránit.

The post Hlídací pes demokracie nehlídá. Tragikomický osud většiny novinářů first appeared on Čítárny.

Mimořádně zdařilý pohled na českou žurnalistiku podává jeden z nejlepších mediálních expertů v Česku, Petr Žantovský. Vtipnou formou rozebírá zcela vážné souvislosti o českých novinářích po roce 1989, jejich praktikách i důvodech jejich velmi časté falešné loajality, které se projevují prezentováním polopravdivých a zavádějících informací určené široké veřejnosti.

Petr Žantovský (1962)
dosud vydal řadu knižních interview (s Evou Urbanovou, Janem Potměšilem, Otakarem Vávrou, Václavem Klausem, Milošem Zemanem, Vladimírem Železným, Milanem Knížákem a řadou dalších), tři soubory fejetonů, komentářů a jiných publicistických textů (Dobře nám tak, 2001, V síti aneb My všichni, žejo, chceme tu demogracii, 2002, (O)bludiště, 2003) a několik odborných publikací o médiích (Média na pranýři, 2005, Hovory o médiích, 2006, Manipulace v médiích – spolu s T.Ilowieckim, 2009, Česká politika a média po roce 1989, 2013, Mediální manipulace a krize v ČT, 2015).
Autor studoval koncem 80. let minulého století žurnalistiku. Protože však žurnalistiku dost dobře studovati nelze (talent se nenaučíte a pro zvládnutí jazyka českého si vystačíte s maturitou a citem pro věc), pojednal tato studia především jako příležitost se něco dovědět a naučit v bezedných pražských antikvariátech. (Až mnohem později si neformální studia doplnil o doktorát z dějin a teorie žurnalistiky, ale to jen na okraj).

Po více než dvaceti letech, během nichž řadu let do novin psal a řadu let nepsal, a to víceméně bez ohledu na momentálně panující politické ovzduší, pokusil se, byť v jazykově vylehčené podobě, ale v podstatě velmi vážně, pozastavit se nad vývojem české žurnalistiky po mnoha letech od listopadu 1989, tedy od okamžiku, kdy žurnalistika mohla začít působit a existovat svobodně. Podívat se zblízka na to, nakolik a jak se česká žurnalistika této svobody zhostila a čemu všemu dobrému a špatnému se za pochodu (ne)naučila. To celé v důvěře, že tento pohled může být užitečný pro ty, kdo zatouží či budou nuceni se vydat na procházku minovým polem našich médií.

Průvodce minovým polem žurnalistiky / Petr Žantovsky / Vydalo OREGO productions, 2015
Knihu lze objednat na jeho e-mailové adrese: pzantovsky@seznam.cz.

Pravidelné analýzy Petra Žantovského >>

Ukázka z knihy pochází z kapitoly Typologie českého novináře:

Neomylný

Neomylnost je nejčastější, a též nejnebezpečnější, žel téměř všudypřítomnou chorobou českého politického (a ve zvláště hypertrofované podobě i kulturního) žurnalismu. Je to jakýsi zastřešující rys, společný velké většině příslušníků řečeného cechu.

Neomylný novinář se nikdy nemýlí, to vyplývá z definice. Neomylný novinář se nemýlí ani tehdy, když se mýlí a dokonce všichni kolem vidí, že se mýlí. Neomylný novinář totiž vždy dokáže najít zdůvodnění, proč se mýlí všichni kolem, a nikoli právě on.

Neomylný novinář uplatňuje svou neomylnost dokonce retroaktivně. On se totiž nemýlil ani nikdy v minulosti, a to ani tehdy, když všechny historické události mezi „tehdy“ a „nyní“ prokázaly, že minimálně v jednom z těch okamžiků se mýlit musel, prostě jen proto, že v každém z těch okamžiků tvrdil pravý opak toho, co tvrdil v druhém z okamžiků.

Příklad: Novinář, který před 50, resp. 30 lety tvrdil, že nejlepší na světě je socialismus, je mnohdy týž novinář, který před 20 lety tvrdil, že nejlepší na světě je kapitalismus. Jsou dokonce i vzácné případy, kdy stále týž novinář něco podobného o kapitalismu tvrdil před 70 lety, dříve než pochopil novou pravdu o socialismu. A velmi časté jsou případy těch, kteří se po dočasném poblouznění kapitalismem vrátili zpět ke své dávné pravdě o socialismu.

Tento novinář se nikdy na této časové přímce nemýlil, protože k mýlce není uzpůsoben. Vysvětlení, proč mnohokrát tvrdil různé, navíc protichůdné věci, je prosté: mýlil se svět. Novinář přece vždy myslel: „Svět se nemýlí, tedy to potvrzuji já, jenž se nemýlím. Pokud se několikrát na ploše jediného století svět zmýlil, nikdo to nemůže dávat za vinu mně, neomylnému novináři, který vždycky věrně popíše neomylný svět.“

V konkrétnější praxi to lze dobře ukázat na jednom známém a věru uctívaném novináři, který proslul tím, že napsal první knižní rozhovor s tvůrcem polistopadové ekonomické reformy, přičemž tuto vynesl do nebe. Jen pár let poté se stal jedním z ústředních mluvčích názoru, že dotyčný tvůrce ekonomické reformy je zločinec a jeho reforma je zločin, což přece všichni už dávno věděli. Tehdy i dnes má pravdu, protože je neomylný.

Podržtaška

Jeden z nejsmutnějších úkazů na mapě žurnalistického živočichopisu. Jejich svět lze charakterizovat stručně a decentně slovy básníka Gregoryho Corsa: „Poněvadž jsem ve svých názorech a ctěních závislý na hrdinech, jednám podle pravých pravd a bludů“. Podržtaška byl až do konce roku 1989 víceméně prototypem českého novináře. Tehdy se též dalo říci Držhuba, vyšlo to skoro nastejno. Mezi Držhubou a Podržtaškou byl jen ten rozdíl, že Podržtaška držel hubu jaksi aktivněji, snaživěji. Proto se dopracovával funkcí, na rozdíl od řadových Držhubů, kteří v lepším případě v novinářské profesi přežívali, v horším, avšak důstojnějším (ne však častém) ji více či méně dobrovolně opouštěli.

Dnes Držhubové téměř vymizeli, respektive transformovali se, prostě proto, že zmizelo nebo se proměnilo prostředí, které je generovalo. Zůstali Podržtaškové. Nemylme se však: mnozí dnešní Podržtaškové vyrostli právě z tehdejších Držhubů, a v horším případě setrvali u svého podržtaškovství i přes průvan věků, neboť tato vlastnost je nedělitelnou součástí jejich osobnosti, a nikoli jen z nouze přijatou stylizací.

Správný Podržtaška za minulého režimu vedl stranickou či aspoň svazáckou buňku již na fakultě, kam se díky svým aktivitám toho druhu zpravidla dostal na první pokus. Též se ihned po absolutoriu dostal hned na první pokus do prestižního média, lze-li vůbec některé z tehdejších médií nazvat prestižním. V takto získané pozici postupoval dále, poučovav za pochodu národ o kvalitách socialistického soutěžení, důležitosti boje o zrno, významu přejímání sovětských zkušeností a nepřijatelnosti imperialismu v jakékoli jeho podobě. Převrat v listopadu 1989 uvítali tací jedinci zpravidla s trikolórou na klopě a akciemi domovského listu, velmi záhy zprivatizovaného stylem „kdo dřív přijde, ten víc mele“, v šupleti.

Velice záhy pochopili všechny kvality kapitalismu a málem se slzou v oku vzpomněli, jak jim zlý socialismus bránil v rozletu. (Zde si, prosím, připomeňte stručně kapitolku Neomylní.)

Mnozí z těchto Podržtašků se stali opěvateli nového řádu, někteří z nich aspirovali na pozice tiskových mluvčích kapitalistických politických stran. Točili televizní seriály, v nichž léčili socialismem nemocný lid novou myšlenkou a perspektivou.

Těžko říci, v kterém přesně okamžiku se tento trend chování Podržtašků zlomil. Patrně tehdy, když noví pánové jevili málo zájmu o služby Podržtašků a někteří některým to dali pádně a nevybíravým způsobem najevo. To je však pro Podržtašku největší myslitelná potupa: Hleďte, chtěl jsem sloužit, jak nejlíp umím a jak jsem koneckonců po léta zvyklý, a oni takhle! Najdu si jiné, jimž tu tašku podržím a kteří to náležitě ocení.

Stalo se. Ze zástupu Podržtašků se začaly odlupovat nejprve skupinky, pak celé roje, až nezbyl žádný. Všichni přeběhli tam, kde mohou držet tašku. Kde se to žádá a cení.

Je třeba říci, že podržtaškovství není jen ryze novinářskou úchylkou. Potkává i jiné profese, bohaté podnikatelské kruhy nevyjímaje. Takovou exemplární ukázku předvedl jeden znamenitý obchodník se sportem a jiným zbožím. Ještě pár týdnů před volbami byl přítelem předsedy Y. Den po volbách o témž prohlásil, že je trubec, domýšlivec, ňouma a muž bez budoucnosti. Načež začal adorovat předsedu Z. Co byste neřekli: předseda Z přece vyhrál ty volby, jaká náhodička!

Abychom však nenechali ladem svrchu zmíněné Držhuby. Ani držhubovství totiž, tak jako žádná jiná fyzikální veličina, neodplynulo jen tak do astrálu. Držhubovství jen získalo trochu novou podobu a trochu jiné důvody. Dnešní Držhuba drží hubu nikoli ze strachu před politickou perzekucí, nýbrž před vyloučením z elitní party „hochů, co spolu mluví“. Ačkoli jsme úvodem vznesli vážné pochybnosti o intelektuálních schopnostech většiny českých novinářů, tu a tam se stane, že výjimka stvrdí pravidlo. Občas některý novinář pochopí, že to, co tvrdí jeho kolegové, nadřízení, majitelé a političtí guruové, je nesmysl jak dům. Přesto drží hubu. Proč? Protože v opačném případě by byl vyobcován nejprve ze zasvěceného kruhu profesního okolí, možná by dokonce přišel i o výhodný flek, v horším případě by se ocitl na černé listině a už by si nevrzl v žádném médiu, protože všechna média a novináři v nich nade vše jiné ctí loajalitu ke svému souručenství. Ne že by nebyli demokratičtí: „Klidně si mysli, co chceš, jen to prosím nikde nevykládej, nebo…“ V mediální teorii se tomu říká „spirála mlčení“. Komunisté tomu za svých časů říkali prostěji: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ A na tomto žírném záhumenku prosperuje dnešní české novinářské držhubovství.

The post Průvodce minovým polem žurnalistiky. Petra Žantovského mimořádně zdařilá sonda do bahna české novinařiny first appeared on Čítárny.

Je to dobrá kniha, kterou by si měl přečíst každý, koho zajímá fungování našeho světa. Dovíte se na množství příkladů o tom, jak skutečně fungují media, jak zcela bezostyšně ovlivňují společnost, jakým způsobem se šíří a jak se proti dezinformacím bránit.

Kniha s názvem Jak rozumět médiím. Extenze člověka M. McLuhana (Understanding media: The Extension of Man) vyšla v roce 1964. U nás ji vydalo v roce 1991 nakladatelství Odeon. Přesto principy fungování zůstávají stále stejné.

“Žádná technologie nedokáže víc, než přidat se k tomu, co jsme. Technologie, které se přidávají, působí stále na naše smysly a mění naše modely vnímání. Každá technologie nám vytváří nové prostředí, v jehož obsahu je zahrnuté prostředí staré.”

Ukázky z knihy Jak rozumět médiím.

Médium je poselství:

1. Obsahem každého média je vždy jiné médium. Obsahem písma je řeč. Obsahem knihtisku je psané slovo, knihtisk je obsahem telegrafu
2. Sarnoff: Produkty moderní vědy nejsou samy o sobě dobré nebo špatné, jejich hodnotu určuje způsob, jakým jsou použity
3. Díky prostému mechanickému urychlení nás film přenesl ze světa posloupnosti do světa tvořivé konfigurace a struktury
4. Ve svém novém elektrickém světě jsme stejně otupělí jako domorodec, který byl vtažen do naší literární a mechanické kultury
5. Technologie nepůsobí na úrovni názorů či pojmů, nýbrž stále a bez jakéhokoli odporu mění vzájemný poměr jednotlivých smyslů a modely vnímání
6. Pius XII.: Není přehnané tvrzení, že budoucnost lidské společnosti a stabilita jejího vnitřního života do značné míry závisejí na udržení rovnováhy mezi silou komunikačních technik a schopností jednotlivce na ně reagovat … každé médium je také silnou zbraní
7. Intenzita či vysoká definice plodí specialismus a fragmentarizaci v životě i zábavě
8. Specialistické technologie odstraňují kmenovost. Nespecialistická technologie kmenovost vrací
9. 3 stadia elektrické technologie – zděšení, odpor, vyčerpání
10. Dnes by bylo možno naprogramovat celé kultury tak, aby jejich emocionální klima zůstalo stejné
11. Zatímco ohřátí jednoho smyslu vede k hypnóze, ochlazení všech k halucinacím
12. Elektřina necentralizuje, ona decentralizuje
13. Všechny vynálezy jsou extenzemi nebo autoamputacemi
14. Při běžném užívání technologie je jí člověk fyziologicky natrvalo modifikován. I on svoji technologii stále novými způsoby modifikuje. Člověk se stává pohlavním orgánem světa strojů… Svět strojů opětuje člověku jeho lásku tím, že vyplňuje jeho přání a touhy
15. Vnitřní svět kmenového člověka je spletí komplexních emocí a pocitů, které západní člověk erodoval či v sobě potlačil v zájmu efektivity a praktičnosti
16. Náš soukromý i kolektivní život se stal informačním procesem právě proto, že jsme pomocí elektrické technologie položili svoji centrální nervovou soustavu mimo sebe.
17. Nová média nám umožňují vše ukládat a překládat. S rychlostí problémy nebudou.
18. Umělci jsou schopni v každém věku uhýbat před prudkým vichrem technologie a odvracet tento příval s plným vědomím, oč jde.
19. Kapitulace západního člověka před technologií se vždy jevila svého druhu jako zotročení. Avšak výsledná fragmentarizace byla přijata dobrovolně a s nadšením
20. Zrychlení vede k oddělení funkcí, obchodních i politických. Překročí-li urychlení v jakémkoli systému hranici, je systém narušen a zhroutí se.
21. Elektrická rychlost vytváří centra všude. A periferie přestává existovat.
22. Válka vždy urychluje technologické změny
23. Fonetická písmena a čísla zahájila proces, v němž se člověk fragmentarizoval a ztratil kmenovost
24. Literární civilizovaný člověk omezuje a uzavírá prostor a odděluje funkce, zatímco kmenový člověk rozšířil formu svého těla tak, aby zahrnulo univerzum.
25. Peníze, stejně jako písmo, mají schopnost specializovat lidskou energii, převádět ji do kanálů a oddělovat funkce…Peníze jsou obrovskou sociální metaforou
26. Práce v neliterárním světě neexistuje. Tam, kde je vtažen celý člověk, neexistuje žádná práce. Práce začíná dělbou práce a specializací funkcí a úkolů.
27. Jazyk působí jako zásobárna vnímání a vysílač, který předává vjemy a zkušenosti jedné osoby či generace dalším.
28. Stejně jako práce začala dělbou práce, trvání začalo dělbou času, zejména takovým, v němž mechanické hodiny podřizují náš smysl pro čas uniformní posloupnosti…Nejenom práce, ale také jídlo se podřídily hodinám
29. Prostor a čas v časoprostorovém světě navzájem totálně pronikají
30. Základní funkce médií – ukládání informací a usnadňování jejich pohybu
31. Nové médium není nikdy doplňkem starého. Nepřestává utlačovat starší média, dokud pro ně nenalezne nové tvary a postavení.
32. Vynález fotografie byl krokem z věku typografického do grafického
33. Věk fotografie se na rozdíl ode všech ostatních stal věkem gesta, pantomimy a tance
34. Vzdělání by se mohlo stát ideální civilní obranou proti spadu médií. Avšak západní člověk dosud nezískal žádné vzdělání či nástroje, kterými by všem novým médiím mohl přiměřeně vzdorovat.
35. Pseudoudálost – schopnost média dávat našemu životu nový model tím, že zrychlují modely starší…Všechna média existují proto, aby dala našemu životu umělá vnímání a libovolně stanovené hodnoty
36. Opravdová zpráva je špatná zpráva – o někom nebo pro někoho
37. Všechna média, v nichž se reklama střídá s obsahem jsou formou „placeného učení“
38. Inzeráty jsou zprávami. Jejich chybou je, že jsou vždycky dobré
39. Každý čtenář se nejprve podívá na to, co už ví
40. Zprávami bylo to, co se dostalo do tisku, ostatní události zprávami nebyly
41. Vlastníci médií se vždy snaží dát veřejnosti to, co chce, protože cítí, že jejich moc spočívá v médiu a ne v poselství či v programu
42. Hry se stávají věrným napodobením kultury.
43. Hry jsou důmyslnými a kontrolovanými situacemi, extenzemi skupinového vědomí, které nám umožňují oddechnout si od navyklých norem
44. Každá inovace ohrožuje rovnováhu existující organizace

    „Bergson ve Vývoji tvořivém tvrdí, že dokonce i vědomí je extenzí člověka, která omezuje šťastnou jednotu, kterou dává kolektivní nevědomí. Řeč odděluje jednoho člověka od druhého a lidstvo od kosmického nevědomí. Jakožto extenze či vyslovení (zvnějšnění) všech našich smyslů zároveň byl jazyk odjakživa považován za nejbohatší uměleckou formu člověka, odlišující jej od zvířat.

    Je-li možno přirovnat lidské ucho k rozhlasovému přijímači, který je schopen dekódovat elektromagnetické vlny a překódovat je v podobě zvuku, můžeme lidský hlas přirovnat k rozhlasovému vysílači, protože ten je schopen překládat zvuk do elektromagnetických vln. Schopnosti hlasu formovat vzduch a prostor do verbálních modelů možná předcházel méně specializovaný výraz nářku, mručení, gest, příkazů, písní a tanců. Modely smyslů, jejichž extenzemi jsou různé lidské jazyky, jsou stejně pestré jako styly v umění a oblékání. Každá mateřština učí své mluvčí zcela jedinečným způsobem, jak vidět a cítit svět a jak ve světě jednat.

    Naše nová elektrická technologie, která je extenzí našich smyslů a nervů v globálním měřítku, bude mít pro budoucnost jazyka značné důsledky. Elektrická technologie nepotřebuje slova o nic víc, než potřebuje digitální počítač čísla. Elektřina ukazuje cestu k extenzi samého procesu vědomí, a to v globálním měřítku a bez jakékoli verbalizace. Takovýto stav kolektivního vědomí byl možná předverbálním stavem člověka. Jazyk, technologie extenze člověka, jehož schopnost dělit a oddělovat tak dobře známe, byl možná onou ‚babylónskou věží‘, jíž se lidé pokoušeli dosáhnout výšin nebe. Dnes počítače slibují, že se stanou prostředkem okamžitého překladu jakéhokoli kódu nebo jazyka do jakéhokoli jiného kódu či jazyka, zkrátka že pomocí technologie dosáhneme svatodušního stavu univerzálního dorozumění a jednoty.“

The post McLuhan. Jak rozumět médiím v době vnucování nových totalitních systémů first appeared on Čítárny.

Povídka Karla Čapka vznikla před druhou světovou válkou. Pokud si ji ale přečteme, pochopíme, jakým stylem píši novináři  dnes a proč jsme tak často od novin a nedá se to vyprat.

Karel Čapek: Skandální aféra Josefa Holouška

Josef Holoušek sice nečetl pravidelně deník Korouhev, ale toho dne mu jej neznámá ruka vsunula za kliku dveří. Protože se na tomto světě nic nedává zadarmo, podivil se tomu Josef Holoušek a jaksi z ohledu k neznámému dárci rozevřel rozsáhlou plachtu onoho deníku, aby do ní aspoň mrkl. Na první stránce byl článek zatržený modrou tužkou. Pan Holoušek se do něho zběžně pustil, ale najednou změnil barvu, sundal si brejle, přesedl nejistě na židli a počal číst znovu:

SKANDÁL NEBO ZLOČIN?

Těsně před uzávěrkou listu se dovídáme, že před pěti nedělemi, dne 17. prosince, se stala v našem městě věc, jejíž následky mohou býti nedozírné! Byly tři hodiny odpoledne, když v palácovém domě čp. 171 jakási ruka stáhla v oknech záclony, nepochybně proto, aby nepovolané oko, zejména pak oko naší veřejnosti, nemohlo spatřit, co se tam odehrává! Asi po půlhodině rozlehl se v utichlé ulici strašlivý výkřik, po němž bylo slyšeti rozčilený a prudký hovor několika hlasů. Od té doby až do noci nikdo z tajemného domu nevyšel!

S nastavší tmou se pak nepochybně podařilo zmizeti všem osobám, které byly přímo nebo nepřímo účastny na oné záhadné události. Je obecně nápadno, že policie dosud neuznala za vhodno jakkoliv vysvětliti tento skandální případ, který už po pět neděl krajně vzrušuje naši veřejnost. Či má zvláštní důvody, aby – mlčela? Ujišťujeme své čtenáře, že jim odhalíme celou pravdu, i kdyby jí měly býti dotčeny osoby sebevýše postavené! Tak daleko ještě nejsme, aby si naše občanstvo nechalo líbit zločinné řádění, takzvaných “zasloužilých mužů”, jejichž “zásluh” by si mělo konečně všimnout státní návladnictví…

Pod tím pak bylo drobnějším typem tištěno: Jak jsme bezpečně zjistili, v domě čp. 171 obývá pan Josef Holoušek, známý straník našich úhlavních politických nepřátel… Naše veřejnost nyní vidí, od jakých individuí a jakými prostředky byla vedena pustá a ničemná volební kampaň proti naší straně a jejímu milovanému vůdci. K neslýchanému případu zastřených oken se ještě vrátíme!

Když toto přečetl, Josef Holoušek párkrát naprázdno polkl a promnul si oči, nevěda, zda sní nebo bdí; ale když po několikátém promnutí našel opět “zločinné řádění” a “strašlivý výkřik”, uznal, že nesní, a nádherným rozmachem hodil celou Korouhev do kouta; načež ji opět sebral a pečlivě uhladil. Potom, jsa povahy spíše klidné, se počal ponenáhlu rozčilovat, přecházel rázně po pokoji, shodil svého psa z pohovky, rudl víc a víc a bručel mezi zuby něco, nač pohříchu nebylo svědků. Hodinku nato vrazil k svému právnímu příteli, rudý do fialova a s očima krví podlitýma.

“Přečtěte si tohle, doktore,” zachroptěl.

Advokát si to jaksi neobyčejně pomalu přečetl a pak řekl: “No, a co s tím?”

“Žalovat,” vyhrkl Josef Holoušek. “Já ty pacholky budu žalovat!”

“Žalovat,” opakoval právní přítel snivě. “A co na tom, prosím vás, chcete žalovat?”

“Všecko,” křikl pan Holoušek. “Celý ten článek! Copak jsem někoho zabil? Nebo jsem někoho znásilnil? Co? Řekněte! Zabil jsem někoho?”

“Myslím, že ne,” řekl advokát. “Ale to tady taky nestojí. Tady jen stojí, že někdo stáhl v oknech rolety.”

“Ale vždyť já vůbec žádné rolety nemám,” křičel Holoušek.

“To je možné,” souhlasil advokát, “ale to ještě není žádná urážka. Potom tu stojí, že se rozlehl strašlivý výkřik.”

“To je lež,” vybuchl pan Holoušek. “Já o žádném výkřiku nevím! Já každý den do čtyř hodin spím, pak vypiju kafe…”

“Tak sakra, počkejte přece,” pravil advokát. “Tady nestojí, že vy jste strašlivě křičel ani že někdo strašlivě křičel ve vašem bytě. Je tu jen, že se

rozlehl strašlivý výkřik. Předně to není žádná urážka a za druhé vám do toho nic není. A potom tu máme, že nikdo z tajemného domu nevyšel.”

“To je také lež,” bránil se Holoušek, “já bych na to mohl přísahat, že jsem toho dne šel o půl páté ven! Každý den chodím o půl páté na procházku! Já vám přivedu svědky –”

“Není třeba,” řekl advokát. “To přece není žádná urážka na cti, že nikdo z tajemného domu nevyšel. Pak tu stojí, že policie dosud neuznala za vhodno vysvětlit tento skandální případ. To se netýká vás, nýbrž policie.”

“A co to zločinné řádění?” zařval Holoušek.

“Tady jen stojí ,zločinné řádění takzvaných zasloužilých mužů‘. To by vás musili jmenovat, Holoušku. Povídám, jděte se vyspat; tohle se nedá žalovat.”

“Ale vždyť,” dusil se Josef Holoušek, “vždyť každý si teď může myslit, že jsem někoho zavraždil nebo co!”

“Člověče,” mírnil advokát chlácholivě, “to se přece nedá žalovat, co si někdo může myslit. Víte co? Ignorujte to. Já vám radím jako váš přítel: nezačínejte si nic s novinami. Nechte to plavat.”

Josef Holoušek se zhroutil na židli. “Ale doktore,” sténal, “víte, že jsem byl vždycky slušný chlap; jak – jak já k tomu přijdu – abych takhle –”

“Nono,” těšil ho právník, “vždyť nejste dnešní. Každá ostuda trvá jen týden, a když je moc veliká, tak deset dní. Z toho si nic nedělejte.”

Tedy po tomto hovoru si Josef Holoušek umínil, že si z toho nebude nic dělat.

II

Den nato přinesl deník Korouhev toto:

SKANDÁLNÍ AFÉRA DOMU ČP. 171

Potvrzuje se nám s naprostou určitostí, že v domě čp. 171 neobývá nikdo jiný než “vynikající” představitel našich nejničemnějších politických nepřátel pan Josef Holoušek. Ačkoliv by si tento pán mohl gratulovat, že si ho i s jeho minulostí naše veřejnost nevšímá, má tu neslýchanou smělost, že se dere v popředí různých národních a veřejných podniků. Nedivme se, že potom slušná společnost ignoruje zábavy našich divadelních ochotníků, když jejich jednatelem může býti osoba takové pověsti! Nemůžeme se rovněž diviti, že vzdělané občanstvo se ostentativně vyhýbá přednáškovým kursům, nalézá-li mezi jejich pořadateli jméno tak pochybného zvuku! Nyní se dovídáme nové a nové podrobnosti, jež vrhají senzační světlo na událost, kterou jsme včera odhalili! Provaluje se bahno, o kterém se již dlouho šuškalo. Mlčeli jsme dosti dlouho; nyní však prohlašujeme, že neustaneme, pokud plně neodhalíme úžasnou korupci několika chuligánů, kteří otravují náš celý veřejný život. Chceme pravdu a jenom pravdu!! Zatím se přímo a veřejně tážeme pana Josefa Holouška: Co dělal ve svém bytě 17. prosince odpoledne??

Veřejnost je právem zvědava, jak se tento pán vytočí, místo aby jasně odpověděl na naši otázku! Neboť že by měl odvahu odpovědět zpříma a určitě, – o tom vážně pochybujeme!

Téhož dne přinesla klerikální Hlídka tuto stať:

TĚŽKÉ OBVINĚNÍ JOSEFA HOLOUŠKA

Jak se dovídá včerejší Korouhev, došlo 17. prosince m. r. v bytě Josefa Holouška, známého svými zednářskými a židovskými styky, k událostem, jež budí mravní pohoršení nejširší veřejnosti. Dálo se to totiž při spuštěných záclonách, za nimiž se rozléhalo úpěnlivé volání o pomoc a zvířecký řev zhýralé společnosti. O tom, co se konalo, může podati zprávu státní návladnictví, jež zajisté s veškerou přísností vyšetří, zda nedošlo k hrubým zločinům proti mravopočestnosti, ano i proti bezpečnosti života. Jsou příklady v dějinách, že “osvícenci”, ateisté a perverzně založení rozumáři konávali a místy dosud konají takzvané černé mše, při nichž bývá způsobem blíže neoznačitelným przněno svaté náboženství a rouhavě, nestoudně, ano i nenáležitě smýkány kalem svaté nauky a obřady. Či snad už neplatí zákony stíhající takové pohlavní výstřednosti, děje-li se to pod rouškou takzvaného pokrokářství? Katolický lid krajně pobouřen očekává, že příslušné úřady budou konati svoji povinnost.

Rovněž téhož dne přinesl nezávislý Hlasatel tuto zprávu:

Z PATOLOGIE NAŠEHO VEŘEJNÉHO ŽIVOTA

Jak sděluje včerejší Korouhev, scházívá se v přepychovém bytě pana Josefa Holouška společnost jeho politických stoupenců, aby se při pečlivě zastřených oknech oddávala svým “zábavám” a – poradám! Onehdy podle Korouhve došlo tam k zvláště bouřlivým scénám, při kterých bylo prý slyšet i rány pokáceného nábytku, a dokonce snad i výstřely. Nyní chápeme, proč pánové z opozičního tábora balamutí své čtenáře podlými a zavilými útoky na všechny strany: chtějí odvrátit veřejnou pozornost od věcí, ze kterých jim bude horko, až vyjdou najevo. Ostatně by nás zajímalo, kde pan Holoušek bere peníze na tyto politické orgie. Či snad odtud, že byl před nějakým časem členem zábavního výboru své strany?!? Podotýkáme, že jsme ho kdysi viděli ve společnosti senátora V. a ministra Z.; můžeme podle toho již nyní říci, že tato aféra nezasáhne jenom pana Holouška, nýbrž že její následky, jak správně podotýká Korouhev, mohou býti nedozírné.

Když si Josef Holoušek toto vše přečetl, bylo mu, jako by něco tuze těžko polykal. Postavil se k oknu, ale zdálo se mu, že se všichni lidé nějak nápadně ohlížejí po jeho domě. I rozhodl se, že bude toho dne nemocen a vůbec nepůjde za svou prací. Odpoledne přišla jeho hospodyně celá opuchlá pláčem a prohlásila, že dává výpověď a že v domě, kde se dějí takové věci, sloužit nebude. A že hned večer jde pryč.

“Poslouchejte, Máry,” řekl pan Holoušek. “Ženská, mějte přece rozum. Řekněte, byl u mne v prosinci někdo? Pouštěla jste ke mně někoho? Byl tady někdy nějaký křik? Řekněte, osobo, byl, nebo nebyl?”

“Dyť je to v novinách,” řekla osoba vzlykajíc. “Já tu nebudu ani do večera!”

“Hrom do vás!” pravil pan Holoušek. “Máry, vy už jste u mne tři roky. Vy víte, že každý den odpoledne spím, ne? A pak jdu o půl páté na procházku, viďte? A v osm hodin se vracím k večeři, že? Vy otevíráte každému, kdo zazvoní. No tak, byl tu vůbec někdo? Slyšela jste někdy nějaký rámus? Ano, nebo ne?”

“Když je to v novinách,” zakvílela Máry. “Ježíšmarjá, já nebudu sloužit, kde se vraždí a przní! Milostpane, já nejsem taková, já jsem chudá, ale na čest já držím, to zas jo, vo mně nemůže nikdo nic říct! Dyť se mě každej ptá, jestli jsem byla při tom! Taková hanba!” zavyla křečovitě.

“Proboha, nekřičte tolik,” vyhrkl pan Holoušek úzkostlivě. “Máry, vy jste přece svědek, že tu nikdo nebyl! Vy můžete každému dokázat, že na tom není slovíčka pravdy –”

“Dyť je to ve všech novinách,” štkala Máry. “Kristepane, co by tak tomu řekla nebožka maminka! A já už tu nebudu ani minutu,” vykřikla zoufale, “jako že je Pánbůh nade mnou, radši budu žebrat, než bych sloužila v takovým pajzlu!”

“Jděte!” zařval nato pan Holoušek a ukázal na dveře. V tu chvíli se rozhodl, že už to tak nenechá; i sedl a napsal několik listů.

III

Den nato stálo v Korouhvi toto:

SKANDÁLNÍ AFÉRA HOLOUŠKOVA

Josef Holoušek se ohání – paragrafem 19. Svědectví propuštěné hospodyně! – Další úžasné podrobnosti!

Pan Josef Holoušek poslal nám “opravu” podle § 19 starorakouského tiskového zákona:

“Není pravda, že v palácovém domě čp. 171 jakási ruka stáhla v oknech záclony, aby nepovolané oko nemohlo spatřit, co se tam odehrává, nýbrž pravda je, že v domě čp. 171 žádná ruka nestáhla záclon, protože v oknech domu čp. 171 žádných záclon není.

Není pravda,že se asi po půlhodině rozlehl v utichlé ulici strašlivý výkřik, nýbrž pravda jest, že se žádný strašlivý výkřik v domě čp. 171 nerozlehl. Rovněž není pravdou, že pak bylo slyšeti rozčilený a prudký hovor několika hlasů, nýbrž pravdou jest, že žádného takového hovoru v domě čp. 171 nebylo.

Není pravda, že do noci nikdo z tajemného domu nevyšel, nýbrž pravda jest, že Josef Holoušek vyšel o půl páté z domu ven. Není pravda, že s nastavší tmou se podařilo zmizeti všem osobám, které byly přímo nebo nepřímo účastny na oné záhadné události, nýbrž pravda jest, že se nikomu nepodařilo zmizeti a že se žádná záhadná událost v domě čp. 171 vůbec nestala.”

Otiskujeme tuto neslýchanou “opravu” podle zastaralého, veškeru svobodu tisku rdousícího § 19, ačkoli k tomu nejsme povinni vzhledem k tomu, že “oprava” páně Holouškova neodpovídá zákonu, vyvracejíc věci, kterých nás nenapadlo tvrditi. Netvrdili jsme, že v domě čp. 171 jsou v oknech záclony ani že se v něm rozlehl strašlivý výkřik. Mohli bychom “opravu” páně Holouškovu klidně hodit do koše, kdyby právě z ní nebylo každému na první pohled patrno, že takto by neodpovídal člověk, který – mluví pravdu a nemá co skrývat!! Pan Holoušek ovšem nepraví ani slovem, co tedy doma dělal, a chytá se křečovitě takové maličkosti, jako že v jeho oknech není vůbec záclon. Ano, neboť jsou tam – okenice!! A za takovými okenicemi lze se cítit ještě více “v závětří” než za spuštěnými záclonami! Pan Holoušek vykládá, že o půl páté odešel, ale nechce nám říci, kam s tak nápadným spěchem odešel! Soudný čtenář vidí, že si svou “opravou” pan Holoušek – neposloužil!

*

VÝPOVĚĎ KORUNNÍ SVĚDKYNĚ!

Josef Holoušek usvědčen!

Právě před uzávěrkou listu podařilo se nám zjistiti, že Josef Holoušek

brutálně vyhodil na dlažbu svou dlouholetou, přes třicet let mu věrně a oddaně slouživší hospodyni slečnu Marii Malou, když přes jeho hrozby i brachiální násilí

odepřela křivě svědčit, že se v domě jejího “šlechetného” chlebodárce nedály zločinné politické machinace a protipřírodní orgie! Náš zpravodaj ihned navštívil

slečnu Marii Malou a našel stařičkou bělovlasou hospodyňku, jejíž tvář nese dosud stopy bývalé krásy, i když je nyní ztrhána pláčem a pokryta nesčíslnými modřinami od bestiálního týrání Holouškova. Vzlykajíc a štkajíc prohlásila našemu zpravodaji, že by už ani nohou nevkročila do takového hampejzu, jako je byt pana Holouška. S hrůzou odmítla vypovídat bližší podrobnosti o věcech, jichž byla svědkyní, a se slzami v očích děkovala našemu tisku, že ji vysvobodil z prostředí tak bohopustého. Vzhledem k jejímu vysokému vzdělání se naše redakce nešťastné stařenky ujala a zaměstná ji jako roznašečku u abonentů, kteří se nově přihlásí. Podporujte tuto oběť politické a mravní zhovadilosti našich odpůrců tím, že získáte pro náš list nové odběratele! Příspěvky šlechetných dárců přijímá redakce t. l.

*

Hlasy tisku. – Senzační odhalení Hlídky a Hlasatele.

Včerejší katolická Hlídka potvrzuje v plném rozsahu naše informace, které jsme přinesli předevčírem o skandální aféře Holouškově, a podotýká, že věcí se již zabývá státní návladnictví. Podle informací Hlídky došlo v bytě Holouškově k nejzvrhlejším zločinům proti mravopočestnosti a proti bezpečnosti života. Hlídka naznačuje, že se to dělo v rámci tzv. černé mše, v čemž ovšem nutno spatřovati zločin rouhání. – Je-li tomu tak, pak se tážeme s úžasem, jak je možno, aby takoví zpustlíci běhali svobodně po městě, cynicky se chechtajíce spravedlnosti? Či jsou chráněni svou politickou legitimací? Jak sděluje Hlídka, vzniká v nejširších vrstvách lidových elementární vření nedozírných následků.

Včerejší nezávislý Hlasatel rovněž z nejlepších pramenů potvrzuje naše první zprávy a konstatuje dále, že do politických orgií u Holouška je zapleten též senátor V. a bývalý ministr Z. Bahno k zalknutí!! Jak oznamuje Hlasatel, konaly se v bytě Holouškově tajné politické porady, při kterých se také střílelo z automatických pistolí!! Není vyloučeno, že jde o přípravy k násilnému komplotu, ano i k atentátům na nejvýznačnější osoby našeho politického života! HIasatel se táže, odkud disponuje p. Holoušek tajnými fondy k nákupu zbraní a k vydržování rozsáhlé podzemní organizace. Snad bychom mohli nalézti odpověď ve faktu, že p. Holoušek svého času spravoval jisté dobročinné peníze…

*

Satirický koutek

Milý Pepku Holoušku,

dostals jednu po oušku.

Aristofanes

*

Téhož dne přinesla Hlídka úvodník o řádění neznabohů a Mexikánů, o pronásledování sv. církve, o hanebných prostopášnostech, které se dějí takřka pod ochranou úřadů; úvodník se končil slovy:

Naše strana již učiní patřičné kroky, aby katolické náboženství nebylo zběsile uráženo a veřejná mravnost pošlapána slinami a jedem hyen. Náš poslanecký klub koná pilné porady, aby při nejbližším zasedání interpeloval vládu, co hodlá učiniti na ochranu cti a života věřících. Fiat institutia, jak praví sv. Ambrož.

Dále přinesla Hlídka lokálku:

Pan Josef Holoušek poslal nám opravu podle § 19 tisk. zák., kterou jsme hodili do koše, jednak proto, že došla po uzávěrce tohoto čísla, jednak proto, že neodpovídá ustanovením zákona. Pro své čtenáře podotýkáme, že podle § 19 lze vyvraceti a vykrucovati každou pravdu, i kdyby byla zcela prokázána. Slušný, své neviny si vědomý člověk se zajisté neuchýlí pod ochranu § 19, nýbrž požádá sám státní návladnictví, aby vyšetřilo obvinění proti němu vznesená. Toho si pan Holoušek ovšem učiniti netroufá. Naši čtenáři vědí, že svědomitý, těžce pracující novinář nemusí být poháněn § 19, aby sloužil pravdě, neboť činí tak vždy dobrovolně a obětavě. Bylo by vskutku v zájmu veřejnosti, aby pověstný § 19 byl pro orgány vládních stran prostě zrušen.

*

Konečně Hlasatel přinesl tento Dopis našeho čtenáře:

Bohudík, že naše obec postavila nové lucerny; již víme, kdo na nich bude viset. A propos, není to ten Holoušek, co kradl v Novém Bydžově kanafas? Jen řežte do té židovské homosexuality a humanity, však víme, odkud ty krvavé peníze pocházejí, a na to má poctivý český holič platit své zlodějské daně? Však vyjdou najevo ještě jiné věci, a pak některým pánům zajde chuť nadávat, ze jsem si pomohl. O tom Holouškovi jste to podali nejlíp ze všech novin. S pravdou ven!

Váš Čtenář

IV

Následující den musíme nazvat poněkud klidnějším. Korouhev přinesla na první straně tuto zprávu:

Klub poslanců a senátorů naší strany jednal včera po tři hodiny o skandální aféře Holouškově a vzhledem k tomu, že nebyla dosud úředně vyvrácena, usnesl se na jednohlasném rozhořčení nad faktem, že podle zpráv novin byl chystán atentát na naše nejvýznamnější politické osobnosti, a tedy nepochybně i na milovaného vůdce naší strany, jemuž klub projevil svůj nejoddanější hold věrnosti a lásky za služby, jež vykonal pro všecky vrstvy národa. Klub se usnesl podati interpelaci k vládě, zda byla vykonána patřičná bezpečnostní opatření k ochraně jeho osoby, a navrhne zákon, jímž bude stíhán, kdokoliv se čehokoliv dopustí nebo dopustil proti váženému předsedovi naší strany, se zpětnou platností od počátku jeho politické a celonárodní činnosti roku 1888.

*

SKANDÁLNÍ AFÉRA HOLOUŠKOVA

Včerejší tisk přinesl další podrobnosti o zločinném komplotu v domě Holouškově. Jak se dovídá Hlídka, podá také poslanecký a senátorský klub katolické strany pilný dotaz v parlamentě, který patrně bude svolán k mimořádnému zasedání. Zatím je stahováno četnictvo a dojde patrně k rozsáhlému zatýkání. Podle spolehlivé zprávy mají některé pluky v kasárnách hotovost.

Španělský deník Manana oznamuje od svého dopisovatele z Prahy, že Josef Holoušek byl zatčen pro podezření z defraudace a sodomie. Potvrzení této zprávy do uzávěrky listu nedošlo. Resto del Carlino, vycházející v Bologni, se dovídá, že skandální aféra Holouškova má v pozadí rozvětvenou bolševickou špionáž a odhalí nitky chystaného atentátu na Vůdce! Podle této informace není dosud zřejmo, jde-li o atentát na Mussoliniho, nebo na milovaného vůdce naší strany. Veřejnost žádá, aby zahraniční ministr ihned vysvětlil, co je na těchto zprávách pravdy!

*

Slečna Marie Malá nás žádá, abychom uveřejnili, že nebyla ve službách pana Holouška přes třicet let, nýbrž toliko tři leta, přičemž podotýkáme, že jest jí toliko třicet šest let. Osud této mladistvé oběti politického komplotu Holouškova vzbudil všeobecný zájem naší šlechetné veřejnosti. Na příspěvcích se sešlo dosud 47 Kč 60 h, sedm párů obnošených bot a množství nabídek k sňatku. Ušlechtilým příznivcům dík.

*

Pan senátor V. nás žádá, abychom uveřejnili, že 17. prosince nebyl v bytě pana Holouška, jelikož se nalézal po celý prosinec na Riviéře. Milerádi uveřejňujeme v zájmu pravdy, které náš list vždy obětavě slouží. Tážeme se však: Kdo to tedy jiný byl onoho dne u pana Holouška? Pan Holoušek ovšem bude zbaběle mlčet – jako dosud!

Téhož dne omezila se Hlídka na těchto pár řádků:

Včerejší Hlasatel zjišťuje, že na skandální aféře Holouškově měly podíl i významné politické osobnosti, jako bývalý ministr Z., senátor V. a mnozí jiní, jichž jména se v zasvěcených kruzích toliko šeptají. Zdá se, že ona pustá orgie vyroste v aféru celostátního významu přes horečné pokusy židovských a zednářských kruhů, aby byla ututlána. Dále sděluje Korouhev, že Josef Holoušek ztýral a shodil ze schodů stařičkou Marii Malou z vážené katolické rodiny, když se byl marně pokoušel ji přinutit, aby falešně přísahala. Ubohá stařena byla odvezena k milosrdným bratřím, kde zápasí se smrtí. Není tedy pravda, že je zaměstnána v administraci Korouhve jako roznašečka, neboť jest již dávnou a nadšenou stoupenkyní naší strany. Neuvěřitelné chování policie, která dosud pachatele nezatkla, bude uvedeno na přetřes v nejbližším zasedání sněmovním.

*

Tedy tohoto poměrně klidného dne vyšla v deníku Volná svoboda první odpověď Josefa Holouška. Mořil se s ní celý den předtím; přál si, aby to bylo co nejkratší a přitom docela jasné, a proto spolkl všechno, co se mu dralo na jazyk, a napsal jen toto:

ODPOVĚĎ NAPADENÉHO

Po několik dnů jsem již předmětem anonymních novinářských útoků, které se velmi nezvyklým způsobem dotýkají mého soukromého domu. Nechápu ani, proč a z čeho jsem vlastně viněn; soudě podle novin, dopustil jsem se dne 17. prosince odpoledne ve svém bytě při zastřených oknech vraždy, smilstva, rouhání, ozbrojeného spiknutí, atentátu na politické vůdce a nevím čeho ještě. Zatím však – aby už jednou byl konec podobným nesmyslným řečem – mohu dokázati, že jsem 17. prosince ve svém bytě čp. 171 od tří do čtyř spal na pohovce po únavné denní práci při zcela nezastřených oknech; k žádnému výkřiku ani hluku v mém bytě nedošlo, jak mi potvrdí můj soused pan Jan Vondráček, obchodník s rybami. Od půl páté do půl sedmé byl jsem, tak jako každého dne, na procházce v městském parku, což mi snadno potvrdí osoby, které jsem cestou potkal a zdravil: pan vrchní rada Štok, pan Arthur Taussig, redaktor Slavík atd. Od půl sedmé do osmi jsem byl v Obecní kavárně, kde jsem hrál v domino s panem Kostomlatským, učitelem, panem Hugo Ledererem, obchodním zástupcem, panem Rokosem a jinými. O osmé hodině jsem se jako obyčejně odebral domů k večeři, doprovázeje kus cesty pan Rokose. To jest vše, co jsem činil 17. prosince. Doma jsem po celý den nikoho nepřijal a s nikým jiným nemluvil. Či byl jsem snad toho dne ještě někde jinde? Ať mi ti anonymní pánové v novinách prominou: rád bych ještě řekl, že si trpce stěžuji veřejnosti na jejich bezohledný a bezdůvodný vpád do lidského soukromí. Tím je věc, doufám, dostatečně objasněna.

Josef Holoušek

*

Když tuto odpověď četli lidé, potřásali hlavami a pravili: “Jářku, tohle je nějak slabé. Ono na té aféře bude přece jen něco pravdy. Pane vrchní, přineste mi Korouhev a Hlídku! Já holt říkám: u nás je to samá korupce a lumpárna. Cože, že už nemáte papriku? Ale to je skandál! Hergot, to jsou poměry!”

V

Toho dne večer vydala Korouhev toto zvláštní vydání:

SKANDÁLNÍ AFÉRA HOLOUŠKOVA

Konečně se Holoušek odvažuje odpovídat! Zbabělé vytáčky a vykrucování. Povedené “alibi” Holouškovo. Leze to z něho jako z chlupaté deky. Strašlivé doznání obviněného!!

Když jsme přinesli bezpečně zjištěná fakta o neslýchané aféře Josefa Holouška, nebyli bychom věřili, že toto individuum bude mít tu troufalost, aby na ně odpovídalo! Nebyli bychom věřili, že se najde list, který by otevřel své sloupce zbabělým lžím a nemužnému zapírání, kterým se obyčejně ohánějí padouši přistižení in flagranti! Tento list se našel! Je to ovšem Volná svoboda, pověstný prolhaný a ničemný plátek, který se neštítí žádného bídáctví proti našemu tisku a naší straně. Jak hrůzný to doklad mravního úpadku a zvrhlosti nepřátelské žurnalistiky! Ano, spi, Havlíčku, v svém hrobečku… Avšak vraťme se k “odpovědi” pana Holouška, jejíž nápadná rozpačitost a bezvýraznost prozrazuje mimoděk hrůzu, kterou má chycený pachatel z následků našich odhalení! Teprve na konci si dodává kuráže a štve proti nám, škemraje poníženě u veřejnosti, aby se ho ujala “proti vpádu novin do jeho soukromých záležitostí”. Naneštěstí však pan Holoušek při svém zděšeném koktání prozradilo těchto “soukromých záležitostech” více, než mu bude milo…

Je známým trikem, že se chycený zloděj tváří jako neviňátko. Také pan Holoušek pokrytecky prohlašuje, že “ani nechápe, z čeho je vlastně viněn”.Máme tu to snad říci ještě důrazněji? Už i vrabci na střeše vědí, z čeho je pan Holoušek viněn, jen on to neví, protože to vědět nechce! Musel by pak ledacos vysvětlovat…

Pan Holoušek tedy tvrdí: “Mohu dokázati, že jsem 17. prosince od tří do čtyř spal na pohovce po únavné denní práci při zcela nezastřených oknech.” Tu se tážeme přímo a veřejně:

1. Čím může pan Holoušek dokázat, že spal?

2. Proč si pan Holoušek netroufá říci, s kým spal? Právě to by naši veřejnost právem a vysoce zajímalo!

3. Jaká to byla “únavná práce”, po které pan Holoušek cítil tak nápadnou potřebu tak tvrdě spát, že ani nezastřel svých oken?

4. Spal-li pan Holoušek, jak může vědět, že nedošlo k žádnému výkřiku ani hluku? Čtenář vidí, do jakých povážlivých rozporů se pan Holoušek zaplétá!

5. Malý omyl se spuštěnými záclonami jsme už dokonale vysvětlili. Pan Holoušek se činí velmi podezřelým, chytá-li se tohoto stébla!

Dále pan Holoušek mnohomluvně vykládá: “Od půl páté do půl sedmé byl jsem na procházce v městském parku, což mi snadno potvrdí osoby, které jsem cestou potkal a zdravil: pan vrchní rada Štok, pan Arthur Taussig, redaktor Slavík atd.” Ať nám pan Holoušek odpoví na tyto otázky:

1. Co tedy činil od čtyř hodin do půl páté? Za takovou dobu se může stát – velmi mnoho!

2. Kdo jsou ti “atd.”, které na své procházce potkal a které se zdráhá plně jmenovati? Proč je nejmenuje? Má k tomu asi velmi silné pohnutky!

3. Jak je možno, že si tak přesně pamatuje, koho před šesti týdny nahodile potkal na své “denní procházce”? Takovou nápadnou paměť mívají lidé, kteří z nějakých příčin – nutně potřebují alibi!

4. Proč chodí pan Holoušek na procházku – až za tmy? Co vlastně hledá v městském parku o půl sedmé?

5. Jak může pan Jan Vondráček vědět, co se dálo v domě pana Holouška od tří do čtyř? Či byl po tu celou dobu dne 17. prosince (kdy, jak zjišťujeme, byly minus tři stupně pod nulou) – na ulici? Upozorňujeme tohoto svědka, že se křivé svědectví přísně trestá!

Dále pan Holoušek pokládá za nutno sděliti s veřejností: “Od půl sedmé do osmi jsem byl v Obecní kavárně, kde jsem hrál v domino s panem Kostomlatským, učitelem, panem Hugo Ledererem, obchodním zástupcem, panem Rokosem a jinými.” K tomu několik otázek:

1. Byl-li pan Holoušek do půl sedmé v městském parku, jak mohl být od půl sedmé v Obecní kavárně, vzdálené od parku nejméně 10 minut? Jak vidět, zaplétá se pan Holoušek krok za krokem do svých lží!

2. Bylo to skutečně domino, co hráli ti pánové v uzavřené místnosti kavárny? Pochybujeme o tom vážně, neboť v dominu se obyčejně nehraje o velké peníze!

3. Kdo byli ti jiní, jichž jména opět pan Holoušek zamlčuje, třebaže to jsou, jak víme, jména velmi známá?

Dále: “O osmé hodině jsem se jako obyčejně odebral domů, doprovázeje kus cesty pana Rokose.” Naše otázky jsou:

1. Bylo to o osmé večer – nebo o osmé ráno?

2. Vedl a podpíral pan Rokos pana Holouška – nebo opačně?

3. Není to ten pan Rokos, jehož synovec – je komunista?!?

Je naprosto zřejmo, že ani slovo z “odpovědi” pana Holouska neobstojí před věcnou kritikou! Avšak chycen ve vlastním zapírání zřejmě zmaten upadá pan Holoušek náhle v přímé doznání!

“Byl jsem snad toho dne ještě někde jinde,” praví výslovně, čímž konečně prozradil, co jsme z něho páčili heverem! A na jiném místě, zcela přiveden do úzkých, činí toto strašlivé přiznání:

“Dopustil jsem se 17. prosince ve svém bytě při zastřených oknech vraždy, smilstva, rouhání, ozbrojeného spiknutí a atentátu na politické vůdce!”

To jsou ipsissima verba Josefa Holouška! A pak se ještě dovolává ochrany proti rušení svých “soukromých záležitostí”! Veřejnost věru neví, má-li žasnout spíše nad zbabělostí, nebo nad cynismem jeho odpovědi! Holouškovo bezděčné doznání přesně dotvrzuje správnost našich informací. Byl to tisk naší strany, který prořízl tuto hlízu; tím se skvěle potvrzuje heslo našeho listu: Pravdu, jenom pravdu, vždy pravdu, a vše pro vlast! Další řízení s Josefem Holouškem ponecháváme nyní Spravedlnosti!

VI

Nazítří pak Hlídka ocitovala zčásti zvláštní vydání Korouhve a připojila k tomu:

Z doznání Holouškova je zřejmo, že do jeho strašlivé aféry je zapletena celá rada osob. Z těch, které dosud jmenoval, upozorňujeme zvláště na jména Arthur Taussig a Hugo Lederer a připomínáme, ze jsme od počátku upozorňovali na rituální a židovský ráz obscénních výjevů v bytě Holouškově. Redaktor Slavík, který je rovněž doznáním Holouškovým silně kompromitován, je organizovaný socialista a byl za Rakouska souzen pro antimilitaristické rejdy. Důtklivě pak upozorňujeme zemskou školní radu na jméno učitele Kostomlatského, kterýžto povedený vychovatel mládeže podle výpovědi Holouškovy holduje po nocích zakázaným hrám a podobným orgiím. Mají snad takové osobě býti svěřeny útlé

dětské dušičky? Pak se nemůžeme diviti, že roste zločinnost jako blín v otrávené studni!

Naproti tomu pan vrchní rada Štok nás žádá, abychom uveřejnili, že neudržuje, a nikdy neudržoval bližších styků s Josefem Holouškem a že jej 17. prosince nepotkal, ani s ním nemluvil. Tím se celá “obhajoba” Holouškova hroutí jako domek z karet postavený na hlíněných nohou. Další z kumpánů Holouškových, bolševik Rokos, měl již kdysi co dělat se soudy, byv volán jako svědek v jakési při. O jedno svědectví více nebo méně je lidem tohoto druhu zřejmě lhostejno. Není pak divu, že falešné přísahy kvetou jako houby po dešti! Co se týče Jana Vondráčka, byl jeden jeho tovaryš předloni trestán pro násilí spáchané v opilství. Náš lid si už sám udělá názor o věrohodnosti těchto svědků, kteří by chtěli usvědčiti tisk vládních stran z nějaké třeba i nezaviněné nepřesnosti.

Marie Malá, oběť zvířecího týrání Holouškova, zemřela včera u milosrdných bratří nenabyvši již vědomí. Jak jsme zjistili, byla po dlouhá léta almužnicí u sv. Tomáše a trávila již půl roku na loži nemohouc hnouti údem. Její pohřeb bude se konati zítra nákladem pohřebního bratrstva bl. panny Anežky…

Klub poslanců a senátorů naší strany se včera usnesl podati pilný dotaz k ministru zahraničí, co je mu známo o Holouškově účasti na atentátu proti Mussolinimu a jak dalece je zjištěn Holouškův podíl na bolševické špionáži.

Jak se dovídáme, je postavení ministra zahraničí povážlivě otřeseno následkem posledních událostí.

*

Rovněž Hlasatel ocitoval v jádře zvláštní vydání Korouhve a poznamenal k tomu:

Vrchní rada Štok, jeden z Holouškových “svědků”, neblaze proslul za války svým černožlutým rakušáctvím; tehdy se ovšem psal Stock a pronásledoval sveřepě české a pokrokové lidi, že prý přechovávají doma sádlo. Korunním svědkem Holouškovým je obchodník s rybami Jan Vondráček, o kterém se nám sděluje, že jeho ryby páchnou bahnem. Není to snad bahno z aféry Holouškovy?! Ostatní “společnost” Holouškova je vesměs bolševická a židovská cháska s několika Němci a monarchisty, kteří za mrzký peníz slouží nepřátelům našeho národa. A což až vyjdou najevo ti ostatní, které si Holoušek ještě nechává za lubem! Patrně očekává, že jeho mlčení – bude dobře zaplaceno! Aspoň ta nápadná netečnost všech úřadů k skandální aféře Holouškově nasvědčuje tomu, že byl dán “shora” pokyn ututlat, co se ještě dá. My však bdíme! Caveant consules!

*

“Poslouchejte,” pravil americký Čech, když toto vše v kavárně četl, “tohle všecko jsou – eh – opoziční noviny?”

“Kdepak,” děl mu domácí Čech, “to jsou samé orgány vládních stran.”

“Jděte,” divil se americký Čech, “tedy proč tak – eh – are they agitating – řežou do vlády a úřadů?”

“To je u nás takový zvyk,” poučil ho domácí Čech.

“Hum,” mínil Amerikán. “A copak se u vás nelynčuje? Víte, natřít dehtem – a obalit peřím – a na lucernu, víte?”

“Ne,” řekl Čech důstojně. “My jsme civilizovaná země.”

“Jděte,” podivil se Amerikán upřímně.

*

Téhož dne přinesl také Rudý den jednu lokálku:

Čím se baví buržoazie. Měšťácké listy mají zas jednu aférku ze své “lepší společnosti”. Vyčítají buržujovi Holouškovi, že se ve svém přepychovém bytě baví s děvčátky a že předváděl onehdy různým pravičáckým politikům a ministrům při šampusu různé hry, kterým prostý lid říká sviňáctví. Proti tomu se cudný Holoušek uraženě brání, že on docela nic, že se jen nevinně napapal a nabumbal, a pak unaven tímto výkonem šel nevinně hajat na otoman a spinkal až do večera, pak šel trochu ven vyvětrat své napuchlé pandero, potom si v šámbru nevinně zahrál v kartičky a osvěživ se takto šel zase domů žrát, chlastat a chrnět jako hodný chlapeček. Tím se takový buržuj honosí jako ctnostným životem, zatímco milióny dělníků se dřou na jeho pohodlí. Holouškové, s vámi bude nový svět účtovat co nejdříve a nejpádněji!

*

Krom toho vyšly toho dne o skandální aféře Holouškově články a lokálky v 19 domácích denících, 178 místních týdenících a všech velkých světových žurnálech. Co se týče tisku zahraničního, byl Josef Holoušek v 13 případech rozsápán od rozzuřeného davu, ve 2 případech zaživa upálen i se svým domem a v 51 případě zatčen. Z čehož je zřejmo, že v tomto světě dosud nevymřel smysl pro spravedlnost.

VII

Následujícího dne psala Korouhev toto:

SKANDÁLNÍ AFÉRA HOLOUŠKOVA

Usvědčený Holoušek – mlčí! Jeho odhalení kumpáni. Bahno se valí dál!

Jak jsme bezpečně předpokládali, nemůže Holoušek na naše zdrcující odhalení namítnouti ani slova!

Mlčí jako zařezaný, zejména pak křečovitě tají, koho dosud nejmenovaného “potkal” na své tajemné noční procházce v parku, kde ještě podle vlastního doznání toho dne byl, kde strávil noc ze 17. na 18. prosince atd. Všechny jeho dosavadní vytáčky se ukázaly jako nestoudná lež; zato vycházejí najevo

nečekané podrobnosti o jeho kumpánech, které ve svém zmatku prozradil. Vrchní rada Stock je pověstný černo-žlutý Rakušák, který dal za války pověsit tisíce českých životů pro domnělou velezradu! Obchodník Vondráček byl trestán pro násilí spáchané v opilství! Redaktor Slavík je zakuklený bolševik a antimilitarista! Arthur Taussig, ovšem žid, je nápadný svými častými cestami do Německa! Učitel Kostomlatský má denní styky s nedospělými dětmi a byl pozorován, že si od nich nechává donášet školní sešity do svého bytu! Hugo Lederer, rovněž žid, může býti příbuzný známého maďarského vraha Lederera! Naproti tomu můžeme prohlásiti, že pan Rokos je náš dávný abonent a straník, a následkem toho je povznešen nad veškeré podezření. Je ovšem strašlivým lotrovstvím zaplétat nevinné osoby do svých rejdů, aby se smazala správná stopa! Každou hodinu se očekává, že vyjdou najevo další spoluviníci, mezi nimiž, jak můžeme předem říci, jsou skoro všichni vůdcové našich politických odpůrců! K demisi ministra zahraničí dojde dnes nebo zítra.

*

Slečna Marie Malá nás žádá, abychom konstatovali, že – oproti zprávám Hlídky – nebyla nikdy almužnicí u sv. Tomáše a že nezemřela, tím méně že má dnes pohřeb; naopak zotavila se již z otřesu, způsobeného jednáním Holouškovým, a nastoupila jako hospodyně u p. obchodníka s rybami Aloise Počepického.

*

Téhož dne píše Hlídka:

Naše včerejší informace opravujeme v tom smyslu, že pan Kostomlatský je soukromý učitel zpěvu, nyní na odpočinku, a býval před lety regenschorim u sv. Havla, kde byl všeobecně vážen pro svou milou povahu. Pan Alois Rokos nás žádá o sdělení, že není totožný ani příbuzný s bolševickým Rokosem, zapleteným do aféry Holouškovy. Jinak ovšem trváme na svých informacích i na svém stanovisku k aféře Holouškově. Postavení ministra vnitra se považuje za vážně otřeseno následkem chystaných interpelací poslaneckých klubů vládní většiny, jakož i proto, že křeslo ministra vnitra pro sebe právem reklamuje naše strana.

*

Z Hlasatele vyjímáme toto:

Ve své “odpovědi” se Holoušek opovážil protestovat proti “vpádu anonymů do lidského soukromí”. Naše žurnalistika ovšem nepotřebuje, aby ji někdo upozorňoval na to, že soukromý život řádného občana je nedotknutelný a chráněn zákony. Avšak což když někdo “v soukromí” se dopouští sodomie nebo svádí nedospělé dítky? Což když falšuje bankovky, vyrábí pumy nebo rozřezává a spaluje v kamnech lidské mrtvoly? V takových případech koná novinář svou svatou a odpovědnou povinnost, vniká-li do uzavřených brlohů, aby odtud vyvlekl a pranýřoval zločin ohrožující lidskou společnost! Touto odpornou komedií se zbavil Holoušek poslední špetky lidské sympatie, a tak dále.

*

Téhož dne vyšlo ve Volné svobodě zasláno pana Jana Vondráčka, obchodníka s rybami:

Nížepsaný potvrzuje, že dne 17. prosince v domě čp. 171 nic zvláštního nestávalo, nebo dostal téhož dne zásilku čerstvých ryb na vánoce a dával je do kádí před týmž domem, do něhož nikoho vejíti neviděl, a naopak jen toliko pana Holouška jíti na procházku, se kterým několik slov o počasí a drahotě ryb vyměnil. Týž žádného křiku neslyšel, leč když učedník u pana Jakuba Tmeje, lahůdky, káva a smíšené zboží, čp. 172, láhev s okurkami upustil a za to plačíc potrestán byl, načež jsem až do šesti hodin na práci dozíral, neb jiného nic se nepřihodilo. Rovněž není pravda, že mé ryby páchnou bahnem, neb moji ct. zákazníci si nikdy na zápach nestěžovali, a naopak vždy s důvěrou ke mně se obraceli, neb týž vede na témž místě obchod již dvacet sedm let. Tolik v zájmu veřejnosti.

S úctou

Jan Vondráček,

obchodník s rybami

*

V témže čísle Volné svobody vyšla druhá odpověď Jana Holouška, jež, přiznejme to, prozrazuje jistou podrážděnost:

ANONYMŮM Z KOROUHVE, HLÍDKY, HLASATELE ATD.

Pánové, útočíte na mne ničemně, kryti svou zbabělou anonymitou. Žádám vás, abyste se konečně podepsali, tak jako se podepisuji já, nazývaje vás veřejně lháři a zákeřníky.

Nemusel bych se hájit, neboť vést důkazy jest povinností toho, kdo obvinuje. Nicméně abych už měl pokoj od surového štvaní, opakuji, že jsem dne 17. prosince po krátkém odpočinku posvačil, napsal jeden nebo dva dopisy, šel na procházku, kde jsem krom dříve jmenovaných pánů potkal ještě mně povrchně známé p. insp. Kotrbu, dr. Valnohu, sekčního šéfa Horáka a pí Šejnohovou – o jiných už nevím; a večer jsem strávil v přátelské společnosti, kde jsem mluvil také s p. farářem Nyklíčkem a redaktorem Korouhve Paříkem. Jinak jsem nikoho nepotkal a s nikým jiným nemluvil. Po osmé večer jsem byl doma a poslouchal v rádiu Traviatu.

Pánové, je mi stydno, že mám skládat veřejně počet z konání tak všedního. Žádám vás důrazně, abyste konečně podali jakýkoliv důkaz, že jsem dělal něco jiného, než co uvádím. Neučiníte-li tak, prohlašuji vás za utrhače a zlovolné, skandalizující anonymy.

Josef Holoušek

*

Lidé, kteří toto četli, potřásali hlavou a říkali: “Nono, ten se rozčiluje! Z toho je vidět, že je v rejži. Vidíte, já jsem hnedle říkal, že na tom něco je! Kam se člověk koukne, všude je nějaká lotrovina. Řekněte, bylo tohle za Rakouska?”

VIII

Den nato se četlo v Korouhvi toto:

SKANDÁLNÍ AFÉRA HOLOUŠKOVA

Místo odpovědi – surově spílá! Zas nové lži a vytáčky! Slintá po bezúhonných osobách! Hulvát a padouch!!

Jinými slovy nenazve slušná veřejnost člověka, který – jsa po zásluze pranýřován – místo obrany zběsile nadává a plivá, chrle na veškerou českou žurnalistiku pepické a nejvulgárnější výrazy, z nichž namátkou vybíráme jen ty nejmírnější: “ničemnost, zbabělá anonymita, lháři, zákeřníci, povinnost, surové štvaní, abych už měl pokoj, je mi stydno, žádám důrazně, utrhači, zlovolní a skandalizující anonymové”. Jaké klasobraní sprostot, urážek a uličnických nadávek! Papír podlé, všeho všiváctví a rošťáctví schopné Volné svobody se ovšem nezačervená pod tímto přívalem bláta, jež páchne stokou a kriminálem… Tady vidíme našeho politického nepřítele v jeho pravé podobě a “ušlechtilé” úrovni, za kterou by se styděl poslední vagabund a šibeničník! Jinak onen pustě spílající apač nemá co říci; blekotá něco docela jiného než předevčírem, zaplétá se do nových lží a stříká pomluvačným jedem a blátem po osobách, které by mu ruky nepodaly, jako je člen naší redakce, známý spisovatel vlasteneckých a dívčích románů pan Pařík, pan farář Nyklíček, pan sekční šéf Horák a nesčíslní jiní. Koho ještě hodlá spílající pan Holoušek vtáhnout do svého kalu? Je trapno vidět, jak se svíjí v bezmocném vzteku a vymýšlí si nové okolnosti, jako že prý svačil (!), psal jeden nebo dva dopisy (komu? a byl to jeden dopis, nebo dva?) a večer od osmi poslouchal v rádiuTraviatu (Traviata se začíná od sedmi!); zato neodpovídá na žádnou z našich otázek a s drzostí ostříleného bandity se rozkřikuje na nás a chce nám poroučet, abychom my podali důkazy o jeho hnusných rejdech! Chtěje dokázati své “alibi”, uvádí čtyři osoby, které potkal za své dvouhodinné procházky, – víc jich prý nebylo! Člověk, který se neskrývá, potká za dvě hodiny sta, ba tisíce osob! Takový lhář chce ovšem nahradit sprostými nadávkami, co mu chybí na síle důkazů…

*

Hlídka téhož dne píše pod titulem Utrhač horší vraha:

Bylo by již načase učiniti zákonem přítrž zkáze mravů, kterou rozsévá jistá část veřejného tisku, libující si v oplzlostech a sprostotách. Včerejší Volná svoboda posadila korunu tomuto blínu plivajícímu po dobrém jménu čistého štítu našeho novinářství, uveřejnivši kletby a nadávky Josefa Holouška, kterými se zavléká dosud neslýchaná hrubost a surovost do způsobu, kterým lidé, kteří se honosí svým volnomyšlenkářstvím, které bují i na odpovědných místech, útočí na slušný tisk. Nemůžeme vůbec otisknouti zvlčilých nadávek Josefa Holouška, abychom neurazili citů našeho prostého čtenářstva; omezujeme se na to, že se tážeme důrazně ministra vnitra, nač tedy máme cenzuru tisku a proč nebyly ihned konfiskovány ony zvířecké a každého vzdělaného člověka pohoršující výrazy.

*

Včerejší Korouhev nás chce poučovati o našich zpravodajských povinnostech tvrdíc, že Marie Malá nezemřela a nebyla včera důstojně pohřbena. Máme v rukou originál úmrtního listu Marie Malé, rozené roku 1841 a příslušné do Horšova Týna. Doporučujeme Korouhvi, aby raději metla před vlastním prahem!

*

Hlasatel toho dne otiskl pod titulem Uličník toto:

Aférista a ničema, kterého náš list usvědčil z nejpodlejších zločinů, mstí se nyní na slušném tisku přímo nepříčetným způsobem, denuncovav naše přední, ve službách vlasti a boji za pravdu zešedivělé novináře jako zbabělé anonymy, lháře a zákeřníky! Tyto neurvalé výrazy mohl ovšem otisknout jen tak mizerný šundblat a bídný, korupční plátek, jako je Volná svoboda. Naše žurnalistika odvodí z toho plné důsledky a zakročí ostře proti takovému otravnému tisku. Jak se dovídáme, věcí se již zabývá Syndikát novinářů. Nechť také vyšetří, z jakých peněz je Volná svoboda vydržována a proč byl z její redakce vyhozen Florián Zedník, nynější člen redakce Hlídky!

*

Pan Jakub Tmej nás žádá, abychom konstatovali, že tvrzení pana Jana Vondráčka, jako by pan Tmej pohlavkoval a týral své učedníky, je mrzká politická insinuace a že onen učedník, který 17. prosince rozbil láhev s okurkami, byl záhy nato propuštěn pro krádež oříšků. – Tak tedy vypadá “obhajoba” Holouškových svědků ve světle pravdy!

*

V těchto dnech svého boje poznal Josef Holoušek, kdo jsou jeho skuteční přátelé. Jsou to lidé, kteří se postiženému nevyhnou, nýbrž mu dají dobrou a účastnou radu.

“Poslouchejte,” řekl mu jeden, “vy jste to vzal nadobro špatně do rukou. Vy jste to měl prostě a nadobro ignorovat, rozumíte?”

“Víte,” pravil druhý, “já bych je byl na vašem místě hned všechny žaloval. Vy jste tozvoral, že jste se s nimi hádal. To byla chyba.”

“Vy jste jim, člověče, neměl nic přiznat,” mínil třetí. “Člověk se vždycky chytne, když jim napoví, co dělal. Měl jste jim jenom říci: Dokažte to, a nic víc, rozumíte? Tak se to dělá! Nic jim nedat do rukou!”

“Já říkám, měl jste jim dát po hubě,” pravil čtvrtý. “Pár facek, a bylo by to odbyto. Co jste psal, to je limonáda. Tím jste to projel.”

“Měl jste jim odpovídat naprosto zdvořile,” děl pátý. “Pak byste měl všechny slušné lidi na své straně. Ale takhle –”

Zkrátka pan Holoušek se dozvěděl, že ať se bránil jakkoliv, činil to docela špatně a že by to každý na jeho místě dělal docela jinak. To ho zarmoutilo.

IX

Nazítří přinesl největší list největší strany toto opravdu povznášející kázání:

O ČEST NOVINÁŘŮ

Naše veřejnost byla v posledních dnech vzrušena jistou aférou, jíž jsme nevěnovali pozornosti jsouce přesvědčeni, že náš tisk má na starosti vážnější problémy než nějaké chvilkové senzace. Nemůžeme však nezaujmouti stanoviska k způsobu, jakým tato skandální aféra byla v tisku přetřásána. Snad i noviny zjišťující fakta případu Josefa Holouška tu a tam poněkud přestřelily, což každý omluví chvatem novinářské práce a nemožností opatřit si v kterémkoliv okamžiku spolehlivé informace, i když zajisté nechceme tvrditi, že by se jim k tomu nedostávalo dobré vůle. Ostatně je dosti prostředků, jak opraviti menší nepřesnosti, jez lehko proklouznou i při faktech jinak bezvadně zjištěných. Avšak v tomto případě osoba, která se považovala za uraženou, místo aby hájila své cti před soudem, napadla nezvyklým a – řekněme to přímo – surovým způsobem zúčastněné noviny, vytýkajíc jim lež a anonymitu. Tu bychom poznamenali, že se těžce pracujícímu novináři děje křivda, je-li viněn ze lži tam, kde v nejhorším případě má být šetrně upozorněn, že se dopouští omylu. Kdyby čtenář věděl, s jakými obtížemi zápasí náš novinář, aby sloužil pravdě, hleděl by s úctou na jeho obětavou a bezoddyšnou činnost a uznal by, že penzijní pojištění zestárlých novinářů je palčivou otázkou dne. Naše politické kruhy zajisté neopomenou právě při této trapné příležitosti odměniti úctyhodnou práci našich žurnalistů urychleným vydáním zákona o jejich starobním pojištění.

Stejně neprávem se vytýká našemu novináři anonymita. Je to nejenom výraz jeho skromnosti, nýbrž i důkaz toho, že s potlačením vlastní osobnosti slouží toliko svému listu, své straně, svým čtenářům, pravdě, vlasti a veškerenstvu. Ješitní lidé se honosí svým jménem, kdežto pro novináře platí heslo: Vše pro list, nic pro sebe! Proto slušná veřejnost s rozhořčením odmítne každý útok proti anonymitě jako útok proti celému novinářskému stavu!

*

Korouhev:

Satirický koutek

Apač Pepek Holoušek

nadává jak papoušek.

Aristofanes

*

Hlídka:

… usvědčený aférista a nactiutrhač, uličnicky spílající Holoušek…

*

Hlasatel:

… je nápadno, že současně s propuknutím ostudných afér panamisty Holouška se objevuje tolik padělaných dvacetikorun…

*

O den později Korouhev:

… konečně zalezl jako jedovatý plaz u vědomí, že před slušnou veřejností, sytou odporných afér, definitivně prohrál.

SENZAČNÍ AFÉRA V ŘEZBÁŘSKÉ BANCE

Tisícové schodky! Tajný fond poslance M. Těsně před uzávěrkou listu se dovídáme atd.

Hlídka:

… individua jako Holoušek, která rozviřují náš veřejný život skandálními a nechutnými aférami.

*

Hlasatel:

… jako skandální aféra Holouškova, jež zostudila nás národ před celým světem. Nač potom vydává jisté ministerstvo tolik miliónů na zahraniční propagandu? Či jdou ty peníze – na jiné účele?

KORUPCE V ÚŘADU PRO MEZIMĚSTSKÝ

OBCHOD

Jak se doslýcháme, má přednosta jednoho odboru tohoto úřadu nápadně fešnou písařku; tento bobeček má zase bratrance, který byl právě v těchto dnech od téhož přednosty přijat za dočasného zástupce prozatímního výpomocného sluhy, zatímco daleko kvalifikovanějším silám byly žádosti vráceny atd.

*

Den nato nebylo v Korouhvi nic, co by se pana Holouška týkalo. V Hlídce nic. V Hlasateli nic. Neboť zatím se provalil skandál s dodávkami přezek pro vojenské řemeny.

Pan Holoušek četl noviny nevěře svým očím. Když opravdu v nich nenašel o sobě ani zmínky, zesmutněl jaksi, jako by mu něco scházelo. Cítil se tak opuštěn, že toho večera ani nerozsvítil.

X

Toho večera stáli dva občané na ulici a povídali si o svých chřipkách.

“Koukejte,” řekl jeden, “ten Holoušek ani nesvítí. Třeba ji má taky.”

“Čertví,” pravil druhý, “co tam tak potmě dělá. Zas nějaké tento, já myslím.”

“Poslouchejte,” nato první, “já bych se na jeho místě namouduši oběsil. Než takovou vostudu, tak radši provázek na krk. To bych já udělal.”

“Ba,” mínil druhý. “Však by ho nebyla škoda.”

*

Za chvíli zadrnčel v redakci Korouhve telefon a někdo oznamoval:

“Poslouchejte, právě slyším, že se ten Holoušek oběsil.”

“Který Holoušek?” ptal se noční redaktor.

“No ten s tou aférou,” pravil hlas v telefonu.

“Aha,” řekl noční redaktor. “Tak je dobře.”

*

Nazítří byla v Korouhvi tato lokálka:

Sám se odsoudil. Josef Holoušek, který tak neblaze proslul svou skandální aférou, byl včera nalezen ve svém bytě oběšen. Na stole nechal dopis, ve kterém praví, že ho k jeho zoufalému skutku dohnaly výčitky svědomí, a kde prosí za odpuštění, že tak hrubě spílal našemu tisku, který v zájmu pravdy taktně upozornil na některé nepřístojnosti, kterými Holoušek potřísnil své kdysi dobré jméno. V dřívějších letech býval veřejně činný a požíval obecné vážnosti, pokud nevstoupil v řady našich zavilých politických nepřátel. Tam vede politické štvaní našich odpůrců! Mrtvola Holouškova byla odvezena k pitvě do umrlčí komory.

*

Hlídka napsala:

Konec neznabohův. Josef Holoušek, známý našim čtenářům ze své skandální aféry, se včera ve svém bytě v pomatenosti smyslů oběsil. Jak žil, tak zemřel. Je to nová oběť moderního liberalismu, jenž otřásaje mravními zásadami končí ve smyčce sebevrahově.

*

Hlasatel oznámil:

Tak to dopadá. Pověstný Josef Holoušek se včera ve svém bytě oběsil – nahý, s žilami podřezanými a napolo upálen ohněm, který pod sebou rozdělal, když vypil lahvičku jedu. Chtěl uniknout trestající Spravedlnosti.

*

Toho večera navštívil redakci Korouhve jeden pán a povídá nočnímu redaktorovi: “Poslyšte, ten Holoušek se myslím neoběsil. Já ho právě teď potkal, zrovna si kupoval u uzenáře bůček.”

“Jděte,” řekl redaktor, “a jaký byl?”

“Pěkný,” pravil návštěvník, “tak drobátko prorostlý, z mladého prasátka.”

“Já nemyslím bůček,” bručel redaktor. “Já myslím Holouška.”

“Ten? Trochu jako přepadlý, ale jinak… Musíte nějak odvolat tu zprávu, že se oběsil.”

“My?” řekl redaktor udiven. “Člověče, copak jste kdy viděl, že noviny něco odvolaly? Když jsme napsali, že se oběsil, tak se oběsil, a basta!”

“Ale on se neoběsil,” namítl návštěvník.

“To je jeho věc,” řekl redaktor. “Copak se máme pořád mazat s tím zatraceným aféristou? Jen ho nechte oběšeného, ať už s ním je konec. My teď máme jinačí aféry, jako s tou Řezbářskou bankou…”

“A prosím vás,” zeptal se po chvíli návštěvník, “co vlastně opravdu bylo na té Holouškově aféře?”

“To?” pravil redaktor a zvážněl. “Copak to nevíte? To bylo, panečku, moc vážné. Vždyť on ten Holoušek se měl dostat do komise pro stavbu nové školy! My tam přece musíme dostat našeho člověka, no ne? Ale tuhle si přečtěte, zítra budeme zas mít báječný útok na ministra.”

Lidové noviny 27. 2. a 1., 2., 3., 5., 6., 8., 9., 10., 11. 3. 1927

The post Karel Čapek nevesele o práci novinářů. Skandální aféra Josefa Holouška first appeared on Čítárny.

Unie českých spisovatelů (UČS) vydala prohlášení k současné cenzuře na Ukrajině, o které český mainstream taktně mlčí. Cenzuře podléhají stovky umělců, herců, zpěváků, hudebníků, spisovatelů, filmařů, scenáristů, režisérů, kteří se ocitají na indexu a jejich díla jsou odsunuta do trezoru. Na seznamu »nepřátel jednotné Ukrajiny« je nyní přes pět set jmen, mnozí z umělců jsou známi i českému publiku. Například Oleg Tabakov, Gérard Depardieu, Vachtang Kikabidze, Steven Seagal, Emir Kusturica, Josif Kobzon, Oliver Stone, Nikita Michalkov, Fjodor Bondarčuk, Natalije Bondarčuková aj.

Prohlášení Unie českých spisovatelů: Chceme na seznam!

Unie českých spisovatelů, sama bojkotovaná soukromými i tzv. veřejnoprávními médii stejně jako agenturami, má »dobré« zkušenosti s cenzurou. Zná cenzuru »tichem«, cenzuru »odsouváním do bezvýznamnosti«, jak tuto taktiku pojmenoval jeden snaživý literární kritik. Zná cenzuru »náhubkem«, tedy zákazem propagovat tzv. komunismus a ospravedlňovat domnělé zločiny této neexistující společnosti, resp. utopie. A proč nepřipomenout cenzuru ekonomickou? Kdokoliv může publikovat knihu, pokud na to má, ovšem přístup ke státním subvencím a dotacím mají přirozeně jen někteří, »elitou« vyhodnocení jako »elitní«, hodní odměny za svou uměleckou práci. Všechny tyto formy cenzury, dle Ústavy České republiky »nepřípustné«, se však musí sklonit před tou, které jsme svědky na současné Ukrajině.

Znelíbil se film pracovníkům Státní bezpečnosti? Státní bezpečnost Ukrajiny (SBU – říká si ovšem »Rada bezpečnosti Ukrajiny«) ho jednoduše doporučí zakázat, a to společně s dalšími díly jeho režiséra. Znelíbil se názor nějakého spisovatele, herce, zpěváka, jenž uvažuje vlastním mozkem a má oči k vidění a uši k slyšení? Ukrajinské úřady ho prostě zakážou jako nebezpečného pro »jednotnou Ukrajinu«.
Ministerstvo kultury se mění v politický nástroj, v ministerstvo nekultury – a nekulturnosti. Nebo se jen »božsky baví«? Stovky hlavně ruských umělců, herců, zpěváků, hudebníků, spisovatelů, filmařů, scenáristů, režisérů se ocitají na indexu a jejich díla jsou odsunuta – nikoli do bezvýznamnosti, ale do trezoru, aniž si hloupý úředník, sloužící podivné klice, uvědomí, že otevřené zákazy přece také zvýznamňují, zatímco tichá »sametová heydrichiáda« znevolňovala a znevolňuje úspěšněji, v souručenství vítězů »pravdy a lásky«. Taktika užívaná českou »tichou domluvou« je tedy nahrazena taktikou nesporně brutálnější. Zatím jen chybí výzvy k zabití nositelů »protiukrajinského« myšlení, jejich únosu agenty Státní bezpečnosti, popř. jejich »humanitární« popravy v místech »protiukrajinského« působení.

Česká média a většina časopisů a institucí, spolků a organizací, které tak vehementně hájí »svobodu projevu« (většinou pro sebe a své soudruhy), nabrala vodu do úst a mlčí, neprotestuje, nanejvýše konstatuje to, co jim »ukrajinská pravda« v cizí režii naservíruje. A totéž platí o zvěrstvech ukrajinské armády, soukromých armád a zvláště nacistických praporů na tzv. východě Ukrajiny. Ostřelování měst, škol, nemocnic, obytných center, to vše se zde přechází, jako by nemělo konkrétního viníka, bestii v podobě kyjevských Golemů.

Jaké jména figurují na seznamu »nepřátel jednotné Ukrajiny«?
Jest jich prozatím pouhých 573! Mezi jinými Fjodor Bondarčuk, Natalie Bondarčuková, Oleg Tabakov, Gérard Depardieu, Vachtang Kikabidze, Steven Seagal, Emir Kusturica, Josif Kobzon, Ivan Ochlobystin, Oliver Stone, Nikita Michalkov, Angelo Michajlov, Jegor Cholmogorov, Michail Porečenkov, Diana Arbeninová, Lev Rubinštejn, Zemfira (Z. T. Ramazanovová), Igor Charlamov, Garik Charlamov, etc. etc., samozřejmě nechybí ani Alexandr Dugin, Eduard Limonov, Sergej Glazjev nebo Lev Veršinin. Celý výčet by byl až neúnosně dlouhý.
A co seznam zakázaných filmů a seriálů? Zatím jen 162 titulů: aktualizovaný seznam pochází z 25. 8. 2015.
(A aby nebylo seznamů málo, vznikl i v Rusku a na Ukrajině seznam těch, kteří »podporují jednotnou Ukrajinu«! Proč v »ohromné zábavě« nepokračovat?)

Pokud ukrajinská státní bezpečnost uzná za vhodné, může si připojit na seznam i jména a knihy těch, kteří toto provolání podepíší. Všichni jmenovaní to budou pokládat za nejvyšší čest!

Alexej Mikulášek, Karel Sýs, Stanislav Zeman, Milan Blahynka, Marek Řezanka, Ludvík Hess, Břetislav Kotyza, Pavel J. Hejátko, Jaroslava Dvořáková, Jaroslav Váňa, Zdeněk Hrabica, Miroslav Josef Tomšů, Michal Černík, Michael Doubek, Jiří Žáček, Jiří Maštálka, František Uher, Lubomír Man, Jan Poláček, Milan Kohout, Jan Zeman, Miloslav Ransdorf, Alena Volková, Vladimír Kolár, Ivana Blahutová, Milan Dubský, Emil Hruška, Pavol Janík, Jan Jelínek, Monika Hoření, František Sarna, Bohumila Sarnová, Petr Orság, Radovan Rybák, Antonín Drábek, Marie Veselá, Michal Polický, Jaromír Šlosar, Daniel Strož, Bohumír Pospíšil, Jiří Knopp, Jan Kristek, Roman Blaške, Stanislav Suja, Věra Beranová, Jiří Stano, Vlastimil Hloupý, Hana Hrzalová, Petr Burda…

Září 2015

The post Ukrajina cenzuruje stovky umělců včetně spisovatelů. Český mainstream od roku 2015 hrdě mlčí first appeared on Čítárny.

Udělení ceny Borovského je v Česku oblíbený rituál novinářů. Nikdo je nemá rád a tak si vytvoří cenu a sami sobě si ji udělí. Borovského cena je stejně podivná jako ta Peroutkova a častokrát ji dostávají lidé, kteří si novinařinu rozhodně nepletou s dobře zaplacenou public relations.

Zpráva zní: Novinářskou cenu Karla Havlíčka Borovského za rok 2014 získal komentátor Práva Alexandr Mitrofanov. Odborná porota v čele s Martinou Riebauerovou jej ocenila za trvale vysoký standard komentářů k domácímu politickému dění a za osobitý pohled na události na Ukrajině a v Rusku.

Pár poznámek k tzv. novinářské a objektivní práci pana Mitrofanova.
Původně psal do komuniustických novin články oslavující komunistickou stranu. Po roce 1989, jako mnozí jiní náhle prozřel, vyměnil kabát a stal se aktivním rusobijcem. Možná jste sklyšeli jeho výpotky v Právu a v “objektivní” České televize, kde je jako doma, protože dokáže formulovat ty jediné správné názory ve správný čas.

Marek Řezanka ve svém článku popisuje to, co panu Mitrofanovi zcela chybí:
Komentátor by podle mě neměl sdělovat, komu drží palce a kdo mu visí na plakátu jako terč pro hody šipkami, ale měl by usilovat o kritický přístup k obecně přijímaným pravdám. Měl by umět zapochybovat.

Příspěvek Alexandra Mitrofanova je mnohomluvný a prázdný. Uplyne celá řada minut, autor mluví, aniž by se jeho šedá hmota mozková jakkoliv pohnula, a k první myšlence se dostane až tak v třetím, čtvrtém odstavci textu. Hlavní myšlenkou Mitrofanova příspěvku je pochybnost nad tím, co má člověk dělat, když se v redakci novin dostane pod tlak politické strany. Odpověď je ovšem jasná – tomu tlaku se slušný novinář nikdy nemůže podrobit a musí ho zveřejnit. Pokud tlak pokračuje, musí z novin odejít. –
Zdroj >>

Bloumaje po twitteru jsem onehdá narazila u poslance Dolejšího na výměnu názorů s p. Mitrofanovem, který tam argumentoval takto: ,,…běžní UA si chtějí budovat život, běžní RU svůj život nenávidí, nevěří v nic a raději jdou střílet“. Úsudek o objektivitě autora výroku, který za generalizace jiné jindy napomíná z pozice samozvaného soudce jiných, si učiňte sami.
Zdroj >>

Opravdu pozoruhodný je z psychologického hlediska článek pana Mitrofanova Intelektuál s krakenem v zádech , kde píše ,,.. Lenin byl nevšední osobností. Toužil po změně společenských poměrů. Zároveň ho poháněla osobní nenávist k režimu, který mu popravil milovaného staršího bratra. Když ale později v sovětském období, kdy jako vůdce nového státu poznal blíže ty „dolní milióny“, které potřeboval vybičovat pro to, aby obrátil stát vzhůru nohama, ulétlo mu sem tam pohrdání jejich kvalitami. Především kvůli neochotě a neschopnosti „širokých mas“ pracovat bez biřice s knutou. Přitom jako publicista, který nelítostně tepal prohnilost carského Ruska, byl Lenin výjimečný. Zkrachoval až jako tvůrce čehosi nového. Vize státu, kde se bude žít spravedlivě, brzy vzala za své, protože na její uskutečnění šel násilím. Kraken temné zloby, kterého stovky let hromadila ruská, zpravidla vesnická masa, se mu záhy po vypuštění vymkl z rukou. … Lenin byl ateista a internacionalista. Proto se nehodí současnému oficiálnímu Kremlu. Zato praxe vypouštění krakena zloby, nevzdělanosti, malosti a primitivismu, aby pomohl ukonejšit frustrované ego uštknutého jedince, po Leninovi zbyla a kvete dál. Zdaleka nejen v jeho vlasti.“
Zdroj >>

The post Udělení Ceny K.H. Borovského exkomunistickému novináři Mitrofanovi by zacloumalo samotným Borovským first appeared on Čítárny.

Nevím, kdo v redakci mainstreamu IHned píše pod -red-, ale zřejmě by si měl doplnit vzdělání, nepsat veřejně bludy.

Je totiž poněkud otřesné, když si někdo plete Odyseu od Homera a knihu Odysseus od Joyce. Mimochodem jedny z nejznámějších světových děl vůbec. Jak lze takto vzdělaným novinářům vůbec věřit, že si časem nespletou realitu s virtualitou a hlavně s propagandou? Inu, co bychom také čekali od důvěryhodných novin, že? Svědčí nejen o odborné úrovní novinářů těchto “provinčních novin”, což je už léta evidentní, ale i o způsobu informování veřejnosti, kdy se s informacemi nakládá stejně hůř jak za komunistů. Inu bulvár IHned šije různě i zrůdně podle hesla: I Dnes Manipulujeme.

Otřesné jsou i jejich další praktiky. Po upozornění na chybu v diskusi byl příspěvek čtenáře smazán a následovně chyba v článku opravena. Bez omluvy.

The post Novináři IHNED potvrzují svoji nedovzdělanost, když tvrdí, že Ir James Joyce napsal Odyseu first appeared on Čítárny.